Realita vs. Reality TV. Příběh jedné "dokonalé" americké rodiny, jejíž základy se pod drobnohledem kamery začínají drolit. Nakousne se zde otázka televizní etiky, problémy americké společnosti 70. let, a přes všechny konfliktní situace se to vše nese v poklidném duchu. Diane Lane je vynikající.
Jediné, co se v tomto případě dá Spielbergovi vytknout, je stopáž, která je opravdu až příliš epická na soudní drama. Jinak film nezklame, všichni herci hrají výborně (za všechny typově přesný Djimon Hounsou a naopak proti typu obsazený Matthew McConaughey), kamera a hudba nádherné a příběh dostatečně silný a nabitý zajímavými myšlenkami.
I am born again! Peter Jackson už ve své rané tvorbě prorážel s nadšeneckou filmařinou. Jak známe z matematiky, při vynásobení mínusu mínusem vznikne plus. A tak, při kumulaci špatného herectví, špatných triků, poloamatérské kamery a odporné hudby, vznikla roztomilá přehlídka komické nechutnosti.
Oproti nesnesitelné Výstraze celkem neškodný film, budovatelsky rozjuchaná adaptace Káňova megapatetického dramatu o broušení pístních čepů, cokoli si pod tím představíte. A narozdíl od Výstrahy nabídne mnohem lepší herce ze staré gardy, pro něž montérky nebyly vždycky standardem.
I (téměř) týden po projekci, stále dumám nad faktem, proč mě film, o jehož jediném narativním zvratu se dočtu už v názvu, dokázal napínat v celé své délce 100 minut. Bravo pane Bressone.
Oscarům na míru šitý, dojímavý příběh jižanských paniček a jejich černých služebných. Postavy jsou sice černobílé jako český distribuční název filmu, ale v rámci svého vlastního mikrovesmíru fungují... a dojímají. Někdy emoce z divaček ždímají až příliš okatě, ale i díky tomu se jedná o nejlidovější film z letošního Oscarového výběru. A navíc, většina hereček odvádí velmi sympatické výkony (především Emma Stone, Viola Davis, Jessica Chastain). Slzopudný a natahovaný konec tomu odpouštím.
Cinefilské slzy se v nejsilnějších okamžicích přelévaly přes 2D brýle do 3D brýlí. Prozrazovat tyto okamžiky by bylo nefér, ale většinou jsou to ty, které zahrnují Bena Kingsleyho a lekce z filmové historie. Ale... Navzdory tomu, že Hugo je nádherný, precizně a s láskou udělaný film o úctě k filmu a filmovým dobrodružstvím, nedokázala jsem se do něj ponořit jako do celku. O tom, že celek není jen suma částí, mě přesvědčuje fakt, že nemám Scorsesemu co vytknout - od posledního zrnka 3D prachu poletujícího nádražím po Asu Butterfielda a Chloe Moretz bylo vše na svém místě - ale zároveň mě film jako celek nepřesvědčil o tom, že je jedinečný, že je to něco, k čemu bych se chtěla vracet, nebo co si za pár let budu pamatovat.
Emocionální autodráha, především ve druhé polovině. Dvě nosná témata, sbližování Ewana McGregora s Evou Green a postupné mizení lidských smyslů se proplétají ve znepokojivé vizi apokalypsy, která má větší sílu než cokoli by na nás byl schopen uvrhnout Emmerich. Jako problém se ukazuje příliš pozvolné tempo (především v první polovině) a občasná roztříštěnost (tamtéž). Úderný závěr působí jako facka a zároveň pohlazení. , Nyní je tma, ale jeden cítí dech toho druhého. A ví všechno, co potřebují vědět, protože tak jde život dál. A jestli zůstal někdo, kdo by je mohl vidět, tak vypadají jako normální milenci.
K tomu, aby Roland Emmerich nasadil nepravděpodobnosti korunu už chybělo jen to, aby se ukázalo, že pyramidy umí létat a řídí je go'auldi. A vlastně mi bylo líto, že se tak nestalo.
Někdy jsou slova banální a nadbytečná... Roztomilá retro hra na němý film, avšak na rozdíl od Kaurismaakiho Juhy nevzdává hold němému filmu skrze parodii melodramatu, ale oslavuje film jako takový, světla reflektorů a obě strany popularity. Jean Dujardin je úžasný prototyp Douga Fairbankse.
