ScreamJay

Nemůžeš sakra říct, že tohle bylo kultovní F1 barbecue, když vyhrál, když se zas jednou ukázalo, že největší vítězství nezískáš v tom, co děláš, ale v tom, jak a proč žiješ (!!!) Jedno, jestli vyhrál Lauda, protože "neztratil ksicht" a nebo Hunt, protože to dokázal prožít, až na samou hranici. Rush by klidně mohli být pompézní a patetičtí, ale nejsou. Mohli by vám mazat med kolem huby s kupou slowmotions prokládaných snůškou pitomých mouder o životě a skončili by ve stejný prdeli, na který se třeba ještě dneska drbe Renny Harlin. Tady bylo už dopředu jasný, že aby tenhle film vyprávěl, musí mít skvělou kameru, cit pro příběh a Ron Howard si s tím poradil s grácií. Ukočíroval vizuál, vyvážil obě dějový linky a ještě naservíroval vkusně autentickej adrenalin. Dva charaktery a všichni ostatní jen tak do počtu, Thor vyměnil kladivo za overal, ale na kondicionér a trochu laku pro objem nezapomněl, Daniel Brühl skutečně vypadal jako Lauda a Olivia Wilde měla zase ten pohled, pro kterej bych si natlouk hubu už za první levotočivou šikanou. Ale hlavně, ani na chvilku sem neměl pocit, že prožívám nějak zásadně velkej film, že by se mě někdo snažil opít líbivě falešnou frází, že bych se nějak pral s očekáváním, přesto ve mě Rush zvítězil. Skromnej drive, kterej neleze nikomu do zadku, ale rozhodně vás z něj dokáže zvednout. V dobách, kdy formule 1 vypadaly jako litinová vana na kolečkách, kdy se dalo kroutit volantem a nebylo to jak šestisetkilový tamagotchi, měly závody syrový šmrnc, tak jako ho mají Rivalové a proto za mě [final rate: 85%]. WIN THE BEST (!!!)

Lidé často vyžadují empatii, pochopení, avšak sami už nejsou schopni je vracet aneb když jednou vztáhneš ruku na bližního, přestáváš být člověkem, stáváš se slabochem... Ještě bolí, celá ta hodina a půl. An American Crime má dvě tváře, tak jako lidé v něm, za ním i před ním. Na jedné misce vah je příběh, víceméně převyprávěný fakt, že nejzákeřnějším tvorem na modré planetě je člověk sám, neboť ten jediný dokáže působit bolest pro vlastní potěšení, jako alibi, coby prostředek lživé pseudomorálky a nebo jako chabou omluvu za vlastní slabost, za vlastní pokřivený charakter. Na misce druhé je forma - intenzivní, pravdivá, jízlivá, s nepopiratelnou schopností Tommyho O'Havera budovat gradující atmosféru bezpráví, krutosti a lhostejnosti. "Ke každému skutku má Bůh důvod, ale já ho zatím nenašla", říká v jeden moment postava osobité a nesmírně talentované herečky Ellen Page a já dodávám, že víra je slepý tulák, kterého musí držet za ruku charakterní a upřímné skutky, jinak bloudí a nenedojde k naplnění. An American Crime však své posleství několikanásobně naplňuje,bez pachutě samoúčelnosti vyvolává silné emoce (nutno zmínit též sugestivně zahranou, nesnesitelnou postavu v podání Catherine Keener), neukazuje víc než musí a i když z filmového hlediska třeba není stoprocentní, tyhle váhy jednoznačně převažuje na svou stranu miska příběhu. Znepokojivě pokojnou formou podané drama, na které si musíte v nitru sáhnout, aby nezůstalo "jenom" filmem. [final rate: 85%]

Černobílá fotografie má jeden zvlášní dar - ukazovat životní příběhy se vší opravdovostí, syrovostí, uvěřitelné a poutavé. A i když zestárne, okamžiky zůstanou stále aktuální, neb nemohou ztratit barvu, která zůstává ve vzpomínkách a vyprávění. Nuit blanche je okamžik, okamžik ve kterém si člověk musí přiznat, že má svoje pocity (byť se je mnohdy snaží zamaskovat za chladné označení kýče). Arev Manoukian dostal do tohohle kraťastu maximum z kouzla klasické kinematografie, potažmo fotografie a přesto zůstal dokonale současný. A Samuel Bisson zas rozdýchal hudbu, která nejen vypráví, ale taky naslouchá, což je krásná deviza akustických smyčců. Tohle funguje, tímhle se dá žít. [final rate: 90%]

