Opudivý konstrukt tvářící se jako odvážná sonda do problému identity a reflektující nešvary soudobé společnosti, který ve výsledku předkládá povrchní líbivý blábol (který nevědomky absurdně naplňuje většinu stereotypů, na které se snaží upozorňovat). Většina otázek, které nadhodí, pouze neškodně klouže po povrchu a na dálku čpí chtěností a snahou o superkomplexnost. Chybí jakákoliv hloubka, rozvedení či vybočení z prvního plánu a absolutně nesmyslná psychologie postav s nejvyvařenějšími béčkovými klišé ve snaze být co nejdramatičtější také nepomáhá.
Thrillerová řezničina (doslova), ve které si skupiny lidí a několik jednotlivců způsobují spoustu nepěkných věcí různými ostrými nástroji (převládají kuchyňské nože a sekyry). I přes režijní brilanci se ale celá osudovost příběhu míjí účinkem a to i přes snahu o rozvedení pozadí postav a jejich motivů. Nezbývá, než ocenit pouze výbornou řemeslnou práci. Ničím jiným totiž Hwanghae není.
Výborně funkční kombinace komiksové adaptace, biografického filmu a dokumentu, která si i přes prolínání všech těchto rovin dokáže bez problémů udržet civilnost a přehlednost.
Koncept navržený v Tristramu Shandym roztažený do podoby televizního seriálu. Mystifikační konverzačka oplývající k dokonalesti vybroušenými dialogovými výměnami, perfektní sehraností obou herců v hlavních rolích a nenápadnou Winterbottomovou režií.
Celou stopáž jsem si říkal, jak film zoufale postrádá koncepci. Když se pak tvůrci vytasili s tím, že jim prakticky šlo především o to, aby shromáždili všechny dostupné informace do jednoho celku, pochopil jsem proč. První polovina se tak nese především v duchu výpovědí svědků, rodinných příslušníků a zástupců zasazujících orgánů (z nichž jedna reakce obvykle vyvrací tu předchozí) za neustále znějící dramatické hudby (!) a v druhé dominuje dramatická inscenace samotného střílení (i když neustále doplňovaná dalšími vyjádřeními svědků apod.). Kromě časového určení ale hovory nevedou nikam. Všechno je opravdu pouze to, co již bylo několikrát řečeno v médiích. Film na žádné otázky neodpovídá, ani nenutí k přemýšlení. Ona inscenovaná linka pak vyvolává především smích (jakmile spustí metal, tak to opravdu stojí za to) a především je svou snahou o emotivně zabarvenou interpretaci, tlakem na vyvolávání emocí u diváka i agresivním hudebním podkresem v přímém rozporu s první (která se snaží být především čistě informativní). Tuto absurditu pak ještě doplňuje přání autorů, aby byl jejich snímek brán jako žánrový. Celek je díky tomu všemu podivně nevyvážený konstrukt s téměř nulovou výpovědní hodnotou, který pouze předkládá známé informace v řemeslně poměrně slušném videoklipovém balení.
Překvapivě nízká úroveň jednotlivých segmentů a zároveň nepříliš povedená koncepce města jako sjednocujícího prvku. Nevýrazné, po většinu stopáže mdlé a těch několik povedených částí celek z vln průměru (místy až podprůměru) opravdu nezvedne.
Upřímně příliš nerozumím tomu nekritickému nadšení, jelikož Game of Thrones je neuvěřitelná sbírka klišé (všeho druhu), podpořená patetickými literárními dialogy, prokládaná snahou o drsnost, dospělost a nekorektnost tím nejprvoplánovějším (a v drtivé většině i neuvěřitelně směšným) způsobem a povětšinou nevýraznými herci. Kladem je tak především povedená znělka, těch několik herců, kterým se daří svou roli ustát (především famózní Dinklage) a výprava, která i přes lehkou kýčovitost posunula laťku vizuálu televizních projektů zase o stupeň výš.
