d-corso

Inferno nemá pevnou dějovou strukturu a opírá se především o úžasnou vizuální stránku a práci kamery.Příběh je vytvořen spíše stylem surrealistického automatického psaní-sen a přechod mezi vědomím a tzv. nevědomím, hrají ve snímku důležitou roli- lineární dějová linie je hodně potlačená.Dojde pochopitelně i na detailní krvavé záběry(divili by jste se, k čemu všemu může sloužit výdejní okénko v jídelně), ale rozhodně nejsou ve filmu alfou a omegou. V současnosti je takových filmů jako šafránu-Fulci je po smrti a Argento zestárl a vyměkl. Dnes už klasika žánru.

Porovnávat eXistenZ s Matrixem, je podobné jako srovnávat žábu s vietnamskými digitálkami. Žába jistě dál doskočí, na druhou stranu se celkem složitě nosí na ruce a většinou neukazuje přesný čas. Je také nutné si uvědomit, že to, co jí chybí na vnějškové pohlednosti, je nahrazeno dokonalou funkčností a pokud se ponoří do vody, aniž by na sobě měla napsáno "200 m water resistant", můžeme si být vcelku jisti, že se po čase opět objeví na hladině a vesele si zakváká. To ovšem pochopitelně za předpokladu, že nepřiletí čáp. Jinak vše podstatné o eXistenZ již bylo napsáno v sedmnáctém čísle časopisu Živel.

Sám Fulci prohlásil, že film natočil podle takřka neexistujícího scénáře. A ono, světe div se, to nejen vůbec nevadí, ono to totiž dokonale funguje. Dívat se na The Beyond, je jedenapůlhodinovým sledováním krystalicky čistého strachu. Nikoliv příběh, ale hrůza je spojovacím článkem filmu. Tím, že jej drží pohromadě, je zároveň přítomná v každém okamžiku, je obsažená v každém obrazu. The Beyond je nejzářnějším skvostem v mistrově pokladnici. Z velké trojky (Zombi2, Dům u hřbitova) stojí nejvýše. Absolutní horror.

Přiznám se, že před zhlédnutím Dellamorte Dellamore, bych si ani v tom nejdivočejším snu nedokázal představit spojení zombie horor - Martin Heidegger. A ono nejenže existuje, ale je taktéž plně funkční. Na obzvlášťe vypečeném hřbitůvku v italském městečku Buffalora, exceluje Rupert Everett v roli hrobníka, sázejícího jednu marlowovskou hlášku za druhou stejně elegantně, jako (více či méně) mrtvé do hrobů. Černá komedie zhruba ve dvou třetinách přechází do mimořádně působivého existenciálního dramatu, kde jsou, mimo výše zmíněného Heideggera, často velmi svérázně parafrázováni a interpretováni myslitelé jako F. Kafka, K. Jaspers aj. Film v závěrečné půlhodině akcentuje, dle mého názoru, především zásady filosofie existence, nežli existenciální filosofie, domnívám se, že A. Camus a především J. P. Sartre, by ze závěrečné scény příliš radosti neměli. Otázkou pochopitelně je, zda by vůbec nějakou radost projevili. Inu, snad jen v případě, že by byli (pře)pohřbeni v Buffalora. A rozhodně nesmím zapomenout na jednu zásadní věc - výtečná hudba (Riccardo Biseo & Manuel De Sica).