Ezis

"Pane ministře, vyzývám vás, abyste v této vážné chvíli přestal hrát Vrabčáka!" Kdyby tisíc klarinetů má na naši zeměpisnou šířku a délku hodně nezvyklý styl - jakoby neplánovaný, spontánní, plný nenápadných vizuálních vtipů, které spočívají v pohybech nebo výrazech a proto mě už několikrát napadlo, že by se možná víc líbil Indům nebo Francouzům než Čechům. Já jsem výrazová tanečnice a zároveň jsem i dost sluchově zaměřená a možná proto je tenhle muzikál přesně pro mě. Obdivuju Suchého a Šlitra za to, že se nebáli, že je někdo bude považovat za dětinské či praštěné a prostě dělali, co je bavilo. Takže - hvězdy nehvězdy, šedesátá léta nešedesátá léta, Gott Negott, to pro mě není důležité, já tenhle film miluju. Je to vyvážená kombinace vážného poselství a klidných scén se slušnou řádkou vtipných hlášek a obrovským množstvím ... hraní si. Z většiny scén mám pocit, že si všichni natáčení užívali a spontánně si hráli. Jak se zvukem, tak s pohyby. To je pro mě k nezaplacení. Takže i když film vlastně skončí špatně, stejně si z něj vždycky odnáším úžasný optimismus a radost z tvorby.

"Dvě sestry a láska", to je pitomý překlad. Naznačuje, že jde o romantickou komedii - což úplně nejde, je to takový nepopsatelný žánr. Tenhle tamilský film se v originále jmenuje "Kandukondain Kandukondain", což znamená "Našel jsem". Vypráví životní příběhy několika dost odlišných lidí - začínajícího režiséra, válečného veterána, programátorky a zpěvačky. Je to takové svérázné jihoindické zpracování Rozumu a citu od Jane Austenové. Zůstalo v něm skoro všechno z Rozumu a citu (kromě společenské kritiky - film vyzní spíš přátelsky). A přitom kdyby člověk nevěděl, že je film inspirovaný Austenovou, asi by ho to nenapadlo. Proto ho mohu doporučit i těm, kdo Austenovou zrovna nemusí. Co se týče mě, Kandukondain Kandukondain se postupně probojovalo do mé přízně. Ze začátku jsem nestíhala číst titulky, protože postavy zde mluví tamilsky rychlostí kulometné palby, a neorientovala jsem se v nesystematickém představování nových postav. Ale protože je v něm několik nádherných písní - třeba zpívaná báseň Konjum Mainakkaley http://www.youtube.com/watch?v=_hkiTbvjEK8 - lepší jsem v indickém filmu ještě neviděla - pouštěla jsem si je znovu a znovu, vždycky jsem u nich "zkejsla" a dodívala celý film. Výsledkem je, že jsem ho viděla už asi třicetkrát... Pokud byste se rádi podívali na nějaký exotický film plný barev, ale Bollywood vám úplně nesedne, doporučuji Kandukondain Kandukondain. Je v něm všechno, co divák čeká od indických filmů - humor, barvy, romantika, drama, rodinné záležitosti, hudba... ale na rozdíl od Bollywoodu vyzní tak nějak nenásilně přátelsky a civilně. Všechno je podáno bez patosu a přehnaných emocí, originálně a vtipně a přitom realisticky. Film je plný různých detailů z obyčejného života v jižní Indii roku 2000. Pokud se chcete dovědět něco o jižní Indii, tady máte příležitost. Najdete tu jak záběry na tamilnádské hory, tak přeplněné velkoměsto, tmavou hotelovou kuchyni, učebnu klasického tance, jihoindické orchideje... Kromě toho se filmu úžasně podařilo zobrazit všechny postavy tak, že je divák pochopí - nejsou tu žádní "hodní" a "zlí" a příběh není vyprávěn vlastně z žádného úhlu pohledu - chvílemi vyzní tak nezaujatě, že vás napadne, jestli ve skutečnosti nekoukáte na dokument. Zároveň tu nechybí milostné příběhy, které jsou podané tak, že by tomuto filmu většina amerických romantických komedií mohla závidět. Úžasně kombinují realističnost a všednodenní situace s nevtíravou poezií a romantikou. Jestli je tohle film pro vás? To asi dost záleží na tom, jestli vám sedne tamilské vidění světa a tamilský humor. Film je dostupný na internetu a za sebe ho rozhodně doporučuji aspoň vyzkoušet :-)

