Já si nemůžu pomoct, měla bych asi fandit opicím, ale já vždycky fandím těm sviním lidským... Začátek fakt dobrý, ale závěrečné akční scény byly tuctové (byť technicky dokonalé) a celkový dojem dost zkazily. Jinak slušná zábava, ráda se mrknu na pokračování.
Na české poměry velmi kvalitní, vážný, neotřelý, poutavý seriál, vedoucí k zamyšlení nad tím, jak je život složitý a vlastně neradostný... Zanechal ve mně smutek, ale i trochu naděje. Seriál stojí na výkonu Karla Rodena, jednoho z mála českých herců, kteří by byli schopni tohle utáhnout. I vedlejší role jsou výborně zahrané, rozpaky ve mně vyvolávala jen Kamila Magálová, které jsem tu její profesorku moc nevěřila.
Po dlouhé době pro mne přijatelné vylíčení sedmdesátých let, umně propojené s uvěřitelným ženským osudem. Ano, občas to sklouzlo ke karikatuře (zejména flashbacky na opilecké scény se zemřelým manželem), ale většina postav působila daleko věrohodněji než v jiných příbězích z této doby. V životě to takhle prostě občas chodí...
Více než scénář, herecké výkony, kamera, mi v hlavě utkvěla nekonečná délka filmu (zejména první část, beze slov, byla dosti odrazující) a nervydrásající hudba, která měla zdůraznit okoralost Plainviewovy povahy, ale mně spíš rozčilovala. To, že americké začátky byly drsné a leccos má vliv až do dnešní doby, to je známá věc a nemuseli jsme u toho tak dlouho trpět.
Silná jako smrt je láska... Silný příběh z časů zanikajícího koloniálního světa, o ženách tak silných, že už dnes asi neexistují. Jeden z nejkrásnějších francouzských filmů.
Emmerichem nečekaně klasicky natočený historický film, který se přes veškeré divoce znějící předkládané teorie svou formou drží vcelku při zemi. Přeskakování v čase, obsazení postav dvěma a více herci, to vše může být pro historických reálií neznalého diváka matoucí; úvod a závěr s Derekem Jacobim je okopírovaný (záměrně?) z Brannaghova Jindřicha V.; občas se objeví úlet jako Mozartovo Rekviem, ale jinak jsem se nenudila a opět si připomněla dílo, které musel vytvořit mimořádný znalec lidských duší, ať už se jmenoval jakkoli...
Čapkovy Povídky jsou (spolu s další tvorbou Karla Čapka) klenotem české literatury, který svými nápady překračuje hraničkní kopečky zeí českých. Tajemné, mystické, humorné, nevšední... velmi dobře natočené.
Downey a Law vpluli do svých rolí s lehkostí a šarmem, Mark Strong je ukázkovým arcilotrem, digitální Londýn druhé poloviny devatenáctého století působí kouzelně (i když velmi podobně jako v řadě jiných filmů), ovšem s dvouhodinovou délkou film nějak ztrácí švih a tempo. Rozhodně se nedá vůbec srovnávat s aktualizovanou seriálovou verzí BBC, která mi sedla daleko víc.
Na áčko slabý příběh (cesta odněkud někam, občas někdo umře), na béčko málo poutavé a kýčovité. A ta Rusajda ve skoro hlavní roli piktské bojovnice je zoufalá, i když (naštěstí) nemluví. Fassbender si asi chtěl do sbírky přidat římskou legionářskou zbroj (nebo snad vydělat na nájem?).
Vskutku romantický film, jen tak romantický, jak se dnes dá natočit... Byl by však o něco kouzelnější, kdyby Ondine nepřišla o své tajemství. I tak na mě působil jako melancholické pohlazení po duši. Od Neila Jordana je také možná poctou irské krajině, drsnému, mystickému pobřeží s rybáři, kteří pod slupkou alkoholika ukrývají citlivou duši, a s chápavými faráři suplujícími psychoterapeuta. A také s krásnou hudbou Sigur Rós, která - ač pochází z jiného drsného ostrova - k příběhu tak dobře ladila.
