Slušná kriminálka, která místy otravuje vlezlou protichlastací agitkou, zatímco se kolem vesele šňupe koks. Čili americká klasika. Pod scénářem je podepsán Oliver Stone, který ale tím, jak s ním Hal Ashby naložil, byl natolik nadšen, že chtěl své jméno stáhnout z titulků. Ve filmu se najde hned několik pasáží s údajně improvizovanými dialogy, ovšem právě ty jsou z celého snímku nejzábavnější. V jedné ze závěrečných scén se herci vymknou kontrole natolik, až ono anglické slovíčko na "F" převažuje nad všemi ostatními dohromady. I'm not f***ing kidding. Když ne Bridges, tak zcela určitě začínající Garcia táhne film přes krapet pomalé tempo kupředu. Srovnání s Pacinovým Tonym Montanou vůbec není mimo mísu.
To jsem rozhodně nečekal, že se mi tenhle devadesátkový Argento bude tak líbit. A už vůbec jsem nečekal, že v něm legendární rejža projeví snahu o psychologii postav a souvislý děj. Pár drobných výtek bych někde vyhrabal (Asia jako policajtka, občasné CGI...), ale nejsou nijak zvlášť podstatné. Ovšem s tím, jak svědomitě Asia bojuje o sympatie diváka a Morriconeova hudba umanutě trvá na svých osmi tónech, ještě víc zamrzí, když po jistém hrdinčině zadostiučinění snímek na více než 20 minut naprosto chcípne. To je příliš dlouhá doba na to, aby se dokázal znovu rozjet. Ale i když se mu na výbornou první půli podaří navázat vlastně až teprve poslední, velice silnou scénou, převažují ve mně hlavně ty pozitivní dojmy. Milé překvapení s exkluzivní hromadou depky.
Pakliže taky znáte ty filmy, v nichž nově příchozí učitel svým neortodoxním přístupem nadchne ke studiu nějakou rádobydrsnou bandu, tak na ně fofrem zapomeňte, poněvadž tady taky jednou dostane jistá povedená partička po zásluze nakopáno. A jelikož se píše začátek 80. let, všude se fetuje, šlape, na každém rohu je pankáč a k tomu vyhrává sympatický song od Alice Coopera. Celé je to řádně přehnané, ale Marku L. Lesterovi se to povedlo natočit dostatečně zábavně na to, abych filmu s klidem odpustil pár naivnějších scén a dialogů a přidal mu jednu (lehce protekční) hvězdu navíc. Dnes už by na něco takového, co se odehrává v poslední čtvrthodince, nikdo neměl koule. Vůbec nejdrsnější a nejvtipnější je pak závěrečný psaný dovětek.
Skvěle provedená upřímná pocta béčkovým hororům 50. a začátku 60. let od režiséra z těch nejpovolanějších. John Goodman i celý ansámbl kolem něj jsou výborní a stejně tak i dětší herci, ale těm bohužel chybí zajímavější postavy. A protože je jim věnována dost podstatná část snímku, nelíbil se mi nakonec Danteho film tolik jako Burtonův "Ed Wood". Ten ale zase neobsahuje přidanou hodnotu v podobě parodického filmečku "Mant!". Dávám za tři, ale je to u mě hodně silná trojka.
Výborná nízkorozpočtová sci-fi, která svým komorním laděním a dokumentární stylizací daleko víc připomíná britský film než americký. Maximálně detailní záběry hmyzu už dnes nejsou ničím vyjímečným, ale v 74. roce zcela určitě byly. Díky nim, i díky jejich skvělému zakomponování do děje (viz. scéna, v níž se hmyzáci adaptují na jed proti nim), jsou inteligentní mravenci stokrát děsivější než planeta plná vetřelců. Klaustrofobickou atmosféru dotvářejí četné psychedelické efekty a elektronická hudba. Snad jen ta technika, která je ve filmu používaná, je přehnaná a zastaralá zároveň, ale tak je tomu snad ve všech filmech z počítačového pravěku.
Jméno Johna Hughese, jehož jsem měl zaškatulkovaného jako autora scénáře k "Sám doma", zapříčinilo, že jsem se tomuhle dílku radši vyhýbal. Moje blbost. A přitom tenhle film právě o různých pohodlných škatulkách a stereotypech je. Sobě navzájem si je přisuzuje pět studentů, kteří jsou nuceni být společně v sobotu po škole, aby se vzájemně uráželi, zahulili si a nakonec se naučili vzájemně respektovat. Vůbec to nebyly snadné role, ale všichni je zvládli s přehledem a dodali jim (samozřejmě za pomoci skvělého scénáře, který z nich nedělá idioty) punc autenticity. Hlavně Judd Nelson a Ally Sheedyová, která pro moje sympatie nemusela půl hodiny filmu ani promluvit. Pakliže někomu nebudou po chuti afektované a okolí obviňující proslovy téhle party, nechť si vzpomene na sebe. John Hughes právě tohle vystihl úplně věrně. V 80. letech povinná videoklipová sekvence na mě tady působila drobet nepatřičně, nevyhnutelný happyend přišel moc rychle a poněkud hloupě si poradil s postavou Allison, když ten "její" stereotyp bez uzardění obrátil v jiný, ale i přes tyhle výtky "Snídaňový klub" zřejmě nemá ve svém žánru konkurenci. Jedině s výjimkou podstatně alternativnějších "Heathers".
Počítám, že znalci Shakespeara, mezi které rozhodně nepatřím, si při tomhle budou rvát vlasy (v závěru filmu tedy určitě). Je škoda, že se Castellari neodvázal trochu víc a taky se mi moc nezamlouvalo obsazení. Andrea Giordana určitě není špatný, ale přece jen bych na jeho místě radši viděl někoho profláknutějšího - Nera nebo Gemmu. K Horstu Frankovi nemám výhrad, ale úplně nepatřičně na mě působil Gilbert Roland (kde je William Berger, když je ho třeba?). Castellariho režie, hrátky s kamerou a vizuální stránka vůbec ale zcela jistě patří do té první ligy italských westernů.
Strašlivě naivní western, jenž ale drží pohromadě díky svižně vyprávěnému dobrodružnému příběhu. Na zemi svého původu odkazuje snad jen skvělou scénou, v níž Gemma, vystavený napospas přímému slunečnímu světlu, málem přijde o zrak. Předchozí spolupráce Gemmy a Ferroniho (Un dollaro bucato) se mi sice líbila malinko víc, ale tenhle film svoje kouzlo rozhodně má. Ferriova ústřední melodie je opět skvělá. Sluší se ovšem dodat, že si tvůrci "vypůjčili" i z Morriconeho soundtracku ke staršímu filmu "I malamondo", což mělo dohru u soudu.
Sotva to někoho překvapí, ale Henri Verneuil uměl natočit i skvělý western. Na výbornou mu vyšla především sázka na dobře napsané dialogy, Morriconeho hudbu, jejíž tklivé pasáže nijak nezaostávají za jeho slavnou ústřední melodií z "Tenkrát na Západě", a Anthonyho Quinna, který své postavě vdechl ohromnou dávku věrohodnosti. Poněkud méně věrohodní jsou až příliš bílí indiáni a zamrzel mě i nepochopitelně odstrčený Bronson, ale jinak nemám, co bych vytknul.
