"Barbaro, přines videokameru, Doug dosáhne vrcholu." Will Ferrell a Chris Kattan jsou dva zoufale nevtipní trapáci. "Nahazují sval", neúspěšně se snaží sbalit nějakou kočku a touží po vlastním klubu, který bude jako Roxbury (tedy až je tam pustí). No, Noc v Roxbury rozhodně nezve k duševním hodům. Tenhle film je určen pro zcela specifické publikum. Kdo by příhody tesilového dua mohl ocenit? Ten, kdo za a) pravidelně v sobotu koukal na Eso s Terezou, za b) vzhlížel k osazenstvu Jump Street 21 jako k zatraceně hustým frajerům (Richard Grieco je takový americký Sagvan Tofi, že?), za c) má ve svém okolí člověka, který tělesný tuk drží pod dvěma procenty (tahle je pro tebe, Stane :-D). Dvě hvězdičky nevypadají jako moc, ale u takové kraviny je to hodnocení pro nejvyšší ligu. A to přerušení svatby je fakt geniální.
Nevím, kolik existuje filmů, které pojednávají o vzestupech a pádech prvních amerických ropných magnátů. Možná prostředím je There Will Be Blood neotřelý. Ale uniká mi, co má být na tomto umělecky přepjatém snímku kromě hudby výjimečného. Životní cesta Daniela "Džej Ára" Plainviewa vypadá jako obkreslená podle klasické příběhové šablony dramatického žánru. Jednobarevnost jeho charakteru ani žádná vybočení nenabízí. Chybí překvapivý moment nebo nečekaný zvrat či náznak scénáristovy invence. Copak někdo může trpět romantickými představami o těžbě ropy a tvrdém byznysu? Copak to vůbec lze? Mezi námi žijí lidé, kteří mají místo svědomí počítající pokladnu a cit nahrazují neukojitelnou touhou po moci. Kvůli tomuto zjištění se nepotřebuji dívat na více než dvě hodiny trvající filmařský výtvor, mně stačí, když si projedu pětiminutový souhrn denních zpráv. Silněji než snahu o zásadní, zneklidňující sdělení vnímám v Až na krev jasný tah na oscarovou branku. A to hned od úvodní scény. Akademici si na špinavé, hekající, naturalisticky zachycené herce potrpí.
Novinář bez bázně a hany přijíždí do ostrovního domova důchodců, aby tam na žádost bohatého magnáta vyšetřil dávné zmizení mladé ženy. Úkol se to ukáže být nadmíru obtížný. Nacházíme se ve Švédsku, tudíž nepomůže ani to, že polovina podezřelých je po smrti a druhá polovina jednou nohou v hrobě. Vlivem dlouhodobého působení tmy a zimy se u tamějších seniorů hromadně projevují psychopatické sklony, o čemž se osobně přesvědčí oba hlavní hrdinové. Postavy se striktně dělí na hodňáky a zlouny a soutěží v příslušných kategoriích. Týdenní pobyt na skautském táboře vyhrává Mikael Blomkvist, kdo získá titul "Nejúchylnější psychopat roku", zjistíme na konci filmu.
Černá labuť je stejně povrchní a přímočará jako zbylé dva Aronofského filmy, které jsem v uplynulých dnech zhlédla. Ovšem v tomto jediném případě mi zmíněný režisér představil postavu, na níž mi záleželo. Natalie Portman se pro roli baletky hodí a svého Oscara si zaslouží - uvěřila jsem jí oba póly jejího filmového charakteru, její touhu po dokonalosti a jiskření mezi ní a Vincentem Casselem (bod i pro něj!). Přesvědčila mě i úzkostná atmosféra "vrcholového" umění. Smutným faktem zůstává, že v Black Swan se propracovaná psychologie postav nahrazuje šplíchanci krve divákovi do tváře. Asi se nepočítá s tím, že by drama, které se mu odehrává před očima, jinak pochopil. Darren Aronofsky by své publikum nemusel tolik podceňovat. Úsměv budí také představa, že by někdo, kdo nestrávil celý život zavřený v jeskyni na Marsu, mohl přisuzovat Natalii Portman větší schopnosti, než jakými je obdařena dobrá herečka. Naučila se půvabně mávat "křídly" a hopsat (zabíraná od pasu nahoru), jako by tančila na špičkách, ale člověk nepotřebuje vědět, že Louskáček není nástroj na drcení skořápek ořechů, aby poznal, že za ztělesněním krásy a vznešenosti ladných panenek se ukrývají léta dřiny a odříkání. Za ukázky z profesionálních baletních čísel náleží Labuti velká pochvala. Nedivila bych se, kdyby po promítání tohoto snímku stoupla návštěvnost baletních představení.
Na rozdíl od mnoha jiných hodnotitelů si nemyslím, že Fontána má nebo měla mít filozofický podtext, ačkoliv je zacílena na přemýšlivější publikum. Její účel vnímám ve smyslu útěchy, pročež chápu, proč spoustu lidí oslovila. Pro smýšlení nastupujících generací západního světa přestávají být tradiční křesťanská schémata vyhovující a naplňující. A potřebují být nahrazena, protože obavy ze smrti či ztráty blízké osoby zůstávají. Myšlenkově mi Fontána připadá plytká, dalo by se dojít o hodně dál než k mudrování o koloběhu života a smrti; respektive člověk, který si tímto již prošel, dál pravděpodobně bude - i já tam jsem. Nepopírám význam duchovního života, už z důvodu, že jsme ho schopni, ale osobně jsem zdrženlivější, poněvadž se neodvažuji tvrdit, že vím, jaký tento význam je. Příběh snímku ilustrují hezké, ale nijak dechberoucí obrázky a doprovází jej hudba, která stojí za povšimnutí. Kdyby nic jiného, Fontána dala světu Mansellovu Death Is The Road To Awe. Čekala jsem, že ve filmu více vynikne, že bude doprovázet emocionálně gradující scény, až nakonec vybuchne do oslnivé koule strhujících zvuků, která bude zářit do nekonečného prostoru. Ve skutečnosti však příliš rychle vyprchá do ztracena. Zaposlouchání se do soundtracku, při zapojení vlastní fantazie, mi přineslo větší a intenzivnější zážitek. S Aronofského vizí souhlasím z biologického hlediska, ale z hlediska víry se s ním neztotožňuji. Věřím ale, že tyto úvahy v sobě nenesou tolik potenciálu zneužitelnosti jako, řekněme, některé dřívější.
"Je tohle nebe?" "Ne, Iowa." V roce 1989 po amerických kukuřičných polích ještě neběhali šediví mužíčci, ale dávno mrtví profesionální hráči baseballu. A byla to mnohem větší zábava. Kevin Costner kvůli nim prodrandí polovinu Států v dodávce, aby s "pistolí" v ruce přinutil Jamese Earla Jonese jít na zápas. Jako námět to na papíře muselo vypadat hodně divně, ale jako film, který vám má zanechat zasněný úsměv na tváři, to funguje bezvadně.
"Ameriku miluju. Ukažte mi zemi, která přešla od barbarství k dekadenci, aniž se mezitím obtěžovala vytvářením civilizace." Lze takovou repliku pronést zcela suše a bez vtipu? Ano, lze. Čeho se u adaptací nejvíc bojím a co současně očekávám s největším napětím a zvědavostí, je scénáristova a režisérova invence. A Good Woman Howarda Himelsteina a Mikea Barkera se snaží být komedií i moralizujícím dramatem, ale střílí slepými náboji a neumí naplnit podstatu ani jednoho. Nedokáže správným způsobem vyplnit "dutost" Wildeových postav a humor ztratil veškerý jeho švih, jiskru a eleganci. Nejvtipnější je obsazení Helen Hunt do role protřelé "prostopášnice" a Scarlett Johansson do úlohy počestné manželky. Hunt sice jako inteligentní žena, která dokáže během okamžiku okouzlit muže, vypadá roztomile, ale nedostává mnoho prostoru, aby mohla svůj part pořádně rozehrát. O Johansson platí totéž. Většina ostatních herců je nevýrazná a stejně nevýrazné jsou i jejich výkony. "Ženy nevěří ženám, ani muži nevěří ženám, takže ženám nevěří nikdo." Nedá se věřit ani tomuto filmu.
