Taneční filmy jsou fajn, ale jak se v něm objeví španělské rytmy, jsem v koncích. Oceňuji také, že ač je Strictly ballroom dalším v řadě těchto žánrových filmů, neváhá je zároveň poněkud parodovat, aniž by při tom ztratil grácii. I přesto, že se film sám nebere příliš vážně, slibuje, pokud divák přistoupí na jeho hru, výborný zážitek, zejména finále je strhující a velkou mírou se na něm podílí ono dokonalé paso doble...
Odpadová doba, odpadové prostředí, odpadový námět, odpadový děj, odpadové postavy, odpadová hudba (ještě k tomu tak nesnesitelně opakující se donekonečna), odpadové hadry, odpadové účesy = odpadové hodnocení, nemůžu jinak. Ještě že je ta doba už za námi.
Je pochopitelné, že se dokument odehrává více v osobní rovině než v té architektonické, zejména když je dílem jeho syna, který si chce tímto filmem zodpovědět své vlastní otázky o otci, kterého téměř nepoznal. Ale stejně říkám: Víc architektury a míň sentimentu doprovázeného rovněž sentimentální hudbou.
Jeden z pomyslných "vrcholů" návštěvy Vídně (Film museum Wien - Howard Hawks). Film vyvolávající smích a nudu, podpořenou hereckými výkony, zejména, co se týká té "krásné a smyslné ženy". Nikde jinde než zde mi nepřicházela tak na mysl ta koupě stoprocentní krávy a nebo spíše veselé kozy. A nebo rovnou dvou...
Nedávno jsem si vzpomněla na film, který jsem viděla kdysi jako malá a pamatovala jsem si z něj jen to, že tam někdo pročesával poušť hřebenem a pak někomu vylezl z břicha vetřelec, který začal tancovat. Po včerejším oživení musím říct, že tento film za tu neztratil téměř nic a opět jsem se mimořádně bavila.
Alternativní způsob "léčení" psychických problémů pomocí nástrojů v rukou Božích aneb katolická církev a její pokřivený pohled na realitu. Neuvěřitelné, že se ještě v 70. letech 20. století a v civilizované zemi mohla nějaká nemoc identifikovat jako posedlost ďáblem. O důvod víc radovat se, že žiji v dnešní době, ale hlavně v ateistické zemi.
Štyrský i jeho kámoška patří mezi mé oblíbence, celkově surrealismus jako umělecké období mě oslovuje asi nejvíc. Typické rozpitvávání vlastního podvědomí , jakési "nadreality" je fascinující, zejména výsledky, kterých umělci dosáhnou. Ve Štyrského tvorbě se odráží zážitky ze snů spojené s tím, co prožíval v mladém věku. Dokument samotný byl natočen zajímavou a svěží formou za použití fragmentů z korespondence, dobových recenzí, komentářů jiných surrealistů a hraných "obrazů" z jeho života, podpořený velmi bohatou ukázkou umělcovy tvorby. Hodina utekla jako voda, takových dokumentů by mělo být v televizi určitě víc.
Dokument ve své vrcholné formě a maximální využití nejmodernější snímací techniky. Když si k tomu ještě připočtu to úsilí, které muselo být vyvinuto, aby vznikly jednotlivé záběry (např. dvou a půlcentimetrová žabička padající ze stromu, zachycená po celou dobu pádu záběrem na stejné úrovni), dá se už mluvit o mistrovství. Navíc druhý díl o mých oblíbených plazech a jiné havěti mě naprosto dostal, že jsem si ho pustila hned 2x za sebou. Už se těším na další pátek!
Po tomto dokumentu jsem schopná připustit, že mimina mohou být docela roztomilá, což je u mě co říct. Dokument ve stylu Megacities, mapující život v několika rozdílných částí světa, je v tomto případě zaměřen na 4 prcky od narození až po jejich první krůčky. Na jedné straně sterilní čistota, přístroje, skupinová sezení, pomůcky, hračky, ... a na druhé straně žádná hygiena, hlína, tráva, písek, absence plen, místo hraček kameny a domácí zvířata. Sledujeme vývoj v diametrálně odlišných podmínkách s úplně jinými přístupy. Přesto mi přijde, že děcka se vyvíjejí v podstatě stejně a jejich chování a různé reakce se od sebe vůbec neliší. Na druhou stranu mi přijde, že přílišná sterilita a úzkostlivý dozor jsou občas docela na škodu, zvlášť, když vidíme, že se někde toto tolik "neřeší" a vývoj dítěte probíhá naprosto normálně.
