ImNotThere

'But I, being poor, have only my dreams; I have spread my dreams under your feet; Tread softly, because you tread on my dreams.' Tohle je moje!!! Equilibrium je výjimečným momentem, který odstartoval moji nekončící balemánii. Má to hloubku, má to nápad, má to švih a samozřejmě skvělou hudbu a kameru, ale hlavně to má Christiana v jeho nejchladnější, zaroveň nejlidštější podobě (scény s gramofonem nebo štěnětem jsou odzbrojující), Sean Bean rozhodně nezaostával ani těch pár minut, co se mihnul. Equilibrium vyznívá realisticky, nehraje si na veliký biják a nepoužívá přehršle triků a stupidních technokeců. Čeho si na něm cením ze všeho nejvíce - komerce se mu vyhnula obloukem a tudíž se i já mohu vyhnout nepříjemným dojmům z nenaplněného očekávání. Ta by totiž vlivem reklamy byla mnohem vyšší. K filmu jsem přistupovala jako k něčemu, co mě pobaví na pár desítek minut a pak na to zapomenu. Právě tohle možná zapříčinilo fakt, že v mé paměti neodmazatelně utkvěl jako jedno z nejpovedenějších Sci-Fi. Tím samozřejmě nezanevřu nad tolikrát zmiňovaným Matrixem. Ten stále zůstává nejlepším z nejlepších a Wimmerovo dílko si dokonalosti Wachovksých Matrixu ani nelízlo. Ještě by se hodilo říci, že jako fanynka Matrixu nehodnotím Equlibrium v porovnání s ním. Tyto dva snímky shlédávám úplně odlišnými výtory. Mimochodem, na díry ve scénáři zvysoka s***. 90%

Silný příběh o jednom běžném dni tří žen, jejichž životy spolu jen zdánlivě nesouvisí. Opak je pravdou. Ačkoliv se jejich osudy odehrávají v rozdílných časových úsecích, charakterem jsou si velmi blízké. Od života dostaly všechno, co si myslely, že může nabídnout, avšak ony touží po něčem větším, důležitějším - po svobodě, po vysvětlení a pochopení, protože kdo řekl, že to tak musí být? Podle jakých pravidel se má život žít? Hodiny bych si možná dovolila přirovnat k Odysseovi od Joyce, jen jsou podány stravitelnějším způsobem, ale fungují na stejném principu. Sledujeme tři vyzrálé ženy, které v jednom dni prožívají prostřednictvím svých myšenek celý život. Tolik emocí, osudových zvratů a tlaku jsem v jediném filmu ještě neviděla a Stephen Daldry všechny ty pocity dokázal harmonicky zkombinovat. Hodiny jsou skutečně citlivým snímkem, který si nehraje na velký a nesnaží se zapůsobit nějakými prostoduchými žvásty hlavních hrdinek, co si stěžují, jen aby se mohly cítit nepochopené. Ony nepochopené jsou. Nepochopené partnery, dětmi, přáteli... Musí se se sebou vyrovnat samy, protože pocit prázdnoty nikdo jiný vyléčit nemůže. Závěrem bych chtěla dodat, že Kidman dostala ocenění určitě právem, byla úžasná, ani bych ji nepoznala, avšak to, co předvedla Julianne se mi zdálo mnohem lepší, emotivnější, zvlášť hotelová scéna mi naháněla husí kůži. Můžu s klidem prohlásit, že Lauru považuji za její nejlepší herecký výkon.