Film, který je jako člověk... Na povrchu se zdánlivě nic neděje a uvnitř zuří válka. Tak se za zdvořilou korespondencí Freuda s Jungem odehrává spor o základní pojetí psychoanalýzy. Vynikající herecké výkony ústředního tria, výborná hudba H. Shorea, ale jinak... tak trochu divadelní hra.
A abych tu jednu hvězdu ospravedlnila: je za přehrávajícího Orlanda Blooma, který mě bavil po celou dobu svého působení na plátně. Jinak je to dosti nepovedené intro k videohře a navzdory efektům a rádobyvzrušujícím soubojům nudná podívaná. .
Nečekaně hutný středověký horror, který se nijak nestydí za své béčkové parametry, nízký rozpočet relativně chytře využívá ve svůj prospěch. Neobjeví se žádné spektakulární scény, ani speciální efekty, ale zajímavá polemika o fanatismu jakéhokoli druhu. A grády tomu nezpochybnitelně dodává post-Boromirovský a pre-Starkovský Sean Bean.
Bylo rozhodně nesmírně zábavné sledovat tento film a představovat si u toho omlévající Shakespearology, kterým se ničitel Roland snaží rozbořit svět. Nedařilo se mu to, protože selhal na falešně komplikovaném systému flashbacků a rámců, kdy si divák nemohl být jistý, kde se právě nachází a jaký je vztah mezi postavami. A ještě jedné neodpustitelné věci se dopustil, do velkého kolektivu literárních a filmových Alžbět, kde vládne pevnou rukou Judi Dench s Cate Blanchett, přidal hysterickou nymfomanku. Škoda, protože výprava i hudba se hodně povedly.
Nevím, jestli bylo dobře či špatně, že jsem si film pustila den po dočtení knížky. Kdybych totiž knihu nečetla, asi by mě nerozčilovalo ilustrativní adaptování ve stylu: hlavně do filmu nacpat všechny lokace a postavy, které se vyskytovaly v knížce. Dost pravděpodobně bych zase pak nepochopila motivace poloviny postav a důvody, proč se něco děje tak, jak se to děje, a proč se někdo objevuje tam, kde se objevuje. (Postavy se setkávají a okamžitě se stávají přáteli na život a na smrt.) Trestuhodně nevyužití jsou daemoni, a filozofický anti-katolický podtext a celé se to topí v neúměrné dialogičnosti. Ale fantasy vizuál je hezký. Ale to u fantasy nestačí, protože fantasy je žánr definovaný typem příběhu.
Seriál představující společnost po 11. září a nešvary americké glorifikace militarismu byl zajímavý zhruba do své poloviny, kdy se pevně držel snahy o realističnost a postižení podstaty problémů společnosti definované patriotismem a paranoiou. Bohužel potom se dostavilo několik brakovějších zvratů a celý projekt tím pro mě postupně ztrácel na zajímavosti. Parádní jsou ale herci, výborná Claire Danes jako Carrie a Damian Lewis jako Brody. Ti baví celou sérii a s Carrie bych se ráda seznamovala i dál.
U tohoto filmu mi bylo opravdu líto, že se neubrala trocha prostoru sentimentální lásce naivní omladiny, která dle mě rozmělňovala příběh padlého advokáta v podání skvělého Korbeláře.
Celovečerní Vávrův debut, apel na národní hodnoty, boj proti útisku a zákazům a na srdce každého dobrého vlastence. Hodně mě zaujala Karla Oličová, prakticky neznámá herečka výrazně specifického vzhledu. A vzhledem k roku, kdy byl film natočen a uveden do distribuce, poslední věta vyznívá tragikomicky.
Film vskutku podivný a avantgardní, především, co se týká hereckého projevu většiny představitelů. Vančura se snaží vytvářet zajímavé obrazy a sdělení, ale ztroskotává na banálních věcech jako je scénář a vedení herců. A člověk by při tom řekl, že když v tom měli prsty lingvistický všeuměl Jakobson a básnické eso Nezval, že by to mohlo mít úroveň.
S tehdejší zahraniční špičkou sice nesrovnatelné, ale naštěstí o třídu lepší než soudobá česká produkce. Odvážné a neobvyklé záběry (ač) statickou kamerou (skála, vrcholek katedrály) a dobře vystavěný příběh.