Herzog Cobru nedotočil podle původního plánu, jelikož Kinski opustil natáčení (Cobra Verde byla jejich poslední spoluprácí) a na filmu je to přeci jenom znát. Více než příběhovou fikcí je tak rozmáchlou etnografickou podívanou, kterou právě příběh zločince a otrokáře nazývaného Cobra Verde spojuje dohromady. A i když film má film hluchá místa, jeho atmosféra a výjevy jsou natolik pohlcující, že lze tenhle fakt odpustit.
Rozháraný, nekompaktní, zběsilý, ale v určitých momentech velmi silný a místy i překvapivě citlivý a něžný. Těžko hledat cokoliv, co by bylo lepší projekcí psychiky Klause Kinskiho, než jeho vysněný projekt o Paganinim.
Záznam z jediného představení původně plánované série, v níž měl herec s pověstí šílence a démona Klaus Kinski přednášet svou verzi Nového Zákona. Kinski, stojící v kuželu světle v obrovské berlínské hale se sám stylizuje do postavy Krista, což ještě umocňuje jeho emotivní projev, který ale zároveň silně naráží na publikum. Z toho se ozývají urážky a provokace. V konfrontaci s Kinskim rozpoutávají hercovy pověstné záchvaty agrese, nadávek a několikerý odchod z jeviště. Představení končí fiaskem, předčasným ukončením a pod pódiem zůstává jenom hrstka lidí, pro které ztrhaný Kinski své představení dokončí. Fascinující náhled na psychiku jedné z ikon německé kinematografie.
Velmi nadstandartně uchopená dvojí adaptace (švédký film a původní kniha). Reeves oba hlavní hrdiny výrazně polidštil (obzvláště dívčí postavu), do popředí vytáhl romantickou linku (která více zesládla) a vyšlo mu i přesazení do Ameriky. Aniž by od švédské adaptace někde úplně doslova přepisoval (pár momentů tu je, ale i ty nejsou pouze suchým přepisem), dokázal filmu vtisknout vlastní osobitou atmosféru i napětí, ačkoliv pracuje na jiném principu. Jediným vyloženým záporem tak zůstávají především scény vražd, které jsou zbytečně přepálené a trikově nepříliš dobře zvládnuté. Let Me In je tak výborný příklad citlivě invenční adaptace, která ctí předlohu, ale jde vlastní cestou. Shazovat povedený snímek pouze argumentem, že je zbytečný mi přijde jako slušný nesmysl. Už jenom proto, že je vyloženě radost sledovat s jakým citem a zručností Reeves k adaptování přistupoval.
Překrásná pocta Sylvaina Chometa Jacquesi Tatimu v jímavě smutném příběhu o stárnoucím iluzionistovi, ke kterému se přidá mladá dívka věřící, že jeho iluze jsou opravdová kouzla. Vyprávěn téměř beze slov, dokáže film zaplavit člověka takovou spoustou emocí, že v něm budou doznívat ještě hodně, hodně dlouho.
Silně nevyrovnaný film, jehož asi nejvýraznější slabinou je snaha být zároveň pro děti i pro dospělé, přičemž ve výsledku není ani pro jedny. Výtvarná stránka je ale opravdu výborná.
Zajímavá a promyšlená hříčka, která během své stopáže několikrát změní směr vyprávění, aby ve výsledku prezentovala velmi inteligentní zamyšlení nad současným vnímáním umění a kultury obecně. Narativní a dějové odbočky jsou přitom pospojovány velmi prezicně a s citem, takže se ve filmu nevyskytuje žádné hluché místo ani předěl, u kterého by si člověk řekl, že je příliš násilný (povětšinou ho ani nezaznamená). Dohromady pak Exit Through the Gift Shop tvoří neuvěřitelně konzistentní dílo, jehož funkčnost a podání myšlenkových přesahů šlape jako hodinky.
