Krásně rozehraná partie. Inteligentní, košaté drama, sofistikovaná síť mezilidských vztahů, konflikt racionality a citů. Film o tom, jak velké škody dokáže napáchat hrdost a neústupnost. Íránci umí.
Hodnocení jsem snížil ze stejného důvodu, proč mi vadila i knížka. Ona je to opravdu skvostně provedená filmová adaptace. Bohužel je ale - stejně jako předloha - prosycena sociální tématikou do té míry, že se otírá o komunistickou agitku. V knize to bylo rozředěno, tady to máme v koncentrované podobě - a to říkám jako liberál, nepolíben striktně pravicovými konstrukty. Z prachu se zvedá archetyp dělného lidu se šlechetným srdcem a mozoly na rukou, trápeného lišáckými kapitalisty, pijavicemi a jinými ukrutníky. Ještě, že je tady mamka, prostořeká, ale srdečná žena, která si vždy utře ruce do zástěry a vede rodinu k dalším, světlým zítřkům. Práci čest!
Nevím, co vás na tom filmu tak irituje. Je to historicky naprosto přesné podání příběhu nejznámějšího australského zbojníka, film velmi slušný jak po herecké, tak technické stránce. Velmi záživná lekce dějepisu.
Spielberg s každým dalším filmem odhaluje postupující bezzubost svého talentu. "Válečný kůň" je technicky bezchybný a místy docela dojemný, obsahuje pár ikonických scén (např. běh koně válečným polem). Zároveň je ale zoufale hloupý a naivní, citově vyděračský v Disneyovském stylu, závěrečná, stylizovaná scénografie připomíná něco mezi budovatelskými filmy a "Severem proti Jihu". Je to vlastně sled scén, které jsou klasickými šablonami tricků na diváky (houkání slepého vojáka, spontánní sbírka na výkup koně, stovky nájezdů na dojaté obličeje). Přesně víte, kdo je dobrák, a kdo je zloduch, a každý zloduch je opět vykreslen tak karikaturně jako bratři Rafani. Souhlas s J*A*S*M-em - mám zvířata rád, ale takové polidšťování (kůň obětující se pro kamaráda) by mělo zůstat v nedělních animácích pro předškoláky. Nech už toho, Stevene.
Paul W.S. Anderson je buran a "Tři mušketýři" korunují jeho mnohaletý mord na dobrém vkusu - ten se nějakým zázrakem až tak neprojevuje u série Resident Evil, v celé své ošklivosti se ale odhaluje v ostatních projektech. A zde to teda vyhřezlo úplně. Od prvních vteřin mi bylo naprosto jasné, že sleduju kolosální kravinu, ono to ale bylo horší a horší - je to zvěrstvo barokně přeplácané (špatnými) digitálními efekty a nevtipnými scénkami, rezignující na jakoukoliv dramatickou linku. Šmarjájozef ... Lidi! Lidi! Zastavte ho někdo!
Možná by mě ty tři hodiny bavily, kdybych mohl hádat, kde se mám smát. Bohužel i tento požitek mi tvůrci odepřeli, když každý humorný prvek doprovodili trefným hudebním akcentem. Pijoooong! Huiiiii! Dršššššš! Dodatečně mě zahřál u srdce fakt, že dobrá polovina point byla nasbírána ze vtipů, které jsem prvně četl ve školních časopisech ještě před sametovou revolucí. Celé je to dojemné i zábavné zároveň - asi tak, jako když vidíte zakopnout kalkatského sirotka. Pijoooooooong!
Klasika skvostná jako samotná Ingrid Bergman. Krásná a šik, trochu naivní, trochu rafinovaná. Film na svou dobu dost odvážně exploroval téma domácího (v tomto případě psychického) násilí, které po celou dobu trvání filmu pomalu bobtná a narůstá. A k tomu ta londýnská mlha. Chuťovka.
Souhlas s woodym. V disciplíně klišoidních romantických filmů lze tento snímek považovat za příjemně osvěžující, ale jak víte - mezi slepými jednooký králem, berte to jako vítězství v paraolympiádě. Snadno zapomenutelný zážitek.