Tvůrci si asi řekli, že vykradou "Hodného, zlého a ošklivého", "Companeros", "Žoldnéře", "Kapsy plné dynamitu" a dokonce i "Djanga", přihodí dvě herecké ikony a budou předstírat, že jde o parodii. Bohužel po většinu času zoufale nevtipnou a těžkopádnou. A děj, který se motá kolem notně obnošeného tématu mexické revoluce a pátrání po zlatě, tomu nijak nepomáhá. Ke kladům patří Tessariho režie, jež v akčních scénách věrně imituje Corbucciho styl, a vcelku sympatické výkony Eliho Wallacha a Franca Nera, kteří ovšem již poněkolikáté hrají stejné postavy. Hm. Takže ani mezi tím lepším, co film nabízí, nelze najít ani střípek originality. On to není vyloženě špatný film, poměrně slušně odsýpá, ale ten absolutní nedostatek invence je po celou dobu jeho trvání příšerně ubíjející.
Přes giallo sice nejsem žádný odborník, ale s Fulciovými a Argentovými příspěvky se Sollimovo "Il diavolo nel cervello" určitě srovnávat dá. Nejde o nijak pompézní dílo. Jde v něm především o děj a psychologii postav. Oproti zvyklostem v něm chybí nadpřirozeno, nahota i krev. Humor naštěstí taky. I tenhle žánr dokázal Sollima pojmout po svém a obešel se i bez velkých hereckých hvězd, aniž by to bylo jakkoli na škodu. Morricone už sice složil větší pamětihodnosti, ale filmu posloužil dobře. Jednu výtku ovšem přece jen mám, ale zato podstatnou. Totožnost vraha není skryta právě nejlépe, ale závěrečná pointa dojem naštěstí napravuje. Tenhle film by si vydání na DVD rozhodně zasloužil.
Ďábelsky odvázané a sebevědomé béčko, které svého předchůdce s láskou paroduje, kde jen může. Horor to není ani náhodou, veškerá atmosféra je v tahu, ale celé je to točeno s ohromně sympatickou nadsázkou, která si bere na paškál bezpočet žánrových klišé. Hodně se povedla titulková sekvence, kterou tvoří stránky z komiksu a stylový hudební doprovod v podobě "Born on the Bayou" od Creedence Clearwater Revival. I na hercích je vidět, že se dobře bavili. Překvapivě se povedly i masky a akční scény vůbec nejsou nejhorší. Nebýt těch otravných spratků, uvažoval bych i o plném hodnocení.
Ačkoliv tento film předchází pověst jakéhosi homofobního blábolu, osobně v něm vidím spíš varování před uniformitou. Proto to, co po Pacinově prvotním oťukávání prostředí následuje, není tradiční pátrání a sbírání stop, nýbrž obcházení v bludném kruhu klubů pro gaye, v nichž lze klidně nalézt i učitele nebo policisty. Pro Pacinovu postavu představuje jediné východisko chycení vraha za každou cenu. I za tu, že by tím vrahem nebyl. Jako každý větší film, který nabízí různorodé interpretace, i u tohoto se většina diváků bohužel přikloní k té, jež se nabízí jako první. A když se k tomu připočte, že se děj točí kolem sexuálních menšin, průser je na světě. Jednoznačně souhlasím s názorem, že podobný film by už dneska (kdy se tvůrci kriminálek vší silou snaží, aby nevyletěli z vyjetých kolejí) vzniknout nemohl. I teď totiž nutí člověka o něm alespoň chvíli přemýšlet navzdory tomu, že veškeré jeho reálie jsou už zřejmě dávno "out". To by průměrný nebo dokonce blbý film rozhodně nedokázal. William Friedkin už zase přecenil svoje publikum.
Tady asi půjdu proti proudu, protože druhý díl Di Leovy volné trilogie, "La mala ordina", se mi díky převažující akci zamlouval o něco víc než jeho předchůdce. To ale neznamená, že "Milano calibro 9" je nějaké ořezávátko. Akce je v něm kapku míň, ale je méně ujetý, má slušný příběh a režie je natolik dynamická, že se u filmu snad ani nejde nudit. Taky se mi velice zamlouvalo obsazení Gastona Moschina do hlavní role. Konečně je v podobném filmu zjev, kterému toho gaunera na 100% věřím. Na Barbaru Bouchetovou a její tanec se také zapomenout nedá a Lionel Stander byl na roli "Američana" rovněž obsazen perfektně. Wolff s Pistillim mají sice ve filmu pár nadbytečných scén, které měly do děje vnést trochu politiky, ale oba pánové z toho vylezli se ctí. Problém mám jen s Adorfem, který tu podle mě celkem dost přehrával a soustavně odváděl pozornost od děje. Ne snad, že by tomu ve výše jmenovaném filmu bylo jinak, ale tam to tak nějak patřilo k věci. Výborná je hudba, vzniklá ze spolupráce Bacalova a kapely Ossana. Výsledek zní zhruba jako společný jam Jethro Tull a Goblin, což já tedy můžu. Celkově jde rozhodně o povedené dílko, ale moje srdcovka to není.
Pořádně stylová záležitost. Sice je to vedle "Milano calibro 9" nereálné až hanba, ale zase jsou tu sympatičtější postavy. Henry Silva a Woody Strode jsou dvojka k pohledání, i když řádí spíš na začátku. Chvíli mě to mrzelo, ale jakmile se Mario Adorf rozjel, nezastavil by ho ani tank. Když k tomu přidám výborně zvládnutou automobilovou honičku a naprosto parádní ústřední hudební motiv, je z toho ďábelská kombinace, která baví od začátku do konce a o nic víc se nesnaží. Ze zvýšené akčnosti vyplývají nedovysvětlené vztahy mezi některými postavami (zvlášť mezi Adorfem a jeho... dělnicemi), ale to mi ani tak nevadilo. To spíš jiná věc. Nemyslel jsem si, že něco takového někdy napíšu, ale zrovna tady toho násilí (za které je ovšem spoluodpovědná i výborná, bezprostřední kamera) mohlo být klidně i míň. No dobře, už mlčím.
"Old generation, but still an iron fist without a velvet glove." Tak popisuje policajt z filmu jednoho z kápů neapolského podsvětí a přesně tak by mohl popsat i tenhle film. Je to béčko, ale díky Fulciho režii a jeho zálibě v brutálních scénách se při jeho sledování dá ledacos překousnout. I všudypřítomné a nehodící se Frizziho disko a americký dabing, který je doslova a do písmene k zblití (já vím, že to opakuji pořád dokola, ale copak je normální, aby se po Neapoli platilo dolary?). Ve výsledku jde o příjemný akčňák na nedělní odpoledne s hromadou mrtvol, koz, bobrů a s nezanedbatelným množstvím sadismu. I sám maestro se bavil natolik, aby se ve finále snímku osobně chopil kulometu. Tomu ovšem předchází památná věta jiného gangstera: "Let's just go and finish this idiocy!"
Nádherný film o chlastu, snění, chuti do života a lidských slabostech se skvostnými dialogy, výbornou hudbou, úžasnými civilními výkony dvou hereckých mistrů a atmosférou francouzského venkova, která hýří barvami, ačkoli je zachycena na černobílém filmu. Nová vlna? Nerozumím tomu, možná ano, ale bez pozérství a manýrismu. Až mě překvapilo, jak lidský film dokázal Henri Verneuil natočit.