Pro mě nejlepší česká pohádka. Jako malá jsem z ní viděla jen konec a pamatuju se, že se mně líbila princezna Slavěna a strašně jsem se bála draka. Sice možná není dokonale technicky zpracovaný, ale co byste chtěli od Československa roku 1971? Kdyby takhle vypadali dinosauři v Jurském parku, byla by to ostuda, ale u starých českých pohádek spíš než na technickou dokonalost hledím na to, jestli mají bohatý jazyk a zajímavý děj, jestli mají co říct a rozvíjejí dětskou fantazii. To, že jsem se toho draka bála, dokazuje, že vnější nedokonalost mu rozhodně nebyla na překážku :-) Později se mně Princ Bajaja velice zalíbil. Kvůli nádherné hudbě Vladimíra Sommera, kvůli malebným a přitom ne kýčovitým přírodním scenériím, správnému záporákovi, krásné, hravé a inteligentní princezně Magdě Vášáryové, a samozřejmě také nádherným kostýmům Vladimíra Brehovszkého. O těch by se tu dal napsat celý článek. Líbí se mně, že hodně používá bílou barvu a jeho kostýmy jsou vkusnou kombinací reálných historických stylů (italské renesance a empíru) a pohádkovosti. Měla jsem velké štěstí, že jsem je mohla vidět „naživo“ na výstavě ve Strahovském klášteře a na rozdíl od některých jiných, méně kvalitních, vypadaly moc pěkně i po čtyřiceti letech a zblízka. No a další rozměr pro mě pohádka získala, když jsem si přečetla scénář Františka Pavlíčka i s vynechanými scénami. Ty doplňovaly obraz, který film bohužel nedotvořil do konce: obraz velice propracovaného a moudrého příběhu. Na začátku pohádka prince zastihuje jako laskavého a statečného, ale trochu lehkomyslného mládence, který je odhodlán jít za svým snem, i když přesně neví, jaký ten sen vlastně je. Vypráví o něm svému koni a ten ho nazve „pěšákem snu“. Ve filmu je ovšem princovo vyprávění vynecháno, takže koníkovo „pěšák snu“ zazní tak trochu do prázdna. Během filmu princ postupně dospívá, učí se vytrvalosti, sebezapření a odvaze rozhodnout se pro těžší cestu. Na scénáři se mně nejvíc líbí dvě věci: jednak že se v něm projevuje Pavlíčkova láska k přírodě (princ zachrání nejen koně, ale i lasičku), což je motiv, který pohádkám rozhodně prospívá. A za druhé to, že příběh i postavy mají daleko ke schematičnosti - princ pomůže stařence, ale ta mu nesplní tři přání - jen mu řekne, že záleží na člověku samém, jakou cestu si vybere a kam ho dovede. Ani princova cesta za snem a láskou nejsou jen klasickou „cestou za vysněnou princeznou“ - zajímavou změnou je, že se nikdy nedozvíme, o čem přesně princ snil, ale je zřejmé, že jeho snem rozhodně nebyla prostě jen krásná princezna. Možná to má být nenápadná výzva, aby si na místo princova snu dětský divák dosadil své sny a dospělý své ideály, kterým postupem času začal říkat iluze. I sama princezna je reálná lidská bytost s lidskými vlastnostmi: hravá, trochu povýšená, provokativní, laskavá, odvážná a tvrdohlavá. Je to nejpropracovanější, nejživější postava princezny v českých pohádkách. Do Bajaji se opravdu zamiluje, až když se přesvědčí, že v něm našla záhadného ctitele, obdivovaného hrdinu i přítele. A příběh nekončí tím, že princ získá princeznu, ale až ve chvíli, kdy i princezna osvědčí svoje odhodlání jít za svou láskou a něco pro ni obětovat, a oba dohromady osvědčí svou schopnost spolupracovat (to už ve filmu chybí). Za scénářem je zkrátka cítit ruka člověka, který má cit pro jazyk, fantazii, laskavost a srovnané hodnoty.

