castor

Stejně jako je zvláštní pouto mezi Jakem a Satem, obdobné je „přátelství“ mezi ním a detektivem Katagirim (Watanabe), kterého kontaktuje, aby ho informoval o zrádci. Ishida tak musí udělat kroky ve vlastním klanu, příměří s konkurenčním Tozawou ale dodrží. Jake sice laskavost od Ishidy odmítne, ten jej přesto navede na stopu ve „vyšetřování“. Stále totiž pracuje na případu společnosti, která dohání zadlužené klienty k sebevraždě, aby inkasovala peníze z pojistných výplat, protože bankovní politika diktovala, že v případě smrti se rodina vzdá všech práv na pojistku. Samanthu, která vzpomíná na začátky v Japonsku, dostihla minulost. Za mě po několika rozpacích z předchozích epizod velmi slušný díl, nicméně znovu je tu pár neuspokojivých momentů. Od začátku mi nesedí, že horlivý Jake chce dělat skutečné zpravodajství, přesto se přestěhoval na místo, kde to není obvyklé. Jakmile přinese kauzu, v redakci narazí. Zároveň jakási jeho zatvrzelost a umíněnost se u něj překlápí spíš do otravnosti. Myslím, že Ansel Elgort mohl najít zajímavější způsob, jak postavu uchopit.

Když někdo v loterii shrábne pohádkovou výhru, hned získá spoustu nových kamarádů. Ukrojit si chce i třeba soused Marek Taclík, mimo jiné vášnivý divák pořadu o leteckých katastrofách: „No, a teď nevím, kam to spadlo!“ A právě na podobných vesnických křupanech a flákačích i atmosféře obyčejné dědiny tahle řachanda scénáristy Jaroslava Sauera (Pepa, oba díly Špindlu) stojí. A padá. Každopádně za mě byl u jiných tuzemských kousků index otravnosti a trapnosti ještě o bod níž. Což je samozřejmě pochvala. Ústřední pár pochopitelně kvůli balíku peněz zjistí, že doposud hezký vztah šel do kytek, a že život nestojí na Mumulandu, kterej najdem a neslezem z něj. Herci jsou na dané poměry solidní, humor místy zafunguje, samozřejmě na hlubší myšlenky nebo nápaditý děj zapomeňte. Za mě lehká jednohubka, v českém rybníčku se urodily mnohem horší kusy.

„Co začalo jako cesta vpřed, se změnilo na úprk. Do neznáma.“ Na úvod nám tvůrci nabídnou pohled na zasmušilého Toma Hankse, v závěru pak na rychlé kolty šerifa Billyho Boba Thorntona trestajícího partu banditů, která chtěla okrást karavanu evropských imigrantů. Holt když je třeba, hodí šerifský odznak do placu. Právě skupinu přistěhovalců doprovází za úplatu coby ochrana dvojice veteránů z války a rodina Jamese Duttona, která by v dalekém Oregonu ráda nějaký kus země uprostřed ničeho. Divoký západ bez příkras a s vydatnou atmosférou. Zrádná cesta už od počátku ukazuje svou neúprosnou tvář. Solidní casting zatím doprovází Sheridanovo špičkové řemeslo.

Děvky, prodejci indiánských skalpů, nervózní pistolníci, výbuchy násilí. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že jde o prequel k uznávanému Yellowstoneu, aneb jak předci rančera Johna Duttona putují z Texasu do Oregonu (bacha, přes Montanu), kdy na cestě čeká smrt za každým rohem. Drsný otec James (slavný countryový zpěvák Tim McGraw), nesmlouvavá manželka Margaret (rovněž jedna z nejúspěšnějších představitelek žánru country Faith Hill, v reálném životě McGrawova manželka), dospívající dcera Elsa a pětiletý John tehdy využili nabídky dvou veteránů z války, Shey a Thomase, kteří doprovázejí skupinu evropských přistěhovalců za lepším příštím. Společně mají zvládnout přejít nehostinnou krajinou, a pokud přijde nebezpečí, tak si krýt záda. Taylor Sheridan se naplno ponořil do žánru, v němž jsme ho všichni chtěli už dlouho vidět.

