Další z Obajašiho až něžně poetických filmů, kde spolu s kameramanem nasázeli pro diváky snad stovku milých drobností. Zakrývají spolu s nádhernou obrazovou kompozicí naivňoučkost, v Japonsku snad nejzpracovávanějšího příběhu. Co už se kamuflovat nepodařilo, je otřesná prkennost dětských herců, jak z vystoupení na školní besídce. Někoho možná bude zajímat, že Harada se na stará kolena naučila obstojně zpívat, alespoň její singl Kučinaši no oka je moc fajn. :)
Nejspíš jsem něco (všechno) nepochopil, ale přijde mi, že vyplnit mezery mezi v plavkách tancujícími školačkami a ve spodním prádle tancujícími školačkami replikami, jak náhodně odtrženými z absurdního dramatu, by nemělo stačit ke sbírání cen na filmových festivalech. Atmosféra dobrá, školačky taky, ale film sebou jen tak cuká od nikud nikam.
Je úžasné porovnávat tento film s o čtvrstoletí novějším zpracováním stejného motivu stejným režisérem. Namísto sentimentality tu máme s přihlédnutím k věku hrdinů mnohem přirozenější prozkoumávání sexuality, díky roku vzniku a zemi původu navíc náležitě explicitní. Děj, odehrávající se ve fotogenických exteriérech přístavního maloměsta, je prakticky zanedbatelný, síla filmu pramení ze záplavy detailů snad v každém záběru, vykreslujících komicky věrný obraz dospívání.
Na pozadí ukřičené frašky z korejské války je slibně budován silný příběh s místy i nečekanou hloubkou. Asi nikoho už ovšem nepřekvapí, když se komedie až skoro jihovýchodoasijského ražení (rozuměj ječení místo mluvy, šklebení se místo hraní a vylučování místo humoru) v polovině překlopí do válečného dramatu s dobře odstupňovaným napětím, kterému by ovšem ke konci nějaké odlehčení neuškodilo. Finále už totiž působí dojmem, že bylo jen potřeba zbavit se tuny střeliva bez ohledu na alespoň lehké zdání realističnosti. Když už je film ínspirován skutečnou událostí.
Do sebe zahleděná přestylizovaná vizuální masturbace, která se přes dvě hodiny neúspěšně snaží zakrýt, že není filmem, ale spíš dlouhatánským zběsilým trailerem na patos tonáže Titanicu.
Nemám rád hokej, krasobruslení ani stepování. Tyto činnosti dohromady zabírají prakticky celý film. Dětský. A já se u něj dvě hodiny dobře bavím a snad si z něj i něco odnesu. To sice může vypovědět ledacos nelichotivého o mě, spíš to ale opět dokazuje, že japonci umí skvěle točit sportovní filmy.
Citlivá kamera a střih tvoří příjemně romanticky zasněnou atmosféru a Macušuma je i s přibývajícími křížky stále okouzlující. Tím výčet pozitiv asi končí, protože dialogy jsou primitivní jak v učebnici konverzace, postavy ploché, chemie žádná, japonsko(ona)-korejský(on) prvek trapný, a fakt, že jde o remake, z filmu dělá naprosto zbytečný počin. Třešničkou na dortu je potom coververze 'Unchained Melody' od Kena Hiraie. To už je fakt moc. ;)
V jednoduchém příběhu japonského boybandu (GS = group sound) z konce 60. let a jeho cesty ke slávě a zpět se objevují vážná témata ze zákulisí hudebního průmyslu. Naneštěstí spíš jen vykukují zpoza komediálních prvků (viz kostýmy, které by The Tightsmen záviděla i princova družina z Třech oříšků pro Popelku), než aby byly odkrývány. Škoda.