Audiovizuálně naprosto odzbrojující. Perfektní propojení zvuku, obrazu a narace, které jsou na sebe vázány tak úzce a tak rovnoměrně, že lze velmi těžko určit, který z nich je dominantní. A Michael Sheen ve své doposud snad nejvíce znepokojující roli :)
Viděno v Imaxu v originálním znění.
V tom filmu je všechno. Časové paradoxy, alternativní budoucnost, alternativní minulost, dinosauři, akce, spousta triků...jenom je to všechno tak špatné, až se člověk musí smát.
Povrchní, prázdný a vizuálně prvoplánově přepálený snímek, snažící se být přesně tím, čím ve svém výsledku být nemůže, ani kdyby se snažil sebevíc. Van Dormael se snaží obsáhnout pohled na život, lásku a kdoví co ještě a všechno splácává dohromady s různými dimenzemi, butterfly efektem, borcením času a spoustou dalších prvků, aby nakonec prezentoval nabubřelý, ale ve své podstatě banální výsledek, zabalený do otravného vizuálního pozlátka.
Geniální animovaná úchylnost, která ve skutečnosti není moc pro děti. Bizarní nápady, zběsilé tempo, cynický humor střídající se s humorem praštěným a k tomu výrazná výtvarná stránka s výbornou animací. To vše ještě doplňuje povedené hlasové obsazení (v originále) a adekvátní hudba. Jeden z mých oblíbených animovaných filmů.
Jeden z nejlepších animovaných filmů co kdy vznikly plus snad nejlepší převedení Mojžíšova příběhu do filmové podoby. Snímek vhodný zároveň pro děti, tak pro dospělé, přičemž velmi šikovně bruslí na hraně a nesklouzává ani do přílišné dětskosti, ani do příliš naturalistických záběrů (přičemž několik jich tu je). Výborně zvládnutá adaptace biblického motivu (respektive jeho části), nádherná animace, u níž ta CGI zase tak nezestárla a u několika scén zamrazí v zátylku(sedm morových ran a především rozestoupení Rudého moře). K tomu nádherná hudba a perfektní hlasové obsazení (v originále).
S naprosto odzbrojujícím nadhledem braný seriál, který si v každé vteřině utahuje sám ze sebe i všech přítomných a dokonale využívá své "brakovosti". Na pozadí toho ale Whedon nenápadně vsouvá problémy zpočátku dospívajících, pak už odrostlejších teenagerů a běžné lidské starosti s úžasným dialogovým humorem a sympatickými herci. Pro mne zábavná oddychovka.
Jako adaptace mnohovrstevného komiksu Alana Moora zcela selhává. Jako samostatný film nabízí atmosférickou podívanou a tu také hodnotím. Kdybych měl byť jenom přihlédnout k tomu, co film adapatuje, musel bych dát maximálně jednu hvězdičku.
Velmi příjemné zpracování Homérovy Odyssey s typově sedícím Assantem a závěrečnou \"čistící\" scénou dělá toto televizní zpracování jedním z nejlepších zpracování tohoto tématu, co jsem kdy viděl.
Moje komentáře
Transfer (2010)
Opudivý konstrukt tvářící se jako odvážná sonda do problému identity a reflektující nešvary soudobé společnosti, který ve výsledku předkládá povrchní líbivý blábol (který nevědomky absurdně naplňuje většinu stereotypů, na které se snaží upozorňovat). Většina otázek, které nadhodí, pouze neškodně klouže po povrchu a na dálku čpí chtěností a snahou o superkomplexnost. Chybí jakákoliv hloubka, rozvedení či vybočení z prvního plánu a absolutně nesmyslná psychologie postav s nejvyvařenějšími béčkovými klišé ve snaze být co nejdramatičtější také nepomáhá.
