Je leden a člověk se nějak musí zahřát. Někdo zvolí horkou griotku, někdo jímavý letní příběh. Zkusil jsem kombinaci a nebyl nespokojený. Tam, kde se film zastavil, zaškobrtnul nebo se přímo unáhlil, napil jsem se horkých višní. Dohromady to funguje. Jen snad na závěr, když už byla griotka vychladlá, mě konec filmu přeci jen trochu otrávil. Na druhou stranu je to letní film a ten má být přímočarý, nezdržovat, protože to krásné přijde většinou až po něm...
Rudišův film. Ostatní je podružné. Včetně animace, která mě v některých chvílích opravdu potěšila. Zvláště ze začátku. Je to Rudišův film se vším, čím je Rudiš výrazný. Zdůrazněné detaily jako svébytné vzpomínky, nečas a prázdnota hlavních hrdinů, kdy je jen velmi těžké sžít se s hlavní postavou tak nějak - niterněji. A taky ty koleje a mašinky. Krobot - výborná volba. Příběh samotný? No. Je tam. Do krve se mi nedostal. Naopak, někdy je snaha o oddálení pointy až příliš úporná. Nevadí to, protože jako celek je to více než koukatelné. Nejvíc si z filmu pamatuji ten pohled se sněženkami. Ta reálná grafika! Ten pohled totiž vážně existoval. Za doby rudého a hloupého temna byla o hezké pohledy velká nouze. Vážně. Takové prkotiny. Právě proto si ten pohled pamatuji, byl jiný, hezký.
Mám dětské filmy rád. Ty opravdu dětské jsou plné fantazie, barev i v třeba černobílém snímku. Ocelová pěst je ekonomický kalkul. Chápu, že se někomu může líbit řvavost a síla současné "americké" kinematografie, nicméně já jí opovrhuji pro nezlomnou snahu nezaplést se s originalitou a nápadem. Ocelová pěst pro mě nebyla ztrátou času, je dobré si totiž uvědomit, čeho jsou lidé schopni. Hugh Jackmanův úsměv, slzy a dojetí? Odpudivé...
Po dlouhých letech, asi deseti projekcích a vždy znovuobjevenému nadšení dnes hodnotím režisérskou verzi. Je lepší než všechny ostatní. To zaprvé. Je plnější. Vláčnější. Nikoliv však délkou, ale na dotek. Není toporná, ani slizká. Je akorát. Jen je dobré nejprve vidět normální verzi. Teprve v tomto postupu Vám dojde o co, o všechno, jste se sledováním kratších verzí připravili. Navíc Tornatore ve své verzi přidává sladkobolnost, většinou spolehlivého zabijáka logiky i jakési čisté krásy nebo pocitů z ní. Sladkobolnost v tomto snímku však představuje především lásku, ne nepodobnou románu láska za časů cholery /ne filmu!!!!/.
Pár klišé. Asi třicet osm. Zhruba. Nicméně všechno nepěkné a zkratkovité přebije výborné vypravování příběhu, který pohromadě není ani klišoidní, ani zkratkovitý. Střet cti a hlouposti oblečené ve státních uniformách, zakrývající se paravánem z hesla: dělám jen svou práci - je podán nečekaně lehce, bez patosu a líčidel. Divák, který vydrží vnímat celých 103 minut je nakonec odměněn chytrou (a snad po tom celém martyriu hlavní postavy i ironickou) pointou. Skvělý scénář.
Smutné. Výborný nápad, na kterém bylo možné postavit scifi desetiletí. A možná i víc. Výborný nápad však zabije scénárista, který si s myšlenkou hraje, jako kočka s myší, aby ji ke konci první hodiny prostě zabil. A dál? Pouze natahovaná kaše, které zabíjí i to dobré. Výsledek? Smutek.
Černý humor je alfou a omegou mého vnímání světa. O to víc jsem se těšil a o to víc od snímku žádal. Co se člověku vlastně během 79 minut dostane? Příběhu vozíčkáře a menších příběhů ostatních rolí, které vybočují jen tím, že měli v životě smůlu. Kdybychom si mohli představit celý film jako výkon jednoho herce, který nám má předvést, že trocha zloby v neštěstí neuškodí, prohlásil bych, že herecký výkon je ve znamení toho, že herec neumí roli uchopit. Někdy probleskne příběhem nápad, někdy nepochopitelnost, někdy natahování zvláště blbého nápadu. Výsledek? Zklamání! Černý humor? Nepřítomen!