TI, kdo jste jako já čekali šest let, jestli režisér A Moment to Remember, mimochodem zde na ČSFD nejlépe hodnoceného korejského filmu, po své celovečerní prvotině ještě vůbec něco natočí, NEČTĚTE VÝŠE UVEDENÝ OBSAH ALIAS MEGASPOILER!!!! Ač děj v tomto filmu zdaleka není tím nejdůležitějším a Lee prokázal svůj talent, díky kterému jsou i scény zobrazující ty nejfádnější situace schopny v divákovi instantně vyvolat emoce, odvyprávět 3/4 filmu jako synopsi mi opravdu nepřijde jako dobrý nápad, VittaBello. :/
Atraktivní vizuální složka (od působivě nasnímaným pestrobarevných exteriérů až po příjemně hladký střih) vykreslující jemně snový svět, hladce konejšivá hudba ani líbezné herecké obsazení nemohou dát dohromady pořádné romantické drama bez věrohodného podání emocí nebo nebo hlubšího scénáře. Od režiséra Snow Queen, bych býval nečekal, že obě tyto složky odbyde.
Nemám nic proti dívčím románkům. V tomto případě jsou ovšem zápletka/postavy/dialogy tak za (odbarvené)vlasy přitažené/ploché/klišovité, že to dobře zvládnutá režie a atraktivní technická stránka nemají šanci zamaskovat. Autorka přes mobil psané předlohy má totiž do spisovatelky či scénáristky opravdu daleko. Možná by pomohla maximální věková hranice, ale i moje manželka v současnosti odhadující svůj mentální věk na devět let, to ani s romantickou náladou nevydržela.
Komedie/Drama/Válečný! Yamazaki se po "Sunset on Third Street" noří ještě hlouběji do historie (o čtyři století do období válčících států). Film začíná slibně jako humorná, oku lahodící cesta do minulosti. Vděčná komika střetu moderních věcí, jazyka apod. s minulými, je bohužel postupně nahrazováno komikou nechtěnou plynoucí z nesmyslného scénáře a haldou dalších chyb. Postavy se nepochopitelně objevují a mizí ze scény, přičemž během svého setrvání se tam chovají, jako kdyby je tam někdo postavil nedopatřením. Nesmyslnosti ještě přiživují odbyté anglické titulky. Podobné téma, ale mnohem více zábavy nabízí např. Crayon Shin-chan: Unkokusai no yabou (jako žádný ze Šin-čanových filmů nemá čsfd záznam).
Romantická konverzační komedie s minimem zvětralých frází, chytře břitkými dialogy, sympaticky neokoukanými a nedokonalými tvářemi, netradičním koncem. To jsou mi věci. Tato černobílá variace na Linklaterovy procházky má hravost indie filmů a zároveň postrádá mnohé jejich neduhy. Paráda
S tím, jak odeznívá zlatá vlna korejského filmu, zvoní, zdá se, hrana i tamní cenzuře. A tak v komedii s humorem takové úrovně, že se i každý puberťák při sledování musí zoufalstvím opakovaně mlátit hlavou o libovolné pevné plochy v okolí, aby vydržel "dějové" přechody mezi odhalenými pevnými tvary nadržených vesničanek, jinak ledabyle oděných v dobových kostýmech s kalhotkami a plastovými ramínky podprsenek.
11 let tvořil Hitoshi Ashinano nostalgický svět v němž čas plyne stejně pomalu jako vlny ukusující stále větší díl z kdysi hustě obydlené Kanagawy. Film není ničím jiným než malou pozvánkou, jejíž tichá atmosféra se může stát i vaší předehrou k ještě tiššímu listování překrásnou mangou, která pokud není uměním, jistě s ním hraničí.
Yukisadovo panoptikum lehce felliniovských a nezvykle hlučných postaviček sehrávající jakýsi nadpřirozený suši (rámen/soba/udon...doplňte si libovolný běžný japonský pokrm, ne nutně na těstovinovém základu) western v rytmu balkánské dechovky, bohužel zaujme kromě své přeplácanosti snad jen bohatou vizuální stránkou a uvěřitelnými výrazovými prostředky herce v hlavní dětské roli. Obzvlášť mnohé fantastické prvky (spojením meteoritu s africkým nástrojem k provádění obřízky vznikne létající talíř či co) a bezúčelná změť jazyků (ruština - sice místo děje leží u hranic, ale...; hebrejština, "ufonština") jsou nesmyslně naroubovány na tuctový příběh dětského přátelství. Mimochodem ona "vesnice" soudě dle počtu dětí zřejmě zažívá, na japonském venkově vskutku ojedinělý, populační boom. Že by to souviselo s tím, že veškeré společenské události včetně svatby se odehrávají v místním bordelu?
