karinakari

Konečně jsem po dlouhé době našla kriminálku, která mě extrémně chytla. Nejde o ten typický druh, kdy se každý díl řeší a posléze i vyřeší jeden případ a všichni jsou strašně šťastní. V The Killing se celé dvě řady řeší jedna zapeklitá vražda mlaďoučké Rosie. Tudíž může seriál obsáhnout vše, co k tomu doopravdy patří. Přes prvotní poukazatele na nevinné a jaký vliv bude mít jen blbé podezření na jejich životy, až po beznaděj rodiny zavražděné a samotných vyšetřovatelů. Mimochodem ústřední dvojice detektivů patří k nejcharismatičtějším a nejrealističtějším, které znám. Hlavně jejich osobní a rodinné problémy, které v průběhu děje řeší. The Killing musíte dát na jeden zátah, protože každý díl končí tak napínavě, že od něj prostě nejde odejít (tak má kvalitní seriál přesně vypadat). Během sledování mě napadlo milion možných teorií, kdo a proč Rosie zabil, ale když už jsem se konečně prokousala k poslednímu dílu, zůstala jsem čumět jak puk. V životě to neuhodnete, a jestli jo, měli byste dostat odznak inspektora šikuly:-)). Už bylo oficiálně potvrzeno, že se The Killing dočká 3. série. Moc si neumím představit, kam bude děj scénáristy nasměrován, nejspíš budeme svědky nového případu a vyšetřování a toho se dosti obávám. Dle mého názoru byla i 2. série až zbytečně natahovaná, tak snad se nedočkáme jen hloupého a nedomyšleného pokračování.

Nepatřím mezi fanoušky Katy Perry (samozřejmě pár jejích písní v oblibě mám), ale jednou za čas si ráda pustím podobnou záležitost, abych si rozšířila obzory, a musím přiznat, že mě tenhle dokument bavil víc, než jsem očekávala. Rovněž se jedná o obrovskou mediální reklamu pro umělce, ale tak tyto videa jsou točeny hlavně pro fanoušky, tak co? Nevím, proč ale při sledování dokumentů o slavných si vždy prožiji pár silných okamžiků, kdy mám na krajíčku a tentokrát jich bylo víc než dost. Bylo mi Katy tak neskutečně líto (hlavně při scéně z Brazílie). Dokázala mi, že se řadí do skupiny silných žen, které to v životě nevzdaly a šly si za svým snem, ať mu musely obětovat cokoliv (a to já budu vždycky obdivovat). Taky se mi strašně líbil její vztah k fanouškům a uvědomění si, že bez nich by v životě nebyla na výsluní. Jasně, tady se dá pochybovat, zda to tak opravdu je, ale já jí to zbaštila. Fakt, že pochází z rodiny misionářů, je překvapující. Do zpěvačky, která se proslavila songem I kissed a girl, bych to ani za boha neřekla. Dalším zajímavým zjištěním pro mě bylo, že nejlepší kamarádka Katy Perry není nikdo jiný než Shannon Woodward á la Sabrina z Raising hope. Part of me řadím mezi ty kvalitnější dokumenty o celebritách hlavně díky náladě, kterou si po zhlédnutí odnáším.

Pod hladinou: Alici Nellis mám ve velké oblibě, na její rukopis se vždy velmi těším (jak sama o sobě tvrdí je spíš scénáristkou než režisérkou). Řadím jí ke skupině žen, které dokážou poddat intimní ženské záležitosti s citem a nadhledem a jinak tomu nebylo ani u tohoto dílu. Alice Nellis se v rozhovoru nechala slyšet, že uvidíme Aňa Geislerovou z jiného úhlu a k tomu bohužel určitě nedošlo. Aňa ztvárňuje znovu stejný typ ženy, která není ve svém manželství tak úplně šťastná a proto hledá únik k náručí jiného muže. Na druhou stranu je to role již několikrát vyzkoušená a Aňa v ní jednoduše nemůže zklamat. Každopádně šlo o zajímavý pohled do života ženy, od které se očekává přirozený slet událostí, ale ona má trochu jiné plány a tak to vyřeší osud za ní. 80%

