Ryzí autorský počin. Naprosto průzračný a významově jednoznačný, ale vůči divákovi - právě proto, že se nepřidržuje žádného zažitého schématu - poměrně náročný. Na první pohled by se mohl zdát býti líbivým či kýčovitým, ale pro svou upřímnost a již zmíněnou průzračnost je naopak krásným.
Inception má solidní kostru. Základní myšlenka kradení a vnukávání myšlenek je dobrá, systém se sny spjatý je promyšlený a přehledný. Inception se nesnaží tvářit komplikovaně (je problémem dotyčných diváků, jestliže tvrdí, že je jej nezbytné vidět vícekrát), což je mi na něm sympatické.
Co mi naopak vadí, je podbízivost masovému diváku, jíž je tato kostra ohnuta a do značné míry degradována. Desítky minut nepřehledné a nevěrohodné akce (vizte nepřesnost střelby pronásledovatelů) postrádají adekvátní příběhovou oporu, film rozmělňují a působí vyloženě nadbytečně; stejně jako v Temném rytíři jsou nadto odlehčovány „přesně odměřenými dávkami humoru“. Jakkoli jsou motivace postav ve své jednoduchosti (a onošenosti) funkční, předkládaná sdělení jsou spíše truismy či připomínají reklamní slogany („Můžeme si být jisti, že je 'naše' realita skutečná“? „Je ospravedlnitelné manipulovat druhými [i pro jejich dobro]?”), což nejlépe dokumentuje extrémně laciný závěr. Snaha, aby byl i ten poslední divák v – na poměry hollywoodského blockbusteru poměrně komplikovaném – obraze, se projevuje nejen v důkladném vysvětlování pravidel, nýbrž i v zoufalé dořečenosti ve scénách, kdy musí aspoň trochu použít představivost, aby pochopil význam právě viděného.
Samotný plán vnuknutí i jeho konkrétní provedení v mysli R. Fischera se mi zamlouvá, avšak výše zmíněné působí, že jsem na Inception zpětně spíše naštvaný. Velmi silné **.
Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností.
(Komentář obsahuje spoilery.) Morální rovina práce advokátů je komplikovanější, než jak ji předestírá Ďáblův advokát. Že jsou špatní jen proto, že obhajují vrahy a jiné amorální zločince, je snadno srozumitelný a značně rozšířený, leč povrchní, názor. Odpovídá mu rovněž Kevinovo „správné rozhodnutí“ v závěru filmu, které očividně nepramení z nechuti k povolání advokáta, ale z nechuti obhajovat někoho „zlého“. Skutečnost, že jím fakticky zařídil odsouzení někoho pro skutek, který nespáchal (ostatní děti si přece zneužití vymyslely), zůstává rozpačitě nevyřešeným morálním problémem v jednání Kevina i celém filmu. Jak do tohoto pojetí zapadá ta část Ďábelské advokátní kanceláře zabývající se např. akvizicemi, je mi záhadou, obávám se však, že až sem to scénáristé nedomysleli. Hlavní postava jistě není advokátem v trestních věcech náhodou; k ilustraci morálních dilemat, jež advokacie skýtá, by stejně dobře – ne-li lépe, protože by neodpoutával pozornost ke klišé zmíněnému výše – posloužil prostý spor o peněžité plnění. To by ale diváka nemuselo bavit a nepotvrdilo mu, co už dávno ví. Prznění dětí, týrání zvířat, zmasakrování vlastní rodiny – to je jiná! Už tento výběr vzbuzuje silné podezření a očekávané šablony se brzy začaly kupit: nábožensky zapálená matka, penězi posedlá manželka, vztah s níž se začne rozpadat... Ďáblův advokát v tomto ohledu nepřekvapí vůbec ničím. I Pacinova vrcholná promluva relativizující kdeco je spíš kontrolovanou bouří v láhvi, vhodnou jako mírné vzrušení pro poklidné nedělní odpoledne. Asi jako když si dám pálivý dresink u McDonald's. Jedinými dvěma momenty, za které získává film alespoň nějaké kladné body, jsou úplný závěr, který ukáže „cestu do pekla“ i na „té druhé“ straně, a záběr na stánek s nabízenými rybami před budovou soudu, když ji Kevin opouští po jednání ve věci Moyez. ____ Dosti zvláštní je skloubení dramatické a nábožensko-hororové roviny. Souhlasím s Exkvizitorem, že se nepovedlo, a když ve scéně v butiku poprvé došlo na Ďábelské digitální triky, spadla mi čelist a nevěřícně jsem zíral. Mno... ale řekněme, že jsem díky tomu alespoň neměl dojem, že film stvořili roboti (ti totiž, jak známo, nefetují), kterýžto by byl jinak neodbytný. (V komentáři jsem záměrně pominul kritiku soudních líčení a věrohodnost postavy zahrané Keanu Reevesem, u nichž je nasnadě tzv. profesní deformace. Své výhrady k nim ale mám.) Slabé **.
Secuko Hara sedmnáctiletá. Secuko oděna v jukatu, Secuko v klasických šatech, Secuko v bojovém úboru, Secuko v pyžamu. Secuko šermuje, Secuko hraje na koto, Secuko střílí z luku, Secuko vysvětluje používání hůlek, Secuko krmí srnečky, Secuko se neklidně převaluje ve spaní, Secuko mluví německy, Secuko pláče (a možná také zpívá, tím si však jist nejsem). Žádný obdivovatel Secuko si tento film NEMŮŽE nechat ujít. Koncentrace krásy je místy až neúnosná, takže jsem myslel, že se mi srdce rozskočí. Filmařsky se jedná, nakolik mohu soudit, o film značně pokrokový, vedený rukou propagandistovou, avšak v míře snesitelné. (Zhlédnuto v japonsko-německém znění, s neobjektivním zaujetím, bez titulků a s nevelkým porozuměním slovu německému a ještě menším japonskému; u tohoto filmu to však příliš nevadí, a to neříkám kvůli Secuko.)
Jak dává tušit již název, v centru filmu se nachází postava Adolfa Hitlera. Pokud jde o něj, přináší řadu zajímavých a dle mého výstižných postřehů, které jsou důležité pro pochopení jeho charakteru, a příhodně ukazuje jejich souvislosti s konkrétními událostmi. Jako ústřední motiv zobrazuje nacistický kult smrti, možná lépe řečeno neživotného, a jeho touhu po ničení, ale zabývá se i dalšími aspekty Hitlerovy osobnosti (a dobře si - nejen - v tomto ohledu rozumí se Sokurovovým Molochem). Žel, asi aby byl obraz kompletnější, obsahuje dokument rovněž sumarizaci nejpodstatnějších momentů nacistického / válečného období, které s Vůdcem osobně kolikrát příliš nesouvisejí, a připomíná tak místy pořady typu "Druhá světová válka ve dvou hodinách". O významné události se jen otírá a z nedostatku prostoru jsou podány zkratkovitě a nezřídka zavádějícím způsobem, takže člověku druhé světové války neznalému jako naučný dokument dobře neposlouží. Proto tedy "jen" ****, ač jsem si projekci jinak náramně užil.
Film osvětlující, proč se vaše kočka důrazně ohradí vždy, když ji chytíte za ocas. Zároveň též nahlédnutí – trochu sarkastické, trochu poučné – do doby utváření prvních vztahů mezi mužem a ženou a lidmi a zvířaty. Jako u jiných Garaniných filmů, jež jsem viděl, střídá se animace vcelku jednoduchá a "obyčejná" s magicky snovou, často doplněnou nádherným ruským přednesem / zpěvem a v tomto případě i pečlivě rozpohybovanou kočkou. Zejména „překročení horizontu“ je úchvatné. Film je vhodný pro: milovníky koček, environmentalisty, feministky. :-)
Kdyby Chaplin namísto Diktátora natočil tohle, měl by veškeré mé uznání: stěží si dokáži představit film, který by nacistické metody zesměšnil důkladněji (ovšem nelze chtít po soudobé propagandě americké, aby disponovala takovým nadhledem). S trochou znalostí historie se Žid Süss mění chvílemi v totálně absurdní podívanou; zejména závěrečná porada soudců je vypointována doslova smrtícím způsobem, až jsem si říkal, jestli anglické titulky nenapsali nějací vtipálci "jen tak". :-) K hodnocení je tohle dílo avšak snad ještě nevděčnější než tématicky spřízněný Věčný Žid, protože přece jen jde o "klasický" film (a svou řemeslnou a hereckou stránkou ne úplně tragický).
Příšerný opruz. S každou další epizodou mě štve čím dál víc, ale vždycky si řeknu, že bych ještě jednu minutu-a-půl obětovat mohl. Líbí se mi totiž znělka hrající vždycky na konci. A vlastně spousta dalších dementních zvuků, které se stále opakují a postupně se mi dostávají pod kůži. Zřejmě to jde ruku v ruce se snižující se inteligencí. Začínám na sobě pozorovat pohyby, které dělá jeden z králíků. Ale vážně, i mezi (záměrně) debilními seriály jsou k nalezení podstatně zábavnější věci. Třeba Tentai Senshi Sunred. (Hodnoceno po zhlédnutí 32 epizod a poklesu IQ o 32 bodů.)