Žena od vedle, příběh ze sousedství, jakých se kolem nás děje plno, jen (naštěstí) nekončí tak fatálně. Končí daleko častěji jako příběh paní Jouveové, která je vypravěčkou a nepatetickou komentátorkou. Civilní a přitom velmi francouzské pojetí spalující vášně mezi dvěma lidmi, kteří nemohli být ani spolu, ani bez sebe. Ještě vcelku štíhlý a mladý Gérard Depardieu a úchvatná tajemná osudová žena Fanny Ardant.
Ač film plný slavných jmen, byl vcelku k nepřečkání. Typické drama z chudého irského venkova - boj o kus pole a pár kusů dobytka, desetiletí trvající rodinné křivdy, zuřivost, tvrdost srdcí. Nic výjimečného.
Seriál BBC z roku 1983 možná nedisponuje tak krásnou šerosvitovou kamerou, ani temně klasickou hudbou jako nová verze z roku 2011, televizní atmosféra z něj čiší v mnoha ohledech, ale po mém soudu tento seriál nejlépe vystihuje podstatu geniálního (a tudíž "nesmrtelného“) románu Charlotte Brontëové. Postupně vysvětluje a výstižně zobrazuje pomalu sílící pouto mezi nespoutaným, divokým, vášnivým, zatrpklým a životem znechuceným Rochesterem a malou, skromnou, nepříliš pohlednou, trochu upjatou, ale přece tak upřímnou, inteligentní a hrdou Janou. Timothy Dalton je sice až příliš hezký, ale dokáže být tak nepříjemný a protivný, že se stává nejskutečnějším Rochesterem. Seriál nevynechává žádnou z podstatných částí románu, a to jej činí úplným a tolik pravdivým. Nicméně souhlasím s některými dalšími přispěvateli, že Jana Eyrová na svoji ultimátní verzi stále čeká.
Dámy spisovatelky v 19. století (při vší úctě) trošku opisovaly jedna od druhé. Takže pan Thornton je trochu drsnější verzí pana Darcyho z Pýchy a předsudku - nejdřív nelidský drsoň, posléze humanitární samaritán. Navíc je zde nakonec zachráněn nečekaně zbohatnuvší samostatnou hlavní hrdinkou. Velkým přínosem v záplavě jinak úžasných austenovských a brontëovských příběhů je realisticky a dramaticky vylíčené prostředí industriální Anglie poloviny 19. století, plného konfliktů mězi dělníky a majiteli továren v době raného kapitalismu, což nám může mnohé napovědět i v dnešní době... Herecké výkony, hudby , výprava - vše na jedničku.
Ať si kritikové obviňují Ptáky v trní z kýče, sladkobolnosti, přehnané romantiky, já je považuji za jednu z nepovedenějších a nejpoutavějších televizních ság. Krásná Rachel Ward, charismatický Richard Chamberlain, v menších rolích hvězdy jako Jean Simmons nebo Christopher Plummer, a zejména krásná hudba Henry Manciniho. Houpavá, podmanivá melodie, podkreslující opakovaný pohřební průvod k hřbitůvku na kopci se skutečně nedá zapomenout. A slza mi vždy ukápne...
Jeden z mála klasických westernů, který přes značnou délku dokázal udržet moji pozornost. Pravda, začátek je rozvleklejší, kovbojské přestřelky a rvačky mě moc nebavily, ale celkové vyznění bylo velmi silné, zejména díky výborným hereckým výkonům (skvělý kontrast uhlazeného a kultivovaného Gregory Pecka s burany z Divokého Západu). Jen mi vrtá hlavou, co tam ten dobytek v té pouštní krajině vlastně žere...
Tahle Jana není špatná, ale nepatří ani k nejlepším. Upřímně - všechny ty starší mne zaujaly víc. Vznikl ořez románu - nejen v tom, jak je zestručněn děj a zploštěny vedlejší postavy, ale především se vytratilo postupné, jemné budování vztahu mezi Janou a Rochesterem. Zmizely ty silné, sarkastické a přitom tak hluboké a citlivé bytosti, jimiž oba v románu jsou, ztratila se dramatičnost. Zřejmě k tomu přispěla až příliš jemná hudba. Pozitivem je věk Mii Wasikovské, blížící se věku románové Jany, a charisma Michaela Fassbendera, který by si ovšem zasloužil více prostoru. Pro mě jedničkou stále zůstává seriál BBc z rok 1983 s Timothy Daltonem a Zelah Clarke.