Hořící keř se stal rozhodně nejlepším českým televizním projektem. Produkce české HBO po vzoru ze zahraničí nezklamala a naservírovala nám výtečnou trilogii (co si budeme povídat seriály HBO spolu s kabelovou televizí Showtime jsou tím nejkvalitnějším zbožím na současném trhu). Jsem nesmírně vděčná za režisérku polského původu, která nám informace o tom, co způsobil Jan Palach svým nezapomenutelným činem, podala s nadhledem, a přesto působí tak neskutečně temně a tíživě. Naprosto se ztotožňuji s názorem, že první díl nastavil příčku tak vysoko, že jí nadcházející dva díly nemohly v životě přeskočit. Přesto se mi při sledování posledního dílu nahrnuly do očí slzy o velikosti hrachu a měla jsem husí kůži po celém těle. Chválím proměnu Prahy do tehdejší doby a celkově vykreslení atmosféry smutné časti našich dějin. Herci byli vybráni s neuvěřitelným citem a mohu jim jen pogratulovat k jejich výkonům. Táňa Pauhofová svou roztomile znějící češtinou překvapila a její postava JUDr. Dagmar Burešové byla třešničkou na dortu celého příběhu. Kéž by takových lidí na světě bylo více. Hořící keř bych povinně pustila všem občanům ČR, kteří už zapomněli nebo jsou nějakým způsobem zaslepeni, ale to už mířím do vod politických názorů a to v žádném případě nechci.

Rozhodla jsem se, že k poslednímu dílu napíši svůj názor na celou ságu jako takovou, stejně jako jsem to udělala u mnou milovaného Harryho Pottera. Hned od začátku jsem patřila ke skupině odpůrců Twilight, ale tady chci zdůraznit, že hlavně samotné knižní předlohy. Jak jsem někde četla, spisovatelka Stephenie Meyer si za ságu vysloužila titul nejhorší kniha století. Po takovémto zjištění jsem byla nesmírně zvědavá, zda to autoři recenze nepřehnali s ostrými slovy. Nedalo mi to a otevřela jsem Rozbřesk a došla ke stejnému názoru a taky že jsem filmovým protagonistům křivdila. Oni z toho totiž vytřískali, co se dalo. Sága mohla dopadnout daleko ale daleko hůř. V prvním díle se pár zajímavých momentů našlo. Utkvěla mi v paměti scéna hraní baseballu, ale to hlavně díky skvělému songu, co při ní hraje (Supermassive black hole od Muse). Druhý díl = totální nuda a opruz. Rozhodně nejhorší a nejzbytečnější z celé tetralogie. Třetí díl mě ba naopak bavil nejvíce, hlavně díky flashbackům. První půlka závěrečného dílu nebyla nikterak zábavná, ale musím pochválit maskéry, těhotnou, skomírající Bellu udělali výborně. A konečně závěrečný díl s epickou bitvou mě celkem překvapil a uspokojil. Tedy v rámci možností. Co se týče toho nejdiskutovanějšího – hereckého obsazení. Robertka z duše nenávidím. Divného upíra Edwarda ještě teda nějak zahrál, ale díky jeho počtu obdivovatelek ho obsazují i do dalších nepubertálních filmů a to mi způsobuje strašnou bolest. Dát mu roli Miláčka v klasickém románu od Guye de Maupassanta byl epic fail. U jakéhokoliv snímku s ním budu trpět a bude mu ubírat na kvalitě. Ale chápu, návštěvnost bude obrovská, bohužel. Na druhou stranu jsem díky tomuto trháku objevila Kristen Stewart, která mě fakt baví. V Twilight nehraje nic, jako všichni, ale ve všem ostatním mi už několikrát dokázala, že jak je divná, tak je talentovaná. Tak alespoň jedno hezké pozitivum:-)). Ostatní mě nechávají chladnou a ráda na ně časem zapomenu. Tím končí můj názor na velký fenomén, který vedle Harryho Pottera a Hunger games na mě prostě nezabral. A věkem to není, protože jsem se chytla už na mnohem větší pubertálnosti. A taky děkuji všem komentujícím, obstarali jste mi zábavné čtení ve vašem předhánění, kdo vymyslí vtipnější zesměšnění příběhu:-))

