P. J. D.

Film se v roce 2009 účastnil varšavského Mezinárodního filmového festivalu Židovské motivy. Na něm získal „Zvláštní ocenění“ pro „film nejlépe zobrazující židovskou kulturu“. V roce 2008 film zvítězil na minském Mezinárodním filmovém festivalu „Listapad“ v kategorii „nejlepší dokumentární režie“.

Ve filmu se odráží perspektiva pěti generace Lotmanů, a to: rodičů Lotmana, jejich předků, Lotmana a jeho sourozenců, jeho dětí, jeho vnučky (implicitně zpoza její kameramanství).

V souvislosti Lotmanovy akademické dráhy je ve filmu ustanoven specifický kruh rytířů kulatého stolu. Jeho členy jsou jmenovitě: Umberto Eco, Boris Andrejevič Uspenskij, Vladimir Nikolajevič Toporov, Boris Fedorovič Jegorov, Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov, Alexandr Mojsejevič Pjatigorskij, Jurij Michajlovič Lotman, Peeter Torop a Michail Lotman. Ti všichni se pak ve snímku v nějaké podobě objeví.

I když jde o estonský dokument, natáčel se na vícero místech v Evropě. Krom Tartu třeba v Londýně, Miláně či Moskvě.

Kameramankou snímku je i Elen Lotman. Tedy dcera Alexeje Lotmana a vnučka Jurije Michajloviče Lotmana, jemuž se film věnuje.

Divák si může povšimnout, že v dokumentu jsou citované úryvky z Puškinovy tvorby. Například jeho básně „Pomník“ (v orig. „Я памятник себе воздвиг нерукотворный“).

Ve filmu se hovoří o sémiotice. Je ale vhodné říci, že se o ní mluví spíše ve spojitosti jejího strukturalistického pojetí (kromě ní totiž existují i jiná pojetí).

Ve snímku byly užity archivní záběry předně z televizního pořadu Rozhovory o ruské kultuře (v orig. Беседы о русской культуре). V něm totiž Jurij Michajlovič Lotman pravidelně vystupoval a prezentoval své myšlenky.

V dokumentu se zmíní, že Lotman ve svém memoáru ironizuje sovětská ocenění, jaká vyzdvihovala jeho válečnou chrabrost (na úkor chrabrosti druhých sovětských vojáků) při boji proti fašismu. Už se ale neuvádí, že tímto memoárem je míněna kniha „Ne-memoáry“ (v orig. Не-мемуары).

Ve filmu se zmíní, že Lotmana fascinoval Puškinův Petrohrad natolik, že mu mohl být skutečnějším než ten jeho. Po většinu Lotmanova života se ale toto město nazývalo Leningrad, ne Petrohrad. Lze tak říci, že daná zmínka naráží i na tuto skutečnost.

Ve snímku zazní, že Jurij Michajlovič Lotman studoval a působil na Leningradské státní univerzitě. Ta ale pod tímto názvem už neexistuje, neboť je přejmenovaná na Petrohradskou státní univerzitu.

Ač se jedná o estonský dokument, kromě estonštiny v něm zazní angličtina a ruština.

Snímek se poprvé u nás promítal pod názvem Lotmanův svět na konci října roku 2008 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, a to v souvislosti s jeho účasti v soutěžní sekci „Mezi moři“.

V intencích Lotmanovy knihy „Štruktúra umeleckého textu“ se dá o tomto dokumentu prohlásit, že je vytvořen tzv. mnohačetným vnějším překódováním.

Pero, s nímž si pohrává v jedné scéně Arthur Harrow (Ethan Hawke) v roli psychiatra, je Lamy Safari Shiny White.

Doktor (Jodie Whittaker) v jedné scéně zmíní, že takové množství střelného prachu neviděla od roku 1605. Tím odkazuje na tzv. Spiknutí střelného prachu (tzn. pokus vyhodit do povětří Westminsterský palác s králem Jakubem I.).

Seriál v roce 2018 inspiroval vznik stejnojmenné celostátní listovní soutěže „Skautská pošta“.

V epizodě se skaut pradědeček (Pavel Zedníček) pozdraví se skautem Jaroslavem Foglarem alias Jestřábem (Ondřej Havel) chybně pravou rukou. Již raná kniha o skautství z roku 1908 „Skauting pro chlapce“ (v orig. „Scouting for Boys“) totiž jasně dokládá, že skauti se zdraví s jinými skauty správně levou rukou a ne pravou.

Seriál původně vznikl k příležitosti stoletého výročí vzniku Československa.

Na tvorbě tohoto seriálu rovněž spolupracoval i „Junák – český skaut“, a to v případě konzultování scénářů epizod či vypůjčení některých předmětů ze svého vlastního archivu.