Poslední díl nejvýdělečnější série všech dob. To jsou velká očekávání. Musí být. Jenže Yates dostal za úkol natočit dětský film. A dětský film natočil. Předloha se dala uchopit tvůrčím způsobem, vtisknout ji napětí a smutek, smrt, naprostou zkázu, ze které se v poslední chvíli vykřeše naděje. Místo toho vidíme vykradené nápady z Pána prstenů a Star Treku. Všechno je podáno vážně a dětsky. Žádná snaha zlehčit téma tak, aby se ke slovu dostala ironie, ale také zlo v podobě krutosti, nelítostnosti, vyzdvižení principů zla. Když už se síla příběhu uvolní v okamžicích obrany Bradavic, povstane armáda, napětí se stupňuje, jsou všechny obrazy odfláknuté - znovu bez kreativity, bez toho dostat z těchto chvil tolik potřebné emoce. Ty ostatně nepřijdou ani v samotném závěru. Totálně provařená příležitost. Dva body za Alana Rickmana, který všechny převyšuje o hlavu...
Poezie. Klišé. Amerika. Zdeněk Hajný. Překrásná Jessica Chastain. Nadutost. Jednoduchost. Víc zatím dohromady nedám. Musím se na to podívat opětovně. Je to zvláštní film a i přes tu nepřízeň, kterou dali diváci v kině najevo, si myslím, že za shlédnutí stojí. Už jen kvůli naprosto ojedinělému zpracování dětské mysli dvanáctiletého kluka. Všechen ten zmatek, pravidla, čistá láska, čistá nenávist... Už je kvůli tomu Strom života nejde zatratit, protože to v jiném snímku nenajdete. V žádném jiném.
Kazan si se mnou tři hodiny dělal co chtěl. Snad jen průhledný začátek je příliš dlouhý. Autor umí vyprávět. V obrazech i dialozích, v očekávaných vyzněních předkládaných myšlenek. Už dlouho jsem se tak u filmu nebavil. Kazanův snímek je jako výborná kniha, kterou ale pro zvýšení prožitku nemůžete na chvíli odložit, oddechnout si - v kině to nejde.
Mládí. Mládí má jiné starosti, než si myslíme. Největší klad celého snímku je v režii a zakomponování kreslených scén. Příběh je děravý, prožraný od molů a snad tedy i zbytečný...
Prázdno. A smutek. To jsou pro změnu moje pocity, když jsem vycházel z kina. Za sto minut mi Kim nepověděl jedinou zajímavou myšlenku, kterou festivalový bulletinek sliboval. Kim Ki-duk dává do placu myšlenky na úrovni žáka základní školy, přidává něco zpěvu a slz. A tahle pěkná směs je zabalená do odporného a ubohého egocentrismu. K čemu to je? Proč? Netuším. Arirang je průšvih dehonestující kdysi výborného režiséra.
Tluče bubeníček, tluče na buben. Rámus a exploze odlesků a barev. Věci do sebe buší, lidé se rozprskávají, humor umírá. Aby bylo jasno. Na film jsem šel jen kvůli akci. Úvodní sekvence a krátká, přesto plynulá jízda hlavního kladného robota skrze roboty podřadné a záporné, mi slíbily, že v sedačce uprostřed pubescentů sedím správně. Jenže tyto dvě scény mají dohromady asi 20 vteřin. Manuál - co dělat zbylých 10 000 zoufale chyběl. Jestli se chcete bavit u extrémně pitomého filmu (což dělám opravdu rád), dát si předtím pivo a pak se příjemně smát vlastní blbosti, když vycházíte z kina, tak tenhle film vynechte..., v létě budou lepší...