Producenti a režiséři komerčních sci-fi pitomin určitě vědí, jak velkým požehnáním je pro ně Will Smith. Nepatří k shakespearovským hercům, kteří by v nich vypadali nevěrohodně, možná i směšně, ani naopak k netalentovaným béčkařům, kteří by každý takový film potopili do odpadních vod. Působí natolik přirozeně a uvěřitelně, že v jeho podání dokážu akceptovat i příběh o muži, jenž zůstal na světě sám poté, co se všichni ostatní lidé proměnili ve vzteklé animáky. A vydržím se dokonce celou dobu nesmát. Tedy skoro celou dobu. :-))
Nechtěla bych být kapitánem vesmírné lodi Hvězdné flotily. Jean-Luc Picard prožije vlastní smrt, stejně tak i polovinu života během pár okamžiků, asimilují ho Borgové, projde si peklem cardassianského mučení v orwellovském stylu, když je to potřeba, brání své plavidlo sám proti přesile, a jako by to nestačilo, čas od času se zjeví Q, aby jej potrápil svými rozmary. Kapitán Picard tím vším prochází poznamenán, avšak nezlomen. Ani v nejtěžších chvílích neopouští své ideály a nevolí nejpohodlnější stezky, přičemž se nemůže opřít ani o polštář šťastného a naplněného soukromého života. Záchrannou síť a oporu nalézá však ve své oddané posádce, která se mu stala rodinou. Nechtěla bych být kapitánem vesmírné lodi Hvězdné flotily, ale moc bych si přála být jako on. Člověkem, který se odvážně vydává tam, kam se dosud nikdo nevydal... i tam, kam ještě nikoho nenapadlo se vydat. Znám Star Trek už od dětství, ale pořád mě překvapuje, jak mnoho v něm nalézám a jakou neotřesitelnou morální autoritu pro mne představuje.
Ačkoliv vymizela v podstatě všechna negativa, která jsem předávání Českých lvů vytýkala před rokem, paradoxně hodnotím letošní ročník hůře než ten minulý. Každý z oceněných dostal dostatek prostoru (i když většina ho nevyužila), nikdo jim neskákal do řeči ani na ně netlačil, ať nezdržují. Povinná kulturní vložka se omezila na krátké vystoupení na české poměry snesitelné Ivy Frühlingové. Jenže - sice vím, že budu v menšině, ale mně tam chyběl ten pro Lvy už dlouho charakteristický "trapný a křečovitý" humor, který dělal každý z večerů tak originální a interesantní. Moderování Jana Budaře slibovalo mnohé, sám na pódiu ovšem neměl komu nahrávat, tudíž se nenabízela ani možnost často skórovat. Celý pořad se stal uhlazenějším, umírněnějším, držícím se v bezpečných vodách a neodbočujícím z tisíckrát vyjetých kolejí, po nichž se vydávají ostatní podobné ceremoniály a jimž se až doteď Lvi vyhýbali. Objektivně vlastně nemám co zkritizovat, akorát jsem se přistihla, že zívám.
První řada byla skvělá. Kde tvůrci ubrali na přesnosti historických faktů, tam přidali na přesvědčivém a velice působivém vykreslení poměrů v tehdejší společnosti. Tohle v učebnicích nenajdete, tento Řím dýchá, žije, vře, umírá. Omráčí vás svými intenzivními vůněmi, pachy, svými sytými barvami, stáhne vás na dno svých neřestí a intrik. Užasnete nad jeho vyspělostí a současně budete děkovat bohu, že nemusíte žít pod hrotem meče jeho nelítostnosti a krutosti. Druhá řada vysoko nastavenou laťku neudržela, nespadla ale ani výrazně hluboko. Jako by to po Caesarově smrti neměl kdo táhnout jak historicky, tak příběhově. Nebo na mě toho vraždění a prolité krve bylo možná už příliš...
Beowulf aneb Je třeba zabít Angelinu Jolie, ale nikomu se do toho nechce. A komu by se taky chtělo, že? :-) Na jedné straně jsou hrany severské drsnosti viditelně obroušeny, na straně druhé nevěřím svým očím, že v USA natočili velkolepý akční trhák neobsahující vůbec žádný patos. Jak to sakra Zemeckis dokázal?! Vždyť tím zbořil životní jistoty spousty lidí na celém světě. Jelikož nepatřím mezi otrlé diváky, chválím šokující, ale zároveň ohleduplné zobrazení drastičtějších výjevů (o ukousnutou hlavu či utržené končetiny zde není nouze), které je pro mne činilo bez problémů snesitelnými. Svou zásluhu na tom má samozřejmě i animace. CGI sice zrovna dvakrát nefandím, nicméně "videoherní" look se mi ve filmech většinou líbí. Přijde mi to sympatičtější než hraní si na realitu skutečnější než skutečnost. Animace je v Beowulfovi výborná - až na postavy. Kámen úrazu představují jejich prázdné, neživé pohledy, jako by všichni byli nevidomí. Také pohyby vypadají často divně a nepřirozeně (zběsilé uhánění na koni měli radši vynechat). Zdá se, že i v akčním žánru je pořád kam jít. A to jsem si začínala myslet, že už je pro mne mrtvý.
Cítím se trochu podvedena. Vydala jsem se do kina na inteligentní, pro duši hřejivý film, skončila jsem v divadle na jedné z těch her z nevyčerpatelné zásoby anglických komedií (nižší kategorie), na kterou se vypravíte, když zrovna nemáte chuť na Hamleta nebo Višňový sad. Ale vlastně je to moje vina. Trailery lžou, říkala jsem si, nikdy neukazují, jaký film doopravdy je. Jenže tentokrát mluvil pravdu a byla to moje chyba, že jsem mu nevěřila. V Králově řeči se najde pár dramatických míst, kdy se scénář začne nořit do hloubky. Vzápětí se však zachová jako nafukovací míček, jenž se neodbytně dere zpátky na hladinu - scéna je rychle utnuta a náš milý král se už opět vesele válí po podlaze. Zřejmě ještě budeme muset počkat, až uběhnou nejméně dvě století. Současníkovi nezbývá než si vystačit s příběhem o členovi britské královské rodiny, jenž se uměl poprat s koktavostí a spřátelil se s člověkem bez odborného vzdělání a dokonce, ó ty hrůzo hrůzoucí, bez rytířského titulu. Malý krůček pro lidstvo, obrovský skok pro krále. Já, jako jedinec žijící v zemi, kde zatím po celý můj dospělý život zastává nejvyšší funkci osoba, jíž si nevážím, takový vhled do života monarchy asi nedokáži zcela docenit. Mnohem víc by mi imponovalo, kdyby se Bertie postavil všeobecnému mínění o tom, co je přijatelné a normální, a snažil se ukázat, že i zadrhávající vladař může (například s pomocí slabších sedativ) vykonat velké skutky a stát se významnou postavou dějin. Musíte mi prominout, odrecitování řeči stejně bezobsažné, jako bývají projevy dnešních politiků, kdy jediným vítězstvím je to, že ji dovedl nahlas přečíst, mezi velké skutky nepočítám. Je také otázkou, jak se do historie zapíše režie Toma Hoopera. Způsobem, jakým vede herce, připomíná postarší dámu, která členy štábu oslovuje "drahoušku" a nad nepovedenými záběry spráskne ruce a s ruměncem na tváři utrousí "ach, božínku". Toto vedení se jakž takž vyhnulo dvěma hlavním představitelům, kteří jsou mimochodem úžasní jako vždy. Geoffrey Rush nepůsobí zženštile, Colin Firth nezapomíná být správně nepříjemný a umíněný. The King's Speech předvádí v rámci svého žánru slabší standard - nic víc, nic míň.
Zařadit do hodinového sestřihu ze sólového koncertu Davea Gahana pouhé čtyři jeho skladby mi přijde poněkud tristní. Běžný divák jistě ocení, když zaslechne povědomou melodii, ale když už frontman Depeche Mode jede vlastní šňůru, možná by se to dalo považovat za vhodnou příležitost představit širšímu publiku i jeho vlastní písničky. O to více mě zarazil titulek (který byl tradičně celkově dost mimo), kde byl uveden jako autor. Přitom taková I Need You příjemně šlapala a téměř rocková Bottle Living sršela slušnou dávkou energie (a kdyby se ještě očesala o veškerou elektroniku a kapku přitvrdila...). Depešácké songy v novém aranžmá, které vyplňovaly většinu záznamu, bych popsala následovně: Takhle nějak by DM zněli, kdyby byli nudná poprocková kapela bez špetky smyslu pro originalitu a nápaditost. Ovšem to bych je asi neznala, protože by po nich dneska neštěkl pes. V tomhle ohledu to byla zajímavá zkušenost, taková exkurze do alternativní reality, po jejímž absolvování se ochotně vracím do té naší.