Přirovnat Normal k tvorbě Fritze Langa se mi se znalostí jeho nejlepších děl (Dr. Mabuse, der Spieler a Metropolis) poněkud příčí. Kde Lang dokázal pronikavě postihnout nebezpečné společenské tendence, ještě než se naplno projevily, tam se Ševčík neobratně proplétá víceméně schématickou směsí všeobecných otázek a ne-odpovědí. Kvalitní dialogy (např. úvodní na téma lásky, v němž se advokát zaplete do tautologie) se střídají s plytšími a vkrádá se myšlenka, jestli za to trochu nemůže předloha. Langova řeč se vyznačuje osobitým symbolickým vyjadřováním, kdy jde o vizuálně ohromující díla, přesto je každý detail promyšlen a má svůj význam. Normal ucelený rukopis postrádá, hemží se to v něm citacemi jiných filmů, až bych skoro řekl okopírovanými scénami, které do něj ne vždy zapadají. Má vynikající momenty (i díky dovednému zakomponování hudby), kupř. v častém zpomalování a „trhaném obrazu“ běžných scén ale smysl nenacházím a naopak mě rušily. Vizuál se chvílemi hlásí o slovo až příliš sobecky. / / / / / Zajímavé je, co o souvislosti nacismu a skutečného případu vraha Kürtena soudí Max Picard ve svém díle Hitler v nás (v orig. Hitler in uns selbst; překlad Václav A. Černý, Praha, ERM, 1996, s. 161-162): Pro totální stát už byla připravena justice: například při procesu s vrahem Kürtenem, který zabil mnoho žen, bylo před soudem proneseno tolik řečí psychiatrických a psychologických znalců, že soud přestal být soudem. Byl to kriminalistický seminář, na němž se debatovalo o psychologických tezích, a nikoli vražednický proces před soudem. Už se nejednalo o vraždě, o ceně lidského života, nýbrž o platnosti psychologických tezí; soud byl odsunut stranou, ve středu zájmu stály psychologické teze. Justice, která zapomněla na to hlavní – totiž na to, že je především soudem, která se tedy sama odsunula stranou, když to nařídil psychologický poradce, bylo snadné se zbavit, když to nařídil totalitní stát; byla pro totalitní stát připravena. (Vrah musí být samozřejmě psychiatricky vyšetřen, ale nesmí se to zvrhnout tak, aby bylo zakryto to hlavní – totiž to, že došlo k vraždě a že tu vraždu je třeba odsoudit.)
Už v úvodních titulcích jsme upozorněni, že máme co dočinění s „Psychoanalytickým filmem“ a toto tvrzení se později rozhodně neukáže přehnaným. V poklidném životě manželského páru se přihodí několik neobvyklých událostí (vražda v sousedství, náhlý návrat dlouho nepřítomného synovce...), které na první pohled nejsou nijak zásadní, ale v manželově chování vyvolají zcela neočekávanou reakci, resp. nutkavý pocit, kdykoli se mu ocitne v ruce nůž. Uvědomuje si hrozící nebezpečí a svěří se se svým problémem psychiatrovi, s nímž se víceméně náhohou seznámil, a ten mu nabídne zvláštní pomoc – terapii zvanou psychoanalýza. Užité metodě odpovídá zpracování; snad každý záběr obsahuje nějaký odkaz na mužovo duševní rozpoložení a vrcholem je několikaminutový sen, de facto úchvatná bouře symbolických obrazů, po níž se jeden nediví, že se jeho majitel probudí s křikem. Některé z obsažených motivů jsou k vidění i v pozdější Pandořině skříňce či Bílém pekle, což jsou ale přece jen o něco „běžnější“ filmy. V závěrečné třetině jsme přitomni samotné terapii, v níž jsou při objasnění mužova traumatu významy klíčových symbolů ozřejmeny, ani v této chvíli však neztrácí film nijak jako film. Nepamatuji, kdy mi naposled po skončení projekce takto bušilo srdce; Záhady lidské duše jsou fascinující podívanou. Jeden z vrcholů němého filmu.
Slunce je stále na obloze, v parku si hrají děti a prohánějí se roztomilá zvířátka, v celém městě se nic zvláštního neděje. Ovšem po setmění se situace mění; na domech se rozblikají desítky poutačů lákajících dovnitř všelijaké zvrhlíky, děti zdemolují houpačky a zapálí křoví v parku, z děr vylezou krysy obrazné i doslovné. Vítejte na odvrácené straně světa. Monkey Dust se hemží bizarními a perverzními charaktery, které sice přes den na ulici nepotkáte, ale kdo ví, co se stane po setmění s lidmi, kteří vás denně míjejí na chodbě paneláku, v práci... nebo právě píší tento komentář? :--} Clive, který se každý večer schlíple plouží ulicemi a doprovází jej jen melancholická skladba Goldfrapp, se po dotazu své ženy „Kdes zase byl, Clive?“ celý rozzáří, jen aby jí převyprávěl děj další knihy či písně, kterou slyšel bůhví kde. Nebo stydlivý Geoff, netoužící po ničem jiném než provedení (své první) felace jinému muži. Snaží se seč může, navštěvuje kurzy zvyšující sebevědomí, hraje na trenažéru „seznamování se na veřejných záchodcích“, ale není to nic platné – inspektoři EU jsou všude a ponižujícím způsobem zkontrolují jím nabízené služby. Nejde jen o stroje na generování smíchu, k mnoha protagonistům jsem si vytvořil osobní vztah a když se v další epizodě objevil pohled na opevněnou věznici s nejvyšší ostrahou, věděl jsem, že se dozvím další část příběhu sériového vraha Ivana Dobskyho (a jeho světle-temného přítele Mr. Hoppy), a měl jsem pocit, jako bych se měl po dlouhé době setkat se starým známým. Seriál je napěchován geniálními momenty, někdy roztomilými, jindy mrazivě drsnými či třeskutě vtipnými. Excelentní je kresba i animace; různé příběhy mají svá vizuální i hudební témata a vrcholem jsou kamerové přelety nad našimi hrdiny, kteří se po dlouhém dni konečně ubrali k – ať už klidnému či neklidnému – odpočinku, které se občas objeví v závěru epizody. Bohužel třetí série je slabší než předchozí; částečně se odklání od životů výrazných jednotlivců (v plné zbroji je jen The Paedofinder General) a větší roli hrají obecná témata jako politika, terorismus či válka, což jednak úplně nekoresponduje s původní atmosférou a jednak prostě není tak dobré ani vtipné. Třetí část jsou slabé ****, seriálu jako celku však plné hodnocení udělím. Vždyť jsem díky němu poznal tolik nových přátel...
První kapitola: velmi silné ***. Druhá kapitola: *. Nerad dávám nízké hodnocení seriálu v jistém směru hodně originálnímu, ale druhá kapitola je natolik ubohá, že celku nemohu dát stejné hvězdičkové hodnocení jako samostatné kapitole první. Než bych se tu pohoršoval nad konkrétnostmi (a že bych měl nad čím, kupř. hned k několika hlavním protagonistům necítím nic než zášť), nechám promluvit poesii, konkrétně Subjektivovu báseň, kterou složil v reakci na mé stížnosti do pošty. / / / / / Tvé srdce je chladný led, / vždyť nenávidíš celý svět; / tvé srdce je amfibol, / nezná lásku ani bol; / tvé srdce je šutru kus, / hnus, hnus, hnus, hnus, hnus; / tvé srdce je serpentinit, / nebudu se s tebou špinit. / / / / / Silné **.