Tak na tohle si vzpomínám ještě z dětství, kdy jsem naším zbrusu novým videem proháněl jeden rychlodabovaný film za druhým (no, vystačil jsem si tak s deseti). Konkrétně tento se na kazetě nalézal pod nicneříkajícím názvem "Plachetnice" a ani tenkrát mě nijak zvlášť nenadchnul, tudíž jsem mu dopřál podstatně méně repríz, než těm ostatním. Přesto se mi z něj důkladně vryla do paměti scéna útoku na batyskaf (která je s trochou fantazie pořád dobrá) a závěrečný souboj s chobotnicí. Po tolika letech, než jsem vůbec zjistil, o jaký film jde, jsem vlastně nakonec dostal, co jsem čekal: na rok výroby nepřiměřeně naivní béčko s kolosálně zastaralými triky (včetně zarážejícího počtu jasně viditelných drátů) a jinak celkem slibným námětem. Dokonce i na jakýsi pokus o sociální komentář se našlo místo, ale i přes to všechno jde o trochu zdlouhavou záležitost, která už tehdy nemohla bavit, jak by chtěla. Ten, kdo dělal zvukové efekty, se ale bavil docela určitě, o tom není sporu. Abych jenom nehanil, povedená hudba výraznou měrou přispívá k atmosféře, kulisy působí vcelku mile a zcela jistě existují daleko horší způsoby, jak strávit hodinu a půl života.
Pro tenhle film není dvakrát spravedlivé, když jej člověk porovná s "Rybou jménem Wanda", ale copak to jde jinak, když si o to titíž tvůrci sami řekli? A z onoho pomyslného souboje se novější film musí zákonitě odplazit po čtyřech. Vzácně vídaná absolutní souhra hereckého týmu z "Wandy" je ta tam a namísto ní je tu dvakrát tolik Kevina Klinea, který svoji tehdejší dokonalou kreaci rozhodně nezopakoval, krásná Jamie Lee, která nemá co hrát, a poněkud odstrčený Palin. Situaci zachraňuje John Cleese, kdykoli je na scéně. S trochou soudnosti a s vědomím, že něco tak unikátního jako byla "Wanda", se nerodí každé desetiletí, musím téhle zvířeně s umělým chrupem přiznat několik bez přehánění geniálních momentů, kdy jsem se pobavil opravdu skvěle.
Další výborná věc od Sergia Sollimy s excelujícím Oliverem Reedem, sympatickým Fabiem Testim (rád bych uměl s cigárem to, co on) a skvělou Morriconeovou hudbou, z níž jednu skladbu použil k podobnému efektu Tarantino v "Hanebných panchartech". Nebyl by to Sollimův film, aby zpočátku přímočarý děj nezabředl mezi politiku. A znovu jsem (vyjma jedné scény, která k tomu měla nebezpečně blízko) neměl pocit, že sleduji prvoplánovou levicovou agitku. Na to jsou scénář a režie moc dobré. Je třeba překousnout šílenou přehlídku módy 70. let (Testi v kožichu vypadá jako Leoš Mareš a to ještě nedopadl nejhůř) a některé slabší herecké výkony ve vedlejších rolích, které ještě podtrhuje (mimo Reeda) hrozný anglický dabing, ale jinak jde o skvělou záležitost s patřičně temným, avšak nevyhnutelným koncem.
Ani evidentně vysoký rozpočet nedokázal zvrátit trend, že až na vzácné výjímky ("Policajt drábem", "Buldozer") trpí všechny Spencerovy filmy nezajímavými příběhy a přemírou infantilních vtípků. Nepomohla změna prostředí, ani několik známějších tváří italských filmů té doby, ani osvědčené skladatelské duo bratří Angelisů. O zklamání ale mluvit nemůžu, Spencer hrál i v horších filmech ("Aladdinova lampa", "Bomber"). A alespoň v první polovině se "Vojákovi štěstěny" místy daří i docela dobře bavit. Skvělý je dialog: "A kdo teda jste?" "Namáhejte trochu mozek, přemýšlejte. Když jsme v Itálii, kdo jsme?" "Němci." Pak už na mě bohužel šla nuda.
Moje první setkání se Sartanou, špageťáckou variací na Jamese Bonda, nedopadlo vůbec zle. Italové se činili a podstrčili mu slušný děj, vtipné průpovídky a množství ulítlých nápadů, aniž by film převrátili v parodii, jako tomu bylo třeba v podobně laděném "Sabatovi" s Van Cleefem. Garko je Sartanou tělem i duší a nikdo jiný by ho zkrátka hrát nemohl. Nicolaiův hudební doprovod mi tentokrát připadal průměrný, ale na něm snímek rozhodně nestaví. Špatné to určitě nebylo, ale mým talířem špaget to přesto není.
Film začíná jedním z nejkrásnějších úvodů ze všech spaghetti westernů, které jsem zatím viděl. Lví podíl na tom má nádherná Morriconeho skladba. Poté se ovšem tón filmu změní v komedii. Někdy vtipnější (scéna s falešnou telegrafní stanicí, Gemma balící čerstvou vdovu), někdy míň (povinné rvačky), ale za každých okolností jej táhne sympatická dvojice v podání Giuliana Gemmy a především Maria Adorfa. A to navzdory rozdrobenému scénáři, který je spíš sledem epizod, v nichž se samotný děj posune vpřed klidně až po půl hodině trvání, občasným skokům od veselohry k dramatu a poněkud drsnějším scénám z finále snímku. Nic z toho mi nevadilo, akorát některé vedlejší linie mohly být propracovanější. Režisér Giulio Petroni ("Muž proti muži", "Tepepa") snad zklamat neumí a ve výsledku jde o hodně příjemný film.
Tenhle film mě po Kaliforňanovi ze 77. roku definitivně přesvědčil, že Michele Lupo (Šerif a mimozemšťan 1, 2) se nemá přehlížet a Giuliano Gemma podceňovat. Souhlasím se "špačkem421", že film má docela blízko k "Butchovi Cassidymu a Sundance Kidovi", ale nepřirovnával bych ho tak vehementně ke spencerovsko-hillovským "rukám ďábla", jako to dělají někteří recenzenti jinde. Komedie to je, ale narozdíl od jejich klonů se nesnaží bavit za každou cenu a spoléhá na dobrý příběh, kde nechybí ani vývoj hlavních postav a dojde v něm i na temnější pasáže. Do scénáře ostatně zasahoval Leoneho častý scénárista a jmenovec Sergio Donati. K dobru je nutno přičíst povedenou muziku (Gianni Ferrio), odpovídající rozpočet, suverénní režii, kameru (Aristide Massaccesi alias Joe D'Amato), Gemmovy četné akrobatické kousky a moře Italy proslavených lokací (vyloženě jsem si připadal jako v nějakém spaghetti-westernovém muzeu). Gemma s Eastmanem sice nejsou takoví borci, jako výše zmíněné dvojice, ale rozhodně se snažili a obě jejich postavy, tj. Bena a Charlieho, jsem si rychle oblíbil. Ani anglický dabing tentokrát nedopadl tragicky. Je trochu škoda, že závěr nebyl takový, k jakému film delší dobu směřoval. Výsledkem je ale i tak velice příjemná věc.