Indiana Jones v kožených kalhotách s padacím mostem a v dirndlu... aneb pěkný cestopisný snímek po zajímavostech Německa. Jinak hrůza - příšerný byl zejména ochotnický výraz sličné vědkyně.
Kenneth Brannagh nezklamal, se sobě vlastní lehkostí a spádem režíruje zejména "nebeské" scény, podbarvené úchvatnou hudbou; ač Chris Hemmsworth není můj typ, byla jsem okouzlena jeho nadšením, zářivostí i nelíčeným smutkem. Kontrast nebeského a pozemského světa však mohl být více zdůrazněn, klíčová bojová scéna s plechovým monstrem mohla přinést něco vynalézavějšího. Ale celkově dobré, zábavné, a třeba někoho přiměje vzít do ruky kromě komiksů i nějaké pěkné zpracování severských mýtů a bájí.
Díky Bohu je to za námi (doufám, že nikdo nevymyslí nějaký prequel/sequel)! Nedokážu hodnotit díly odděleně, všechny mi splývají podobně jako knihy, v jejichž závěru jsme si toužebně přála co nejrychlejší Harryho likvidaci. Ale celkově to bylo poutavé, zábavné, oddechové, lehounce dojemné. Radcliffe se nám od roztomilého školáčka přes křečovitého puberťáka vyvinul v docela schopného herce, ovšem Fiennesův Voldemort ve mně žádnou hrůzu nevzbudil. Možná, že mu místo dogitální masky měli nechat Fiennesův obličej, aby temný Ralph měl možnost ukázat, co v něm je. Tak jo - sbohem a šáteček...
Prequel X-Menů nezklamal, ale k dokonalosti mu chybí pár podstatných drobností. McAvoy ani Fassbender se se svými hereckými schopnostmi nemusí před svými předchůdci (nebo nástupci:-)) Stewartem a McKellenem vůbec stydět, ale Kevin Bacon byl spíš k smíchu, stejně jako Rose Byrne byla pouze roztomilá, ale herečka z ní asi nebude. V první třetině děj trpí roztříštěností způsobenou neustálým přeskakováním z místa na místo, na konci zase zbytečnou doslovností. Triky výborné, hudba dostatečně monumentální. Ale nejlepší byl stejně Wolverine ve svém hvězdném okamžiku!
Film vypovídající především o absurditě dnešního světa, kdy média manipulují do nesmyslné hysterie milióny lidí a kdy umírněnost je pokládána za bezcitnost. Mediální masáž je zde podána velmi věrohodně a není nutné vědět, zda to bylo přesně a doslova tak, jak je zde popsáno. Krásně, citlivě a výstižně provedeno.
Film jsem kdysi viděla asi ve svých 12 letech a zanechal ve mně pouze pocit militantního ateismu. Dnes, po mnoha letech, ve mně žádné emoce nevzbudil a stěží jsem udržela pozornost. Snad k tomu připěl strašlivý ořez obrazu při vysílání v České televizi, snad hudba, sama o sobě krásná, ale nějak se nehodící k příběhu, snad nepříliš povedený dabing (zejména ženských postav). Příběh mne nezaujal, motivace postav mi byly cizí, jediným výrazným pozitivem byl Michale Caine v jedné ze svých mladších rolí. Ve třicetileté válce bych se asi úplně ztratila...
Moje komentáře
Laskavý dotek (TV film) (2010)
Velmi průměrné a hlavně průhledné televizní drama, s americkým moralistickým happy endem.
Single Man (2009)
Melancholický film o ztracené lásce, s nádhernou melancholockou hudbou a úžasným Colinem.
Zrození Planety opic (2011)
Já si nemůžu pomoct, měla bych asi fandit opicím, ale já vždycky fandím těm sviním lidským... Začátek fakt dobrý, ale závěrečné akční scény byly tuctové (byť technicky dokonalé) a celkový dojem dost zkazily. Jinak slušná zábava, ráda se mrknu na pokračování.
Terapie (TV seriál) (2011)
Na české poměry velmi kvalitní, vážný, neotřelý, poutavý seriál, vedoucí k zamyšlení nad tím, jak je život složitý a vlastně neradostný... Zanechal ve mně smutek, ale i trochu naděje. Seriál stojí na výkonu Karla Rodena, jednoho z mála českých herců, kteří by byli schopni tohle utáhnout. I vedlejší role jsou výborně zahrané, rozpaky ve mně vyvolávala jen Kamila Magálová, které jsem tu její profesorku moc nevěřila.