Zase skvělá výprava, kostýmy, kamera či spousta hereckých jistot. Ale jinak hra plná špatných rozhodnutí a neúměrné utahanosti. Poslední dekádu zoufale přeceňovaný Mexičan udělal další chybný krok. Kousky Purpurový vrch a Pacific Rim hodně neukočíroval, zajímavý rozhodně nebyl ani se scénáristickým snažením u Hobita nebo roztříštěné Čarodějnice. Tváří vody sice potěšil svou typickou stylizací, kdy znovu předložil řadu milých detailů, ale celkově toho bylo hrozně málo a emoce šly evidentně na túru na opačnou stranu než divák. I k tomuhle svéráznému příběhu přistupuje zpočátku osobitě, znovu nejede po prvoplánových kolejích, ale ani nemíjí nějaké zajímavé zastávky. Jeho manipulativní antihrdina opouští v předválečné Americe domovinu, přidá se k pojízdnému cirkusu, aby nakonec vycítil příležitost ve „čtení myšlenek“ druhých lidí. Spolu s nevinným děvčetem zamíří do velkého světa New Yorku, kde začne solidně vydělávat. Dokud nepotká vychytralou psycholožku. Jenže jak minuty přibývají, tím divákova pozornost v téhle obří porci minut klesá. Přešlapování na místě v prostřední části (asi mě víc bavil cirkus než velkoměsto) vynahradí závěrečné ostřejší pojetí. Guillermova inklinace k mysterióznímu světu tentokrát chybí, což je možná dobře. Emoce nicméně zase (skoro) na nule.

Co si o tom myslet? Spisovatele provází vždy nějaká krize. Čumí na první pořád prázdnou stránku, z naslouchání lidem už jim hrabe, prožívají krizi identity. Že je cynický Miroslav Krobot spisovatelem, podřídil i svůj osobní život. Ostatní si nahrává na diktafon, aby mohl použít jejich slova, naslouchat jim ale nedokáže, snaží se porozumět lásce, ale za život jí sám příliš nerozdal. S dospělými dětmi to má nahnuté, manželku po dvaceti letech odloučení prosí o rozvod. Na stará kolena se znovu stane otcem. Jeho nový román popisuje muže, který spořádá autem sraženého zajíce a následující den se probudí s extrémně citlivým sluchem, který krom jiného zaznamená i myšlenky druhých lidí. Ale pořád se všechno točí okolo něj – i jeho nová kniha bude vyprávět především o něm samém. Krobotův odměřený výraz je znovu velmi dobrý, slušní jsou i ostatní herci, nejvíc asi Zuzana Mauréry a Oldřich Kaiser. To okolo už je horší. Moc mi nešlo se chytit autorovy vlny, chyběla mi pevná struktura, formální stránka mě určitě nestrhla. Tenhle portrét muže v krizi pozdního věku je nakonec takový nesourodý. Přijde mi, že Šulík točil hlavně pro sebe, a na samotné diváky úplně nemyslel.

Přišli jsme o Michaela Baye. Bohužel. Ale tak zlé to taky není. Divák nezatíná pěsti jako třeba při legendární epické pouliční přestřelce v Nelítostném souboji, matrixové řežbě v hale, výměnách zásobníků v první Smrtonosné pasti nebo právě i při mnohých Bayových prvních kouscích (nejvíc u Skály). Kameraman všemi těmi průlety vymýšlí psí kusy, dočkáme se neskutečných záběrů, ale vesměs příběh o bandě lupičů (ven z banky se dostanou jen dva bratři), kteří při úprku čmajznou záchranku, ve které se nachází sličná zdravotnice s umírajícím pacientem, nestrhne. Jeden je hodný černoch, válečný veterán, s vážně nemocnou manželkou, druhý bohatý hajzlík, který si rozumí s mafií a banky ho prostě berou. Následná předlouhá honička s policejními auty a helikoptérami nabízí mnoho bizarních momentů, včetně improvizované chirurgické operace, sanitka zdemoluje pár stánků s ovocem a zeleninou (klasika), způsobí nespočet policejních karambolů (klasika), vše samozřejmě v duchu barevné, prosluněné a co největší efektnosti (jak jinak). Ale je to určitě dravější a realističtější Bay než naposledy (o Transformerech nemluvě). A možná je to trochu příslib toho, že by mohl své akční divočiny vrátit zase trochu zpět na zem. Takže něco pozitivního, i když divák zívat přeci jenom začne, najdeme.