"Kto nakŕmi pavúkov? Kto pooberá čerešne?" Kvalita pořadů o počasí kolísá v závislosti na počasí, kvalita Partičky se složením partičky. Vyhovuje mi, že se zde objevují především slovenští herci, které neznám a nemám je spojené s různými nováckými a primáckými telenovelami. Známé tváře se zatím osvědčily málokdy (ono třeba od Ani Geislerové se nedá mnoho legrace čekat). Jedinou, značně rušivou, konstantu představuje chování moderátora - ten je na zabití vždycky. Očividně trpí závažnou chorobou, která se projevuje nezvladatelným předváděním "nenuceného" smíchu. Chvíli mi trvalo, než jsem si na humor Partičky zvykla, i dnes se občas v duchu ptám, co je na tom vlastně vtipného a čemu se směju, ale o přemýšlení tady nejde. Naopak je krajně nežádoucí. Stačí přistoupit na jejich hru a nechat se unášet na vlně absurdního humoru, dobré nálady a kouzla okamžiku. Vzhledem k odpadnímu standardu televizních pořadů českých a slovenských komerčních stanic mě Partička velmi příjemně překvapila. Doufám, že z vysílacího programu Markízy hned tak nezmizí. Protože když dojde na krmení pavouků, padám smíchy ze židle. :-D
Star Trek z doby, kdy se na můstku Enterprise běžně vyskytovaly osoby, které by ruským přízvukem mohly řezat plech, u Hvězdné flotily frčely pyžama a minišatičky (šedesátá léta se nezapřou) a proces teleportace trval nekonečně dlouho, u mě na pozdější série trochu ztrácí. Nikoliv kvůli zastaralým trikům, na těch mi nezáleží, ale kvůli embryonální fázi vývoje esence startrekovského univerza, to jest morální a myšlenkové stránky, a z dnešního pohledu přílišné "komerčnosti". Kapitán Amerika, tedy James T. Kirk, trpí neustálou potřebou se s někým rvát (v tehdejším podání spíše se přetahovat, válet a políčkovat), v případě nouze přenechá tuto jistě nemilou povinnost někomu z podřízených, a jako správný chlapák má samozřejmě děvče v každém přístavu, respektive na každé planetě (a je-li potřeba, opět se najde ochotná dobrovolnice mezi posádkou). Přitom je nad všechna slunce jasné, že nejzajímavějším charakterem na palubě je pan Spock, jenž se o poznání méně válí, poněvadž k ochromení protivníka mu stačí jediný hmat, a jemuž nad Kirkovými skutky pochopitelně často povyjede obočí. Budoucnost naštěstí přinesla více Spocků než Kirků a já se stejně nemohu ubránit nostalgii a vděku - takhle to tenkrát všechno začalo!!!
Úplně vidím ty nadšené zástupy americké mládeže s naondulovanými vlasy a rukama plnýma popcornu a papírových pohárků s colou, jak se v osmdesátých letech hrnou do kin na Top Gun. A jak jim závidím! Taky bych to chtěla zažít. Tohle musela být ve své době pecka! Příběh plný neprůhledných pohledů za leteckými brýlemi a zjišťování, který z těch drsně drsných vojenských pilotů je větší macho. Val Kilmer nasazuje těžký kalibr žvýkání žvýkačky s otevřenou pusou, jenže chudák netuší, že v létání Toma Cruise je cosi geniálního. A na to by nestačil ani Orbit bez cukru. Na druhou stranu ale zase dnes mohu ocenit pohled na Anthonyho Edwardse ještě s vlasy (páni, skoro bych nevěřila, že je kdy měl), Meg Ryan jako tuctovou domácí puťku a Clarence Gilyarda Jr. bez jeho kolegy, který kope rychleji než elektřina a zásadně s otočkou.
Ostří výběrové britské satiry nikdy neztrácí svůj břit a lesk, nedokáží jej o ně připravit ani ubíhající léta. Nešetří nikoho a nic, s přehledem střílí do cizích i vlastních řad. A já jsem ve svém živlu, ať už u mne vyvolává salvy smíchu, nebo jen pár pobavených úsměvů. Proto za všech okolností pozor na muže se smrtícími paprsky a škodolibé lišky!
Ach, jak mile mi bylo ve společnosti paní Boženy a její intelektuálské družiny, jak naplňující bylo sledovat jejich "prosté" životy, poslouchat jejich hovory, jejich touhy a plány. A jako bych Veroničino břímě na svých bedrech nesla já sama. Až mě bolelo u srdce, když čistotu a ryzí nevinnost mladé dívky využily pro své zájmy bytosti nízké a zkažené, takové, které ničí životy a otravují duše. Mají tito tvorové v sobě vůbec tu věc, které se říká lidské svědomí? Na tuhle otázku snímek neodpovídá, upírá svůj pohled pouze z jedné strany. A nic se s ubíhajícím časem nemění, nic...
Miluji umělce, zbožňuji bohémy. Max Barsini se chová, jako by mu patřil celý svět, je tak panovačný, arogantní, do sebe zahleděný a ve všech ohledech nesnesitelný, až ho musíte obdivovat - tedy pokud s ním zrovna nesdílíte jednu místnost. Divím se, že poručík Columbo nevyšetřoval jeho vraždu. :-) Díky hudbě, zápletce a osobitosti hlavního záporáka můj druhý nejoblíbenější díl tohoto seriálu.
Tak copak nám to královští poslové přinesli? Zbrusu novou, vypulírovanou verzi staršího koncertního záznamu původně nazvaného We Will Rock You. A změny se udály opravdu veliké. Kromě názvu došlo i na zvuk a obraz. Zvuk se povedl téměř dokonale, zní krásně čistě a je plný detailů. Až žasnu, co všechno jsem dříve neslyšela a o co jsem přicházela. Ale co to proboha provedli s obrazem?! V jednom okamžiku jako by se na pódiu objevili pacienti v těžkém stadiu žloutenky, v dalším někomu na pásku ukápl jahodový džem a v následujícím zřejmě přejel celou kapelu holomráz. Originální, přirozeně vypadající nasvícení barevnými reflektory se proměnilo v rozplizlý hnus vyvedený v intenzivních barvách. Korunu (nikoliv však královskou) tomu všemu nasazuje odlišný střih, jemuž se podařilo vynechat několik mých oblíbených záběrů. Absolutně nechápu, jak tohle mohli Roger s Brianem schválit. Nejspíš si oba doma zapomněli brýle, vždyť se už jedná o pány v pokročilejším věku, a později jim to bylo trapné přiznat, jinak si to nedovedu vysvětlit... Za sebe tedy dávám pouhé tři hvězdičky, nicméně pokud nejste jako já zatíženi znalostí předchozí verze, lepší oficiální záznam z osmdesátých let nenajdete. Rok 1981 byl totiž posledním, kdy Queen hráli pořádný rock. Pozdější popina se tomu vůbec nemůže rovnat.