Tarsem Singh bohužel směřuje s každým dalším filmem do filmařského pekla a takřka zločinně promrhává naděje, které do něho byly kdysi vkládány. Je jasné, že jde o výjimečného tvůrce s úžasným výtvarným citem, co ale z toho, když nedostal do vínku taky cit pro rovnováhu. Tuto harmonii mezi surrealistickými výjevy a normálním dějem se mu podařilo najít v "Cele", "Pád" už scenáristicky hodně kulhal, ve "Válce Bohů" je Singh už naprosto nepříčetný. Obrazy, kostýmy a scénografie někdy doslova vyrážejí dech, ale co z toho, když je to venkoncem stupidní, béčková slátanina? Sním o paralelním vesmíru, ve kterém Singhovi někdo zaplatí tolik peněz, aby se mohl vykašlat na příběh úplně a mohl točit dvouhodinové surreální jízdy bez děje. Obávám se ale, že v tomto vesmíru nás čekají jen další a další lobotomizující mučírny.
Nevím, opravdu nevím. Čtyři hvězdy bych měl dohodit už jen proto, že jsem strávil asi hodinu pročítáním diskusí rozebírajících vyznění jednotlivých scén a potenciálních možností finálního rozuzlení. Formálně jde o naprosto bezchybnou práci. Gary Oldman, Mark Strong a Colin Firth zahráli vysoký standard, Tom Hardy se od tohoto filmu vyšvihl do mé desítky oblíbených herců - scénu, kdy jeho postava vzpomíná na Irinu, zahrál jako Pan Herec. Je taky možné, že tou překomplikovaností se to skutečně přiblížilo reálnému světu mezinárodní špionáže ... Na druhou stranu jsem si to ale moc neužil právě proto, že mě v polovině přestalo bavit sledovat časové přesuny v životech tuctu postav (kde ty hlavní měly navíc 2 až 3 jména). Mám rád sofistikované, archetypální souboje dobra se zlem, tohle byla zmatená šarvátka mezi zbloudilými pěšáky znepřátelených vojsk.
Na rozdíl od většiny zdejších kritiků bych klidně vystříhal všechny ty "nejdrsnější" scény a udělal z toho jen konverzační černou komedii s horrorovými prvky. Slibný, neotřelý rozjezd totiž zprznily právě zelené kukly plandající u stropu a stupidní lekačky (ta poslední byla tak trapná, že jsem chvíli uvažoval o dvouhvězdičkovém hodnocení). Bod za plíživou kameru, roztomile potřeštěnou Saru Paxton a scénu s nahráváním ve sklepě. Bod mínus za řeznický přístup k atmosféře a maskám.
No ty vole. Když jsem viděl v úvodních titulcích Spielberga, připravil jsem se na umorousané dětičky s nosy jako pršáčky. Ono to ale bylo ještě mnohem horší, než očekávaná směska Transformers a AI. Blbá, klišoidní, sentimentální podívaná pro diváckou obec do 13 let.
Naprosto zbytečná filmová póza. Jediné, co potěší, je na středoevropské poměry docela dobře zvládnuté technické řemeslo, jinak je to ale bída s nouzí. Vyčpělé téma emo-kultury, které je zde předloženo tak vážně, že sklouzává do karikatury, k tomu hry jako droga a problémy se sexualitou. Víc už sem toho narvat nešlo. Třešničkou na dortu je ovšem ústřední dvojice, která přehrává tak nemístným způsobem, že film definitivně posunuje do polohy směšné tragikomedie. U dramatického závěru jsem se srdečně rozesmál, a-ha-ha. Tragédi.
Nesedlo mi to úplně dokonale - výtvarné pojetí je vynikající, ale trochu ho kazí tuhá animace loutek. Příběh se hezky vyvíjí, ale bohužel je zaplněn zbytečnou vatou. Postavám jsem přišel na chuť až někde v polovině filmu. Svěrák jede s dialogy na půl plynu. Zasloužilo by si to čtvrtou hvězdu za originalitu, ale když já se místy tak nudil ...
Mohlo to být horší, nebylo to špatné. Altman vytvořil velmi zajímavou atmosféru a ukázkově ji promrhal. Film je okatá pocta klasickým anglickým kriminálkám, na rozdíl od nich ale zbytečně košatí a vrství další a další linky a detaily až za hranici únosnosti. V okamžiku kulminace a prozrazení skutečného pachatele je už divákovi všechno víceméně jedno, pointa vsákne do pěstěného trávníku a v hlavě zbude jen spousta hezkých obrázků, kulis a zajímavých postav. Ty se skutečně povedly, souhlasím ale s tím, že u roztržitého inspektora - chudák Stephen Fry - to tvůrci trochu přeťápli. To už nebyla komická vložka, ale dost hrubě tesaná karikatura. Odpočinkový film, který rychle překryjí novější zážitky.
