Profil
Hodnocení (678)
Komentáře (201)
Oblíbené filmy
Oblíbení režiséři
Oblíbené seriály
|
Moje komentáře |
 Šrámy (2004) 
|
23.12.2009 |
| |
Výtečné komorní drama o narušeném vztahu mezi otcem a synem a o důsledcích, jaké mohou mít šrámy z dětství pro naši dospělost. Příběh je to vlastně dosti jednoduchý, ale výtečně zrežírovaný i zahraný. Zejména násilnický otec je vykreslen citlivě: nepůsobí jako zrůda, ale spíše jako nešťastný člověk, který nedovede správnými prostředky vyjádřit lásku, již cítí. Film stylem i tématem upomene na kino morálního neklidu, zvláště na Kieślowského Dekalog, kde je přítomen spirituální přesah, aniž by duchovno bylo servírováno polopaticky. Magdalena Pyziak zaujímá značně kritický postoj vůči autoritativní otcům - ať už jde o otce biologické, o faráře, anebo vposledku o Boha Otce v jeho vševládnosti a moci. Nezdá se mi však, že by její snímek byl bezbožný. Spíše upozorňuje na možné deformace křesťanské tradice, jaké hrozí zejména ve zbožnějších končinách jako je Polsko. V postavě Táni, jejíž zájem o nešťastného, uzavřeného, agresivního a okolím odmítaného Vojtěcha, působí z přirozeného hlediska tak nevěrohodně, se odráží leccos z nepodmíněné Boží lásky, z milosti, která stojí u dveří našeho srdce, tluče a čeká, jestli neotevřeme. Byť to asi nebylo záměrem, druhou polovinu snímku vnímám téměř jako podobenství. Režisérčiny další počiny budu od této chvíle pozorně sledovat. |
|
Lovec draků (2007)
|
22.12.2009 |
| |
Hutné, výpravné drama, na němž je sice až příliš vidět, že bylo natáčeno podle románové předlohy, které však od knihy neodradí - naopak, spíše zapůsobí jako reklama na ni. Hlavní předností snímku je silný příběh, za nějž spíše než filmařům patří díky Khaledu Hosseinimu. Film poslouží i jako malá exkurze do afghánských dějin, které tvoří pozadí pro vyprávění o přátelství, hříchu a cestě k vysvobození. Dílko je to zajímavé i po duchovní stránce - byť se vše odehrává v islámském kontextu. Zejména téma těžkého provinění, které na sebe, není-li přiznáno a "zpracováno", nutně nabaluje další viny a nezůstane bez následků, určitě stojí za prorozjímání. |
|
Jan XXIII.: Papež míru (2002)
|
02.11.2009 |
| |
Postava papeže Jana je dobře obsazená, snímek je místy vtipný, hlavně ve druhé části mu však schází spád a mnoho scén vyšumí bez pointy. Též mě mrzelo, jak padouchovitě byl představen kardinál Ottaviani, jehož názory - mám-li vycházet jen z toho, co ve filmu říká - přitom jistě stály za úvahu. Nepochybuji o tom, že Jan XIII. byl svatý muž, ale jeho politika ve vztahu k zemím Východního bloku nebyla vždy nejšťastnější - sice dobrodsrdečná, ale místy naivní. Jak Pius XII., tak později Jan Pavel II. byli ve věci dialogu s marxismem mnohem obezřetnější - oba měli na rozdíl od výše jmenovaného přímou zkušenost s totalitou. Tento snímek sice vystihuje humor, laskavost i svatost papeže Jana, historii však přes míru zjednodušuje a poněkud pohádkově interpretuje. |
 Binecuvantata fii, inchisoare (2002)
|
05.10.2009 |
| |
Snímek podle vzpomínek křesťanské intelektuálky na komunistická vězení, lágry a vyšetřovny. Po filmařské stránce nevybočuje z průměru (zajímavá je nicméně "klaustrofobní" kamera, která navozuje pocity stísněnosti) a ani po stránce duchovní mi nepronikl až k srdci. Hlavní hrdinka je silná žena, která statečně snáší mučení, svým spoluvězeňkyním pomáhá a na dozorce se usmívá. Věřím, že lágr mohl mnohé přivést až ke svatosti. Zachytit to však na plátně tak, aby portrét odkazoval spíš ke Kristu než k Mirku Dušínovi, není nic snadného. Podobně "dušínovitě" na mě v některých scénách působil třeba také oceňovaný Zefirelliho Ježíš Nazaretský. Podobně i tomuto filmu se svatost místy daří, častěji ne. Pro toho, kdo jiné snímky z gulagu či koncentračních táborů neviděl, může být i tenhle strhujícím zážitkem (zdá se tak alespoň ze svědectví těch, kdo byli v kině se mnou). Jinak se nabízejí lepší alternativy - třeba Schlöndorffův Devátý den pojednávají přímo i nepřímo o kněžích internovaných v Dachau. |
