Zásadní problém je hned u žánru. Nekecám, ale já se prvních pětačtyřicet minut prakticky vůbec (vlastně vůbec) nezasmál. Tvůrci jednoduše vaří z vody, sází na výrazně tupější styl zábavy, chybí jim kvalitně napsané, natož pak vypointované dialogy. Přitom ani třetí díl o tom, jak Greg Jebal odráží útoky svého pedantského tchána, nemusel být komediálním omylem, zvlášť když byla jednička dle mého pohříchu nedoceněná. Nepomůže ani hvězdné herecké obsazení vedlejších postav (Jessica Alba coby stíhačka ještě ujde, postava Harvey Keitela je už dost mimo, u Barbry Streisand a Dustina Hoffmana platí, že čím méně, tím lépe), naštěstí trio Stiller, DeNiro a Wilson je stále velmi slušné. Omyly a podezřívání nicméně trpí nulovým napětím, chybí pevnější děj, hodně trapné momenty (klystýr, injekce do penisu) naštěstí brzy vylepší přítomnost expřítele Owena Wilsona, druhá lepší polovina nebo několik solidních scén (schovávaná v bazénku s míčky, porcování krocana). Ty tři hvězdy mi sem ale nakonec sedí líp..
Když už režisér a scénárista Billy Bob Thornton zvolil střih vlasů Thorntona-herce tak, jak zvolil, stříhat měl víc i mezi jednotlivými scénami. Smrtící bumerang se totiž občas zbytečně táhne, a i když mu pomalé tempo svědčí, pár desítek minut by divák podle všeho oželel. Jinak je ale Thorntonovo dítko vybavené nesmírně kvalitním scénářem s hořkou příchutí a ve finále je takovou sympatickou oslavou toho lidského v člověku. Herecky samozřejmě strhující, na druhou stranu (s bohužel na jazyku) poměrně snadno zapomenutelný autorský počin!!
Moc mě bavilo, jak si Spielberg hraje s různými alternativními možnostmi vývoje své plnohodnotné detektivky. Ta je dostatečně temná, syrová a vizuálně naprosto vymydlená, může se opřít o výborný scénář, propracovanou výpravu nebo kameru Janusze Kaminského (pět nominací na Oscara, včetně cen za Schindlerův seznam a Zachraňte vojína Ryana). Cruise, který trestá zločiny, ke kterým ještě nedošlo a kterého systém, kterému bezvýhradně věřil, označí za vraha, je taktéž skvělou volbou. Navíc nebyl by to Cruise, kdyby neměl občas v rozhodujících situacích větší štěstí než lidé okolo. Velmi potěší i Peter Stormare, Max von Sydow a zejména Samantha Morton. Spielberg je pak samostatnou kapitolou. Lpí na detailech, nebojí se ironického nadhledu, dokonale buduje noirovou atmosféru a překvapuje snad každou druhou scénou.. Téměř deset let od premiéry hluboce smekám a zvedám na plný počet!!
Po komediálně laděné pohádce o chůvě McPhee přichází britský tvůrce Kirk Jones s melancholickou road movie. Stárnoucí Frank vyjíždí navštívit své čtyři děti, protože každé pod nuceným úsměvem něco nemilého skrývá a tenhle chlapík začíná objevovat malé i velké lži. Sbalil si kufr, který měl dokonce i kolečka, a odjel překvapit své potomky. Po smrti manželky se totiž leccos změnilo a svolat kvarteto ratolestí k jednomu stolu není tak úplně snadné. Stejně jako cesta letadlem kvůli Frankovým zdravotním trablům, tak ani milosrdná lež není tou nejlepší cestou (ne všechny děti to totiž dotáhly tam, kam si osamělý vdovec myslel). Nostalgické bilancování drží pohromadě především herci, zvláště pak spolehlivý DeNiro. Ten je opět výborný. Uvěřitelný chlap, který baví, kárá, dojímá, mentoruje. Potěšilo mě sympatické propojení Frankovi bývalé práce (specialista na potahování telefonních kabelů) s prolínáním telefonních hovorů do příběhu.. ostatně komunikace jak s divákem, tak na plátně nepostrádá spád. Prostě Jones se svým týmem několikrát donutí přemýšlet, připraví i jedno dramatické překvapení. Sympaticky osobní film, který víc dává, než bere!! A to se cení..
Setkání po letech zafungovalo. Překvapivě příjemně!! Je tak trochu tvrdohlavý a zarputilý, o to větší potěšení z jeho smrti má jedna zločinecká banda. Zbytky Murphyho těla a mozek „zbavený“ paměti pomůžou jednomu experimentu, na jehož konci stojí nezničitelný kovový kyborg.. Vytříbený nizozemský stylista Paul Verhoeven, vskutku zajímavý sci-fi tvůrce a úchyl do obnažené lidské „robotí“ kůže, natočil na svou dobu drsný, satirický a stále poměrně originální kousek, který se obouvá do světa bez morálky, těží ze slušných vedlejších rolí a solidní atmosféry!!
To, co začalo vznikat v roce 1979, se nemělo v roce 2003 dostat ani do myšlenek animátorů, natož pak na televizní obrazovku. Viděl jsem díl, kdy naši dva kamarádi z klobouku vyrazili do Indie a nepěkně se mi z toho motala hlava. Tohle už skutečně není ono.. Necitelný útok na hrdiny leckterého dětství!!
Tak zase tu máme jeden dort, který tentokráte nezpatlali pejsek a kočička, ale přátelé z vinařského kraje a už před samotným psaním scénáře (dá-li se tak nazvat) toho vína zkonzumovali krapet víc, než by bylo zdrávo. Agresivní Májy už v roce 2009 nemůžou nikoho zajímat - ani důchodce, který k televizi přijde o nějakou tu desetiminutovku dřív, čekajíc na desátou reprízu Pojišťovny štěstí.. Snad nejhorší je pak to, že se Francouzi u tohohle paskvilu tváří ještě vážněji, než reportéři primáckých Krimi zpráv. A to už je co říct..
Konec osmdesátých a začátek devadesátých let minulého století patřil zcela jiným hercům, ale když se někde objevila neuvěřitelně sladká Andie MacDowell a ďábelsky vtipný Bill Murray, tak se to prostě muselo líbit..
