Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …)
Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose.
Vzhledem k době vzniku pozoruhodně ideologicky nezatížené válečné drama, které může diváka prahnoucího po přímočarém příběhu o zlých nacistech a hodných partyzánech frustrovat vršením těžko zaškatulkovatelných charakterů: sekretářka, která spí s německými důstojníky a zároveň vyzvídá pro odboj, němečtí dezertéři ochotní střílet do vlastních lidí, partyzán, jenž se vyžívá v mučení zrádců a a tak dále. Po zhlédnutí zůstává mnoho otázek ohledně nespravedlnosti, jíž se ve válce, byť by byla nutná a jakkoliv by člověk bojoval na té správné straně, často nelze vyhnout. Film končí v létě po osvobození, ústí však do nesmířenosti. Janu Kačerovi role zklamaného mladého muže jde – zkusil si ji ještě ve skvělém Schormově dramatu „Každý den odvahu“.
Je neuvěřitelné, jak mnoho dokáží v tomto Dreyerově díle sdělit lidské tváře. Hřích i svatost jsou sice záležitostí nitra, a přece nakonec časem zanechají odraz v očích a rysech obličeje. Je těsná – ale nepovrchní – souvislost mezi dobrem a krásou na jedné straně, zlem a ošklivostí na straně druhé. Utrpení Panny Orleánské umí i po dlouhých desetiletích od svého vzniku dál v otevřených srdcích probouzet touhu po následování Krista, mít tvář odsouzené a ne jejích soudců.
Evald Schorm byl filosof na režisérské stolici. Jeho filmy bývají nadité významy, sofistikovaně pomrkávají po divákovi a zašifrovanou chytrostí přebíjejí ostatní své kvality. O Farářově konci to platí zvlášť. Je to laskavá komedie o kostelníkovi, co se vydával za kněze? Je to podobenství o totalitním režimu? Skryté převyprávění Ježíšova života v moderních kulisách? Je to fraška z vesnického jarmarku? Nebo snad do příběhu převedená polemika mezi komunismem a křesťanstvím? Je to tak trochu všechno z vyjmenovaného a ta přetíženost významy oslabila můj divácký zážitek. Snad při dalších zhlédnutích docením to, co jsem napoprvé nestačil pojmout.
Zdeněk Svěrák je obrazem toho, jak vypadá češství, když se povede. Češství sebeironické, před konfliktem a patosem za pomoci humoru prchající, chatařící, agnostické, a pokud zbožné, pak jen plaše. Když se totéž češství nepovede… to jsou třeba Homolkovi. I já jsem zpola Čech a musím a chci toto své určení žít, a když už ho žiji, raději bych se v tom podobal panu Svěrákovi než zmíněné rodince. Ale přece nám leccos doma schází a musím se poohlížet za humny. Hledám-li heroismus, ohnivé sebezřeknutí, vážnost či svatost, podívám se, pokud jde o kinematografii, například k sousedům do Polska, a jinak třeba ke svatému Františku, k oběma Terezám („malé“ i „velké“) nebo k dávným církevním otcům z egyptské pouště, abych u nich hledal inspiraci k zcelení své české neúplnosti.
Tomhuhle zapomenutému pokladu se nedostatky odpouštějí snadno: ať už jde o sem tam nedotáhnutou vedlejší dějovou linku nebo o sem tam až příliš levicový idealismus mladého pátera J.-P. Belmonda. Odpouštějí se snadno, neb zůstávají ve stínu krásných kladů: sebejistá, fešná mladá vdova, komunistka jak řemen, vleze do zpovědnice, aby padremu vysypala, co si o církvi myslí, jenomže chudák narazí na kněze, co se nedá, a k vlastnímu překvapení po chvilce odchází vyzpovídaná. Následují diskuse a diskuse a dlouhá cesta ke konverzi natočené tak diskrétně, nepateticky a věrohodně, že se v dotyčné leckterý obrácenec sám pozná. Jenomže tady příběh nekončí. Bývalá stranice totiž neobjeví jen víru, ale taky lásku a všechno by mezi dvěma hlavními hrdiny neodvratně směřovalo k posteli a k odhalení pokrytectví chlípných služebníků církve, kdyby… a v tom je právě půvab toho příběhu… a to právě nemohu napsat, protože by to byl spoiler. Každopádně děkuji panu Melvillovi a oběma hlavním představitelům za nádhernou poslední půlhodinu. [Tento starý film bude těžko sehnatelný jinak než v DivX – dostupné české titulky jsou však bídné a v mnoha momentech mění smysl vyprávění.]
Příběh mladého konzervativního homosexuálního kněze, staršího liberálního velice aktivně heterosexuálního kněze a ještě staršího bezictného asexuálního kněze, který režisérka pojala jako pamflet proti zlu celibátu a proti pokrytecké katolické sexuální morálce. A je to film hořce zlovolný, manipulativní, hněvivě protikřesťanský, po němž zůstává pachuť v srdci, ale který přesto nejsem sto šmahem hodit do odpadu, neboť mimoděk ukazuje několik modelů, jak neprožívat celibát a jak nežít kněžství, a nutí tak k zamyšlení. Svatý Augustin prohlásil, že hříšníka je třeba milovat, ale hřích nenávidět. Jeden z páterů ve filmu “The Priest”, muž laskavý a bodrý, milenku si vydržující, miluje s hříšníkem i hřích a jeho láska se tak stává falešnou. Sice je schopen vcítit se do slabostí druhých, jelikož vidí slabost svou, ale protože zároveň omlouvá a odmítá ji nazývat pravým jménem, přestává být schopen správně rozlišovat dobro a zlo i ve službě druhým. Jeho práce se pak omezí na sociální činnost a na politická kázání, v nichž se hovoří o povinnostech státu vůči člověku vice než o povinnostech člověka vůči Bohu. Jeho laskavá tolerance není skutečným milosrdenstvím. Jiný páter ve filmu představený – stařičký muž, který se obrnil proti lásce, jež je nebezpečná, zůstává sice věrný slibu čistoty, ale má tvrdé srdce a ve svém zlobném asketismu zjevně nenávidí s hříchem i hřísníky. Hlavní hrdina, mladý kaplan, pak zprvu chce být horlivý ve svém poslání, když se však jeho nadšení nesetká s okamžitou odezvou a když jeho duše nedostane potravu v podobě mnohých obrácených, ozve se v ní potlačený hlad po intimitě. Tu po nasycení volající prázdnotu, která měla patřit jen Bohu, zkusí nasytit lidským vztahem, navíc mimo meze normality. Jeho postava – byť tragická - je však ze všech představených kleriků nejzajímavější, protože skrz selhání, hanbu a veřejné pokoření nachází snad cestu k Bohu blíž – k Bohu, který nemiluje úspěšné a výkonné, ale hříšné, kteří si svou hříšnost přiznávají a zprostřed své bídy volají k Nebi. Film je však pokažen haldami planého, hloupého teologizování, jakož i svou tendenčností. Schází tu postava kněze normálního, natož svatého, a nevěřící člověk po zhlédnutí takového snímku musí nabýt dojmu, že katolická církev je banda podivínů se sexuálními problémy a kněží, že jsou lidé, kteří celibát buď stejně nežijí, anebo si jej zvolili z pochybných důvodů, neboť jsou k manželství stejně nezpůsobilí. Raději bych viděl film, který tyto obecné předsudky – v lidech hluboce zakořeněné a médii pravidelně přiživované - spíš vyvrací, než potvrzuje.
