GilEstel

Poezie obrazu a hudba citu. Slova naděje a zázraku. V Berlíně. V tom teskném městě, tolikrát zkoušeném beznadějí. Spirituální prožitek, který nemá svůj filmový ekvivalent, a to z jakéhokoli úhlu pohledu.

Temné ulice nočního City. Všude špína a prach. Rozbité sklo, kartony pomočeného papíru, jehly od heroinu. Po chodníku kráčejí dvě 14 leté dívky v upnutých mini. Vesele si švitoří a přitom dávají najevo, co můžeš mít za pár babek. Stále slyšíš ten stejný zvuk moře aut, který naráží do oprýskaných budov jako vlny při příboji. Občas uslyšíš pronikavý výkřik nebo klaxon. Zvuk, který utichne tak rychle a náhle, jako poslední lidský vzdech. Pak zahlédneš billboard politika. Politika, co na tebe zírá sžíravým pohledem odkudsi shůry. Drze se ptá, co by sis přál. Ty víš jen, že někdo by měl uklidit tu špínu. Spláchnout jí prudkým deštěm tak, abys cítil jen svěží vůni ozónu. A tam někde venku pod skomírající pouliční lampou stojí tvůj žlutý taxík. Už je čas nastoupit a zažehnout motor. Lidská práce! Toť jen výbuch, osvěžující čas od času tvou propast. Morálka je slabost mozku. Ne, ne! Teď je čas vzbouřit se smrti! Práce se jeví tvé hrdosti příliš lehká: tvůj útěk ze světa by byl příliš krátkou trýzní. V posledním okamžiku bys útočil napravo, nalevo……Nakonec tvá duše zůstane ztracena pro věčnost.

Filmový epos se scénářem na dvě stránky. Napětí v každém pohybu, v každém záchvěvu tváře. Když je řeč obrazem a hudba citem, slov není třeba. Vzor, který nelze zopakovat. Klenot žánru. Symbol westernu v absolutním smyslu slova.

Svět bláznů. Tvůj nový domov. Cizí a chladný svět plný přízraků zabalených do bílých prostěradel, co čekají než je vyvedeš z údolí zatracených. Je tvým údělem být jim spasitelem. Sám však bloudíš po klikaté cestě. Tvou mysl čeří neklid a zlo pokouší tvou pýchu. Tohle je tvá životní zkouška, tak na chvíli vypni emoce. Jsi starý bojovník, co dávno poznal svět. Není kam spěchat. Hoď se do klidu, vždyť o to tu jde. Žena v bílém tě sleduje. Má růžové líce a oči plné bezedného milosrdenství. Ta bezduchá hříčka omylu, ta prázdná nádoba soucitu, to její věčné ženství.....Pojď na můj klín a ukaž, jak se to u vás dělá. Ne, ne. Je čas si vzít medicínu. Jsi přeci voják a víš, jak na to. Dost bylo těch co s mozkem plným plamenů a slávy, dnes leží v prachu ulice. Jedna bitva válku nevyhraje. Tvůj anděl smrti horlivě káže za sklem. Je čas připravit se na modlitbu. Ukaž, jak umíš Otče náš. Promluvme si. Však ty už dávno píšeš vlastní verše. Pravda? Jsi dítě Sodomy, marně zbloudilé ve smrtelné únavě. Jsi jako kluk, co zapálí požár a uteče. Přízrak temnoty, co uvěznil hříchy v žaláři svého srdce. V tomto domě jsi došel na konec sil. Moc času ti nezbývá. Jen neochvějná jistota, že poslední rána bude patřit tobě.

První německý zvukový film, odrazový můstek k mezinárodní slávě Marlene Dietrichové. Zároveň počátek spolupráce s režisérem Sternbergem, která dala světu ještě několik vynikajících filmů. Pro mne je to jeden z klenotů kinematografie, jehož síla výpovědi přetrvala dodnes. Nešťastný osud puritánského gymnazijního profesora Immanuela Ratha, je odstrašujícím příkladem dnes stejně jako v minulosti. Puritánství a zásadovost se postupně změní díky okouzlující Lole v pokrytectví, bezradnost a nemoc. Profesorův příběh nám otevřeně říká, že každý muž může lehce najít svou femme fatale. Janningsův výkon v této roli je naprosto strhující. Není sporu o tom, že právě jeho postava a její vývoj jsou hlavním tématem, kterému se kamera věnuje. Navzdory tomu se role Dietrichové stala hlavní postavě zcela rovnocennou a v některých ohledech jí dokonce překonala (pěkný nohy). Závěrečné vystoupení Dietrichové, kdy sedí obkročmo na židli a zpívá Falling in Love Again, v kontextu se závěrečným Janningsovým křečovitým obětím katedry, zcela jasně vypovídá o tragice setkání dvou odlišných světů. 95%

Černý monolit. Božská vibrace astrální sféry nového bytí. Je na čase opustit tento svět. Archandělská křídla nesou tvou duši dálnicí ticha. Krouživými pohyby v rytmu valčíku obíhá tvá tělesná schránka planety starého světa. Řeky času milosrdně pádí věčností a ty už víš, že se neutopíš. V nekonečné temnotě je moře a v něm klíč ke všem řekám. Do toho moře se ponoříš a s mocným přílivem nadpozemské hudby se znovu narodíš.

Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937 je……. Prosím? Jakýže je to rok?.... No jak říkám, rok 1937. To se ani nechce věřit že? Tato kreslená pohádka ještě pamatuje odchod na věčnost našeho 1. prezidenta T. G. Masaryka. Šla hned v patách myšáku Mickeymu, aby ukázala světu, že animovaný film může být i celovečerní film aniž byste se u něho nudili. Podařilo se. Svět žasl. Volná adaptace klasické pohádky bratří Grimmů doplněná skvělou hudbou a dokonalou animací zasáhla téměř každého. Animace byla na takové úrovni, že nebyla mnoho desítek let překonána a až do nástupu počítačové grafiky a moderních programů zajistila Disneymu téměř monopol ve svém oboru. Oscar za filmové novátorství přišel zcela po právu. A svět nepřestal žasnout dodnes, protože pohádka je to v pravdě nadčasová. Má myšlenku a příběh výchovného charakteru, který je velmi citlivě a nenásilně zakomponován do děje. V dětské podobě se zde setkáváme s klasickým soubojem dobra a zla, který je rozveden pomocí lidských pocitů a povahových charakterů. Najdeme tu tak strach, tajemno, přátelství, soucit, touhu po bohatství, lenost, lež a podvod, vtip, krásu a mnoho dalšího. V první řadě pak lásku a závist jako symboly dobra a zla. Vnímání všech citů a vlastností je umocněno geniální hudbou, která již sama o sobě dokáže navodit potřebnou atmosféru, čehož film velmi pozitivně využívá. Mám doma klavírní partituru filmového soundtracku ve francouzském vydání z První republiky. Časem je již hodně sešlá a potrhaná. Hudba ale zůstává stále svěží a krásná, stejně jako film. I v dnešní přetechnizované době má pohádka stále co nabídnout. Moderní animované filmy, kterých vzniká v poslední době ohromné množství, jsou často sezónní záležitostí čistě konzumního charakteru. To se u Sněhurky díky výše vypsaným pozitivům nemohlo a nemůže nikdy stát. Je to film patřící k mému dětství stejně jako k dětství mnoha generací přede mnou a věřím, že i generací které přijdou po nás. Sněhurka a sedm trpaslíků je legenda a legendou zůstane. Zrcadlo, zrcadlo řekni mi, která kreslená pohádka je na světě nejkrásnější? Jsi to ty, Sněhurko. Bylas a navždy zůstaneš.

Tento film u mě zůstává spojený s nejintenzivnějším kino zážitkem. Od úvodního zašeptání Galadriel „The world is changed. I feel it in the water. I feel it in the earth. I smell it in the air. Much that once was is lost, for none now live who remember it.“ až po nepřekonatelný závěr spojený se zánikem Společenstva, jsem seděl v kině jak přikovanej. Čekal až do úplného konce titulků, abych si to mohl dát o pár dní později v kině znovu. Nikdy předtím ani po tom na mě žádný film neměl takový účinek, a to včetně dalších pokračování. Moje nadšení pro Tolkienovy říše je ale mnohem staršího data než Jacksonova trilogie. Už od dětství jsem sníval o tom, jak by vypadal film. Vždy jsem došel k závěru, že tato kniha je nefilmovatelná. Částečně jsem si tuto teorii potvrdil. Pravdou ale zůstává, že právě Společenstvo zůstává ze všech dílů knižní předloze nejvěrnější a nejvíce ctí jejího ducha. Ačkoli pro mě Jackson není žádným režisérským idolem, často se nechává unést akcí a pompézností, tímto si mě získal. Je totiž opravdovým fanoušem Tolkiena a na filmu je to set sakra vidět. Pracoval s největšími fanoušky Tolkienových říší. Sehnal malíře, kteří celý život ilustrují výjevy Středozemě (John Howe, Alan Lee, Lode Claes). Sehnal lingvisty znající jazyky národů Středozemě. Nechal vyrobit nepřeberné množství rekvizit. On oživil Středozem prostřednictvím krás Nového Zélandu. Dokázal důstojně zfilmovat nemožné a potěšit fanoušky. Režisérská 3,5h verze je ještě mnohem lepší. Zabíhá více do detailů. Pro běžné diváky neznající knihu je ale příliš rozvleklá a nesrozumitelná. Zkrácení pro kino bylo rozumným řešením. Verze, která šla do kina, je i takto osekaná velmi dobře koukatelná. To vše nic nemění na tezi, že kniha zůstane knihou, věcí nepřekonatelnou a díky fantasii mnohem bohatší než film. Ale pokud měl film vzniknout, nemohlo vzniknout nic lepšího, než Jacksonovo Společenstvo prstenu.