Námět určitě není špatný, jeho využití nicméně pokulhává. Vůbec ne triviální thriller totiž v leckterých scénách zbytečně vyšumí do ztracena, což je s ohledem na postupné rozkrývání motivu a identity vraha/zhyzďovatele docela škoda. Ve výsledku určitě neublíží, ale své „kvality“ nedokáže skutečně prodat. Některé lekačky fungují, několik slušných úhlů kamery dokáže navodit nepříjemné pocity, „bohužel“ na daný žánr se zásadní věci dějí mimo záběr. Kanadská herečka Katheryn Winnick hraje překvapivě slušně, i díky ní se tak tahle lehce zapomenutelná jednohubka škrábe k žánrovému průměru.
Magické procházení se po denních/nočních ulicích vyšlo náramně třeba Richardu Linklaterovi. Do klábosení o všem možném se vrhl také osvědčený Vladimír Michálek a jednou za tři neděle vysílá do ulic i otce a syna Crčkovi. Povídání je to místy skutečně milé, vězte, že dojde i na výčet synových bývalek nebo na hemeroidy. Procházka a hlavně neúnavný dialog dvou lidí musí stát na originálním scénáři, ale rozhodně nemůže trvat nějakých sto deset minut. Režisér Babího léta má za sebou sice kvalitní spolupracovníky a před kamerou velmi dobré herce, ale vyprávění má svoje limity. Více či méně zajímavé povídání začíná logicky nudit, nepomůžou ani vkládané vzpomínky nebo paralelní příběh odehrávající se na druhém konci Prahy. Michálek natočil sice poctivý český film, obyčejně lidský, ale srdce mu u toho tlouklo jen občas. A to mi nestačí..
Je mezi nimi čtyřicet let, přesto je hloupé házet na remake Peckinpahova originálu špínu. Obě verze spojuje dostatečně intenzivní scéna znásilnění, která se dočkala velkého odsouzení ze strany feministických a jiných organizací. U novější verze mi přitom přijde přirozenější a lépe vybudovaná/vygradovaná. Nejsem odpůrce remaků, Susan George není o moc lepší než Kate Bosworth, proto vlažné přijetí novinky z roku 2011 příliš nechápu. Zvlášť, když je Lurieho verze výrazně šťavnatější..
Vzpomeňme například na remake kontroverzního I spit on your grave. Měl na daný žánr hodně znepokojivou atmosféru a minimum logických zaváhání. The Hike je úplně jiné kafe. Úvod je i přes kvalitní hudební podkres neúměrně dlouhý k celkově velmi střídmé stopáži. Což by ani tak nevadilo, kdyby sličné tábornice, které jsou z poloviny dost hloupé a z druhé poloviny nadržené děvky, nepřirozeně neklábosily o ničem. Rozchod s přítelem-násilníkem nebo vzpomínání na mrtvého přítele-vojáka jsou klišé, až to bolí. Budování atmosféry se tak rovná bodu nula, u britského exploitation bych čekal syrovější podání, kterého se nedočkáme ani při konfrontaci s trojicí horolezců. Tam už jakžtakž nějaké pocity z předešlého dění debutující tvůrce naplno zašlapává do země. Je to jen pouhý výcuc násilných scén, které se bojí do toho pořádně opřít (neříkám, že po tom prahnu, ale taky se podobné kousky nenatáčí pro pětačtyřicetileté maminy hltající reprízy Pojišťovny štěstí). Posledních dvacet, třicet minut se tak namísto rafinované hry mezi trojicí magorů (proč si neužili, když se dívčiny samy nabízely?) a ječícími tábornicemi mění jen v nelogické noční pobíhání po lese v nepřehledném střihu. Zásadní věci se dějí mimo záběr a fakt nemůže nikdo čekat, že velký detail na nůž v břichu (trojice magorů navíc absolutně neví, zda si chce vrznout, nebo rovnou bodnout) někoho šokuje. Scénář je prostě šitý v poklusu na koleně, ve střižně se už s látkou asi nikomu moc pracovat nechtělo. Problémem filmu je pak i obsazení. Vztahy a „charaktery“ postav jsou vykreslené se spletitostí dětského hlavolamu, málokdo z modelkovského ansámblu svou roli ustojí se ctí, horolezecká paka jsou na tom ještě hůř. Závěr se pak veze na aktuálně populární vlně.. a mimochodem, je hloupý!! I Pach krve byl lepší, přesto dvě dám..
Je zajímavé, že se amíci vrhají do látky z padesátých let o pracujících černošských služkách v domech bohatých bělochů, přitom i dneska mají všichni služky, chůvy, zahradníky.. Skrze mladou ambiciózní dívku, která chce být novinářkou, se tak či onak seznamujeme se zaoceánskými poměry, kdy černoši v té „kruté“ době nesměli používat bělošské záchody. Neudržitelnost situace na americkém jihu rozhýbe pomocí sepsání vzpomínek několika služebných a už tady se objevuje první problém. Vůbec to totiž nemá obtížné. The Help je totiž víc limonádovou sondou do života jednoho městečka, než nějakou skutečnou výpovědí o zakořeněném rasismu. Je jasné, že tehdy to černí neměli ani trochu snadné, nicméně ani ty vážnější momenty (kupříkladu potrat nebo zatýkání jedné ze služek) nejsou ve skutečnosti nijak dramatické. Scénář je na mě až příliš šablonovitý, cesta předem jasně dlážděná. Srdíčko tu má tlouct pro ty utlačované, nicméně mazané služky, špína se pak hází pouze a jenom na zlé, neschopné paničky. Ale co je špatného na tom, když pošlu policii na služku, která mi čmajzne zlatý prsten..? Utajované psaní vzpomínek navíc není tak úplně silné/nosné téma. Prostě tu máme pohádku o boji dobra se zlem, nic víc, nic míň, The Help se navíc bez okolků hlásí o nejrůznější filmová ocenění. Vše tak tkví víc v kvalitně odvedeném řemeslu a v hereckém obsazení. Tomu vévodí Viola Davis, Bryce Dallas Howard, Jessica Chastain (mimochodem, výborná) nebo Octavia Spencer. Právě za ně je ta čtvrtá hvězda.. Po Moneyball tu máme druhého oscarového kandidáta, který by měl zůstat pouze a jenom u nominací!! Čokoládové dortíky nebrat!!
Další ten typicky teplý lidský příběh, který se ale navíc může ohánět poměrně sympatickou atmosférou.. Nemám rád filmy se zvířaty, nicméně tyhle pandí oči se postarají o leccos..