1. Souhlas s Hedkou: tenhle film by rozhodně neměl být přístupný od 12 let.
2. Souhlas s Britrikem: tenhle film už nechci vidět znovu.
3. Nesouhlas s oběma: to, že Černá labuť ukazuje příběh ženy pronásledované vnitřními démony, nečiní snímek démonickým a to, že je zde ukázáno mnoho zla, jej nečiní zlým. Takových cílevědomých, po úspěchu prahnoucích, mezi sebeláskou a sebenenávistí oscilujících a k sebetrýznění jakož i k mentální anorexii přinejmenším tíhnoucích dívek a žen lze dnes potkat mnoho. Člověk je od dětství médii krmen povinností uspět, vyniknout, být vidět. A Nina z Černé labutě je jen extrémním projevem jevu jinak běžného. Dokonce i její protipól v podobě té promiskuitní, nespoutané, jen pro ten dnešní den žijící tanečnice, je typem v současnosti častým. Jde o jakési dva choré extrémy, dva způsoby sobectví, které snímek představuje věrohodně a pravdivě, byť k nim žel neukazuje žádnou alternativu, která by se alespoň blížila normalitě (režisér představení ani hrdinčina matka takovou alternativou určitě nejsou).
4. Filmy jako Černá labuť bych obviňoval spíše z bezvýchodnosti než z démoničnosti. Ukazují bludiště, ale žádnou cestu ven. Aronofsky bravurně představuje diagnózu, která je však obecně známá, ale nepředstaví žádnou terapii. Deprese je dnes na plátně mnoho – asi stejně jako povrchního humoru. Skutečným uměním, řídce se vyskytujícím, je však ukázat naději a ukázat ji tak, aby katarze byla věrohodnou a nesklouzla v kýč. Jenže něco takového klade na tvůrce nárok nejenom na rovině umělecké, ale také morální a duchovní.
5. A nakonec ještě citát z Chestertonovy Ortodoxie, který neplatí jen ve vztahu k románům počátku 20. století ale i ve vztahu k filmům počátku století 21.: „V starých pohádkách je hrdina normální mladý muž. Úžasná jsou jen jeho dobrodružství: ohromují ho, poněvadž je normální. V moderním psychologickém románu je hrdina nenormální; střed není uprostřed. (…) Pohádka vypráví o tom, co učiní normální člověk v bláznivém světě. Střízlivý realistický román dneška popisuje zásadně to, co ve všedním světě udělá šílenec.“ Jsme dnes až příliš fascinováni chorobností, výstředností, abnormalitou a zlem. Snáze se točí a větší úspěch sklízejí filmy o nacistických pohlavárech než o světcích, o lidech psychicky nemocných, než o těch zdravých.
6. Černou labuť nemohu hvězdičkovat. Filmařsky je zvládnutá brilantně a není pokažena planým pseudofilosofováním jako starší Aronofského Fontána. Po duchovní stránce jde však o pěkně jedovatou stravu. Výsledek se pohybuje někde mezi pěti hvězdičkami a odpadem, ale určitě ne u hvězdiček tří, které značí průměr a které tomuto snímku – v mnoha ohledech extrémnímu – rozhodně nepřísluší.
Kreslená beznaděj. Srdcervoucí... ale co dál? Skrývá film kromě apelu na city ještě jiné poselství, než že válka je strašná a srmt dětí v ní ještě strašnější?
Vměstnávání několikasetstránkových chytrých románů do dvouhodinových filmů je úkol nevděčný. Tenhle pokus není zlý. Sám ho mám za pěknou ilustraci, má sestra však, která knihu dočetla jen několik hodin před návštěvou kina, po zlhlédnutí snímku oprávněně poznamenala, že na plátně zůstal z Brontëové díla spíše líbivý pocvrch, příběh se svými zvraty, ale ztratila se hloubka. Ale jaké hlubiny lze také očekávat ve 120 minutách? Někdy však nešlo jen o zploštění, ale i o vychýlení postav: malá Jane je příliš spratkovitá (dospělá je nicméně obsazena dobře), v knize éterická Helen působí zde jako blouznivka, z Blanche Ingramové, jež má být ve své bezcitnosti přeci jen oduševnělá a krásná, se stala hned na první pohled podezřelá karikatura a též z Jana Křtitele zůstala pouze slupka náboženského fanatika. Nešťastně nedovysvětlená zůstává též motivace Janina závěrečného rozhodnutí, které zde působí jako vítězství citů nad morální volbou, což tak v románu vůbec není. Miss Eyrová - jedna z vůbec nejkrásnějších literárních hrdinek - totiž okouzluje právě úchvatným spojením citovosti a mravní zásadovosti. Inu, ani tato dvacátá šestá adaptace románu zjevně není definitivní...
Po tomto filmu by měla v kině zůstat světla zhasnutá ještě alespoň hodinu. (...) (…) Nevydržel jsem to a vypravil jsem se na film podruhé. Pár lidí během promítání zase odešlo, mnozí jiní se i tentokrát začali ve chvíli, kdy se na plátně objevil dinosaurus, smát, další si šeptali jako žáci na nudné hodině. A přitom Strom života není složitý snímek: naopak, pojednává o těch nejprostších pravdách, klade ty nejzákladnější otázky, a od diváka nežádá ani tolik intelektuální výkony jako spíše pozorné ztišení, kterého televizí a internetem rozptýlený, městem ohlušený, novinami o údiv nad podstatnými věcmi připravený divák dnes není příliš schopen. A jsou další důvody, proč Malickovo dílo vyvolává neklidné vrtění se v sedačkách: vyžaduje totiž otevřenost pro Boha, samo je jednou dlouhou, mnohohlasou modlitbou ve slovech, obrazech i hudbě. Jenomže v České kotlině je Bůh tabu jako málokteré jiné téma – ve slušné společnosti se o něm prostě nemluví a také slušné snímky o něm mlčí, jinak je to navýsost trapné (v soukromí ať si každý dělá, co chce). Dalším důvodem divácké rozpačitosti může být neschopnost uzávorkování ironie, jež je českým národním sportem (sportem, na němž se jako na jednom z mála podílím) a která nás chrání někdy před hloupým patosem, jindy však žel před skutečností. Ke kinematografii u nás patří nadsázka a smíchem se bráníme příliš vážným otázkám. K porozumění Stromu života by mnohým, kdo litovali zakoupeného lístku, možná pomohla též orientace v Bibli. Ve zkratce, velmi neexplicitně, v aluzích leckdy nenápadných se tu totiž představí příběh Stvoření a Pádu, Kain s Abelem, podobenství o ztraceném synu, Pavlovy listy („Dělám to, co nenávidím…“) a zejména kniha Job. Neznám druhý film, který by byl tak plný touhy po Bohu. A přitom tak neagresivně, nekazatelsky… Mnoho by se k tomu všemu dalo napsat, ale rozebírat Malickův opus na částečky je škoda. Je určen k rozjímání, k přitakávajícímu zakoušení, ne k analýzám. Rozložit do slov jde stejně málo jako třeba nějaká Bachova kantáta.