Vzhledem k tomu, že se děj točí okolo party chlapů, kteří se po krachu místních oceláren a ztrátě zaměstnání musejí vyrovnávat s ponižující životní situací a zkouškami vlastní hrdosti, nedělala jsem si naděje na víc než jen pár trpkých pousmání. Jenže jsem si neuvědomila, že tenhle film mají na svědomí Britové. A co čekat od lidí, kteří dovedou natočit sitcom, jenž se odehrává za druhé světové války (a dobrý!). Kupodivu mi nepřišel humorný ani tak nápad hlavních hrdinů začít se živit striptýzem, nevypadali koneckonců o nic více asexuálněji než napomádovaní svalovci, kteří jim posloužili jako inspirace, jako spíše úskalí striptýzového řemesla. Možná vás to nikdy nenapadlo, ale svléknout se může být opravdu věda. Zvláště pokud se o to snažíte se zapálenou cigaretou v ústech. A poučení na závěr? Když se rozhodnete mávat svou bundou nad hlavou, vyndejte předtím z kapes všechny drobné předměty. ;-)
Nepsal Tom Gilroy Spring Forward podle nějaké učebnice amerického nezávislého filmu? Přesně tak totiž na mne jeho počin působí. Mladý výtečník, který se zatím ve svém životě jen plácal, muž pár let před důchodem, jehož prožité roky obdařily zkušenostmi, moudrostí i nadhledem, nekonečné rozhovory zdánlivě o ničem, ovšem skrývající hlubší myšlenku (v tomto případě bohužel ne až tak hlubokou), jednoduchá "alternativní" hudba, příjemní a výrazní herci - ne úplně neznámí, ale ani megahvězdní, a přívětivé prostředí prostoupené šuměním větru v korunách stromů. Všechno už to tady bylo nesčetněkrát, bylo to i mnohem lepší, ale i tak se mi tento snímek v rámci letošního Amerického nezávislého léta (2010) na ČT2 jeví jako jeden z nejvydařenějších.
Celou první polovinu mi v hlavě zněla jediná otázka: Neexistuje nějaký jiný film, který by tenhle vysvětloval? Druhá půlka už se nesla v mnohem smysluplnějším a zároveň vážnějším duchu, čímž se předchozí zkušenost stávala ještě více matoucí. K tomu podivně přehrávající Parker Posey (hlavně v komické rovině); z ostatních herců se mi do paměti nejvýrazněji zapsal občas se zjevivší a vždy zcela neprůhledný Jeff Goldblum. Přesto to všechno do sebe nějakým zvláštně potrhlým způsobem zapadá, díky čemuž jsem se těšila, až Fay Grim uvidím znovu. Při druhém zhlédnutí, kdy už jsem věděla co čekat (a co nečekat), na mě snímek zapůsobil zcela jinak. Hal Hartley přišel s tak originálním a neobvyklým druhem humoru, že jej naplno docení snad až budoucí generace. S čistým svědomím mohu prohlásit, že s ničím podobným jsem se nikdy dřív nesetkala. Vtip je zde ukryt tak důmyslně, až to na první pohled vypadá, že ke konci zcela absentuje. Ale zdání může klamat. Snímek žádné dvě rozdílné poloviny nemá, absurdno na diváka roztomile pomrkává z každičké scény. Rovněž jsem již přišla na chuť herectví Parker Posey, na jejím projevu skutečně něco je. Za výraz v její tváři, když Jeffovi Goldblumovi říká, v jaké pasáži knihy svého manžela o něm četla, by si zasloužila Oscara. Vskutku geniální moment v celkově nadprůměrném filmu.
Jako kdyby vás kamarád pozval, abyste si prohlédli fotky z jeho dovolené na Islandu, pustil k tomu potemnělou muziku, zatímco v televizi by zrovna běžela tuctová německá kriminálka s tak nezajímavě podanou zápletkou a nevýraznými herci, že byste se snažili zabavit aspoň přemýšlením, jestli islandští policejní detektivové vůbec nosí zbraně a odznaky. Příště prosím vynechat veškerý děj a podávat pouze jako cestopisný dokument!
"Velkolepé souboje, fascinující triky a dechberoucí bitvy." Když si tohle teď čtu na plakátu, vyvolává to u mě stejné záchvaty smíchu jako sledování samotného filmu. Já bych jej charakterizovala spíš jako neúmyslnou parodii vlastního žánru, u níž budete střídavě usínat a popadat se za břicho. Akční scény, které jsou vystavěny patřičně dramaticky a doplněny zcela neadekvátní hudbou, dodávají na komičnosti prázdným a klišovitým plkům, z nichž je sestaven scénář. Hlavní hrdina, u kterého si jeden nikdy nemůže být jistý, zda je živý či mrtvý (nebo obojí zároveň), vypadá jako bezdomovec a mezi jeho speciality patří poulení očí. Jeho filmová partnerka nosí sněhobílou řízu, jejím úkolem je bránit zavedené nebeské pořádky, přesto většinu času neschopně stojí a s ještě větší oblibou rovněž poulí oči (takhle si zřejmě někteří korejští herci představují vyjadřování veškerých emocí). Vizuální stránku lze nejvýstižněji popsat slovy, že je to "prostě takové barevné", každopádně se díky ní na tento snímek dívá jistě o mnoho lépe. Jestli tvůrce někdy napadne natočit další epos o "neomezených válečnících", doporučila bych jim ho příště pojmout rovnou jako komedii.
Filmy o tak závažných a frustrujících tématech očekávám vždy se smíšenými pocity. Když vidím, kolik zlého dokáží lidé kvůli své vlastní zaslepenosti a omezenosti způsobit, nikdy mi to na chuti do života nepřidá. Tento snímek je ale odlišný. Ne že by selhával v dostatečně naléhavém zobrazení svého poselství, on jen přidává trochu jasného světla do jinak neproniknutelně temné noci lidských myslí. Někdy lze totiž najít krásu i na těch nejnepravděpodobnějších místech. Každé dítě touží nalézt aspoň špetku lásky a štěstí - a většinou se jim to i daří, ať už jim my dospělí stavíme do cesty jakékoli překážky. A dřív než se necháme rozdrtit nemilosrdnými koly osudu, může se nám dostat té výsady, že i na nás spočine troška té nefalšované dětské radosti... Water je film, který rozhodně stojí za zhlédnutí. A pokud vás náhodou nezasáhne příběh, stále ještě máte možnost kochat se nádhernou kamerou nebo výbornou indickou hudbou.
Krásné, křehké, něžné, melancholické i povznášející... stejně jako skladba Hallelujah, která se lehce vznáší nad celým snímkem jako sněhové vločky, s nimiž si pohrává vítr. Skandinávské filmy mi vždycky přišly tak nějak seversky chladné, Vinterkyss je prvním, jemuž se podařilo tuto ledovou krustu probořit a prozářit mé srdce skutečnými lidskými emocemi.
Typický Kim Ki-dukův snímek. Neustále mám chuť od něj utéct, přesto od něj nedokážu odtrhnout oči. Jeho konec je pro mne vykoupením, přesto si vzápětí uvědomím, jak dobrý a trvalý pocit ve mně zanechal.
Na MirrorMask jsem narazila úplnou náhodou kdysi na YouTube. Někdo sestříhal záběry z tohoto filmu a doplnil je jednou z mých oblíbených písniček. Výsledek byl strhující, úchvatný, atmosférický... a to bohužel natolik, že jsem si v hlavě vytvořila svůj vlastní film, kterému se ten opravdový nemohl vyrovnat. Ne ovšem proto (alespoň ne zcela), že bych dokázala vymýšlet lepší příběhy než Neil Gaiman. Co mě při sledování zmíněného videa vůbec nenapadlo, bylo, že by se snad mohlo jednat o snímek určený výhradně pro odrostlejší děti, o pohádku pro náctileté. Tempo se líně vleče, herci záměrně přehrávají, posuny v ději probíhají prostřednictvím roztomilých rozhovorů více či méně roztomilých postav a figurek o roztomilých věcech, všechno se snaží vypadat ulítle a bláznivě, avšak nechybí samozřejmě poučení (co by to taky bylo za pohádku, že?). Korunu všemu nasazuje hudba, jež se snaží o originalitu, a vlastně se jí to i celkem daří, ale mně se ta její "podprahová veselost" protivila. Vizuální stránka je většinou velmi hezká a zajímavá, občas na povrch probleskne přílišná umělost digitálních efektů (sfingy mi připadaly vyloženě ohavné). Tak nevím, člověk asi musí jednoho dne dospět.