Melancholia (2011)
Ano, pokud konec světa, tak takto....
Okresní přebor (TV seriál) (2010)
Viděla jsem jen jeden jediný díl, a to ještě z donucení, ale fakt jsem se od srdce zasmála!
Sama v čase normálnosti (TV film) (2010)
Po dlouhé době pro mne přijatelné vylíčení sedmdesátých let, umně propojené s uvěřitelným ženským osudem. Ano, občas to sklouzlo ke karikatuře (zejména flashbacky na opilecké scény se zemřelým manželem), ale většina postav působila daleko věrohodněji než v jiných příbězích z této doby. V životě to takhle prostě občas chodí...
Až na krev (2007)
Více než scénář, herecké výkony, kamera, mi v hlavě utkvěla nekonečná délka filmu (zejména první část, beze slov, byla dosti odrazující) a nervydrásající hudba, která měla zdůraznit okoralost Plainviewovy povahy, ale mně spíš rozčilovala. To, že americké začátky byly drsné a leccos má vliv až do dnešní doby, to je známá věc a nemuseli jsme u toho tak dlouho trpět.
Indočína (1992)
Silná jako smrt je láska... Silný příběh z časů zanikajícího koloniálního světa, o ženách tak silných, že už dnes asi neexistují. Jeden z nejkrásnějších francouzských filmů.
Anonym (2011)
Emmerichem nečekaně klasicky natočený historický film, který se přes veškeré divoce znějící předkládané teorie svou formou drží vcelku při zemi. Přeskakování v čase, obsazení postav dvěma a více herci, to vše může být pro historických reálií neznalého diváka matoucí; úvod a závěr s Derekem Jacobim je okopírovaný (záměrně?) z Brannaghova Jindřicha V.; občas se objeví úlet jako Mozartovo Rekviem, ale jinak jsem se nenudila a opět si připomněla dílo, které musel vytvořit mimořádný znalec lidských duší, ať už se jmenoval jakkoli...
Čapkovy kapsy (TV seriál) (2011)
Čapkovy Povídky jsou (spolu s další tvorbou Karla Čapka) klenotem české literatury, který svými nápady překračuje hraničkní kopečky zeí českých. Tajemné, mystické, humorné, nevšední... velmi dobře natočené.
Sherlock Holmes (2009)
Downey a Law vpluli do svých rolí s lehkostí a šarmem, Mark Strong je ukázkovým arcilotrem, digitální Londýn druhé poloviny devatenáctého století působí kouzelně (i když velmi podobně jako v řadě jiných filmů), ovšem s dvouhodinovou délkou film nějak ztrácí švih a tempo. Rozhodně se nedá vůbec srovnávat s aktualizovanou seriálovou verzí BBC, která mi sedla daleko víc.
Centurion (2010)
Na áčko slabý příběh (cesta odněkud někam, občas někdo umře), na béčko málo poutavé a kýčovité. A ta Rusajda ve skoro hlavní roli piktské bojovnice je zoufalá, i když (naštěstí) nemluví. Fassbender si asi chtěl do sbírky přidat římskou legionářskou zbroj (nebo snad vydělat na nájem?).
Ondine (2009)
Vskutku romantický film, jen tak romantický, jak se dnes dá natočit... Byl by však o něco kouzelnější, kdyby Ondine nepřišla o své tajemství. I tak na mě působil jako melancholické pohlazení po duši. Od Neila Jordana je také možná poctou irské krajině, drsnému, mystickému pobřeží s rybáři, kteří pod slupkou alkoholika ukrývají citlivou duši, a s chápavými faráři suplujícími psychoterapeuta. A také s krásnou hudbou Sigur Rós, která - ač pochází z jiného drsného ostrova - k příběhu tak dobře ladila.
Žena od vedle (1981)
Žena od vedle, příběh ze sousedství, jakých se kolem nás děje plno, jen (naštěstí) nekončí tak fatálně. Končí daleko častěji jako příběh paní Jouveové, která je vypravěčkou a nepatetickou komentátorkou. Civilní a přitom velmi francouzské pojetí spalující vášně mezi dvěma lidmi, kteří nemohli být ani spolu, ani bez sebe. Ještě vcelku štíhlý a mladý Gérard Depardieu a úchvatná tajemná osudová žena Fanny Ardant.