Nadčasový střet diktatury a humanismu, souboj výrazných hereckých osobností o život, mír ... a tu malou zemi, která nemá právo na existenci. Dodnes aktuální, stejně jako Čapkova předloha.
Skeptik po Social Network. skeptik při ohlášení natáčení, skeptik po trailerech - někde se ta linka skepse musela zlomit. Jak jsem se snažila vyhnout srovnávání s předchozí ADAPTACÍ, nejde to. Oplevova verze je profesionální a kdyby ta Fincherova nevznikla, asi nic by se nestalo. Jen by pár fanoušků marně snilo dál o tom, jak by se s románem vyrovnal David Fincher. Ten se zkušeným scénáristou Zaillianem v zádech vyhrává nejenom v technickém provedení filmu (v paralelních scénách nápaditými a nečekanými přechody), ale i ve scénáři. Rozšíření tomu sedlo a já byla překvapená, s jakou elegancí byly do děje zakomponované menší figurky, které ve švédské verzi prostor nedostaly, nebo ho dostaly minimálně. (Erika, Blomkvistova dcera, kocour... To vše při srovnatelné stopáži.) Rovněž mě potěšilo, (na rozdíl od většiny návštěvníků kina), že po rozřešení hlavního případu Fincher dovyprávěl příběh do konce, aniž by ztratil smysl nebo vypadal nalepený. Vychvalováním Rooney Mara bych asi nosila dříví do lesa a Daniel Craig schovaný za velkými brýlemi je taky v pohodě. Úvodní titulky jsou parádní a nápadité a zvrhlé asi jako ty ze Sweeneyho Todda.
PS: Fincher oznámil, že by rád natočil i zbytek trilogie Milénia. Na jednu stranu bych to ráda viděla, na stranu druhou by mě mrzelo, kdyby se další dva roky zaobíral s materiálem, který dle mě kvalit první knihy nedosahuje a je "nefilmovější".
Pohádka nepohádka s žánrovými přesahy k westernu a mariachi, kde si animovaný Antonio Banderas hraje na Zorra a jeho kočičí oči ho vytáhnou z nejednoho srabu. A navzdory mým přirozeným sympatiím k šikovným odzbrojujícím kočkám, jsou mé dojmy přinejmenším rozpačité. Bude to asi řídkou zápletkou a únavným střídáním vynikajících vypointovaných scén s těmi slabšími. (Nehorázně dlouhá retrospektiva) Jako VELKÉ plus beru nebývalé jiskření mezi Banderasem a Hayek a posun k nepohádkovému konci, ale to nic nemění na tom, že se mi zdá, že Miller nevyužil všechen potenciál, který příběh o slavném Shreckově kocourovi nabízel.
Trefa do černého už při výběru herců - Aksel Hennie a Nikolaj Coster-Waldau - se projevila v životnosti hlavních hrdinů. Roger Brown je pomenší zakomplexovaný borec, zvyklý (i díky svému neortodoxnímu koníčku) žít na vysoké noze. Naštvat bývalého elitního zabijíka se ale nevyplácí. Lovci hlav jsou mixem seversky chladného a precizního obrazu, široké škály organicky se doplňujících žánrových škatulek (krimi, horor, komedie, drama), všudypřítomné absurdity a černočerného humoru, který asi nebude pro každého, ale milovníky Tarantina jistě potěší. Navíc, jak už psal Matty, film je krásně nepředvídatelný a ve své nepředvídatelnosti zábavný.
Moje komentáře
Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko (2011)
Dobře natočené, avšak prvoplánově slzopudné drama o největším americkém traumatu, s protivným dítětem a výborně obsazenými vedlejšími rolemi.
Cinema Verite (TV film) (2011)
Realita vs. Reality TV. Příběh jedné "dokonalé" americké rodiny, jejíž základy se pod drobnohledem kamery začínají drolit. Nakousne se zde otázka televizní etiky, problémy americké společnosti 70. let, a přes všechny konfliktní situace se to vše nese v poklidném duchu. Diane Lane je vynikající.