Gaudí je bůh a ani ta nepříliš dokonalá vizuální stránka "podpořená" vyšinutými powerpointovými přechody mezi jednotlivými obrazy (a samotnou "kvalitou" těchto obrazů) na tom nic nezmění. Co se týče informací, dokument pro mě nepřinesl nic nového (asi proto, že Gaudího mám už docela dobře zmapovaného) a zmínky o některých stavbách byly velmi stručné, jako by ani nestály za pozornost (případ Casa El Capricio). Přesto nemůžu jít s hodnocením níže, když prostě vidím Gaudího, to fakt nejde...
Zajímavá sonda do země, kde je trestní právo aplikováno bez ohledu na věk a motivy, respektive úmysl či náhodu. Ale více než samotné téma trestání mladistvých mě zaujalo to, že osudy odsouzených jsou v podstatě v rukách rodin obětí, kteří jim mohou odpustit, čímž jsou osvobozeni (za tučného poplatku rodiny odsouzeného, tzv. "krvavé peníze") a nebo jim mohou podtrhnout židli - a to doslova a do písmene. Rodiče, kteří jsou schopni se podívat na tyto tragédie s odstupem a odpustit viníkům zabití svých dětí, mají můj obdiv. Některé jejich argumenty byly velice velkorysé a přitom logické. Ale i přesto nevím, jestli já osobně bych byla něčeho takového schopná.
LFŠ 2010. Mizerná DVD kopie se špínou na obraze a neustále přerušovaným zvukem (originál 35mm je bohužel ztracen). První záběry na zrychleně ubíhající krajinu se silnicí uprostřed ve mně vzbudily zoufalství a otázku, jak mám toto přežít celých 80 minut. Jenže záběry stále měnící se krajiny, vržených stínů, počasí a v neposlední řadě také změny povrchů silnice mě dokázaly dokonale vtáhnout tak, že po chvíli jsem zjistila, že jsme vlastně s kamerou "objeli" celý Island a jsme na konci, vlastně opět na začátku. Tomu pomáhala i podmanivá hudba, i když bohužel, jak již bylo zmíněno, mnohdy z ní moc nezbylo, díky nekvalitnímu převodu do DVD kvality.
Tento film si u mě během první poloviny koledoval o vypnutí, možná jsem nebyla v tom správném rozpoložení a nebo jsem prostě jen takovýchto různých spletenců a propletenců osudů viděla poslední dobou až moc, stále se mi například vybavovalo polské ZERO. Vydržela jsem ale až do konce, neboť jsem trochu doufala, že po té náloži mizérie, depresí, alkoholových a drogových závislostí a postupném množení mrtvol, se dočkám alespoň úsvitu jakési naděje. Seveřani mají ovšem trochu jiný pohled na svět než my tady dole a zřejmě jsou všichni ovládáni trudnomyslností, zvláště v zimě, když slunce zrovna moc nevychází nad obzor. Celkově lepší průměr a méně nápadité než jiné filmy podobného ražení, musím ale uznat trochu s odstupem, že celková bezvýchodná atmosféra na mě přece jen zapůsobila a zanechala trochu skličující pocit, takže večer si pustím asi něco od Kaurismäkiho.
Sednout za volant a dát se na cestu po Skandinávii je jiné, než sednout za volant a dát se na cestu v jiné zemi. Zde snad nikdy nesmí chybět motiv ilegality, podobně třeba jako ve výborném švédském filmu Det nya landet. Zde se dva drobní delikventi "zapomenou" po propušťáku vrátit zpátky do vězení a ještě k tomu s sebou vezmou dceru jednoho z nich, když zjistí, že ji týrá její otčím. Ovšem nedostatek peněz a neschopnost řešit konfliktní situace způsobuje, že postupem času se jejich delikty poněkud prohlubují. Nechybí cynicko-humorné situace vydatně podpořené hláškami excelentního dua Bo Larsen / Thomsen (škoda, že Paprika zde měla jen štěk na začátku, mohlo to být excelentní trio) - zejména vyzdvihnu tu poslední, ale ani dojemné situace, ovšem většinou jsou to kombinace obou. Vytkla bych jen trochu větší množství motivů, jako útěk před zákonem, vztah k dceři, vztah mezi dvěma gaunery, vztah k přítelkyním, za kterými jedou, že film působí trochu nekonzistentním dojmem, že má člověk pocit, že neví, co tím chtěl autor říci a jestli celkové vyznění má být humorné (i když velmi černě) nebo tragické. Na to si asi musí každý udělat názor sám. V každém případě road-movie, která se jen tak nevidí.
