ScreamJay
Jirka Jakoubě
okres Jablonec nad Nisou
hudební publicista
homepage
ICQ: 300-725-430
184 bodů
okres Jablonec nad Nisou
hudební publicista
homepage
ICQ: 300-725-430
184 bodů
Moje komentáře
Stress (2008)
Ve stresu a děsným presu aneb v jednotě se síla (agrese) násobí... Samostatný hudební klip ke skladbě "Stress" (z alba "†" případně živáku "A Cross the Universe") francouzského electro house dua Justice. Adrenalinová, surová a otevřeně brutální streetmovie Romaina Gavrase skvěle koresponduje s rytmem a hudebními prvky (hlavně díky přímočaré kameře i střihu). Jinak muzikálně i divácky kontroverzní, veskrze (ne)líbivý kousek, který se prostě nemůže zastavit. [final rate: 65%]
Nepřemožitelné zlo (2005)
Protetický koslivec ve skříni zla aneb psychotická Ally s děsně vážnou tváří... Někdy je čisté zlo tak blízko, že se mu dobrovolně vydáváme napospas, tak, jako Frágiles minutu po minutě přebírá plnou kontrolu nad divákovo pozorností. Je nadevší pochybnost, že Jaume Balagueró rozumí strachu, protože se ho nebojí (spolu)prožít. Při vyprávění netlačí okatě na "pilu", dává si na čas a krmí lačného strávníka náznaky zaobalenými do zájmen jako NĚCO nebo ONA - a tahle hororová mluvnice děsí. Kameraman Xavi Giménez navíc mistrně zvládá užítí prostoru i světla, tma je dráždivě zelená, hustá a vazká jako pryskyřice. Roque Baños míchá hudebně tradiční (hororové) motivy se (zne)pokojivě intimním klavírem, charatery postav i herecké výkony jsou překvapivě přímé a sugestivní (hlavně u toho děvčátka v podání Yasmin Murphy) a k tomu všemu ještě ten (ne)skutečně napínavý závěr (!!!) Už dlouho jsem neprožil toliko bizardní těšení se na konfrontaci s tváří a podobou zla. Frágiles je nenápadný horor s nápadně strhující atmosférou. Ortopedická noční můra s prozaicky lidskou pointou. [final rate: 75%]
Americký zločin (2007)
Lidé často vyžadují empatii, pochopení, avšak sami už nejsou schopni je vracet aneb když jednou vztáhneš ruku na bližního, přestáváš být člověkem, stáváš se slabochem... Ještě bolí, celá ta hodina a půl. An American Crime má dvě tváře, tak jako lidé v něm, za ním i před ním. Na jedné misce vah je příběh, víceméně převyprávěný fakt, že nejzákeřnějším tvorem na modré planetě je člověk sám, neboť ten jediný dokáže působit bolest pro vlastní potěšení, jako alibi, coby prostředek lživé pseudomorálky a nebo jako chabou omluvu za vlastní slabost, za vlastní pokřivený charakter. Na misce druhé je forma - intenzivní, pravdivá, jízlivá, s nepopiratelnou schopností Tommyho O'Havera budovat gradující atmosféru bezpráví, krutosti a lhostejnosti. "Ke každému skutku má Bůh důvod, ale já ho zatím nenašla", říká v jeden moment postava osobité a nesmírně talentované herečky Ellen Page a já dodávám, že víra je slepý tulák, kterého musí držet za ruku charakterní a upřímné skutky, jinak bloudí a nenedojde k naplnění. An American Crime však své posleství několikanásobně naplňuje,bez pachutě samoúčelnosti vyvolává silné emoce (nutno zmínit též sugestivně zahranou, nesnesitelnou postavu v podání Catherine Keener), neukazuje víc než musí a i když z filmového hlediska třeba není stoprocentní, tyhle váhy jednoznačně převažuje na svou stranu miska příběhu. Znepokojivě pokojnou formou podané drama, na které si musíte v nitru sáhnout, aby nezůstalo "jenom" filmem. [final rate: 85%]
Na doraz (2010)
(Sebe)destruktivní konverzační roadmovie aneb pojízdná spermobanka s trvalou... I dal jsem si druhýho Todda Phillipse ve dvou dnech a po absurdním úletu The Hangover čekal jsem přinejmenším stejně svižně napsanou a zrežírovanou pohodovku. Jak už mě při pařbě napadlo, tak Phillips objevil mezistupeň mezi kontrolovanou debilitou a nekontrolovatelným magorismem definovaný jako Zach Galifianakis. Takže bylo jen otázkou času, kdy mu nějaký film "ušijí" přímo na tělo a v případě Due Date je dokonce víc než patrný, že těchle pětadevadesát minut sám vyloženě táhne. Nic proti Robertu Downeymu Jr., jemu prostě ten cholericky arogantní "starkovský" výraz sedí, jen tady hraje chvilkama možná až trochu okatý sparing. Ale celkově jsem se bavil, možná o trochu víc než u samotné "Pařby", byť za ní paradoxně v celkovém dojmu Due Date trošku zaostává. Místy vyloženě perfektní dialogy (skvělá reflexe doby - "Až mě líp poznáte, zjistíte, že mam skvělou povahu. Mam 90 přátel na facebooku, 12 váhá, ale i tak jich mam 90!"), vkusně naředěné "emotivními", prostě lidskými chvilkami a ještě navíc velký plus za halucinogenní jízdu v rytmu nezaměnitelný "Hey You" od Pink Floyd. Svižná komedie se scénářem o životě a nebo jen živelný scénář o bizarnosti života. [final rate: 70%]