Závěr potterovské série představuje boj dobra a zla v jádru jako zápas mezi ochotou k sebeoběti na jedné straně a obětováním ostatních ve jménu touhy po vlastní nesmrtelnosti na straně druhé. Je to povedený, nepovrchní závěr a v knize může být, tuším, ještě lepší. Způsob užívání magie jako prostředku manipulace v rukou kladných postav je místy sporný. Schází tu také skutečná konverze - tábory dobra a zla jsou až příliš neprostupné. Chybí tu pokání a milost jako nástroj přechodu ze tmy ke světlu. Ale to jsou spíše drobné vady na kráse jinak povedené fantasy. Dokonce sám vatikánský deník L´Osservatore Romano snímek doporučuje, takže i skruplóznější katolíci si mohou oddychnout a bez pocitu viny do kina vyrazit.
Padla na mě z toho seriálu zvláštní něha a ne a ne se pustit. Nikdy bych si nepomyslel, že si mě může něco tak obskurního jako líně plynoucí, filosofující anime o hledání spásy získat. Ale stalo se. Často jsem sice zíval a těžko jsem snášel nepoměr mezi množstvím otázek a nedostatkem odpovědí, ale přece se mi to líbilo. Byť tato minisérie vznikla v Japonsku, je v ní mnoho s křesťanstvím rezonujících motivů: pozoruhodný se mi zdál zejména důraz na přednost lásky přijímané před tou dávanou. Nemůže milovat, kdo se nenechá milovat. To platí pro svět Haibane a pro katolictví jakbysmet.. Duchovně tedy tento produkt vzdálených ostrovů, řekl bych, neškodí, spíše zušlechťuje.
Motiv pokušení moci je působivý (byť podstatně povrchněji podaný než třeba v Pánu prstenů), stejně tak působivé je i několikeré varování, že účel nesmí světit prostředky, ale jinak - všem, kdo Hvězdným válkám narozdíl ode mne rozumějí se tímto omlouvám - mi z filmu v hlavě zbyl především guláš z plastu, světélek a barev, k němuž se už nechci vracet. Navíc: snadnost kosmického cestování ve světě Hvězdných válek ruší iluzi dálky, takže onen obydlený vesmír, jenž má být teoreticky poskládán z myriád planet, se jeví spíše jako rozhádaná vesnice. Anakinova proměna, stejně jako kancléřovo přiznání barvy jsou okamžiky působivé, ale schází jim adekvátní protipól. Síly zla tu fascinují, síly dobra se naopak zdají jaksi mdlé a bezzubé. Možná bych se měl na Pomstu Sithů podívat podruhé, abych ji docenil: brání mi v tom však strach z epileptického záchvatu při pohledu na míhající se světelné meče a taky jistý pocit viny nad každou popkulturně prolelkovanou minutou života, jenž mi byl svěřen.
Koňská dávka sentimentu, jíž lze kromě občasných dějových zkratek a jisté za-vlasy-přitaženosti závěru těžko co vytknout. Duo Leone+Morricone je patrně tou vůbec nejprofesionálnější ždímačkou na emoce. A duše romantické, pro něž k příběhům o přátelství patří zrada a k lásce ztrácení a k hrdinům nejprve dychtivá očekávání a posléze sladkobolné vzpomínky, budou plesat. Kam se však poděla pátá hvězdička? V jásání mi překáží zbloudilost všech ústředních postav - hrdinové se potácejí od jednoho iluzivního cíle k druhému, motivuje je touha po penězích, po ženě, po moci nebo po úspěchu a zůstávají slepí, ať už se jim sny splní nebo ne. Nikde ani náznak smíření či vykoupení. I Noodlesovo (ne)jednání v závěru je spíše projevem únavy, rezignace a potřeby uchovat si ve vzpomínkách "snazší" verzi minulosti. A navíc: byť snímek nijak nezamlčuje stíny na charakterech postav, přece svou nostalgizující atmosférou nepřímo glorifikuje svět zločinu. To, co mi vadilo u "Podrazu", vadí mi i tady. Vadí to mému rozumu - srdce je uchváceno.
Před několika měsíci vznikl mezi bohoslovci spor, zda je lepší Terminátor I nebo II. Stavěl jsem se za jedničku, ale argumentů jsem mnoho neměl, spíše vzpomínek na emoce z blaženě vkusuprostých klukovských let, kdy člověku pramálo záleželo na tom, kdo je Dostojevský a kdy ho mnohem víc než Raskolnikovova sekera zajímal Indyho bič. I bylo (v čase hanebného postzkouškového lelkování) rozhodnuto, že se oba filmy - v rámci objektivizace hodnocení - zhlédnou znovu a že se určí, který z nich zaslouží vavřín. Když byly čtyři hodiny života takto mrzce proplýtvány, nezbylo mi než uznat, že ten Terminátor II skutečně asi je promyšlenější a akčnější a zábavnější a vtipnější a méně oplývající podivnými dámskými účesy a zrůdnou disco hudbou. A přece mám jedničku raději: pro onu atmosféru ohrožení, pro (ehm...) téměř mariánský rozměr příběhu (síly temna ohrožují ženu, jež má porodit zachránce), pro tu nepravděpodobnou naději a pro kouzelný patos poslední scény. Dvojka je příliš akční, příliš přecpaná hláškami - což oboje patří k žánru a což oboje mě nechává více méně chladným. Seminární spor tedy stále nebyl vyřešen. Chvála Bohu, že na podobné prokrastinační zábavy nezbývá čas častěji...
Náznak jakéhosi přesahu a implicitní kritika xenofobie je sice fajn, ale film by musel výrazně zpomalit a ubrat na divokém střihu, aby dovolil přemýšlení. Jenže to by potom zase byly podstatně patrnější díry ve scénáři, jichž je mnoho.
Přiznám se, že příliš nedokážu (a ani nechci) v Duchu úlu vidět alegorii frankistického Španělska. Film je mnohem spíš náhledem do dětského světa - dává na chvíli spoluprožít úžas i hrůzu sedmileté hloubavé Any, pro niž se dosud skutečnost prolíná s fantazií a která se především poprvé setkává a vyrovnává se smrtí. Dítě je tu ukázáno jako víc než jen nedospělý člověk, spíše jako bytost vnímající realitu, již všedností otupělý dospělý již vidět přestal. Tenhle pomalý, jinotajný snímek mě sice místy nebavil, ale přece si mě získal kouzelným melancholičnem, atmosférou hlubokého, ale ne zoufalého, smutku, který se jím prolíná a je sdělován holou krajinou, polorozpadlými domy i tvářemi postav.
