Scalpelexis

Survival vesmírných komorních oper najdeme více v hraných verzích než animovaných, ale proto tento titul působí tak originálně ve výše zmíněné kategorii. A důvod tohoto přesunu je na snadě: Tvůrci nechali zbourat přehrady svých bizarních fantazií a pitoreskních nápadů při tvorbě neznámého světa a jeho ekosystému, který se mnohem snáze (a levněji) tvořil na papíře než skrz CGI. Polovina stopáže seriálu tudíž působí jako syrový a surový dokument o fungujícím potravinovém řetězci, které se ztroskotaná posádka nechtěně účastní a ta druhá si nebere servítky psychedelicky depkoidním vyprávěním oněch tuláckých útrap. Okrem oné kreativní audiovizuální geniality je nejsilnější stránkou neúprosná sálající atmosféra, která se nese v hodně nepohodlných tóninách od chabé naděje po ryzí zoufalství: Bolest často fyzická, ale ve valné většině hluboce psychická, reflektující pocity a motivace všech postav. Díky výše uvedenému nemáte problém odpustit průměrnější a relativně očekávatelný tok děje, ale zároveň z toho pramení minimální chuť si podívanou zopakovat, pokud nejste masochista, ulítlý přírodovědec či náhodou oboje dohromady. Nic to nemění na tom, že kvalita požitku je na unikátní úrovni a pro kterou byste se nechali i..sežrat.

Bah. Problém 3 těles má spíš problém (úvodních) 3 dílů, během kterých neznámá apokalyptická hrozba vyloží nejen všechny své karty přímo před oči diváka, ale donutí ho načuhovat i do svého spodního prádla, jestli tam náhodou podle neschovává náhradní eso nebo žolíka. Generování následného napětí je poté efektní jak střílení polystyrénovými kuličkami, které k tomu nepodporuje jak tuze nezábavná a utrápená banda mladých géniů (tu jejich inteligenci Vám musí permanentně oznamovat, protože jinak nemáte šanci pochopit, v čem zrovna spočívá a odkud vzešla), tak mrzce zkratkovité zacházení s detaily. Chvíli děj tráví čas ťapkáním milimetrovými kroky, aby pak začal skákat kalibrem trojskokanů a vztahy mezi postavami mají chuť kyselého pomeranče. Nápad je evidentně dobrý, užité peníze jsou vidět na správných místech (i když přehnaný vliv DB dvojice na casting z Game of Thrones mi přijde spíš na škodu), jen ten příběh mohl být rozložen mnohem lépe, s dramatičtější gradací, klidně i odvážnějším skákáním v čase skrz virtuální realitu. Na to, jak bylo v první půlce solidně nakládáno s cliffhangery, tak závěr byl unavenější než siestující latinoamerický mrož. Předloha slibuje mnohé, ale to by mi musela slíbit víc než vlastnictví hvězdy, abych pokračoval dál.

Již máme z Disney tak poničená očekávání a zásobu tolik zbabraného, že dobře natočený nefalšovaný Star Wars fanservis, napíchlý na rozumný scénář, udělá zázraky. Funguje nostalgie a celkově se díl opouští s dobrou náladou.

Rozmixovaný a víc než mnoha směry přetaženě zvrhlý kolos namačkaný ingrediencemi z úplně opačných spekter o lesku a bídě rané americké filmové tvorby. Chazelle si toho na záda hází každým filmem víc a nemohl jsem se zbavit vtíravého dojmu, že se tu značně inspiroval Tarantinovým Tenkrát v Hollywoodu: Pocta tvorbě amerického filmu (v pozitivním i negativním smyslu), Pittova stylisticky podobná role (úvodní italština komicky připomněla Pancharty), nepřeberné klení, vzývání absurdna a humor hodně přitažený za vlasy. A i když ho i po tomto beru jako neskutečně talentovaného režiséra, který má vizi, zvládá bravurně lepit různorodý scénář a choreograficky diváka rozmazlit muzikálními scénami, teď už zašel až moc daleko. Úvodní penězi, chlastem, sexem, drogami, zvrhlostmi nařachaný a obdivuhodně výpravný partyhouse mě nechával střídavě v úžasu, znechucení a smíchu, ale tenhle zhnusený La La Land mě výsostně bavil, stejně tak následující groteskní natáčení filmu. Pochválit musím výbornou hudbu s neúnavným saxem (vsadil bych boty, že tam slyším Lea Pellegrina!). Od té doby jsem ale smíchem a nadšením už byl nucen šetřit, protože Chazelle spustí šílenou horskou dráhu z příjemně absurdních topů do bizarně a vyloženě odpudivých stok, kterou drží na vysoké kvalitativní lati Oscarově hrající Margot Robbie. Na některé záležitosti jsem možná konzervativnější divák a neměl jsem chuť poznávat další a další kanály lidského chování či zálib; zvlášť, když má film víc jak 3 úmorné hodiny. Především z těchto důvodů je pro mě film obtížné opakovatelný, i když toho v sobě má nepochybně hodně na odkazování a pod prahem neustále silně klepe obdiv k 100 let staré kinematografii. U mě osobně tato kombinace artu a bizáru nezabodovala i přesto, že si uvědomuju víc než přítomnou genialitu.