Film sice spoléhá seznámenosti diváka s nejúspěšnějším JP seriálem za mnoho a mnoho let, či spíše jeho postavami, a humorné odkazy na ně potom rozhazuje plnými hrstmi, především však ale v té vážné rovině mnohem úžeji navazuje na stejnojmenný televizní film z roku 2006.
Jen chci případné zájemce upozornit, že tato čistá romance rozhodně není remakem Ošího animáku z roku 1985, ale adaptací románu Juky Murajamy (1987). :D
Už druhý velký japonský film z poslední doby s obrovským potenciálem, který byl z velké většiny vyplýtván. Cesty do minulosti spojené se srovnáváním životního stylu a běžných reálií jsou velmi vděčné, tvůrci se nezmohli na moc víc než mobily, tanec a módu. A Hirosue sice s léty roztomilosti hodně ztratila, Hiroshi ji však svým fenomenálním herectvím drží na hladině.
Jednoduchý a vyloženě dětský příběh o zatoulaném štěnátku by dospělého diváka (mě ^^) nijak výrazně neupoutal, kdyby se neodehrával v místech, která dobře znám, neboť jsem v jejich blízkosti rok skoro denodenně chodil do školy. Když jsem, nic netušící, viděl "svou" vlakovou stanici a trať, "svůj" potok, "svůj" kopec a park, hopsal jsem na sedačce vzrušením a bedlivě zkoumal každý snímek filmu. Higaši-koganei rulez! :)
Šokující na tomhle filmu je jen to, jak někdo mohl retardovanému "režisérovi" svěřit natáčení sebeblbějšího filmu. Dorazil to tvůrce anglických titulek, který je na svou funkci kvalifikovaný asi jako ten "pan režisér" a hnán touhou napsat vlastní scénář k pornofilmu, stvořil něco, co absolutně neodpovídá "dialogům", které spolu "herci" (kteří ani nejsou schopni předstírat soulož) vedou. Rád ukážu několik málo příkladů: "Mami, mami!"=?="You want it like this, don't you? Want it!", "Už budu!"=?="Aahh, l'm all wet", "Uděláme se spolu?"=?="My little red flasher,in and out, in and out!". :))) To už vám je pak i jedno, že kameraman nejspíš během celého natáčení s objektivem v ruce masturboval. Pokud rozumíte původnímu znění, je to úžasná psina, díky které jsem se dokázal dívat až do konce. Pokud ne, musíte vzít zavděk jen slušnou dávkou perverzní erotiky, za kterou si taky "film" vyslouzil jednu hvezdicku.
Moje komentáře
Toki wo kakeru shoujo (1983)
Další z Obajašiho až něžně poetických filmů, kde spolu s kameramanem nasázeli pro diváky snad stovku milých drobností. Zakrývají spolu s nádhernou obrazovou kompozicí naivňoučkost, v Japonsku snad nejzpracovávanějšího příběhu. Co už se kamuflovat nepodařilo, je otřesná prkennost dětských herců, jak z vystoupení na školní besídce. Někoho možná bude zajímat, že Harada se na stará kolena naučila obstojně zpívat, alespoň její singl Kučinaši no oka je moc fajn. :)
Koi no chikara (TV seriál) (2002)
Pomalé přímočaré dorama z prostředí reklamní agentury, které svou jednoduchostí nechává vyniknout herectví Fukatsu Eri v typicky energické roli.
Taifû kurabu (1985)
Nejspíš jsem něco (všechno) nepochopil, ale přijde mi, že vyplnit mezery mezi v plavkách tancujícími školačkami a ve spodním prádle tancujícími školačkami replikami, jak náhodně odtrženými z absurdního dramatu, by nemělo stačit ke sbírání cen na filmových festivalech. Atmosféra dobrá, školačky taky, ale film sebou jen tak cuká od nikud nikam.
