IBBY

...je zvláštní že se film na první dva pokusy nedokoukaný vyšplhal až do top ten ale to je život...je jasný, že prokousat se (a pak i zamilovat si) uvodní tzv.seznamovací scény, které se táhnou a táhnou zatímco vy čekáte co bude...to chce určitou pokoru a snad i podprahové vnímání ještě nevypuknuvšího dramatu...zatimco prvních pár desítek minut můžete v klidu nasávat pohodovou atmosféru a popíjet u toho kávičku, brzo zapomenete že vám nějaká stojí na stole a bojíte se i vydechnout...a některé scény ze zajetí znám bohužel (i bohudík) jen zvukově protože dívat se na ně je nad mé síly...

...jeden z nejsilnějších filmových zážitků z doby kdy jsem začínala chodit na dospělácké filmy (pro nepamětníky...na filmy vhodné od 18 let se opravdu chodilo s občankou a já byla párkrát vyhozena uvaděčkou z kina Blaník)...film se silným příběhem o přátelství kde jsem objevila Al Pacina (a poprvé měla při jeho herectví dojem že potřebuje aby se o něj někdo staral protože v tom velkém zlém světě je úplně ztracený) a Gene Hackmana který mi připadal jako opravdový drsňák s receptem na všechno...radost smutek lidskost v koncentraci tak silné že by stačila na několik dalších příběhů...

...Půlnočního kovboje jsem poprvé viděla v době kdy jakýkoliv americký film znamenal podívat se tzv.za oponu a dovědět se něco o čem se tady nemluvilo ani nepsalo (podobně to bylo s angloamerickou moderní literaturou)...doba ve které se přímo hltaly informace a tak je až s podivem že dojem z filmu nám tenkrát nijak nenarušil naše báječné (a moje ještě téměř dětské) představy o báječném životě v Americe kde je svoboda všeho dostatek a tolik zajímavých věcí co tady nemáme...protože jestli něčím tenhle film není tak oslavou Ameriky...ještě štěstí že moje okouzlení se postupem času profiltrovalo usměrnilo a zklidnilo ale "outsiderovské" příběhy zůstaly středem zájmu... a mimochodem...vidět J.V během pár dní (a to se mi zcela náhodně povedlo) v tak odlišných rolích jako je Luke v Návratu domů a Joe v Kovbojovi...to byl opravdový zmatek v hlavě...do prvního by se člověk zamiloval (vozík nevozík) a ten druhý...brr ani pomyslet...asi takhle má vypadat herectví...

...opravdová srdeční záležitost v kabátku ušitém z pubertálního obdivu k Steve McQueenovi...film který má hodnoty nejen filmové ale i ryze osobní (v jisté době jsem ho viděla 14x během pár týdnů...to vše v orig. znění s titulky v kině Kotva a většinu dialogů bych vystřihla i po 30? letech třeba pozpátku)...ono pubertální poblouznění naštěstí opadlo (obdiv k S.McQ nikoliv) ale zájem o "tak trochu jiné westerny" trvá dodnes...filmy kde černá a bíla mají své odstíny...kde i zbabělec může mít nakonec srdce na pravém místě...a kde neplatí že "dead Indian is a good Indian" to je western kterému odpustím i nějaké ty zmatené reálie...a že je to jen pohádka pro dospělé?...kéž by všechno mělo takový smysl jako mají pohádky...

...naprosté filmové zjevení...tolik despektu...tolik pochybností a tak silný výsledný dojem...nevěřila bych nikdy že během pár minut zapomenu na to že Di Capria mám uloženého ve škatulce "hvězdička bez talentu" (snad mi už bylo odpuštěno) a budu s úžasem přemýšlet jak tohle proboha mohl zahrát...že spojení Depp-Di Caprio bude tak ohromně fungovat nebo že některé scény z filmu mi nezmizí ani po letech z paměti...není to film neobyčejný a novátorský...je silný upřímný laskavý...je to zkrátka příběh...

...film který katapultoval Romy S. mezi mé oblíbené herečky a Harvey K. se ocitl v mém zorném poli...silný příběh s naprosto mimořádným herectvím kdy slova jsou téměř zbytečná a výraz obličeje mluví dostatečně hlasitě ...poselství o tom co dokáží media...pravda o tom že občas přijmeme roli která z nás může udělat mrzáky (a jestli fyzické nebo duševní je téměř jedno)...

...film který mě přesvědčil o tom že brečet na konci filmu není známkou "holčičí" změkčilosti...že filmové pohádky o víře v jedinečnost nejsou jen hloupá filmová klišé...že nadsázka a pravdivost se nevylučují...že smích nemusí být totěž co úsměv a že Tom H. je naprosto skvělý herec...a hlavně že vnitřní klid a vyrovnanost Forrestovi nikdy nepřestanu závidět...

...pokud jste někdy měli pocit že váš život plyne tak nějak pořád stejně...že se nic ale vůbec nic neděje...že všichni kolem vás jsou na tom o poznání lépe pak vězte že právě tohle je vaše jistota...protože až se jednoho dne probudíte a "vaše" ulice bude úplně jiná...sousední trafika zavřená tak možná i vy už budete někým jiným...pohoda a klid čišící z každého záběru mi dávají naději že nějaké ty jistoty v životě snad opravdu existují a to navzdory všem nutným změnám kolem...a H.K. v roli díky které bych ho chtěla (nejen) za souseda...

...tenhle film pro mě "objevil" dvě věci...minimalistické herectví Williama Hurta a svět ticha... ...ráda bych řekla něco nového a objevného jenže u Bohem zapomenutých dětí jde čistě o pocitovou záležitost...donutila jsem se přehodnotit svoje představy o kvalitě života v závislosti na jakýchkoliv handicapech...došlo mi že emoce nejsou vůbec o tom kolika způsoby je můžeme (a spíš nemůžeme) vyjádřit...a že to co já považuju za normu chování myšlení a "bůhvíčehovšehoještě" jsou jen předsudky a neznalost věci... ...k tomu všemu skvělý W.H. jehož obličej dokáže vyjádřit cokoliv aniž by promluvil a neuvěřitelně opravdová M.M. která mluví celým tělem.. ...a pár nezapomenutelných scén...taky chcete při milování slyšet svoje jméno?

...to nejtěžší nakonec...pokud by to nejtěžší bylo přiznat pravdu ve chvílích kdy se vám nechce tak ta chvíle je tady...právě díky zařazení tohoto filmu do mé top 10 je jasné že kritik jsem naprosto mizerný...měla bych tolik důvodů Den kobylek strhat (už kvůli předloze jejíž kvality nedosáhl ani omylem)..mohla bych najít tolik věcí které se nepovedly (a hereckými výkony by to začínalo) ale nemůžu!!!...Den kobylek je přesně případ srdeční záležitosti která se vám napořád usadí v duši (nebo bůhvíkde) a o které nebudete ochotni diskutovat ze strachu že by vás kritika druhých mohla přesvědčit...jsou v něm dialogy které si pamatuju aniž bych film viděla víc jak dvakrát...scény u kterých přesně vím jak mi v tu chvíli bylo (např. šlechtění K.B před zrcadlem zatímco její otec umírá) a strhující závěr po kterém se mi chtělo jít okamžitě na vzduch i přes moje zásady o tom kdy se má odcházet z kina (samozřejmě po titulcích)...top 10 je zkrátka otázkou pocitů a toho co určité filmy udělaly s mojí duší...