Oněgin (1999)
K dokonalosti přivedený "zbytečný člověk" Ralpha Fiennese - zbytečně odeslané dopisy, zbytečně ztracená láska, zbytečná žárlivost, zbytečný souboj, zbytečně zničený lidský život. Přijatelně přesvědčivé zpracování ruské klasiky, krásná hudba, reálné ruské exteriéry. Výborná rodinná spolupráce sourozenců Fiennesových.
Pastvina (1990)
Ač film plný slavných jmen, byl vcelku k nepřečkání. Typické drama z chudého irského venkova - boj o kus pole a pár kusů dobytka, desetiletí trvající rodinné křivdy, zuřivost, tvrdost srdcí. Nic výjimečného.
Jana Eyreová (TV seriál) (1983)
Seriál BBC z roku 1983 možná nedisponuje tak krásnou šerosvitovou kamerou, ani temně klasickou hudbou jako nová verze z roku 2011, televizní atmosféra z něj čiší v mnoha ohledech, ale po mém soudu tento seriál nejlépe vystihuje podstatu geniálního (a tudíž "nesmrtelného“) románu Charlotte Brontëové. Postupně vysvětluje a výstižně zobrazuje pomalu sílící pouto mezi nespoutaným, divokým, vášnivým, zatrpklým a životem znechuceným Rochesterem a malou, skromnou, nepříliš pohlednou, trochu upjatou, ale přece tak upřímnou, inteligentní a hrdou Janou. Timothy Dalton je sice až příliš hezký, ale dokáže být tak nepříjemný a protivný, že se stává nejskutečnějším Rochesterem. Seriál nevynechává žádnou z podstatných částí románu, a to jej činí úplným a tolik pravdivým. Nicméně souhlasím s některými dalšími přispěvateli, že Jana Eyrová na svoji ultimátní verzi stále čeká.
Láska v bílém pekle (TV seriál) (2004)
Dámy spisovatelky v 19. století (při vší úctě) trošku opisovaly jedna od druhé. Takže pan Thornton je trochu drsnější verzí pana Darcyho z Pýchy a předsudku - nejdřív nelidský drsoň, posléze humanitární samaritán. Navíc je zde nakonec zachráněn nečekaně zbohatnuvší samostatnou hlavní hrdinkou. Velkým přínosem v záplavě jinak úžasných austenovských a brontëovských příběhů je realisticky a dramaticky vylíčené prostředí industriální Anglie poloviny 19. století, plného konfliktů mězi dělníky a majiteli továren v době raného kapitalismu, což nám může mnohé napovědět i v dnešní době... Herecké výkony, hudby , výprava - vše na jedničku.
Fantom opery (2004)
Gerard Butler je pohlednej chlap, ale Leonidas mu sekne o hodně líp než tahle hrůza, která pokazila i strhující Webberovu hudbu.
Ptáci v trní (TV seriál) (1983)
Ať si kritikové obviňují Ptáky v trní z kýče, sladkobolnosti, přehnané romantiky, já je považuji za jednu z nepovedenějších a nejpoutavějších televizních ság. Krásná Rachel Ward, charismatický Richard Chamberlain, v menších rolích hvězdy jako Jean Simmons nebo Christopher Plummer, a zejména krásná hudba Henry Manciniho. Houpavá, podmanivá melodie, podkreslující opakovaný pohřební průvod k hřbitůvku na kopci se skutečně nedá zapomenout. A slza mi vždy ukápne...
Velká země (1958)
Jeden z mála klasických westernů, který přes značnou délku dokázal udržet moji pozornost. Pravda, začátek je rozvleklejší, kovbojské přestřelky a rvačky mě moc nebavily, ale celkové vyznění bylo velmi silné, zejména díky výborným hereckým výkonům (skvělý kontrast uhlazeného a kultivovaného Gregory Pecka s burany z Divokého Západu). Jen mi vrtá hlavou, co tam ten dobytek v té pouštní krajině vlastně žere...