Kaza-hana (2000)
Nuda, chlast a beznaděj na Hokkaidu. + slušné místo v žebříčku nejhorších hudebních doprovodů.
Tenkosei (1982)
Je úžasné porovnávat tento film s o čtvrstoletí novějším zpracováním stejného motivu stejným režisérem. Namísto sentimentality tu máme s přihlédnutím k věku hrdinů mnohem přirozenější prozkoumávání sexuality, díky roku vzniku a zemi původu navíc náležitě explicitní. Děj, odehrávající se ve fotogenických exteriérech přístavního maloměsta, je prakticky zanedbatelný, síla filmu pramení ze záplavy detailů snad v každém záběru, vykreslujících komicky věrný obraz dospívání.
Jeokgwaeui Dongchim (2011)
Na pozadí ukřičené frašky z korejské války je slibně budován silný příběh s místy i nečekanou hloubkou. Asi nikoho už ovšem nepřekvapí, když se komedie až skoro jihovýchodoasijského ražení (rozuměj ječení místo mluvy, šklebení se místo hraní a vylučování místo humoru) v polovině překlopí do válečného dramatu s dobře odstupňovaným napětím, kterému by ovšem ke konci nějaké odlehčení neuškodilo. Finále už totiž působí dojmem, že bylo jen potřeba zbavit se tuny střeliva bez ohledu na alespoň lehké zdání realističnosti. Když už je film ínspirován skutečnou událostí.
Casshern (2004)
Do sebe zahleděná přestylizovaná vizuální masturbace, která se přes dvě hodiny neúspěšně snaží zakrýt, že není filmem, ale spíš dlouhatánským zběsilým trailerem na patos tonáže Titanicu.
Sumairu seiya no kiseki (2007)
Nemám rád hokej, krasobruslení ani stepování. Tyto činnosti dohromady zabírají prakticky celý film. Dětský. A já se u něj dvě hodiny dobře bavím a snad si z něj i něco odnesu. To sice může vypovědět ledacos nelichotivého o mě, spíš to ale opět dokazuje, že japonci umí skvěle točit sportovní filmy.
No.6 (TV seriál) (2011)
Únavné útrapy bisexuálního uplakánka ubily umně vytvořené science fiction kulisy. Uličníci umělci uvařili UHO. Ugh...
Ghost (2010)
Citlivá kamera a střih tvoří příjemně romanticky zasněnou atmosféru a Macušuma je i s přibývajícími křížky stále okouzlující. Tím výčet pozitiv asi končí, protože dialogy jsou primitivní jak v učebnici konverzace, postavy ploché, chemie žádná, japonsko(ona)-korejský(on) prvek trapný, a fakt, že jde o remake, z filmu dělá naprosto zbytečný počin. Třešničkou na dortu je potom coververze 'Unchained Melody' od Kena Hiraie. To už je fakt moc. ;)
GS wandârando (2008)
V jednoduchém příběhu japonského boybandu (GS = group sound) z konce 60. let a jeho cesty ke slávě a zpět se objevují vážná témata ze zákulisí hudebního průmyslu. Naneštěstí spíš jen vykukují zpoza komediálních prvků (viz kostýmy, které by The Tightsmen záviděla i princova družina z Třech oříšků pro Popelku), než aby byly odkrývány. Škoda.