Potkali se v červenci léta páně 1988, posilnění alkoholem skončí v posteli, ne všechno se ale podaří, nicméně touhle nesmělou nocí odstartují letité a hlavně proklatě pevné přátelství. A režisérka Lone Scherfig pak rok po roku nabízí, jak se jejich životní osudy mění, vytváří. Jeden celý rok tak vtlačí do třeba jen jednoho odpoledne nebo setkání na večeři. Naše dvojice si to šupe poměrně očekávaným směrem, ale režisérka jednotlivé epizody lepí nesmírně sympaticky, osobně, uvěřitelně. Melancholické bilancování trošku sráží posledních deset minut, kdy tvůrci už tlačí na pilu a vrací se do míst, aby u diváků nabrali další body. Celku tím ublíží, protože už takhle se kvůli ročním skokům těžko buduje k dvojici pořádný vztah. Místy jsou nám hodně blízcí, jindy si k nim cestu razíme poměrně obtížně. Může za to i právě nevyváženost, protože na jedné straně tu máme klasickou romantickou záležitost (s výborně napsanými a vypointovanými dialogy) a na tu druhou koketování s nezávislou scénou. Přesto mě tenhle experiment překvapivě nadchnul. Mezi Anne Hathaway (půvabná i přes ohyzdné brýle a účes) a Jimem Sturgessem to sympaticky jiskří, jde z nich energie, ona je chytrá rádkyně, ironická a pohotová v narážkách, on je bohémem, kterému nechybí vtip, ale občas by potřeboval kopanec mezi nohy. Trošku kalkul, ale velmi líbivý.. díky za něj!!
Tohle si dám vždycky rád.. Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Sympaticky krátké, funkční, trefné, doplněné podmanivou hudbou. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí..
Moneyball patří přesně mezi ty filmy, na kterých recenzenti nešetří superlativy, ale i přes nespornou kvalitu jde o ty filmové události, které jsou událostmi jen do té doby, než se rozdají nejrůznější filmové ceny daného období. Jinak ale nevěřím, že si na tohle neškodné sportovní povídání za pár let někdo vzpomene. Příběh je prostě zajímavý – manažer baseballového týmu už nedává útlak od výrazně bohatších týmů. Pravidla hry proto změní pomocí nesmělého analytika a přebuduje tým pomocí statistiky.. Vše, co se děje na plátně, se odvíjí od kvalitního textu. Scénář je chytrý, to je bez debat. Nestojím o nějaký ubulený doják, ale tvůrci emoce tlumí už trochu moc. Výsledek je pak relativně chladný, v některých scénách zbytečně nepřístupný. S poměrně přepálenou stopáží a řady scén bez šťávy je to znát o to víc. Což je škoda, protože v jednotlivých složkách to šlape na solidním výkonu. Brada Pitta mám rád, vážně jo, zraje jako víno, je neuvěřitelně soustředěný, i tentokrát hraje velmi dobře, ale na zadek z jeho výkonu, přiznejme si, padat nebudu. Bez velkých hereckých exhibic přenesl na plátno kus charismatu, ale na zlatého plešouna si musí dle mého ještě počkat. Spíš silné tři, ale ty slabší čtyři * tomu přeci jenom sluší líp..
Vaněk a Pohlreich, Pohlreich a Vaněk. Dva gastronomičtí mágové. Oba v tomhle díle dokumentárního cyklu mluví, jeden jako host, druhý jako zpovídaný. Pohlreich, ačkoliv mu jindy a jinde jede huba o sto šest, zde působí nesmírně vyrovnaně, mluví k věci, rozumně. Vaněk mluví také, ale z celého dílu mu věřím tak akorát to, že to jídlo mohlo být dobré!!
Mezi bravurními thrillery Sedm a Klub rvářů vtěsnal David Fincher Hru.. a bohužel, pro tentokrát superlativy šetřím!! Má sice slušnou atmosféru, ale nedokáže logicky navazovat jednotlivé scény. Tváří se celou dobu velmi „jinak“, ale ani výborně napsaná a zahraná postava Michaela Douglase nezachrání nevyrovnané tempo a rozporuplný sled událostí!!
Začínám Michelle Wiliams přicházet pomalu na chuť. Bezesporu talentovaná herečka má jen tu nevýhodu, že ne vždy narazí na kvalitní látku. Dosti matné drama V plamenech je tím nejzářivějším důkazem..
Poctivé řemeslo á la stále dokonale přesný a velmi jistý Clint Eastwood. Jenže tentokráte nikoliv v tématu. Precizní vyprávění, postavené na dvou výborných hercích a srážené hubou na zem nepříliš vypilovaným scénářem. Jednotlivé složky vyprávění fungují opět na výbornou, ale celku prostě netluče srdce, je rozvláčný a chce se až příliš líbit. Invictus je i přes africkou hudbu, která místy musí vzít za srdce, bohužel prostě chladný a odtažitý. Po projekci chybí to nadšení vyběhnout na hřiště a pořádně vítězství oslavit. Pod kůži ses holt, Clinte, tentokrát nezaryl, ale nemůžeme pokaždé čekat zázraky. Když se totiž oprostím od nároků, které jsem před projekcí mohl s ohledem na jméno tvůrce mít, tak je to stále nadprůměrný zážitek. A Million Dollar Baby nejde točit každý rok.. U mě i tak dobrý..
Immortals si to plynou až k titulkům bez vrcholů i výraznějších pádů. Děj bez zvratů ani nápadů nemá smysl řešit, vizuální stránku filmu rozhodně ano. Syté barvy a výrazné kontrasty Singh prostě umí. Je to velmi propracované, čisté, ale svým způsobem se to sem ani moc nehodí. 90% diváků totiž po zhlédnutí traileru nepůjde na Immortals kvůli uměleckému cítění režiséra Cely. Ale kvůli akci. Právě jatka jsou to místy nadmíru slušná, ale většinou až příliš umělecká, komorní a bohužel i taková předpřipravená. Záporáci prostě jen efektně naskakují ve zpomalovačkách na kopí nebo čepel meče. Chyběla mi ta špína boje, kontakt, fyzično. Tak či onak se zase vracíme na začátek, ke scénáristické impotenci, která může za to, že k postavám nemáme pražádný vztah. Forma holt drtivě vítězí nad obsahem, navíc ani to krásně nasvícené pozadí nepatří Freidě Pinto.