Dvojice Kevin Spacey a David Fincher je pro většinu lidí ohromným lákadlem. Když jsem si ty dvě jména přečetla, zafungovalo to na mě a okamžitě jsem si musela House of cards pustit. Navíc jsem velkým fanouškem příběhů z politického prostředí. Jsem seriálem unešená. Jedná se o jedno z nejrealističtějších zobrazení hnusu jménem vysoká politika. U všech tě podvodů, podplácení, okliček se ohromně bavím (nejhorší na tom je, že to takhle fakt funguje). Děj má fakt spád a nenechá vás odejít, dokavaď nedokoukáte všechny díly. Odchod Finchera z režisérského postu byl podle mě dosti cítit, hlavně na rozvoji a vykreslení jednotlivých charakterů (do určité míry za to samozřejmě může pokročení příběhu). Kevin Spacey se popral s hlavní postavou s noblesou, jaká je hodna jeho jména. Naprosto zbožňuji jeho monology k divákovi (tak jako mimochodem všude, ale dosud jsem tento prvek měla možnost vidět jen v sitcomech a samotnou mě překvapilo, jak to zafungovalo i v takovémto žánru). Postava manželky hlavního hrdiny a novinářky, které jsou rozdílné jako den a noc, jsou napsány i zahrány skvěle. Nemám nikomu ani ničemu, co vytknout, tudíž House of cards vřele doporučuji, rozhodně stojí za váš čas.

Hned na začátku musím podotknout, že se normálně vyhýbám hororům obloukem. Tenhle film jsem si pustila jen kvůli tomu, že hlavní hrdinku ztvárnila Jennifer Lawrence. Řekla jsem si, že jí uvidím zas z jiného úhlu, a když to bude stát za prd, alespoň se pokochám její krásou. No, vážení o horor se ani náhodou nejedná i o tom thrilleru pochybuji. V první půlce se příběh nachází v dosti romantických vodách, což mně vůbec nepřekáželo, ale vzhledem k zaškatulkování snímku to vyznívá směšně. V druhé půlce se napětí trochu rozjelo. Pointa blbá nebyla, alespoň já na ní nepřišla, ale že by mi z údivu popraskaly koutky u pusy, se říct taky nedá. Tudíž se jedná o takové to průměrné pokoukáníčko, kterého sice nebudete litovat, ale znovu si ho nejspíš nepustíte. A taky jsem se dozvěděla, že Jennifer fakt pěkně zpívá a za to mi to stálo:-)). Já se u sledování Domu na konci ulice bavila hlavně díky skvělé společnosti filipes.lu, který mi příběh zpestřoval vtipnými hláškami, které shrnul ve skvělém komentáři, takže vřele doporučuji si ho přečíst.

Ben Affleck opět ukazuje, že umí točit a to sakra dobře. Ač se mi ve Městě nelíbilo, že zároveň režíroval a hrál hlavní roli, v Argu mu to vyšlo na jedničku. Samotný příběh mě hodně překvapil a zaskočil. V životě jsem o podobné kauze neslyšela a všichni, kterým jsem o Argu vyprávěla taktéž ne (zvláštní a to jsem milovníkem všemožných konspiračních teorií). Přestože je hned od začátku snímku jasné, že to celé skončí happy endem, stejně jsem si během promítání okousala nehty a několikrát otřela čelo kapesníkem. Určitě bych odcházela víc okouzlena a zasažena, kdyby to nakonec dopadlo temněji, ale alespoň se jedná o reálné zobrazení historie. Ben úžasně znázornil tamní dobu, jak vzhledově tak atmosférou. Co se mi na Argu líbí asi nejvíc, je fakt, že nám režisér neříká, co je zlo a co dobro, ale popisuje situaci nestranně a s nadhledem a nechává na divácích, aby si vytvořili svůj vlastní obrázek. I přesto se dá Argo považovat za vlastenecké dílo a ohlasy z USA mě v tom jen utvrzují.