Sayonara itsuka (2010)
TI, kdo jste jako já čekali šest let, jestli režisér A Moment to Remember, mimochodem zde na ČSFD nejlépe hodnoceného korejského filmu, po své celovečerní prvotině ještě vůbec něco natočí, NEČTĚTE VÝŠE UVEDENÝ OBSAH ALIAS MEGASPOILER!!!! Ač děj v tomto filmu zdaleka není tím nejdůležitějším a Lee prokázal svůj talent, díky kterému jsou i scény zobrazující ty nejfádnější situace schopny v divákovi instantně vyvolat emoce, odvyprávět 3/4 filmu jako synopsi mi opravdu nepřijde jako dobrý nápad, VittaBello. :/
Cheongukui Woopyeonbaedalbu (2009)
Atraktivní vizuální složka (od působivě nasnímaným pestrobarevných exteriérů až po příjemně hladký střih) vykreslující jemně snový svět, hladce konejšivá hudba ani líbezné herecké obsazení nemohou dát dohromady pořádné romantické drama bez věrohodného podání emocí nebo nebo hlubšího scénáře. Od režiséra Snow Queen, bych býval nečekal, že obě tyto složky odbyde.
Koizora (2007)
Nemám nic proti dívčím románkům. V tomto případě jsou ovšem zápletka/postavy/dialogy tak za (odbarvené)vlasy přitažené/ploché/klišovité, že to dobře zvládnutá režie a atraktivní technická stránka nemají šanci zamaskovat. Autorka přes mobil psané předlohy má totiž do spisovatelky či scénáristky opravdu daleko. Možná by pomohla maximální věková hranice, ale i moje manželka v současnosti odhadující svůj mentální věk na devět let, to ani s romantickou náladou nevydržela.
Ballad: Na mo naki koi no uta (2009)
Komedie/Drama/Válečný! Yamazaki se po "Sunset on Third Street" noří ještě hlouběji do historie (o čtyři století do období válčících států). Film začíná slibně jako humorná, oku lahodící cesta do minulosti. Vděčná komika střetu moderních věcí, jazyka apod. s minulými, je bohužel postupně nahrazováno komikou nechtěnou plynoucí z nesmyslného scénáře a haldou dalších chyb. Postavy se nepochopitelně objevují a mizí ze scény, přičemž během svého setrvání se tam chovají, jako kdyby je tam někdo postavil nedopatřením. Nesmyslnosti ještě přiživují odbyté anglické titulky. Podobné téma, ale mnohem více zábavy nabízí např. Crayon Shin-chan: Unkokusai no yabou (jako žádný ze Šin-čanových filmů nemá čsfd záznam).
Buta ga ita kyôshitsu (2008)
Píčan rulez, ale toho moralizování z dětských úst mohlo prosím méně, nebo lépe...
Horobicheureul wihayeo (2006)
Půl hvězdy je za Pata a Mata v korejském Carrefouru. ;)
Půlnoční polibek (2007)
Romantická konverzační komedie s minimem zvětralých frází, chytře břitkými dialogy, sympaticky neokoukanými a nedokonalými tvářemi, netradičním koncem. To jsou mi věci. Tato černobílá variace na Linklaterovy procházky má hravost indie filmů a zároveň postrádá mnohé jejich neduhy. Paráda
Garoojigi (2008)
S tím, jak odeznívá zlatá vlna korejského filmu, zvoní, zdá se, hrana i tamní cenzuře. A tak v komedii s humorem takové úrovně, že se i každý puberťák při sledování musí zoufalstvím opakovaně mlátit hlavou o libovolné pevné plochy v okolí, aby vydržel "dějové" přechody mezi odhalenými pevnými tvary nadržených vesničanek, jinak ledabyle oděných v dobových kostýmech s kalhotkami a plastovými ramínky podprsenek.
Yokohama kaidashi kikō (video film) (1998)
11 let tvořil Hitoshi Ashinano nostalgický svět v němž čas plyne stejně pomalu jako vlny ukusující stále větší díl z kdysi hustě obydlené Kanagawy. Film není ničím jiným než malou pozvánkou, jejíž tichá atmosféra se může stát i vaší předehrou k ještě tiššímu listování překrásnou mangou, která pokud není uměním, jistě s ním hraničí.