Opět velmi milé, uvolněné a příjemné setkání s těmi, které má člověk tolik rád. Opět nechybí vtip a nadhled (tuzemské podobně laděné pořady by si měly vzít příklad), Ricky Gervais baví dál (stejně jako třeba Seth Rogen, dvojice William H. Macy a Felicity Huffman). Nechybí herecké legendy (Poitier, Hoffman, Streep nebo starý dobrý Freeman), hned několik přirozených sympaťáků (Jean Dujardin, Clooney, Pitt) a ani celá plejáda hollywoodských krasavic (Biel, Alba, Beckinsale, Pinto, Portman, Kunis, Blunt, Patton, Witherspoon nebo naprosto okouzlující Bérénice Bejo)..
Nekonečná munice, sympatická novinářka, v patách nelítostní pronásledovatelé a chlapácké emoce v balení, které divákem projde a neuškodí. Holt, takový až Útěk ze Sibiře, nicméně se záporáky, kteří ochotně nabíhají do rány..
Tak zase asi půjdu proti většině. Režisér velmi solidního dramatu Nic než pravda Rod Lurie totiž dokonale zvládá budovat atmosféru. Ač se na plátně až zase tolik neděje, jeho navození konfrontace balíkova, kdy místní otáčí každý dolar a párečku z blyštivého světa Los Angeles, je povedené a velmi slušně gradující. Vidláci je berou jako vystudovaného, rozhazovačného pisálka z Hollywoodu a stále nejen tělem provokující krásku, která ovšem dala přednost velkému světu. Nyní se vrací na místo činu, a hned druhý den jim začne dělat společnost tesařská parta ožralů a lenochů. Manželé si opět zvykají na vesnické pořádky a scénář se minimálně dostává do úzkých (bacha, spoilery: nesedí nicméně skutečnost, proč Amy svému Davidovi o znásilnění neřekne, proč mladou dívku přitahuje retardovaný muž a proč pak právě jeho vezmou manželé k sobě domů, když se můžou vrátit do města, případně ryze americký skok „z pisálka neohroženým bourákem“). Těch otázek je pravda docela dost, nicméně vše bez větších zádrhelů směřuje k brutálnímu útoku rozběsněných vesničanů. Už původní film Sama Peckinpaha nepatřil k těm, které si měl divák užít. Neviděl jsem ho, za což jsem vlastně rád. O to víc jsem si remake užil. Zneklidňující studie násilí se dostavila měrou vrchovatou, čemuž pomáhají i samotní herci – záporák Alexander Skarsgård nebo uvěřitelná manželská dvojice James Marsden a Kate Bosworth. Téhle thrillerové jednohubce prostě tluče srdce.. divákovi po některých scénách jakbysmet!!
Člověk by neměl dávat na první dojem. Nevím, jestli chtěl Michael Bay vycucat nějaký ten dolar na aktuálně populární a výdělečné upíří sáze, vybělené hrdiny vyměnit za sice nepobledlé, ale taktéž schopnostmi obdařené mlaďase a pokusit se pobavit i dojmout, každopádně já spokojený byl. I Am Number Four je kombinací ne moc vymazlené sci-fi, akčního filmu s několika vrcholy i pády a poměrně fungující teenagerovské romantiky. Všechny ingredience mají dost nestálé tempo, neřeší moc logiku, některé scény vyšumí do prázdna a jednoduše neuspokojí, jak by mohly. Až jsem si říkal, že by se hodil méně líný a více snaživý režisér. Přesto všechno mě nový Carusův (jeho Disturbia taky víc bavila vztahy a situacemi na plátně, než děsivým tajemstvím souseda) snímek nezklamal, občas pobavil a uběhl jako voda. Veškerá ta mimozemská vata se totiž časem stočí do klasické středoškolské romance, která baví. Přikráčejí i zlí mimozemšťané, kteří vypadají docela stylově, náš hrdina se začne pomalu nasírat a holýma rukama odrážet policejní auta. Alex Pettyfer a Timothy Olyphant hrají v rámci možností slušně, Teresa Palmer a Dianna Agron navíc skvěle vypadají!! Připomínky jsou, to ostatně vždycky, tentokráte mi to ale vlastně ani moc nevadilo..
Tohle si dám vždycky rád.. Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Sympaticky krátké, funkční, trefné, doplněné podmanivou hudbou. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí..
Atmosférický retro thriller by mohl klidně zapadnout kdesi ve vrchní polici půjčovny nebo v tom nejvzdálenějším sále kina, tak či onak by to byla škoda. Svět špionů je nám tu předkládán zase z trochu jiného soudku. Tvůrci oscarového Zamilovaného Shakespeara jde hlavně o postavy, k první trojici agentů Mossadu se dostaneme v šedesátých letech, kdy se s mravenčí přesností mají pokusit zajmout nacistického chirurga, k té samé trojici se pak vrátíme o tři desítky let později, kdy vypluje na povrch, že akce nebyla až tak úspěšná, jak ji agenti prezentovali. Jenže těch témat rozplétá John Madden mnohem víc a to je možná škoda. Na větším prostoru bych tak třeba chtěl vidět vyrovnávání se s holocaustem jednotlivých hrdinů, boj se svědomím, další osudy vztahů milostného trojúhelníku, jenže leccos je jen naznačeno a dál se s tím už nepracuje. Film dokonale pracuje s emocemi, což jsem ocenil hlavně u mladší verze agentů, snad i proto, že mi trojice Sam Worthington, Marton Csokas a Jessica Chastain skvěle sedla. I právě jejich pasáž mi přišla zajímavější, napínavější, atmosféričtější. Scény na vlakovém nádraží nebo třeba v gynekologickém křesle pak mírná škobrtnutí předtím i potom dokonale vynahrazují.. Hlavní záporák dokonale démonický. Velká spokojenost..
