Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Pohádka
  • Krátkometrážní
  • Animovaný

Recenze (102)

plakát

Normální autistický film (2016) 

Přišlo mi, že tenhle film je jakousi druhou polovinou filmu Děti úplňku, který se zabývá především problémovým chováním (těžkých) autistů ve společnosti a rodině, Normání autistický film sleduje povětšinou jednotlivé děti s lehkou formou autismu jaksi vytržené ze sociálních skutečností a v podstatě ve mě vzbudil dojem, že soužití s autistickým dítětem může být víceméně idylické, pokud mu dáte lásku a možnost sebevyjádření. Naopak přehlídka rodičů na pokraji zhroucení ve snímku Děti úplňku ve mě vzbudila dojem zcela opačný. Samozřejmě se jedná o různé formy autismu, ale pravda bude asi někde uprostřed, jak trochu prosakuje i ze scén s Lukášem, které naznačují násilné chování ve škole i vůči vlastní matce. Takže za mě se na to pěkně dívá (hlavně scény s klavírním virtuozem Denisem jsou nádherné), ale výpověď filmu se mi zdá až příliš jednostranná.

plakát

Kameny bolesti (2016) 

Konečně zase jednou film podle kvalitního scénáře. Víc tu řekne obraz než slova. Určitě se vyplatí vidět v kině na velkém plátně. Potěšil.

plakát

Legenda o drakovi (2015) 

Rozmáchlá variace na Pannu a Netvora, sentiment nepřekročil v mém případě hranici a vše se odvíjelo logicky k efektně pojatému závěru. Za mě pět hvězd možná i proto, že jsem těsně předtím shlédla pár ukázek z novodobých českých pohádkových výplodů (na celé jsem si zatím netroufla).

plakát

A.I. Umělá inteligence (2001) 

Nejlepší film o Lásce, jaký jsem kdy viděla. Robot lidštější než lidé. A taky dokonalé řemeslo a nádherné dialogy. Robot, určený pro sexuální potěšení žen, vysvětluje robotickému chlapci před kostelem: "Ti, kdo vyrobili nás, pořád hledají ty, kdo vyrobili je... Jdou dovnitř, sepnou ruce, dívají se na nohy, zpívají písničky....A když vyjdou ven, obvykle tu najdou mě... Na tomhle místě mívám spoustu kšeftů."

plakát

Nikdy nejsme sami (2016) 

Řekla bych, že označení žánru jako "drama" je matoucí, já bych film zařadila do škatulky absurdní komedie (ostatně i název je vlastně krutý vtip). Režisér s radostí patologa, pro kterého je práce koníčkem, zkoumá podrobně své postavy na pokraji rozkladu - podobně jako postava Karla Rodena svůj exkrement. Napadá mě srovnání s českou tvorbou Miloše Formana (hlavně s "Hoří, má panenko"), jenže tohle se zavrtává opravdu až "do dřeně". Stejně jako u svého předchozího snímku Petr Václav nenabízí žádnou "cestu ven". Prostě jsme ve srabu a hotovo. Na konci jsem postrádala logiku a také manželku bachaře, jejíž postavu by myslím bylo lepší úplně vyškrtnout. Střídání barevného a černobílého materiálu mi nepřipadalo smysluplné. Ale celkově jsem byla při odchodu z kina spokojena, jestli se tedy dá tohle slovo v souvislosti s tímto filmem vůbec použít.

plakát

Opři žebřík o nebe (2014) 

Až do zhruba 40. minuty nadšení, pak se film bohužel začíná čím dál víc věnovat jednotlivým obyvatelům "azylového" domu. A potvrzuje přitom rčení o chytání více zajíců najednou. Protože z rázovitých postaviček se na tak malém prostoru zákonitě stávají jen karikatury (neustále odcházející a vracející se alkoholik,...) - takže příliš nezaujmou a přitom ubírají prostor pozoruhodnému hlavnímu hrdinovi snímku, který se tak s postupujícím časem stále více noří do mlhy, místo aby nám byl osvětlen z více stran. Škoda. Za mě tři hvězdy + jednu přihazuji za režisérský přístup (paní režisérka nemá potřebu se ve filmu sama zviditelňovat) a za téma. A osobně tedy Mariána Kuffu přes některé jeho kontroverzní názory obdivuji - myslím, že po čtrnácti dnech v jeho postavení bych byla zralá na psychiatrii.