Vladajsoucna

Oproti jedinečným Nočním hovorům s matkou už je zde patrná režisérova myšlenková vyčerpanost, kterou se snaží kompenzovat místy esteticky pozoruhodným, místy jen nudně artistním obrazovým experimentátorstvím.

Český Godard na rozdíl od svých generačních souputníků nové vlny po překročení důchodového věku filmařsky nezestárl, ale naopak ještě omládl. Noční hovory jsou správně přebujele experimentální, osobní, vzrušivě temný i vtipný (monolog Krumbachové, režisérovy srandičky s pijánkem) snímek, který v současné hřebejkovské kinematografii nemá konkurenci. Vše, co chtěl režisér o sobě říci, řekl tímto filmem. Jeho další díla jako Toyen jsou už jen nastavovanou kaší.

Tak začněme v hodnocení od nejhoršího - studentská celebrita událostí 89 Pánek zde vystupuje opravdu jako člověk v tísni. Tak otřesný výkon se jen tak nevidí. Chyba je ovšem už ve scénáři - snad mělo být záměrem vytvořit postavu dobrácky snílkovského, ale velmi naivního úředníčka. Jenže autorky místo toho napsaly postavu odpudivého, nesympatického a až otravně klaďasového poloblba, z něhož amatér Pánek udělal svým deklamujícím "herectvím" blba absolutního (postsynchronním dabingem mu také "pomohl" Martin Velda, který jej daboval jako kdyby zrovna četl úvodní titulky k Simpsonům). Téměř vždy, když se na plátně objeví prkenný Pánek a začne hovořit robotickým Veldovým hlasem, je to okamžik k nesnesení. Bohužel hraje jednu z hlavních rolí. Zaslouží si alespoň pochvalu za to, že se už poté na herectví vykašlal (i když jeho některé politicko-rádobyhumanitární výstupy jsou novými exhibicionistickými variacemi téhož), a režisérka kritiku za to, že si pro tuto roli (navíc věkově zcela odlišnou) vybrala z konjukturalistických důvodů právě tehdejší revoluční hvězdu Pánka. Ještě že jsme byli ubráněni tomu, aby ostatní režiséři 90. let obsazovali Mejstříka, Pajerovou, Řeháka a další studentské vůdce. Pánkova partnerka, tehdy z emigrace se čerstvě navrátivší Lenka Kořínková, také moc nezazářila. Sice ve filmu konečně dostala větší příležitost než jen na další "holku z porcelánu", jenže svou věčně nespokojenou ironickou učitelku zcela nepatřičně pojala opět jako extrémně těžkopádnou husičku, oproti předchozím jejím rolím ještě navíc nesympatickou, s níž se není možné jakkoliv soucítit. Ale chlípné oči diváka si smlsnou na faktu, že Kořínková od časů Léta s kovbojem ubrala na váze a přibrala na sex-appealu. Herecky se však nikam neposunula. To Roden s Asterovou už jsou herecky o několik tříd výš. Oproti jejich předchozím hereckým úlohám v Čase sluhů se ujali rolí naprosto odlišných. Roden si zahrál postavu novinářského ochlasty, svádějící svůj nedostatek talentu na režim, jemuž snaživě přikuřuje. Svým specifickým hereckým projevem, kombinujícím hysterické, groteskní i civilní tóny, je jedním z nejlepších dominant snímku. Dokonale se mu podařilo zabránit, aby se z jeho ubožáka stala jen jednostrunná karikatura. Asterová si je se svou zpočátku diblíkovskou, po delším soužitím se svým alkoholickým partnerem rychle vystřízlivělou chudinkou herecky daleko více jistá než s nevýraznou postavou Lenky z Času sluhů. Jen škoda, že zde nedostala více prostoru. No a Bohdalka jako vnějškově extravagantní, ale vnitřně trápená bohémka Viki je tím nejlepším překvapením filmu. Po mnoha letech půstu, kdy nemohla kvůli Uchu dostat ve filmu plnohodnotnější roli odpovídající jejímu talentu, si opět zahrála takříkajíc naplno. Že je Viki svou tragikomickou fatální polohou inspirována její Annou z Ucha je nesporné a filmu to nijak neškodí. Naopak, kdyby se děj soustředil výhradně na dění kolem Viki, mohlo vzniknout téměř stejně výborné dílo jako Kachyňův a Procházkův politický thriller. Michal Dočolomanský se zde českému publiku představuje úplně jinou rolí než jakými byly jeho žertovné hrdinské postavičky z Lipského a Brdečkových skvostných parodií. Úsporným hereckým projevem (a perfektně nadabovaný Ladislavem Frejem) vedle Bohdalové září jako její tajemný elegantní partner doktor Chlad, zpočátku vzbuzující až lítost svým postavením neustále podváděného a uráženého manžela, na což se snaží přemítavě reagovat duchaplným nadhledem, až se z něj nakonec vyklube zákeřná udavačská bestie a především chladnokrevný vrah své manželky, jež na lásku k němu nikdy nerezignovala. Že se k závěru objevuje opět jako papaláš tentokrát kapitalistického režimu nás nemůže šokovat. Takoví bezpáteřní Chladové přežijí všechny režimy. Je vůbec potěšující, jak režisérka odmítla heroizovat slavnou sametovou revoluci a místo toho zde (podobně jako Vorel v Kouři) ukazuje její temné stránky. Doba se změnila, zkažené charaktery zůstávají. Pak se nelze divit, že jak Corpus delicti, tak Kouř v době svého uvedení propadly. No a když už jsme u výčtu pozitiv filmu, nelze samozřejmě opomenout hudební složku dua Chlumecký-Veselý, kteří tentokrát předvedli snad ještě lepší práci než u Času sluhů. Nadchnou i dynamické obrazové efekty F.A. Brabce, jeho úvodní titulkové, horizontálně rozdělené panoptikum totality, mrazivé výjevy ze života našprtaných žáčků coby opěrných bodů režimu (tvořící výstižný leitmotiv filmu) nebo celá "revoluční" koláž s "vibrujícími" omáčkami a nápoji patří k nejlepším místům filmu. Žel, jako filmová diagnóza pokroucených charakterů totalitní éry film zcela neobstojí. Režisérka měla snad ještě větší ambice než u Času sluhů, aby se jí nakonec projekt mírně vymknul z rukou. Mnoho načrtnutého nedotáhla (nejen Asterovou, ale i celý osobní příběh Bohdalové), mnoho protahovaného příliš protáhla (prakticky všechny scény s Pánkem a Kořínkovou). Ale jak v rámci komerčních titulů 90. let, tak i dnešních hloupých retrofilmů (kam však patří i režisérčin Zemský ráj to na pohled), je Corpus delicti přece jen snesitelným dílem, které má co říct.