Hwanghae (2010)
Thrillerová řezničina (doslova), ve které si skupiny lidí a několik jednotlivců způsobují spoustu nepěkných věcí různými ostrými nástroji (převládají kuchyňské nože a sekyry). I přes režijní brilanci se ale celá osudovost příběhu míjí účinkem a to i přes snahu o rozvedení pozadí postav a jejich motivů. Nezbývá, než ocenit pouze výbornou řemeslnou práci. Ničím jiným totiž Hwanghae není.
Můj svět (2003)
Výborně funkční kombinace komiksové adaptace, biografického filmu a dokumentu, která si i přes prolínání všech těchto rovin dokáže bez problémů udržet civilnost a přehlednost.
Zpívání v dešti (1952)
Co říci než: nejlepší filmový muzikál.
Hairspray (2007)
Odjištěná feelgood nálož zabalená do zářivých barev, povedené retrostylizace, s jednoduchoučkým poselstvím a výbornými hudebními čísly.
Trip, The (TV seriál) (2010)
Koncept navržený v Tristramu Shandym roztažený do podoby televizního seriálu. Mystifikační konverzačka oplývající k dokonalesti vybroušenými dialogovými výměnami, perfektní sehraností obou herců v hlavních rolích a nenápadnou Winterbottomovou režií.
Děvínský masakr (2011)
Celou stopáž jsem si říkal, jak film zoufale postrádá koncepci. Když se pak tvůrci vytasili s tím, že jim prakticky šlo především o to, aby shromáždili všechny dostupné informace do jednoho celku, pochopil jsem proč. První polovina se tak nese především v duchu výpovědí svědků, rodinných příslušníků a zástupců zasazujících orgánů (z nichž jedna reakce obvykle vyvrací tu předchozí) za neustále znějící dramatické hudby (!) a v druhé dominuje dramatická inscenace samotného střílení (i když neustále doplňovaná dalšími vyjádřeními svědků apod.). Kromě časového určení ale hovory nevedou nikam. Všechno je opravdu pouze to, co již bylo několikrát řečeno v médiích. Film na žádné otázky neodpovídá, ani nenutí k přemýšlení. Ona inscenovaná linka pak vyvolává především smích (jakmile spustí metal, tak to opravdu stojí za to) a především je svou snahou o emotivně zabarvenou interpretaci, tlakem na vyvolávání emocí u diváka i agresivním hudebním podkresem v přímém rozporu s první (která se snaží být především čistě informativní). Tuto absurditu pak ještě doplňuje přání autorů, aby byl jejich snímek brán jako žánrový. Celek je díky tomu všemu podivně nevyvážený konstrukt s téměř nulovou výpovědní hodnotou, který pouze předkládá známé informace v řemeslně poměrně slušném videoklipovém balení.
New Yorku, miluji Tě! (2009)
Překvapivě nízká úroveň jednotlivých segmentů a zároveň nepříliš povedená koncepce města jako sjednocujícího prvku. Nevýrazné, po většinu stopáže mdlé a těch několik povedených částí celek z vln průměru (místy až podprůměru) opravdu nezvedne.
Hra o trůny (TV seriál) (2011)
Upřímně příliš nerozumím tomu nekritickému nadšení, jelikož Game of Thrones je neuvěřitelná sbírka klišé (všeho druhu), podpořená patetickými literárními dialogy, prokládaná snahou o drsnost, dospělost a nekorektnost tím nejprvoplánovějším (a v drtivé většině i neuvěřitelně směšným) způsobem a povětšinou nevýraznými herci. Kladem je tak především povedená znělka, těch několik herců, kterým se daří svou roli ustát (především famózní Dinklage) a výprava, která i přes lehkou kýčovitost posunula laťku vizuálu televizních projektů zase o stupeň výš.
Zelená kobra (1987)
Herzog Cobru nedotočil podle původního plánu, jelikož Kinski opustil natáčení (Cobra Verde byla jejich poslední spoluprácí) a na filmu je to přeci jenom znát. Více než příběhovou fikcí je tak rozmáchlou etnografickou podívanou, kterou právě příběh zločince a otrokáře nazývaného Cobra Verde spojuje dohromady. A i když film má film hluchá místa, jeho atmosféra a výjevy jsou natolik pohlcující, že lze tenhle fakt odpustit.