"Jak se to řekne, když je král blbec?" "Že se trošičku pomýlil." "Správně. Jsem blbec!" - Tahle pohádka je o tom, co se stane, když se všichni dívají, ale nikdo neposlouchá. O tom, že lidé někdy věří víc svým vlastním představám a strachům než tomu, co vidí a slyší. A že jednu věc v různém kontextu můžeme vnímat úplně odlišně. Král ze začátku věnuje Lidušce červenou stuhu "pro krásu" , ale když stuhu později vidí na drakovi, nepozná ji a považuje ji za zlé znamení... Pro tuhle pohádku mám slabost. Tuším, že její "technické parametry" - loutka draka, kostýmy, herecké výkony atd. - někdy trochu pokulhávají, ale mají i spoustu hvězdných momentů a mně ve většině případů vyhovují - jako by tahle pohádka byla natočena přímo pro mě. Viděla jsem ji už asi dvacetkrát a nikdy se u ní nenudím. Přispívá k tomu asi jednak geniální scénář, jednak to, že je ze zlínského studia, natočená na východomoravských kopcích a neokoukaném zámku Milotice. A co vyhovuje mé české duši - dá se citovat! "Přece se nebudeš bát - vždyť jsi po mě! No jo, jsi po mně. Vždyť já mám vlastně taky strach." - "A nevobkreslovat!" - "Nezakázal jsem vám snad, abyste mi nosili zprávy o povodních, o požárech, o vdavkách naší kuchařky a jiné hrůzy?!" - "Morcechadry, darmošlape zatracená... Bohatá je ta naše řeč. A krásná!"

Další dobrý film pro mládež zlínského studia z 80. let. Mé milované Valašsko s atmosférou, která jako by přišla z mého milovaného Lotyšska. Nádherná příroda, nádherná hudba a Václav Postránecký, který, jak už poznamenala natalanka, "jakoby se na Valachách narodil"... Hudba tím spíš vyniká, že má mnohem lepší znělost a akustiku než hudba z většiny pohádek, které se odehrávají na Moravě - zní, jako by se opravdu rozléhala po horách. Autoři nejspíš měli Valašsko rádi a něco o něm věděli. Moje rodina z Valašska pochází. Byl to kraj, kde poddaní často povstávali proti vrchnosti, a já se vždycky přistihnu, že se hrdě ušklíbám při slovech "pokory v nich není..." Pokud máte náladu na klasickou pohádku, na tuhle nekoukejte. Ale pokud byste se rádi podívali na milý, jednodušší, pomalejší, ale ne "sladký" film se silnou amosférou, je tenhle to pravé ořechové. První záběr na Beskydy, hudba, Václav Postránecký přeskočí ohradu - a vy už budete chycení.

Dávám plný počet, protože Zkřížené meče jsou pro mě příkladem toho, jak vypadá krátká, nízkorozpočtová televizní pohádka, když se všechny její elementy povedou. Souhlasím sice s některými komentáři v tom, že herecké výkony se hodí spíš pro divadelní prkna a šermířské souboje by mohly vypadat lépe (ale zase - kdyby byly ostřejší, už by to nebyla pohádka pro děti. Kromě toho jejich neumělost má své důvody: ve dvou šermuje hraběnka Saša, která je začátečnice, ve dvou žoldák Hugo, který si rád přihne a šermuje proto většinou v podnapilém stavu.) Ale jinak je všechno tak, jak má být: příběh výborně spojuje klasické téma s novými motivy, zaujme a ubíhá tím správným tempem. "Princezna" je roztomilá a jako kluk správná a sympatická, princ charismatický, kostýmy krásné a historicky věrné (začátek 17. století), hudba nenápadná, ale pěkná, interiéry autentické, herci perfektně se hodící pro svou roli. To jsou objektivní důvody, a teď moje osobní důvody: Kateřina Březinová a Vilém Udatný tu vytvořili dobrý pár, kterému divák uvěří kamarádství i lásku a který mně osobně prostě tak nějak sedne. Líbí se mi, že se tu na rozdíl od většiny pohádek nejedná jen o lyrickou lásku, ale že se hlavní hrdinové nejdříve stanou dobrými přáteli. Také jsem z celého filmu měla dojem, že si herci své role užívali (zvláště Jan Čenský oproti některým svým princům tu měl grády), natáčení je bavilo a dobře se jim spolupracovalo. Rodina hraběte ze Salmu nejsou jen tři lidé, ale opravdu rodina. No a s gustem komediálně zahraní hrabě Arnoštek, čarodějnice Maruna a král Josef jsou už jen takovou třešinkou na dortu.