Skvělé obrazy vs. Mizerné Dialogy. Obrazy a nápady jednoznačně vyhrály, ale absence břitkých dialogů (navíc v prostředí firmy, která se slovní nápaditostí živí) výsledek oslabila. Hm. Plusové body navíc film získává hlavně originalitou. Podivuhodná romance...
Pozemšťan si zaslouží mnohem vyšší hodnocení. Nízké známky jsou trestem za to - jak s tak obrovskou příležitostí tvůrci naložili. To co mě napadne jako první, jsou herci. Snímek má snad nejhorší casting vůbec. Intelektuální špičku tu reprezentují typy, od kterých by si odsedl i člověk, který se zrovna vrátil z liduprázdné misie jen proto, že mu chyběli lidé. Druhou stinnou stránkou jsou dialogy. Čiší z nich umělost a snaha do mrtě reprezentovat danou roli. Věřící tu je prostě věřící, uvolněný filosof - uvolněným filosofem. Jen žádné přesahy, žádná přirozenost, žádné odbočení, které by jen trochu vtěsnalo příběh do intencí lidskosti. Takhle na mě celý příběh působil strašně uměle a sakra, sakra, sakra - přitom vůbec nemusel. Pozemšťan si zaslouží pozornost. Mnohem víc by mu ale slušelo divadelní prostředí a hlavně kvalitní herci a režie. Škoda.
Nic nového to nedá. Snad jen jemný a gradující kytarový motiv na začátku a na konci. Ten jsem si oblíbil. Eckhart je klidný a kladný a kladný je i jeho vztah k práci, což dokazuje enormním nasazením a dobrovolnými přesčasy. Hlavně je tuze pěkný i v helmě. Armáda takové Eckharty potřebuje. Armáda se taky neobejde bez Rodriguezové, protože i té helma sluší. No a to je asi tak všechno, co jsem si ze snímku vzal.
Hodnotím jen první sérii. Dlouho jsem se k nějakému seriálu přemlouval, většinou mi jen čtení psaného obsahu přijde jako ztráta času, ale když už člověk leží pár dní v posteli, tak pravidla otupí. Měl jsem si ale otupit i mysl! Vždyť ten seriál je totální blábol. Absolutně nerozumím vysokému hodnocení. Na začátku se řekne něco vzletných vět a příběh se rozeběhne dle všech zvyklostí. Pak se řekne něco vzletných vět na konci. Vážně se tu mluví o smyslu života, o tom, co vlastně žijeme za životy, o osudu a odpovědnosti, vlastně tak nějak se smíchají všechny závěry komiksů dohromady. Škoda, že si scénárista nevzal víc inspirace ze Strážců, třeba by se přestal alespoň na chvíli brát vážně. Nu a v samotném finále někdo vypreparuje slovo klišé do obrazu. Ale jak! Nezbývá, než litovat času... Sakra. No jo.
Nálady vytvořené obrazy a zvuky těžařské plošiny, ošetřovatelského pokoje, chodbami, jídelnou, kajutami jsou výborné. Kamera je vůbec skvostná, stejně jako zvuk i hudební doprovod. Když zmiňovanými místy prochází příběh, je všechno v pořádku, plynulé vyprávění s dramatickým pozadím, které se v jedné výborné scéně vynoří na hladinu. Jenže pak se linie příběhu začne zadrhávat. Motivy postav se utopí a ke slovu se dostane totálně zjednodušující patos, který v tomhle příběhu vůbec neměl mít místo. Bohužel má. Dialog Robbinse a Chritstie je dokonce pitomý, nabitý obrovskými slovy, vhodnými pro půdu OSN ve chvíli, kdy se nějaký herec či zpěvák angažuje za práva rozvojových zemí, o kterých naprosto nic neví. Ten obrovský kvalitativní zvrat zamrzí, přesto některé dobré chvíle z vypravování nesmaže.