Paganini ve víru erotických vášní (1989)
Rozháraný, nekompaktní, zběsilý, ale v určitých momentech velmi silný a místy i překvapivě citlivý a něžný. Těžko hledat cokoliv, co by bylo lepší projekcí psychiky Klause Kinskiho, než jeho vysněný projekt o Paganinim.
Ježíš Kristus Spasitel (2008)
Záznam z jediného představení původně plánované série, v níž měl herec s pověstí šílence a démona Klaus Kinski přednášet svou verzi Nového Zákona. Kinski, stojící v kuželu světle v obrovské berlínské hale se sám stylizuje do postavy Krista, což ještě umocňuje jeho emotivní projev, který ale zároveň silně naráží na publikum. Z toho se ozývají urážky a provokace. V konfrontaci s Kinskim rozpoutávají hercovy pověstné záchvaty agrese, nadávek a několikerý odchod z jeviště. Představení končí fiaskem, předčasným ukončením a pod pódiem zůstává jenom hrstka lidí, pro které ztrhaný Kinski své představení dokončí. Fascinující náhled na psychiku jedné z ikon německé kinematografie.
Let Me In (2010)
Velmi nadstandartně uchopená dvojí adaptace (švédký film a původní kniha). Reeves oba hlavní hrdiny výrazně polidštil (obzvláště dívčí postavu), do popředí vytáhl romantickou linku (která více zesládla) a vyšlo mu i přesazení do Ameriky. Aniž by od švédské adaptace někde úplně doslova přepisoval (pár momentů tu je, ale i ty nejsou pouze suchým přepisem), dokázal filmu vtisknout vlastní osobitou atmosféru i napětí, ačkoliv pracuje na jiném principu. Jediným vyloženým záporem tak zůstávají především scény vražd, které jsou zbytečně přepálené a trikově nepříliš dobře zvládnuté. Let Me In je tak výborný příklad citlivě invenční adaptace, která ctí předlohu, ale jde vlastní cestou. Shazovat povedený snímek pouze argumentem, že je zbytečný mi přijde jako slušný nesmysl. Už jenom proto, že je vyloženě radost sledovat s jakým citem a zručností Reeves k adaptování přistupoval.
Město (2010)
Učebnicě klišé a předvídatelnosti na pozadí solidní režie.
Iluzionista (2010)
Překrásná pocta Sylvaina Chometa Jacquesi Tatimu v jímavě smutném příběhu o stárnoucím iluzionistovi, ke kterému se přidá mladá dívka věřící, že jeho iluze jsou opravdová kouzla. Vyprávěn téměř beze slov, dokáže film zaplavit člověka takovou spoustou emocí, že v něm budou doznívat ještě hodně, hodně dlouho.
Kuky se vrací (2010)
Silně nevyrovnaný film, jehož asi nejvýraznější slabinou je snaha být zároveň pro děti i pro dospělé, přičemž ve výsledku není ani pro jedny. Výtvarná stránka je ale opravdu výborná.
Banksy: Exit Through the Gift Shop (2010)
Zajímavá a promyšlená hříčka, která během své stopáže několikrát změní směr vyprávění, aby ve výsledku prezentovala velmi inteligentní zamyšlení nad současným vnímáním umění a kultury obecně. Narativní a dějové odbočky jsou přitom pospojovány velmi prezicně a s citem, takže se ve filmu nevyskytuje žádné hluché místo ani předěl, u kterého by si člověk řekl, že je příliš násilný (povětšinou ho ani nezaznamená). Dohromady pak Exit Through the Gift Shop tvoří neuvěřitelně konzistentní dílo, jehož funkčnost a podání myšlenkových přesahů šlape jako hodinky.