Kudy tudy cestou z nudy aneb největší kopanec do prdele všemu komiksovému klišé. A nebo jinak. Možná, že Kick-Ass chvilkami dojíždí na přemíru křiklavého kreku, ultrahláškovacího úletu, ovšem na druhou stranu nakopnul Supermana mezi nohy tak, že mu koule cinkaj za ušima jak štědrovečerní rolničky. Je tohle dobrá cesta? Čert ví, filmová brutalita má v 21tém století multifunkční rozměr a aby z ní nezůstala jen těžkopádná křeč, musí ji táhnout nemalá míra nadhledu. Já netuším, co Matthew Vaughn hulil a určitě mu nebudu strkat lakmusovej papírek do ranní moči, abych to zjistil, každopádně tenhle chlapík ten správném tvůrčí nadhled má. Když před dvaceti lety likvidoval malej Kevin velkýho malýho Joe Pesciho, byla to super sezóní švanda a dneska je halt pro stejnou švandu potřeba Glock 35 a senzačně vybroušená katana. A ať už byla ta umachrovaná malá Chloë Moretz více či méně snesitelná, za ségru bych jí rozhodně nechtěl, neboť přímý kontakt bazuky s mým zadkem nahlodává index mýho EGA. Třeba je to hřích, ale já se u Kick-Ass náramně bavil, i když popíraná klišé nahradila jiná, stejně žánrová, i když doteď nevím jestli to byla pocta nebo výsměch, byl to nářez. Určitě jeden z těch filmů, ke kterýmu se člověk alespoň jednou rád vrátí (aby zapnul bednu, když chce vypnout bednu). [final rate: 85%]

Buď mořem, já budu tvůj oceán. Buď jedinou jiskrou, já v tebe zahořím. Buď jediným zrnkem, já postavím z tebe Řím. Buď jedinou mou myšlenkou a já nebudu nikdy sám! Někdy, někdy je cesta životem zvláštní. Není to osudem, není to smůlou nebo štěstím, je to jen tím, co se ukrývá hluboko v nás, v našich nadějích, snech, v tom čemu a proč věříme. Bridge to Terabithia je zvláštní, zvláštní fantasy nespoutaná okázalou pompou, která umožňuje vaší vlastní fantazii pracovat, snít, toužit, prožívat a žít. Když se díváte a přesto máte pocit, že otáčíte stránky, když se díváte a přesto vidíte jen to co chcete vidět, zjistíte, že lidé, věci nejsou takové, jak je vnímáme očima, nýbrž takové, jak je vnímá naše srdce. Gabor Csupo vzal do ruky tužku, namaloval kluka, který i přes tíhu prostého bytí dokáže utéct do světa představ (skvěle ztvárněný Joshem Hutchersonem), dívku, co svým velkým světem fantazie a niterně šibalským úsměvem pohltí malý svět kolem nás (kouzelná, upřímně kouzelná AnnaSophia Robb) a kolem spoustu méně či více bizardních figurek. Ale pastelky, barvy, ty nechal v rukou diváka. Alespoň na chvíli, hodinu a půl, vrátil jsem se do dětství, do bezstarostných chvilek, kdy všechno bylo tak, jak jsem si přál a všechno o čem jsem snil bylo předemnou. “Zavři oči, ale svou mysl nech otevřenou.“ Tak jsem je zavřel a znovu jsem zažil krásný pocit, že sny ještě nezmizely. I přes fakt, že za filmem stojí trikový specialisté ze studia Wetta Digital, které je podepsáno třeba pod trilogií Pána prstenů, netvoří počítač hlavní devizu celého, plynule vyprávěného příběhu. A tak je to správné! Protože tak to podtrhuje už v úvodu napsané. Když ještě přidám dobře padnoucí frak hudebních aranží Aarona Zigmana, sladký pohled Zooey Deschanel (s kytarou jí to vážně sluší) a spoustu dobře napsaných dialogů - "Když budeš mít mysl otevřenou, můžeš stvořit svět", dostávám na každý pád nezvyklý, silný a opravdový příběh, který má tu moc vládnout nad emocemi. Tak co ještě říct? Život je těžký, ale nikdy ne tolik, aby jej neunesla křídla fantazie. [final rate: 90%]