Jeden z mála dejme tomu "vážných" filmů, na které bych se mohla koukat pořád. Ať jsou to absurdní situace, krásná skotská krajina, ženy se symbolickými jmény Marina ("mořská") a Stella ("hvězda"), hudba Marka Knopflera, zajímavý Peter Capaldi nebo svérázná skotská vesnička, všechno je dokonalé. Film má ekologický a skotsky vlastenecký podtext, u kterého se mně líbí, jak je pojatý - že ve výsledku staví amerického milionáře a skotského podivína vedle sebe, ne proti sobě.

Film, který se ani nesnažím objektivně hodnotit, protože je přesně podle mého gusta.

Ten "Sovětský svaz", to je formalita, ve skutečnosti je tenhle film stoprocentně lotyšský. "Emilovy neplechy" jsou výborně zfilmované knížky Astrid Lindgrenové o Emilovi z Lönnebergy. A knížek se děj filmu docela věrně drží. Četla jsem je několikrát a při sledování tohoto filmu jsem měla pocit, jako bych prostě viděla před sebou to, co jsem četla. Výhodou je, že plavovlasí Lotyši snadno projdou jako Švédi, dřevěný lotyšský statek je podobný statkům švédským, a je dokonce vevnitř zařízený podobně jako na původních švédských ilustracích. Jediné, co tu skřípe, je scénická hudba, která skřípe doslova - záběry na přírodu jsou doprovázeny umělými zvuky syntezátoru, což působí nesourodě. Inu, 80. léta. Ale jinak filmu nemám co vytknout. Emil je uvěřitelný a ohromně sympatický, ostatní herci výborní. Moc se tu nemluví, ale co věta, to hláška. "Boty se musí šetřit. Ale ty nikdy nechodíš naboso, vždycky v botách, takže neuplyne ani deset let a musíme ti kupovat nové." - České titulky jsou tady: http://www.uloz.to/x8KYiyuS/emila-nedarbi-1985-ceske-titulky-ezis-cz-srt film je tamtéž.

Prostě les. Geniálně natočený les. Pro mě by všechny filmy mohly vypadat takhle :-D Film nezkresluje realitu a přitom si krásně hraje s obrazy a záběry - člověk někdy musí dlouho přemýšlet a dívat se a dívat, než mu dojde, že vidí třeba vodní hladinu, tetřeva nebo srnu. Litevská příroda je podobná té české, ale o něco čistší, severštější a divočejší - proto jsou ve filmu i vlci a losi. Pro mě byl nejpůsobivější záběr s vlčím vytím, které se rozléhá po lese, načež z podrostu vylezou vlčata a začnou také zkoušet výt. Je to roztomilé a zároveň dost strašidelné. Vůbec se nedivím, že se lidé dřív vlků báli. - Nevím, jak se režisérovi podařilo natočit "prostě les" a přitom zároveň film, který tak strašně připomíná litevskou kulturu. Jsou v něm jen zvuky lesa, a přesto mně pořád připadalo, že v pozadí slyším prastaré litevské písně - sutartines. Asi jsou inspirované přírodou... https://www.youtube.com/watch?v=iGPO1kcTTIc