Zvláštní film. Mám na něj zajímavé vzpomínky z doby, kdy jsem pracoval v obřím floridském kině. Pokaždé, když jsem přišel do sálu a tento film zrovna promítali, stihl jsem jen závěrečnou sekvenci. Ten kousek filmového pásku mě donutil ten film vidět vícekrát. Ne pro příběh, mystiku nebo novátorskou grafiku, ale pro takové neumělé kouzlo, snad nechtěné, které ten snímek má. Kdo ví, jak se k němu dostal, ale když orel prolétává vrcholky hor, tak jde vidět nejzřetelněji. Filmy se dají i nedají hodnotit stejnou optikou. Záleží, co chcete hodnocením říct. Jestli je možné na základě individuálního prožitku přisoudit dílu určité kouzlo a já si myslím, že to možné je, tak musím začít u tohoto snímku...
Nevinnost překračuje hranice toho, co obvykle čekáme od filmu. Vizuální dokonalost spojená s myšlenkami (bohužel už ne tak s příběhem), které Vás přinutí film zastavit a zakotvit v přednesené větě nebo výrazu. Snímek ubíjí jen přemíra citátů, které ale mají své opodstatnění. Nebo alespoň některé z nich. Nevinnost je umělecké dílo, pro které jsem v daném žánru zatím nenašel konkurenci.
Škoda. Světy fantazie mám rád, ale tady se dostala ke slovu také absolutní roztříštěnost a hlavně utahanost. Nikdy bych nevěřil, že lze tak barevně a nápaditě natočit čirou absenci dynamiky. Povedlo se. Zajímavé také je, že se to povedlo i přes angažování nejlepších herců současnosti...
Absolutní Japonsko. Ocel, krev, infantilnost a dokonalý smysl pro detail. Dějová linie se ztrácí v barvách i ve scénáři, který je slepencem všeho, ale hlavně ničeho. Prázdných míst a obratů. Je to jedno. Atmosféra i poetika obrazů a mikroscén je strhující.
První dvě třetiny jsem dýchal s každým filmovým políčkem. Sny roubované do skutečnosti. Takhle by se mělo žít. Jenže čím více prostoru dostal Billy Crudup, tím jsem byl více podrážděnější. Nevěřil jsem mu totiž vůbec nic. Z ničeho najedou vykouzlí něco a to něco má překlenout všechna léta, kdy se choval jako idiot? Ten člověk neumí hrát. Neumí hřát. Neumí zařvat. Škoda. I tak to ale zážitek byl, ne že ne...
Hollywoodské scénáře v Británii. Králova řeč je příjemný film. Tak příjemný a klidný, že jsem u něho usnul, což se mi nestalo minimálně deset let. Atmosféra, nápaditost, jiskřivá inteligence, to jsou vlastnosti, které tento film rozhodně nemá. Na druhou stranu Firth, Rush, Carter mají velmi milé obličeje a tak celý ten sladkobolný scénář nepropadl úplně. Závěrečná scéna se sedmou Beethovenovou je totálním útokem, který mě také probudil. Sedmá je celá dokonalá. Po pár týdnech jsem zjistil, že totální útok Beethovenem byl vykradený z filmu Man from Earth. Měním tedy hodnocení na odpad. V uměleckém světě není horší urážky, než krádež...
Sedmdesátá léta. Vlastně se divím, že obdobných filmů není víc. Nekomplikovaný příběh završený nemastným, neslaným střetem pohanství a křesťanské kultury zosobněné korektním chováním člověka, pro kterého je jeho víra v boha a právo všechno. Asi nejvíc je ten film o jaru. Vše se probouzí a je třeba něco dělat..., viď?
Moje komentáře
V červenci (2000)
Je leden a člověk se nějak musí zahřát. Někdo zvolí horkou griotku, někdo jímavý letní příběh. Zkusil jsem kombinaci a nebyl nespokojený. Tam, kde se film zastavil, zaškobrtnul nebo se přímo unáhlil, napil jsem se horkých višní. Dohromady to funguje. Jen snad na závěr, když už byla griotka vychladlá, mě konec filmu přeci jen trochu otrávil. Na druhou stranu je to letní film a ten má být přímočarý, nezdržovat, protože to krásné přijde většinou až po něm...