Zmije útočí (TV film) (2008)
Kurz náboženské herpetologie aneb vzpoura uřvaných digitálních špaget... A to bývávaly časy, kdy hadi dělali jen standardní Sssssss. Je nadevší pochybnost, že Vipers jsou asi stejně dobré, jako vnucování evangelia muslimskýmu fundamentalistovi. A že se v tomhle extrémním béčko-céčku dovolávají boha s kadencí kulometu AK-47 předeslal jsem už úvodní větou. Co mi však vrtalo hlavou víc než typicky mizerná digitální produkce, která nahradila dávno nepoužívaný papundekl bylo - co bych dělal, kdybych byl herec a nabídl by mi roli Bill Corcoran. "Korkorán, korkorán, to bude silná arabica i na kafaře!" (bez i s nadsázkou). Né vážně, smíchejte si prvoplánové užití prsatý ultra ex-teenagerky Tary Reid, mizerný počítačový efekty s vcelku koukatelnou obrazovou kvalitou a dostáváte nadmíru typický produkt dnešního DVD marastu, kterého lze na pultech trafik sehnat větší než veké množství. Tak špatný až vlastně celkem zábavný :-) [final rate: 20%]
Frozen (2010)
Tady končí všechna psina, když vyraší omrzlina aneb ledově (ne)klidný balanc na kabelu... Do jisté míry by se dal Frozen označit jako veskrze konverzační survival, který těží z (chatrné) lidské psychologie v extrémních situacích, z pudu sebezáchovy a neutuchající chuti přežít, vykoupenou skrze praskáním kloubů. Adam Green vsadil na totální minimál s maximální zápletkou. Vcelku sympatické postavičky (vyloženě kouzelná Emma Bell), zprvu uplkané, ale jinak docela přímočaré dialogy, atmosféra, která postupem času zalézá za nehty a bolí, uvěřitelně bolí. Oproti tomu se na Frozen lepí zvláštní muzika Andyho Garfielda, taktrochu nesourodá změť motivů, kde příjemně vyčnívá hlavně hudební klasika. Přiznávám, že má očekávání byla větší, asi mi chyběl trochu intenzivnější spád, jen o trochu víc nenucený dynamiky, ale to nic nemění na faktu, že tohle je vcelku (dů)věr(y)ohodná ledová symfonie. [final rate: 65%]
Collector, The (2009)
Hraní sadomasochistické kočky s neposednou myší aneb malý film s velkým nábojem... Malý film s působivou grafikou a padnoucí pulzující muzikou, slušelo by se dodat. The Collector chce diváka protáhnout pořádným martýriem a k tomu mu slouží (za posledních 10 let) víc než prověřené zbraně. Marcus Dunstan veskrze servíruje fungující propletenec thrillerů formátu Hard Candy a samozřejmě Saw, když se v rámci "vyprávění" příběhu nebojí jít nad rámec představivosti a přesto zůstává pevně přikovaný k (brutální) syrové "realitě". Sběratel sice nemá charisma, ale zase má ten cool latexovej minispacák na hlavě a nechybí ani Jigsawem zdomestikovaná důmyslnost pastí (které kamera nezapomene s dostatečným předstihem představovat). Do pasti se však dostává i samotná "pointa", díky které pro mě The Collector nepřekročil vlastní stín. Ani o krok. Přesto baví a bolí, hodně bolí. [final rate: 65%]
Ať vejde ten pravý (2008)
Člověk se vždycky víc bojí toho, co jej přesahuje, než toho, nač nedosahuje aneb introvertní skandinávská lovestory... Teď už vím, nadevší pochybnost, že je Låt den rätte komma in velmi pomalý, hořký a smutný film, obrazotvorný ale nikoliv lacině obrazný. Příběh, který s chladem sobě vlastní minutu po minutě obrací vše, co je soudobou společností vnímáno jako klišé (od hodnoty přátelství, důvěry, naděje, upřímné lásky), příběh, který funguje na přísně citové rovině, kterou je nutno (spolu)prožít, jinak zůstává nedotčena. Tomas Alfredson nepřidal vůbec nic navíc, ani jediný motiv navrch k celkově minimalistickému formátu stejně jako kameraman Hoyte Van Hoytema, který si jen syrově pohrál s hloubkou ostrosti, detailem, prostorem a (povětšinou) minimem světla. A vlastně víc než kde jinde poutal pozornost i hudební doprovod Johana Söderqvista, jenžto přesně odhadl, které nástroje umí akusticky vyvolávat chlad - klavír, housle, kytara. Říká se, že skrze krev proudí život tělem, takže skrze nejednoznačně krvavý Låt den rätte komma in proudí život z těla ven. Opravdový, bolavý i upřímný. [final rate: 80%]