|
Vzhůru do oblak (2009)
|
27.08.2009 |
| |
Mezi větou "Až naprší a uschne" a "Až v Pixaru začnou točit špatné filmy" nevidím zásadní rozdíl. Zase je to skvělé, zejména ze začátku. Předfilm rozesměje a úvod zas v nádherné zkratce shrne příběh jedné lásky, vytrvalého manželství, které přežilo od dětských snů o dobrodružství, přes dospělé kompromisy s realitou až k vdovecké vyprahlosti. Následuje podivný, spíš podivuhodný, příběh s nerudným důchodcem a dětským outsiderem v hlavních rolích. V druhé půli však film příliš zakční a imaginace žel odhodí poslední pouta k zemi. Snímky z "pohádkových říší" si mohou dovolit leccos, musejí však pro věrohodnost dodržovat alespoň svá vlastní pravidla: pokud tedy stařec na začátku nedokáže ani sejít za schodů, nesmí v závěru (bez vysvětlení té náhlé změny) hopkat po stolových horách v Jižní Americe. Nedostatek v podobě příliš nespoutané fantazie však film vyrovná duchovním přesahem. Ukazuje vedle sebe několik různých odpovědí na otázku, jakou cestu zvolit mezi následováním vysněných cílů a jejich opouštěním. Svým způsobem tu ožívá Melvillův archetypální příběh o Bílé velrybě a posedlém kapitánu Achabovi. Jen je tu kytovec vyměněn pro někoho za amazonského opeřence, pro jiného za "bobříka pomoci důchodcům", pro dalšího za bydlení u Paradise Falls. A nakonec paradoxně jen ti, kdo jsou schopni se svých představ z lásky zřeknout, najdou oklikou cestu k cíli... nebo k něčemu lepšímu, než o čem snili. Ostatní se ztratí. Film nakonec vypráví o dobrodružství sebezřeknutí a tragédii monomanie, o ochotě pustit se héliových balónků, o nápravě zpřeházeného žebříčku hodnot. |
|
Shoes of the Fisherman, The (1968)
|
12.08.2009 |
| |
Nevšední drama postavené na otázce co by se dělo, kdyby se papežem po 400 letech nestal Ital, ale muž z východního bloku. Ta fikce nám už dnes tak odvážná nepřipadá, protože jen o pár let později ji víc než dohnala skutečnost v osobě Karola Wojtyly . Film, ale přesto stojí za vidění. Sesumíroval jsem si důvody proč. 1) Skvělý herecký výkon Anthonyho Quinna v roli utrpením poznamenaného a hluboce soucítícího arcibiskupa, později kardinála a nakonec papeže Kirila. 2) Laurence Olivier v netradiční roli šéfa Sovětského svazu (jak jen svým vzhledem připomínal našeho milého socialistického pana prezidenta Antonína Novotného!). 3) Působivé konkláve. 4) Tragická postava k mlčení odsouzeného patera Telemonda, učedníka Teilharda de Chardin, který se snaží být věrný pravdě, jak se mu ukazuje ve svědomí, která však není slučitelná s učením magisteria. 5) Osamělost papeže Lakoty, v níž se pojí samota kněžská se samotou lidí příliš mocných. - X - Na opačné mice vah je vedle Svatého otce v saku třeba uvést například přílišnou délku filmu - leckteré "lyrické" záběry by se slušelo vystříhat; stejně jako by se bez újmy mohlo hodit přes palubu i celé vedlejší téma o reportérovi a jeho ženě. Především se mi však zdál neuspokojivý politický rozměr snímku a spolu s ním i řešení, k němuž filmový papež dospěl. Upřímně pochybuji, že jeho závěrečné gesto konflikt vyřešilo; domyšleno do důsledků mohlo více hladových krků vytvořit než nasytit. To zde však nemožno rozebírat, aniž bych příliš mnoho vyzradil. Nicméně i navzdory závěru se jedná o zajímavý kus. |
|
Pýcha a předsudek (1995)
|
05.08.2009 |
| |