Moje komentáře
Noc v Roxbury (1998)
"Barbaro, přines videokameru, Doug dosáhne vrcholu." Will Ferrell a Chris Kattan jsou dva zoufale nevtipní trapáci. "Nahazují sval", neúspěšně se snaží sbalit nějakou kočku a touží po vlastním klubu, který bude jako Roxbury (tedy až je tam pustí). No, Noc v Roxbury rozhodně nezve k duševním hodům. Tenhle film je určen pro zcela specifické publikum. Kdo by příhody tesilového dua mohl ocenit? Ten, kdo za a) pravidelně v sobotu koukal na Eso s Terezou, za b) vzhlížel k osazenstvu Jump Street 21 jako k zatraceně hustým frajerům (Richard Grieco je takový americký Sagvan Tofi, že?), za c) má ve svém okolí člověka, který tělesný tuk drží pod dvěma procenty (tahle je pro tebe, Stane :-D). Dvě hvězdičky nevypadají jako moc, ale u takové kraviny je to hodnocení pro nejvyšší ligu. A to přerušení svatby je fakt geniální.
Až na krev (2007)
Nevím, kolik existuje filmů, které pojednávají o vzestupech a pádech prvních amerických ropných magnátů. Možná prostředím je There Will Be Blood neotřelý. Ale uniká mi, co má být na tomto umělecky přepjatém snímku kromě hudby výjimečného. Životní cesta Daniela "Džej Ára" Plainviewa vypadá jako obkreslená podle klasické příběhové šablony dramatického žánru. Jednobarevnost jeho charakteru ani žádná vybočení nenabízí. Chybí překvapivý moment nebo nečekaný zvrat či náznak scénáristovy invence. Copak někdo může trpět romantickými představami o těžbě ropy a tvrdém byznysu? Copak to vůbec lze? Mezi námi žijí lidé, kteří mají místo svědomí počítající pokladnu a cit nahrazují neukojitelnou touhou po moci. Kvůli tomuto zjištění se nepotřebuji dívat na více než dvě hodiny trvající filmařský výtvor, mně stačí, když si projedu pětiminutový souhrn denních zpráv. Silněji než snahu o zásadní, zneklidňující sdělení vnímám v Až na krev jasný tah na oscarovou branku. A to hned od úvodní scény. Akademici si na špinavé, hekající, naturalisticky zachycené herce potrpí.
Muži, kteří nenávidí ženy (2009)
Novinář bez bázně a hany přijíždí do ostrovního domova důchodců, aby tam na žádost bohatého magnáta vyšetřil dávné zmizení mladé ženy. Úkol se to ukáže být nadmíru obtížný. Nacházíme se ve Švédsku, tudíž nepomůže ani to, že polovina podezřelých je po smrti a druhá polovina jednou nohou v hrobě. Vlivem dlouhodobého působení tmy a zimy se u tamějších seniorů hromadně projevují psychopatické sklony, o čemž se osobně přesvědčí oba hlavní hrdinové. Postavy se striktně dělí na hodňáky a zlouny a soutěží v příslušných kategoriích. Týdenní pobyt na skautském táboře vyhrává Mikael Blomkvist, kdo získá titul "Nejúchylnější psychopat roku", zjistíme na konci filmu.
Černá labuť (2010)
Černá labuť je stejně povrchní a přímočará jako zbylé dva Aronofského filmy, které jsem v uplynulých dnech zhlédla. Ovšem v tomto jediném případě mi zmíněný režisér představil postavu, na níž mi záleželo. Natalie Portman se pro roli baletky hodí a svého Oscara si zaslouží - uvěřila jsem jí oba póly jejího filmového charakteru, její touhu po dokonalosti a jiskření mezi ní a Vincentem Casselem (bod i pro něj!). Přesvědčila mě i úzkostná atmosféra "vrcholového" umění. Smutným faktem zůstává, že v Black Swan se propracovaná psychologie postav nahrazuje šplíchanci krve divákovi do tváře. Asi se nepočítá s tím, že by drama, které se mu odehrává před očima, jinak pochopil. Darren Aronofsky by své publikum nemusel tolik podceňovat. Úsměv budí také představa, že by někdo, kdo nestrávil celý život zavřený v jeskyni na Marsu, mohl přisuzovat Natalii Portman větší schopnosti, než jakými je obdařena dobrá herečka. Naučila se půvabně mávat "křídly" a hopsat (zabíraná od pasu nahoru), jako by tančila na špičkách, ale člověk nepotřebuje vědět, že Louskáček není nástroj na drcení skořápek ořechů, aby poznal, že za ztělesněním krásy a vznešenosti ladných panenek se ukrývají léta dřiny a odříkání. Za ukázky z profesionálních baletních čísel náleží Labuti velká pochvala. Nedivila bych se, kdyby po promítání tohoto snímku stoupla návštěvnost baletních představení.
Fontána (2006)
Na rozdíl od mnoha jiných hodnotitelů si nemyslím, že Fontána má nebo měla mít filozofický podtext, ačkoliv je zacílena na přemýšlivější publikum. Její účel vnímám ve smyslu útěchy, pročež chápu, proč spoustu lidí oslovila. Pro smýšlení nastupujících generací západního světa přestávají být tradiční křesťanská schémata vyhovující a naplňující. A potřebují být nahrazena, protože obavy ze smrti či ztráty blízké osoby zůstávají. Myšlenkově mi Fontána připadá plytká, dalo by se dojít o hodně dál než k mudrování o koloběhu života a smrti; respektive člověk, který si tímto již prošel, dál pravděpodobně bude - i já tam jsem. Nepopírám význam duchovního života, už z důvodu, že jsme ho schopni, ale osobně jsem zdrženlivější, poněvadž se neodvažuji tvrdit, že vím, jaký tento význam je. Příběh snímku ilustrují hezké, ale nijak dechberoucí obrázky a doprovází jej hudba, která stojí za povšimnutí. Kdyby nic jiného, Fontána dala světu Mansellovu Death Is The Road To Awe. Čekala jsem, že ve filmu více vynikne, že bude doprovázet emocionálně gradující scény, až nakonec vybuchne do oslnivé koule strhujících zvuků, která bude zářit do nekonečného prostoru. Ve skutečnosti však příliš rychle vyprchá do ztracena. Zaposlouchání se do soundtracku, při zapojení vlastní fantazie, mi přineslo větší a intenzivnější zážitek. S Aronofského vizí souhlasím z biologického hlediska, ale z hlediska víry se s ním neztotožňuji. Věřím ale, že tyto úvahy v sobě nenesou tolik potenciálu zneužitelnosti jako, řekněme, některé dřívější.
Hřiště snů (1989)
"Je tohle nebe?" "Ne, Iowa." V roce 1989 po amerických kukuřičných polích ještě neběhali šediví mužíčci, ale dávno mrtví profesionální hráči baseballu. A byla to mnohem větší zábava. Kevin Costner kvůli nim prodrandí polovinu Států v dodávce, aby s "pistolí" v ruce přinutil Jamese Earla Jonese jít na zápas. Jako námět to na papíře muselo vypadat hodně divně, ale jako film, který vám má zanechat zasněný úsměv na tváři, to funguje bezvadně.
Vějíř lady Windermerové (2004)
"Ameriku miluju. Ukažte mi zemi, která přešla od barbarství k dekadenci, aniž se mezitím obtěžovala vytvářením civilizace." Lze takovou repliku pronést zcela suše a bez vtipu? Ano, lze. Čeho se u adaptací nejvíc bojím a co současně očekávám s největším napětím a zvědavostí, je scénáristova a režisérova invence. A Good Woman Howarda Himelsteina a Mikea Barkera se snaží být komedií i moralizujícím dramatem, ale střílí slepými náboji a neumí naplnit podstatu ani jednoho. Nedokáže správným způsobem vyplnit "dutost" Wildeových postav a humor ztratil veškerý jeho švih, jiskru a eleganci. Nejvtipnější je obsazení Helen Hunt do role protřelé "prostopášnice" a Scarlett Johansson do úlohy počestné manželky. Hunt sice jako inteligentní žena, která dokáže během okamžiku okouzlit muže, vypadá roztomile, ale nedostává mnoho prostoru, aby mohla svůj part pořádně rozehrát. O Johansson platí totéž. Většina ostatních herců je nevýrazná a stejně nevýrazné jsou i jejich výkony. "Ženy nevěří ženám, ani muži nevěří ženám, takže ženám nevěří nikdo." Nedá se věřit ani tomuto filmu.