Famózní. Nechci se rouhat před fanoušky Planety, ale pro mne je to nejlepší díl celé série - mezi jinými pro eleganci, s jakou se vypořádal se všemi "proč?" a "jak?", které vyvstávaly při sledování starších dílů. Samozřejmě bych mohl vyjmenovat několik přehmatů, ale v kategorii blockbusterů jde stejně o závratně vysokou laťku. Za pochvalu stojí především vynikající scénář - všechno do sebe zapadá a motivace všech postav je krásně čitelná a uvěřitelná, není nouze o dojemné okamžiky. Ale pozor, nejde o nějaký laciný sentimentalismus, za některé scény by se nemusel stydět ani tvůrce artových dramat - viz poklona pro Frankensteina ukrytá ve vztahu mezi Willem a Cézarem, či pro "Růži pro Algernona" - ve vztahu mezi superinteligentním šimpanzem a otcem s Alzheimerovou nemocí. Těch odkazů je ale mnohem, mnohem víc - nejen na starší díly (Cézar hrající si se Sochou Svobody), ale i na klasiku (přímý citát ze Shakespeara - tři klacky nezlomíš). Prostě dokonale vyvážená podívaná, která má koule i mozek. Juj!
Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou.
Jeden z nejlepších dokumentů, jaké jsem kdy viděl - místy tak bizarní, že je až těžké uvěřit, že nejde o hraný film. Dvě hlavní postavy jsou naprosto rozkošné, klasický obraz Don Kichota a Sancha Panzy, tohle by snad ani nešlo vymyslet. Obzvláště Sancho dodává celému příběhu šťávu, kdyby šlo o herce, kritika by ho strhala za karikaturní přehrávání. Nedokážu vyjmenovat všechny momenty, díky kterým si tenhle počin vybojoval status kultu. Scénku, ve které apatický, zpomalený tlouštík zařve do mikrofonu jako splašená puberťačka ("That was wicked, man!") jsem si pouštěl několikrát za sebou. Klasik.
Naprosto tuctová hudební biografie, nevím, odkud se bere ten povyk. Za kýčovité scény z dětství a finální zobrazení spirituálního prozření mám chuť srazit hodnocení ještě níž. Sice jsem se hodně dozvěděl o důležitém člověku i období v dějinách moderní hudby, ale ke konci jsem zjistil, že jsem si Raye Charlese před tímto filmem vážil víc. Slepec, ne-slepec, byl to morální slaboch.
Z filmu se zajímavým potenciálem vznikl prapodivný kočkopes. Krvavý dětský film nebo infantilní horror? Od každého trochu, dohromady nic. Viktoriánskou atmosféru bohužel likviduje fakt, že hned od začátku přesně víme, jak "zlo" vypadá, celý film tedy jede na obyčejných lekačkách. Závěr filmu na facku. Nechte si ujít.
Tleskám scénáristovi, který si opravdu vyhrál se skicami všech hlavních postav. Ty byly nakonec výtečně obsazeny (až na Clooneyho, ale když se režisér obsadí sám, tak s tím nikdo ze štábu nic neudělá:)). Mými (anti)hrdiny jsou tedy Giamatti, Gosling a Hoffman, kteří výtečně rozehráli strategickou partii podrazů a blafování. Dialog Goslinga, který dostává kopačky od Giamattiho je naprosto strhující. Bohužel film jako takový postupně začíná ztrácet dech, což ve mně ve spojení s nepříliš dobře zvládnutým koncem (zcela zbytečný a školácký pokus o uzavření kruhu uvedením nové stážistky) uhasilo jakékoliv hlubší emoce či reflexe. Solidní, ale snadno zapomenutelný kus filmařské práce.
Asi bych si ty povídky mnohem víc užil v tištěné verzi, protože jde opravdu o malé horrorové perličky. Bizarní a vulgární, ale svěží. U filmu mě bohužel rušila amatérská formální stránka. Tu lze sice částečně omluvit směšně nízkým rozpočtem tohoto projektu, ale na druhou stranu - už jsem viděl několik ultralevných filmů, které se z technického hlediska nemusely za nic stydět. Takže tentokrát - nie, radšej knihu.
Céčková křesťanská agitka, amatérský poučný film pro mládež z nedělní školy, hloupoučká metafora o smyslu pouti a o tom, že svět technologií je fujky fuj. Navíc to asi měla být konkurence pro toho zkaženého Harryho Pottera či co. Pokud se ale rádi díváte na garážové produkce s ochotnickými herci a se zvláštními efekty dělanými na starém domácím PC, tak prosím.