Wow, ok, upřímně, po dlouhé době jsem byl něčím víc než příjemně překvapený! Netušil jsem vůbec do čeho jdu; Netflixu přitavená nálepka o tahání woke tématiky i do míst nepředstavitelných moje defaultní očekávání nastavilo k těm nejnižším hodnotám recenzenta, který si schovává ty ploché 2 hvězdičky po 2-3 přetrpěných dílech. A ono vůbec! Start kopne jak kůň, nečeká na žádné výřečnosti a všude zmíněný Burton vs Harry Potter styl mi atmosféricky, prostředím a interakcemi postav sedl lépe jak všechny ty hrnce na sedničku roznásobené o přesně padnoucí obleky. Celý detektivní případ, absence důvěry a neustálé potloukání se v temném a hodně nebezpečném prostředí mi exaktně připomínalo napětí z Ospalé díry. Snažím se i mé nadšení relativizovat ve smyslu, že jsem ani nebyl cílená young adult audience. Pro ty až moc vážné by to mohla být ta největší výtka: Některé plot twisty jsou naivní, prvky romance jsou prosté až hodně drhnoucí a až mnoho postav má továrnu na nekonečné množství odpouštění a rozdávání dalších šancí na potkání. Naopak Jenna Ortega jako cynická, temnotu vyhledávající a feminismu zdravě se dotýkající Wednesday si bravurně ukradla celý seriál pro sebe (budiž důkazem, že test českého dabingu dopadl otřesně) a odtáhla ho na zádech tak, aniž by dala komukoliv jinému šanci se ukázat (vyjma Věci!), Elfmanova hudba (či jeho inspirace) k Burtonovým horrorům je automatická garance kvality a na to, že příběh není zrovinka originální, tak vše odsýpalo jak z partesu. Já si nápaditou a zábavnou "Středu" užil a od druhé série mě neodradí ani mučením.

Za tu vesmírnou scénku, která potěší každého SW fana, tu hvězdu (smrti?) navíc přilepím. Ale opět rušivě dopadáme do míst, kde nejlépe napsaná postava není ta hlavní.

Upřímně, nechtělo se mi. A za vše mohlo předchozí Crepuscolo, který mi na můj vkus žádnou přidanou hodnotu nepřinesl. Už jsem si u Arie zvykl, že to není zrovna anime kypící mimořádnější kreativitou; minimálně ne v činech, životech a jakýchkoliv úskalí v životech hlavních poÁčkovaných hrdinek. Jak je vůbec možné v Neo Venezii existence čehokoliv, co se dá nazvat potíží, problémem? Nepřekonatelný místní gordický uzel by např. mohlo být sepsání daňového přiznaní. Nicméně po dokoukání Benedizione jsem přeci jen prožil o něco hřejivější pocity, které se přibližovaly nejlepším momentkám Originationu. Proč? Co to vlastně způsobilo? Až při srovnání těchto dvou děl mě to trklo a z toho důvodu scénáristům Benedizione vůbec nevyčítám, že šli podruhé do samé a jisté neobenátské řeky (kanálu). Teoreticky to může znít smutně a až triviálně, ale právě díky oné obrovské izolaci čehokoliv překotného je povyšování gondoliérek nejemotivnějším vyvrcholením všech Arií, protože je to svým způsobem jediný fundamentální posun charakterů na plátně. Je ovšem nutné vyzdvihnout, jak s touto událostí dovedou autoři opakovaně naložit a probudit tak volně usínající mysl injekcí wholesome výjevů. Esenciální ke kýženému efektu je i volba postavy, která si touto motýlí přeměnou projde, protože se přiznám, že jiné generaci gondoliérek, než té ústřední z Animationu, jsem nedokázal zafandit (vyjma nejakčnější Akiře). Budiž to varováním, pokud to J.C. Staff zkusí ještě jednou :-P Krom toho není moc co jiného dodat, protože je to atmosféricky, výpravně a prostředím ta samá odrhovačka dokola. A ta vzniká, když se Vám líbí tak, že se ji nebojíte pustit znova a znova, nuž? Lehká náprava hodně uzívaného Crepuscola; zíval jsem o něco méně častěji, ale očekávaně. Nejslabší 4*.