Malickova prvotina: Historka o jednom romantickém zabijákovi, co vypadá jako James Dean, a znuděné holce odvedle, podaná bez glorifikace zločinu (vznik zločineckých legend je v závěru spíš ironizován), ale i bez moralizování. Režisér nesoudí lidi, snaží se spíše zachytit krásu světa a zlo, které je v něm, pocit ztraceného ráje a stesk po místě, kde štěstí nepomíjí, což pak v různých variacích natočil ještě několikrát znovu a pokaždé výtečně. Příběh jako by byl spíše kulisou k postavám.
Byť jsem se místy nahlas smál, nedíval jsem se na komedii, ale na mrazivé memento. O člověku, jenž se propadne z chlapeckých snů do samoty středního věku, kde se jeho největším nepřítelem stane vlastní já ověšené psychickými neduhy od deprese, přes hypochodnrii až po nutkavou neurózu. Za pomoci stovek směšných rituálů se hrdina snaží obrnit před hrůzou ze světa a z žití a nic už nedokáže skrz jeho krunýř proniknout. Film vyznívá zoufale, ale přece jsem rád, že jsem ho viděl: byl pro mě cenným upozorněním.
Podle skutečné události natočený příběh dvou holandských kalvínských sester, starých panen, které za druhé světové války nemarní čas a věnují se ukrývání židovských uprchlíků… než jsou chyceny a převezeny do koncentračního tábora. Film má řadu kladů a také řadu záporů. Mezi ty první patří krásně nasnímaný, smutný Harlem, poskládaný z cihel a plavebních kanálů. Též mnohé postřehy o Bohu, zejména ty vyřčené v kontextu lágru stojí za pozornost. Obě bodré dámy jsou výtečně zahrané, stejně jako jejich metuzalémovitý otec. Navíc se tu v roli bázlivého protestantského pastora mihne i budoucí suverén sir Humphrey Appleby ze seriálu Jistě, pane ministře. Pokud jde o negativa: snímek se snaží být stravitelným pro široké americké publikum, což mu umělecky ne zrovna prospívá: koncentrační tábor tu působí poměrně laskavě a navíc nad jeho bránou ční onen známý nápis ne v němčině, nýbrž v angličtině („Work makes freedom“). Též se tu až příliš tlačí na evangelizační pilu, na což je český divák (i věřící), mnohdy háklivý, neb se nerad cítí ideologicky zpracováván. Po duchovních filmech přímo prahnu, ne tolik už po zfilmovaných kázáních. Možná však jen málo rozumím protestantské spiritualitě. Navzdory všem mínusům tenhle kus stojí za zhlédnutí.
"Nebesa (a obilná pole) vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou." (Ž 19, 2) "V tomto světě jste cizinci bez domovského práva." (1P 2, 11). Zejména o tom dvojím ke mně mluvily Nebeské dny: o tom, že svět je krásný a o tom, že v něm nejsme doma. V příběhu skoro banálním (jehož prostota je však záměrná, neboť Malick chce - a umí - točit filmy rozjímavé nebo ještě spíše kontemplativní) střídá iluzi spočinutí skutečnost ztráty. Ona chvilková hra na ráj byla zaplacena mravním kompromisem a neobešla se bez následků. Režisér však své hrdiny nesoudí: tohle není "kino morálního neklidu", ale meditace o samotě a blízkosti, o domově a putování. Přičemž roli určitě ne vedlejší tu hraje až bolestně krásná, prostá krajina, jež nutí žasnout.
Dnes se v psychologii mnoho mluvívá o rodinné terapii, v církevním kontextu zase o (někdy kontroverzním) "uzdravování rodových kořenů", tento film je pak jakousi sondou do jedné pruské vesnice, která by takovou kolektivní terapii a kolektivní uzdravení potřebovala. Pod povrchem lehce protestantsky upjaté venkovské harmonie se tu skrývají různé formy zla a a různá zranění, která vytvářejí chorobný mikrosvět, kde jsou téměř všichni zúčastnění zároveň oběťmi i viníky.
Lurdy představené s chladným „kubrickovským“ odstupem a s jízlivostí jak z „Hoří, má panenko“. Zájezd poutníků, který má lidem nemocným a osamělým, pomoci aspoň na chvíli rozehnat samotu a přinést duchovní, případně i tělesné uzdravení, je ve skutečnosti poznamenán mnoha podobami lidské lhostejnosti, zatvrzelosti a sobectví. Ani ta ochrnutá, opuštěná žena, která tu posléze možná je a možná není uzdravena, není výjimkou. Není to zbožný film ani film snadný, nýbrž hořká, místy přímo zlovolná podívaná, která nepřipraveného diváka duchovně spíš vysaje, než posílí. „Lurdy“ Jessiky Hausner představují výtečnou provokaci, drsnou, ale neřekl bych, že přímo rouhavou. Útěchu však neposkytnou. [díky Artranovi za postřehy]
Špatný Weirův film je pořád docela dobrý film, ale... Byť tu byla načrtnuta mnohá zajímavá témata (individualismus versus spolupráce, zahořklost versus odpuštění, vina versus vykoupení…) a byť některé části byly přímo úchvatné (přechod pouště), jako celek to nefunguje. Na 4000 kilometrů je, zdá se, 130 filmových minut málo. Snímek by býval potřeboval několikanásobně zvýšit stopáž, aby neupadl do zkratkovitosti a šablonovitosti. Takto to působí spíše jako dlouhá upoutávka na něco, co mohlo být velkým dílem.
Víc než válečný film; nepřevoditelný do slov, odehrávající se v napětí mezi rajskou přírodou a zabíjením, Stvořením a Pádem. V těchto kulisách je diváku dáno nahlédnout do lidských srdcí, celé plejády srdcí s jejich výškami i hloubkami. Některá jsou sevřena strachem, jiná v modlitbě prosí za životy svěřených vojáků, další žasnou nad krásou zlem stiženého světa, ještě další nevěří, ale milují a touží po Bohu („Pokud Tě v tomto životě nepotkám, dej, ať nepřestanu cítit prázdnotu na Tvém místě.“), jiná propadnou lhostejnosti, cynismu, anebo vlastním snům o seberealizaci, jiným pomůže odloučení poodhalit něco z tajemství lásky. I přes všechno napětí a akci je Tenká červená linie tím nejmeditativnějším filmem z válečného prostředí, jaký jsem měl dosud tu čest poznat, a také nejduchovnějším. Superlativ by se našlo bezpočet. Strhující zážitek. Jeden z nejlepších snímků, jaké jsem kdy viděl.
Moje komentáře
Hosté Večeře Páně (1962)
Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …)
Popel a démant (1958)
Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose.
Smrt si říká Engelchen (1963)
Vzhledem k době vzniku pozoruhodně ideologicky nezatížené válečné drama, které může diváka prahnoucího po přímočarém příběhu o zlých nacistech a hodných partyzánech frustrovat vršením těžko zaškatulkovatelných charakterů: sekretářka, která spí s německými důstojníky a zároveň vyzvídá pro odboj, němečtí dezertéři ochotní střílet do vlastních lidí, partyzán, jenž se vyžívá v mučení zrádců a a tak dále. Po zhlédnutí zůstává mnoho otázek ohledně nespravedlnosti, jíž se ve válce, byť by byla nutná a jakkoliv by člověk bojoval na té správné straně, často nelze vyhnout. Film končí v létě po osvobození, ústí však do nesmířenosti. Janu Kačerovi role zklamaného mladého muže jde – zkusil si ji ještě ve skvělém Schormově dramatu „Každý den odvahu“.