Kdo opustí vlastní sny, ocitne se v cizích. Kdo opustí vlastní sny, v cizích snech zmizí. I tak - slovy Skrytého půvabu byrokracie - by se dal vyjádřit pohled na svět Griffitha, jedné z nejpovedenějších anime postav, s nimiž jsem se setkal. On v cizích snech opravdu zmizet nehodlá, má Svůj a podřídí mu vše – s vyrovnaným výrazem a klidem v duši. Přemýšlením o něm jsem strávil zdaleka nejvíc času a nástrahy, které mu autoři umístili do cesty, mě občas až nadchly - [SPOILER - začátek] pohled na kdysi tak mocného a nedotknutelného muže, kterak se proměnil v naprostou trosku s vyříznutým jazykem, byl skutečně něčím zvláštním. Následný vývoj mě proto svým způsobem zklamal. [SPOILER - konec] Momenty, kdy hlavní postavy hovoří o svých pohnutkách či snech, jsou výtečné a dovedu si představit, že by hrály v seriálu ještě podstatnější úlohu. Nemenší zde mají souboje, u nichž mě překvapilo množství i kvalita. Velmi častá statická animace jim spíš prospívá, jelikož si podrobnosti představuji a nemusím obracet oči v sloup nad často ubohou snahou o „věrné souboje“. Nejsou sice špičkové, ale jakmile jsem si zvykl na vzhled válečníků á la Gears of War, vcelku mě i bavily. Více už jsem zvedal obočí nad jejich taktickou rovinou, protože to, co zde předvádějí vojevůdci na bojišti i mimo ně, věrohodnosti opravdu nesvědčí. Platí to i o většině hodnostářů u dvora – jejich postavení jim z jejich chování prostě nevěřím (dokonalou ilustrací je plánování „operace během honu“). V interakci mezi postavami se děj nevyvaroval řady "tradičních momentů", kdy je dobře rozehraná scéna pohřbena příchodem v poslední možné vteřině, zachycením za konečky prstů atp. Když už jsem se ponořil do vcelku nezvyklé kombinace nehostinného prostředí a zajímavého děje, tohle mě spolehlivě probralo. Berserk je často popisován adjektivy jako „temný“ či „drsný“, což beze zbytku platí až o posledních 2 epizodách; [SPOILER 2 - začátek] jinak velmi slabá kresba se překonává a adekvátně hostí šílené krvavé orgie (až by si jeden začal chystat oblek k Poslednímu soudu) a závěr, ač svým způsobem (!) neukončený, jasně napovídá, jak že se věci mají. [SPOILER 2 - konec] Po skončení jsem ale cítil jisté zklamání; už první epizoda deklaruje, že zde bude hrát velkou roli nadpřirozeno, v podějších epizodách jsem však na něj fakticky zapomněl a myslím, že příběh by se bez všech těch démonů a magických kamenů dost dobře obešel a možná by mu to i prospělo. 7/10
Utena Tendžó chodí na podivnou střední školu. Jde spíš o tradicionalistické univerzitní městečko, které sice není výslovně odloučeno od zbytku světa, ovšem fakt, že se děj odehrává výlučně v něm a ani studenti o světě mimo (nebo o svých rodičích či dřívějších přátelích) nehovoří, takovému dojmu napomáhá. Ba dokonce se zdá, jako by ani jiný svět neexistoval a odkázání studentů jen na sebe sama je vedeno nějakým záměrem. Kromě vyučování šermují, jezdí na koni, odpočívají v parku, utužují přátelství a splétají intriky proti sokům, zažívají první milostná dobrodružství a několik privilegovaných příležitostně bojuje ve zvláštní aréně o zdánlivě nedotkutelnou dívku Himemiji a o sílu „přinést světu revoluci“. Souboje uvádí stále tatáž (byť mírně obměňovaná) znělka, což zdůrazňuje jejich spíše obřadní charakter, a navzdory letitosti seriálu jsou výborné; choreografií už neohromí, ale výtvarně jsou krásné. Doprovází je značně trhlé písně – hudební doprovod je žánrově mimořádně bohatý a představuje pro mne filmový vrchol -, ale ještě zmatenější než z jejich textů bude divák zpočátku nejspíš z magického stínového divadla, které tu více, tu méně alegoricky glosuje seriálové události. Desítky dosud zhlédnutých anime mě dostatečně nepřipravily na Utenu, její svérázný přístup, a měl jsem nezřídka pocit, že s něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Tenhle školní areál je prostě podivné místo plné podivných lidí, v němž se dějí věci důvěrně známé, ale mezi nimi probleskává jakási směs snových vzpomínek a náznaků, že se zde jedná o cosi víc. Na tvorbě se podílelo mnoho režisérů a je to znát. Každý látku pojímá jinak a jednotlivé epizody se liší způsobem vyprávění i atmosférou, ovšem dokud se drží určitého základního rámce, ke světu Uteny se tahle různorodost hodí. Žel vyskytuje se zde několik excesů (zejména epizoda 8), jež svým charakterem vybočují opravdu extrémně a seriálu škodí. Největší prostor je věnován postavám, zpravidla se každý díl zaměří na jednu z nich a přiblíží nějakou její vnitřní obavu či vztah k někomu jinému. V psychologické propracovanosti patří Utena mezi nejlepší anime; charaktery jsou napsány dobře a nejednoznačně a v jejich příbězích se stále připomíná červená nit celého příběhu, tedy obtíže související s dospíváním, jako poznávání své sexuální identity či touha po něčem věčném, oč by bylo lze se opřít. Právě u „vážných témat“ se nejsilněji projevuje další Utenin klad, výtvarné zpracování a jeho schopnost zprostředkovávání různých pocitů či stavů (např. děvče odmítající opustit rakev, v níž se skrývá). Nápaditá výtvarná řešení jsou ale na každém kroku, např. černé-chybějící obličeje ve vzpomínkových pasážích nebo místo pro dušezpyt pojaté jako výtah, který sjíždí stále hloub do podvědomí. Jak se seriál odvíjí poměrně poklidně, tak závěrečných devět dílů se promění v jízdu na splašeném oři, během níž není skoro čas ani rozhlédnout se okolo. I proto bude po jeho vyvrcholení dost možná panovat v divákově hlavě z této postmoderní pohádky určitý zmatek. A touha podívat se na ni znova. 10/10
Uvědomuji si, že pro komediální podívanou o sexu nejsem vhodná cílová skupina, přesto jsem v případě Woody Allena trochu doufal... a nakonec se i dočkal, poslední povídka („Co se děje v organismu při ejakulaci?“) je totiž dokonalá. Bylo pro mě obrovským překvapením, kde brali tvůrci „Byl jednou jeden život“ inspiraci pro svůj projekt; ta podobnost je zarážející. Napadlo mi, jestli to snad neměl být původně pilotní díl; pakliže však byl vydáván za naučný seriál pro děti, nedivím se, že se zpozdil o 14 let. Hodnocení je především za ni, ostatní povídky už jsou chabý (čti splihlý, bez erekce) průměr (televizní soutěž, laboratoř) nebo jednoduše žalostné (snad všechny ostatní). Silnější **.
Možná bych se na film díval jinak, kdybych neznal předlohu, takhle jsem se ale jejího stínu nedokázal po celou stopáž zbavit. Na Mefistovi je bohužel vidět, že nejde o dílo původní; když se Szabó výrazně od knihy odchyluje, je to v pořádku (např. výtečný závěr), ale nejednou se z ničeho zjeví postava či situace důležitá pro děj, pro kterou však chybí souvislosti, a výsledek působí značně nekompaktním dojmem. Mannův román nepovažuji za kdovíjak skvělý počin, v psychologické kresbě však vítězí; např. Hendrikův vztah s černoškou zde pozbyl své dominantně-submisivní roviny, stal se pro film v zásadě zbytečným a Hendrikovu osobnost znatelně zplošťuje. Příliš mi nesedl ani samotný K.M. Brandauer, obzvláště jeho afektované a povrchní ztvárnění Mefistofela. Silné ***.
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. Jeden z vypovídajících zmiňuje, že má být tento film „svědectvím pro historii“. Pokud má být svědectvím o lidech, kteří přežili, a jak na to zpětně nahlížejí, budiž; ale jako dokumentární film to není žádná sláva. Jestliže se chce jeden dozvědět něco o holokaustu na ploše devíti hodin, nabízí se mnoho lepších řešení, a chce-li zakusit skutečně depresivní pocity, doporučuji třeba výše citovanou Nevolnost. Silnější **.
Celý seriál stojí na zobrazování extrémních protikladů zrcadlících se v životě dospívajícího chlapce Negišiho a točících se kolem jeho působení ve světě hudby. Miluje sladké romantické písně doprovázené drnkáním na kytaru, ale účinkuje jako frontman brutální metalové kapely se satanistickým image, na jejichž koncertech zpívá o tom, jak znásilnil a zavraždil (nebo to bylo naopak?) své rodiče, a týrá kapitalistické prase silně připomínající - všem, kteří ho znají – Subjektiva. Trpí výčitkami kvůli vlivu své kapely na mládež, jež ji zbožňuje, ale jakmile ze sebe svlékne svůj usedlý civilní šat (a často ani toho není třeba), stává se z něj zase ten ďábel s krví podlitýma očima, který si pod maskou může dovolit fakticky vše a nikoho ani nenapadne, kým v běžném životě je. Nu a tohoto rozporu seriál využívá k co nejšílenějšímu prznění všemožných situací, z nichž se skládá život mladého muže: schůzky s něžnou dívkou jeho snů, natáčení TV pořadu s nejmilovanější sweet-popovou kapelou, setkání s rodinou, jež si myslí, že vede v Tókjó ctnostný život... a Negiškovo temné Já, Krauser-san, JE ZNÁSILNÍ VŠECHNY!!! Od první chvíle nejde o seriál ani v nejmenším realistický; všechno je přestylizované, dotažené ad absurdum a často také dosti levné – např. časté „náhodné“ pády a následné kopulační pohyby, z nichž je šílící teen publikum u vytržení. Chápu, že člověka libujícího si v kultivovaném humoru to může až zhnusit, a sám sebe se ptám: Proč se u toho k čertu tak bavím? Není náhodou i ve mně – v člověku nesnášejícím v anime prvoplánovost a laciný humor – kus temné stránky Negišiho, kterou tento seriál probudil, stejně jako ji v Negišim probudí první tóny jeho hitu Grotesque? Dokonce jsem pod jeho vlivem zatoužil založit také právě takovouhle kapelu, leč osidla českého školství a vědy svedla jednoho z potenciálních členů do hřejivého náručí levice a jeho kapitalistické sklony jsou tytam. DMC je tak očividně přehnané, že jsou i tyhle pitomosti neskonale půvabné - obzvláště ve spojení s lajdáckou animací, která k seriálu tak přirozeně ladí. Ovšem pod nánosem vulgarity a obscénností jsou k nalezení i opravdu vtipné momenty, jichž by se divák u takhle pokleslé podívané nenadál; ať už jsou to např. Krauserovy pohotové reakce, když se dostane do úzkých, nebo vpravdě geniální závěr 9. dílu, v němž se zhmotní-zlo-celého-světa a doprovodí jej přitom úžasná Carmina Burana. V mnoha ohledech skutečně nejde o primitivní zábavu, jak by se na první pohled mohlo zdát. (Anebo je to jen racionalizace světlého Já, které se za svého temného bratříčka tak stydí? ]:->)
Vizuálně Wellesův Cizinec nezestárl ani trochu a stále je to skvostná podívaná, v ostatních aspektech se na něm však zub času podepsal ošklivě a především v poslední třetině už se pro svou (z dnešního pohledu) naivitu a schematičnost pohybuje na hranici sledovatelnosti. Slabé ***.