Moje komentáře
Fotři jsou lotři (2010)
Zásadní problém je hned u žánru. Nekecám, ale já se prvních pětačtyřicet minut prakticky vůbec (vlastně vůbec) nezasmál. Tvůrci jednoduše vaří z vody, sází na výrazně tupější styl zábavy, chybí jim kvalitně napsané, natož pak vypointované dialogy. Přitom ani třetí díl o tom, jak Greg Jebal odráží útoky svého pedantského tchána, nemusel být komediálním omylem, zvlášť když byla jednička dle mého pohříchu nedoceněná. Nepomůže ani hvězdné herecké obsazení vedlejších postav (Jessica Alba coby stíhačka ještě ujde, postava Harvey Keitela je už dost mimo, u Barbry Streisand a Dustina Hoffmana platí, že čím méně, tím lépe), naštěstí trio Stiller, DeNiro a Wilson je stále velmi slušné. Omyly a podezřívání nicméně trpí nulovým napětím, chybí pevnější děj, hodně trapné momenty (klystýr, injekce do penisu) naštěstí brzy vylepší přítomnost expřítele Owena Wilsona, druhá lepší polovina nebo několik solidních scén (schovávaná v bazénku s míčky, porcování krocana). Ty tři hvězdy mi sem ale nakonec sedí líp..
Smrtící bumerang (1996)
Když už režisér a scénárista Billy Bob Thornton zvolil střih vlasů Thorntona-herce tak, jak zvolil, stříhat měl víc i mezi jednotlivými scénami. Smrtící bumerang se totiž občas zbytečně táhne, a i když mu pomalé tempo svědčí, pár desítek minut by divák podle všeho oželel. Jinak je ale Thorntonovo dítko vybavené nesmírně kvalitním scénářem s hořkou příchutí a ve finále je takovou sympatickou oslavou toho lidského v člověku. Herecky samozřejmě strhující, na druhou stranu (s bohužel na jazyku) poměrně snadno zapomenutelný autorský počin!!
18 je jen začátek (TV pořad) (2012)
A je vlastně vůbec co slavit?
Minority Report (2002)
Moc mě bavilo, jak si Spielberg hraje s různými alternativními možnostmi vývoje své plnohodnotné detektivky. Ta je dostatečně temná, syrová a vizuálně naprosto vymydlená, může se opřít o výborný scénář, propracovanou výpravu nebo kameru Janusze Kaminského (pět nominací na Oscara, včetně cen za Schindlerův seznam a Zachraňte vojína Ryana). Cruise, který trestá zločiny, ke kterým ještě nedošlo a kterého systém, kterému bezvýhradně věřil, označí za vraha, je taktéž skvělou volbou. Navíc nebyl by to Cruise, kdyby neměl občas v rozhodujících situacích větší štěstí než lidé okolo. Velmi potěší i Peter Stormare, Max von Sydow a zejména Samantha Morton. Spielberg je pak samostatnou kapitolou. Lpí na detailech, nebojí se ironického nadhledu, dokonale buduje noirovou atmosféru a překvapuje snad každou druhou scénou.. Téměř deset let od premiéry hluboce smekám a zvedám na plný počet!!
Lazebník sibiřský (1998)
Průměrný (a hlavně rozvleklý) film velkého režiséra, nutno podotknout se skvělými herci.. nic víc, nic míň!!
Všichni jsou v pohodě (2009)
Po komediálně laděné pohádce o chůvě McPhee přichází britský tvůrce Kirk Jones s melancholickou road movie. Stárnoucí Frank vyjíždí navštívit své čtyři děti, protože každé pod nuceným úsměvem něco nemilého skrývá a tenhle chlapík začíná objevovat malé i velké lži. Sbalil si kufr, který měl dokonce i kolečka, a odjel překvapit své potomky. Po smrti manželky se totiž leccos změnilo a svolat kvarteto ratolestí k jednomu stolu není tak úplně snadné. Stejně jako cesta letadlem kvůli Frankovým zdravotním trablům, tak ani milosrdná lež není tou nejlepší cestou (ne všechny děti to totiž dotáhly tam, kam si osamělý vdovec myslel). Nostalgické bilancování drží pohromadě především herci, zvláště pak spolehlivý DeNiro. Ten je opět výborný. Uvěřitelný chlap, který baví, kárá, dojímá, mentoruje. Potěšilo mě sympatické propojení Frankovi bývalé práce (specialista na potahování telefonních kabelů) s prolínáním telefonních hovorů do příběhu.. ostatně komunikace jak s divákem, tak na plátně nepostrádá spád. Prostě Jones se svým týmem několikrát donutí přemýšlet, připraví i jedno dramatické překvapení. Sympaticky osobní film, který víc dává, než bere!! A to se cení..
RoboCop (1987)
Setkání po letech zafungovalo. Překvapivě příjemně!! Je tak trochu tvrdohlavý a zarputilý, o to větší potěšení z jeho smrti má jedna zločinecká banda. Zbytky Murphyho těla a mozek „zbavený“ paměti pomůžou jednomu experimentu, na jehož konci stojí nezničitelný kovový kyborg.. Vytříbený nizozemský stylista Paul Verhoeven, vskutku zajímavý sci-fi tvůrce a úchyl do obnažené lidské „robotí“ kůže, natočil na svou dobu drsný, satirický a stále poměrně originální kousek, který se obouvá do světa bez morálky, těží ze slušných vedlejších rolí a solidní atmosféry!!
Bob a Bobek na cestách (TV seriál) (2003)
To, co začalo vznikat v roce 1979, se nemělo v roce 2003 dostat ani do myšlenek animátorů, natož pak na televizní obrazovku. Viděl jsem díl, kdy naši dva kamarádi z klobouku vyrazili do Indie a nepěkně se mi z toho motala hlava. Tohle už skutečně není ono.. Necitelný útok na hrdiny leckterého dětství!!
Zabijácké včely (TV film) (2009)
Tak zase tu máme jeden dort, který tentokráte nezpatlali pejsek a kočička, ale přátelé z vinařského kraje a už před samotným psaním scénáře (dá-li se tak nazvat) toho vína zkonzumovali krapet víc, než by bylo zdrávo. Agresivní Májy už v roce 2009 nemůžou nikoho zajímat - ani důchodce, který k televizi přijde o nějakou tu desetiminutovku dřív, čekajíc na desátou reprízu Pojišťovny štěstí.. Snad nejhorší je pak to, že se Francouzi u tohohle paskvilu tváří ještě vážněji, než reportéři primáckých Krimi zpráv. A to už je co říct..
Na Hromnice o den více (1993)
Konec osmdesátých a začátek devadesátých let minulého století patřil zcela jiným hercům, ale když se někde objevila neuvěřitelně sladká Andie MacDowell a ďábelsky vtipný Bill Murray, tak se to prostě muselo líbit..