Já, legenda (2007)
Producenti a režiséři komerčních sci-fi pitomin určitě vědí, jak velkým požehnáním je pro ně Will Smith. Nepatří k shakespearovským hercům, kteří by v nich vypadali nevěrohodně, možná i směšně, ani naopak k netalentovaným béčkařům, kteří by každý takový film potopili do odpadních vod. Působí natolik přirozeně a uvěřitelně, že v jeho podání dokážu akceptovat i příběh o muži, jenž zůstal na světě sám poté, co se všichni ostatní lidé proměnili ve vzteklé animáky. A vydržím se dokonce celou dobu nesmát. Tedy skoro celou dobu. :-))
Star Trek: Nová generace (TV seriál) (1987)
Nechtěla bych být kapitánem vesmírné lodi Hvězdné flotily. Jean-Luc Picard prožije vlastní smrt, stejně tak i polovinu života během pár okamžiků, asimilují ho Borgové, projde si peklem cardassianského mučení v orwellovském stylu, když je to potřeba, brání své plavidlo sám proti přesile, a jako by to nestačilo, čas od času se zjeví Q, aby jej potrápil svými rozmary. Kapitán Picard tím vším prochází poznamenán, avšak nezlomen. Ani v nejtěžších chvílích neopouští své ideály a nevolí nejpohodlnější stezky, přičemž se nemůže opřít ani o polštář šťastného a naplněného soukromého života. Záchrannou síť a oporu nalézá však ve své oddané posádce, která se mu stala rodinou. Nechtěla bych být kapitánem vesmírné lodi Hvězdné flotily, ale moc bych si přála být jako on. Člověkem, který se odvážně vydává tam, kam se dosud nikdo nevydal... i tam, kam ještě nikoho nenapadlo se vydat. Znám Star Trek už od dětství, ale pořád mě překvapuje, jak mnoho v něm nalézám a jakou neotřesitelnou morální autoritu pro mne představuje.
Český lev 2010 (TV pořad) (2011)
Ačkoliv vymizela v podstatě všechna negativa, která jsem předávání Českých lvů vytýkala před rokem, paradoxně hodnotím letošní ročník hůře než ten minulý. Každý z oceněných dostal dostatek prostoru (i když většina ho nevyužila), nikdo jim neskákal do řeči ani na ně netlačil, ať nezdržují. Povinná kulturní vložka se omezila na krátké vystoupení na české poměry snesitelné Ivy Frühlingové. Jenže - sice vím, že budu v menšině, ale mně tam chyběl ten pro Lvy už dlouho charakteristický "trapný a křečovitý" humor, který dělal každý z večerů tak originální a interesantní. Moderování Jana Budaře slibovalo mnohé, sám na pódiu ovšem neměl komu nahrávat, tudíž se nenabízela ani možnost často skórovat. Celý pořad se stal uhlazenějším, umírněnějším, držícím se v bezpečných vodách a neodbočujícím z tisíckrát vyjetých kolejí, po nichž se vydávají ostatní podobné ceremoniály a jimž se až doteď Lvi vyhýbali. Objektivně vlastně nemám co zkritizovat, akorát jsem se přistihla, že zívám.
Řím (TV seriál) (2005)
První řada byla skvělá. Kde tvůrci ubrali na přesnosti historických faktů, tam přidali na přesvědčivém a velice působivém vykreslení poměrů v tehdejší společnosti. Tohle v učebnicích nenajdete, tento Řím dýchá, žije, vře, umírá. Omráčí vás svými intenzivními vůněmi, pachy, svými sytými barvami, stáhne vás na dno svých neřestí a intrik. Užasnete nad jeho vyspělostí a současně budete děkovat bohu, že nemusíte žít pod hrotem meče jeho nelítostnosti a krutosti. Druhá řada vysoko nastavenou laťku neudržela, nespadla ale ani výrazně hluboko. Jako by to po Caesarově smrti neměl kdo táhnout jak historicky, tak příběhově. Nebo na mě toho vraždění a prolité krve bylo možná už příliš...
Beowulf (2007)
Beowulf aneb Je třeba zabít Angelinu Jolie, ale nikomu se do toho nechce. A komu by se taky chtělo, že? :-) Na jedné straně jsou hrany severské drsnosti viditelně obroušeny, na straně druhé nevěřím svým očím, že v USA natočili velkolepý akční trhák neobsahující vůbec žádný patos. Jak to sakra Zemeckis dokázal?! Vždyť tím zbořil životní jistoty spousty lidí na celém světě. Jelikož nepatřím mezi otrlé diváky, chválím šokující, ale zároveň ohleduplné zobrazení drastičtějších výjevů (o ukousnutou hlavu či utržené končetiny zde není nouze), které je pro mne činilo bez problémů snesitelnými. Svou zásluhu na tom má samozřejmě i animace. CGI sice zrovna dvakrát nefandím, nicméně "videoherní" look se mi ve filmech většinou líbí. Přijde mi to sympatičtější než hraní si na realitu skutečnější než skutečnost. Animace je v Beowulfovi výborná - až na postavy. Kámen úrazu představují jejich prázdné, neživé pohledy, jako by všichni byli nevidomí. Také pohyby vypadají často divně a nepřirozeně (zběsilé uhánění na koni měli radši vynechat). Zdá se, že i v akčním žánru je pořád kam jít. A to jsem si začínala myslet, že už je pro mne mrtvý.
Králova řeč (2010)
Cítím se trochu podvedena. Vydala jsem se do kina na inteligentní, pro duši hřejivý film, skončila jsem v divadle na jedné z těch her z nevyčerpatelné zásoby anglických komedií (nižší kategorie), na kterou se vypravíte, když zrovna nemáte chuť na Hamleta nebo Višňový sad. Ale vlastně je to moje vina. Trailery lžou, říkala jsem si, nikdy neukazují, jaký film doopravdy je. Jenže tentokrát mluvil pravdu a byla to moje chyba, že jsem mu nevěřila. V Králově řeči se najde pár dramatických míst, kdy se scénář začne nořit do hloubky. Vzápětí se však zachová jako nafukovací míček, jenž se neodbytně dere zpátky na hladinu - scéna je rychle utnuta a náš milý král se už opět vesele válí po podlaze. Zřejmě ještě budeme muset počkat, až uběhnou nejméně dvě století. Současníkovi nezbývá než si vystačit s příběhem o členovi britské královské rodiny, jenž se uměl poprat s koktavostí a spřátelil se s člověkem bez odborného vzdělání a dokonce, ó ty hrůzo hrůzoucí, bez rytířského titulu. Malý krůček pro lidstvo, obrovský skok pro krále. Já, jako jedinec žijící v zemi, kde zatím po celý můj dospělý život zastává nejvyšší funkci osoba, jíž si nevážím, takový vhled do života monarchy asi nedokáži zcela docenit. Mnohem víc by mi imponovalo, kdyby se Bertie postavil všeobecnému mínění o tom, co je přijatelné a normální, a snažil se ukázat, že i zadrhávající vladař může (například s pomocí slabších sedativ) vykonat velké skutky a stát se významnou postavou dějin. Musíte mi prominout, odrecitování řeči stejně bezobsažné, jako bývají projevy dnešních politiků, kdy jediným vítězstvím je to, že ji dovedl nahlas přečíst, mezi velké skutky nepočítám. Je také otázkou, jak se do historie zapíše režie Toma Hoopera. Způsobem, jakým vede herce, připomíná postarší dámu, která členy štábu oslovuje "drahoušku" a nad nepovedenými záběry spráskne ruce a s ruměncem na tváři utrousí "ach, božínku". Toto vedení se jakž takž vyhnulo dvěma hlavním představitelům, kteří jsou mimochodem úžasní jako vždy. Geoffrey Rush nepůsobí zženštile, Colin Firth nezapomíná být správně nepříjemný a umíněný. The King's Speech předvádí v rámci svého žánru slabší standard - nic víc, nic míň.
Dave Gahan v Basileji (koncert) (2009)
Zařadit do hodinového sestřihu ze sólového koncertu Davea Gahana pouhé čtyři jeho skladby mi přijde poněkud tristní. Běžný divák jistě ocení, když zaslechne povědomou melodii, ale když už frontman Depeche Mode jede vlastní šňůru, možná by se to dalo považovat za vhodnou příležitost představit širšímu publiku i jeho vlastní písničky. O to více mě zarazil titulek (který byl tradičně celkově dost mimo), kde byl uveden jako autor. Přitom taková I Need You příjemně šlapala a téměř rocková Bottle Living sršela slušnou dávkou energie (a kdyby se ještě očesala o veškerou elektroniku a kapku přitvrdila...). Depešácké songy v novém aranžmá, které vyplňovaly většinu záznamu, bych popsala následovně: Takhle nějak by DM zněli, kdyby byli nudná poprocková kapela bez špetky smyslu pro originalitu a nápaditost. Ovšem to bych je asi neznala, protože by po nich dneska neštěkl pes. V tomhle ohledu to byla zajímavá zkušenost, taková exkurze do alternativní reality, po jejímž absolvování se ochotně vracím do té naší.