"Spoutej mě!" vypadá v Almodóvarově podání spíš ještě jako hraní si s filmem. Jednotlivé scény jsou slušné, herci dobří, kamera chvílemi nápaditá, ale celé je to o ničem. Děj je střelený příliš na to, aby šlo o věrohodnou podívanou, ale málo na to, aby ona střelenost bavila (jako u Žen na pokraji nervového zhroucení). Ani žádného zamyšlení-hodného motivu jako v pozdějších režisérových filmech se jeden nedočká; je to stále jen (vcelku fádní) hra s jediným zapamatováníhodným momenten (TV reklama). Osobně mám též problém s vynucováním si čehokoliv (včetně citů) násilím, takže mi byli oba hlavní hrdinové mimořádně nesympatičtí, což k mému požitku z filmu rovněž nepřispělo.
Dívat se na film v jazyce, který ani trochu neovládám (v tomto případě italština), má své kouzlo. Je proto ovšem třeba brát mé hodnocení (silné ***) s jistou rezervou. Naštěstí to u Cavani není takový problém jako u mnoha jiných režisérů, a i kdyby nic jiného, je Berlin Affair alespoň přehlídkou nádherných dobových oděvů.
Od Saurova zpracování Aguirrova dobrodružství jsem si hodně sliboval a už úvodní scéna naznačila, že se zklamání konat nebude. Oproti Herzogově psychopatii jde o o něco „klasičtější“ film s větším důrazem na dialogy a hlavně intriky mezi důstojníky, kteří jsou pro osud výpravy snad ještě nebezpečnější než americká divočina. Bůh je vysoko a král daleko a sotva se prvně odhodlají překročit Rubikon (po Stavroginovi vidím Wilsona v další roli, pro niž se přímo narodil), strach a podezíravost dosáhnou takové míry, že není cesty zpět (aneb šílenství je jako gravitace; stačí postrčit).
Hi no tori je anime seriálem poměrně nezvyklým co do svého vyznění, zpracování už žel obsahuje řadu klasických anime prvků (nemyšleno v dobrém). Iritovalo mě příliš hysterických reakcí, násilných nájezdů na uslzené obličeje, zpomalených záběrů, situací se záchranou v poslední vteřině, nezvládnutých soubojů... Třetí a pátý příběh byly výborné, druhý slušný, dohromady bohužel dávají pouhých 5 dílů, zbývajících 8 zaberou dva historické eposy, jež jsou tak dějově fádní, že bych měl potíže neusnout – kdyby mě co chvíli neprobralo nějaké ošklivé klišé. Nejvydařenější je nádherný opening, který ale paradoxně kontrastuje s místy špatnou animací. Celkový dojem ze seriálu je pod vlivem ústředního tématu (vizte yennův komentář) solidní, v hodnocení však nemohu nezohlednit, že ty nejslabší části byly zároveň nejdelšími.
Mimo těžiště mého hodnocení se chci vyjádřit ke skutečnost, jež mě dosti zaujala. Často kolem sebe slýchám, že nejlepšími filmovými padouchy ne-li všech dob, tak posledních let určitě, jsou Anton Chigurh z Tahle země není pro starý a právě Joker. Oba jsou bezpochyby dobře zahraní a mají určité osobité kouzlo, oba jsou však rovněž velmi jednodušší. Muži bez minulosti, neřešící žádná dilemata, jsou čirým ztělesněním zla, které je představováno jako něco jednoduchého a v podstatě předvidatelného (snad aby se komplikovanějšího zpodobnění divák nezalekl), byť právě tomuhle Joker alespoň náznakem svým vztahem k všeobecně uznávaným hodnotám odporuje. Pořád je to ale pouhé ztělesnění chaosu (jehož význam slovník střelhbitě objasní), které má ovšem zatraceně propracované plány a nejasnosti ve významu slova „anarchie“. Několik Jokerových dialogů je trefných, ale jsou to „pravdy“ natolik zřejmé, že by je mohl pronést takřka kdokoli, takže jeho osobnost výrazně neosvětlují. Má styl, smysl pro humor a nejeden jeho výstup nese punc kultovosti, je to ovšem postava stále spíš bavičská než skutečně závažná. / / / / / A ještě zcela mimo musím zatleskat Williamu Fichtnerovi za opravdu časný "vrchol filmu". / / / / / Pokud budu Temného rytíře brát jako uzavřený film, jsou to silnější ***, pokud pouze jako část příběhu, jež čeká na své pokračování, je to o hvězdu méně.
Socialistický převrat na půdě orchestru. Hudebníci se rozhodnou skoncovat s dirigentem, který jim rozkazuje a je řídí. Žel v revoluci vyjde najevo pouze jejich barbarství a schopnost ničit, bez adekvátní schopnosti začít něco smysluplného nového. A svět se hroutí. A jaké je z toho východisko? ;-) Velmi vtipný alegorický film. (První polovina představující jednotlivé hudebníky a názory na jejich (nástrojů) úlohu v orchestru není o nic horší.)
Akibijori mě rozesmutnil, protože jsem si u něj uvědomil, že i Secuko Hara stárne a nebude vždy taková, jakou si ji pamatuji z jejích dřívějších filmů. Na druhou stranu je pravda, že ani v relativně pokročilém věku neztratila své charisma a stále rozjasňuje každou scénu, v níž se objeví. Námět je hodně podobný prvnímu dílu Noriko trilogie (Banšun), z dcery, která by měla odejít od svého otce k manželovi, se však stala vdova, jež zažívá obdobnou situaci se svou vlastní dcerou. Krásný podzimní den ale není tak emocionálně silný a větší roli v něm hraje humor; je docela roztomilé sledovat partu tří starých mládenců, jak od barového pultíku sjednávají sňatek ženě, která o tom nemá nejmenší potuchy. :-) Stále si též nemohu zvyknout na to, že jsou Ozuovy novější filmy barevné, myslím, že jim barva nesluší zdaleka tak jako černobílé zpracování.
Jedním z mých nejoblíbenějších Aeonů ve Final Fantasy X byl Jodžimbo. Vždy, když jsem viděl nádhernou animaci, kterou byl uvozen jeho nástup na scénu, popadla mě touha pustit si stejnojmenný Kurosawův film. :-) Hodně mi připomíná jeho starší snímek Lidé, kteří šlapou tygru na ocas; též je zde samuraj, který přechytračí všechny ostatní, bohužel je zde rovněž přítomno komično, které z Jodžimba dělá místy samurajskou grotesku. Zatímco hlavní hrdina je prohnaný, členové obou znepřátelených tlup sídlících ve městě, do něhož zavítá, jsou pitvořící se šašci, jejichž svár připomíná spíš nepovedenou klukovskou hru. Výtvor je to ale jinak vcelku zábavný, s kvalitními bojovými scénami a v dramatických momentech vhodně použitou hudbou. Silné **.
Hodnotil-li bych Ningen no džoken jako celek, je to bez váhání pět hvězd; jeho výpovědní síla je obrovská. Nevím, nakolik odráží Kobajašiho osobní zkušenosti, jde ovšem o mimořádně autenticky působící film, prodchnutý jeho protiválečným postojem. Označil bych jej za téměř totální snímek o válce a člověku. Kobajaši nezůstává nic dlužen ani po formální stránce, opět jde o počin bohatý a krásný: fascinující „šikmé“ záběry kamery, scéna, v níž pracanti jedí a sovětští vojáci zpívají, a mnoho dalších. Závěrečných 15 minut je pak slovy naprosto nepostižitelných.
Moje komentáře
Strom života (2011)
Ryzí autorský počin. Naprosto průzračný a významově jednoznačný, ale vůči divákovi - právě proto, že se nepřidržuje žádného zažitého schématu - poměrně náročný. Na první pohled by se mohl zdát býti líbivým či kýčovitým, ale pro svou upřímnost a již zmíněnou průzračnost je naopak krásným.
Počátek (2010)
Inception má solidní kostru. Základní myšlenka kradení a vnukávání myšlenek je dobrá, systém se sny spjatý je promyšlený a přehledný. Inception se nesnaží tvářit komplikovaně (je problémem dotyčných diváků, jestliže tvrdí, že je jej nezbytné vidět vícekrát), což je mi na něm sympatické. Co mi naopak vadí, je podbízivost masovému diváku, jíž je tato kostra ohnuta a do značné míry degradována. Desítky minut nepřehledné a nevěrohodné akce (vizte nepřesnost střelby pronásledovatelů) postrádají adekvátní příběhovou oporu, film rozmělňují a působí vyloženě nadbytečně; stejně jako v Temném rytíři jsou nadto odlehčovány „přesně odměřenými dávkami humoru“. Jakkoli jsou motivace postav ve své jednoduchosti (a onošenosti) funkční, předkládaná sdělení jsou spíše truismy či připomínají reklamní slogany („Můžeme si být jisti, že je 'naše' realita skutečná“? „Je ospravedlnitelné manipulovat druhými [i pro jejich dobro]?”), což nejlépe dokumentuje extrémně laciný závěr. Snaha, aby byl i ten poslední divák v – na poměry hollywoodského blockbusteru poměrně komplikovaném – obraze, se projevuje nejen v důkladném vysvětlování pravidel, nýbrž i v zoufalé dořečenosti ve scénách, kdy musí aspoň trochu použít představivost, aby pochopil význam právě viděného. Samotný plán vnuknutí i jeho konkrétní provedení v mysli R. Fischera se mi zamlouvá, avšak výše zmíněné působí, že jsem na Inception zpětně spíše naštvaný. Velmi silné **.
Vejdi do prázdna (2009)
Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností.