Choose (2011)
Námět určitě není špatný, jeho využití nicméně pokulhává. Vůbec ne triviální thriller totiž v leckterých scénách zbytečně vyšumí do ztracena, což je s ohledem na postupné rozkrývání motivu a identity vraha/zhyzďovatele docela škoda. Ve výsledku určitě neublíží, ale své „kvality“ nedokáže skutečně prodat. Některé lekačky fungují, několik slušných úhlů kamery dokáže navodit nepříjemné pocity, „bohužel“ na daný žánr se zásadní věci dějí mimo záběr. Kanadská herečka Katheryn Winnick hraje překvapivě slušně, i díky ní se tak tahle lehce zapomenutelná jednohubka škrábe k žánrovému průměru.
O rodičích a dětech (2007)
Magické procházení se po denních/nočních ulicích vyšlo náramně třeba Richardu Linklaterovi. Do klábosení o všem možném se vrhl také osvědčený Vladimír Michálek a jednou za tři neděle vysílá do ulic i otce a syna Crčkovi. Povídání je to místy skutečně milé, vězte, že dojde i na výčet synových bývalek nebo na hemeroidy. Procházka a hlavně neúnavný dialog dvou lidí musí stát na originálním scénáři, ale rozhodně nemůže trvat nějakých sto deset minut. Režisér Babího léta má za sebou sice kvalitní spolupracovníky a před kamerou velmi dobré herce, ale vyprávění má svoje limity. Více či méně zajímavé povídání začíná logicky nudit, nepomůžou ani vkládané vzpomínky nebo paralelní příběh odehrávající se na druhém konci Prahy. Michálek natočil sice poctivý český film, obyčejně lidský, ale srdce mu u toho tlouklo jen občas. A to mi nestačí..
Strašáci (1971)
Je mezi nimi čtyřicet let, přesto je hloupé házet na remake Peckinpahova originálu špínu. Obě verze spojuje dostatečně intenzivní scéna znásilnění, která se dočkala velkého odsouzení ze strany feministických a jiných organizací. U novější verze mi přitom přijde přirozenější a lépe vybudovaná/vygradovaná. Nejsem odpůrce remaků, Susan George není o moc lepší než Kate Bosworth, proto vlažné přijetí novinky z roku 2011 příliš nechápu. Zvlášť, když je Lurieho verze výrazně šťavnatější..
Hike, The (2011)
Vzpomeňme například na remake kontroverzního I spit on your grave. Měl na daný žánr hodně znepokojivou atmosféru a minimum logických zaváhání. The Hike je úplně jiné kafe. Úvod je i přes kvalitní hudební podkres neúměrně dlouhý k celkově velmi střídmé stopáži. Což by ani tak nevadilo, kdyby sličné tábornice, které jsou z poloviny dost hloupé a z druhé poloviny nadržené děvky, nepřirozeně neklábosily o ničem. Rozchod s přítelem-násilníkem nebo vzpomínání na mrtvého přítele-vojáka jsou klišé, až to bolí. Budování atmosféry se tak rovná bodu nula, u britského exploitation bych čekal syrovější podání, kterého se nedočkáme ani při konfrontaci s trojicí horolezců. Tam už jakžtakž nějaké pocity z předešlého dění debutující tvůrce naplno zašlapává do země. Je to jen pouhý výcuc násilných scén, které se bojí do toho pořádně opřít (neříkám, že po tom prahnu, ale taky se podobné kousky nenatáčí pro pětačtyřicetileté maminy hltající reprízy Pojišťovny štěstí). Posledních dvacet, třicet minut se tak namísto rafinované hry mezi trojicí magorů (proč si neužili, když se dívčiny samy nabízely?) a ječícími tábornicemi mění jen v nelogické noční pobíhání po lese v nepřehledném střihu. Zásadní věci se dějí mimo záběr a fakt nemůže nikdo čekat, že velký detail na nůž v břichu (trojice magorů navíc absolutně neví, zda si chce vrznout, nebo rovnou bodnout) někoho šokuje. Scénář je prostě šitý v poklusu na koleně, ve střižně se už s látkou asi nikomu moc pracovat nechtělo. Problémem filmu je pak i obsazení. Vztahy a „charaktery“ postav jsou vykreslené se spletitostí dětského hlavolamu, málokdo z modelkovského ansámblu svou roli ustojí se ctí, horolezecká paka jsou na tom ještě hůř. Závěr se pak veze na aktuálně populární vlně.. a mimochodem, je hloupý!! I Pach krve byl lepší, přesto dvě dám..
Černobílý svět (2011)
Je zajímavé, že se amíci vrhají do látky z padesátých let o pracujících černošských služkách v domech bohatých bělochů, přitom i dneska mají všichni služky, chůvy, zahradníky.. Skrze mladou ambiciózní dívku, která chce být novinářkou, se tak či onak seznamujeme se zaoceánskými poměry, kdy černoši v té „kruté“ době nesměli používat bělošské záchody. Neudržitelnost situace na americkém jihu rozhýbe pomocí sepsání vzpomínek několika služebných a už tady se objevuje první problém. Vůbec to totiž nemá obtížné. The Help je totiž víc limonádovou sondou do života jednoho městečka, než nějakou skutečnou výpovědí o zakořeněném rasismu. Je jasné, že tehdy to černí neměli ani trochu snadné, nicméně ani ty vážnější momenty (kupříkladu potrat nebo zatýkání jedné ze služek) nejsou ve skutečnosti nijak dramatické. Scénář je na mě až příliš šablonovitý, cesta předem jasně dlážděná. Srdíčko tu má tlouct pro ty utlačované, nicméně mazané služky, špína se pak hází pouze a jenom na zlé, neschopné paničky. Ale co je špatného na tom, když pošlu policii na služku, která mi čmajzne zlatý prsten..? Utajované psaní vzpomínek navíc není tak úplně silné/nosné téma. Prostě tu máme pohádku o boji dobra se zlem, nic víc, nic míň, The Help se navíc bez okolků hlásí o nejrůznější filmová ocenění. Vše tak tkví víc v kvalitně odvedeném řemeslu a v hereckém obsazení. Tomu vévodí Viola Davis, Bryce Dallas Howard, Jessica Chastain (mimochodem, výborná) nebo Octavia Spencer. Právě za ně je ta čtvrtá hvězda.. Po Moneyball tu máme druhého oscarového kandidáta, který by měl zůstat pouze a jenom u nominací!! Čokoládové dortíky nebrat!!