Amistad (1997)
Jediné, co se v tomto případě dá Spielbergovi vytknout, je stopáž, která je opravdu až příliš epická na soudní drama. Jinak film nezklame, všichni herci hrají výborně (za všechny typově přesný Djimon Hounsou a naopak proti typu obsazený Matthew McConaughey), kamera a hudba nádherné a příběh dostatečně silný a nabitý zajímavými myšlenkami.
Bad Taste - Vesmírní kanibalové (1987)
I am born again! Peter Jackson už ve své rané tvorbě prorážel s nadšeneckou filmařinou. Jak známe z matematiky, při vynásobení mínusu mínusem vznikne plus. A tak, při kumulaci špatného herectví, špatných triků, poloamatérské kamery a odporné hudby, vznikla roztomilá přehlídka komické nechutnosti.
Karhanova parta (1950)
Oproti nesnesitelné Výstraze celkem neškodný film, budovatelsky rozjuchaná adaptace Káňova megapatetického dramatu o broušení pístních čepů, cokoli si pod tím představíte. A narozdíl od Výstrahy nabídne mnohem lepší herce ze staré gardy, pro něž montérky nebyly vždycky standardem.
Polissons et galipettes (2002)
Nápadité a zábavné. Kdo by řekl, že právě tak bude vypadat porno staré 90 let?
K smrti odsouzený uprchl (1956)
I (téměř) týden po projekci, stále dumám nad faktem, proč mě film, o jehož jediném narativním zvratu se dočtu už v názvu, dokázal napínat v celé své délce 100 minut. Bravo pane Bressone.
Černobílý svět (2011)
Oscarům na míru šitý, dojímavý příběh jižanských paniček a jejich černých služebných. Postavy jsou sice černobílé jako český distribuční název filmu, ale v rámci svého vlastního mikrovesmíru fungují... a dojímají. Někdy emoce z divaček ždímají až příliš okatě, ale i díky tomu se jedná o nejlidovější film z letošního Oscarového výběru. A navíc, většina hereček odvádí velmi sympatické výkony (především Emma Stone, Viola Davis, Jessica Chastain). Slzopudný a natahovaný konec tomu odpouštím.
Hugo a jeho velký objev (2011)
Cinefilské slzy se v nejsilnějších okamžicích přelévaly přes 2D brýle do 3D brýlí. Prozrazovat tyto okamžiky by bylo nefér, ale většinou jsou to ty, které zahrnují Bena Kingsleyho a lekce z filmové historie. Ale... Navzdory tomu, že Hugo je nádherný, precizně a s láskou udělaný film o úctě k filmu a filmovým dobrodružstvím, nedokázala jsem se do něj ponořit jako do celku. O tom, že celek není jen suma částí, mě přesvědčuje fakt, že nemám Scorsesemu co vytknout - od posledního zrnka 3D prachu poletujícího nádražím po Asu Butterfielda a Chloe Moretz bylo vše na svém místě - ale zároveň mě film jako celek nepřesvědčil o tom, že je jedinečný, že je to něco, k čemu bych se chtěla vracet, nebo co si za pár let budu pamatovat.
Perfect Sense (2011)
Emocionální autodráha, především ve druhé polovině. Dvě nosná témata, sbližování Ewana McGregora s Evou Green a postupné mizení lidských smyslů se proplétají ve znepokojivé vizi apokalypsy, která má větší sílu než cokoli by na nás byl schopen uvrhnout Emmerich. Jako problém se ukazuje příliš pozvolné tempo (především v první polovině) a občasná roztříštěnost (tamtéž). Úderný závěr působí jako facka a zároveň pohlazení. , Nyní je tma, ale jeden cítí dech toho druhého. A ví všechno, co potřebují vědět, protože tak jde život dál. A jestli zůstal někdo, kdo by je mohl vidět, tak vypadají jako normální milenci.
10 000 př. n. l. (2008)
K tomu, aby Roland Emmerich nasadil nepravděpodobnosti korunu už chybělo jen to, aby se ukázalo, že pyramidy umí létat a řídí je go'auldi. A vlastně mi bylo líto, že se tak nestalo.
The Artist (2011)
Někdy jsou slova banální a nadbytečná... Roztomilá retro hra na němý film, avšak na rozdíl od Kaurismaakiho Juhy nevzdává hold němému filmu skrze parodii melodramatu, ale oslavuje film jako takový, světla reflektorů a obě strany popularity. Jean Dujardin je úžasný prototyp Douga Fairbankse.