Zrůdná vlezlá propaganda. Jednu hvězdu za to, že při jejím sledování si člověk přece jen připomene divokou historii posledních 20 let (byť samozřejmě patřičně jednostranným pohledem) a díky řadě scén z Havlova soukromí také za jistě nechtěné odhalení, že Havel je stejným narcistním chudákem jako jeho údajný nepřítel Klaus.

Další nemotorný pokus, jak oddalovat televizní diváky od aktuálních zločinů k dávno neaktuálním zločinům "komunismu", tentokrát z prostředí mániček 70. let. Nečekejme však žádný syrový dokumentaristický portrét undergroundové mládeže, jaký představil Nikolaev ve své pozoruhodné adaptaci Pelcova románu A bude hůř. Jak už zde někdo naznačil, způsob zachycení prostředí včetně využívání flagrantně směšných paruk skutečně připomíná Mimikry z Majora Zemana. Dokonce i slavný představitele feťáka s oblibou ve "včeličkách" je tu taky, tentokrát ovšem jako starý papaláš. Podobně směšně nepřirozeně překližkové jsou i ostatní dobové účesy, masky, kostýmy a kulisy. Mám podezření, že aby ČT ušetřila, nechala film natáčet právě v ateliérech postavených pro podobný retro-blábol Vyprávěj. Kdyby se alespoň v hudební dramaturgii snažili tvůrci být historicky přesní - na počátku 70. let by sotva nějaký bigbíťák mohl hrát Mišíkovu a Dědečkovu píseň 21 deka duše z pozdních 80. let. Jakýsi Říčař v hlavní roli je postavou natolik necharismatickou, až člověk musel s nostalgií vzpomínat na Lábuse a spol. v Mimikrech, kteří přes svou nechtěnou komičnost alespoň uměli nějak výrazněji hrát. No a ten Macháček, to nelze brát ani jako nechtěný vtip.