Po několika předchozích zkušenostech bych mohla dát seveřanům jedinou radu - nikdy nepořádat žádnou rodinnou oslavu, zejména co se týká kulatých narozenin nejstarších členů rodiny. Nikdy jindy totiž nevyplouvají na povrch staré a ututlané křivdy, konflikty, obvinění,... tak hojně jako při těchto příležitostech. Kdo v mládí neutekl nebo nespáchal sebevraždu, ten se o to pokusí nyní a toho, kdo celou tu dobu nesl všechno to břímě závazků a povinností k celé rodině, ba dokonce k celé vesnici, to stejně nakonec také semele. Vše opět namíchané a podané v takové směsici nálad a situací, že nevíte, jestli se máte smát nebo brečet, většinou trochu od obojího. Zde ovšem, narozdíl třeba od Festen, se řeší témata, se kterými se asi většina z nás v životě a v kontextu rodinných vazeb setkala, takže i situace, které se zde odehrávají, působí docela reálně.
Tak tohle naprosto splnilo moje očekávání. V podstatě velmi jednoduchý příběh, ze kterého ovšem, podobně jako u dalších balkánských filmů, vyzařuje cosi nespecifikovaného, obrovská energie, životní optimismus a pocit, že každý z nás má svoje místečko, kam se může kdykoliv vrátit, i kdyby to bylo přes půlku Evropy na tandemu. No a Miki opět ve své životní formě, pokud ho vůbec někdy opustí.
Filmů na toto téma a s podobným příběhem jsem viděla už několik a tento podle mého před ostatními nijak zvlášť nevyniká. Celkově průměr s trochu lepším koncem, i když jsem předpokládala, vzhledem k vlastnostem některých (ženských) postav, že na konci zákonitě musí dojít k dvojnásobné vraždě.
Jaký byl tady vlastně záměr????? Odpovědi se zřejmě nedočkám, z těch umělohmotných záběrů, několika vyhřezlých střev a mimořádně plnohodnotných vět mi to jasné není. Tohle psychicky nevydržel ani můj počítač, který se už po prvních 20 minutách zasekl. Já jsem měla o něco delší výdrž, ale zato tohle dlouho z paměti nevymažu. Mads by si měl pořádně rozmyslet, v čem bude hrát, poslední dobou se mu to nějak nedaří.
Figur tam bylo jak na orloji, ale v podstatě příběh o ničem. Ústřední rodinka byla pěkná výstavní přehlídka psychopatů, nechtěla bych být jejím členem. Ale musím zase uznat, že Maciuchová byla přesvědčivá. Pro zajímavost: Vila, ve které se odehrávaly rodinné scénky, se nachází v Hýskově a natáčely se zde také třeba filmy jako Saturnin a Všichni moji blízcí.
Tohle nemá se Zolou nic společného. Jeho romány jsem četla, i když musím uznat, že tento zrovna ne. Přesto zde nenacházím to, co je pro tohoto autora typické, čili naturalistická popisnost, která má za následek to, že z těchto děl je přímo cítit hnus, zkaženost a úpadek společnosti a lidské osobnosti. Možná že tento román je v tomto ohledu výjimka, ale myslím, že takováto uhlazená forma ještě k tomu s tou hudbou v pozadí jeho dílu nesvědčí. Co do zpracování se podle mě daleko více povedl Germinal
Moje komentáře
Tanec v srdci (1992)
Taneční filmy jsou fajn, ale jak se v něm objeví španělské rytmy, jsem v koncích. Oceňuji také, že ač je Strictly ballroom dalším v řadě těchto žánrových filmů, neváhá je zároveň poněkud parodovat, aniž by při tom ztratil grácii. I přesto, že se film sám nebere příliš vážně, slibuje, pokud divák přistoupí na jeho hru, výborný zážitek, zejména finále je strhující a velkou mírou se na něm podílí ono dokonalé paso doble...
Alois Nebel (2011)
Velmi odfláklé... A ne, forma nezvítězila nad obsahem, obojí je na stejné úrovni.
Zkrocení zlé ženy (1967)
Tato Shakespearova hra se mi ani trochu nelíbí :(
Bony a klid (1987)
odpad!Odpadová doba, odpadové prostředí, odpadový námět, odpadový děj, odpadové postavy, odpadová hudba (ještě k tomu tak nesnesitelně opakující se donekonečna), odpadové hadry, odpadové účesy = odpadové hodnocení, nemůžu jinak. Ještě že je ta doba už za námi.