Smrti napospas (2006)
Baterkové rendez-vous aneb morbidně minimalistická variace na Final Destination pa Ruski... Velmi dobrý námět s velmi rozpačitým zpracováním, přesně tohle říkal můj první dojem po shlédnutí The Abandoned. Neosobní, odtažité vyprávění, které se snaží děsit především velmi, velmi pomalým a útržkovitým rozkrýváním pointy. Což postupně vyvolává dojem, že jde z jednoho pohledu plnohodnotný, syrový horor s prima cool zelinkavou tonalitou a autentickým prostředím. Avšak na druhý pohled se může tentýž The Abandoned jevit jako směsice (více či méně) tupých dialogů poslepovaných víceméně prvopláně vizuálními efekty. Nacho Cerdá zkrátka buď vládne atmosferickým záběrem, nebo se snaží vyprávět, ale málokdy se obé potká v jeden a ten samý okamžik. Chladný, přesný, maximálně minimální Karel Roden, abnormálně nesympatická Anastasia Hille (vzhledově o trochu rachytičtější verze Beverly D'Angelo) a vcelku očekávaný, ale upřímně intenzivní závěr. [final rate: 65%]
Nenarození (2009)
Nepřirození nenarození aneb devadesátiminutová obskurní reklama na iPoda... Už po několika málo minutách mi bylo přesně jasné, čím The Unborn JE - subtematický mišmaš a vykrádačka veskrze prověřených prvků z The Ring nebo ještě lépe Ju-on: The Grudge, čím CHTĚL BÝT - hypermoderní symbolikou, funkční duchařinou a čím nakonec NENÍ - atmosferickým hororem. Takhle, já miluju historky, báchorky, protože k sobě zpětně váží ten lidský dar obrazotvornosti, jenomže v rukou Davida S. Goyera tyhle obrazy jednoduše nevyprávějí. Sterilní produkty z produkční dílny pana Baye neustále vycházejí z toho, že horor dělají okamžiky, které samy vybudují atmosféru, ale podle mě je to přesně naopak - teprva funkční a autentická atmosféra dokáže umocnit jednotlivé scény. Do The Unborn se prostě snažili narvat co nejvíc motivů, oplácali ho naivními a nepřesvědčivými postavičkami, stupidním finále a řekněme průměrným, temně ambientním hudebním podkresem Ramina Djawadiho. Já si tak paradoxně víc než hororovej prožitek odnesl dílčí přehled o spodním prádle Odette Yustman a z těch halucinogenních spomalovaček/lekaček mi postupně začalo tikat pravý (standardně barevný) oko. Gravidní audio-vizuální nuda. [final rate: 40%]
Čtvrtý druh (2009)
Zkouška nedobrovolného spojení aneb interaktivní rozpolcenost na čtvrtou... Dost možná nejsme ve vesmíru sami, ale jestli tam doopravdy NĚCO je, pak na to budeme sami. Aby vše fungovalo přímočaře a znepokojivě, tak ona interaktivně dokumentární forma nesmí být samoúčelná, což mi právě u The Fourth Kind po většinu času připadalo, že tady to prostě prvoplánové je. Olatunde Osunsanmi podle mě zcela jednoznačně klade důraz na jednotlivé detaily, které ale ve výsledku poněkud nezapadají do jednoho kompaktního celku. Zkrátka "filmová" linka příběhu se s tou "dokumentární" jednoduše tluče jak děcka na pískovišti a v důsledku toho celková autenticita prostě pokulhává. Ne, záměr určitě nebyl špatný, ke kladům nepochybně patří nápaditá práce Lorenza Senatoreho s kamerou (bohužel už o dost méně povedený střih) i zvláštně (po)ruchová hudební kulisa Atli Örvarssona a pár nezpochybnitelně znepokojivých okamžiků. Na druhé straně nevěrohodná Milla Jovovich a ta mnohdy zbytečná "čtyřiadvacítková" obrazová mozajka. Zkrátka The Fourth Kind mohl být dobrý paranormální film, avšak když chcete až přespříliš, pak to všechno funguje jen napůl. P.S.: "Během roku 1976 několik dětí a mladých dívek nezávisle na sobě pozorovalo podivného opeřeného "sovího muže". Objevoval se blízko kostela v Mawnanu, malé vesnici na jižním pobřeží Cornwallu" (Karl P. N. Shuker, Atlas světových záhad, 1996) - všechno souvisí se vším. [final rate: 50%]
Podivní (2010)