Ďáblův advokát (1997)
(Komentář obsahuje spoilery.) Morální rovina práce advokátů je komplikovanější, než jak ji předestírá Ďáblův advokát. Že jsou špatní jen proto, že obhajují vrahy a jiné amorální zločince, je snadno srozumitelný a značně rozšířený, leč povrchní, názor. Odpovídá mu rovněž Kevinovo „správné rozhodnutí“ v závěru filmu, které očividně nepramení z nechuti k povolání advokáta, ale z nechuti obhajovat někoho „zlého“. Skutečnost, že jím fakticky zařídil odsouzení někoho pro skutek, který nespáchal (ostatní děti si přece zneužití vymyslely), zůstává rozpačitě nevyřešeným morálním problémem v jednání Kevina i celém filmu. Jak do tohoto pojetí zapadá ta část Ďábelské advokátní kanceláře zabývající se např. akvizicemi, je mi záhadou, obávám se však, že až sem to scénáristé nedomysleli. Hlavní postava jistě není advokátem v trestních věcech náhodou; k ilustraci morálních dilemat, jež advokacie skýtá, by stejně dobře – ne-li lépe, protože by neodpoutával pozornost ke klišé zmíněnému výše – posloužil prostý spor o peněžité plnění. To by ale diváka nemuselo bavit a nepotvrdilo mu, co už dávno ví. Prznění dětí, týrání zvířat, zmasakrování vlastní rodiny – to je jiná! Už tento výběr vzbuzuje silné podezření a očekávané šablony se brzy začaly kupit: nábožensky zapálená matka, penězi posedlá manželka, vztah s níž se začne rozpadat... Ďáblův advokát v tomto ohledu nepřekvapí vůbec ničím. I Pacinova vrcholná promluva relativizující kdeco je spíš kontrolovanou bouří v láhvi, vhodnou jako mírné vzrušení pro poklidné nedělní odpoledne. Asi jako když si dám pálivý dresink u McDonald's. Jedinými dvěma momenty, za které získává film alespoň nějaké kladné body, jsou úplný závěr, který ukáže „cestu do pekla“ i na „té druhé“ straně, a záběr na stánek s nabízenými rybami před budovou soudu, když ji Kevin opouští po jednání ve věci Moyez. ____ Dosti zvláštní je skloubení dramatické a nábožensko-hororové roviny. Souhlasím s Exkvizitorem, že se nepovedlo, a když ve scéně v butiku poprvé došlo na Ďábelské digitální triky, spadla mi čelist a nevěřícně jsem zíral. Mno... ale řekněme, že jsem díky tomu alespoň neměl dojem, že film stvořili roboti (ti totiž, jak známo, nefetují), kterýžto by byl jinak neodbytný. (V komentáři jsem záměrně pominul kritiku soudních líčení a věrohodnost postavy zahrané Keanu Reevesem, u nichž je nasnadě tzv. profesní deformace. Své výhrady k nim ale mám.) Slabé **.
Atarashiki tsuchi (1937)
Secuko Hara sedmnáctiletá. Secuko oděna v jukatu, Secuko v klasických šatech, Secuko v bojovém úboru, Secuko v pyžamu. Secuko šermuje, Secuko hraje na koto, Secuko střílí z luku, Secuko vysvětluje používání hůlek, Secuko krmí srnečky, Secuko se neklidně převaluje ve spaní, Secuko mluví německy, Secuko pláče (a možná také zpívá, tím si však jist nejsem). Žádný obdivovatel Secuko si tento film NEMŮŽE nechat ujít. Koncentrace krásy je místy až neúnosná, takže jsem myslel, že se mi srdce rozskočí. Filmařsky se jedná, nakolik mohu soudit, o film značně pokrokový, vedený rukou propagandistovou, avšak v míře snesitelné. (Zhlédnuto v japonsko-německém znění, s neobjektivním zaujetím, bez titulků a s nevelkým porozuměním slovu německému a ještě menším japonskému; u tohoto filmu to však příliš nevadí, a to neříkám kvůli Secuko.)
Hitlerova kariéra (1977)
Jak dává tušit již název, v centru filmu se nachází postava Adolfa Hitlera. Pokud jde o něj, přináší řadu zajímavých a dle mého výstižných postřehů, které jsou důležité pro pochopení jeho charakteru, a příhodně ukazuje jejich souvislosti s konkrétními událostmi. Jako ústřední motiv zobrazuje nacistický kult smrti, možná lépe řečeno neživotného, a jeho touhu po ničení, ale zabývá se i dalšími aspekty Hitlerovy osobnosti (a dobře si - nejen - v tomto ohledu rozumí se Sokurovovým Molochem). Žel, asi aby byl obraz kompletnější, obsahuje dokument rovněž sumarizaci nejpodstatnějších momentů nacistického / válečného období, které s Vůdcem osobně kolikrát příliš nesouvisejí, a připomíná tak místy pořady typu "Druhá světová válka ve dvou hodinách". O významné události se jen otírá a z nedostatku prostoru jsou podány zkratkovitě a nezřídka zavádějícím způsobem, takže člověku druhé světové války neznalému jako naučný dokument dobře neposlouží. Proto tedy "jen" ****, ač jsem si projekci jinak náramně užil.
Koška, kotoraja guljala sama po sebe (1988)
Film osvětlující, proč se vaše kočka důrazně ohradí vždy, když ji chytíte za ocas. Zároveň též nahlédnutí – trochu sarkastické, trochu poučné – do doby utváření prvních vztahů mezi mužem a ženou a lidmi a zvířaty. Jako u jiných Garaniných filmů, jež jsem viděl, střídá se animace vcelku jednoduchá a "obyčejná" s magicky snovou, často doplněnou nádherným ruským přednesem / zpěvem a v tomto případě i pečlivě rozpohybovanou kočkou. Zejména „překročení horizontu“ je úchvatné. Film je vhodný pro: milovníky koček, environmentalisty, feministky. :-)
Žid Süss (1940)
odpad!Kdyby Chaplin namísto Diktátora natočil tohle, měl by veškeré mé uznání: stěží si dokáži představit film, který by nacistické metody zesměšnil důkladněji (ovšem nelze chtít po soudobé propagandě americké, aby disponovala takovým nadhledem). S trochou znalostí historie se Žid Süss mění chvílemi v totálně absurdní podívanou; zejména závěrečná porada soudců je vypointována doslova smrtícím způsobem, až jsem si říkal, jestli anglické titulky nenapsali nějací vtipálci "jen tak". :-) K hodnocení je tohle dílo avšak snad ještě nevděčnější než tématicky spřízněný Věčný Žid, protože přece jen jde o "klasický" film (a svou řemeslnou a hereckou stránkou ne úplně tragický).
Usavich (TV seriál) (2006)
Příšerný opruz. S každou další epizodou mě štve čím dál víc, ale vždycky si řeknu, že bych ještě jednu minutu-a-půl obětovat mohl. Líbí se mi totiž znělka hrající vždycky na konci. A vlastně spousta dalších dementních zvuků, které se stále opakují a postupně se mi dostávají pod kůži. Zřejmě to jde ruku v ruce se snižující se inteligencí. Začínám na sobě pozorovat pohyby, které dělá jeden z králíků. Ale vážně, i mezi (záměrně) debilními seriály jsou k nalezení podstatně zábavnější věci. Třeba Tentai Senshi Sunred. (Hodnoceno po zhlédnutí 32 epizod a poklesu IQ o 32 bodů.)
Normal (2009)
Přirovnat Normal k tvorbě Fritze Langa se mi se znalostí jeho nejlepších děl (Dr. Mabuse, der Spieler a Metropolis) poněkud příčí. Kde Lang dokázal pronikavě postihnout nebezpečné společenské tendence, ještě než se naplno projevily, tam se Ševčík neobratně proplétá víceméně schématickou směsí všeobecných otázek a ne-odpovědí. Kvalitní dialogy (např. úvodní na téma lásky, v němž se advokát zaplete do tautologie) se střídají s plytšími a vkrádá se myšlenka, jestli za to trochu nemůže předloha. Langova řeč se vyznačuje osobitým symbolickým vyjadřováním, kdy jde o vizuálně ohromující díla, přesto je každý detail promyšlen a má svůj význam. Normal ucelený rukopis postrádá, hemží se to v něm citacemi jiných filmů, až bych skoro řekl okopírovanými scénami, které do něj ne vždy zapadají. Má vynikající momenty (i díky dovednému zakomponování hudby), kupř. v častém zpomalování a „trhaném obrazu“ běžných scén ale smysl nenacházím a naopak mě rušily. Vizuál se chvílemi hlásí o slovo až příliš sobecky. / / / / / Zajímavé je, co o souvislosti nacismu a skutečného případu vraha Kürtena soudí Max Picard ve svém díle Hitler v nás (v orig. Hitler in uns selbst; překlad Václav A. Černý, Praha, ERM, 1996, s. 161-162): Pro totální stát už byla připravena justice: například při procesu s vrahem Kürtenem, který zabil mnoho žen, bylo před soudem proneseno tolik řečí psychiatrických a psychologických znalců, že soud přestal být soudem. Byl to kriminalistický seminář, na němž se debatovalo o psychologických tezích, a nikoli vražednický proces před soudem. Už se nejednalo o vraždě, o ceně lidského života, nýbrž o platnosti psychologických tezí; soud byl odsunut stranou, ve středu zájmu stály psychologické teze. Justice, která zapomněla na to hlavní – totiž na to, že je především soudem, která se tedy sama odsunula stranou, když to nařídil psychologický poradce, bylo snadné se zbavit, když to nařídil totalitní stát; byla pro totalitní stát připravena. (Vrah musí být samozřejmě psychiatricky vyšetřen, ale nesmí se to zvrhnout tak, aby bylo zakryto to hlavní – totiž to, že došlo k vraždě a že tu vraždu je třeba odsoudit.)