Můj architekt Louis Kahn (2003)
Je pochopitelné, že se dokument odehrává více v osobní rovině než v té architektonické, zejména když je dílem jeho syna, který si chce tímto filmem zodpovědět své vlastní otázky o otci, kterého téměř nepoznal. Ale stejně říkám: Víc architektury a míň sentimentu doprovázeného rovněž sentimentální hudbou.
Psanec (1943)
Jeden z pomyslných "vrcholů" návštěvy Vídně (Film museum Wien - Howard Hawks). Film vyvolávající smích a nudu, podpořenou hereckými výkony, zejména, co se týká té "krásné a smyslné ženy". Nikde jinde než zde mi nepřicházela tak na mysl ta koupě stoprocentní krávy a nebo spíše veselé kozy. A nebo rovnou dvou...
Sněženky a machři (1982)
Člověk v tísni má pravdu - Tento film mě opravdu neohromil. Radši půjdu darovat psací potřeby dětem do Afriky.
Spaceballs (1987)
Nedávno jsem si vzpomněla na film, který jsem viděla kdysi jako malá a pamatovala jsem si z něj jen to, že tam někdo pročesával poušť hřebenem a pak někomu vylezl z břicha vetřelec, který začal tancovat. Po včerejším oživení musím říct, že tento film za tu neztratil téměř nic a opět jsem se mimořádně bavila.
Ach, ty vraždy! (TV seriál) (2010)
Zatím tedy překvapivě pěkná znělka :) ... ale jinak je to pěkná blbost.
Rekviem (2006)
Alternativní způsob "léčení" psychických problémů pomocí nástrojů v rukou Božích aneb katolická církev a její pokřivený pohled na realitu. Neuvěřitelné, že se ještě v 70. letech 20. století a v civilizované zemi mohla nějaká nemoc identifikovat jako posedlost ďáblem. O důvod víc radovat se, že žiji v dnešní době, ale hlavně v ateistické zemi.
Jindřich Štyrský - Mým očím nutno stále házeti potravu (TV film) (2010)
Štyrský i jeho kámoška patří mezi mé oblíbence, celkově surrealismus jako umělecké období mě oslovuje asi nejvíc. Typické rozpitvávání vlastního podvědomí , jakési "nadreality" je fascinující, zejména výsledky, kterých umělci dosáhnou. Ve Štyrského tvorbě se odráží zážitky ze snů spojené s tím, co prožíval v mladém věku. Dokument samotný byl natočen zajímavou a svěží formou za použití fragmentů z korespondence, dobových recenzí, komentářů jiných surrealistů a hraných "obrazů" z jeho života, podpořený velmi bohatou ukázkou umělcovy tvorby. Hodina utekla jako voda, takových dokumentů by mělo být v televizi určitě víc.
Život (TV seriál) (2009)
Dokument ve své vrcholné formě a maximální využití nejmodernější snímací techniky. Když si k tomu ještě připočtu to úsilí, které muselo být vyvinuto, aby vznikly jednotlivé záběry (např. dvou a půlcentimetrová žabička padající ze stromu, zachycená po celou dobu pádu záběrem na stejné úrovni), dá se už mluvit o mistrovství. Navíc druhý díl o mých oblíbených plazech a jiné havěti mě naprosto dostal, že jsem si ho pustila hned 2x za sebou. Už se těším na další pátek!
Anička jde do školy (1962)
Ještě mi z toho píská v uších...
Mimina (2010)
Po tomto dokumentu jsem schopná připustit, že mimina mohou být docela roztomilá, což je u mě co říct. Dokument ve stylu Megacities, mapující život v několika rozdílných částí světa, je v tomto případě zaměřen na 4 prcky od narození až po jejich první krůčky. Na jedné straně sterilní čistota, přístroje, skupinová sezení, pomůcky, hračky, ... a na druhé straně žádná hygiena, hlína, tráva, písek, absence plen, místo hraček kameny a domácí zvířata. Sledujeme vývoj v diametrálně odlišných podmínkách s úplně jinými přístupy. Přesto mi přijde, že děcka se vyvíjejí v podstatě stejně a jejich chování a různé reakce se od sebe vůbec neliší. Na druhou stranu mi přijde, že přílišná sterilita a úzkostlivý dozor jsou občas docela na škodu, zvlášť, když vidíme, že se někde toto tolik "neřeší" a vývoj dítěte probíhá naprosto normálně.