Partička (TV pořad) (2009)
"Kto nakŕmi pavúkov? Kto pooberá čerešne?" Kvalita pořadů o počasí kolísá v závislosti na počasí, kvalita Partičky se složením partičky. Vyhovuje mi, že se zde objevují především slovenští herci, které neznám a nemám je spojené s různými nováckými a primáckými telenovelami. Známé tváře se zatím osvědčily málokdy (ono třeba od Ani Geislerové se nedá mnoho legrace čekat). Jedinou, značně rušivou, konstantu představuje chování moderátora - ten je na zabití vždycky. Očividně trpí závažnou chorobou, která se projevuje nezvladatelným předváděním "nenuceného" smíchu. Chvíli mi trvalo, než jsem si na humor Partičky zvykla, i dnes se občas v duchu ptám, co je na tom vlastně vtipného a čemu se směju, ale o přemýšlení tady nejde. Naopak je krajně nežádoucí. Stačí přistoupit na jejich hru a nechat se unášet na vlně absurdního humoru, dobré nálady a kouzla okamžiku. Vzhledem k odpadnímu standardu televizních pořadů českých a slovenských komerčních stanic mě Partička velmi příjemně překvapila. Doufám, že z vysílacího programu Markízy hned tak nezmizí. Protože když dojde na krmení pavouků, padám smíchy ze židle. :-D
Star Trek (TV seriál) (1966)
Star Trek z doby, kdy se na můstku Enterprise běžně vyskytovaly osoby, které by ruským přízvukem mohly řezat plech, u Hvězdné flotily frčely pyžama a minišatičky (šedesátá léta se nezapřou) a proces teleportace trval nekonečně dlouho, u mě na pozdější série trochu ztrácí. Nikoliv kvůli zastaralým trikům, na těch mi nezáleží, ale kvůli embryonální fázi vývoje esence startrekovského univerza, to jest morální a myšlenkové stránky, a z dnešního pohledu přílišné "komerčnosti". Kapitán Amerika, tedy James T. Kirk, trpí neustálou potřebou se s někým rvát (v tehdejším podání spíše se přetahovat, válet a políčkovat), v případě nouze přenechá tuto jistě nemilou povinnost někomu z podřízených, a jako správný chlapák má samozřejmě děvče v každém přístavu, respektive na každé planetě (a je-li potřeba, opět se najde ochotná dobrovolnice mezi posádkou). Přitom je nad všechna slunce jasné, že nejzajímavějším charakterem na palubě je pan Spock, jenž se o poznání méně válí, poněvadž k ochromení protivníka mu stačí jediný hmat, a jemuž nad Kirkovými skutky pochopitelně často povyjede obočí. Budoucnost naštěstí přinesla více Spocků než Kirků a já se stejně nemohu ubránit nostalgii a vděku - takhle to tenkrát všechno začalo!!!
Top Gun (1986)
Úplně vidím ty nadšené zástupy americké mládeže s naondulovanými vlasy a rukama plnýma popcornu a papírových pohárků s colou, jak se v osmdesátých letech hrnou do kin na Top Gun. A jak jim závidím! Taky bych to chtěla zažít. Tohle musela být ve své době pecka! Příběh plný neprůhledných pohledů za leteckými brýlemi a zjišťování, který z těch drsně drsných vojenských pilotů je větší macho. Val Kilmer nasazuje těžký kalibr žvýkání žvýkačky s otevřenou pusou, jenže chudák netuší, že v létání Toma Cruise je cosi geniálního. A na to by nestačil ani Orbit bez cukru. Na druhou stranu ale zase dnes mohu ocenit pohled na Anthonyho Edwardse ještě s vlasy (páni, skoro bych nevěřila, že je kdy měl), Meg Ryan jako tuctovou domácí puťku a Clarence Gilyarda Jr. bez jeho kolegy, který kope rychleji než elektřina a zásadně s otočkou.
Myš, která řvala (1959)
Ostří výběrové britské satiry nikdy neztrácí svůj břit a lesk, nedokáží jej o ně připravit ani ubíhající léta. Nešetří nikoho a nic, s přehledem střílí do cizích i vlastních řad. A já jsem ve svém živlu, ať už u mne vyvolává salvy smíchu, nebo jen pár pobavených úsměvů. Proto za všech okolností pozor na muže se smrtícími paprsky a škodolibé lišky!
Veronika (1985)
Ach, jak mile mi bylo ve společnosti paní Boženy a její intelektuálské družiny, jak naplňující bylo sledovat jejich "prosté" životy, poslouchat jejich hovory, jejich touhy a plány. A jako bych Veroničino břímě na svých bedrech nesla já sama. Až mě bolelo u srdce, když čistotu a ryzí nevinnost mladé dívky využily pro své zájmy bytosti nízké a zkažené, takové, které ničí životy a otravují duše. Mají tito tvorové v sobě vůbec tu věc, které se říká lidské svědomí? Na tuhle otázku snímek neodpovídá, upírá svůj pohled pouze z jedné strany. A nic se s ubíhajícím časem nemění, nic...
Columbo: Vražda jako autoportrét (TV film) (1989)
Miluji umělce, zbožňuji bohémy. Max Barsini se chová, jako by mu patřil celý svět, je tak panovačný, arogantní, do sebe zahleděný a ve všech ohledech nesnesitelný, až ho musíte obdivovat - tedy pokud s ním zrovna nesdílíte jednu místnost. Divím se, že poručík Columbo nevyšetřoval jeho vraždu. :-) Díky hudbě, zápletce a osobitosti hlavního záporáka můj druhý nejoblíbenější díl tohoto seriálu.
Queen Rock Montreal 1981 (koncert) (2007)
Tak copak nám to královští poslové přinesli? Zbrusu novou, vypulírovanou verzi staršího koncertního záznamu původně nazvaného We Will Rock You. A změny se udály opravdu veliké. Kromě názvu došlo i na zvuk a obraz. Zvuk se povedl téměř dokonale, zní krásně čistě a je plný detailů. Až žasnu, co všechno jsem dříve neslyšela a o co jsem přicházela. Ale co to proboha provedli s obrazem?! V jednom okamžiku jako by se na pódiu objevili pacienti v těžkém stadiu žloutenky, v dalším někomu na pásku ukápl jahodový džem a v následujícím zřejmě přejel celou kapelu holomráz. Originální, přirozeně vypadající nasvícení barevnými reflektory se proměnilo v rozplizlý hnus vyvedený v intenzivních barvách. Korunu (nikoliv však královskou) tomu všemu nasazuje odlišný střih, jemuž se podařilo vynechat několik mých oblíbených záběrů. Absolutně nechápu, jak tohle mohli Roger s Brianem schválit. Nejspíš si oba doma zapomněli brýle, vždyť se už jedná o pány v pokročilejším věku, a později jim to bylo trapné přiznat, jinak si to nedovedu vysvětlit... Za sebe tedy dávám pouhé tři hvězdičky, nicméně pokud nejste jako já zatíženi znalostí předchozí verze, lepší oficiální záznam z osmdesátých let nenajdete. Rok 1981 byl totiž posledním, kdy Queen hráli pořádný rock. Pozdější popina se tomu vůbec nemůže rovnat.