Nenapadá mě, co bych téhle adaptaci vytkl. Snad jen role Jane Bennetové byla obsazena poněkud neuváženě - její představitelka působí příliš nezdravě a zakřiknutě, spíš jako vyplašená srna než jako plnokrevná hrdinka z Austenové románu. To je však jen malý vroubek na kráse. Zbytek je skvělý - včetně obsazení: těžko si přestavit archetypálnějšího Darcyho než je ten v podání Colina Firtha a oduševnělejší Elizabeth než Jennifer Ehle. --- Čtu komentáře kolem a neodpustím si poznámku na okraj k denunciátorům Jane Austenové, k těm "chlapům", kteří ji mají za pramatku červené knihovny a vzdálenou příbuznou Danielly Steelové. Rozum do hrsti, pánové! To, že se zápletky jejích knih často točí okolo vdavek, nemusí hned znamenat sentimentalitu. Naopak: pozorný čtenář (a divák snad též) u ní najde mnohem více ironie a kritické racionality než neředěného citu. Kdepak rozněžnělá mimóza - Austenová je hlavně bystrou a neskonale vtipnou pozorovatelkou lidských charakterů, odhalovatelkou neřestí a učitelkou ctnosti. A to prosím není můj soukromý názor. Jeden z nejpřednějších morálních filosofů 20. století Alisdair MacIntyre ji jmenuje jedním dechem s Aristotelem jako výsostnou představitelku etiky ctností (viz "After Virtue") a chválu na ni pěje i C.S. Lewis (viz "Note on Jane Austen", in: Selected Literary Essays). V obou případech se přitom jedná o myslitele mužné, ba přímo robustní, ne o zjemnělé duše básnické. Jaká škoda, že je J.A. v hlavách mnohých takhle nespravedlivě onálepkována jako "ženská literatura". Moc téhle diskriminaci nerozumím. Je to snad méně absurdní, než kdybychom Dostojevského románům říkali "literatura mužská"? Takže shrnuto a podtrženo: přiznávám, že ji čtu rád, ba co víc, přál bych si ji potkat a slyšet; kochám se její angličtinou, jejím důvtipem i moudrostí; romantiku u ní nehledám a nenacházím (tu lze v mnohem koncentrovanější podobě získat třeba od Shelleyho, Novalise či Julia Zeyera) - naopak, užívám tuhle dámu jako lék na nerozum a na vlastní občasnou přepjatě romantickou roztouženost. Takže, nactiutrhači lady Jane nechť očekávají brzkou návštěvu mého sekundanta. (Sraz před úsvitem ve Stromovce. Volbu zbraní nechám na vás. Co takový hod knihou? Přineste si proti mé tenoučké J.A. třeba tlustého Clancyho nebo ještě tlustšího Stephena Kinga - klidně i Dana Browna se všemi jeho "anděly a démony".... uvidíme, co má větší váhu). |
|
Harry Potter a Princ dvojí krve (2009)
|
04.08.2009 |
| |
Více než jindy jsem měl pocit, že sleduji pouhou ilustraci ke knize. Bylo to pěkné na pohled, efektní, ale příběh vzhledem ke zkratkám a výpustkám téměř vůbec nefungoval. Teenagerovská rovina vyprávění až nepříjemné připomíná Beverly Hills 902 10. Druhá - hrdinská - rovina je lepší. Dosud jsem se nenechal přesvědčit k tomu, abych si celou ságu přečetl, ale přinejmenším některé motivy jsou zajímavé a mají pozitivní duchovní přesah - třeba to, že Voldemortův příklon ke zlu je spojen s hříšnou touhou po nesmrtelnosti (podobně jako u Tolkienových Númenorejců) a že boj proti tomuto zlu je naopak spjat s obětí, překonáním strachu a sebevydáním z lásky (tak jako v případě Harryho matky). Též téma tíhy povolání jse zdá být zajímavé. Jako upoutávka na knihy je film tedy celkem dobrý, jako dílo, které by mělo stát na vlastních nohou, však nepřijatelný. |
|
Hra o smrti (2003)
|
29.07.2009 |
| |
Přežil bych i "gotický" scénář jako z podprůměrné počítačové hry a postavy se smýšelním současníků nastrčené do středověkých kulis, ale ten děsný duchovní zmatek se vydržet nedal. Film komentuje leccos od zneužívání církevní moci, přes eutanazii, Boží mlčení a léčitelství až po pedofilii. Asi tak, jako kdyby Pejsek s Kočičkou, poté co propadli z dějepisu, navařili lehce antikleriální eintopf. Na pohled to bylo docela pěkně severské, ale pozřít se to nedalo. |