Psychotická sklizeň na maloměstě aneb nearktická denní verze 30 Days of Night... Původní sedmdesátkový originál The Crazies od George A. Romera pamatuji jen v útržcích, takže mě při sledování tohohle remakeu nesvazovala jakákoliv snaha porovnávat neporovnatelné. Nutno přiznat, že Breck Eisner vzal na vidle pořádnou porci toho, čemu já říkám submoderní zabíječe atmosféry - klipová kamera i střih (byť s několika opravdu povedenými záběry) a těžce naspeedované šílenství. I přesto však aktuální The Crazies disponují (kupodivu) jakous takous funkční atmosférou, nikoliv však hororovou a jistou dějovou sinusoidou (řekněme napětí dávkované s mezipauzou). K tomu vcelku sympatický Timothy Olyphant, chilloutově (akusticky) kontrastní hudební doprovod Marka Ishama a správně ujetý závět dohromady dává jedenu z těch přesvědčivějších soudobých předělávek, která neprudí, neoprudí. P.S.: Proč ale sakra ti hrdinní zachránci nechávají své nebohé manželky vždycky čekat na zdánlivě opuštěných prostranstvích, když je to asi stejně moudrý, jako hodit balíček rumovejch pralinek v sezení anonymních alkoholiků??!! [final rate: 65%]
Nezastavitelný (2010)
Jede vláček kolejáček s vagony plnými s*aček aneb instruktážní videoklip na kolejích... Začátkem devadesátých let kroužil rádiovým éterem obrovský hit amerických Soul Asylum zvaný Runaway Train a o necelých 20 let později prakticky míjí domácí distrubuci Unstoppable - jeden z dost možná nejlepších "runwaytrain" akčních filmů vůbec. Jistě, už od počátku se nabízí srovnání s bezmála klasickým Runaway Train Andreje Končalovského, ale tudy podle mě cesta nevede. Tehdy to byla syrově neurvalá analogová béčkařina, ve které byla železnice víceméně prostřed(ní)kem příběhu, nikoliv ústřední a jediný motiv, jak je tomu v klipově ultramoderním kousku Tonyho Scotta (se vším, co k jeho předešlé tvorbě patří včetně nevykolejitelného Denzela Washingtona). Nezastavitelných sto minut plných těžkotonážního adrenalinu, lehkotonážního estrogenu Rosario Dawson, trochu vynuceného "představování" jednotlivých postav a vcelku autentické, uvěřitelné akce. V tomhle případě kupodivu smysluplné vítězství vizualizace nad atmosférou a poloviční nostalgie přesně v duchu klasických akčně-katastrofických béček. Pro mě tedy vcelku milé překvapení. [final rate: 75%]
Ďábel (2010)
Zlo neprochází kolem nás, ale vždy skrze nás aneb ďábel schizofrenní a klaustrofobický... Jedna věc platí u M. Night Shyamalana s čím dál tím zarputilejší platností - on vždycky vypráví příběh v příběhu, tak, aby plnně obhájil motiv a zároveň přichystal půdu pro šokující pointu. Devil má v poměru k sympatické stopáži takřka pekelné tempo, přímočaře pulzuje, mlží a mate, to vše v precizní obrazové kvalitě s bezmála spektakulární kamerou. Postupem času samotné vyprávění funguje na principu jakéhosi podmíněného Pavlovova reflexu (zla), kdy tma předznamenává další level. Ovšem psychotizující hudební doprovod Fernanda Velázqueze je pro mě bohužel tím posledním, co můžu jednoznačně pochválit. John Erick Dowdle podal přepointovaně vypointovaný scénář tak, jak soudobé digitalizované strašení předepisuje - tj. pár působivých okamžiků, spontánní atmosféra, ale suše sterilní zpětná (filmová) vazba navíc se spoustou prakticky nefunkčních, divných postav. Díky tomu je Devil stravitelnou moralitou, pohádkou (ukřižovanou) vzhůru nohama i slušný hi-tech průměr, co tak úplně nen(ab)udí. [final rate: 65%]
Stáhni mě do pekla (2009)
Nemusíš věřit v peklo, stačí, když peklo věří v tebe (!!!) aneb urbanizovaný ethno new age The Evil Dead pro 21té století... Inu takhle, děsit za černočerné noci, to je v jistém smyslu dar, kterému stačí jít naproti, ale děsit i ve dne, to už je svým způsobem obskurní umění a v tom hraje Sam Raimi prim. Po dlouhých letech zrušil "pakt o neútočení" se všemy démony a v Drag Me to Hell poskládal prakticky dokonale funkční horor, který se ale vůbec nebere dokonale vážně. Hlavně díky hodně nadneseným efektů, ne nepodobným digital gore v The Midnight Meat Train - zkrátka taková správně nadefektovaná efektivita přesně v Raimiho stylu. Příběh má spád, byť je v mnoha ohledech průhledný a dopředu čitelný, atmosféra se mu drží u zadku jak hladový pes a vizáž neuvěřitelné Lorny Raver aspiruje na legendární hororový "facelift ksicht" á la Regan Macneill (a to včetně posterů, které jsou taky docela "cool"). Rozhodně jsem nečekal a ani nemohl čekat nějaký návrat do "analogových" osmedesátek, přesto mě však nezaměnitelná hororová ironie ruku v ruce s nespochybnitelným napětím téměř absolutně pohltila. Sam tu možná vyvolal staré démony, dost možná taky porazil některé vlastní a já.........tleskám. [final rate: 80%]
Zack a Miri točí porno (2008)