Uhání tmou rychlík mrtvých duší, pomalu z lůna noci ukrajuje, tam kde dávno již hlas nepanuje, kde dávno již jsou mu hluší. Co nejvíc děsí, to jméno nemá, výkřikům ústa němá a hrůza vklána v relikvii oltáře, tolik mrazí mě pohled zlu do tváře. Trocha poezie, bych navodil tu správnou atmosféru dojmům a jen co uvolním gumy, jenž se mi hrůzou stáhla v teplácích, rád se o ně podělím. Dobře, možná trochu nadnesené entrée pro Horror Express, nanejvýš však příznačné pro hodnotu vyprávěného příběhu. Nekonečné kilometry kolejí vedoucích takřka odnikud nikam, všudypřítomný chlad Sibiře, vlak plný lidí, jednoho tajemného, děsivého nákladu a dvou anglických gentlemanů Christophera Lee a Petera Cushinga, partie legend nejenom hororových (které se opět setkaly ve společném filmu, byť už nikoli jako vládce upírů a jeho pronásledovatel). Jak už jsem zmínil, Expres hrůzy má vcelku velmi originální, dobře napsaný příběh, chladně kaskádovitý, prostupující napříč žánry a obohacený o zásadní motiv bělavých očí, který jej tak činí nezapomenutelným. K tomu lze připočíst neopakovatelný, trnitě démonický Leeho pohled a hořkosladký hudební motiv z dílny Johna Cacavase (zvláště jeho „akustická“ vypískávaná verze je malou lahůdkou). Jen tak mimoděk, zjistil jsem jak vkusným doplňkem byla a je beranice, byť teprve po polovině filmu mi došlo, že doktorova pomocnice ji na hlavě nemá, anýbrž že je to účes. Ale to jen na odlehčenou, neboť stejně tak odlehčeně mi přišla i trošku komická figurka v podání Telly Savalase. Shrnutí? Pod rukama Eugenie Martína vzniklo osobité dílko ústící ve strhující, dech beroucí finále, mající všechno kouzlo a upřímnou děsivost hororových filmů sedmdesátých let (emfatické napětí, perfektní herecké výkony, silný námět). Artefakt z pokladnice strašidelných filmů, který by rozhodně neměl uniknout žádnému fanouškovi. [final rate: 85%]

Co je chladnější než led? Srdce bez citu! Co je tvrdší než kámen? Hlava bez rozumu! Co je horší než zlo? Srdce bez citu a hlava bez rozumu!. A teď stojíte v temnotě, obehnáni ostnatým ocelovým drátem vlastních pochybností, vlastních předsudků, odrážejíce se v očích démonů odsouzených bez přítomnosti životadárných slunečních paprsků. Před vámi klečí, ve vší pokoře, zranitelnosti všechna lidská naděje a rve si křídla, peruť po peruti, peří se mísí s pulzující krví. Všude jen frigidní čerň, žádné srdeční odezvy, žádný hořko-sladký pach lidských slz, jen jízlivý smích…..HA HA HA HA HA…..Tohle už dávno není barvitě pitoreskní vyprávění ani přetažená neonová show, tohle už dávno není adrenalinová akční řež, už žádná laciná klišé, kýčovité patosy a pokusy vdechnout obrázkům více života. Christopher Nolan se svou audiovisuální, civilní, psychologicky a emocionálně chladnou podobou Batmana v Batman Begins (2005) postavil před diváky zásadně odlišný pohled na komikové adaptace posledních let. Se vší hloubkou niterných poselství atakujících základní lidské vnímání dobra a zla, jakou si dvojitou tváří. A The Dark Knight? Jako by měl tři tváře. V jedné (té na první pohled patrné) - skvělé technické zpracování, výborný scénář se spoustu dějových zvratů, surovou podmanivost nesplašenou v nepřehlednou změť akčních sekvencí. V druhé (té, co ji nevidíte, ale vnímáte) - duel mezi morálkou dobra a nezřízeností, spekulativností zla, esej na téma hodnoty naděje v kontrastu se zlovůlí a krutostí dnešního zkaženého světa. A ve třetí (té, která ve vás zůstává po odchodu z kina) - duše, anima vdechnutá postavám, monologům a dialogům, patrná v každém segmentu, každém okénku a povyšující celé tohle snažení do kategorie filmů vnímaných všemi smysly. Heath Ledger možná nepodal přímo oscarový výkon, možná globálně nedojde patřičného docenění, ale jedno je jisté Kus sama sebe nenechal vymizet kamsi do prázdna věčnosti, ale pečlivě, nespoutaně a uvěřitelně zanechal jej právě tady, právě v nás. Jeho jízlivý a cynický Joker, zvoucí se agentem chaosu, bude už asi na věky patřit k doslova démonickým, ikonickým zpodobněním. Skvělý byl i Aaron Eckhart, nezklamal Gary Oldman a pobavil věčný béčkář Eric Roberts. Pomyslnou korunu všemu nasadil odlidštěný, těžkopádný a svazující hudební doprovod dvojice Hans Zimmer & James Newton Howard, jenž umocnil tu kryogenicko-psychologickou hru zákeřné kočky s rafinovanou myší. Hit roku? Možná! Film, který ve mně zanechal více než jen jednotvárnou stopu, víc než pouhý prožitek? Určitě! Není zbabělé netoužit po křídlech, když nevidíte nebe, avšak zbabělé je nevěřit v nebe, pokud máte křídla! [9/10]