Jak noirovky nemusím, tak tohle by šlo! Už od první scény napínavý thriller, který nad průměr povyšuje originální scénář a hlavně kamera, která si libuje v netradičních úhlech pohledů (neustále se opakující záběr na boty, šikmé podhledy) - ty někdy dodávají scénám až surrealistický charakter. Postavy jsou sice někdy trochu až moc křiklavé - šilhavý ranař, psychopatická blondýna, sečtělý zloduch - ale nakonec jsem zjistil, že díky nim má tenhle polozapomenutý film ten správný říz. A jako třešnička na dortu - krásně rozmáchlý, démonický závěr. Pro mne perla žánru.
Jeden z nejlepších Almodovarových filmů - což není kdovíjaká poklona vzhledem k tomu, že mi Pedro leze dlouhodobě na nervy. Čerpání z exploitation horrorů paradoxně způsobilo, že má děj nečekaný tah na bránu a všechny značkové bizarnosti páně Almodovara tady najednou zapadají naprosto přirozeně, někdy dokonce i roztomile vtipně. Kdyby si rejža neodpustil na závěr tu svou klasickou telenovelu se setkáním po letech, mohlo to být i za čtyři.
Snímek, který nikterak nevybočuje z žánru rockových biografických filmů, které jsou tradičně zamořeny příšerným množstvím klišé - stejně jako například filmy o sportovcích. Pro mne to splnilo pouze funkci lehce stravitelné dávky kousku hudební historie, nic víc. K formální stránce nemám co říct, je to zručně, ale standardně podaný příběh o hrstce holčin, které se z garáže (přívěsu) prohrály a prošňupaly až na stadiony. Herecky uspokojivé, i když Michael Shannon nemusel tolik tlačit na pilu se svou kreací potrhlého manažera. Film taky notně pohořel u masek - u všech postav jsem měl pocit, že jim musí každou chvíli spadnout paruky. Zhlédnout a zahodit.
Freemind zemřel obzvláště morbidním způsobem. Byl v nemocnici, kde mu měli trhat mandle. Zrovna, když ho lékař připoutal ke křeslu, najednou zesinal a začal sípat. Pravou rukou zabodl skalpel jen dva centimetry od Freemindova zápěstí. Udělal krok dozadu. Levým loktem téměř zavadil o ovladač křesla, které by po složení jistě zlomilo Freemindovu páteř na tři části. Minul, ale potácel se dál. Už klesal k zemi a Freemind si oddychoval, když lékař náhle uhodil čelem do dálkového ovladače k televizi. Na programu byl právě maratón všech pěti dosavadních dílů "Nezvratného osudu". Freemind si dobrovolně ukousl jazyk, aby se jím mohl udusit.
Na závěr filmu mě napadlo, zda nejsem trochu homofob, když se mi nelíbil tak úspěšný snímek. Přehodil jsem si to tedy do heteroverze a s úlevou jsem zjistil, že bych byl rozhořčen do naprosto stejné míry. Je to zdlouhavé, nudné a přesycené trapnou manýrou. Režisérský debut módního návrháře se zvrhl v přehlídku retro kostýmů, zcela bezúčelně zpomalených záběrů, typicky začátečnickou přehlídku barevných filtrů a špatně sestříhaných scén. Metafory a reminiscence ladné jako hroch v jarmilkách. Na závěr jsem si už-už myslel, že se to přece jen trochu vybarví, ale poslední, zcela zbytečně protahovaný, polopatický záběr to dokonale zkazil. Colin Firth je vynikající herec, nemusel by proto brát každou kravinu, která mu skončí na stole.
Trochu zdlouhavé krimi drama s westernovým chuťovým ocasem. Vynikající dialogy, nebanální konstrukce děje a několik opravdu slušných hereckých výkonů. Velmi dobrý průměr.
Moje komentáře
Rozchod Nadera a Simin (2011)
Krásně rozehraná partie. Inteligentní, košaté drama, sofistikovaná síť mezilidských vztahů, konflikt racionality a citů. Film o tom, jak velké škody dokáže napáchat hrdost a neústupnost. Íránci umí.