Aronofskyho celovečerní prvotina π byla kladně přijatá kritikou, leč z pohledu diváků šlo o poměrně náročný film. Když jeden z nejtalentovanějších režisérů posledních 20ti let přišel s tímto svým drogovým requiem, získal si krom kritiků i nehynoucí podporu davů fanoušků. Divácky mnohem snáze uchopitelný film, který stále těží z pulsující atmosféry koktejlu originálního střihového přístupu a kamery, podpořené Mansellovým soundtrackem, dokázal nemožné. Zboural zdánlivě nepřekonatelnou bariéru mezi nezávislým filmem a mainstreamem. Emotivně budované drama, které se nebojí prvků jako rozdělený obraz nebo scény halucinací, zároveň poskytuje velmi prozaický děj. Vážné společenské téma narkomanie dokázal režisér vypíchnout nikoli pomocí propracované dějové linky, ale pomocí série obrazů hrůzy, která se v mistrně vybraných detailech promítá znovu a znovu se stále silnější intenzitou. Postupný duševní i fyzický rozklad všech hlavních postav se projevuje od nevinných a naivních začátků až po hořký konec. Předností snímku je též to, že neukazuje pouze očekávatelné závislosti jako heroin do žíly, ale i ty běžnější méně čekané a o to zhoubnější. Heslo: Neberte drogy! tak není jediným poselstvím filmu, jak by se mohlo leckomu zdát. Vše je vztaženo k lidským slabostem, lidké závislosti v širších souvislostech. Málokterému filmu se podařilo předat tak silnou emoci ohledně bezmoci člověka stojícího tváří v tvář svému lidskému úpadku. Jak bezmocný je člověk vůči droze, která zabije i nejhlubší lidské city.

Evo tebe budou lidi vždy milovat i nenávidět. Máš v sobě něco, co přitahuje i děsí zároveň. Vzešla si ze špíny popela a bídy, aby sis podmanila svět. Ty jsi jedna z dcer Lilith, první ženy Adamovy. Budeš se znovu a znovu vracet, abys lidstvo pokoušela. Abys ho ovládala. Ty máš tvář čisté ženy. Věrné muži a poslušně mu sloužící. Tys ale nebyla stvořena z žebra Adamova jako tvoje jmenovkyně. Nikdy mu nebudeš patřit. Ty nebudeš patřit nikomu Evo. Máš v sobě hada. Jen ty budeš vládnout světu skrze muže, zatímco on bude žít v nevědomosti. Tvůj život bude ale krátký a krutý. Ty záříš spalujícím ohněm a spálíš naprach vše, co ti stojí v cestě. Pak ale vyhasneš naráz a brzy. Dál už tě čeká jen život v nekonečné prázdnotě. Krutý osud tě čeká Evo. To tebe Margo, tebe čeká jiný osud. Až si budeš někdy připadat sama a bezmocná, vždy přijde někdo, kdo tě zachrání. Ty nikdy nemůžeš vyhasnout, ale nikdy nebudeš ani opravdu hořet. Tvůj život bude dlouhý, ale nikdy nebudeš opravdu žít. Vždy budeš narážet na vnitřní překážky, které ti nedovolí dojít dál než se sluší. Nikdy se neobětuješ pro opravdové cíle. To tebe Evo, tebe nezastaví nic. Zaplatíš za to ale cenu nejvyšší. Nikdy nebudeš mít opravdové přátele ani manžela, který by tě miloval. Budeš žít stále v neklidu. Myšlenka na to tě ale netíží. Ty s radostí obětuješ vše pro svou krátkou slávu. Pro svou moc. Pro tak krátký pocit absolutního štěstí, které pohasne stejně jako tvůj vnitřní oheň. Já vím, ta vášeň tě spaluje i žene dopředu. Jen proto dokážeš nemožné Evo. Ty jsi totiž jiná než všechny ostatní. Ty budeš navždy vzorem i varováním těm nemnoha tobě podobným.