Tak tohle bolelo. Musím ale ocenit, že v té demenci je Corbucci maximálně důsledný: v zásadě jde říct, že se v jeho filmu stalo pokaždé to nejtrapnější, co šlo v té či oné scéně předvídat. Samozřejmě, že třeba režisérův pozdější "Kdo najde přítele, najde poklad" také není nic moc inteligentního, ale odehrává se v příjemném prostředí, má zábavný děj, spád a táhne ho skvělá dvojice komiků. Zrovna to poslední bych ale proti trojici Gemma-Milian-Wallach vytahovat neměl, protože ti si natáčení evidentně užívali. Wallachova postava by si sice zasloužila číst repliky z lepšího scénáře, ale Gemma je ve filmu jako doma. Paradoxně nejvíc ze všech tří filmu prospívá Tomas Milian, jehož výkon patří k těm, které je třeba vidět na vlastní oči. Ten člověk hraje, jako by právě někomu utekl ze řetězu. Když k tomu z jeho úst občas zaznělo pár přeřeknutí a postřehů o Západě, kterým jsem se zasmál, tak nakonec celá ta bída měla přece jen díky hercům alespoň nějakou přidanou hodnotu. Ale... nikdy víc.
Spaghetti western, jenž měl ambice stát se politickým thrillerem, ale selhal díky nedostatku odvahy ze strany scénáristů (nebo patrně spíš producentů). Je to škoda, protože po stránce režie, kamery a hudby se mu dá stěží co vytknout, navzdory několika málo ultra-lacině vypadajícím scénám (prezidentův příjezd, hudební číslo). Začínám mít dojem, že Tonino Valerii byl smolař. Ztrátou času "Cena moci" určitě není, ale je lepší před jejím shlédnutím krotit očekávání.
Poté, co v sedmdesátém pátém Sergio Leone skončil s westerny (nebo spíš od nich utekl) produkcí "Chytráka a dvou společníků", opanovala stále méně natáčené spaghetti westerny zcela jiná nálada, která měla víc společného s prací jeho jmenovce a kolegy Corbucciho. Jakousi šablonu jim vytvořil maestro Lucio Fulci v "I quattro dell'apocalisse" z téhož roku: melancholická atmosféra, aktuálnější hudba, beznaděj, špína, krev... "California" je jedním z posledních špageťáků vůbec, což mu ani v nejmenším neubírá na kvalitách. Děj se točí kolem zahořklého vojáka Konfederace (v překvapivě dobrém podání Giuliana Gemmy, jedné z prvních hvězd italských westernů), na něhož se nalepí naivní mladíček, s nímž putuje zdevastovanou poválečnou krajinou. Osud ho spojí nejenom se sestrou onoho mladíka (a moc hezkou, smím-li dodat), ale nakonec i s lovci odměn, pro které znamená mír sklizeň hlav hledaných psanců... I když má příběh evidentně tři odlišná dějství, režisérovi, hercům a kameramanovi, díky němuž je film plný stylových záběrů, se podařilo zachovat po celou dobu stejnou náladu. Přestože hudba bývala v těchto pozdních, úpadkových špagetách kamenem úrazu (viz. "Keoma", "Mannaja"), tady sedí jako ulitá, jakkoliv mě nenutí slintat po soundtracku. Naprosto dokonale jsou zvládnuty rvačky, ale tím myslím rvačky, ne fackovačky ála Hill a Spencer. Taky se mi líbilo, jak tvůrci využili rozbořených westernových městeček ze starších filmů, a co ještě stálo, to zdemolovali sami. McBaineovic farma z "Tenkrát na Západě" naštěstí přežila. S Leoneho slavnými eposy se "California" srovnávat nedá, ale to je v pořádku, nesnaží se o to. Má dobrý příběh a je tam vidět dost snahy, abych se nebál tuhle posmutnělou kovbojku vřele doporučit.
Určitě jde o zručně natočený film s výbornou retro atmosférou. J. Lee Thompson uměl. Bohužel je ale na rok 1980 natolik archaický, až působí poněkud strojeně. Jistá umělost postihla i herecké výkony, z nichž nakonec nejlépe vycházejí Jason Robards s Fernandem Reyem. Tyhle nedostatky naštěstí přebíjí stylová práce s kamerou v mexických lokacích a hudba Jerryho Goldsmithe. I přes ne moc vydařený závěr a fakt, že byl Bílý mys v době své premiéry strhán kritikou coby kopie Casablanky, stojí za oprášení.
Tenhle sympatický filmeček bych s ostatními béčky, která Bronson pro Cannon v 80. letech natočil, do stejného pytle neházel. Je to předvídatelná akční komedie postavená na rozdílných charakterech hlavních hrdinů, ale ty tedy stojí za to. Paradoxně tu hlavním tahounem není Bronson v roli spiťara Murphyho, ale skvělá Kathleen Wilhoiteová, jejíž postava jej zasype takovým množstvím nadávek, až člověk čeká, že ji Bronson každou chvíli musí střelit mezi oči. Že si takovou drzost v jeho filmech snad nikdo dřív netroufl, to je hlavní princip, na němž humor ve filmu pracuje. A funguje to skvěle, i když to není nijak originální ani kdovíjak vtipné (až na pár skvělých hlášek). Líbilo se mi, že hlavním záporákem je pro změnu žena. A její představitelka taky nezůstává pozadu. Je hrozná škoda, že stárnoucímu Bronsonovi nenabízeli role spíš v takových filmech jako je právě "Murphyho zákon". Tady, narozdíl třeba od pokračování "Přání smrti", nepůsobil směšně, protože prokázal, že mu nečiní problémy, když si z něj dělají tak trochu srandu.
Výborná a velice opomíjená italská kriminálka, která vznikla v Bronsonově evropském období, jež následovalo po úspěchu "Tenkrát na Západě". I tohoto filmu se zhostil uznávaný režisér spaghetti westernů, v tomto případě Sergio Sollima (klasika "La resa dei conti", klenot žánru "Faccia a faccia" a výrazně slabší "Corri, uomo, corri"). Ani mimo žánr, jenž ho proslavil, se nezapomněl zabývat násilím a principy fungování moci. Bronson se znovu nemusí moc zatěžovat mluvením, je prostě pro roli nájemného zabijáka ten pravý. Nechybí ani Jill Irelandová v roli absolutní coury (nikdy se nepřestanu divit, v jakých rolích ji její manžel nechával hrát) a zbytek osazenstva jistí Telly Savalas a Michel Constantin. Film má pomalejší tempo a dokáže se donekonečna opájet prostředím, v němž se odehrává (parádní honička ze začátku filmu na Panenských ostrovech, napěchovaná scéna ze závodního okruhu, příroda Louisiany), aniž by začal byť jen na vteřinu nudit. Tohle umějí Američani jen velice vzácně. Hudební podkres si většinu času vystačí s jediným motivem v několika málo variacích, ale protože má ten motiv na svědomí PAN Morricone, tak... To snad ani nemusím dopisovat. Pro Bronsonovy fanoušky je ten film jednoznačně povinnost. Doporučuji porovnat si ho s pozdějším "Mechanikem zabijákem" od Michaela Winnera.
Moje komentáře
8 miliónů způsobů jak zemřít (1986)
Slušná kriminálka, která místy otravuje vlezlou protichlastací agitkou, zatímco se kolem vesele šňupe koks. Čili americká klasika. Pod scénářem je podepsán Oliver Stone, který ale tím, jak s ním Hal Ashby naložil, byl natolik nadšen, že chtěl své jméno stáhnout z titulků. Ve filmu se najde hned několik pasáží s údajně improvizovanými dialogy, ovšem právě ty jsou z celého snímku nejzábavnější. V jedné ze závěrečných scén se herci vymknou kontrole natolik, až ono anglické slovíčko na "F" převažuje nad všemi ostatními dohromady. I'm not f***ing kidding. Když ne Bridges, tak zcela určitě začínající Garcia táhne film přes krapet pomalé tempo kupředu. Srovnání s Pacinovým Tonym Montanou vůbec není mimo mísu.