Hrozny hněvu (1940)
Hodnocení jsem snížil ze stejného důvodu, proč mi vadila i knížka. Ona je to opravdu skvostně provedená filmová adaptace. Bohužel je ale - stejně jako předloha - prosycena sociální tématikou do té míry, že se otírá o komunistickou agitku. V knize to bylo rozředěno, tady to máme v koncentrované podobě - a to říkám jako liberál, nepolíben striktně pravicovými konstrukty. Z prachu se zvedá archetyp dělného lidu se šlechetným srdcem a mozoly na rukou, trápeného lišáckými kapitalisty, pijavicemi a jinými ukrutníky. Ještě, že je tady mamka, prostořeká, ale srdečná žena, která si vždy utře ruce do zástěry a vede rodinu k dalším, světlým zítřkům. Práci čest!
Ned Kelly (2003)
Nevím, co vás na tom filmu tak irituje. Je to historicky naprosto přesné podání příběhu nejznámějšího australského zbojníka, film velmi slušný jak po herecké, tak technické stránce. Velmi záživná lekce dějepisu.
Válečný kůň (2011)
Spielberg s každým dalším filmem odhaluje postupující bezzubost svého talentu. "Válečný kůň" je technicky bezchybný a místy docela dojemný, obsahuje pár ikonických scén (např. běh koně válečným polem). Zároveň je ale zoufale hloupý a naivní, citově vyděračský v Disneyovském stylu, závěrečná, stylizovaná scénografie připomíná něco mezi budovatelskými filmy a "Severem proti Jihu". Je to vlastně sled scén, které jsou klasickými šablonami tricků na diváky (houkání slepého vojáka, spontánní sbírka na výkup koně, stovky nájezdů na dojaté obličeje). Přesně víte, kdo je dobrák, a kdo je zloduch, a každý zloduch je opět vykreslen tak karikaturně jako bratři Rafani. Souhlas s J*A*S*M-em - mám zvířata rád, ale takové polidšťování (kůň obětující se pro kamaráda) by mělo zůstat v nedělních animácích pro předškoláky. Nech už toho, Stevene.
Tři mušketýři (2011)
Paul W.S. Anderson je buran a "Tři mušketýři" korunují jeho mnohaletý mord na dobrém vkusu - ten se nějakým zázrakem až tak neprojevuje u série Resident Evil, v celé své ošklivosti se ale odhaluje v ostatních projektech. A zde to teda vyhřezlo úplně. Od prvních vteřin mi bylo naprosto jasné, že sleduju kolosální kravinu, ono to ale bylo horší a horší - je to zvěrstvo barokně přeplácané (špatnými) digitálními efekty a nevtipnými scénkami, rezignující na jakoukoliv dramatickou linku. Šmarjájozef ... Lidi! Lidi! Zastavte ho někdo!
3 Idiots (2009)
Možná by mě ty tři hodiny bavily, kdybych mohl hádat, kde se mám smát. Bohužel i tento požitek mi tvůrci odepřeli, když každý humorný prvek doprovodili trefným hudebním akcentem. Pijoooong! Huiiiii! Dršššššš! Dodatečně mě zahřál u srdce fakt, že dobrá polovina point byla nasbírána ze vtipů, které jsem prvně četl ve školních časopisech ještě před sametovou revolucí. Celé je to dojemné i zábavné zároveň - asi tak, jako když vidíte zakopnout kalkatského sirotka. Pijoooooooong!
Plynové lampy (1944)
Klasika skvostná jako samotná Ingrid Bergman. Krásná a šik, trochu naivní, trochu rafinovaná. Film na svou dobu dost odvážně exploroval téma domácího (v tomto případě psychického) násilí, které po celou dobu trvání filmu pomalu bobtná a narůstá. A k tomu ta londýnská mlha. Chuťovka.
50/50 (2011)
Souhlas s woodym. V disciplíně klišoidních romantických filmů lze tento snímek považovat za příjemně osvěžující, ale jak víte - mezi slepými jednooký králem, berte to jako vítězství v paraolympiádě. Snadno zapomenutelný zážitek.
Johnny English se vrací (2011)
Jak se říkalo u nás na vsi ... Je to lepší, než dostat drátem do oka. V tomto případě ne o moc.