Proč stahovat trenky, když erekce je ještě daleko aneb jak jsem prozřel a uzřel R2D2 s koulema!!! Nač si honit.....triko a na plnou pusu okecávat, že Kevin Smith je nepsaným králem do extrému hnaného buranství s nadhledem? On je to vlastně takový svět ve světě, kde se věci vždycky nazývají pravými jmény a nikdy se nechodí dlouho kolem horký kaše, což se ale v případě Zack and Miri Make a Porno potvrzuje "jen" na 80%. Proč? Tenhle film možná nechce a vlastně ani nemůže překročit maximální extrém, protože pak už by nefungovala ani jedna z jeho dvou částí. Jinými slovy, lépe zamaskovanou, prvopkánovou romantiku jen tak někde neuvidíte (na tomhle place musel mít i erární reflektor šulína). Zůstal jsem obohacen o fakt, že prototyp "chlapskýho" hrdiny současnosti Seth Rogen má větší poprsí, než prototyp s vážně pěknýma nohama - Elizabeth Banks, že je Kevinův dvorní náhončí Jeff Anderson bez ejakulačních teorií k nepoznání a jak mocným protipólem k romancím je okulí Jasona "Jay" Mewese pod drobnohledem. Zkrátka i když jsou Zack a Miri pouze těmi 80% extrémního humoru z posledních Clerks II, pořád zatraceně baví - a baví nenuceně. [final rate: 75%]
Paranormal Activity 2 (2010)
(Ne)viditelné bušení na osrdečnici aneb (para)normální konspirace démonů... Ale tohle se dalo čekat, spousta šokovaného diváctva sotva odhumusila úlekem zanesené trenky a už si chystali inkontinenční spoďáry na druhý, logicky ještě přímočařejší Paranormal Activity. Tomuhle nepsanému pravidlu nezůstal Tod Williams vůbec nic dlužen a tak se do každého "stupně aktivity" snaží vervat co nejvíc motivů, detailů, znepokojivé atmosféry. Tudíž se z pomalého a uzívaného minimálu stává vcelku bezostyšně ždímaný maximál, kde víc než kdy jindy hrají prim úderné lekačky. Osobně vnímám základní formát "first-person" hororu jako víceméně překonaný - oživit ho může jen abnormálně sugestivní zpětná vazba a tu pro mě Paranormal Activity 2 jednoduše postrádá. Naopak oceňuji využití toho batotele (zlo vždycky vynikne v kontrastech) a taky vcelku nenásilné prequel/sequel propojení s původním Paranormal Activity. Zkrátka Oren Peli dávkoval, aby mohl lekat, kdežto Tod Williams leká, aby bylo vůbec ještě co (dáv)kovat. [final rate: 40%]
Uvnitř tančím (2004)
"To, že jsi na vozíku ti automaticky nedává právo na lásku" aneb když je svázané tvoje tělo, ještě to neznamená, že musí být svázána i tvá myšlenka, natož tvůj cit. Utvořili jsme si svět, ve kterém lidé prakticky nedokáží projevit dostatek empatie sami k sobě navzájem, natož aby něco takového dokázali vůči příběhu na plátně. A právě tohle Inside I'm Dancing vyžaduje - jakous takous diváckou empatii, kdy si alespoň na chvíli vědomíme, že pocity a city, jež mnohdy vnímáme jako laciný kýč, vlastní slabost nebo snad přežitek, přežitkem nejsou. Nejsou a nemohou být, protože pak už sami přestáváme být lidští. Ano, Damien O'Donnell podal těchhle sto minut možná příliš okatě, příliš prvoplánovitě a filmově, přesto však v nitru vyprávění zachytil zmíněnou podstatu. Kontrast postav byl nevyhnutelný, herecký výkon Stevena Robertsona autentický (není snadné zahrát tak rozsáhlé postižení reálně, aby nepůsobilo jako křeč) a sama pointa, ten jediný okamžik, ke kterému celý děj pomalu a jistě spěje, celé vyprávění zhodnocuje. A tak to má u dobrého filmu být. Navíc hudba Davida Julyana cosi osobního, veskrze intimního vypráví sama, sama o sobě. Jak vždycky říkám, aby člověk mohl věřit, musí nejprve uvěřit sám v sebe - a Inside I'm Dancing jsem prostě vcelku věřil. [final rate: 80%]
Noční můra v Elm Street (2010)
odpad!Břitvou proti nespavosti, aneb jak se z Freddyho Kruegera stal splasklej muffin... I šel jsem do toho s čistou hlavou, bez ohledu na fakt, že původní A Nightmare on Elm Street patří k těm zásadním kouskům (nejen) mého filmového mládí. Důkladně flambovanej pedofil z železářství a jeho "říše divů". Tedy až do chvíle, kdy zkončila představa a začala realita made by Samuel Bayer. Dobře, on to s kamerou docela umí, ta koncertní a klipová průprava je znát, senza filtry, prima digitál. Jinak ale pro mě nová A Nightmare on Elm Street není vyloženě přímý remake, snaží se jít víc k Freddyho "podstatě" (s využitím těch nejsilnějších (pra)původních motivů/scén) a v podstatě zapomíná na to nejpodstatnější - syrovou atmosféru, emoce, na