Sindrome di Stendhal, La (1996)
To jsem rozhodně nečekal, že se mi tenhle devadesátkový Argento bude tak líbit. A už vůbec jsem nečekal, že v něm legendární rejža projeví snahu o psychologii postav a souvislý děj. Pár drobných výtek bych někde vyhrabal (Asia jako policajtka, občasné CGI...), ale nejsou nijak zvlášť podstatné. Ovšem s tím, jak svědomitě Asia bojuje o sympatie diváka a Morriconeova hudba umanutě trvá na svých osmi tónech, ještě víc zamrzí, když po jistém hrdinčině zadostiučinění snímek na více než 20 minut naprosto chcípne. To je příliš dlouhá doba na to, aby se dokázal znovu rozjet. Ale i když se mu na výbornou první půli podaří navázat vlastně až teprve poslední, velice silnou scénou, převažují ve mně hlavně ty pozitivní dojmy. Milé překvapení s exkluzivní hromadou depky.
Třída 1984 (1982)
Pakliže taky znáte ty filmy, v nichž nově příchozí učitel svým neortodoxním přístupem nadchne ke studiu nějakou rádobydrsnou bandu, tak na ně fofrem zapomeňte, poněvadž tady taky jednou dostane jistá povedená partička po zásluze nakopáno. A jelikož se píše začátek 80. let, všude se fetuje, šlape, na každém rohu je pankáč a k tomu vyhrává sympatický song od Alice Coopera. Celé je to řádně přehnané, ale Marku L. Lesterovi se to povedlo natočit dostatečně zábavně na to, abych filmu s klidem odpustil pár naivnějších scén a dialogů a přidal mu jednu (lehce protekční) hvězdu navíc. Dnes už by na něco takového, co se odehrává v poslední čtvrthodince, nikdo neměl koule. Vůbec nejdrsnější a nejvtipnější je pak závěrečný psaný dovětek.
Matiné (1993)
Skvěle provedená upřímná pocta béčkovým hororům 50. a začátku 60. let od režiséra z těch nejpovolanějších. John Goodman i celý ansámbl kolem něj jsou výborní a stejně tak i dětší herci, ale těm bohužel chybí zajímavější postavy. A protože je jim věnována dost podstatná část snímku, nelíbil se mi nakonec Danteho film tolik jako Burtonův "Ed Wood". Ten ale zase neobsahuje přidanou hodnotu v podobě parodického filmečku "Mant!". Dávám za tři, ale je to u mě hodně silná trojka.
Fáze IV (1974)
Výborná nízkorozpočtová sci-fi, která svým komorním laděním a dokumentární stylizací daleko víc připomíná britský film než americký. Maximálně detailní záběry hmyzu už dnes nejsou ničím vyjímečným, ale v 74. roce zcela určitě byly. Díky nim, i díky jejich skvělému zakomponování do děje (viz. scéna, v níž se hmyzáci adaptují na jed proti nim), jsou inteligentní mravenci stokrát děsivější než planeta plná vetřelců. Klaustrofobickou atmosféru dotvářejí četné psychedelické efekty a elektronická hudba. Snad jen ta technika, která je ve filmu používaná, je přehnaná a zastaralá zároveň, ale tak je tomu snad ve všech filmech z počítačového pravěku.
Snídaňový klub (1985)
Jméno Johna Hughese, jehož jsem měl zaškatulkovaného jako autora scénáře k "Sám doma", zapříčinilo, že jsem se tomuhle dílku radši vyhýbal. Moje blbost. A přitom tenhle film právě o různých pohodlných škatulkách a stereotypech je. Sobě navzájem si je přisuzuje pět studentů, kteří jsou nuceni být společně v sobotu po škole, aby se vzájemně uráželi, zahulili si a nakonec se naučili vzájemně respektovat. Vůbec to nebyly snadné role, ale všichni je zvládli s přehledem a dodali jim (samozřejmě za pomoci skvělého scénáře, který z nich nedělá idioty) punc autenticity. Hlavně Judd Nelson a Ally Sheedyová, která pro moje sympatie nemusela půl hodiny filmu ani promluvit. Pakliže někomu nebudou po chuti afektované a okolí obviňující proslovy téhle party, nechť si vzpomene na sebe. John Hughes právě tohle vystihl úplně věrně. V 80. letech povinná videoklipová sekvence na mě tady působila drobet nepatřičně, nevyhnutelný happyend přišel moc rychle a poněkud hloupě si poradil s postavou Allison, když ten "její" stereotyp bez uzardění obrátil v jiný, ale i přes tyhle výtky "Snídaňový klub" zřejmě nemá ve svém žánru konkurenci. Jedině s výjimkou podstatně alternativnějších "Heathers".
Quella sporca storia nel west (1968)
Počítám, že znalci Shakespeara, mezi které rozhodně nepatřím, si při tomhle budou rvát vlasy (v závěru filmu tedy určitě). Je škoda, že se Castellari neodvázal trochu víc a taky se mi moc nezamlouvalo obsazení. Andrea Giordana určitě není špatný, ale přece jen bych na jeho místě radši viděl někoho profláknutějšího - Nera nebo Gemmu. K Horstu Frankovi nemám výhrad, ale úplně nepatřičně na mě působil Gilbert Roland (kde je William Berger, když je ho třeba?). Castellariho režie, hrátky s kamerou a vizuální stránka vůbec ale zcela jistě patří do té první ligy italských westernů.
Per pochi dollari ancora (1966)
Strašlivě naivní western, jenž ale drží pohromadě díky svižně vyprávěnému dobrodružnému příběhu. Na zemi svého původu odkazuje snad jen skvělou scénou, v níž Gemma, vystavený napospas přímému slunečnímu světlu, málem přijde o zrak. Předchozí spolupráce Gemmy a Ferroniho (Un dollaro bucato) se mi sice líbila malinko víc, ale tenhle film svoje kouzlo rozhodně má. Ferriova ústřední melodie je opět skvělá. Sluší se ovšem dodat, že si tvůrci "vypůjčili" i z Morriconeho soundtracku ke staršímu filmu "I malamondo", což mělo dohru u soudu.
Zbraně pro San Sebastian (1968)
Sotva to někoho překvapí, ale Henri Verneuil uměl natočit i skvělý western. Na výbornou mu vyšla především sázka na dobře napsané dialogy, Morriconeho hudbu, jejíž tklivé pasáže nijak nezaostávají za jeho slavnou ústřední melodií z "Tenkrát na Západě", a Anthonyho Quinna, který své postavě vdechl ohromnou dávku věrohodnosti. Poněkud méně věrohodní jsou až příliš bílí indiáni a zamrzel mě i nepochopitelně odstrčený Bronson, ale jinak nemám, co bych vytknul.
