Tess17

Filmy, kde se zpívá, mám ráda. Filmy, kde se tancuje, mám ráda. Filmy, kde je nějaká ta romance, mám taky ráda. A filmy, kde se zpívá, tancuje a mají se tam dva rádi, jo, ty mám taky ráda. Alternativní dívčina, co se ocitla někde, kde nechtěla být, a ke konci zjistí, že je to vlastně to, co hledala, to je ale dost velkej kýč. Nehledě na pošahané scény se zvracením, praštěným tlacháním komentátorů a podivnými tanečními kreacemi Wilsonové, na které už si začínám pomalu zvykat. Celé to dávalo dobrý dojem a je to přesně ten typ filmu, na který se můžu dívat pořád dokola, dokud mě neomrzí a za čas ho zas opráším a zas jede pořád dokola. Některé písničky teď dokonce nemůžu vyhnat z hlavy, až je to děsivé.

Snad nejpodrobnější a doufám, že i nejvěrohodnější zpracování života Austenové. Konečně jsem vše viděla v kostce, bez delších sentimentálních a romantických výlevů. Konečně jsem se dozvěděla i něco nového. Konečně jsem spokojená, že vím, co potřebuji a i více.

Nápad - supr. Zpracování - dobré. Celkový výsledek - uf teda! .. Pořád nevím, zda jsem viděla romantiku, komedii, horor a neuvěřitelnou kravinu v jednom. Je to jedno, nebo druhé? Nebo je to všechno dohromady? Nevím a raději už o tom nebudu přemýšlet. Mdlé výkony, odehrávající se ve vysněných amerických domech a až protivně poklidné čtvrti ... Tenhle film skončí ve filmotéce a asi se na něj hodně, hodně, hodně dlouho bude prášit.

Strašný klišé. Kdyby v tom nehrála roli víra, tak by to šlo do kytek snad úplně. To je tak, když pár opustí první zamilovanost, chlap se věnuje víc práci a ze ženský se stává hysterka. Ach jo ... Nakonec se na to ale dalo dívat, i když u mě celou tu dobu bojovala nuda s mírnou zaujatostí.

Timothy Dalton jako naprosto perfektní a zatím nejlepší pan Rochester v celém vesmíru. Avšak .. Poor Jane! Hereččin věk jsem celou sérii nemohla překousnout. Prostě ne. Škoda. Velká škoda. Na druhou stranu herecký výkon Zelah Clarke coby Jane byl výborný, role jí vyloženě sedla. Téměř. Jinak je vidět, že když klasici zpracovávají své klasiky, nemůže z toho vzejít nic špatného.

Pěkné a věrohodné. Mám ale stále takový problém s celou Janou Eyrovou. Ještě jsem neviděla adaptaci, kde by mi vše zapadalo do sebe. Tady mi naprosto učaroval pan Rochester, ale tvář Wasikowske se mi na typickou, obyčejnou anglickou dívku moc nehodila. Na to je Mia až moc krásná. Nicméně kostýmy a lokace byly na jedničku. Zatím nejlepší verzí pro mě ale zůstává ta z roku 2006.

Bylo to tak prdlý, až to bylo skvělý. Týpek, co si myslí, že je nade vším, nad celým vesmírem a chápe něco víc .. Pak přijde ženská a jeho předsvědčení jsou náhle ty tam. Lepší výkon Bradleyho Coopera jsem zatím neviděla. To samé mohu s jistotou prohlásit o Jennifer Lawrence. Ti dva jako by byli pro sebe stvoření a jejich vzájemná pošahanost jako kdyby do sebe zapadala. Samozřejmě jen filmová. Znova už se na to ale asi nepodívám, zkazila bych si dojem.

Řeknu to bez keců - čekala jsem víc. Taková pecka s hereckými legendami, to bude něco! A ono nic. 90 minut jsem zírala jen na jakýsi podivný nesoulad manželského páru, ze kterého se očividně vytratila sexuální přitažlivost. Jasně, to jsem ještě brala. Ale přišlo mi, že se tam vůbec, ale vůbec nic nedělo. Mnoho keců o ničem. Na konci se to samozřejmě vše dá do pořádku a vše klape tak, jako nikdy. Musím uznat, že výkon pana Lee Jonese byl o dva fousy lepší než paní Streepové. Roztržitá, ubrečná dáma, co nedokáže kloudně vyjádřit svůj názor, huh, to už je silný kalibr i na mě. I přesto dávám 4 hvězdy. Proč to? Nejspíš ze soucitu a ze strachu, že za 31 let dopadnu úplně stejně.

Poslední dobou mám pocit, že se Sparksovy knihy točí v podivných kruzích. Na konci zjišťuji, že jsou vlastně všechny "na jedno brdo" a už mě to začíná nudit. Pokud další jeho knihofilm bude podobné atmosféry (a jako že nejspíš bude), rezignuju na unylé romanťáky u moře. Pořád to má ale jakési kouzlo. A tím nemyslím ohranou trojici - rozkošná děva - silný rytíř s pevným charakterem - bad guy. Bylo to hezké, ale předvídatelné. Bylo to romantické, na konci až přeplácaně dramatické.

Od začátku až téměř do konce mě jímala mírná nostalgie. Že by déja vu?, říkala jsem si. Dobrý filmový zážitek, když jsem slyšela hudbu Dustina O'Hallorana, padala jsem ze židle. K tomu všemu věrohodné podání od obou hlavních herců. Byly okamžiky, kdy jsem si ťukala na čelo a popravdě, přišlo mírné zklamání z poslední scény (retrospektivní romantické vzpomínky a pak jednoduše odkráčí? Co?), ale i přes to všechno (a možná právě proto) to ve mě vyvolalo pocit, že tohle se může stát snad každému.