Válka Bohů (2011)
Tarsem Singh bohužel směřuje s každým dalším filmem do filmařského pekla a takřka zločinně promrhává naděje, které do něho byly kdysi vkládány. Je jasné, že jde o výjimečného tvůrce s úžasným výtvarným citem, co ale z toho, když nedostal do vínku taky cit pro rovnováhu. Tuto harmonii mezi surrealistickými výjevy a normálním dějem se mu podařilo najít v "Cele", "Pád" už scenáristicky hodně kulhal, ve "Válce Bohů" je Singh už naprosto nepříčetný. Obrazy, kostýmy a scénografie někdy doslova vyrážejí dech, ale co z toho, když je to venkoncem stupidní, béčková slátanina? Sním o paralelním vesmíru, ve kterém Singhovi někdo zaplatí tolik peněz, aby se mohl vykašlat na příběh úplně a mohl točit dvouhodinové surreální jízdy bez děje. Obávám se ale, že v tomto vesmíru nás čekají jen další a další lobotomizující mučírny.
Jeden musí z kola ven (2011)
Nevím, opravdu nevím. Čtyři hvězdy bych měl dohodit už jen proto, že jsem strávil asi hodinu pročítáním diskusí rozebírajících vyznění jednotlivých scén a potenciálních možností finálního rozuzlení. Formálně jde o naprosto bezchybnou práci. Gary Oldman, Mark Strong a Colin Firth zahráli vysoký standard, Tom Hardy se od tohoto filmu vyšvihl do mé desítky oblíbených herců - scénu, kdy jeho postava vzpomíná na Irinu, zahrál jako Pan Herec. Je taky možné, že tou překomplikovaností se to skutečně přiblížilo reálnému světu mezinárodní špionáže ... Na druhou stranu jsem si to ale moc neužil právě proto, že mě v polovině přestalo bavit sledovat časové přesuny v životech tuctu postav (kde ty hlavní měly navíc 2 až 3 jména). Mám rád sofistikované, archetypální souboje dobra se zlem, tohle byla zmatená šarvátka mezi zbloudilými pěšáky znepřátelených vojsk.
Innkeepers, The (2011)
Na rozdíl od většiny zdejších kritiků bych klidně vystříhal všechny ty "nejdrsnější" scény a udělal z toho jen konverzační černou komedii s horrorovými prvky. Slibný, neotřelý rozjezd totiž zprznily právě zelené kukly plandající u stropu a stupidní lekačky (ta poslední byla tak trapná, že jsem chvíli uvažoval o dvouhvězdičkovém hodnocení). Bod za plíživou kameru, roztomile potřeštěnou Saru Paxton a scénu s nahráváním ve sklepě. Bod mínus za řeznický přístup k atmosféře a maskám.
Ocelová pěst (2011)
No ty vole. Když jsem viděl v úvodních titulcích Spielberga, připravil jsem se na umorousané dětičky s nosy jako pršáčky. Ono to ale bylo ještě mnohem horší, než očekávaná směska Transformers a AI. Blbá, klišoidní, sentimentální podívaná pro diváckou obec do 13 let.
Místnost sebevrahů (2011)
Naprosto zbytečná filmová póza. Jediné, co potěší, je na středoevropské poměry docela dobře zvládnuté technické řemeslo, jinak je to ale bída s nouzí. Vyčpělé téma emo-kultury, které je zde předloženo tak vážně, že sklouzává do karikatury, k tomu hry jako droga a problémy se sexualitou. Víc už sem toho narvat nešlo. Třešničkou na dortu je ovšem ústřední dvojice, která přehrává tak nemístným způsobem, že film definitivně posunuje do polohy směšné tragikomedie. U dramatického závěru jsem se srdečně rozesmál, a-ha-ha. Tragédi.
Kuky se vrací (2010)
Nesedlo mi to úplně dokonale - výtvarné pojetí je vynikající, ale trochu ho kazí tuhá animace loutek. Příběh se hezky vyvíjí, ale bohužel je zaplněn zbytečnou vatou. Postavám jsem přišel na chuť až někde v polovině filmu. Svěrák jede s dialogy na půl plynu. Zasloužilo by si to čtvrtou hvězdu za originalitu, ale když já se místy tak nudil ...
Gosford Park (2001)
Mohlo to být horší, nebylo to špatné. Altman vytvořil velmi zajímavou atmosféru a ukázkově ji promrhal. Film je okatá pocta klasickým anglickým kriminálkám, na rozdíl od nich ale zbytečně košatí a vrství další a další linky a detaily až za hranici únosnosti. V okamžiku kulminace a prozrazení skutečného pachatele je už divákovi všechno víceméně jedno, pointa vsákne do pěstěného trávníku a v hlavě zbude jen spousta hezkých obrázků, kulis a zajímavých postav. Ty se skutečně povedly, souhlasím ale s tím, že u roztržitého inspektora - chudák Stephen Fry - to tvůrci trochu přeťápli. To už nebyla komická vložka, ale dost hrubě tesaná karikatura. Odpočinkový film, který rychle překryjí novější zážitky.