Jako první věc chci zmínit, že název filmu je v tomto případě značně zavádějící. Měl by se totiž jmenovat např. Jak se točilo Psycho. Ale na druhou stranu pokud jste viděli trajler, tak jste byli s touto situací obeznámeni a nepřekvapí vás to. Já to sice věděla, ale nemohla jsem si tuto poznámku odpustit. Samotnou klasiku jakou Psycho bezesporu je, jsem viděla teprve nedávno v rámci mého rozšiřování filmových znalostí a jak to tak dělávám, přečetla jsem si zajímavosti k filmu a bohužel musím říct, že snímek Hitchcock mi nepřinesl žádnou novou informaci (snad kromě linky manželské krize, kterou bych oželela). To, že bylo Psycho nejkontroverznějším dílem té doby, je všem zřejmé, takže naprosto chápu záměr tvůrců připomenout publiku, jak moc se jedná o zásadní dílo tím, že natočím takové jeho making of. Samotný scénář mi přišel nemastný, neslaný, místy vyloženě nudný. Ale ohromně chválím práci kostymérů a maskérů, protože Anthony Hopkins byl opravdu těžko k rozeznání od velkého Alfreda. Anthony bezesporu zaválel, jak už bývá zvykem. Očekávala jsem od celého příběhu víc a jsem krapet zklamaná, protože se ze všeho toho materiálu dal vyždímat lepší scénář. Hovořím hlavně o emocích, protože těch jsem od Hitchocka dostala minimum a to je u filmu pojednávajícím o mistrovi napětí smutné.

Do takového typu filmu jdete s tím, že vás bude stát hodně sil, energie a slz, a i přesto na něj nemůžete být plně připraveni. I v dnešní době plné všemožných technických vymožeností se nepřestávám divit, jak někdo dokáže natočit a přiblížit nám tsunami a jaká spoušť zbude potom, co tohle monstrum udeří, tak realisticky, že máte při udeření první vlny pocit, že prožíváte tu zkázu s nimi, že jste součástí té hrozné katastrofy. Rozhodně je na režii cítit španělský rukopis, hlavně v naturalistickém znázornění. Hercům mohu jen zatleskat za brilantní výkony a musím zdůraznit, že dětské obsazení se neskutečně povedlo. Dětští herci mi často ubírají na zážitku, ale tady o tom nemůže být ani zdaleka řeč. Nejstarší ze synů sekunduje Naomi Watts s nevídanou noblesou, až se divím, že letos na Oskara nebyly nominované děti dvě. Samotná Naomi je nominována zaslouženě a ještě víc si jejího výkonu cením, když jsem si přečetla, že se při natáčení scén málem utopila. Netuším, do jaké míry byl scénář upraven a obohacen o napínavé kudrlinky a ani mi na tom nezáleží. I když působilo shledání rodiny vyumělkovaně, na mém prožitku to nic nezměnilo (i přes to jsem probrečela pár kapesníků). Jestliže se to alespoň z 50% blíží realitě, tak nese film správný název, protože tohle je fakt neskutečně impossible. Ze scény, kdy Naomi uspávají před operací, jsem měla husí kůži a dle mě se jednalo o vrcholnou scénu filmu (od kamery, přes střih až po hudbu, takhle vypadá dokonalost). The Impossible je takovým zážitkem, že jsem ho musela jít vydýchat a ještě teď mi jde mráz po zádech, že si tímhle peklem opravdu někdo prošel a ještě víc je mi blbě, když si uvědomím, že oni měli ještě velké štěstí.