|
Jdi, žij a někým se staň (2005)
|
25.07.2009 |
| |
Určitě stojí za vidění... a přece mi něco překáželo a nevím přesně co. Snad toto: Při sledování tohoto humanistického filmu o hledání vlastní identity jsem si vzpomněl na rozhlasové reportáže na RFI nebo na BBC World Service. Tu i tam se o otázkách náboženských, etnických a národnostních pojednává s důrazem na jednotu a toleranci, na překonání rozdílů objetím. Odpovědí na hledání pravdy je podle tohoto vzorce shovívavý relativismus. Jistě, tenhle extrém je o poznání přijatelnější než jeho opak v podobě rasismu, nacionalismu a náboženského fanatismu, ale pořád je to extrém - takový měkký, medúzovitý ve srovnání s nepoddajnou krabovitostí toho druhého. Usmívá se jako Barack Obama, v ruce třímá transparent s nápisem "Yes, we can" a za uchem má uvadlou květinu z roku 1968. To je však jen velmi soukromý dojem. Jinak to bylo to dobře zahrané i natočené, byť trochu předvídatelné. |
|
Urideului haenbokhan sigan (2006)
|
19.07.2009 |
| |
Citlivě natočený příběh o tíze minulosti, křivdě, vině a odpuštění, jehož značná část se odehrává ve vězeňské hovorně, nad kterou se vznáší stín blížící se popravy.Vzhledem ke svému ústřednímu tématu se film zdá být jakousi korejskou variací na výtečný americký snímek "Mrtvý muž přichází". Oba představují implicitní obžalobu trestu smrti, oba zdůrazňují smíření - s Bohem, lidmi a pravdou o sobě. Zde však nejde tolik o zločin na straně odsouzeného a o jeho popírání či uznání, ale o celou spirálu různých zranění, ať už zakoušených nebo působených, u obou ústředních postav. On odsouzený za vraždu, ona po několika pokusech o sebevraždu, oba na vlastních životech poznali, jak zlo plodí zlo a jak těžké je dostat se ze začarovaného kruhu ven. Píšu, že film je citlivě natočený - to především proto, že nepodmíněná, ničím nezasloužená láska, která hrdinům ukazuje cestu k vysvobození z prokletého koloběhu odplaty, tu působí skrytě, ne skrze velká slova a patetická gesta. Stačilo trochu přitlačit na pilu a ze snímku mohl být lacině evangelizační kýč. K tomu však naštěstí nedošlo. Metanoia je tu pomalá, tichá a věrohodná |
|
Most (2003)
|
12.07.2009 |
| |
Alegorie přetížená významy. Trochu mi připomněla baptistické komiksy, které vídám v nemocnici a v nichž je křesťanská zvěst zhuštěna do několika obrázků a bublin. Věřím, že pro leckoho může být tento snímek "life-changing", jak tvrdí přebal DVD, ale mně poněkud překážela divná stylizace: americký film s (dobrými) českými herci se chce tvářit východoevropsky ošuměle - a tak tu vedle současných tramvají jezdí parní lokomotivy a na ulicích se prodávají květiny z předpotopních žebřiňáků. Nezvládnutá je práce s časem - především v klíčové scéně, kde se všechno zpomaluje a zrychluje vysloveně na efekt a fyzikální zákony trpí. A co se týče dívčiny závěrečné konverze - ani při druhém zhlédnutí jsem nepochopil, kde vzala klíč k tomu, co se vlastně stalo. Snímek příliš usilovně pomrkává na křesťanského diváka, který si významy pospojuje. Chce vyprávět jinotajem o lásce Boha Otca a o oběti jeho Syna, ale činí to - jak se u alegorií žel často stává - příliš okatě a chtěně, takže původní příběh o "mosťákovi" a jeho synáčkovi, chápaný nealegoricky, už nedokáže stát na vlastních nohou. Často se setkám s umělecky sice hodnotným filmem, leč zpotvořeným po duchovní stránce. Tady tomu bylo naopak. Čekal jsem příliš a byl zklamán. |
|
Zeitgeist: The Movie (2007) odpad!
|
05.07.2009 |
| |
Propagandistický patvar, programově protináboženský, ale přitom říznutý new age, astrologií, okultismem a kdo ví, čím vším ještě. Bylo to absurdní, ale smát jsem se nedokázal. |
|
|