¡Viva la muerte... tua! (1972)
Tvůrci si asi řekli, že vykradou "Hodného, zlého a ošklivého", "Companeros", "Žoldnéře", "Kapsy plné dynamitu" a dokonce i "Djanga", přihodí dvě herecké ikony a budou předstírat, že jde o parodii. Bohužel po většinu času zoufale nevtipnou a těžkopádnou. A děj, který se motá kolem notně obnošeného tématu mexické revoluce a pátrání po zlatě, tomu nijak nepomáhá. Ke kladům patří Tessariho režie, jež v akčních scénách věrně imituje Corbucciho styl, a vcelku sympatické výkony Eliho Wallacha a Franca Nera, kteří ovšem již poněkolikáté hrají stejné postavy. Hm. Takže ani mezi tím lepším, co film nabízí, nelze najít ani střípek originality. On to není vyloženě špatný film, poměrně slušně odsýpá, ale ten absolutní nedostatek invence je po celou dobu jeho trvání příšerně ubíjející.
Diavolo nel cervello, Il (1972)
Přes giallo sice nejsem žádný odborník, ale s Fulciovými a Argentovými příspěvky se Sollimovo "Il diavolo nel cervello" určitě srovnávat dá. Nejde o nijak pompézní dílo. Jde v něm především o děj a psychologii postav. Oproti zvyklostem v něm chybí nadpřirozeno, nahota i krev. Humor naštěstí taky. I tenhle žánr dokázal Sollima pojmout po svém a obešel se i bez velkých hereckých hvězd, aniž by to bylo jakkoli na škodu. Morricone už sice složil větší pamětihodnosti, ale filmu posloužil dobře. Jednu výtku ovšem přece jen mám, ale zato podstatnou. Totožnost vraha není skryta právě nejlépe, ale závěrečná pointa dojem naštěstí napravuje. Tenhle film by si vydání na DVD rozhodně zasloužil.
Návrat muže z bažin (1989)
Ďábelsky odvázané a sebevědomé béčko, které svého předchůdce s láskou paroduje, kde jen může. Horor to není ani náhodou, veškerá atmosféra je v tahu, ale celé je to točeno s ohromně sympatickou nadsázkou, která si bere na paškál bezpočet žánrových klišé. Hodně se povedla titulková sekvence, kterou tvoří stránky z komiksu a stylový hudební doprovod v podobě "Born on the Bayou" od Creedence Clearwater Revival. I na hercích je vidět, že se dobře bavili. Překvapivě se povedly i masky a akční scény vůbec nejsou nejhorší. Nebýt těch otravných spratků, uvažoval bych i o plném hodnocení.
Na lovu (1980)
Ačkoliv tento film předchází pověst jakéhosi homofobního blábolu, osobně v něm vidím spíš varování před uniformitou. Proto to, co po Pacinově prvotním oťukávání prostředí následuje, není tradiční pátrání a sbírání stop, nýbrž obcházení v bludném kruhu klubů pro gaye, v nichž lze klidně nalézt i učitele nebo policisty. Pro Pacinovu postavu představuje jediné východisko chycení vraha za každou cenu. I za tu, že by tím vrahem nebyl. Jako každý větší film, který nabízí různorodé interpretace, i u tohoto se většina diváků bohužel přikloní k té, jež se nabízí jako první. A když se k tomu připočte, že se děj točí kolem sexuálních menšin, průser je na světě. Jednoznačně souhlasím s názorem, že podobný film by už dneska (kdy se tvůrci kriminálek vší silou snaží, aby nevyletěli z vyjetých kolejí) vzniknout nemohl. I teď totiž nutí člověka o něm alespoň chvíli přemýšlet navzdory tomu, že veškeré jeho reálie jsou už zřejmě dávno "out". To by průměrný nebo dokonce blbý film rozhodně nedokázal. William Friedkin už zase přecenil svoje publikum.
Milano calibro 9 (1972)
Tady asi půjdu proti proudu, protože druhý díl Di Leovy volné trilogie, "La mala ordina", se mi díky převažující akci zamlouval o něco víc než jeho předchůdce. To ale neznamená, že "Milano calibro 9" je nějaké ořezávátko. Akce je v něm kapku míň, ale je méně ujetý, má slušný příběh a režie je natolik dynamická, že se u filmu snad ani nejde nudit. Taky se mi velice zamlouvalo obsazení Gastona Moschina do hlavní role. Konečně je v podobném filmu zjev, kterému toho gaunera na 100% věřím. Na Barbaru Bouchetovou a její tanec se také zapomenout nedá a Lionel Stander byl na roli "Američana" rovněž obsazen perfektně. Wolff s Pistillim mají sice ve filmu pár nadbytečných scén, které měly do děje vnést trochu politiky, ale oba pánové z toho vylezli se ctí. Problém mám jen s Adorfem, který tu podle mě celkem dost přehrával a soustavně odváděl pozornost od děje. Ne snad, že by tomu ve výše jmenovaném filmu bylo jinak, ale tam to tak nějak patřilo k věci. Výborná je hudba, vzniklá ze spolupráce Bacalova a kapely Ossana. Výsledek zní zhruba jako společný jam Jethro Tull a Goblin, což já tedy můžu. Celkově jde rozhodně o povedené dílko, ale moje srdcovka to není.
Mala ordina, La (1972)
Pořádně stylová záležitost. Sice je to vedle "Milano calibro 9" nereálné až hanba, ale zase jsou tu sympatičtější postavy. Henry Silva a Woody Strode jsou dvojka k pohledání, i když řádí spíš na začátku. Chvíli mě to mrzelo, ale jakmile se Mario Adorf rozjel, nezastavil by ho ani tank. Když k tomu přidám výborně zvládnutou automobilovou honičku a naprosto parádní ústřední hudební motiv, je z toho ďábelská kombinace, která baví od začátku do konce a o nic víc se nesnaží. Ze zvýšené akčnosti vyplývají nedovysvětlené vztahy mezi některými postavami (zvlášť mezi Adorfem a jeho... dělnicemi), ale to mi ani tak nevadilo. To spíš jiná věc. Nemyslel jsem si, že něco takového někdy napíšu, ale zrovna tady toho násilí (za které je ovšem spoluodpovědná i výborná, bezprostřední kamera) mohlo být klidně i míň. No dobře, už mlčím.
Luca il contrabbandiere (1980)
"Old generation, but still an iron fist without a velvet glove." Tak popisuje policajt z filmu jednoho z kápů neapolského podsvětí a přesně tak by mohl popsat i tenhle film. Je to béčko, ale díky Fulciho režii a jeho zálibě v brutálních scénách se při jeho sledování dá ledacos překousnout. I všudypřítomné a nehodící se Frizziho disko a americký dabing, který je doslova a do písmene k zblití (já vím, že to opakuji pořád dokola, ale copak je normální, aby se po Neapoli platilo dolary?). Ve výsledku jde o příjemný akčňák na nedělní odpoledne s hromadou mrtvol, koz, bobrů a s nezanedbatelným množstvím sadismu. I sám maestro se bavil natolik, aby se ve finále snímku osobně chopil kulometu. Tomu ovšem předchází památná věta jiného gangstera: "Let's just go and finish this idiocy!"
Opice v zimě (1962)
Nádherný film o chlastu, snění, chuti do života a lidských slabostech se skvostnými dialogy, výbornou hudbou, úžasnými civilními výkony dvou hereckých mistrů a atmosférou francouzského venkova, která hýří barvami, ačkoli je zachycena na černobílém filmu. Nová vlna? Nerozumím tomu, možná ano, ale bez pozérství a manýrismu. Až mě překvapilo, jak lidský film dokázal Henri Verneuil natočit.