Zrození Planety opic (2011)
Famózní. Nechci se rouhat před fanoušky Planety, ale pro mne je to nejlepší díl celé série - mezi jinými pro eleganci, s jakou se vypořádal se všemi "proč?" a "jak?", které vyvstávaly při sledování starších dílů. Samozřejmě bych mohl vyjmenovat několik přehmatů, ale v kategorii blockbusterů jde stejně o závratně vysokou laťku. Za pochvalu stojí především vynikající scénář - všechno do sebe zapadá a motivace všech postav je krásně čitelná a uvěřitelná, není nouze o dojemné okamžiky. Ale pozor, nejde o nějaký laciný sentimentalismus, za některé scény by se nemusel stydět ani tvůrce artových dramat - viz poklona pro Frankensteina ukrytá ve vztahu mezi Willem a Cézarem, či pro "Růži pro Algernona" - ve vztahu mezi superinteligentním šimpanzem a otcem s Alzheimerovou nemocí. Těch odkazů je ale mnohem, mnohem víc - nejen na starší díly (Cézar hrající si se Sochou Svobody), ale i na klasiku (přímý citát ze Shakespeara - tři klacky nezlomíš). Prostě dokonale vyvážená podívaná, která má koule i mozek. Juj!
Řím, otevřené město (1945)
Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou.
American Movie (1999)
Jeden z nejlepších dokumentů, jaké jsem kdy viděl - místy tak bizarní, že je až těžké uvěřit, že nejde o hraný film. Dvě hlavní postavy jsou naprosto rozkošné, klasický obraz Don Kichota a Sancha Panzy, tohle by snad ani nešlo vymyslet. Obzvláště Sancho dodává celému příběhu šťávu, kdyby šlo o herce, kritika by ho strhala za karikaturní přehrávání. Nedokážu vyjmenovat všechny momenty, díky kterým si tenhle počin vybojoval status kultu. Scénku, ve které apatický, zpomalený tlouštík zařve do mikrofonu jako splašená puberťačka ("That was wicked, man!") jsem si pouštěl několikrát za sebou. Klasik.
Ray (2004)
Naprosto tuctová hudební biografie, nevím, odkud se bere ten povyk. Za kýčovité scény z dětství a finální zobrazení spirituálního prozření mám chuť srazit hodnocení ještě níž. Sice jsem se hodně dozvěděl o důležitém člověku i období v dějinách moderní hudby, ale ke konci jsem zjistil, že jsem si Raye Charlese před tímto filmem vážil víc. Slepec, ne-slepec, byl to morální slaboch.
Nebojte se tmy (2010)
Z filmu se zajímavým potenciálem vznikl prapodivný kočkopes. Krvavý dětský film nebo infantilní horror? Od každého trochu, dohromady nic. Viktoriánskou atmosféru bohužel likviduje fakt, že hned od začátku přesně víme, jak "zlo" vypadá, celý film tedy jede na obyčejných lekačkách. Závěr filmu na facku. Nechte si ujít.
Den zrady (2011)
Tleskám scénáristovi, který si opravdu vyhrál se skicami všech hlavních postav. Ty byly nakonec výtečně obsazeny (až na Clooneyho, ale když se režisér obsadí sám, tak s tím nikdo ze štábu nic neudělá:)). Mými (anti)hrdiny jsou tedy Giamatti, Gosling a Hoffman, kteří výtečně rozehráli strategickou partii podrazů a blafování. Dialog Goslinga, který dostává kopačky od Giamattiho je naprosto strhující. Bohužel film jako takový postupně začíná ztrácet dech, což ve mně ve spojení s nepříliš dobře zvládnutým koncem (zcela zbytečný a školácký pokus o uzavření kruhu uvedením nové stážistky) uhasilo jakékoliv hlubší emoce či reflexe. Solidní, ale snadno zapomenutelný kus filmařské práce.
Little Deaths (2011)
Asi bych si ty povídky mnohem víc užil v tištěné verzi, protože jde opravdu o malé horrorové perličky. Bizarní a vulgární, ale svěží. U filmu mě bohužel rušila amatérská formální stránka. Tu lze sice částečně omluvit směšně nízkým rozpočtem tohoto projektu, ale na druhou stranu - už jsem viděl několik ultralevných filmů, které se z technického hlediska nemusely za nic stydět. Takže tentokrát - nie, radšej knihu.