kouzlo fikce. Krueger je tu vlastně taková ikonka, která má táhnout všechny ty nulový (d)emo postavičky kolem, ale k tomu mu chybí charisma, drzost a napětí. Wes Craven měl onehdy pár poctivých, dnes už trochu předpotopních triků a jeho vyprávění žilo a bolelo, Bayer ždíme modernu a bolí tak akorát výsledný dojem. Ničeho nezachrání vcelku slušný soundtrack Stevea Jablonskyho, kterému však poněkud schází nějaký znepokojivý ústřední motiv a ani fakt, že má Jackie Earle Haley hodně charakteristický hlas (proč ale sakra vypadá jak uhnilý mango?). Za mě bohužel další povrchně stylová, lubrikovaná nudna, hororově impotentní krmě pro lačný trakt nenáročného teenage diváka. [final rate: 15%]
Hrůza v Connecticutu (2009)
Konzumní morbidita pro jednadvacáté století aneb Silent Hill v Amityville... Filmy, kterým máte uvěřit, protože se to stalo nebo protože by se to třeba mohlo stát, mohou být vyprávěny různě. Peter Cornwell vsází ve svém The Haunting in Connecticut na obrazotvornou stránku věci, na působivou moderní kameru, na maximální možné tempo příběhu a co možná nějvětší počet pohledů do tváře zla. Pro mě však víceméně bezostyšně a zbytečně tlačí "na pilu", jako by se sám bál trochu tajemnějšího minimalismu, bez zbytečného předehrávání a vnucování dílčích (vý)jevů. Já sám bych klidně vsadil na dokumentárnější syrovost, něco ve stylu úvodních a závěrečných fototitulků, kde by příběh nejen otevřeně vyprávěl, ale taky dokázal klást znepokojivé otázky. Bezchybně funguje atmosfericky přená hudba Roberta J. Krale, snad akorát škoda té absence čistě nehudebních, na zvuku/ruchu postavených pasážích. Takže celkově? Jedna nepěkná historie, jedna velmi pěkná Amanda Crew, jeden překombinovaný závěr a jeden napůl zplacený úvěr (pro atmosféru). Duchařina, která říká víc, než by musela, přesto ji však v rámci žánru řadím k malým překvapením. [final rate: 65%]
Krvavý Valentýn (2009)
Tohle si baníci šeredně odskáčem, lopatou do týla, do ksichtu krumpáčem! Upřímně? Původní My Bloody Valentine byl pro mě jedním z nejnudnějších a nejzbytečnějších slasherů osmdesátkové éry a tak sem si při prvním kontaktu s remakem klepal rytmicky na čelo. Z čeho sakra chtějí v tomhle vykutaným dole těžit?! Při vší úctě, Patrick Lussier by podle mě atmosféru nezdolal ani kdyby ležela s krupáčem v řiti a zoufale se dovolávala svýho proktologa. Ale na druhou stranu už dávno vím, že tyhle hi-tech "krváky" usilují spíš o kadenci slovíčka "cool" ve statusech teenagerů na facebooku, než o nějaké kondenzované napětí. Přesto však musím uznat, že nový My Bloody Valentine šlape v bezprostředním, strhujícím tempu a skoky v "příběhu" jsou doslova zběsilé (až jsem začal podezřívat scénáristu, že si v mezipauze při psaní spletl toaletní papír s defibrilátorem). Vraždy jsou správně nekompromisní, přímočaré, což u dnešního kinobéčka není úplná samozřejmost a časem mi (film jsem bohužel neviděl ve 3D) přestalo vadit i to okaté strkání předmětů do kamery, tanějak pro ten efekt (ostatně to nepůsobilo tak komicky, jako třeba kdysi ve Friday the 13th Part III). Proto otevřeně přiznávám nečekané - pro mě je nová verze o chlup zábavnější než lety zapomenutý originál. Čekal jsem digitální kašel, ale nakonec sem našel celkem slušný slasher. [final rate: 45%]
V temnotě (2008)
Zdá se, že tenhle film není tím, za který jsem ho chtěl považovat a taky se mi zdá, že ani samo Eskalofrío neví, čím (nebo kým) vlastně chce být. Já se fakt upřímně těšil - soudobá (nejen mladá) Španělská hororová škola umí, ten plakát nevypadal vůbec zle, v celku sympatický námět. Co mě dost zarazilo je samotný děj, rozháraný jak fena v říji, rozkouskovaný do nejrůznějších střípků, které však nedávají samotnému vyprávění šanci jednotně vystupňovat atmosféru. Nefungují mi tu ani charaktery postav, ploché a neosobní (i když Mar Sodupe vypadá jako typická hrdinka z italských hororů 70-80tých let). Co naopak šlape na výbornou je moderní kamera, vhodně zvolený interiér domu a pak scéna samotnýho "kontaktu" s vkusně zvládnutým strachem. Jinak je to pro mě celý španělská vesnice (ale fakt tuplovaná), kde pomalu chcípá ona veskrze očekávaná zápletka a víceméně se to začíná motat někde mezi The Blair Witch Project a [Rec], aby nakonec bylo všechno úplně jinak. Škoda, pro mě vážně škoda, protože ten ústřední motiv tam mohl fungovat líp. Isidro Ortiz je velmi slušný řemeslník, ale coby vypravěč mě zatím nepřesvědčil. [final rate: 60%]