Alois Nebel (2011)
Rudišův film. Ostatní je podružné. Včetně animace, která mě v některých chvílích opravdu potěšila. Zvláště ze začátku. Je to Rudišův film se vším, čím je Rudiš výrazný. Zdůrazněné detaily jako svébytné vzpomínky, nečas a prázdnota hlavních hrdinů, kdy je jen velmi těžké sžít se s hlavní postavou tak nějak - niterněji. A taky ty koleje a mašinky. Krobot - výborná volba. Příběh samotný? No. Je tam. Do krve se mi nedostal. Naopak, někdy je snaha o oddálení pointy až příliš úporná. Nevadí to, protože jako celek je to více než koukatelné. Nejvíc si z filmu pamatuji ten pohled se sněženkami. Ta reálná grafika! Ten pohled totiž vážně existoval. Za doby rudého a hloupého temna byla o hezké pohledy velká nouze. Vážně. Takové prkotiny. Právě proto si ten pohled pamatuji, byl jiný, hezký.
Ocelová pěst (2011)
odpad!Mám dětské filmy rád. Ty opravdu dětské jsou plné fantazie, barev i v třeba černobílém snímku. Ocelová pěst je ekonomický kalkul. Chápu, že se někomu může líbit řvavost a síla současné "americké" kinematografie, nicméně já jí opovrhuji pro nezlomnou snahu nezaplést se s originalitou a nápadem. Ocelová pěst pro mě nebyla ztrátou času, je dobré si totiž uvědomit, čeho jsou lidé schopni. Hugh Jackmanův úsměv, slzy a dojetí? Odpudivé...
Bio Ráj (1988)
Po dlouhých letech, asi deseti projekcích a vždy znovuobjevenému nadšení dnes hodnotím režisérskou verzi. Je lepší než všechny ostatní. To zaprvé. Je plnější. Vláčnější. Nikoliv však délkou, ale na dotek. Není toporná, ani slizká. Je akorát. Jen je dobré nejprve vidět normální verzi. Teprve v tomto postupu Vám dojde o co, o všechno, jste se sledováním kratších verzí připravili. Navíc Tornatore ve své verzi přidává sladkobolnost, většinou spolehlivého zabijáka logiky i jakési čisté krásy nebo pocitů z ní. Sladkobolnost v tomto snímku však představuje především lásku, ne nepodobnou románu láska za časů cholery /ne filmu!!!!/.
Nic než pravda (2008)
Pár klišé. Asi třicet osm. Zhruba. Nicméně všechno nepěkné a zkratkovité přebije výborné vypravování příběhu, který pohromadě není ani klišoidní, ani zkratkovitý. Střet cti a hlouposti oblečené ve státních uniformách, zakrývající se paravánem z hesla: dělám jen svou práci - je podán nečekaně lehce, bez patosu a líčidel. Divák, který vydrží vnímat celých 103 minut je nakonec odměněn chytrou (a snad po tom celém martyriu hlavní postavy i ironickou) pointou. Skvělý scénář.
Divoká planeta (1973)
Dlouho jsem neviděl něco tak dobrého. Kdyby mě bylo dvacet, tak by na mě Divoká planeta udělala asi větší dojem, nicméně i dnes tleskám.
Vyměřený čas (2011)
Smutné. Výborný nápad, na kterém bylo možné postavit scifi desetiletí. A možná i víc. Výborný nápad však zabije scénárista, který si s myšlenkou hraje, jako kočka s myší, aby ji ke konci první hodiny prostě zabil. A dál? Pouze natahovaná kaše, které zabíjí i to dobré. Výsledek? Smutek.
Kurz negativního myšlení (2006)
Černý humor je alfou a omegou mého vnímání světa. O to víc jsem se těšil a o to víc od snímku žádal. Co se člověku vlastně během 79 minut dostane? Příběhu vozíčkáře a menších příběhů ostatních rolí, které vybočují jen tím, že měli v životě smůlu. Kdybychom si mohli představit celý film jako výkon jednoho herce, který nám má předvést, že trocha zloby v neštěstí neuškodí, prohlásil bych, že herecký výkon je ve znamení toho, že herec neumí roli uchopit. Někdy probleskne příběhem nápad, někdy nepochopitelnost, někdy natahování zvláště blbého nápadu. Výsledek? Zklamání! Černý humor? Nepřítomen!