LIDEN FILMS umí udělat i dobré anime? Světe div se, stalo se. Sdílet naprosto totožné maximální nadšení jako Jeoffrey nebudu, ale základy pro částečné byly pro mě výslovně ložené. Však seznejte: Jak by mohl zoufalý závislák na Monogatari drogách, jako já, být neodchycen supernaturalem, který režíroval právě jeden z tvůrců Monogatari sérií a pulsuje v atmosférickém světě prázdného městského prostředí, které je naopak plné urban legend, krky křivících podivínů ať už lidské rasy nebo té upíří? Nemožné. Yofukashi no Uta to navíc rozbalí v takovém stylu, že si v prvním díle hodí laťku výš co Armand Duplantis a hořkosladce přijme, že už ji nepřekoná. Úvodní explorace noční melancholie je fantasticky komorní; pocity ústřední dvojice jsou tak úchvatně blízké pro všechny noční sovy, ať už vyhledávají bujarou zábavu anebo naprostý klid. Napnuté pocity malebně dotahuje nafialovělý filtr s všudypřítomnou hvězdami nadopovanou oblohou. Vyložené dokonalosti dosahují poslední minuty úvodního letu podpořené beatem perfektního ED; 100% jsem se poddal souznění s Koovým vydechnutým "saikou!". Ko-ketování zakřiknutého a věkem hodně limitovaného Koa s nevyzpytatelnou Nazunou je vcelku originálně a zábavně skřípající do té doby, než příběh přehodí na kolej reverzního Twilightu (ale pořád mnohem sympatičtějšího), postupně měnícího Koa v nepraktického a neužitečného pěšáka mixlého s trofejí, do čehož jsem se zakousával s mnohem menší chutí (proč postupně zmizela krásně groteskní trojička místních opilců?!), což začalo probouzet do té doby úspěšně tlumené nepřátelství a vzpomínky z předešlých nepovedených upírských zážitků. Na co jsem si též chvíli zvykal byl trochu neurvalý a nezvyklý character design, ale než jsem se vždy nadál, byl jsem příjemně zbuldozérován úchvatnou noční scenérií. Práce s pozadími a vůbec celá forma anime symbioticky kooperuje na jedničku s dějem emitovanými emocemi užíváním široké palety barev a výrazně mi pomáhala přežvýkat ke konci kodrcající scénář. "Volání noci" i přes tyto neduhy je sympatický pokus přiblížit magii nekonečných večerů s kapkou krve, nesmrtelností, hraní her a introvertním přemítáním o formách lásky. A s báječným ED! 4* tomu vlepím bez bázně.