TRON: Legacy 3D (2010)
Audiovizuálně naprosto odzbrojující. Perfektní propojení zvuku, obrazu a narace, které jsou na sebe vázány tak úzce a tak rovnoměrně, že lze velmi těžko určit, který z nich je dominantní. A Michael Sheen ve své doposud snad nejvíce znepokojující roli :) Viděno v Imaxu v originálním znění.
Lovci dinosaurů (2005)
V tom filmu je všechno. Časové paradoxy, alternativní budoucnost, alternativní minulost, dinosauři, akce, spousta triků...jenom je to všechno tak špatné, až se člověk musí smát.
Pan Nikdo (2009)
Povrchní, prázdný a vizuálně prvoplánově přepálený snímek, snažící se být přesně tím, čím ve svém výsledku být nemůže, ani kdyby se snažil sebevíc. Van Dormael se snaží obsáhnout pohled na život, lásku a kdoví co ještě a všechno splácává dohromady s různými dimenzemi, butterfly efektem, borcením času a spoustou dalších prvků, aby nakonec prezentoval nabubřelý, ale ve své podstatě banální výsledek, zabalený do otravného vizuálního pozlátka.
Není král jako král (2000)
Geniální animovaná úchylnost, která ve skutečnosti není moc pro děti. Bizarní nápady, zběsilé tempo, cynický humor střídající se s humorem praštěným a k tomu výrazná výtvarná stránka s výbornou animací. To vše ještě doplňuje povedené hlasové obsazení (v originále) a adekvátní hudba. Jeden z mých oblíbených animovaných filmů.
Komando (1985)
Míra guilty pleasure tohoto snímku je nezměřitelná.
Kokain (2001)
Po všech stránkách ničím výjimečná biografie, kterou táhne kupředu výborný Depp. Nebýt jeho, byl by film ještě více šedý.
Princ Egyptský (1998)
Jeden z nejlepších animovaných filmů co kdy vznikly plus snad nejlepší převedení Mojžíšova příběhu do filmové podoby. Snímek vhodný zároveň pro děti, tak pro dospělé, přičemž velmi šikovně bruslí na hraně a nesklouzává ani do přílišné dětskosti, ani do příliš naturalistických záběrů (přičemž několik jich tu je). Výborně zvládnutá adaptace biblického motivu (respektive jeho části), nádherná animace, u níž ta CGI zase tak nezestárla a u několika scén zamrazí v zátylku(sedm morových ran a především rozestoupení Rudého moře). K tomu nádherná hudba a perfektní hlasové obsazení (v originále).
Buffy, přemožitelka upírů (TV seriál) (1997)
S naprosto odzbrojujícím nadhledem braný seriál, který si v každé vteřině utahuje sám ze sebe i všech přítomných a dokonale využívá své "brakovosti". Na pozadí toho ale Whedon nenápadně vsouvá problémy zpočátku dospívajících, pak už odrostlejších teenagerů a běžné lidské starosti s úžasným dialogovým humorem a sympatickými herci. Pro mne zábavná oddychovka.
Z pekla (2001)
Jako adaptace mnohovrstevného komiksu Alana Moora zcela selhává. Jako samostatný film nabízí atmosférickou podívanou a tu také hodnotím. Kdybych měl byť jenom přihlédnout k tomu, co film adapatuje, musel bych dát maximálně jednu hvězdičku.
Californication (TV seriál) (2007)
Duchovny je neuvěřitelný, ale seriál mi tématicky tak nesedí, že výš prostě nepůjdu.
Odysseus (TV film) (1997)
Velmi příjemné zpracování Homérovy Odyssey s typově sedícím Assantem a závěrečnou \"čistící\" scénou dělá toto televizní zpracování jedním z nejlepších zpracování tohoto tématu, co jsem kdy viděl.
Souboj Titánů (2010)
Nudná a neskutečně hloupá vyprávěnka v honosném kabátě.
Twilight sága: Nový měsíc (2009)
Tohle peklo vyžaduje nervy z oceli.