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Poslední díl nejvýdělečnější série všech dob. To jsou velká očekávání. Musí být. Jenže Yates dostal za úkol natočit dětský film. A dětský film natočil. Předloha se dala uchopit tvůrčím způsobem, vtisknout ji napětí a smutek, smrt, naprostou zkázu, ze které se v poslední chvíli vykřeše naděje. Místo toho vidíme vykradené nápady z Pána prstenů a Star Treku. Všechno je podáno vážně a dětsky. Žádná snaha zlehčit téma tak, aby se ke slovu dostala ironie, ale také zlo v podobě krutosti, nelítostnosti, vyzdvižení principů zla. Když už se síla příběhu uvolní v okamžicích obrany Bradavic, povstane armáda, napětí se stupňuje, jsou všechny obrazy odfláknuté - znovu bez kreativity, bez toho dostat z těchto chvil tolik potřebné emoce. Ty ostatně nepřijdou ani v samotném závěru. Totálně provařená příležitost. Dva body za Alana Rickmana, který všechny převyšuje o hlavu...
Rozpal mě, sakra (2011)
Sakra, to bylo příjemné.
Strom života (2011)
Poezie. Klišé. Amerika. Zdeněk Hajný. Překrásná Jessica Chastain. Nadutost. Jednoduchost. Víc zatím dohromady nedám. Musím se na to podívat opětovně. Je to zvláštní film a i přes tu nepřízeň, kterou dali diváci v kině najevo, si myslím, že za shlédnutí stojí. Už jen kvůli naprosto ojedinělému zpracování dětské mysli dvanáctiletého kluka. Všechen ten zmatek, pravidla, čistá láska, čistá nenávist... Už je kvůli tomu Strom života nejde zatratit, protože to v jiném snímku nenajdete. V žádném jiném.
Ameriko, Ameriko (1963)
Kazan si se mnou tři hodiny dělal co chtěl. Snad jen průhledný začátek je příliš dlouhý. Autor umí vyprávět. V obrazech i dialozích, v očekávaných vyzněních předkládaných myšlenek. Už dlouho jsem se tak u filmu nebavil. Kazanův snímek je jako výborná kniha, kterou ale pro zvýšení prožitku nemůžete na chvíli odložit, oddechnout si - v kině to nejde.
Lollipop Monster (2011)
Mládí. Mládí má jiné starosti, než si myslíme. Největší klad celého snímku je v režii a zakomponování kreslených scén. Příběh je děravý, prožraný od molů a snad tedy i zbytečný...
Arirang (2011)
odpad!Prázdno. A smutek. To jsou pro změnu moje pocity, když jsem vycházel z kina. Za sto minut mi Kim nepověděl jedinou zajímavou myšlenku, kterou festivalový bulletinek sliboval. Kim Ki-duk dává do placu myšlenky na úrovni žáka základní školy, přidává něco zpěvu a slz. A tahle pěkná směs je zabalená do odporného a ubohého egocentrismu. K čemu to je? Proč? Netuším. Arirang je průšvih dehonestující kdysi výborného režiséra.
Útok na věžák (2011)
Naprostý oddych. Dunivá hudba, slang, ostré dialogy, parodovaná klišé a hlavně totální nadhled. Cival je ještě dítě.
Transformers 3 (2011)
Tluče bubeníček, tluče na buben. Rámus a exploze odlesků a barev. Věci do sebe buší, lidé se rozprskávají, humor umírá. Aby bylo jasno. Na film jsem šel jen kvůli akci. Úvodní sekvence a krátká, přesto plynulá jízda hlavního kladného robota skrze roboty podřadné a záporné, mi slíbily, že v sedačce uprostřed pubescentů sedím správně. Jenže tyto dvě scény mají dohromady asi 20 vteřin. Manuál - co dělat zbylých 10 000 zoufale chyběl. Jestli se chcete bavit u extrémně pitomého filmu (což dělám opravdu rád), dát si předtím pivo a pak se příjemně smát vlastní blbosti, když vycházíte z kina, tak tenhle film vynechte..., v létě budou lepší...