Futuristické Tokio a tajní agenti potírající terorismus v samém zárodku? Hutně znějící tématika je pouhopouhá falešná fasáda pro dalšího zástupce z žánru "cute girls do cute things", jen v kavárně..a teda ano, s pistolí v ruce. Ať už toto zjištění je pro Vás důvod k radosti anebo naopak zklamání, Lycoris Recoil si užijete nejlépe, když utnete přemýšlení a totálně vypnete mozek, jako když dostanete onou kulkou doprostřed čela. Já to totiž úplně nezvládl a proto jsem spíš na straně toho méně nadšeného publika, kdy potírání po zuby ozbrojeného zla armádou terminátorsky vycvičených školaček je prezentováno až nepříjemně banálněji co ustlání postele a celá tématika terorismu je v konečném zúčtování rušivě nepodstatná. Velmi záhy zjistíme, že hlavní postava je regulérně (a uboze vysvětleně) nezastavitelná i proti salvě z těžkého kulometu (ahoj, Neo!) a celému tomuto násilnému spektáklu se repetitivně vysmívá ne až tak skrz nadpřirozené bojové schopnosti, ale skrze její dar hledat pozitiva a starostlivost na úplně všem (zmateně jsem civěl, když poprosila jednoho z padouchů, aby ještě chvíli vydržel viset na viklajícím se trámu). Nemůžu upřít, že ve většině případů je extrémní nadšení hyperaktivní Chisato nejsilnější stránkou seriálu (především podpořené výborným výkonem dabérky Chiky Anzai): Scénář ji ušil anime na míru a nejrozkošnější, nejvtipnější, nejdojemnější anebo nejakčnější scény nešly napsat bez ní a aniž by nezářila jasněji jak ohňostroj. Chisato snadno zválcovala svého odměřeného stoičtějšího buddy protějška, především dováděním v kavárně, která byla středobodem místního prostředí. Závěrečná, vážně míněná eskalace a konfrontace s déčkovou verzí Makishimy Shouga proto rezonuje minimálně jak gumové náboje. Bylo znát, že autoři chtějí dodat efektní akci, ale to je v rámci serióznosti vše, a proto jakékoliv poselství buďto o prezervaci společenského smíru anebo svobody rozhodnutí bez předchozí elaborované hloubky vyšumí a seriál si z toho po pravdě ani nedělá moc velkou hlavu. Stále to především je o roztomilých holčičkách, kterému sekunduje starostlivý taťka, v srdci starostlivý filantrop a skrytě starostlivá veverčí hackerka. Lycoris Recoil nade vše vypadá velmi svěže, až jsem byl překvapený, jak plynulou A-1 zvládlo po celém dobu stopáže udržet animaci. Pokud si potřebujete oddechnout a CGDCT téma je Váš žánr, jste na správném místě. Ale nic víc než to zde nenajdete.

Summertime Rendering je mnohem náročnější podívaná než by se dalo předpovídat z mystifikujícího plakátu. Na supernatural je to temný jak stín, mysteriózní linie se neurvale láduje kontroverzně oblíbeným cestováním v čase a na thriller je to přetaktovaný gorem nešetřící krví a pohozenými končetinami co je plátno široké. Pokud Vám nic z toho nevadí, budete obdarováni poměrně pospolitým sci-fi bez hlušších míst, na kterém ve většině času byste nechali napětím všechny 4 oči (pokud byste je měli). Nejde totiž výrazněji vyčinit slušně napsanému scénáři, který umně dávkuje mix akce, dobrodružství, záhadné detektivky a nervy drásajícího psychohorroru. Zkušený poutník anime světem je připravený na kdejakou absurditu schopnou přetransformovat jakkoliv vážně míněný děj v tragikomický nesmysl, ale toho se v Summertimeu naštěstí nedočkáme. Společně s postavami a jejich toulání se skrz různé reality na tajemném ostrově se seznamujeme s dalšími a dalšími nadpřirozenými pravidly, které i přes důstojné vysvětlování se začnou už trochu nepřiměřeně kupit a nudit. Největší problém seriálu bylo pro mě udržet nepřetržitě vysokou pozornost, kterou po mně anime neustále vyžadovalo. Ve 2/3 příběhu už má divák zdání, že se točí v zapeklitém kruhu, který spiráluje do nových a přehnaných hloubek, to vše bez jakéhokoliv oddechu nebo pauzy k nádechu. Ambice autora jsou hmatatelné, ale výjimečně jsem byl vděčný, že Summertime utnul komplikace v nejzazším stravitelném momentu a přepnul do očekávaného kataklyzmického finále. Ostatní doprovodné prvky hrají prim: Postavy se chovají rozumně, náležitě zarputile, odhodlaně, s chutí odehrát svoji nutnou roli bez peskování nad jakoukoliv obětí. I ta hrubě vepsaná romance v pozadí nepřekážela a dobře dokreslovala motivace. Studio OLM schopně renderovalo fungující audiovizuál, ať už bizarními scenériemi nebo ve chvílích extrémní akce. Když se nad tím zamyslím, tak je vskutku zvláštní, že výše popsané může fungovat ruku v ruce s dívkou permanentně oblečenou ve školních plavkách. A ono jo. Bacha na červené oči. 4*