Především vynikající scénář R. Kellyho ve snímku, který se tváří složitě, přitom je tak jednoduchý, přesto ho nikdo nechápe. Alespoň ne úplně. Děj je jako puzzle, ale když už si myslíme, že máme celou skládačku hotovou, zjistíme, že jeden dílek nesedí. A tak se k filmu vracíme znovu a znovu. Po každém novém zhlédnutí mám pocit, že jsem viděla něco jiného, než posledně a to mě na tom baví, ta variabilita! Donnie je tak trochu neobjasněný zázrak ve světové kinematografii, a teď si nejsem jistá, jestli vůbec chci vědět, jak to s ním doopravdy je. Měla bych pak potřebu vidět ho znovu? Člověk je tvor od přírody zvídavý a tak není divu, že má v povaze touhu přijít na kloub všem nevysvětleným záležitostem. Donnie JE neobjasněný film a v tom je ta jednoduchost... Myslím, že jeho cílem je spíše donutit diváka přemýšlet, než dát mu nějaký výsledek. Ten třeba ani neexistuje, pakliže není výsledek samotné bádání. Je to trošičku zamotaný kruh, všechny ty úvahy agresivně působí na naši mysl a my se k nim vracet prostě musíme. Avšak kdybych měla možnost zeptat se Kellyho na pointu, nevyužila bych ji (..a ví vůbec on sám v čem pointa spočívá?). Právem kultovní. A ta hudba!

'Existuje tajemství, kvůli kterému byste zabíjeli?' Je pro mě velmi těžké vychvalovat/kritizovat dílo, které balancuje na hraně dokonalosti. Miluju filmy, které si hrají s mojí fantazií a nutí mě dopředu uvažovat o ději, který je nakonec úplně jiný, než jaký jsem si ho vysnila. Nemohla jsem se nabažit smršti do sebe zapadajících událostí. Mistrovský Nolanův kousek mě posadil do křesla a ještě dlouho po doběhnutí závěrečných titulků jsem se nemohla odlepit. Dychtila jsem po další dávce tápání, nejistot a kapce stravitelné inteligence. Skvělý Christian Bale (resp jeho hlas ;)) mě v tomto snímku utvrdil v přesvědčení, že je hvězdou numero uno a Hugh Jackman se mu stal rovným konkurentem. Pokaždé, když si The Prestige pustím, překvapí mě něčím novým. Tomu já říkám dokonalý trik. Je v něm stále co objevovat a zůstává otázkou, jestli bych pro další takové filmy skutečně zabíjela...

Dlouho jsem nevěděla, že Platoon dostal čtyři Oscary, mimo jiné za režii! Sama si to teda velkoryse omluvím tím, že jsem se narodila pár let po natočení tohoto snímku, takže řádnému docenění kvalit se mu z mé strany dostalo až na začátku puberty, kdy jsem měla možnost vidět ho na tátově staré VHS, kterou jsem 'omylem' našla zahrabanou na chalupě. Tehdy byl můj pocit z něj čistě subjektivní, věděla jsem kdo a proč to natočil, ale neměla jsem potřebu vyhledávat bližší informace. Nicméně zacelila jsem mezery v mých vědomostech a musím prohlásit, že ocenění shledávám více než zaslouženým. Válečné filmy mám velmi ráda, ale Četa ve mně zanechala abnormálně silný dojem, což přisuzuji hlavně věku, ve kterém jsem ji měla možnost vidět. Scéna, kdy umírá Willem Dafoe alias Elias je pro mě od té doby jedním z nejsilnějších filmových zážitků (kam se hrabe vylodění v Normandii!!!). Snímek z logických důvodů svádí k neustálému porovnávání s Apocalypse Now, ale tomu bych ráda z větší části vyhnula (Martinovi a Charliemu dám pokoj), proto jenom řeknu, že Apocalypse Now považuji za trošičku povedenější, autentičtější pohled na vietnamská jatka, navíc mu nahrává nepřekonatelná hudba a ozvučení. Přes to má ale Četa své nezapomenutelné, pro mě nostalgičtější kouzlo a navíc obsahuje neméně propracované charaktery hlavních postav. Stone podmínil působivost filmu vlastními zkušenostmi a nabídl nám syrový, nepřikrášlený pohled na krutou realitu. Záleží jen a jen na nás, co si z toho odneseme.