Utrpení Panny orleánské (1928)
Je neuvěřitelné, jak mnoho dokáží v tomto Dreyerově díle sdělit lidské tváře. Hřích i svatost jsou sice záležitostí nitra, a přece nakonec časem zanechají odraz v očích a rysech obličeje. Je těsná – ale nepovrchní – souvislost mezi dobrem a krásou na jedné straně, zlem a ošklivostí na straně druhé. Utrpení Panny Orleánské umí i po dlouhých desetiletích od svého vzniku dál v otevřených srdcích probouzet touhu po následování Krista, mít tvář odsouzené a ne jejích soudců.
Farářův konec (1968)
Evald Schorm byl filosof na režisérské stolici. Jeho filmy bývají nadité významy, sofistikovaně pomrkávají po divákovi a zašifrovanou chytrostí přebíjejí ostatní své kvality. O Farářově konci to platí zvlášť. Je to laskavá komedie o kostelníkovi, co se vydával za kněze? Je to podobenství o totalitním režimu? Skryté převyprávění Ježíšova života v moderních kulisách? Je to fraška z vesnického jarmarku? Nebo snad do příběhu převedená polemika mezi komunismem a křesťanstvím? Je to tak trochu všechno z vyjmenovaného a ta přetíženost významy oslabila můj divácký zážitek. Snad při dalších zhlédnutích docením to, co jsem napoprvé nestačil pojmout.
Tatínek (2004)
Zdeněk Svěrák je obrazem toho, jak vypadá češství, když se povede. Češství sebeironické, před konfliktem a patosem za pomoci humoru prchající, chatařící, agnostické, a pokud zbožné, pak jen plaše. Když se totéž češství nepovede… to jsou třeba Homolkovi. I já jsem zpola Čech a musím a chci toto své určení žít, a když už ho žiji, raději bych se v tom podobal panu Svěrákovi než zmíněné rodince. Ale přece nám leccos doma schází a musím se poohlížet za humny. Hledám-li heroismus, ohnivé sebezřeknutí, vážnost či svatost, podívám se, pokud jde o kinematografii, například k sousedům do Polska, a jinak třeba ke svatému Františku, k oběma Terezám („malé“ i „velké“) nebo k dávným církevním otcům z egyptské pouště, abych u nich hledal inspiraci k zcelení své české neúplnosti.
Léon Morin, prętre (1961)
Tomhuhle zapomenutému pokladu se nedostatky odpouštějí snadno: ať už jde o sem tam nedotáhnutou vedlejší dějovou linku nebo o sem tam až příliš levicový idealismus mladého pátera J.-P. Belmonda. Odpouštějí se snadno, neb zůstávají ve stínu krásných kladů: sebejistá, fešná mladá vdova, komunistka jak řemen, vleze do zpovědnice, aby padremu vysypala, co si o církvi myslí, jenomže chudák narazí na kněze, co se nedá, a k vlastnímu překvapení po chvilce odchází vyzpovídaná. Následují diskuse a diskuse a dlouhá cesta ke konverzi natočené tak diskrétně, nepateticky a věrohodně, že se v dotyčné leckterý obrácenec sám pozná. Jenomže tady příběh nekončí. Bývalá stranice totiž neobjeví jen víru, ale taky lásku a všechno by mezi dvěma hlavními hrdiny neodvratně směřovalo k posteli a k odhalení pokrytectví chlípných služebníků církve, kdyby… a v tom je právě půvab toho příběhu… a to právě nemohu napsat, protože by to byl spoiler. Každopádně děkuji panu Melvillovi a oběma hlavním představitelům za nádhernou poslední půlhodinu. [Tento starý film bude těžko sehnatelný jinak než v DivX – dostupné české titulky jsou však bídné a v mnoha momentech mění smysl vyprávění.]
Priest (1994)
Příběh mladého konzervativního homosexuálního kněze, staršího liberálního velice aktivně heterosexuálního kněze a ještě staršího bezictného asexuálního kněze, který režisérka pojala jako pamflet proti zlu celibátu a proti pokrytecké katolické sexuální morálce. A je to film hořce zlovolný, manipulativní, hněvivě protikřesťanský, po němž zůstává pachuť v srdci, ale který přesto nejsem sto šmahem hodit do odpadu, neboť mimoděk ukazuje několik modelů, jak neprožívat celibát a jak nežít kněžství, a nutí tak k zamyšlení. Svatý Augustin prohlásil, že hříšníka je třeba milovat, ale hřích nenávidět. Jeden z páterů ve filmu “The Priest”, muž laskavý a bodrý, milenku si vydržující, miluje s hříšníkem i hřích a jeho láska se tak stává falešnou. Sice je schopen vcítit se do slabostí druhých, jelikož vidí slabost svou, ale protože zároveň omlouvá a odmítá ji nazývat pravým jménem, přestává být schopen správně rozlišovat dobro a zlo i ve službě druhým. Jeho práce se pak omezí na sociální činnost a na politická kázání, v nichž se hovoří o povinnostech státu vůči člověku vice než o povinnostech člověka vůči Bohu. Jeho laskavá tolerance není skutečným milosrdenstvím. Jiný páter ve filmu představený – stařičký muž, který se obrnil proti lásce, jež je nebezpečná, zůstává sice věrný slibu čistoty, ale má tvrdé srdce a ve svém zlobném asketismu zjevně nenávidí s hříchem i hřísníky. Hlavní hrdina, mladý kaplan, pak zprvu chce být horlivý ve svém poslání, když se však jeho nadšení nesetká s okamžitou odezvou a když jeho duše nedostane potravu v podobě mnohých obrácených, ozve se v ní potlačený hlad po intimitě. Tu po nasycení volající prázdnotu, která měla patřit jen Bohu, zkusí nasytit lidským vztahem, navíc mimo meze normality. Jeho postava – byť tragická - je však ze všech představených kleriků nejzajímavější, protože skrz selhání, hanbu a veřejné pokoření nachází snad cestu k Bohu blíž – k Bohu, který nemiluje úspěšné a výkonné, ale hříšné, kteří si svou hříšnost přiznávají a zprostřed své bídy volají k Nebi. Film je však pokažen haldami planého, hloupého teologizování, jakož i svou tendenčností. Schází tu postava kněze normálního, natož svatého, a nevěřící člověk po zhlédnutí takového snímku musí nabýt dojmu, že katolická církev je banda podivínů se sexuálními problémy a kněží, že jsou lidé, kteří celibát buď stejně nežijí, anebo si jej zvolili z pochybných důvodů, neboť jsou k manželství stejně nezpůsobilí. Raději bych viděl film, který tyto obecné předsudky – v lidech hluboce zakořeněné a médii pravidelně přiživované - spíš vyvrací, než potvrzuje.