Here we are! Here we stay! Here we die! (…die? For efect?) Přiznám se, že jsem až do dneška neviděl ani jednu z obou „zauralních“ hlídek bodrého mužika Timura Bekmambetova a až na pár kámarádovo upomínek a jeden akčně vulkanoidní trailer, nevěděl jsem do čeho jdu. A po pár minutách (snažíc se uvelebit svou rachitickou zadnici na starodávný lavičce letního kina, vyloženě zírajíc na plátno, s potutelným, sarkastickým úsměvem a jiskrou zájmu v oku) bylo mi jasný, že tady se z nabídnutého rozpočtu kreativně „posral.“ Tvrdý výraz? Zkusíme to jinak, strýček Timur přetaktoval žánr akčního filmu do podoby antigravitačně-antifyzikálního full throttle blocbaster orgasmu se vším možným záběrovým (kamerově i nápadově [pozn.: myšlena nápadovost scén, nikoliv scénáře jako takového]) maximalismem, jenž je v současné, stále více nespoutané hi-tech době, možno vyprodukovat. Strhující, vysokooktanové tempo, nekompromisní, na krev jdoucí klipové vedení záběru, našlapaný hudební doprovod Dannyho Elfmana a hlavně a především tvůrčí nadhled, šmrnc, lehkost a všudypřítomné střípky nenuceného humoru (které, pokud si stejný nadhled udržíte i vy, dělají z nelogický akční slátaniny až neskutečnou zábavu od začátku do konce). Jasně, co se vedení příběhu, kostry děje a pro mě taky v oblasti dialogů (postrádal jsem víc úderných hlášek na úkor toho mentoringu a možná i všudypřítomného cynického životazpytu), má Wanted asi stejné rezervy, jako poprsí 18tileté dívky v podprdě její 60tileté tety. Ale mam takové tušení, že Timur razí spíš cestu ala Michael Bay - akce, akce, bouračky, akce, adrenalin a tam někde na druhý koleji nějakej ten děj, co drží to celé pohromadě. Angelina Jolie měla tentýž rebelskej šmrnc, co před osmi lety v Gone in Sixty Seconds a James McAvoy zas takovou tu úvodní LaBeoufovu vyjukanost z Transformerů. Všechno dohromady pak drtí každej papírek s Lincolnem, lisuje i poslední zrnka logiky a co je hlavní, funguje na víc než slušných 80%. Kdybych odložil ten nadhled, dal bych 8/10, jenže mě je s mým nadhledem zatraceně dobře (na těch 110 minut jsem si odložil aspoň mozek, abych nenamáhal krční páteř) a tak si s klidným svědomím dovolím pro tuhle „ptákovinu“ (možná nadsazených) [8/10].