Do naha! (1997)
Vzhledem k tomu, že se děj točí okolo party chlapů, kteří se po krachu místních oceláren a ztrátě zaměstnání musejí vyrovnávat s ponižující životní situací a zkouškami vlastní hrdosti, nedělala jsem si naděje na víc než jen pár trpkých pousmání. Jenže jsem si neuvědomila, že tenhle film mají na svědomí Britové. A co čekat od lidí, kteří dovedou natočit sitcom, jenž se odehrává za druhé světové války (a dobrý!). Kupodivu mi nepřišel humorný ani tak nápad hlavních hrdinů začít se živit striptýzem, nevypadali koneckonců o nic více asexuálněji než napomádovaní svalovci, kteří jim posloužili jako inspirace, jako spíše úskalí striptýzového řemesla. Možná vás to nikdy nenapadlo, ale svléknout se může být opravdu věda. Zvláště pokud se o to snažíte se zapálenou cigaretou v ústech. A poučení na závěr? Když se rozhodnete mávat svou bundou nad hlavou, vyndejte předtím z kapes všechny drobné předměty. ;-)
Odpíchnout se (1999)
Nepsal Tom Gilroy Spring Forward podle nějaké učebnice amerického nezávislého filmu? Přesně tak totiž na mne jeho počin působí. Mladý výtečník, který se zatím ve svém životě jen plácal, muž pár let před důchodem, jehož prožité roky obdařily zkušenostmi, moudrostí i nadhledem, nekonečné rozhovory zdánlivě o ničem, ovšem skrývající hlubší myšlenku (v tomto případě bohužel ne až tak hlubokou), jednoduchá "alternativní" hudba, příjemní a výrazní herci - ne úplně neznámí, ale ani megahvězdní, a přívětivé prostředí prostoupené šuměním větru v korunách stromů. Všechno už to tady bylo nesčetněkrát, bylo to i mnohem lepší, ale i tak se mi tento snímek v rámci letošního Amerického nezávislého léta (2010) na ČT2 jeví jako jeden z nejvydařenějších.
Strach Fay Grimové (2006)
Celou první polovinu mi v hlavě zněla jediná otázka: Neexistuje nějaký jiný film, který by tenhle vysvětloval? Druhá půlka už se nesla v mnohem smysluplnějším a zároveň vážnějším duchu, čímž se předchozí zkušenost stávala ještě více matoucí. K tomu podivně přehrávající Parker Posey (hlavně v komické rovině); z ostatních herců se mi do paměti nejvýrazněji zapsal občas se zjevivší a vždy zcela neprůhledný Jeff Goldblum. Přesto to všechno do sebe nějakým zvláštně potrhlým způsobem zapadá, díky čemuž jsem se těšila, až Fay Grim uvidím znovu. Při druhém zhlédnutí, kdy už jsem věděla co čekat (a co nečekat), na mě snímek zapůsobil zcela jinak. Hal Hartley přišel s tak originálním a neobvyklým druhem humoru, že jej naplno docení snad až budoucí generace. S čistým svědomím mohu prohlásit, že s ničím podobným jsem se nikdy dřív nesetkala. Vtip je zde ukryt tak důmyslně, až to na první pohled vypadá, že ke konci zcela absentuje. Ale zdání může klamat. Snímek žádné dvě rozdílné poloviny nemá, absurdno na diváka roztomile pomrkává z každičké scény. Rovněž jsem již přišla na chuť herectví Parker Posey, na jejím projevu skutečně něco je. Za výraz v její tváři, když Jeffovi Goldblumovi říká, v jaké pasáži knihy svého manžela o něm četla, by si zasloužila Oscara. Vskutku geniální moment v celkově nadprůměrném filmu.
Severní blata (2006)
Jako kdyby vás kamarád pozval, abyste si prohlédli fotky z jeho dovolené na Islandu, pustil k tomu potemnělou muziku, zatímco v televizi by zrovna běžela tuctová německá kriminálka s tak nezajímavě podanou zápletkou a nevýraznými herci, že byste se snažili zabavit aspoň přemýšlením, jestli islandští policejní detektivové vůbec nosí zbraně a odznaky. Příště prosím vynechat veškerý děj a podávat pouze jako cestopisný dokument!
Noc úplňku (2006)
"Velkolepé souboje, fascinující triky a dechberoucí bitvy." Když si tohle teď čtu na plakátu, vyvolává to u mě stejné záchvaty smíchu jako sledování samotného filmu. Já bych jej charakterizovala spíš jako neúmyslnou parodii vlastního žánru, u níž budete střídavě usínat a popadat se za břicho. Akční scény, které jsou vystavěny patřičně dramaticky a doplněny zcela neadekvátní hudbou, dodávají na komičnosti prázdným a klišovitým plkům, z nichž je sestaven scénář. Hlavní hrdina, u kterého si jeden nikdy nemůže být jistý, zda je živý či mrtvý (nebo obojí zároveň), vypadá jako bezdomovec a mezi jeho speciality patří poulení očí. Jeho filmová partnerka nosí sněhobílou řízu, jejím úkolem je bránit zavedené nebeské pořádky, přesto většinu času neschopně stojí a s ještě větší oblibou rovněž poulí oči (takhle si zřejmě někteří korejští herci představují vyjadřování veškerých emocí). Vizuální stránku lze nejvýstižněji popsat slovy, že je to "prostě takové barevné", každopádně se díky ní na tento snímek dívá jistě o mnoho lépe. Jestli tvůrce někdy napadne natočit další epos o "neomezených válečnících", doporučila bych jim ho příště pojmout rovnou jako komedii.
Voda (2005)
Filmy o tak závažných a frustrujících tématech očekávám vždy se smíšenými pocity. Když vidím, kolik zlého dokáží lidé kvůli své vlastní zaslepenosti a omezenosti způsobit, nikdy mi to na chuti do života nepřidá. Tento snímek je ale odlišný. Ne že by selhával v dostatečně naléhavém zobrazení svého poselství, on jen přidává trochu jasného světla do jinak neproniknutelně temné noci lidských myslí. Někdy lze totiž najít krásu i na těch nejnepravděpodobnějších místech. Každé dítě touží nalézt aspoň špetku lásky a štěstí - a většinou se jim to i daří, ať už jim my dospělí stavíme do cesty jakékoli překážky. A dřív než se necháme rozdrtit nemilosrdnými koly osudu, může se nám dostat té výsady, že i na nás spočine troška té nefalšované dětské radosti... Water je film, který rozhodně stojí za zhlédnutí. A pokud vás náhodou nezasáhne příběh, stále ještě máte možnost kochat se nádhernou kamerou nebo výbornou indickou hudbou.
Zimní polibek (2005)
Krásné, křehké, něžné, melancholické i povznášející... stejně jako skladba Hallelujah, která se lehce vznáší nad celým snímkem jako sněhové vločky, s nimiž si pohrává vítr. Skandinávské filmy mi vždycky přišly tak nějak seversky chladné, Vinterkyss je prvním, jemuž se podařilo tuto ledovou krustu probořit a prozářit mé srdce skutečnými lidskými emocemi.
Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003)
Typický Kim Ki-dukův snímek. Neustále mám chuť od něj utéct, přesto od něj nedokážu odtrhnout oči. Jeho konec je pro mne vykoupením, přesto si vzápětí uvědomím, jak dobrý a trvalý pocit ve mně zanechal.
Maska zrcadla (2005)
Na MirrorMask jsem narazila úplnou náhodou kdysi na YouTube. Někdo sestříhal záběry z tohoto filmu a doplnil je jednou z mých oblíbených písniček. Výsledek byl strhující, úchvatný, atmosférický... a to bohužel natolik, že jsem si v hlavě vytvořila svůj vlastní film, kterému se ten opravdový nemohl vyrovnat. Ne ovšem proto (alespoň ne zcela), že bych dokázala vymýšlet lepší příběhy než Neil Gaiman. Co mě při sledování zmíněného videa vůbec nenapadlo, bylo, že by se snad mohlo jednat o snímek určený výhradně pro odrostlejší děti, o pohádku pro náctileté. Tempo se líně vleče, herci záměrně přehrávají, posuny v ději probíhají prostřednictvím roztomilých rozhovorů více či méně roztomilých postav a figurek o roztomilých věcech, všechno se snaží vypadat ulítle a bláznivě, avšak nechybí samozřejmě poučení (co by to taky bylo za pohádku, že?). Korunu všemu nasazuje hudba, jež se snaží o originalitu, a vlastně se jí to i celkem daří, ale mně se ta její "podprahová veselost" protivila. Vizuální stránka je většinou velmi hezká a zajímavá, občas na povrch probleskne přílišná umělost digitálních efektů (sfingy mi připadaly vyloženě ohavné). Tak nevím, člověk asi musí jednoho dne dospět.