Černá labuť (2010)
1. Souhlas s Hedkou: tenhle film by rozhodně neměl být přístupný od 12 let. 2. Souhlas s Britrikem: tenhle film už nechci vidět znovu. 3. Nesouhlas s oběma: to, že Černá labuť ukazuje příběh ženy pronásledované vnitřními démony, nečiní snímek démonickým a to, že je zde ukázáno mnoho zla, jej nečiní zlým. Takových cílevědomých, po úspěchu prahnoucích, mezi sebeláskou a sebenenávistí oscilujících a k sebetrýznění jakož i k mentální anorexii přinejmenším tíhnoucích dívek a žen lze dnes potkat mnoho. Člověk je od dětství médii krmen povinností uspět, vyniknout, být vidět. A Nina z Černé labutě je jen extrémním projevem jevu jinak běžného. Dokonce i její protipól v podobě té promiskuitní, nespoutané, jen pro ten dnešní den žijící tanečnice, je typem v současnosti častým. Jde o jakési dva choré extrémy, dva způsoby sobectví, které snímek představuje věrohodně a pravdivě, byť k nim žel neukazuje žádnou alternativu, která by se alespoň blížila normalitě (režisér představení ani hrdinčina matka takovou alternativou určitě nejsou). 4. Filmy jako Černá labuť bych obviňoval spíše z bezvýchodnosti než z démoničnosti. Ukazují bludiště, ale žádnou cestu ven. Aronofsky bravurně představuje diagnózu, která je však obecně známá, ale nepředstaví žádnou terapii. Deprese je dnes na plátně mnoho – asi stejně jako povrchního humoru. Skutečným uměním, řídce se vyskytujícím, je však ukázat naději a ukázat ji tak, aby katarze byla věrohodnou a nesklouzla v kýč. Jenže něco takového klade na tvůrce nárok nejenom na rovině umělecké, ale také morální a duchovní. 5. A nakonec ještě citát z Chestertonovy Ortodoxie, který neplatí jen ve vztahu k románům počátku 20. století ale i ve vztahu k filmům počátku století 21.: „V starých pohádkách je hrdina normální mladý muž. Úžasná jsou jen jeho dobrodružství: ohromují ho, poněvadž je normální. V moderním psychologickém románu je hrdina nenormální; střed není uprostřed. (…) Pohádka vypráví o tom, co učiní normální člověk v bláznivém světě. Střízlivý realistický román dneška popisuje zásadně to, co ve všedním světě udělá šílenec.“ Jsme dnes až příliš fascinováni chorobností, výstředností, abnormalitou a zlem. Snáze se točí a větší úspěch sklízejí filmy o nacistických pohlavárech než o světcích, o lidech psychicky nemocných, než o těch zdravých. 6. Černou labuť nemohu hvězdičkovat. Filmařsky je zvládnutá brilantně a není pokažena planým pseudofilosofováním jako starší Aronofského Fontána. Po duchovní stránce jde však o pěkně jedovatou stravu. Výsledek se pohybuje někde mezi pěti hvězdičkami a odpadem, ale určitě ne u hvězdiček tří, které značí průměr a které tomuto snímku – v mnoha ohledech extrémnímu – rozhodně nepřísluší.
Hrob světlušek (1988)
Kreslená beznaděj. Srdcervoucí... ale co dál? Skrývá film kromě apelu na city ještě jiné poselství, než že válka je strašná a srmt dětí v ní ještě strašnější?
Jana Eyrová (2011)
Vměstnávání několikasetstránkových chytrých románů do dvouhodinových filmů je úkol nevděčný. Tenhle pokus není zlý. Sám ho mám za pěknou ilustraci, má sestra však, která knihu dočetla jen několik hodin před návštěvou kina, po zlhlédnutí snímku oprávněně poznamenala, že na plátně zůstal z Brontëové díla spíše líbivý pocvrch, příběh se svými zvraty, ale ztratila se hloubka. Ale jaké hlubiny lze také očekávat ve 120 minutách? Někdy však nešlo jen o zploštění, ale i o vychýlení postav: malá Jane je příliš spratkovitá (dospělá je nicméně obsazena dobře), v knize éterická Helen působí zde jako blouznivka, z Blanche Ingramové, jež má být ve své bezcitnosti přeci jen oduševnělá a krásná, se stala hned na první pohled podezřelá karikatura a též z Jana Křtitele zůstala pouze slupka náboženského fanatika. Nešťastně nedovysvětlená zůstává též motivace Janina závěrečného rozhodnutí, které zde působí jako vítězství citů nad morální volbou, což tak v románu vůbec není. Miss Eyrová - jedna z vůbec nejkrásnějších literárních hrdinek - totiž okouzluje právě úchvatným spojením citovosti a mravní zásadovosti. Inu, ani tato dvacátá šestá adaptace románu zjevně není definitivní...
Strom života (2011)
Po tomto filmu by měla v kině zůstat světla zhasnutá ještě alespoň hodinu. (...) (…) Nevydržel jsem to a vypravil jsem se na film podruhé. Pár lidí během promítání zase odešlo, mnozí jiní se i tentokrát začali ve chvíli, kdy se na plátně objevil dinosaurus, smát, další si šeptali jako žáci na nudné hodině. A přitom Strom života není složitý snímek: naopak, pojednává o těch nejprostších pravdách, klade ty nejzákladnější otázky, a od diváka nežádá ani tolik intelektuální výkony jako spíše pozorné ztišení, kterého televizí a internetem rozptýlený, městem ohlušený, novinami o údiv nad podstatnými věcmi připravený divák dnes není příliš schopen. A jsou další důvody, proč Malickovo dílo vyvolává neklidné vrtění se v sedačkách: vyžaduje totiž otevřenost pro Boha, samo je jednou dlouhou, mnohohlasou modlitbou ve slovech, obrazech i hudbě. Jenomže v České kotlině je Bůh tabu jako málokteré jiné téma – ve slušné společnosti se o něm prostě nemluví a také slušné snímky o něm mlčí, jinak je to navýsost trapné (v soukromí ať si každý dělá, co chce). Dalším důvodem divácké rozpačitosti může být neschopnost uzávorkování ironie, jež je českým národním sportem (sportem, na němž se jako na jednom z mála podílím) a která nás chrání někdy před hloupým patosem, jindy však žel před skutečností. Ke kinematografii u nás patří nadsázka a smíchem se bráníme příliš vážným otázkám. K porozumění Stromu života by mnohým, kdo litovali zakoupeného lístku, možná pomohla též orientace v Bibli. Ve zkratce, velmi neexplicitně, v aluzích leckdy nenápadných se tu totiž představí příběh Stvoření a Pádu, Kain s Abelem, podobenství o ztraceném synu, Pavlovy listy („Dělám to, co nenávidím…“) a zejména kniha Job. Neznám druhý film, který by byl tak plný touhy po Bohu. A přitom tak neagresivně, nekazatelsky… Mnoho by se k tomu všemu dalo napsat, ale rozebírat Malickův opus na částečky je škoda. Je určen k rozjímání, k přitakávajícímu zakoušení, ne k analýzám. Rozložit do slov jde stejně málo jako třeba nějaká Bachova kantáta.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Závěr potterovské série představuje boj dobra a zla v jádru jako zápas mezi ochotou k sebeoběti na jedné straně a obětováním ostatních ve jménu touhy po vlastní nesmrtelnosti na straně druhé. Je to povedený, nepovrchní závěr a v knize může být, tuším, ještě lepší. Způsob užívání magie jako prostředku manipulace v rukou kladných postav je místy sporný. Schází tu také skutečná konverze - tábory dobra a zla jsou až příliš neprostupné. Chybí tu pokání a milost jako nástroj přechodu ze tmy ke světlu. Ale to jsou spíše drobné vady na kráse jinak povedené fantasy. Dokonce sám vatikánský deník L´Osservatore Romano snímek doporučuje, takže i skruplóznější katolíci si mohou oddychnout a bez pocitu viny do kina vyrazit.
