Proč mám rád filmové horrory? V mém věku je těžké odpovědět, že to je proto, že se rád bojím. S veškerou úctou k žánru většina filmů, které jsou mezi horrory zaškatulkovány, prostě není strašidelná ani trochu. Naštěstí jich existuje tolik, že dříve či později je možné narazit i na takové, které si laškovně pohrají s vašimi nejskrytějšími osobními fóbiemi, rozeberou je na atomy, a znovu je složí do noční můry mnohem hroznější, než jakou by kdy mohla stvořit vaše vlastní fantazie. A to bez ohledu na to, jak velkým se člověk cítí být hrdinou. Nu, a pokud nemáte zrovna štěstí na ten svůj srdcový film, proč se u těch ostatních alespoň dobře nepobavit? Spousta horrorových filmů přistupuje k divákovi mnohem férověji, než má ve zvyku obvyklá mainstreamová produkce, a nepokouší se lstivě vydávat za bůhvíjak hodnotné umění. A to se mi líbí. Líbí se mi fantaskní pohádkové světy se skutečným zlem, ve kterých dobro často končí skučící, pomočené, s prokousnutým hrdlem a vyhřezlými vnitřnostmi. Tak jako v tom našem "skutečném" světě. Líbí se mi obrovská naivní monstra, dlouhověcí vampýři, chlupatí vlkodlaci, nesmrtelní lidští zabijáci, zmutovaní žraloci a králíci, smutní duchové, hloupí satanisté i rozpadající se zombie. Zároveň to ale neznamená, že doma spím pod obráceným křížem, na zátylek si tetuju číslo bestie, a ve volných chvilkách brousím nože a přemýšlím, koho bych tak zase zabil. Jak říká jedna z postav filmu Scream: "Movies don't make psychos. Movies just make psychos more creative".

evilmind, 26.10.2002

Filmotéka: na CSFD neudržuju... no vlastně ani nijak jinak :-), případné naplnění těch dat z roku 2006 tady je ve hvězdách...