Pan Nikdo (2009)
odpad!Co na tom hodnotit, když je tady úplně VŠECHNO totální vykrádačka???
Antoni Gaudí (2005)
Gaudí je bůh a ani ta nepříliš dokonalá vizuální stránka "podpořená" vyšinutými powerpointovými přechody mezi jednotlivými obrazy (a samotnou "kvalitou" těchto obrazů) na tom nic nezmění. Co se týče informací, dokument pro mě nepřinesl nic nového (asi proto, že Gaudího mám už docela dobře zmapovaného) a zmínky o některých stavbách byly velmi stručné, jako by ani nestály za pozornost (případ Casa El Capricio). Přesto nemůžu jít s hodnocením níže, když prostě vidím Gaudího, to fakt nejde...
Děti na popravišti (TV film) (2010)
Zajímavá sonda do země, kde je trestní právo aplikováno bez ohledu na věk a motivy, respektive úmysl či náhodu. Ale více než samotné téma trestání mladistvých mě zaujalo to, že osudy odsouzených jsou v podstatě v rukách rodin obětí, kteří jim mohou odpustit, čímž jsou osvobozeni (za tučného poplatku rodiny odsouzeného, tzv. "krvavé peníze") a nebo jim mohou podtrhnout židli - a to doslova a do písmene. Rodiče, kteří jsou schopni se podívat na tyto tragédie s odstupem a odpustit viníkům zabití svých dětí, mají můj obdiv. Některé jejich argumenty byly velice velkorysé a přitom logické. Ale i přesto nevím, jestli já osobně bych byla něčeho takového schopná.
Poslední plavky (2007)
odpad!Vydržela jsem 2 minuty... nevěřím, že těch zbylých 98 % filmu mohla být kvalitní podívaná.
Okružní silnice (1985)
LFŠ 2010. Mizerná DVD kopie se špínou na obraze a neustále přerušovaným zvukem (originál 35mm je bohužel ztracen). První záběry na zrychleně ubíhající krajinu se silnicí uprostřed ve mně vzbudily zoufalství a otázku, jak mám toto přežít celých 80 minut. Jenže záběry stále měnící se krajiny, vržených stínů, počasí a v neposlední řadě také změny povrchů silnice mě dokázaly dokonale vtáhnout tak, že po chvíli jsem zjistila, že jsme vlastně s kamerou "objeli" celý Island a jsme na konci, vlastně opět na začátku. Tomu pomáhala i podmanivá hudba, i když bohužel, jak již bylo zmíněno, mnohdy z ní moc nezbylo, díky nekvalitnímu převodu do DVD kvality.
Lijavec (divadlo) (1997)
Dej si pozor na vobočí!
Domina (TV film) (2009)
odpad!Opravdu nevidím jediný důvod, proč něco takového bylo natočeno. Na památku Vladimíra Dlouhého měli radši dát S čerty nejsou žerty.
Zamrzlá země (2005)
Tento film si u mě během první poloviny koledoval o vypnutí, možná jsem nebyla v tom správném rozpoložení a nebo jsem prostě jen takovýchto různých spletenců a propletenců osudů viděla poslední dobou až moc, stále se mi například vybavovalo polské ZERO. Vydržela jsem ale až do konce, neboť jsem trochu doufala, že po té náloži mizérie, depresí, alkoholových a drogových závislostí a postupném množení mrtvol, se dočkám alespoň úsvitu jakési naděje. Seveřani mají ovšem trochu jiný pohled na svět než my tady dole a zřejmě jsou všichni ovládáni trudnomyslností, zvláště v zimě, když slunce zrovna moc nevychází nad obzor. Celkově lepší průměr a méně nápadité než jiné filmy podobného ražení, musím ale uznat trochu s odstupem, že celková bezvýchodná atmosféra na mě přece jen zapůsobila a zanechala trochu skličující pocit, takže večer si pustím asi něco od Kaurismäkiho.