One woman show excelentní Chýlkové jakožto zakomplexované chudinky na základě pro ni příznivých okolností schopné se proměnit do bezskrupulózní mrchy, neméně dobré herectví Rodena jako jejího slabošského manžela, velmi jistá režijní ruka debutující režisérky, zajímavé obrazové postupy taktéž debutujícího kameramana, velice odvážná kritika společenských jevů 80. let, které však mají víceméně svou nadčasovou podobu (což se snažila režisérka zaznamenat v Čase dluhů, ale namísto ostré společensko-kritické sondy vyplodila jen komunální satiru). A v neposlední řadě i kontextu české kinematografie mimořádně bohatě rozvětvený postmoderní hudební doprovod dvojice Chlumecký-Veselý. To je Čas sluhů, jeden z nejlepších filmů posledního čtvrtstoletí. Žel jak to vypadá, Pavlásková zůstane patrně další z řady kdysi talentovaných režisérů, kteří se nikdy nedokázali svými pozdějšími filmy vyrovnat oceňovaným debutům, natožpak je převýšit.

Další příspěvek do kvalitativně sestupné tvorby režisérky Pavláskové. Je to ještě křečovitější a prázdnější než Corpus Delicti, ale ne zase takový debakl jako Bestiář. S Časem sluhů film věru už nelze vůbec srovnávat. Potěší snad jen celkem přirozeně hrající Lucie Bílá ve své jinak povrchní postavě spasitelské psychiatričky, Chlumeckého dynamický hudební doprovod (který ovšem trpí až přílišnou studenou syntentizátorovitostí), místy slušně výpravná kamera, pár vtipných momentů a celková vzpomínka na vynikající režisérčin debut. Nepotěší herectví Chýlkové, Rodena, Holubové a Asterové, degradující své vyzkoušené role na pouhé karikatury, nepotěší ani přeceňovaná Vilhelmová v roli zbohatlické husičky ani tajtrlíkovský Lábus jako její otec, nepotěší příšerné postsynchrony, nepotěší samotný pokus z původního psychologického dramatu s groteskními prvky vytvořit lacinou komunální satiru a'la divoká devadesátá.

Z údajné kulturní události roku 2008 se nakonec stal Opencard na filmovém plátně. Film, z jehož projekce jsem chtěl odejít už po 15 minutách a jen má vrozená trpělivost mi v tom zabránila, přesto jsem zbylé dvě hodiny trpěl. Dokonce ani shlédnutí Kameňáku v kině pro mě nebylo tak strašným zážitkem, snad proto, že u něj jsem čekal patřičnou dávku šmíráctví, zatímco předražený kýč Bathory ještě zpočátku sliboval alespoň vizuálně pestrý zážitek hodný dřívějších filmů mistra Jakubiska. Naprosto dementní scénář hodný pro tuctovou zahraniční televizní inscenaci, naprosto nerealistické dialogy, příšerný český dabing se zmrtvýchvstalým Pomejem, pompézní historické scény k uzoufání nudné, křečovitě divadelní herectví i takových veličin jako je Roden, plytké pokusy o kameramanské experimenty jakožto smutná vzpomínka na kdysi přelomové režisérovo filmařské vidění, tradičně mizerné herectví producentky tohoto filmu, Polívka a rafťákově neskutečně zhovadilý Mádl jako variace na Ecovo Jméno růže. To je stručný výčet toho, proč pokládám Bathory za jeden z nejhorších filmů poslední let. Už to někdo napsal, takže to zopakuji - špatná herečka a megalomanská producentka Horváthová táhne svého kdysi talentovaného muže ke dnu.

Nejpropracovanější, nejdivnější, nejabsurdnější, nejvtipnější, nejpodmanivější. Nejlepší Lynch.

Povedené. Snad až na díly ze 60. let, které jsou nudné stejně jako jimi mapované kapely (je kuriózní, že jde zrovna o zlatá šedesátá). Pravda, tenkrát byl český bigbít v plenkách, ale myslím, že některé amatérské rockové kapely si v dokumentu dopřály až zbytečně velký prostor. Nejraději mám novou vlnu 80. let, proto i díly z této doby mám nejraději. Tvůrci si zaslouží pochvalu i za zajímavé vizuální ztvárnění série, kdy nahrávky, ke kterým se nezachoval obraz, jsou doplněny mnohdy skutečně vynikajícími archivními i současnými ilustrativními záběry.