500 dní se Summer (2009)
Skvělé obrazy vs. Mizerné Dialogy. Obrazy a nápady jednoznačně vyhrály, ale absence břitkých dialogů (navíc v prostředí firmy, která se slovní nápaditostí živí) výsledek oslabila. Hm. Plusové body navíc film získává hlavně originalitou. Podivuhodná romance...
Pozemšťan (2007)
Pozemšťan si zaslouží mnohem vyšší hodnocení. Nízké známky jsou trestem za to - jak s tak obrovskou příležitostí tvůrci naložili. To co mě napadne jako první, jsou herci. Snímek má snad nejhorší casting vůbec. Intelektuální špičku tu reprezentují typy, od kterých by si odsedl i člověk, který se zrovna vrátil z liduprázdné misie jen proto, že mu chyběli lidé. Druhou stinnou stránkou jsou dialogy. Čiší z nich umělost a snaha do mrtě reprezentovat danou roli. Věřící tu je prostě věřící, uvolněný filosof - uvolněným filosofem. Jen žádné přesahy, žádná přirozenost, žádné odbočení, které by jen trochu vtěsnalo příběh do intencí lidskosti. Takhle na mě celý příběh působil strašně uměle a sakra, sakra, sakra - přitom vůbec nemusel. Pozemšťan si zaslouží pozornost. Mnohem víc by mu ale slušelo divadelní prostředí a hlavně kvalitní herci a režie. Škoda.
Světová invaze (2011)
Nic nového to nedá. Snad jen jemný a gradující kytarový motiv na začátku a na konci. Ten jsem si oblíbil. Eckhart je klidný a kladný a kladný je i jeho vztah k práci, což dokazuje enormním nasazením a dobrovolnými přesčasy. Hlavně je tuze pěkný i v helmě. Armáda takové Eckharty potřebuje. Armáda se taky neobejde bez Rodriguezové, protože i té helma sluší. No a to je asi tak všechno, co jsem si ze snímku vzal.
Hrdinové (TV seriál) (2006)
Hodnotím jen první sérii. Dlouho jsem se k nějakému seriálu přemlouval, většinou mi jen čtení psaného obsahu přijde jako ztráta času, ale když už člověk leží pár dní v posteli, tak pravidla otupí. Měl jsem si ale otupit i mysl! Vždyť ten seriál je totální blábol. Absolutně nerozumím vysokému hodnocení. Na začátku se řekne něco vzletných vět a příběh se rozeběhne dle všech zvyklostí. Pak se řekne něco vzletných vět na konci. Vážně se tu mluví o smyslu života, o tom, co vlastně žijeme za životy, o osudu a odpovědnosti, vlastně tak nějak se smíchají všechny závěry komiksů dohromady. Škoda, že si scénárista nevzal víc inspirace ze Strážců, třeba by se přestal alespoň na chvíli brát vážně. Nu a v samotném finále někdo vypreparuje slovo klišé do obrazu. Ale jak! Nezbývá, než litovat času... Sakra. No jo.
Tajemství slov (2005)
Nálady vytvořené obrazy a zvuky těžařské plošiny, ošetřovatelského pokoje, chodbami, jídelnou, kajutami jsou výborné. Kamera je vůbec skvostná, stejně jako zvuk i hudební doprovod. Když zmiňovanými místy prochází příběh, je všechno v pořádku, plynulé vyprávění s dramatickým pozadím, které se v jedné výborné scéně vynoří na hladinu. Jenže pak se linie příběhu začne zadrhávat. Motivy postav se utopí a ke slovu se dostane totálně zjednodušující patos, který v tomhle příběhu vůbec neměl mít místo. Bohužel má. Dialog Robbinse a Chritstie je dokonce pitomý, nabitý obrovskými slovy, vhodnými pro půdu OSN ve chvíli, kdy se nějaký herec či zpěvák angažuje za práva rozvojových zemí, o kterých naprosto nic neví. Ten obrovský kvalitativní zvrat zamrzí, přesto některé dobré chvíle z vypravování nesmaže.
Final Fantasy VII: Advent Children (2005)
Jeden bodík si ten film vysloužil a to za závěrečné titulky. Ne že by byly tak dobré, to ne, ale přišly, konečně přišly...