Záhady lidské duše (1926)
Už v úvodních titulcích jsme upozorněni, že máme co dočinění s „Psychoanalytickým filmem“ a toto tvrzení se později rozhodně neukáže přehnaným. V poklidném životě manželského páru se přihodí několik neobvyklých událostí (vražda v sousedství, náhlý návrat dlouho nepřítomného synovce...), které na první pohled nejsou nijak zásadní, ale v manželově chování vyvolají zcela neočekávanou reakci, resp. nutkavý pocit, kdykoli se mu ocitne v ruce nůž. Uvědomuje si hrozící nebezpečí a svěří se se svým problémem psychiatrovi, s nímž se víceméně náhohou seznámil, a ten mu nabídne zvláštní pomoc – terapii zvanou psychoanalýza. Užité metodě odpovídá zpracování; snad každý záběr obsahuje nějaký odkaz na mužovo duševní rozpoložení a vrcholem je několikaminutový sen, de facto úchvatná bouře symbolických obrazů, po níž se jeden nediví, že se jeho majitel probudí s křikem. Některé z obsažených motivů jsou k vidění i v pozdější Pandořině skříňce či Bílém pekle, což jsou ale přece jen o něco „běžnější“ filmy. V závěrečné třetině jsme přitomni samotné terapii, v níž jsou při objasnění mužova traumatu významy klíčových symbolů ozřejmeny, ani v této chvíli však neztrácí film nijak jako film. Nepamatuji, kdy mi naposled po skončení projekce takto bušilo srdce; Záhady lidské duše jsou fascinující podívanou. Jeden z vrcholů němého filmu.
Monkey Dust (TV seriál) (2003)
Slunce je stále na obloze, v parku si hrají děti a prohánějí se roztomilá zvířátka, v celém městě se nic zvláštního neděje. Ovšem po setmění se situace mění; na domech se rozblikají desítky poutačů lákajících dovnitř všelijaké zvrhlíky, děti zdemolují houpačky a zapálí křoví v parku, z děr vylezou krysy obrazné i doslovné. Vítejte na odvrácené straně světa. Monkey Dust se hemží bizarními a perverzními charaktery, které sice přes den na ulici nepotkáte, ale kdo ví, co se stane po setmění s lidmi, kteří vás denně míjejí na chodbě paneláku, v práci... nebo právě píší tento komentář? :--} Clive, který se každý večer schlíple plouží ulicemi a doprovází jej jen melancholická skladba Goldfrapp, se po dotazu své ženy „Kdes zase byl, Clive?“ celý rozzáří, jen aby jí převyprávěl děj další knihy či písně, kterou slyšel bůhví kde. Nebo stydlivý Geoff, netoužící po ničem jiném než provedení (své první) felace jinému muži. Snaží se seč může, navštěvuje kurzy zvyšující sebevědomí, hraje na trenažéru „seznamování se na veřejných záchodcích“, ale není to nic platné – inspektoři EU jsou všude a ponižujícím způsobem zkontrolují jím nabízené služby. Nejde jen o stroje na generování smíchu, k mnoha protagonistům jsem si vytvořil osobní vztah a když se v další epizodě objevil pohled na opevněnou věznici s nejvyšší ostrahou, věděl jsem, že se dozvím další část příběhu sériového vraha Ivana Dobskyho (a jeho světle-temného přítele Mr. Hoppy), a měl jsem pocit, jako bych se měl po dlouhé době setkat se starým známým. Seriál je napěchován geniálními momenty, někdy roztomilými, jindy mrazivě drsnými či třeskutě vtipnými. Excelentní je kresba i animace; různé příběhy mají svá vizuální i hudební témata a vrcholem jsou kamerové přelety nad našimi hrdiny, kteří se po dlouhém dni konečně ubrali k – ať už klidnému či neklidnému – odpočinku, které se občas objeví v závěru epizody. Bohužel třetí série je slabší než předchozí; částečně se odklání od životů výrazných jednotlivců (v plné zbroji je jen The Paedofinder General) a větší roli hrají obecná témata jako politika, terorismus či válka, což jednak úplně nekoresponduje s původní atmosférou a jednak prostě není tak dobré ani vtipné. Třetí část jsou slabé ****, seriálu jako celku však plné hodnocení udělím. Vždyť jsem díky němu poznal tolik nových přátel...
Princess Tutu (TV seriál) (2002)
První kapitola: velmi silné ***. Druhá kapitola: *. Nerad dávám nízké hodnocení seriálu v jistém směru hodně originálnímu, ale druhá kapitola je natolik ubohá, že celku nemohu dát stejné hvězdičkové hodnocení jako samostatné kapitole první. Než bych se tu pohoršoval nad konkrétnostmi (a že bych měl nad čím, kupř. hned k několika hlavním protagonistům necítím nic než zášť), nechám promluvit poesii, konkrétně Subjektivovu báseň, kterou složil v reakci na mé stížnosti do pošty. / / / / / Tvé srdce je chladný led, / vždyť nenávidíš celý svět; / tvé srdce je amfibol, / nezná lásku ani bol; / tvé srdce je šutru kus, / hnus, hnus, hnus, hnus, hnus; / tvé srdce je serpentinit, / nebudu se s tebou špinit. / / / / / Silné **.
Kenpū denki Berserk (TV seriál) (1997)
Kdo opustí vlastní sny, ocitne se v cizích. Kdo opustí vlastní sny, v cizích snech zmizí. I tak - slovy Skrytého půvabu byrokracie - by se dal vyjádřit pohled na svět Griffitha, jedné z nejpovedenějších anime postav, s nimiž jsem se setkal. On v cizích snech opravdu zmizet nehodlá, má Svůj a podřídí mu vše – s vyrovnaným výrazem a klidem v duši. Přemýšlením o něm jsem strávil zdaleka nejvíc času a nástrahy, které mu autoři umístili do cesty, mě občas až nadchly - [SPOILER - začátek] pohled na kdysi tak mocného a nedotknutelného muže, kterak se proměnil v naprostou trosku s vyříznutým jazykem, byl skutečně něčím zvláštním. Následný vývoj mě proto svým způsobem zklamal. [SPOILER - konec] Momenty, kdy hlavní postavy hovoří o svých pohnutkách či snech, jsou výtečné a dovedu si představit, že by hrály v seriálu ještě podstatnější úlohu. Nemenší zde mají souboje, u nichž mě překvapilo množství i kvalita. Velmi častá statická animace jim spíš prospívá, jelikož si podrobnosti představuji a nemusím obracet oči v sloup nad často ubohou snahou o „věrné souboje“. Nejsou sice špičkové, ale jakmile jsem si zvykl na vzhled válečníků á la Gears of War, vcelku mě i bavily. Více už jsem zvedal obočí nad jejich taktickou rovinou, protože to, co zde předvádějí vojevůdci na bojišti i mimo ně, věrohodnosti opravdu nesvědčí. Platí to i o většině hodnostářů u dvora – jejich postavení jim z jejich chování prostě nevěřím (dokonalou ilustrací je plánování „operace během honu“). V interakci mezi postavami se děj nevyvaroval řady "tradičních momentů", kdy je dobře rozehraná scéna pohřbena příchodem v poslední možné vteřině, zachycením za konečky prstů atp. Když už jsem se ponořil do vcelku nezvyklé kombinace nehostinného prostředí a zajímavého děje, tohle mě spolehlivě probralo. Berserk je často popisován adjektivy jako „temný“ či „drsný“, což beze zbytku platí až o posledních 2 epizodách; [SPOILER 2 - začátek] jinak velmi slabá kresba se překonává a adekvátně hostí šílené krvavé orgie (až by si jeden začal chystat oblek k Poslednímu soudu) a závěr, ač svým způsobem (!) neukončený, jasně napovídá, jak že se věci mají. [SPOILER 2 - konec] Po skončení jsem ale cítil jisté zklamání; už první epizoda deklaruje, že zde bude hrát velkou roli nadpřirozeno, v podějších epizodách jsem však na něj fakticky zapomněl a myslím, že příběh by se bez všech těch démonů a magických kamenů dost dobře obešel a možná by mu to i prospělo. 7/10
Shōjo kakumei Utena (TV seriál) (1997)
Utena Tendžó chodí na podivnou střední školu. Jde spíš o tradicionalistické univerzitní městečko, které sice není výslovně odloučeno od zbytku světa, ovšem fakt, že se děj odehrává výlučně v něm a ani studenti o světě mimo (nebo o svých rodičích či dřívějších přátelích) nehovoří, takovému dojmu napomáhá. Ba dokonce se zdá, jako by ani jiný svět neexistoval a odkázání studentů jen na sebe sama je vedeno nějakým záměrem. Kromě vyučování šermují, jezdí na koni, odpočívají v parku, utužují přátelství a splétají intriky proti sokům, zažívají první milostná dobrodružství a několik privilegovaných příležitostně bojuje ve zvláštní aréně o zdánlivě nedotkutelnou dívku Himemiji a o sílu „přinést světu revoluci“. Souboje uvádí stále tatáž (byť mírně obměňovaná) znělka, což zdůrazňuje jejich spíše obřadní charakter, a navzdory letitosti seriálu jsou výborné; choreografií už neohromí, ale výtvarně jsou krásné. Doprovází je značně trhlé písně – hudební doprovod je žánrově mimořádně bohatý a představuje pro mne filmový vrchol -, ale ještě zmatenější než z jejich textů bude divák zpočátku nejspíš z magického stínového divadla, které tu více, tu méně alegoricky glosuje seriálové události. Desítky dosud zhlédnutých anime mě dostatečně nepřipravily na Utenu, její svérázný přístup, a měl jsem nezřídka pocit, že s něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Tenhle školní areál je prostě podivné místo plné podivných lidí, v němž se dějí věci důvěrně známé, ale mezi nimi probleskává jakási směs snových vzpomínek a náznaků, že se zde jedná o cosi víc. Na tvorbě se podílelo mnoho režisérů a je to znát. Každý látku pojímá jinak a jednotlivé epizody se liší způsobem vyprávění i atmosférou, ovšem dokud se drží určitého základního rámce, ke světu Uteny se tahle různorodost hodí. Žel vyskytuje se zde několik excesů (zejména epizoda 8), jež svým charakterem vybočují opravdu extrémně a seriálu škodí. Největší prostor je věnován postavám, zpravidla se každý díl zaměří na jednu z nich a přiblíží nějakou její vnitřní obavu či vztah k někomu jinému. V psychologické propracovanosti patří Utena mezi nejlepší anime; charaktery jsou napsány dobře a nejednoznačně a v jejich příbězích se stále připomíná červená nit celého příběhu, tedy obtíže související s dospíváním, jako poznávání své sexuální identity či touha po něčem věčném, oč by bylo lze se opřít. Právě u „vážných témat“ se nejsilněji projevuje další Utenin klad, výtvarné zpracování a jeho schopnost zprostředkovávání různých pocitů či stavů (např. děvče odmítající opustit rakev, v níž se skrývá). Nápaditá výtvarná řešení jsou ale na každém kroku, např. černé-chybějící obličeje ve vzpomínkových pasážích nebo místo pro dušezpyt pojaté jako výtah, který sjíždí stále hloub do podvědomí. Jak se seriál odvíjí poměrně poklidně, tak závěrečných devět dílů se promění v jízdu na splašeném oři, během níž není skoro čas ani rozhlédnout se okolo. I proto bude po jeho vyvrcholení dost možná panovat v divákově hlavě z této postmoderní pohádky určitý zmatek. A touha podívat se na ni znova. 10/10
Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) (1972)
Uvědomuji si, že pro komediální podívanou o sexu nejsem vhodná cílová skupina, přesto jsem v případě Woody Allena trochu doufal... a nakonec se i dočkal, poslední povídka („Co se děje v organismu při ejakulaci?“) je totiž dokonalá. Bylo pro mě obrovským překvapením, kde brali tvůrci „Byl jednou jeden život“ inspiraci pro svůj projekt; ta podobnost je zarážející. Napadlo mi, jestli to snad neměl být původně pilotní díl; pakliže však byl vydáván za naučný seriál pro děti, nedivím se, že se zpozdil o 14 let. Hodnocení je především za ni, ostatní povídky už jsou chabý (čti splihlý, bez erekce) průměr (televizní soutěž, laboratoř) nebo jednoduše žalostné (snad všechny ostatní). Silnější **.