Pomyšlení na to, že bych měla detailně rozebírat Matrix mě dostává do rozpaků. Už z principu ho prostě musím zařadit do TOPky, a já se tomu ani nebráním. Stále zůstává mnou nejčastěji viděným filmem (raději nepočítat po víkendech, kdy se u mě točí všemožné trilogie - jakou životnost že má jedno DVD???). Od vypuštění tohoto díla na plátna nastává zásadní průlom ve světové kinematografii a to si musíme přiznat, ať už chceme nebo ne. Háček je v tom, že inovace se konala pouze z hlediska stylizace, vizuálních efektů a hudby. Po stránce emoční/příběhové nepřináší zdaleka nic nového. V divákovi 'pouze' vyvolá pochyby o jeho existenční podstatě, ale nenutí ho měnit stav nálady nebo fantazírovat na úrovni filozofické hloubky. V průběhu filmu zůstáváme naprosto chladní - jsme na bodu mrazu nebo se oddáváme působení zvýšené hladiny adrenalinu v krvi. Pohybujeme se mezi těmito dvěma rovinami, hlouběji bohužel nezacházíme a náš tep je tedy stále na stejné, mírně zvýšené úrovni, ale i to je v zásadě příjemné a já to pokládám za jeden z faktů, proč se k filmu stále vracet. Emocionálně se totiž neunavím. Matrix není hloupým prvoplánovým počinem. Je to naprosto unikátní, do puntíku vystylovaný kousek, který předběhl dobu o dobrých deset let. Vyžívá se v práci s obrazem a jako jeden z prvních se pokouší skloubit všechna možná filmová kritéria, jaká si divák dovede představit, do harmonické podoby. Všechno sedí jak má, nikde neubírat, nikde nepřidávat.

Aronofského pastva pro oči a uši. Film, který dokáže pohladit smysly, a to doslova. Při první projekci jsem se nechávala unášet detailními záběry a vynikajícím hudebním doprovodem Clinta Mansella. Až při druhém zhlédnutí jsem začínala skutečně odkrývat pointu a hloubat nad tvůrcovým záměrem. Nejsem si jista, zda jsem došla k nějakému definitivnímu závěru. Je velmi diskutabilní, zda Aronofsky vůbec chtěl, abychom ve filmu hledali hlubší význam. Třeba jsme se měli jen pokochat audiovizuálním zpracováním. Musím se holt spokojit s tím, že ne všechny zázraky světa budou vysvětleny, a Fontánu k zázrakům rozhodně řadím.

(Hodnocení po Director's cut) Marně hledám nějaký film, který by mě dojal tak, jako právě A moment to remember. V první polovině se film tváří jako lehounce vtipná romance, od druhé poloviny jsem nemohla zastavit nepřetržitý tok slz. Asijské filmy mám všeobecně ráda. Z nějakého důvodu působí čistě, nevinně, něžně a v člověku vyvolávají ohromnou dávku sentimentu a empatie. Takže pokud si někdo z vás chce pobrečet, směle do toho!

Ráda bych se vyhnula sáhodlouhému plkání na téma definice zla a tak jenom zmíním, že se mi zamlouvá ten delikátní způsob, jakým se tvůrci dopracovali k poukázání na tuto problematiku. Skloubit dohromady nevraživost, nenávist a zákon džungle je docela slušný nápad, navzdory tomu, že příběh zdaleka nepřináší nic nového. Každopádně bude tohle dílko sympatické nejen teenagerům. To poselství tam je! Síla Ondskan rozhodně není v ději, ale po režisérské stránce vyniká. Jde především o hutnou atmosféru a dechberoucí herecké výkony a tu TOPku si zaslouží. Garantuji, že tento mix vám pocuchá nervy a dokáže šokovat svou bezprostřední surovostí. Malinko mi nesedí to, že některé pasáže jsou nabušené přehršlemi emocí a naopak, když čekáte vyostření, tak vás to pěkně zchladí nazaujatým postojem hlavních hrdinů. Přesto je jeho silnou zbraní autentičnost a ta se v dnešní kinematografii hledá těžko. Ondskan každopádně patří k filmům, které si pustím znova, do té doby se poohlédnu po podobných snímcích. Severoevropská tvorba očividně patří také k těm povedenějším.