Final Fantasy: Esence života (2001)
Zvláštní film. Mám na něj zajímavé vzpomínky z doby, kdy jsem pracoval v obřím floridském kině. Pokaždé, když jsem přišel do sálu a tento film zrovna promítali, stihl jsem jen závěrečnou sekvenci. Ten kousek filmového pásku mě donutil ten film vidět vícekrát. Ne pro příběh, mystiku nebo novátorskou grafiku, ale pro takové neumělé kouzlo, snad nechtěné, které ten snímek má. Kdo ví, jak se k němu dostal, ale když orel prolétává vrcholky hor, tak jde vidět nejzřetelněji. Filmy se dají i nedají hodnotit stejnou optikou. Záleží, co chcete hodnocením říct. Jestli je možné na základě individuálního prožitku přisoudit dílu určité kouzlo a já si myslím, že to možné je, tak musím začít u tohoto snímku...
Innocence (2004)
Nevinnost překračuje hranice toho, co obvykle čekáme od filmu. Vizuální dokonalost spojená s myšlenkami (bohužel už ne tak s příběhem), které Vás přinutí film zastavit a zakotvit v přednesené větě nebo výrazu. Snímek ubíjí jen přemíra citátů, které ale mají své opodstatnění. Nebo alespoň některé z nich. Nevinnost je umělecké dílo, pro které jsem v daném žánru zatím nenašel konkurenci.
Imaginárium Dr. Parnasse (2009)
Škoda. Světy fantazie mám rád, ale tady se dostala ke slovu také absolutní roztříštěnost a hlavně utahanost. Nikdy bych nevěřil, že lze tak barevně a nápaditě natočit čirou absenci dynamiky. Povedlo se. Zajímavé také je, že se to povedlo i přes angažování nejlepších herců současnosti...
Evangelion shin gekijōban: Ha (2009)
Absolutní Japonsko. Ocel, krev, infantilnost a dokonalý smysl pro detail. Dějová linie se ztrácí v barvách i ve scénáři, který je slepencem všeho, ale hlavně ničeho. Prázdných míst a obratů. Je to jedno. Atmosféra i poetika obrazů a mikroscén je strhující.
Velká ryba (2003)
První dvě třetiny jsem dýchal s každým filmovým políčkem. Sny roubované do skutečnosti. Takhle by se mělo žít. Jenže čím více prostoru dostal Billy Crudup, tím jsem byl více podrážděnější. Nevěřil jsem mu totiž vůbec nic. Z ničeho najedou vykouzlí něco a to něco má překlenout všechna léta, kdy se choval jako idiot? Ten člověk neumí hrát. Neumí hřát. Neumí zařvat. Škoda. I tak to ale zážitek byl, ne že ne...
Černá labuť (2010)
Miliarda nádherně vykreslených detailů, skvostné úhly kamery, pohyb, načasování, to vše bez sebemenšího kazu. Příběh? Který vlastně takový není?
Králova řeč (2010)
odpad!Hollywoodské scénáře v Británii. Králova řeč je příjemný film. Tak příjemný a klidný, že jsem u něho usnul, což se mi nestalo minimálně deset let. Atmosféra, nápaditost, jiskřivá inteligence, to jsou vlastnosti, které tento film rozhodně nemá. Na druhou stranu Firth, Rush, Carter mají velmi milé obličeje a tak celý ten sladkobolný scénář nepropadl úplně. Závěrečná scéna se sedmou Beethovenovou je totálním útokem, který mě také probudil. Sedmá je celá dokonalá. Po pár týdnech jsem zjistil, že totální útok Beethovenem byl vykradený z filmu Man from Earth. Měním tedy hodnocení na odpad. V uměleckém světě není horší urážky, než krádež...
Wicker Man, The (1973)
Sedmdesátá léta. Vlastně se divím, že obdobných filmů není víc. Nekomplikovaný příběh završený nemastným, neslaným střetem pohanství a křesťanské kultury zosobněné korektním chováním člověka, pro kterého je jeho víra v boha a právo všechno. Asi nejvíc je ten film o jaru. Vše se probouzí a je třeba něco dělat..., viď?