Haibane renmei (TV seriál) (2002)
Padla na mě z toho seriálu zvláštní něha a ne a ne se pustit. Nikdy bych si nepomyslel, že si mě může něco tak obskurního jako líně plynoucí, filosofující anime o hledání spásy získat. Ale stalo se. Často jsem sice zíval a těžko jsem snášel nepoměr mezi množstvím otázek a nedostatkem odpovědí, ale přece se mi to líbilo. Byť tato minisérie vznikla v Japonsku, je v ní mnoho s křesťanstvím rezonujících motivů: pozoruhodný se mi zdál zejména důraz na přednost lásky přijímané před tou dávanou. Nemůže milovat, kdo se nenechá milovat. To platí pro svět Haibane a pro katolictví jakbysmet.. Duchovně tedy tento produkt vzdálených ostrovů, řekl bych, neškodí, spíše zušlechťuje.
Star Wars: Epizoda III - Pomsta Sithů (2005)
Motiv pokušení moci je působivý (byť podstatně povrchněji podaný než třeba v Pánu prstenů), stejně tak působivé je i několikeré varování, že účel nesmí světit prostředky, ale jinak - všem, kdo Hvězdným válkám narozdíl ode mne rozumějí se tímto omlouvám - mi z filmu v hlavě zbyl především guláš z plastu, světélek a barev, k němuž se už nechci vracet. Navíc: snadnost kosmického cestování ve světě Hvězdných válek ruší iluzi dálky, takže onen obydlený vesmír, jenž má být teoreticky poskládán z myriád planet, se jeví spíše jako rozhádaná vesnice. Anakinova proměna, stejně jako kancléřovo přiznání barvy jsou okamžiky působivé, ale schází jim adekvátní protipól. Síly zla tu fascinují, síly dobra se naopak zdají jaksi mdlé a bezzubé. Možná bych se měl na Pomstu Sithů podívat podruhé, abych ji docenil: brání mi v tom však strach z epileptického záchvatu při pohledu na míhající se světelné meče a taky jistý pocit viny nad každou popkulturně prolelkovanou minutou života, jenž mi byl svěřen.
Tenkrát v Americe (1984)
Koňská dávka sentimentu, jíž lze kromě občasných dějových zkratek a jisté za-vlasy-přitaženosti závěru těžko co vytknout. Duo Leone+Morricone je patrně tou vůbec nejprofesionálnější ždímačkou na emoce. A duše romantické, pro něž k příběhům o přátelství patří zrada a k lásce ztrácení a k hrdinům nejprve dychtivá očekávání a posléze sladkobolné vzpomínky, budou plesat. Kam se však poděla pátá hvězdička? V jásání mi překáží zbloudilost všech ústředních postav - hrdinové se potácejí od jednoho iluzivního cíle k druhému, motivuje je touha po penězích, po ženě, po moci nebo po úspěchu a zůstávají slepí, ať už se jim sny splní nebo ne. Nikde ani náznak smíření či vykoupení. I Noodlesovo (ne)jednání v závěru je spíše projevem únavy, rezignace a potřeby uchovat si ve vzpomínkách "snazší" verzi minulosti. A navíc: byť snímek nijak nezamlčuje stíny na charakterech postav, přece svou nostalgizující atmosférou nepřímo glorifikuje svět zločinu. To, co mi vadilo u "Podrazu", vadí mi i tady. Vadí to mému rozumu - srdce je uchváceno.
Nejtěžší volba (TV film) (2010)
Brilantně, nedogmaticky, spíše jako řada osobních svědectví zpracovaný dokument o čtyřech statečných ženách, které se rozhodly nejít na potrat navzdory tomu, že lékaři jejich dětem diagnostikovali těžké tělesné postižení: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10267494493-nejtezsi-volba/21056226952/ .
Terminátor 2: Den zúčtování (1991)
Před několika měsíci vznikl mezi bohoslovci spor, zda je lepší Terminátor I nebo II. Stavěl jsem se za jedničku, ale argumentů jsem mnoho neměl, spíše vzpomínek na emoce z blaženě vkusuprostých klukovských let, kdy člověku pramálo záleželo na tom, kdo je Dostojevský a kdy ho mnohem víc než Raskolnikovova sekera zajímal Indyho bič. I bylo (v čase hanebného postzkouškového lelkování) rozhodnuto, že se oba filmy - v rámci objektivizace hodnocení - zhlédnou znovu a že se určí, který z nich zaslouží vavřín. Když byly čtyři hodiny života takto mrzce proplýtvány, nezbylo mi než uznat, že ten Terminátor II skutečně asi je promyšlenější a akčnější a zábavnější a vtipnější a méně oplývající podivnými dámskými účesy a zrůdnou disco hudbou. A přece mám jedničku raději: pro onu atmosféru ohrožení, pro (ehm...) téměř mariánský rozměr příběhu (síly temna ohrožují ženu, jež má porodit zachránce), pro tu nepravděpodobnou naději a pro kouzelný patos poslední scény. Dvojka je příliš akční, příliš přecpaná hláškami - což oboje patří k žánru a což oboje mě nechává více méně chladným. Seminární spor tedy stále nebyl vyřešen. Chvála Bohu, že na podobné prokrastinační zábavy nezbývá čas častěji...
Kde končí naděje, začíná peklo (2003)
Jedno takové svědectví je nad desítky kázání: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1110800978-kde-konci-nadeje-zacina-peklo/20356226577/video/ .
District 9 (2009)
Náznak jakéhosi přesahu a implicitní kritika xenofobie je sice fajn, ale film by musel výrazně zpomalit a ubrat na divokém střihu, aby dovolil přemýšlení. Jenže to by potom zase byly podstatně patrnější díry ve scénáři, jichž je mnoho.
Duch úlu (1973)
Přiznám se, že příliš nedokážu (a ani nechci) v Duchu úlu vidět alegorii frankistického Španělska. Film je mnohem spíš náhledem do dětského světa - dává na chvíli spoluprožít úžas i hrůzu sedmileté hloubavé Any, pro niž se dosud skutečnost prolíná s fantazií a která se především poprvé setkává a vyrovnává se smrtí. Dítě je tu ukázáno jako víc než jen nedospělý člověk, spíše jako bytost vnímající realitu, již všedností otupělý dospělý již vidět přestal. Tenhle pomalý, jinotajný snímek mě sice místy nebavil, ale přece si mě získal kouzelným melancholičnem, atmosférou hlubokého, ale ne zoufalého, smutku, který se jím prolíná a je sdělován holou krajinou, polorozpadlými domy i tvářemi postav.