Mefisto (1981)
Možná bych se na film díval jinak, kdybych neznal předlohu, takhle jsem se ale jejího stínu nedokázal po celou stopáž zbavit. Na Mefistovi je bohužel vidět, že nejde o dílo původní; když se Szabó výrazně od knihy odchyluje, je to v pořádku (např. výtečný závěr), ale nejednou se z ničeho zjeví postava či situace důležitá pro děj, pro kterou však chybí souvislosti, a výsledek působí značně nekompaktním dojmem. Mannův román nepovažuji za kdovíjak skvělý počin, v psychologické kresbě však vítězí; např. Hendrikův vztah s černoškou zde pozbyl své dominantně-submisivní roviny, stal se pro film v zásadě zbytečným a Hendrikovu osobnost znatelně zplošťuje. Příliš mi nesedl ani samotný K.M. Brandauer, obzvláště jeho afektované a povrchní ztvárnění Mefistofela. Silné ***.
Šoa (1985)
„...nahnali nás do velkého hangáru z prken; když jsme se smáčkli, vešlo se nás tam asi dvě stě. Zavřeli vrata a nechali nás namačkané jednoho na druhého téměř v úplné tmě. Nedokázal bych vám to vysvětlit. Všichni ti lidé tam byli, člověk je sotva viděl, jen jsem je cítil proti sobě a slyšel, jak dýchají. Jednou, bylo to hned zkraje, kdy nás začali zavírat do hangáru, byl tlak tak silný, že jsem si zprvu myslil, že se udusím, pak se ve mně náhle probudila mohutná radost, div jsem se nezhroutil: pocítil jsem, že miluji ty lidi jako své bratry, byl bych je nejraději všechny objal. Kdykoliv jsem se tam pak vrátil, pociťoval jsem touž radost.“ (J.P. Sartre: Nevolnost; přeložil Josef Čermák) Šo´a (hebrejsky „zničení“) se až příliš zaměřuje na samotný akt zničení, resp. likvidaci za branami vyhlazovacích táborů, což je na holokaustu to nejméně zajímavé. Zhruba úvodní tři hodiny představují v tomto takového bobříka vytrvalosti, jelikož kamera bloudí někde po středoevropských lesích, kde před více než třiceti lety existovaly vyhlazovací tábory a hromadné hroby, a po tvářích mluvčích, které jsou podobně (ne)zajímavé, a rozvláčně (což ještě umocňuje časté čekání na překlad) pronáší – s prominutím – banality každodenní táborové praxe. Formální stránka je vůbec velký problém; většinu stopáže pokrývají prosté záběry lidských obličejů, které se časem omrzí, zbytek pak krajina, v níž se „to všechno“ odehrálo, dnes však už tyto události téměř nic nepřipomíná, a i když se (v nejlepším případě) procházíme troskami tábora, není to ani zčásti tak působivé, jako by byly záběry soudobé či natočené brzy po válce. Světlou výjimkou je krátce zobrazený model tábora smrti v muzeu. Od sklonku třetí hodiny se Šo´a postupně mírně zlepšuje, zabývá se i širšími souvislostmi a vrcholem jsou pasáže zkoumající „psychologii tábora“ a organizaci přesídlovacích transportů, kde už se v energickém ohrazování „já jsem byl pouhý úředník“ otevírají i otázky viny a fungování celého byrokratického aparátu zajišťujícího „konečně řešení“. V této fázi jsem se dokonce nedokázal odtrhnout od televize, abych si došel doplnit zásoby potravin pro zbytek snímku. Ani tady ovšem nejde film příliš do hloubky, ač to devítihodinová stopáž jednoznačně umožňuje. Po konjuktuře však přichází deprese a Šo´a opět sklouzává k rozvleklým a nepříliš systematickým notorietám, občas přerušovaným nápaditější scénou (židovský chlapec v obležení polských usedlíků) či poťouchlejší otázkou (jaký je rozdíl mezi Poláky a Židy?). Pozoruhodným elementem je sám režisér Claude Lanzmann. Často pokládá tak hloupé otázky, že by i nejmenovaní fotbaloví komentátoři TV NOVA ustrnuli, vrcholným číslem je ovšem úvodní část rozhovoru s dozorcem Franzem Suchomelem, v níž opakovaně slíbí, že jeho jméno udrží výměnou za výpověď v tajnosti, načež zveřejní nejen celé jméno, ale i (zřejmě bez jeho vědomí) pořízený videozáznam. Snad tím chtěl potvrdit nadčasovost určitých praktik předáků táborů smrti, o nichž ještě před chvílí hovořil. Jeden z vypovídajících zmiňuje, že má být tento film „svědectvím pro historii“. Pokud má být svědectvím o lidech, kteří přežili, a jak na to zpětně nahlížejí, budiž; ale jako dokumentární film to není žádná sláva. Jestliže se chce jeden dozvědět něco o holokaustu na ploše devíti hodin, nabízí se mnoho lepších řešení, a chce-li zakusit skutečně depresivní pocity, doporučuji třeba výše citovanou Nevolnost. Silnější **.
Detroit Metal City (video film) (2008)
Celý seriál stojí na zobrazování extrémních protikladů zrcadlících se v životě dospívajícího chlapce Negišiho a točících se kolem jeho působení ve světě hudby. Miluje sladké romantické písně doprovázené drnkáním na kytaru, ale účinkuje jako frontman brutální metalové kapely se satanistickým image, na jejichž koncertech zpívá o tom, jak znásilnil a zavraždil (nebo to bylo naopak?) své rodiče, a týrá kapitalistické prase silně připomínající - všem, kteří ho znají – Subjektiva. Trpí výčitkami kvůli vlivu své kapely na mládež, jež ji zbožňuje, ale jakmile ze sebe svlékne svůj usedlý civilní šat (a často ani toho není třeba), stává se z něj zase ten ďábel s krví podlitýma očima, který si pod maskou může dovolit fakticky vše a nikoho ani nenapadne, kým v běžném životě je. Nu a tohoto rozporu seriál využívá k co nejšílenějšímu prznění všemožných situací, z nichž se skládá život mladého muže: schůzky s něžnou dívkou jeho snů, natáčení TV pořadu s nejmilovanější sweet-popovou kapelou, setkání s rodinou, jež si myslí, že vede v Tókjó ctnostný život... a Negiškovo temné Já, Krauser-san, JE ZNÁSILNÍ VŠECHNY!!! Od první chvíle nejde o seriál ani v nejmenším realistický; všechno je přestylizované, dotažené ad absurdum a často také dosti levné – např. časté „náhodné“ pády a následné kopulační pohyby, z nichž je šílící teen publikum u vytržení. Chápu, že člověka libujícího si v kultivovaném humoru to může až zhnusit, a sám sebe se ptám: Proč se u toho k čertu tak bavím? Není náhodou i ve mně – v člověku nesnášejícím v anime prvoplánovost a laciný humor – kus temné stránky Negišiho, kterou tento seriál probudil, stejně jako ji v Negišim probudí první tóny jeho hitu Grotesque? Dokonce jsem pod jeho vlivem zatoužil založit také právě takovouhle kapelu, leč osidla českého školství a vědy svedla jednoho z potenciálních členů do hřejivého náručí levice a jeho kapitalistické sklony jsou tytam. DMC je tak očividně přehnané, že jsou i tyhle pitomosti neskonale půvabné - obzvláště ve spojení s lajdáckou animací, která k seriálu tak přirozeně ladí. Ovšem pod nánosem vulgarity a obscénností jsou k nalezení i opravdu vtipné momenty, jichž by se divák u takhle pokleslé podívané nenadál; ať už jsou to např. Krauserovy pohotové reakce, když se dostane do úzkých, nebo vpravdě geniální závěr 9. dílu, v němž se zhmotní-zlo-celého-světa a doprovodí jej přitom úžasná Carmina Burana. V mnoha ohledech skutečně nejde o primitivní zábavu, jak by se na první pohled mohlo zdát. (Anebo je to jen racionalizace světlého Já, které se za svého temného bratříčka tak stydí? ]:->)
Cizinec (1946)
Vizuálně Wellesův Cizinec nezestárl ani trochu a stále je to skvostná podívaná, v ostatních aspektech se na něm však zub času podepsal ošklivě a především v poslední třetině už se pro svou (z dnešního pohledu) naivitu a schematičnost pohybuje na hranici sledovatelnosti. Slabé ***.