Válečníci z Atlantidy (1978)
Tak na tohle si vzpomínám ještě z dětství, kdy jsem naším zbrusu novým videem proháněl jeden rychlodabovaný film za druhým (no, vystačil jsem si tak s deseti). Konkrétně tento se na kazetě nalézal pod nicneříkajícím názvem "Plachetnice" a ani tenkrát mě nijak zvlášť nenadchnul, tudíž jsem mu dopřál podstatně méně repríz, než těm ostatním. Přesto se mi z něj důkladně vryla do paměti scéna útoku na batyskaf (která je s trochou fantazie pořád dobrá) a závěrečný souboj s chobotnicí. Po tolika letech, než jsem vůbec zjistil, o jaký film jde, jsem vlastně nakonec dostal, co jsem čekal: na rok výroby nepřiměřeně naivní béčko s kolosálně zastaralými triky (včetně zarážejícího počtu jasně viditelných drátů) a jinak celkem slibným námětem. Dokonce i na jakýsi pokus o sociální komentář se našlo místo, ale i přes to všechno jde o trochu zdlouhavou záležitost, která už tehdy nemohla bavit, jak by chtěla. Ten, kdo dělal zvukové efekty, se ale bavil docela určitě, o tom není sporu. Abych jenom nehanil, povedená hudba výraznou měrou přispívá k atmosféře, kulisy působí vcelku mile a zcela jistě existují daleko horší způsoby, jak strávit hodinu a půl života.
Divoká stvoření (1997)
Pro tenhle film není dvakrát spravedlivé, když jej člověk porovná s "Rybou jménem Wanda", ale copak to jde jinak, když si o to titíž tvůrci sami řekli? A z onoho pomyslného souboje se novější film musí zákonitě odplazit po čtyřech. Vzácně vídaná absolutní souhra hereckého týmu z "Wandy" je ta tam a namísto ní je tu dvakrát tolik Kevina Klinea, který svoji tehdejší dokonalou kreaci rozhodně nezopakoval, krásná Jamie Lee, která nemá co hrát, a poněkud odstrčený Palin. Situaci zachraňuje John Cleese, kdykoli je na scéně. S trochou soudnosti a s vědomím, že něco tak unikátního jako byla "Wanda", se nerodí každé desetiletí, musím téhle zvířeně s umělým chrupem přiznat několik bez přehánění geniálních momentů, kdy jsem se pobavil opravdu skvěle.
Revolver (1973)
Další výborná věc od Sergia Sollimy s excelujícím Oliverem Reedem, sympatickým Fabiem Testim (rád bych uměl s cigárem to, co on) a skvělou Morriconeovou hudbou, z níž jednu skladbu použil k podobnému efektu Tarantino v "Hanebných panchartech". Nebyl by to Sollimův film, aby zpočátku přímočarý děj nezabředl mezi politiku. A znovu jsem (vyjma jedné scény, která k tomu měla nebezpečně blízko) neměl pocit, že sleduji prvoplánovou levicovou agitku. Na to jsou scénář a režie moc dobré. Je třeba překousnout šílenou přehlídku módy 70. let (Testi v kožichu vypadá jako Leoš Mareš a to ještě nedopadl nejhůř) a některé slabší herecké výkony ve vedlejších rolích, které ještě podtrhuje (mimo Reeda) hrozný anglický dabing, ale jinak jde o skvělou záležitost s patřičně temným, avšak nevyhnutelným koncem.
Voják štěstěny (1976)
Ani evidentně vysoký rozpočet nedokázal zvrátit trend, že až na vzácné výjímky ("Policajt drábem", "Buldozer") trpí všechny Spencerovy filmy nezajímavými příběhy a přemírou infantilních vtípků. Nepomohla změna prostředí, ani několik známějších tváří italských filmů té doby, ani osvědčené skladatelské duo bratří Angelisů. O zklamání ale mluvit nemůžu, Spencer hrál i v horších filmech ("Aladdinova lampa", "Bomber"). A alespoň v první polovině se "Vojákovi štěstěny" místy daří i docela dobře bavit. Skvělý je dialog: "A kdo teda jste?" "Namáhejte trochu mozek, přemýšlejte. Když jsme v Itálii, kdo jsme?" "Němci." Pak už na mě bohužel šla nuda.
Buon funerale, amigos!... paga Sartana (1970)
Moje první setkání se Sartanou, špageťáckou variací na Jamese Bonda, nedopadlo vůbec zle. Italové se činili a podstrčili mu slušný děj, vtipné průpovídky a množství ulítlých nápadů, aniž by film převrátili v parodii, jako tomu bylo třeba v podobně laděném "Sabatovi" s Van Cleefem. Garko je Sartanou tělem i duší a nikdo jiný by ho zkrátka hrát nemohl. Nicolaiův hudební doprovod mi tentokrát připadal průměrný, ale na něm snímek rozhodně nestaví. Špatné to určitě nebylo, ale mým talířem špaget to přesto není.
...e per tetto un cielo di stelle (1968)
Film začíná jedním z nejkrásnějších úvodů ze všech spaghetti westernů, které jsem zatím viděl. Lví podíl na tom má nádherná Morriconeho skladba. Poté se ovšem tón filmu změní v komedii. Někdy vtipnější (scéna s falešnou telegrafní stanicí, Gemma balící čerstvou vdovu), někdy míň (povinné rvačky), ale za každých okolností jej táhne sympatická dvojice v podání Giuliana Gemmy a především Maria Adorfa. A to navzdory rozdrobenému scénáři, který je spíš sledem epizod, v nichž se samotný děj posune vpřed klidně až po půl hodině trvání, občasným skokům od veselohry k dramatu a poněkud drsnějším scénám z finále snímku. Nic z toho mi nevadilo, akorát některé vedlejší linie mohly být propracovanější. Režisér Giulio Petroni ("Muž proti muži", "Tepepa") snad zklamat neumí a ve výsledku jde o hodně příjemný film.
Amico, stammi lontano almeno un palmo (1972)
Tenhle film mě po Kaliforňanovi ze 77. roku definitivně přesvědčil, že Michele Lupo (Šerif a mimozemšťan 1, 2) se nemá přehlížet a Giuliano Gemma podceňovat. Souhlasím se "špačkem421", že film má docela blízko k "Butchovi Cassidymu a Sundance Kidovi", ale nepřirovnával bych ho tak vehementně ke spencerovsko-hillovským "rukám ďábla", jako to dělají někteří recenzenti jinde. Komedie to je, ale narozdíl od jejich klonů se nesnaží bavit za každou cenu a spoléhá na dobrý příběh, kde nechybí ani vývoj hlavních postav a dojde v něm i na temnější pasáže. Do scénáře ostatně zasahoval Leoneho častý scénárista a jmenovec Sergio Donati. K dobru je nutno přičíst povedenou muziku (Gianni Ferrio), odpovídající rozpočet, suverénní režii, kameru (Aristide Massaccesi alias Joe D'Amato), Gemmovy četné akrobatické kousky a moře Italy proslavených lokací (vyloženě jsem si připadal jako v nějakém spaghetti-westernovém muzeu). Gemma s Eastmanem sice nejsou takoví borci, jako výše zmíněné dvojice, ale rozhodně se snažili a obě jejich postavy, tj. Bena a Charlieho, jsem si rychle oblíbil. Ani anglický dabing tentokrát nedopadl tragicky. Je trochu škoda, že závěr nebyl takový, k jakému film delší dobu směřoval. Výsledkem je ale i tak velice příjemná věc.