Myslím, že kromě Davida Stypky si potlesk vestoje zasloužil i (pro mě dosud neznámý) moderátor, který vše odstartoval teatrálně velkým červeným tlačítkem v případě záchrany, pokračoval přivítáním zapomínání textu či Michalem Davidem a fanoušky kompotovaného ovoce, aby to se ctí zakončil spolu s povedenými vystoupeními bezprostřední Ewy Farne, kapely Bandjeez se zpěvačkou Kateřinou Marií Tichou či manželského dua: hlasově hutný Haj a minišatová Smetana. Zasloužená síň slávy pro skladatele Jaroslava Uhlíře (viditelně bojující se svým psychickým zdravím), i když jeho chotě bylo až příliš.

Neví, proč v doupěti Yakuzy je, ale obavy se brzo rozptýlí: Jake Adelstein má prý dobré vztahy s policií a mohl by vědět, proč policisté nestojí o šálek čaje vůdce skupiny Ishidy a kdo o něm začal šířit pomluvy, že donáší. Nechce mít na zádech terč, že by měl být policejním informátorem. Prostě Jake si překvapivě snadno (a podivně) získává důležité kontakty. Jindy pokecá o životě, otevře se, jak to má s rodinou a sourozenci, zatančí na diskotéce, zaskotačí s prostitutkou a záhy si pootevře další vrátka. Jak snadné. Za mě ovšem neuspokojivé. Právě pouto se Satem vzniklo velmi náhodně, vlastně jen díky společné lásce k americké popkultuře. V novinách dál pracuje na případu lidí, kteří nalítli společnosti poskytující půjčky a čelili výhrůžkám. Samanthu dál drží sen o vlastním byznysu. Tahle série jako by přestávala být o příběhu horlivého novináře, ale o samotném Tokiu ve všech jeho odstínech.

Na odlehlou farmu dorazil šerif. Jediné, co (z)může, je projít se okolo rudými prostěradly zakrytých těl. Vracíme se o nějakou dobu zpět, kdy banda mladých lidí naskakuje do dodávky ve stylu Texaského masakru motorovou pilou. I na té pumpě zastaví… První minuty jsou výtečné. Zrnité záběry a situace na mě dýchly staré dobré časy béčkových hororů a poctivou láskou k žánru. Co je ovšem jiné, je důvod návštěvy texaské farmy: parta nadržených lidí jede na venkov natočit svůj nejnovější pornografický flák. Celé to má pod palcem producent Martin Henderson, který je rád, když se ke dvěma „herečkám“ přidá i nesmělá zvukařka Jenna Ortega (která letos zvládla i nejnovější díl Vřískotu), toho času přítelkyně umělecky založeného režiséra. Méně rád je pak (až groteskní) majitel farmy, který v noci hledá svou psychicky nemocnou (a značně zvídavou) choť. Trvá poměrně dlouho, než se přejde ke krvavým momentům, ale právě ta překvapivá dávka trpělivosti, kterou režisér Ti West (natočil i dva díly dravé série Oni) předvádí, mě bavila. Za mě to bylo účinné, nápadité a svěží, i třeba vtipným načasováním scén nebo sympatickým pocitem nejistoty. Když přijde čas na ryzí slasher, zájem diváka paradoxně trochu opadá. Vše se line předvídatelnými cestami, chyběla mi větší motivace vrahů a stejně jako třeba u Westovy Svatyně zla závěrečné desítky minut prostě nemají takovou sílu a dopad, jaký by si asi všichni přáli. Prostě je to sice úderné, ale už ne tolik zábavné. Každopádně i tak stylový a v mnoha ohledech poctivý kousek.