…jednou, až bude srdce velké jako oceán, rád se v něm utopím se všemi svými sny. Neboť tehdy všechny hvězdy, co jindy dlí mi nad hlavou, budou se v mém srdci zrcadlit. Přemýšlel jsem, jaký citát vymyslím, abych nějak pojmenoval tu tenkou hranici mezi prostě lidskou, srdečnou realitou a fikcí z obrazu, která svou srdečností, lidskostí nijak za vší opravdovostí nezaostává. Jistě, klidně by to mohlo znamenat, že patetický důchodce Clint Eastwood naservíroval laciný, omšelý a klišovitý příběh (najust pojetím podobný testosteronové verzi s Rockym) o cestě k naplnění života, jenže to by byl omyl. Million Dollar Baby je zvláštním spojením surového, přímočarého vyprávění v přímé konfrontaci s uvěřitelnými, neobyčejně obyčejnými osudy, postavami, které se vypořádají s celou řadou vnitřních nepřátel, pohnutek a vzpomínek. Byť je tohle v prvé řadě sportovní drama, ten box kolem tady slouží spíš jako propocený nátělník, to důležité bije pod ním. To, že Hilary Swank zahrát umí, že krom své nepopiratelné, přirozené krásy jí věřím každý výraz tváře, každou slzu i každý úsměv, o tom sem ani na vteřinu nepochyboval. O tom, že Clint, byť už mu pumpička s drsným Harrym v kroku nestačí, umí uchopit příběh s nějakou nepopiratelnou duševní hloubkou, o tom jsem taky nepochyboval. Ke všemu ještě charismatický Morgan Freeman a jímavě podmanivá, smutná a pronikavá hudba z Clintovi vlastní dílny. Ne, další slova už by byla jako pouštět loďku na ten šírý oceán. Oscary ve správných rukách a u mě za [9/10]

Spontánní, barvití, strhující, svižní, moderní a nadžánroví, to je jen několik slov, které přesně pasují ku slovu jedinému – Waltari. Tahle finská banda z Helsinek (jo, jmenují se podle slavného krajana Miky Waltariho) koncentruje ve své tvorbě žánrově rozličné prvky jako metalovou, kytarovou plnost, punkovou nevázanost, soudobou a klubovou elektroniku, etnické a folkové motivy, to vše ve zvláštní, hitové eurytmii, které dělá z poslechu jejich nahrávek zvláštní a osobitě zapamatovatelný hudební zážitek. Typickým vokálním projevem excentrického frontmana Kärtsyho Hatakky v kombinaci s energickým rockem zaujali hned na první oficiální desce Monk Punk (1991), pokračovali výrazně hitovou nahrávkou So Fine! (1994), deathmetalovou symfonií Yeah! Yeah! Die! Die! (1996) přes Apocalypticou hostované album Space Avenue (1997) až třeba k výrazně folkem a elektronikou emocionalizovanému Channel Nordica (2000), kde jim nezapomenutelně sekundovalo finské folklórně-vokální uskupení Angelit . Však teprve po 19ti letech tvůrčí činnosti a 11ti řadových albech dorazil na trh první obrazový záznam Rare Species Alive. Co Vás na něm čeká? V prvé řadě nevázané vystoupení z helsinského klubu Tavastia (kde mimo jiné slavili desáté výročí své existence) včetně největších hitovek jako Far Away, So Fine či pulzujícího metalového coveru beatlesácké klasiky Help. V řadě druhé kupa raritního materiálu z historie kapely, ať už první televizní vystoupení z roku 1986 (muhehe, také „hipísácké“ popaření) nebo první koncert z následujícího roku (upozorňuju na naprosto šílenou obrazovou kvalitu tohohle záznamu). No a v neposlední řadě taky několik klipů včetně toho industriálně-fabrikálního úletu k písničce Far Away (režie: Soko Kaukoranta). Závěrem? Jo, Waltari umí na živo líp (bez debat), tohle klubový řádění je jen slabý odvar, ale přesto se po těch letech jedná o kvalitně ucelený komplet mapující celou (dlouhou) historii téhle svéhlavé kapely, která bez pochyb patří ke koloritu severské, potažmo světové (ne)metalové (hudební) scény. Měl bych doporučit, ale tohle se doporučuje samo! [9/10]