Napřed střílej, pak se ptej (1975)
Tak tohle bolelo. Musím ale ocenit, že v té demenci je Corbucci maximálně důsledný: v zásadě jde říct, že se v jeho filmu stalo pokaždé to nejtrapnější, co šlo v té či oné scéně předvídat. Samozřejmě, že třeba režisérův pozdější "Kdo najde přítele, najde poklad" také není nic moc inteligentního, ale odehrává se v příjemném prostředí, má zábavný děj, spád a táhne ho skvělá dvojice komiků. Zrovna to poslední bych ale proti trojici Gemma-Milian-Wallach vytahovat neměl, protože ti si natáčení evidentně užívali. Wallachova postava by si sice zasloužila číst repliky z lepšího scénáře, ale Gemma je ve filmu jako doma. Paradoxně nejvíc ze všech tří filmu prospívá Tomas Milian, jehož výkon patří k těm, které je třeba vidět na vlastní oči. Ten člověk hraje, jako by právě někomu utekl ze řetězu. Když k tomu z jeho úst občas zaznělo pár přeřeknutí a postřehů o Západě, kterým jsem se zasmál, tak nakonec celá ta bída měla přece jen díky hercům alespoň nějakou přidanou hodnotu. Ale... nikdy víc.
Prezzo del potere, Il (1969)
Spaghetti western, jenž měl ambice stát se politickým thrillerem, ale selhal díky nedostatku odvahy ze strany scénáristů (nebo patrně spíš producentů). Je to škoda, protože po stránce režie, kamery a hudby se mu dá stěží co vytknout, navzdory několika málo ultra-lacině vypadajícím scénám (prezidentův příjezd, hudební číslo). Začínám mít dojem, že Tonino Valerii byl smolař. Ztrátou času "Cena moci" určitě není, ale je lepší před jejím shlédnutím krotit očekávání.
California (1977)
Poté, co v sedmdesátém pátém Sergio Leone skončil s westerny (nebo spíš od nich utekl) produkcí "Chytráka a dvou společníků", opanovala stále méně natáčené spaghetti westerny zcela jiná nálada, která měla víc společného s prací jeho jmenovce a kolegy Corbucciho. Jakousi šablonu jim vytvořil maestro Lucio Fulci v "I quattro dell'apocalisse" z téhož roku: melancholická atmosféra, aktuálnější hudba, beznaděj, špína, krev... "California" je jedním z posledních špageťáků vůbec, což mu ani v nejmenším neubírá na kvalitách. Děj se točí kolem zahořklého vojáka Konfederace (v překvapivě dobrém podání Giuliana Gemmy, jedné z prvních hvězd italských westernů), na něhož se nalepí naivní mladíček, s nímž putuje zdevastovanou poválečnou krajinou. Osud ho spojí nejenom se sestrou onoho mladíka (a moc hezkou, smím-li dodat), ale nakonec i s lovci odměn, pro které znamená mír sklizeň hlav hledaných psanců... I když má příběh evidentně tři odlišná dějství, režisérovi, hercům a kameramanovi, díky němuž je film plný stylových záběrů, se podařilo zachovat po celou dobu stejnou náladu. Přestože hudba bývala v těchto pozdních, úpadkových špagetách kamenem úrazu (viz. "Keoma", "Mannaja"), tady sedí jako ulitá, jakkoliv mě nenutí slintat po soundtracku. Naprosto dokonale jsou zvládnuty rvačky, ale tím myslím rvačky, ne fackovačky ála Hill a Spencer. Taky se mi líbilo, jak tvůrci využili rozbořených westernových městeček ze starších filmů, a co ještě stálo, to zdemolovali sami. McBaineovic farma z "Tenkrát na Západě" naštěstí přežila. S Leoneho slavnými eposy se "California" srovnávat nedá, ale to je v pořádku, nesnaží se o to. Má dobrý příběh a je tam vidět dost snahy, abych se nebál tuhle posmutnělou kovbojku vřele doporučit.
Bílý mys (1980)
Určitě jde o zručně natočený film s výbornou retro atmosférou. J. Lee Thompson uměl. Bohužel je ale na rok 1980 natolik archaický, až působí poněkud strojeně. Jistá umělost postihla i herecké výkony, z nichž nakonec nejlépe vycházejí Jason Robards s Fernandem Reyem. Tyhle nedostatky naštěstí přebíjí stylová práce s kamerou v mexických lokacích a hudba Jerryho Goldsmithe. I přes ne moc vydařený závěr a fakt, že byl Bílý mys v době své premiéry strhán kritikou coby kopie Casablanky, stojí za oprášení.
Murphyho zákon (1986)
Tenhle sympatický filmeček bych s ostatními béčky, která Bronson pro Cannon v 80. letech natočil, do stejného pytle neházel. Je to předvídatelná akční komedie postavená na rozdílných charakterech hlavních hrdinů, ale ty tedy stojí za to. Paradoxně tu hlavním tahounem není Bronson v roli spiťara Murphyho, ale skvělá Kathleen Wilhoiteová, jejíž postava jej zasype takovým množstvím nadávek, až člověk čeká, že ji Bronson každou chvíli musí střelit mezi oči. Že si takovou drzost v jeho filmech snad nikdo dřív netroufl, to je hlavní princip, na němž humor ve filmu pracuje. A funguje to skvěle, i když to není nijak originální ani kdovíjak vtipné (až na pár skvělých hlášek). Líbilo se mi, že hlavním záporákem je pro změnu žena. A její představitelka taky nezůstává pozadu. Je hrozná škoda, že stárnoucímu Bronsonovi nenabízeli role spíš v takových filmech jako je právě "Murphyho zákon". Tady, narozdíl třeba od pokračování "Přání smrti", nepůsobil směšně, protože prokázal, že mu nečiní problémy, když si z něj dělají tak trochu srandu.
Citta violenta (1970)
Výborná a velice opomíjená italská kriminálka, která vznikla v Bronsonově evropském období, jež následovalo po úspěchu "Tenkrát na Západě". I tohoto filmu se zhostil uznávaný režisér spaghetti westernů, v tomto případě Sergio Sollima (klasika "La resa dei conti", klenot žánru "Faccia a faccia" a výrazně slabší "Corri, uomo, corri"). Ani mimo žánr, jenž ho proslavil, se nezapomněl zabývat násilím a principy fungování moci. Bronson se znovu nemusí moc zatěžovat mluvením, je prostě pro roli nájemného zabijáka ten pravý. Nechybí ani Jill Irelandová v roli absolutní coury (nikdy se nepřestanu divit, v jakých rolích ji její manžel nechával hrát) a zbytek osazenstva jistí Telly Savalas a Michel Constantin. Film má pomalejší tempo a dokáže se donekonečna opájet prostředím, v němž se odehrává (parádní honička ze začátku filmu na Panenských ostrovech, napěchovaná scéna ze závodního okruhu, příroda Louisiany), aniž by začal byť jen na vteřinu nudit. Tohle umějí Američani jen velice vzácně. Hudební podkres si většinu času vystačí s jediným motivem v několika málo variacích, ale protože má ten motiv na svědomí PAN Morricone, tak... To snad ani nemusím dopisovat. Pro Bronsonovy fanoušky je ten film jednoznačně povinnost. Doporučuji porovnat si ho s pozdějším "Mechanikem zabijákem" od Michaela Winnera.