Poslední dům nalevo (2009)
Co bolí, to žije... Jaký je hlavní rozdíl mezi horory a vůbec filmy TEHDY a TEĎ? Dřív to bylo výrazově syrové, s určitým filmařským kouzlem a (díky omezeným prostředkům) funkční atmosférou. Současnost naopak přeje dokonalé obrazové technice, efektům i efektivnějšímu střihu, jenomže ta atmosféra v tom všem často nefunguje. The Last House on the Left těží z tématu příčiny a následku, jenomže v důsledku nedokáže být patřičně chladnokrevný. Jasně, Sara Paxton je neuvěřitelně krásná, se senza ďolíčkem v bradě, všechno je hnaný k maximální přímočarosti, otevřenosti, násilí, pro dosažení maximálního kontrastu mezi dobrem a zlem. Jenomže já mu v týhle formě (s výjimkou dvou, tří scén) nevěřím. A to hlavně díky stupidním záporákům, prázdným postavám bez výrazovýho charakteru, samoúčelně napsaným jen pro schéma odplaty. Neznám Cravenův původní The Last House on the Left, ale jeho současná verze je pro mě jen plynule odsejpající fašírka se slušným potenciálem, která hledá sama sebe, celých těch zpropadených 110 minut. [final rate: 60%]
Nuit blanche (2009)
Černobílá fotografie má jeden zvlášní dar - ukazovat životní příběhy se vší opravdovostí, syrovostí, uvěřitelné a poutavé. A i když zestárne, okamžiky zůstanou stále aktuální, neb nemohou ztratit barvu, která zůstává ve vzpomínkách a vyprávění. Nuit blanche je okamžik, okamžik ve kterém si člověk musí přiznat, že má svoje pocity (byť se je mnohdy snaží zamaskovat za chladné označení kýče). Arev Manoukian dostal do tohohle kraťastu maximum z kouzla klasické kinematografie, potažmo fotografie a přesto zůstal dokonale současný. A Samuel Bisson zas rozdýchal hudbu, která nejen vypráví, ale taky naslouchá, což je krásná deviza akustických smyčců. Tohle funguje, tímhle se dá žít. [final rate: 90%]
Případ číslo 39 (2009)
"Chce znát vaši představu pekla a nechá vás ji prožít!" Tenhle rok, rok 2009 v žánru "dětského zla" bezvýhradně opanovala Orphan a případ Lillith Sullivanové z jejího účinného kouzla vlastně jen tiše těží. Hlavním průšvihem Case 39 je neschopnost dát funkci strachu tak, aby strach začal fungovat sám o sobě. Vyprávění je natolik chladné a sterilní, že vlastně nedokáže navázat jakoukoliv osobní, intenzivní vazbu na diváka, tedy alespoň u mě se to za celou první třetinu filmu nepodařilo. Naopak ta druhá, z mého pohledu nejpřesvědčivější část filmu, odkryla další zásadní problém - sice velký odstup mezi syrovou, uvěřitelnou realitou á la Orphan a příliš konkrétní, obraznou fikcí, která už nedává mnoho prostoru samotné fantazi příběh spoludotvářet. Navíc očekávaný závěr udělal z dramatického případu poněkud melodramatický precedens. Premisa se zkrátka nemusí vždy stát devizou a přesně naopak. Christian Alvart prostě zachytil obrazy, avšak podle mě se mu do nich nepodařilo nachytat dostatek autentické atmosféry. Tudíž hodnotím jako slušný průměr a přidávám malá plus za vcelku přesně padnoucí hudební doprovod a jeden šibalsky laškovný úsměv Renée. [final rate: 55%]
Tupíři (2010)
Kdo se bojí, tomu stojí (vlasy) aneb za časů, od kdy již patizón nebyl jen pěkně hnusná dekorativní zelenina... Ono se říká, že když si člověk chce opravdu užít parodii, měl by většinu parodovaných filmů znát. To ovšem neplatí pro (pa)tvorbu dvojice neunavných žánrových onanistů Seltzer & Friedberg, kterým je šumafuk, jestli původní filmy znáte nebo ne, protože nějaký děj je tu až na posledním místě, přidušený a utopený ve skečích šroubovaných do maximální absurdity. Vampires Suck je pudrem na opruzená chlapská EGA, coby důsledek nejdelší reklamy na gely zvaný Twilight, který se sice zuby nehty snaží přiživit na senza-prima-kůl stylové vlně kolem zmíněné "tupérské" série, ale s podstatou parodie nemá podle mě nic společného. Všehovšudy dva úderný gagy, jedna maximálně přitažlivá Jenn Proske a snaha o jakýsi "příběh" toliko bolavá, jak skříplý varlata v kamaších. Největší plus tak pro mě obstarává využití skladby "If I Was Your Vampire" od Marilyna Mansona (z elegantně temné desky "Eat Me, Drink Me") při závěrečných titulcích. [final rate: 25%]
V moci ďábla (2005)