Nebezpečná metoda (2011)
Film, který je jako člověk... Na povrchu se zdánlivě nic neděje a uvnitř zuří válka. Tak se za zdvořilou korespondencí Freuda s Jungem odehrává spor o základní pojetí psychoanalýzy. Vynikající herecké výkony ústředního tria, výborná hudba H. Shorea, ale jinak... tak trochu divadelní hra.
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část (2011)
Nejdelší těhotenství v dějinách kinematografie.
Tři mušketýři (2011)
A abych tu jednu hvězdu ospravedlnila: je za přehrávajícího Orlanda Blooma, který mě bavil po celou dobu svého působení na plátně. Jinak je to dosti nepovedené intro k videohře a navzdory efektům a rádobyvzrušujícím soubojům nudná podívaná. .
Margin Call (2011)
Minimalistická hra na velké peníze s výborným hereckým obsazením.
Černá smrt (2010)
Nečekaně hutný středověký horror, který se nijak nestydí za své béčkové parametry, nízký rozpočet relativně chytře využívá ve svůj prospěch. Neobjeví se žádné spektakulární scény, ani speciální efekty, ale zajímavá polemika o fanatismu jakéhokoli druhu. A grády tomu nezpochybnitelně dodává post-Boromirovský a pre-Starkovský Sean Bean.
Anonym (2011)
Bylo rozhodně nesmírně zábavné sledovat tento film a představovat si u toho omlévající Shakespearology, kterým se ničitel Roland snaží rozbořit svět. Nedařilo se mu to, protože selhal na falešně komplikovaném systému flashbacků a rámců, kdy si divák nemohl být jistý, kde se právě nachází a jaký je vztah mezi postavami. A ještě jedné neodpustitelné věci se dopustil, do velkého kolektivu literárních a filmových Alžbět, kde vládne pevnou rukou Judi Dench s Cate Blanchett, přidal hysterickou nymfomanku. Škoda, protože výprava i hudba se hodně povedly.
Zlatý kompas (2007)
Nevím, jestli bylo dobře či špatně, že jsem si film pustila den po dočtení knížky. Kdybych totiž knihu nečetla, asi by mě nerozčilovalo ilustrativní adaptování ve stylu: hlavně do filmu nacpat všechny lokace a postavy, které se vyskytovaly v knížce. Dost pravděpodobně bych zase pak nepochopila motivace poloviny postav a důvody, proč se něco děje tak, jak se to děje, a proč se někdo objevuje tam, kde se objevuje. (Postavy se setkávají a okamžitě se stávají přáteli na život a na smrt.) Trestuhodně nevyužití jsou daemoni, a filozofický anti-katolický podtext a celé se to topí v neúměrné dialogičnosti. Ale fantasy vizuál je hezký. Ale to u fantasy nestačí, protože fantasy je žánr definovaný typem příběhu.
Homeland (TV seriál) (2011)
Seriál představující společnost po 11. září a nešvary americké glorifikace militarismu byl zajímavý zhruba do své poloviny, kdy se pevně držel snahy o realističnost a postižení podstaty problémů společnosti definované patriotismem a paranoiou. Bohužel potom se dostavilo několik brakovějších zvratů a celý projekt tím pro mě postupně ztrácel na zajímavosti. Parádní jsou ale herci, výborná Claire Danes jako Carrie a Damian Lewis jako Brody. Ti baví celou sérii a s Carrie bych se ráda seznamovala i dál.
Advokát chudých (1941)
U tohoto filmu mi bylo opravdu líto, že se neubrala trocha prostoru sentimentální lásce naivní omladiny, která dle mě rozmělňovala příběh padlého advokáta v podání skvělého Korbeláře.
Filosofská historie (1937)
Celovečerní Vávrův debut, apel na národní hodnoty, boj proti útisku a zákazům a na srdce každého dobrého vlastence. Hodně mě zaujala Karla Oličová, prakticky neznámá herečka výrazně specifického vzhledu. A vzhledem k roku, kdy byl film natočen a uveden do distribuce, poslední věta vyznívá tragikomicky.
Jánošík (1935)
Paľo Bielik byl frajer.