Jana Eyrová (2011)
Tahle Jana není špatná, ale nepatří ani k nejlepším. Upřímně - všechny ty starší mne zaujaly víc. Vznikl ořez románu - nejen v tom, jak je zestručněn děj a zploštěny vedlejší postavy, ale především se vytratilo postupné, jemné budování vztahu mezi Janou a Rochesterem. Zmizely ty silné, sarkastické a přitom tak hluboké a citlivé bytosti, jimiž oba v románu jsou, ztratila se dramatičnost. Zřejmě k tomu přispěla až příliš jemná hudba. Pozitivem je věk Mii Wasikovské, blížící se věku románové Jany, a charisma Michaela Fassbendera, který by si ovšem zasloužil více prostoru. Pro mě jedničkou stále zůstává seriál BBc z rok 1983 s Timothy Daltonem a Zelah Clarke.
Kopí osudu (TV film) (2010)
Indiana Jones v kožených kalhotách s padacím mostem a v dirndlu... aneb pěkný cestopisný snímek po zajímavostech Německa. Jinak hrůza - příšerný byl zejména ochotnický výraz sličné vědkyně.
Thor (2011)
Kenneth Brannagh nezklamal, se sobě vlastní lehkostí a spádem režíruje zejména "nebeské" scény, podbarvené úchvatnou hudbou; ač Chris Hemmsworth není můj typ, byla jsem okouzlena jeho nadšením, zářivostí i nelíčeným smutkem. Kontrast nebeského a pozemského světa však mohl být více zdůrazněn, klíčová bojová scéna s plechovým monstrem mohla přinést něco vynalézavějšího. Ale celkově dobré, zábavné, a třeba někoho přiměje vzít do ruky kromě komiksů i nějaké pěkné zpracování severských mýtů a bájí.
Gladiátor (2000)
Ubohý scénář v dokonalém kabátě.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Díky Bohu je to za námi (doufám, že nikdo nevymyslí nějaký prequel/sequel)! Nedokážu hodnotit díly odděleně, všechny mi splývají podobně jako knihy, v jejichž závěru jsme si toužebně přála co nejrychlejší Harryho likvidaci. Ale celkově to bylo poutavé, zábavné, oddechové, lehounce dojemné. Radcliffe se nám od roztomilého školáčka přes křečovitého puberťáka vyvinul v docela schopného herce, ovšem Fiennesův Voldemort ve mně žádnou hrůzu nevzbudil. Možná, že mu místo dogitální masky měli nechat Fiennesův obličej, aby temný Ralph měl možnost ukázat, co v něm je. Tak jo - sbohem a šáteček...
X-Men: První třída (2011)
Prequel X-Menů nezklamal, ale k dokonalosti mu chybí pár podstatných drobností. McAvoy ani Fassbender se se svými hereckými schopnostmi nemusí před svými předchůdci (nebo nástupci:-)) Stewartem a McKellenem vůbec stydět, ale Kevin Bacon byl spíš k smíchu, stejně jako Rose Byrne byla pouze roztomilá, ale herečka z ní asi nebude. V první třetině děj trpí roztříštěností způsobenou neustálým přeskakováním z místa na místo, na konci zase zbytečnou doslovností. Triky výborné, hudba dostatečně monumentální. Ale nejlepší byl stejně Wolverine ve svém hvězdném okamžiku!
Královna (2006)
Film vypovídající především o absurditě dnešního světa, kdy média manipulují do nesmyslné hysterie milióny lidí a kdy umírněnost je pokládána za bezcitnost. Mediální masáž je zde podána velmi věrohodně a není nutné vědět, zda to bylo přesně a doslova tak, jak je zde popsáno. Krásně, citlivě a výstižně provedeno.
Poslední údolí (1970)
Film jsem kdysi viděla asi ve svých 12 letech a zanechal ve mně pouze pocit militantního ateismu. Dnes, po mnoha letech, ve mně žádné emoce nevzbudil a stěží jsem udržela pozornost. Snad k tomu připěl strašlivý ořez obrazu při vysílání v České televizi, snad hudba, sama o sobě krásná, ale nějak se nehodící k příběhu, snad nepříliš povedený dabing (zejména ženských postav). Příběh mne nezaujal, motivace postav mi byly cizí, jediným výrazným pozitivem byl Michale Caine v jedné ze svých mladších rolí. Ve třicetileté válce bych se asi úplně ztratila...