A teď je to o každém z nás, o našem subjektivním přístupu. Já se nechci zase uchýlit k nějaký myšlence, abych dal svým dojmům "oficiální" formát, ale tady mi celou dobu v hlavě kolovalo tohle: "Vytvoř si démony, abys potřeboval někoho, kdo tě před nimi uchrání. Protože podlehnout vlastní slabosti je vcelku snadné". Ať už je můj náhled na křesťatsví sebekritičtější, a i když bych se obešel bez některých těch zbytečně ikonických paskvilů, vynucovaček atmosféry (ten příběh by přesto fungoval) a ať už je v tom sebevětší porce údajné reality, pro mě osobně tohle všechno funguje. Kdyby měl kupříkladu Exorcist: The Beginning byť jen náznak obdobně funkční atmosféry, nebyl by býval shitem, kterým nakonec pro mě byl. Je až obdivuhodné, s jakou sugescí a jak autenticky se Jennifer Carpenter své role zhostila a je až s podivem, kterak formát (a)typického soudního dramatu umně natáhl jednotlivé stránky děje a umožnil jim fungovat naplno. Nehodlám hodnotit Scotta Derricksona za to, co šulil před a došulil po The Exorcism of Emily Rose, ale tady dokázal odvyprávět příběh s takovou intenzitou, jaká by odpovídala jeho vlastnímu osobnímu prožitku. Vyjma toho hrají do karet perfektní lokace, dotažený zvuk a variabilní kamera (od dost oldschoolových záběrů až po takřka fotografickou kompozici v mlze). Kašlu na zbytečný fráze, když mě cokoliv donutí alespoň nějak děj spoluprožít a vlastně se na něm podílet. Třebaže jsou tam některý věci zbytečný a jiný zas zbytečně přetažený, vidím v tomhle filmu vkusného následovníka klasické posedlostní éry sedmdesátých let - nekýčovitý démon pro 21. století. [final rate: 80%]
Youth in Us, The (2005)
Spousta lidí začalo považovat upřímný cit za slabost a ve falešný snaze chránit svoje vlastní zájmy, přestali doceňovat a vnímat podstatu lidskosti, jedinečnost života a každýho okamžiku v něm. Tenhle kraťas The Youth in Us je přesně na té samé hranici, co jsou si lidé dneska ještě schopni připustit a co už cynicky a lakonicky považují za kýč. Artově docela poutavé dílko s osobitým fantaskním přesahem a nezvykle otevřeným, hlubokým poselstvím. Bohužel jeho nevýhodou je, že divák musí číst mezi řádky a to už se málokomu chce. Joshua Leonard už nehysterčí ve větrovce hluboko v Blairských lesích a dává nahlédnout do vlastní duše. A možná taky doufá, že až uběhne těchhle 10-12 minut (které by klidně mohly bezeslova sloužit jako post-rockový hudební klip) někteří pochopí, že bez lidskosti člověk doopravdy umírá. Pro mě dostatečně funkční, intenzivní a navíc má ta Kelli Garner obrovský ženský kouzlo. [final rate: 75%]
Kick-Ass (2010)
Kudy tudy cestou z nudy aneb největší kopanec do prdele všemu komiksovému klišé. A nebo jinak. Možná, že Kick-Ass chvilkami dojíždí na přemíru křiklavého kreku, ultrahláškovacího úletu, ovšem na druhou stranu nakopnul Supermana mezi nohy tak, že mu koule cinkaj za ušima jak štědrovečerní rolničky. Je tohle dobrá cesta? Čert ví, filmová brutalita má v 21tém století multifunkční rozměr a aby z ní nezůstala jen těžkopádná křeč, musí ji táhnout nemalá míra nadhledu. Já netuším, co Matthew Vaughn hulil a určitě mu nebudu strkat do ranní moči lakmusovej papírek, abych to zjistil, každopádně tenhle chlapík ten správném tvůrčí nadhled má. Když před dvaceti lety likvidoval malej Kevin velkýho malýho Joe Pesciho, byla to super sezóní švanda a dneska je halt pro stejnou švandu potřeba Glock 35 a senzačně vybroušená katana. A ať už byla ta umachrovaná malá Chloë Moretz více či méně snesitelná, za ségru bych jí rozhodně nechtěl, neboť přímý kontakt bazuky s mým zadkem nahlodává index mýho EGA. Třeba je to hřích, ale já se u Kick-Ass náramně bavil, i když popíraná klišé nahradila jiná, stejně žánrová, i když doteď nevím jestli to byla pocta nebo výsměch, byl to nářez. Určitě jeden z těch filmů, ke kterýmu se člověk alespoň jednou rád vrátí (aby zapnul bednu, když chce vypnout bednu). [final rate: 85%]
My Name Is Lisa (2007)
Tedy až na tu pasáž s mlčky střídanými výrazy zoufalství (tak trochu nadstavbové klišé) vcelku uvěřitelný kraťas. Navíc ta třináctiletá holka Carlie Nettles má třináckrát víc hereckýho talentu než její o třináct let starší, s třináctikilovýma silikonama pohupující rádoby herečky ---> Hello I'm Lindsay Lohan. Good job!