Dobrodružství malé pandy (1995)
Další ten typicky teplý lidský příběh, který se ale navíc může ohánět poměrně sympatickou atmosférou.. Nemám rád filmy se zvířaty, nicméně tyhle pandí oči se postarají o leccos..
Jeden den (2011)
Potkali se v červenci léta páně 1988, posilnění alkoholem skončí v posteli, ne všechno se ale podaří, nicméně touhle nesmělou nocí odstartují letité a hlavně proklatě pevné přátelství. A režisérka Lone Scherfig pak rok po roku nabízí, jak se jejich životní osudy mění, vytváří. Jeden celý rok tak vtlačí do třeba jen jednoho odpoledne nebo setkání na večeři. Naše dvojice si to šupe poměrně očekávaným směrem, ale režisérka jednotlivé epizody lepí nesmírně sympaticky, osobně, uvěřitelně. Melancholické bilancování trošku sráží posledních deset minut, kdy tvůrci už tlačí na pilu a vrací se do míst, aby u diváků nabrali další body. Celku tím ublíží, protože už takhle se kvůli ročním skokům těžko buduje k dvojici pořádný vztah. Místy jsou nám hodně blízcí, jindy si k nim cestu razíme poměrně obtížně. Může za to i právě nevyváženost, protože na jedné straně tu máme klasickou romantickou záležitost (s výborně napsanými a vypointovanými dialogy) a na tu druhou koketování s nezávislou scénou. Přesto mě tenhle experiment překvapivě nadchnul. Mezi Anne Hathaway (půvabná i přes ohyzdné brýle a účes) a Jimem Sturgessem to sympaticky jiskří, jde z nich energie, ona je chytrá rádkyně, ironická a pohotová v narážkách, on je bohémem, kterému nechybí vtip, ale občas by potřeboval kopanec mezi nohy. Trošku kalkul, ale velmi líbivý.. díky za něj!!
Na cestě po Leinsteru (TV film) (2011)
Tohle si dám vždycky rád.. Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Sympaticky krátké, funkční, trefné, doplněné podmanivou hudbou. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí..
Moneyball (2011)
Moneyball patří přesně mezi ty filmy, na kterých recenzenti nešetří superlativy, ale i přes nespornou kvalitu jde o ty filmové události, které jsou událostmi jen do té doby, než se rozdají nejrůznější filmové ceny daného období. Jinak ale nevěřím, že si na tohle neškodné sportovní povídání za pár let někdo vzpomene. Příběh je prostě zajímavý – manažer baseballového týmu už nedává útlak od výrazně bohatších týmů. Pravidla hry proto změní pomocí nesmělého analytika a přebuduje tým pomocí statistiky.. Vše, co se děje na plátně, se odvíjí od kvalitního textu. Scénář je chytrý, to je bez debat. Nestojím o nějaký ubulený doják, ale tvůrci emoce tlumí už trochu moc. Výsledek je pak relativně chladný, v některých scénách zbytečně nepřístupný. S poměrně přepálenou stopáží a řady scén bez šťávy je to znát o to víc. Což je škoda, protože v jednotlivých složkách to šlape na solidním výkonu. Brada Pitta mám rád, vážně jo, zraje jako víno, je neuvěřitelně soustředěný, i tentokrát hraje velmi dobře, ale na zadek z jeho výkonu, přiznejme si, padat nebudu. Bez velkých hereckých exhibic přenesl na plátno kus charismatu, ale na zlatého plešouna si musí dle mého ještě počkat. Spíš silné tři, ale ty slabší čtyři * tomu přeci jenom sluší líp..
13. komnata Romana Vaňka (TV film) (2011)
Vaněk a Pohlreich, Pohlreich a Vaněk. Dva gastronomičtí mágové. Oba v tomhle díle dokumentárního cyklu mluví, jeden jako host, druhý jako zpovídaný. Pohlreich, ačkoliv mu jindy a jinde jede huba o sto šest, zde působí nesmírně vyrovnaně, mluví k věci, rozumně. Vaněk mluví také, ale z celého dílu mu věřím tak akorát to, že to jídlo mohlo být dobré!!
Hra (1997)
Mezi bravurními thrillery Sedm a Klub rvářů vtěsnal David Fincher Hru.. a bohužel, pro tentokrát superlativy šetřím!! Má sice slušnou atmosféru, ale nedokáže logicky navazovat jednotlivé scény. Tváří se celou dobu velmi „jinak“, ale ani výborně napsaná a zahraná postava Michaela Douglase nezachrání nevyrovnané tempo a rozporuplný sled událostí!!
V plamenech (2008)
Začínám Michelle Wiliams přicházet pomalu na chuť. Bezesporu talentovaná herečka má jen tu nevýhodu, že ne vždy narazí na kvalitní látku. Dosti matné drama V plamenech je tím nejzářivějším důkazem..
Invictus: Neporažený (2009)
Poctivé řemeslo á la stále dokonale přesný a velmi jistý Clint Eastwood. Jenže tentokráte nikoliv v tématu. Precizní vyprávění, postavené na dvou výborných hercích a srážené hubou na zem nepříliš vypilovaným scénářem. Jednotlivé složky vyprávění fungují opět na výbornou, ale celku prostě netluče srdce, je rozvláčný a chce se až příliš líbit. Invictus je i přes africkou hudbu, která místy musí vzít za srdce, bohužel prostě chladný a odtažitý. Po projekci chybí to nadšení vyběhnout na hřiště a pořádně vítězství oslavit. Pod kůži ses holt, Clinte, tentokrát nezaryl, ale nemůžeme pokaždé čekat zázraky. Když se totiž oprostím od nároků, které jsem před projekcí mohl s ohledem na jméno tvůrce mít, tak je to stále nadprůměrný zážitek. A Million Dollar Baby nejde točit každý rok.. U mě i tak dobrý..
Válka Bohů (2011)
Immortals si to plynou až k titulkům bez vrcholů i výraznějších pádů. Děj bez zvratů ani nápadů nemá smysl řešit, vizuální stránku filmu rozhodně ano. Syté barvy a výrazné kontrasty Singh prostě umí. Je to velmi propracované, čisté, ale svým způsobem se to sem ani moc nehodí. 90% diváků totiž po zhlédnutí traileru nepůjde na Immortals kvůli uměleckému cítění režiséra Cely. Ale kvůli akci. Právě jatka jsou to místy nadmíru slušná, ale většinou až příliš umělecká, komorní a bohužel i taková předpřipravená. Záporáci prostě jen efektně naskakují ve zpomalovačkách na kopí nebo čepel meče. Chyběla mi ta špína boje, kontakt, fyzično. Tak či onak se zase vracíme na začátek, ke scénáristické impotenci, která může za to, že k postavám nemáme pražádný vztah. Forma holt drtivě vítězí nad obsahem, navíc ani to krásně nasvícené pozadí nepatří Freidě Pinto.