Tôku no sora ni kieta (2007)
Yukisadovo panoptikum lehce felliniovských a nezvykle hlučných postaviček sehrávající jakýsi nadpřirozený suši (rámen/soba/udon...doplňte si libovolný běžný japonský pokrm, ne nutně na těstovinovém základu) western v rytmu balkánské dechovky, bohužel zaujme kromě své přeplácanosti snad jen bohatou vizuální stránkou a uvěřitelnými výrazovými prostředky herce v hlavní dětské roli. Obzvlášť mnohé fantastické prvky (spojením meteoritu s africkým nástrojem k provádění obřízky vznikne létající talíř či co) a bezúčelná změť jazyků (ruština - sice místo děje leží u hranic, ale...; hebrejština, "ufonština") jsou nesmyslně naroubovány na tuctový příběh dětského přátelství. Mimochodem ona "vesnice" soudě dle počtu dětí zřejmě zažívá, na japonském venkově vskutku ojedinělý, populační boom. Že by to souviselo s tím, že veškeré společenské události včetně svatby se odehrávají v místním bordelu?
Píseň duhy (2006)
Produkce a spolupráce na scénáři: Iwai Shunji.
Hero (2007)
Film sice spoléhá seznámenosti diváka s nejúspěšnějším JP seriálem za mnoho a mnoho let, či spíše jeho postavami, a humorné odkazy na ně potom rozhazuje plnými hrstmi, především však ale v té vážné rovině mnohem úžeji navazuje na stejnojmenný televizní film z roku 2006.
Haengbok (2007)
Citově vydírán tentokrát není jen divák, ale i hlavní hrdina. Oba naprosto dobrovolně a šťastni, že mohou.
Tenshi no tamago (2006)
Jen chci případné zájemce upozornit, že tato čistá romance rozhodně není remakem Ošího animáku z roku 1985, ale adaptací románu Juky Murajamy (1987). :D
Kekkon Dekinai Otoko (TV seriál) (2006)
Můj seriál roku 2006! Romantická komedie ve své nejsilnější podobě.
Baburu e Go! Taimu mashin wa doramu shiki (2007)
Už druhý velký japonský film z poslední doby s obrovským potenciálem, který byl z velké většiny vyplýtván. Cesty do minulosti spojené se srovnáváním životního stylu a běžných reálií jsou velmi vděčné, tvůrci se nezmohli na moc víc než mobily, tanec a módu. A Hirosue sice s léty roztomilosti hodně ztratila, Hiroshi ji však svým fenomenálním herectvím drží na hladině.
Koro no dai-sanpo (2002)
Jednoduchý a vyloženě dětský příběh o zatoulaném štěnátku by dospělého diváka (mě ^^) nijak výrazně neupoutal, kdyby se neodehrával v místech, která dobře znám, neboť jsem v jejich blízkosti rok skoro denodenně chodil do školy. Když jsem, nic netušící, viděl "svou" vlakovou stanici a trať, "svůj" potok, "svůj" kopec a park, hopsal jsem na sedačce vzrušením a bedlivě zkoumal každý snímek filmu. Higaši-koganei rulez! :)
Hoshi wo katta hi (2006)
Úchvatné.
Kogyaru-gui: Oosaka terekura hen (1997)
Šokující na tomhle filmu je jen to, jak někdo mohl retardovanému "režisérovi" svěřit natáčení sebeblbějšího filmu. Dorazil to tvůrce anglických titulek, který je na svou funkci kvalifikovaný asi jako ten "pan režisér" a hnán touhou napsat vlastní scénář k pornofilmu, stvořil něco, co absolutně neodpovídá "dialogům", které spolu "herci" (kteří ani nejsou schopni předstírat soulož) vedou. Rád ukážu několik málo příkladů: "Mami, mami!"=?="You want it like this, don't you? Want it!", "Už budu!"=?="Aahh, l'm all wet", "Uděláme se spolu?"=?="My little red flasher,in and out, in and out!". :))) To už vám je pak i jedno, že kameraman nejspíš během celého natáčení s objektivem v ruce masturboval. Pokud rozumíte původnímu znění, je to úžasná psina, díky které jsem se dokázal dívat až do konce. Pokud ne, musíte vzít zavděk jen slušnou dávkou perverzní erotiky, za kterou si taky "film" vyslouzil jednu hvezdicku.