Největší hrdinové (1996)
Sednout za volant a dát se na cestu po Skandinávii je jiné, než sednout za volant a dát se na cestu v jiné zemi. Zde snad nikdy nesmí chybět motiv ilegality, podobně třeba jako ve výborném švédském filmu Det nya landet. Zde se dva drobní delikventi "zapomenou" po propušťáku vrátit zpátky do vězení a ještě k tomu s sebou vezmou dceru jednoho z nich, když zjistí, že ji týrá její otčím. Ovšem nedostatek peněz a neschopnost řešit konfliktní situace způsobuje, že postupem času se jejich delikty poněkud prohlubují. Nechybí cynicko-humorné situace vydatně podpořené hláškami excelentního dua Bo Larsen / Thomsen (škoda, že Paprika zde měla jen štěk na začátku, mohlo to být excelentní trio) - zejména vyzdvihnu tu poslední, ale ani dojemné situace, ovšem většinou jsou to kombinace obou. Vytkla bych jen trochu větší množství motivů, jako útěk před zákonem, vztah k dceři, vztah mezi dvěma gaunery, vztah k přítelkyním, za kterými jedou, že film působí trochu nekonzistentním dojmem, že má člověk pocit, že neví, co tím chtěl autor říci a jestli celkové vyznění má být humorné (i když velmi černě) nebo tragické. Na to si asi musí každý udělat názor sám. V každém případě road-movie, která se jen tak nevidí.
Lidé z Dalecarlie (2004)
Po několika předchozích zkušenostech bych mohla dát seveřanům jedinou radu - nikdy nepořádat žádnou rodinnou oslavu, zejména co se týká kulatých narozenin nejstarších členů rodiny. Nikdy jindy totiž nevyplouvají na povrch staré a ututlané křivdy, konflikty, obvinění,... tak hojně jako při těchto příležitostech. Kdo v mládí neutekl nebo nespáchal sebevraždu, ten se o to pokusí nyní a toho, kdo celou tu dobu nesl všechno to břímě závazků a povinností k celé rodině, ba dokonce k celé vesnici, to stejně nakonec také semele. Vše opět namíchané a podané v takové směsici nálad a situací, že nevíte, jestli se máte smát nebo brečet, většinou trochu od obojího. Zde ovšem, narozdíl třeba od Festen, se řeší témata, se kterými se asi většina z nás v životě a v kontextu rodinných vazeb setkala, takže i situace, které se zde odehrávají, působí docela reálně.
Svět je velký a záchrana kyne odevšad (2008)
Tak tohle naprosto splnilo moje očekávání. V podstatě velmi jednoduchý příběh, ze kterého ovšem, podobně jako u dalších balkánských filmů, vyzařuje cosi nespecifikovaného, obrovská energie, životní optimismus a pocit, že každý z nás má svoje místečko, kam se může kdykoliv vrátit, i kdyby to bylo přes půlku Evropy na tandemu. No a Miki opět ve své životní formě, pokud ho vůbec někdy opustí.
Takové milování (1962)
Filmů na toto téma a s podobným příběhem jsem viděla už několik a tento podle mého před ostatními nijak zvlášť nevyniká. Celkově průměr s trochu lepším koncem, i když jsem předpokládala, vzhledem k vlastnostem některých (ženských) postav, že na konci zákonitě musí dojít k dvojnásobné vraždě.
Barbar (2009)
odpad!Jaký byl tady vlastně záměr????? Odpovědi se zřejmě nedočkám, z těch umělohmotných záběrů, několika vyhřezlých střev a mimořádně plnohodnotných vět mi to jasné není. Tohle psychicky nevydržel ani můj počítač, který se už po prvních 20 minutách zasekl. Já jsem měla o něco delší výdrž, ale zato tohle dlouho z paměti nevymažu. Mads by si měl pořádně rozmyslet, v čem bude hrát, poslední dobou se mu to nějak nedaří.
Nespavost (TV film) (2009)
Figur tam bylo jak na orloji, ale v podstatě příběh o ničem. Ústřední rodinka byla pěkná výstavní přehlídka psychopatů, nechtěla bych být jejím členem. Ale musím zase uznat, že Maciuchová byla přesvědčivá. Pro zajímavost: Vila, ve které se odehrávaly rodinné scénky, se nachází v Hýskově a natáčely se zde také třeba filmy jako Saturnin a Všichni moji blízcí.
Člověk bestie (1938)
Tohle nemá se Zolou nic společného. Jeho romány jsem četla, i když musím uznat, že tento zrovna ne. Přesto zde nenacházím to, co je pro tohoto autora typické, čili naturalistická popisnost, která má za následek to, že z těchto děl je přímo cítit hnus, zkaženost a úpadek společnosti a lidské osobnosti. Možná že tento román je v tomto ohledu výjimka, ale myslím, že takováto uhlazená forma ještě k tomu s tou hudbou v pozadí jeho dílu nesvědčí. Co do zpracování se podle mě daleko více povedl Germinal
25 ze šedesátých (2010)
...I když pro toho, kdo viděl celý cyklus "Zlatá šedesátá", je to poněkud méně přínosné.