Zlatý Glóbus 2012 (TV pořad) (2012)
Opět velmi milé, uvolněné a příjemné setkání s těmi, které má člověk tolik rád. Opět nechybí vtip a nadhled (tuzemské podobně laděné pořady by si měly vzít příklad), Ricky Gervais baví dál (stejně jako třeba Seth Rogen, dvojice William H. Macy a Felicity Huffman). Nechybí herecké legendy (Poitier, Hoffman, Streep nebo starý dobrý Freeman), hned několik přirozených sympaťáků (Jean Dujardin, Clooney, Pitt) a ani celá plejáda hollywoodských krasavic (Biel, Alba, Beckinsale, Pinto, Portman, Kunis, Blunt, Patton, Witherspoon nebo naprosto okouzlující Bérénice Bejo)..
Speciální jednotka (2011)
Nekonečná munice, sympatická novinářka, v patách nelítostní pronásledovatelé a chlapácké emoce v balení, které divákem projde a neuškodí. Holt, takový až Útěk ze Sibiře, nicméně se záporáky, kteří ochotně nabíhají do rány..
Strašáci (2011)
Tak zase asi půjdu proti většině. Režisér velmi solidního dramatu Nic než pravda Rod Lurie totiž dokonale zvládá budovat atmosféru. Ač se na plátně až zase tolik neděje, jeho navození konfrontace balíkova, kdy místní otáčí každý dolar a párečku z blyštivého světa Los Angeles, je povedené a velmi slušně gradující. Vidláci je berou jako vystudovaného, rozhazovačného pisálka z Hollywoodu a stále nejen tělem provokující krásku, která ovšem dala přednost velkému světu. Nyní se vrací na místo činu, a hned druhý den jim začne dělat společnost tesařská parta ožralů a lenochů. Manželé si opět zvykají na vesnické pořádky a scénář se minimálně dostává do úzkých (bacha, spoilery: nesedí nicméně skutečnost, proč Amy svému Davidovi o znásilnění neřekne, proč mladou dívku přitahuje retardovaný muž a proč pak právě jeho vezmou manželé k sobě domů, když se můžou vrátit do města, případně ryze americký skok „z pisálka neohroženým bourákem“). Těch otázek je pravda docela dost, nicméně vše bez větších zádrhelů směřuje k brutálnímu útoku rozběsněných vesničanů. Už původní film Sama Peckinpaha nepatřil k těm, které si měl divák užít. Neviděl jsem ho, za což jsem vlastně rád. O to víc jsem si remake užil. Zneklidňující studie násilí se dostavila měrou vrchovatou, čemuž pomáhají i samotní herci – záporák Alexander Skarsgård nebo uvěřitelná manželská dvojice James Marsden a Kate Bosworth. Téhle thrillerové jednohubce prostě tluče srdce.. divákovi po některých scénách jakbysmet!!
Jsem číslo čtyři (2011)
Člověk by neměl dávat na první dojem. Nevím, jestli chtěl Michael Bay vycucat nějaký ten dolar na aktuálně populární a výdělečné upíří sáze, vybělené hrdiny vyměnit za sice nepobledlé, ale taktéž schopnostmi obdařené mlaďase a pokusit se pobavit i dojmout, každopádně já spokojený byl. I Am Number Four je kombinací ne moc vymazlené sci-fi, akčního filmu s několika vrcholy i pády a poměrně fungující teenagerovské romantiky. Všechny ingredience mají dost nestálé tempo, neřeší moc logiku, některé scény vyšumí do prázdna a jednoduše neuspokojí, jak by mohly. Až jsem si říkal, že by se hodil méně líný a více snaživý režisér. Přesto všechno mě nový Carusův (jeho Disturbia taky víc bavila vztahy a situacemi na plátně, než děsivým tajemstvím souseda) snímek nezklamal, občas pobavil a uběhl jako voda. Veškerá ta mimozemská vata se totiž časem stočí do klasické středoškolské romance, která baví. Přikráčejí i zlí mimozemšťané, kteří vypadají docela stylově, náš hrdina se začne pomalu nasírat a holýma rukama odrážet policejní auta. Alex Pettyfer a Timothy Olyphant hrají v rámci možností slušně, Teresa Palmer a Dianna Agron navíc skvěle vypadají!! Připomínky jsou, to ostatně vždycky, tentokráte mi to ale vlastně ani moc nevadilo..
Na cestě po Holandsku (TV film) (2010)
Tohle si dám vždycky rád.. Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Sympaticky krátké, funkční, trefné, doplněné podmanivou hudbou. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí..
Dluh (2010)
Atmosférický retro thriller by mohl klidně zapadnout kdesi ve vrchní polici půjčovny nebo v tom nejvzdálenějším sále kina, tak či onak by to byla škoda. Svět špionů je nám tu předkládán zase z trochu jiného soudku. Tvůrci oscarového Zamilovaného Shakespeara jde hlavně o postavy, k první trojici agentů Mossadu se dostaneme v šedesátých letech, kdy se s mravenčí přesností mají pokusit zajmout nacistického chirurga, k té samé trojici se pak vrátíme o tři desítky let později, kdy vypluje na povrch, že akce nebyla až tak úspěšná, jak ji agenti prezentovali. Jenže těch témat rozplétá John Madden mnohem víc a to je možná škoda. Na větším prostoru bych tak třeba chtěl vidět vyrovnávání se s holocaustem jednotlivých hrdinů, boj se svědomím, další osudy vztahů milostného trojúhelníku, jenže leccos je jen naznačeno a dál se s tím už nepracuje. Film dokonale pracuje s emocemi, což jsem ocenil hlavně u mladší verze agentů, snad i proto, že mi trojice Sam Worthington, Marton Csokas a Jessica Chastain skvěle sedla. I právě jejich pasáž mi přišla zajímavější, napínavější, atmosféričtější. Scény na vlakovém nádraží nebo třeba v gynekologickém křesle pak mírná škobrtnutí předtím i potom dokonale vynahrazují.. Hlavní záporák dokonale démonický. Velká spokojenost..