Jindrusa

Inteligentní neklišovitá romanťárna o hledání ztracené lásky a sebe sama.

Kde kdo si možná po shlédnutí snímku uvědomí, jak měl vlastně krásné dětství. James výrůsta na pomezí ohně, mrazu a především v obklopení nudy. Někdy se zkrátka touha rodičů zařídit dětem krásný a bohatý život úplně nevydaří, obzvlášť těžké je to asi v Severní Dakotě. Krásný a děsivý vizuál.

Sic nedotažená, ale i tak dosti zajimává úvaha nad tématem filmu jakožto média, které má skutečně schopnosti něco sdělovat a ovlivňovat myšlení, pomáhat v pochopení světa..

Memi jakožto dívka, která se stala výstavní trofejí svých rodičů a na své hlavě nese jejich křišťálovo pozlacení úděl. Film je na svou metráž poutavou esejí na téma nenápadného týrání dětí, sobectví, rodičů kteří v záchvatu tradic a sebeprezentace ztrácejí zdravý rozum.

Snímek v pozvolném tempu vypráví civilní příběh z totalitního Rumunska. Geniální matematik, kterého nikdy nespatříme, utekl se svými studiemi do Francie, čímž se stává ústředním hybatelem děje ve filmu. V trojúhelníku protichůdných zájmů zde důmyslně působí tři postavy. Elena, manželka matematika, která se snaží s rodinou vycestovat za svým mužem, Sorin, jeho kamarád který nevstoupil do strany a teď po Eleně chce, aby vyvezla jeho vědecké práce a Voican který je archetypem byrokratického bezpáteřního stranického konformisty a snaží se je oba poštvat proti sobě. Snímek tímto pokrývá ohromné množství motivů lidského jednání, jeho každodenní malé zrady a vnitřně obhajované ústupky a rozkládá je v šedých tónech Gruzsniczkiho díla.

Záběry z filmů rozstříhané na prvočinitele ztrácejí svůj původní význam a Pfaffenbichter jim sestřihem do promyšlených a překvapivých sekvencí dává význam zcela nový. Vše důmyslně pojí se zvuky a hudbou a vytváří zcela nové filmové prostory a příběhy. Při sledovaná filmu pro mě bylo nezbytné, zcela se oprostit od jejich původního významu z dané doby a filmu a vnímat je jako nezabarvené puzzle, z kterých autor skládá svůj film. Uchvátila mě ta pestrost významů, které do nich vložil. Neustálým střídáním postav v různych prostředích, ale zároveň ve stejném filmovém prostoru, vytváří celou řadu bizardně vtipných scén, zobrazující v nových kontextech všemožná (dnes již klišé) starých filmů. Surrealistické, impresionistické rapidmontáže těsně provázané s psychodelickými zvuky jsou pak již jen lahůdkou navíc, kterou ale jistě ne každý snese.

Ze střípků stovek youtube videí sestříhaný snímek, je poutavou sondou do zákulisí Ruské protiputinovské opozice. Jiným pohledem, než objektivy televizních kamer na demonstracích a tiskových prohlášeních, můžeme pozorovat Alexeie Navalnyho, kterého v roce 2012 označil The Wall Street Journal za jediného muže, kterého se kdy Putin bál, či Ksenii Sobchak, údajnou Putinovu kmotřenku a politickou aktivistku. Ikdyž je The Term, natočen kamerou se záznamem připomínajícím homevideo, citlivě a autorsky zachycuje příběh boje za spravedlnost, vzestupu člověka ke sláve a popularitě, příběhem lásky vprostřed politické války. Zachycuje osudy lidí, jejíchž životní náplní se stal boj s Putinovskou diktaturou.

Film o "moci a bezmoci" lidí, žijících v jednom Jesenickém vesnickém zapadákově jménem Stříbrnice, či ve stejných podmínkách kdekoliv jinde. Založený na skutečných lidech a skutečných příbezích, které se v těchto končinách odehrávají. Krobotův debut s absencí nosné dějové linky, postavený na atmosféře míst, která na mě nedýchla závanem polorozpadlých stavení, po ubruse rozlitého Šeráku a několika v životě plácajících se vyděděnců s takovou intenzitou, abych se do nich s radostí ponořil.

Filmový experiment, který se odehrává kdesi v Iránském lese v jednom dvou a půl hodinovém záběru. Do kamery se postupně dostávají jednotlivé, divné, postavy, které kamera v podstatě bez použití filmové řeči sleduje. Zachycuje je v jejich rozhovorech, aby je pak zase opustila a sledovala postavy jiné. Vše se děje v "reálném nefilmovém čase". (Například pán si zapálí cigaretu a divák jej sleduje celých pět minut v podivném dialogu se svým synem, než ji vykouří.") Asi by k pochopení inovativní výjemočnosti tohoto snímku, bylo potřeba více energie, než jsem byl ochotný mu jmenovat. Od Íránských filmů si dám zase na chilku pohov.

49 MFFKV Potoky krve, histeričtí Japonští mafiání a pointa filmu, postavená na dívce z reklamy na zubní pastu, s tak úchylně chytlavou melodíí, že mi zůstane v hlavě ještě několik dní. Útok snad na všechna filmová klišé, těch mála Japonských gangsterek, co jsem kdy viděl. Jen škoda, že osazenstvo novinářské projekce bylo i v pozdně nočních hodinách promítání tak zasmušilé. Kdyby se nesmál jako jeden z mála, určitě bych si tuto bizardnost ještě více užil.