Zapadákov (1973)
Malickova prvotina: Historka o jednom romantickém zabijákovi, co vypadá jako James Dean, a znuděné holce odvedle, podaná bez glorifikace zločinu (vznik zločineckých legend je v závěru spíš ironizován), ale i bez moralizování. Režisér nesoudí lidi, snaží se spíše zachytit krásu světa a zlo, které je v něm, pocit ztraceného ráje a stesk po místě, kde štěstí nepomíjí, což pak v různých variacích natočil ještě několikrát znovu a pokaždé výtečně. Příběh jako by byl spíše kulisou k postavám.
Den cvoka (2002)
Byť jsem se místy nahlas smál, nedíval jsem se na komedii, ale na mrazivé memento. O člověku, jenž se propadne z chlapeckých snů do samoty středního věku, kde se jeho největším nepřítelem stane vlastní já ověšené psychickými neduhy od deprese, přes hypochodnrii až po nutkavou neurózu. Za pomoci stovek směšných rituálů se hrdina snaží obrnit před hrůzou ze světa a z žití a nic už nedokáže skrz jeho krunýř proniknout. Film vyznívá zoufale, ale přece jsem rád, že jsem ho viděl: byl pro mě cenným upozorněním.
Útočiště (1975)
Podle skutečné události natočený příběh dvou holandských kalvínských sester, starých panen, které za druhé světové války nemarní čas a věnují se ukrývání židovských uprchlíků… než jsou chyceny a převezeny do koncentračního tábora. Film má řadu kladů a také řadu záporů. Mezi ty první patří krásně nasnímaný, smutný Harlem, poskládaný z cihel a plavebních kanálů. Též mnohé postřehy o Bohu, zejména ty vyřčené v kontextu lágru stojí za pozornost. Obě bodré dámy jsou výtečně zahrané, stejně jako jejich metuzalémovitý otec. Navíc se tu v roli bázlivého protestantského pastora mihne i budoucí suverén sir Humphrey Appleby ze seriálu Jistě, pane ministře. Pokud jde o negativa: snímek se snaží být stravitelným pro široké americké publikum, což mu umělecky ne zrovna prospívá: koncentrační tábor tu působí poměrně laskavě a navíc nad jeho bránou ční onen známý nápis ne v němčině, nýbrž v angličtině („Work makes freedom“). Též se tu až příliš tlačí na evangelizační pilu, na což je český divák (i věřící), mnohdy háklivý, neb se nerad cítí ideologicky zpracováván. Po duchovních filmech přímo prahnu, ne tolik už po zfilmovaných kázáních. Možná však jen málo rozumím protestantské spiritualitě. Navzdory všem mínusům tenhle kus stojí za zhlédnutí.
Nebeské dny (1978)
"Nebesa (a obilná pole) vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou." (Ž 19, 2) "V tomto světě jste cizinci bez domovského práva." (1P 2, 11). Zejména o tom dvojím ke mně mluvily Nebeské dny: o tom, že svět je krásný a o tom, že v něm nejsme doma. V příběhu skoro banálním (jehož prostota je však záměrná, neboť Malick chce - a umí - točit filmy rozjímavé nebo ještě spíše kontemplativní) střídá iluzi spočinutí skutečnost ztráty. Ona chvilková hra na ráj byla zaplacena mravním kompromisem a neobešla se bez následků. Režisér však své hrdiny nesoudí: tohle není "kino morálního neklidu", ale meditace o samotě a blízkosti, o domově a putování. Přičemž roli určitě ne vedlejší tu hraje až bolestně krásná, prostá krajina, jež nutí žasnout.
Bílá stuha (2009)
Dnes se v psychologii mnoho mluvívá o rodinné terapii, v církevním kontextu zase o (někdy kontroverzním) "uzdravování rodových kořenů", tento film je pak jakousi sondou do jedné pruské vesnice, která by takovou kolektivní terapii a kolektivní uzdravení potřebovala. Pod povrchem lehce protestantsky upjaté venkovské harmonie se tu skrývají různé formy zla a a různá zranění, která vytvářejí chorobný mikrosvět, kde jsou téměř všichni zúčastnění zároveň oběťmi i viníky.
Řím, otevřené město (1945)
K čemu je člověku, kdyby získal celý svět a ztratil svou duši?
Lurdy (2009)
Lurdy představené s chladným „kubrickovským“ odstupem a s jízlivostí jak z „Hoří, má panenko“. Zájezd poutníků, který má lidem nemocným a osamělým, pomoci aspoň na chvíli rozehnat samotu a přinést duchovní, případně i tělesné uzdravení, je ve skutečnosti poznamenán mnoha podobami lidské lhostejnosti, zatvrzelosti a sobectví. Ani ta ochrnutá, opuštěná žena, která tu posléze možná je a možná není uzdravena, není výjimkou. Není to zbožný film ani film snadný, nýbrž hořká, místy přímo zlovolná podívaná, která nepřipraveného diváka duchovně spíš vysaje, než posílí. „Lurdy“ Jessiky Hausner představují výtečnou provokaci, drsnou, ale neřekl bych, že přímo rouhavou. Útěchu však neposkytnou. [díky Artranovi za postřehy]
Útěk ze Sibiře (2010)
Špatný Weirův film je pořád docela dobrý film, ale... Byť tu byla načrtnuta mnohá zajímavá témata (individualismus versus spolupráce, zahořklost versus odpuštění, vina versus vykoupení…) a byť některé části byly přímo úchvatné (přechod pouště), jako celek to nefunguje. Na 4000 kilometrů je, zdá se, 130 filmových minut málo. Snímek by býval potřeboval několikanásobně zvýšit stopáž, aby neupadl do zkratkovitosti a šablonovitosti. Takto to působí spíše jako dlouhá upoutávka na něco, co mohlo být velkým dílem.
Tenká červená linie (1998)
Víc než válečný film; nepřevoditelný do slov, odehrávající se v napětí mezi rajskou přírodou a zabíjením, Stvořením a Pádem. V těchto kulisách je diváku dáno nahlédnout do lidských srdcí, celé plejády srdcí s jejich výškami i hloubkami. Některá jsou sevřena strachem, jiná v modlitbě prosí za životy svěřených vojáků, další žasnou nad krásou zlem stiženého světa, ještě další nevěří, ale milují a touží po Bohu („Pokud Tě v tomto životě nepotkám, dej, ať nepřestanu cítit prázdnotu na Tvém místě.“), jiná propadnou lhostejnosti, cynismu, anebo vlastním snům o seberealizaci, jiným pomůže odloučení poodhalit něco z tajemství lásky. I přes všechno napětí a akci je Tenká červená linie tím nejmeditativnějším filmem z válečného prostředí, jaký jsem měl dosud tu čest poznat, a také nejduchovnějším. Superlativ by se našlo bezpočet. Strhující zážitek. Jeden z nejlepších snímků, jaké jsem kdy viděl.