Na sluneční straně (1933)
Film vskutku podivný a avantgardní, především, co se týká hereckého projevu většiny představitelů. Vančura se snaží vytvářet zajímavé obrazy a sdělení, ale ztroskotává na banálních věcech jako je scénář a vedení herců. A člověk by při tom řekl, že když v tom měli prsty lingvistický všeuměl Jakobson a básnické eso Nezval, že by to mohlo mít úroveň.
Stavitel chrámu (1919)
S tehdejší zahraniční špičkou sice nesrovnatelné, ale naštěstí o třídu lepší než soudobá česká produkce. Odvážné a neobvyklé záběry (ač) statickou kamerou (skála, vrcholek katedrály) a dobře vystavěný příběh.
Bílá nemoc (1937)
Nadčasový střet diktatury a humanismu, souboj výrazných hereckých osobností o život, mír ... a tu malou zemi, která nemá právo na existenci. Dodnes aktuální, stejně jako Čapkova předloha.
Muži, kteří nenávidí ženy (2009)
Poctivá adaptace, poctivé žánrové řemeslo. S úžasnou Noomi Rapace jako bonusem.
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Skeptik po Social Network. skeptik při ohlášení natáčení, skeptik po trailerech - někde se ta linka skepse musela zlomit. Jak jsem se snažila vyhnout srovnávání s předchozí ADAPTACÍ, nejde to. Oplevova verze je profesionální a kdyby ta Fincherova nevznikla, asi nic by se nestalo. Jen by pár fanoušků marně snilo dál o tom, jak by se s románem vyrovnal David Fincher. Ten se zkušeným scénáristou Zaillianem v zádech vyhrává nejenom v technickém provedení filmu (v paralelních scénách nápaditými a nečekanými přechody), ale i ve scénáři. Rozšíření tomu sedlo a já byla překvapená, s jakou elegancí byly do děje zakomponované menší figurky, které ve švédské verzi prostor nedostaly, nebo ho dostaly minimálně. (Erika, Blomkvistova dcera, kocour... To vše při srovnatelné stopáži.) Rovněž mě potěšilo, (na rozdíl od většiny návštěvníků kina), že po rozřešení hlavního případu Fincher dovyprávěl příběh do konce, aniž by ztratil smysl nebo vypadal nalepený. Vychvalováním Rooney Mara bych asi nosila dříví do lesa a Daniel Craig schovaný za velkými brýlemi je taky v pohodě. Úvodní titulky jsou parádní a nápadité a zvrhlé asi jako ty ze Sweeneyho Todda. PS: Fincher oznámil, že by rád natočil i zbytek trilogie Milénia. Na jednu stranu bych to ráda viděla, na stranu druhou by mě mrzelo, kdyby se další dva roky zaobíral s materiálem, který dle mě kvalit první knihy nedosahuje a je "nefilmovější".
Kocour v botách (2011)
Pohádka nepohádka s žánrovými přesahy k westernu a mariachi, kde si animovaný Antonio Banderas hraje na Zorra a jeho kočičí oči ho vytáhnou z nejednoho srabu. A navzdory mým přirozeným sympatiím k šikovným odzbrojujícím kočkám, jsou mé dojmy přinejmenším rozpačité. Bude to asi řídkou zápletkou a únavným střídáním vynikajících vypointovaných scén s těmi slabšími. (Nehorázně dlouhá retrospektiva) Jako VELKÉ plus beru nebývalé jiskření mezi Banderasem a Hayek a posun k nepohádkovému konci, ale to nic nemění na tom, že se mi zdá, že Miller nevyužil všechen potenciál, který příběh o slavném Shreckově kocourovi nabízel.
Lovci hlav (2011)
Trefa do černého už při výběru herců - Aksel Hennie a Nikolaj Coster-Waldau - se projevila v životnosti hlavních hrdinů. Roger Brown je pomenší zakomplexovaný borec, zvyklý (i díky svému neortodoxnímu koníčku) žít na vysoké noze. Naštvat bývalého elitního zabijíka se ale nevyplácí. Lovci hlav jsou mixem seversky chladného a precizního obrazu, široké škály organicky se doplňujících žánrových škatulek (krimi, horor, komedie, drama), všudypřítomné absurdity a černočerného humoru, který asi nebude pro každého, ale milovníky Tarantina jistě potěší. Navíc, jak už psal Matty, film je krásně nepředvídatelný a ve své nepředvídatelnosti zábavný.