Wylds, The (2010)
odpad!Céčková křesťanská agitka, amatérský poučný film pro mládež z nedělní školy, hloupoučká metafora o smyslu pouti a o tom, že svět technologií je fujky fuj. Navíc to asi měla být konkurence pro toho zkaženého Harryho Pottera či co. Pokud se ale rádi díváte na garážové produkce s ochotnickými herci a se zvláštními efekty dělanými na starém domácím PC, tak prosím.
Líbej mne až k smrti (1955)
Jak noirovky nemusím, tak tohle by šlo! Už od první scény napínavý thriller, který nad průměr povyšuje originální scénář a hlavně kamera, která si libuje v netradičních úhlech pohledů (neustále se opakující záběr na boty, šikmé podhledy) - ty někdy dodávají scénám až surrealistický charakter. Postavy jsou sice někdy trochu až moc křiklavé - šilhavý ranař, psychopatická blondýna, sečtělý zloduch - ale nakonec jsem zjistil, že díky nim má tenhle polozapomenutý film ten správný říz. A jako třešnička na dortu - krásně rozmáchlý, démonický závěr. Pro mne perla žánru.
Kůže, kterou nosím (2011)
Jeden z nejlepších Almodovarových filmů - což není kdovíjaká poklona vzhledem k tomu, že mi Pedro leze dlouhodobě na nervy. Čerpání z exploitation horrorů paradoxně způsobilo, že má děj nečekaný tah na bránu a všechny značkové bizarnosti páně Almodovara tady najednou zapadají naprosto přirozeně, někdy dokonce i roztomile vtipně. Kdyby si rejža neodpustil na závěr tu svou klasickou telenovelu se setkáním po letech, mohlo to být i za čtyři.
The Runaways (2010)
Snímek, který nikterak nevybočuje z žánru rockových biografických filmů, které jsou tradičně zamořeny příšerným množstvím klišé - stejně jako například filmy o sportovcích. Pro mne to splnilo pouze funkci lehce stravitelné dávky kousku hudební historie, nic víc. K formální stránce nemám co říct, je to zručně, ale standardně podaný příběh o hrstce holčin, které se z garáže (přívěsu) prohrály a prošňupaly až na stadiony. Herecky uspokojivé, i když Michael Shannon nemusel tolik tlačit na pilu se svou kreací potrhlého manažera. Film taky notně pohořel u masek - u všech postav jsem měl pocit, že jim musí každou chvíli spadnout paruky. Zhlédnout a zahodit.
Nezvratný osud 5 (2011)
Freemind zemřel obzvláště morbidním způsobem. Byl v nemocnici, kde mu měli trhat mandle. Zrovna, když ho lékař připoutal ke křeslu, najednou zesinal a začal sípat. Pravou rukou zabodl skalpel jen dva centimetry od Freemindova zápěstí. Udělal krok dozadu. Levým loktem téměř zavadil o ovladač křesla, které by po složení jistě zlomilo Freemindovu páteř na tři části. Minul, ale potácel se dál. Už klesal k zemi a Freemind si oddychoval, když lékař náhle uhodil čelem do dálkového ovladače k televizi. Na programu byl právě maratón všech pěti dosavadních dílů "Nezvratného osudu". Freemind si dobrovolně ukousl jazyk, aby se jím mohl udusit.
Single Man (2009)
Na závěr filmu mě napadlo, zda nejsem trochu homofob, když se mi nelíbil tak úspěšný snímek. Přehodil jsem si to tedy do heteroverze a s úlevou jsem zjistil, že bych byl rozhořčen do naprosto stejné míry. Je to zdlouhavé, nudné a přesycené trapnou manýrou. Režisérský debut módního návrháře se zvrhl v přehlídku retro kostýmů, zcela bezúčelně zpomalených záběrů, typicky začátečnickou přehlídku barevných filtrů a špatně sestříhaných scén. Metafory a reminiscence ladné jako hroch v jarmilkách. Na závěr jsem si už-už myslel, že se to přece jen trochu vybarví, ale poslední, zcela zbytečně protahovaný, polopatický záběr to dokonale zkazil. Colin Firth je vynikající herec, nemusel by proto brát každou kravinu, která mu skončí na stole.
Osamělá hvězda (1996)
Trochu zdlouhavé krimi drama s westernovým chuťovým ocasem. Vynikající dialogy, nebanální konstrukce děje a několik opravdu slušných hereckých výkonů. Velmi dobrý průměr.