Spoutej mě! (1990)
"Spoutej mě!" vypadá v Almodóvarově podání spíš ještě jako hraní si s filmem. Jednotlivé scény jsou slušné, herci dobří, kamera chvílemi nápaditá, ale celé je to o ničem. Děj je střelený příliš na to, aby šlo o věrohodnou podívanou, ale málo na to, aby ona střelenost bavila (jako u Žen na pokraji nervového zhroucení). Ani žádného zamyšlení-hodného motivu jako v pozdějších režisérových filmech se jeden nedočká; je to stále jen (vcelku fádní) hra s jediným zapamatováníhodným momenten (TV reklama). Osobně mám též problém s vynucováním si čehokoliv (včetně citů) násilím, takže mi byli oba hlavní hrdinové mimořádně nesympatičtí, což k mému požitku z filmu rovněž nepřispělo.
Berlin Affair, The (1985)
Dívat se na film v jazyce, který ani trochu neovládám (v tomto případě italština), má své kouzlo. Je proto ovšem třeba brát mé hodnocení (silné ***) s jistou rezervou. Naštěstí to u Cavani není takový problém jako u mnoha jiných režisérů, a i kdyby nic jiného, je Berlin Affair alespoň přehlídkou nádherných dobových oděvů.
El Dorado (1988)
Od Saurova zpracování Aguirrova dobrodružství jsem si hodně sliboval a už úvodní scéna naznačila, že se zklamání konat nebude. Oproti Herzogově psychopatii jde o o něco „klasičtější“ film s větším důrazem na dialogy a hlavně intriky mezi důstojníky, kteří jsou pro osud výpravy snad ještě nebezpečnější než americká divočina. Bůh je vysoko a král daleko a sotva se prvně odhodlají překročit Rubikon (po Stavroginovi vidím Wilsona v další roli, pro niž se přímo narodil), strach a podezíravost dosáhnou takové míry, že není cesty zpět (aneb šílenství je jako gravitace; stačí postrčit).
Hi no tori (TV seriál) (2004)
Hi no tori je anime seriálem poměrně nezvyklým co do svého vyznění, zpracování už žel obsahuje řadu klasických anime prvků (nemyšleno v dobrém). Iritovalo mě příliš hysterických reakcí, násilných nájezdů na uslzené obličeje, zpomalených záběrů, situací se záchranou v poslední vteřině, nezvládnutých soubojů... Třetí a pátý příběh byly výborné, druhý slušný, dohromady bohužel dávají pouhých 5 dílů, zbývajících 8 zaberou dva historické eposy, jež jsou tak dějově fádní, že bych měl potíže neusnout – kdyby mě co chvíli neprobralo nějaké ošklivé klišé. Nejvydařenější je nádherný opening, který ale paradoxně kontrastuje s místy špatnou animací. Celkový dojem ze seriálu je pod vlivem ústředního tématu (vizte yennův komentář) solidní, v hodnocení však nemohu nezohlednit, že ty nejslabší části byly zároveň nejdelšími.
Temný rytíř (2008)
Mimo těžiště mého hodnocení se chci vyjádřit ke skutečnost, jež mě dosti zaujala. Často kolem sebe slýchám, že nejlepšími filmovými padouchy ne-li všech dob, tak posledních let určitě, jsou Anton Chigurh z Tahle země není pro starý a právě Joker. Oba jsou bezpochyby dobře zahraní a mají určité osobité kouzlo, oba jsou však rovněž velmi jednodušší. Muži bez minulosti, neřešící žádná dilemata, jsou čirým ztělesněním zla, které je představováno jako něco jednoduchého a v podstatě předvidatelného (snad aby se komplikovanějšího zpodobnění divák nezalekl), byť právě tomuhle Joker alespoň náznakem svým vztahem k všeobecně uznávaným hodnotám odporuje. Pořád je to ale pouhé ztělesnění chaosu (jehož význam slovník střelhbitě objasní), které má ovšem zatraceně propracované plány a nejasnosti ve významu slova „anarchie“. Několik Jokerových dialogů je trefných, ale jsou to „pravdy“ natolik zřejmé, že by je mohl pronést takřka kdokoli, takže jeho osobnost výrazně neosvětlují. Má styl, smysl pro humor a nejeden jeho výstup nese punc kultovosti, je to ovšem postava stále spíš bavičská než skutečně závažná. / / / / / A ještě zcela mimo musím zatleskat Williamu Fichtnerovi za opravdu časný "vrchol filmu". / / / / / Pokud budu Temného rytíře brát jako uzavřený film, jsou to silnější ***, pokud pouze jako část příběhu, jež čeká na své pokračování, je to o hvězdu méně.
Zkouška orchestru (1978)
Socialistický převrat na půdě orchestru. Hudebníci se rozhodnou skoncovat s dirigentem, který jim rozkazuje a je řídí. Žel v revoluci vyjde najevo pouze jejich barbarství a schopnost ničit, bez adekvátní schopnosti začít něco smysluplného nového. A svět se hroutí. A jaké je z toho východisko? ;-) Velmi vtipný alegorický film. (První polovina představující jednotlivé hudebníky a názory na jejich (nástrojů) úlohu v orchestru není o nic horší.)
Werckmeisterovy harmonie (2000)
Tak hypnotický film jsem dlouho neviděl. A obhlídku velryby z hlavy jen tak nedostanu.
Krásný podzimní den (1960)
Akibijori mě rozesmutnil, protože jsem si u něj uvědomil, že i Secuko Hara stárne a nebude vždy taková, jakou si ji pamatuji z jejích dřívějších filmů. Na druhou stranu je pravda, že ani v relativně pokročilém věku neztratila své charisma a stále rozjasňuje každou scénu, v níž se objeví. Námět je hodně podobný prvnímu dílu Noriko trilogie (Banšun), z dcery, která by měla odejít od svého otce k manželovi, se však stala vdova, jež zažívá obdobnou situaci se svou vlastní dcerou. Krásný podzimní den ale není tak emocionálně silný a větší roli v něm hraje humor; je docela roztomilé sledovat partu tří starých mládenců, jak od barového pultíku sjednávají sňatek ženě, která o tom nemá nejmenší potuchy. :-) Stále si též nemohu zvyknout na to, že jsou Ozuovy novější filmy barevné, myslím, že jim barva nesluší zdaleka tak jako černobílé zpracování.
Tělesná stráž (1961)
Jedním z mých nejoblíbenějších Aeonů ve Final Fantasy X byl Jodžimbo. Vždy, když jsem viděl nádhernou animaci, kterou byl uvozen jeho nástup na scénu, popadla mě touha pustit si stejnojmenný Kurosawův film. :-) Hodně mi připomíná jeho starší snímek Lidé, kteří šlapou tygru na ocas; též je zde samuraj, který přechytračí všechny ostatní, bohužel je zde rovněž přítomno komično, které z Jodžimba dělá místy samurajskou grotesku. Zatímco hlavní hrdina je prohnaný, členové obou znepřátelených tlup sídlících ve městě, do něhož zavítá, jsou pitvořící se šašci, jejichž svár připomíná spíš nepovedenou klukovskou hru. Výtvor je to ale jinak vcelku zábavný, s kvalitními bojovými scénami a v dramatických momentech vhodně použitou hudbou. Silné **.
Lidský úděl 5.: Přeskočit smrt (1961)
Hodnotil-li bych Ningen no džoken jako celek, je to bez váhání pět hvězd; jeho výpovědní síla je obrovská. Nevím, nakolik odráží Kobajašiho osobní zkušenosti, jde ovšem o mimořádně autenticky působící film, prodchnutý jeho protiválečným postojem. Označil bych jej za téměř totální snímek o válce a člověku. Kobajaši nezůstává nic dlužen ani po formální stránce, opět jde o počin bohatý a krásný: fascinující „šikmé“ záběry kamery, scéna, v níž pracanti jedí a sovětští vojáci zpívají, a mnoho dalších. Závěrečných 15 minut je pak slovy naprosto nepostižitelných.