CheGuevara
Ondřej Šálek
okres Kroměříž
Movie Guerrilla
homepage
email pozpátku: kelas.jerdno (a) gmail.com
ICQ: Chcete ho?
294 bodů
okres Kroměříž
Movie Guerrilla
homepage
email pozpátku: kelas.jerdno (a) gmail.com
ICQ: Chcete ho?
294 bodů
Moje komentáře
Hledám Amy (1997)
Raději se stanu Klingonem, než žít ve světě a vesmíru Kevina Smithe.
Mission Impossible - Ghost Protocol (2011)
To, co mě na současném filmu de nebes dráždí, je že si už nepřijdu na mls ani jako divák-turista. Rád se toulám po vzdálených dálkách, kochám cizím prostředím a žasnu exotickým životem jiných kultur. Zatímco Bourne byl velice vděčným průvodcem po evropských metropolích a doteď mám pocit, že v alžírském Tangieru jsem byl společně s ním, tak Ethan Hunt je průvodcem slepým až humpoláckým. Když Dubaj, tak největší panelák světa, když Moskva, tak Kreml. Na nic jiného než pohlednicové kulisy se tahle cestovní kancelář nezmohla. Ethan Hunt a jeho čtvrtý zářez je klasický příklad amerického turisty s foťákem ne-li za půl mega, havajskou košilí a s otevřenou myslí ve velikosti burského oříšku. Čeho se pak mám chytat, když špionážní zápletky smrdí naftalínem, technické blbůstky mě neba a postavy psal někdo přes průklepák. Tohle je vyloženě klučičí Twillight.
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část (2011)
Jakýkoliv Twilight může být sebeotřesnějším zážitkem, ale stejně mi bude v jádru něčím sympatickým. Snad je to tím, že na rozdíl od ostatních studiových trháků je jeho pohled na sex a vztahy o dvě galaxie jinde. Ale zpátky na zemi se jedná o stále mizerný film, kde pod tíhou nedostatku dramatické stavby se postavy sypou z co největší banalit, jen aby se tam vůbec něco dělo. A když už se něco děje, tak se pak další měsíc jenom o tom mluví. A do toho óbr talent Stewart, která se, doufejme, po tom, co si odkroutí celou sérii, vrhne na aspoň trošku ambicióznější projekty.
Tintinova dobrodružství (2011)
Natočit Indyho bez Harrisona Forda by byla stejně bláhové jako natočit Indyho po dvaceti letech. Obojí se stalo a překvapivě všechny body si odnáší Tintin. Jen kdyby nebyl tak zoufale asexuální. Zato Haddock je jiná káva. Ten se bije hlava nehlava a je v něm i přes neživotnou animaci vidět neskrývaný zápal pro věc. Jen kdyby se mu pod nohy nemotal ten plastový panáček Tintin.
Paroubek v hlavě (2011)
Jan Látal je doslova zjevením z famáckého nebe. Nejenže mu nechybí odvaha věcně artikulovat názory, o které v téhle době nikdo nestojí, ale zároveň i ví, že dokument není přednáška, ale především obraz. Paroubkové (ti filmoví) nepostrádají argumentační logiku, pevnou strukturu a jasné téma. A myslím, že Bělohradský by mohl být dobrým prezidentem, ale to už k dokumentu vážně nepatří.
Vladimír Špidla: Běžec na svém místě (2011)
I dokument je film a ten by měl být převážně obrazem, ale nikoliv orální historií v podání Vladimíra Špidly. Vcelku zbytečná infografika, která mapuje dějiny ČSSD, již výsledný film neoživý ani nezachránní. Jinak sympatický režisér bohužel uvízl v zajetí slov.
Pod sluncem tma (2011)
Martin Mareček upustil "ich formu" a nenápadně se přesunul za kameru. Zatímco v Auto*matu byl hlavní postavou, aniž by však svým egem převálcoval film samotný, tak tentokrát se v záběru mihne jen jedinkrát, a to očividně omylem. To na samotném sdělení neubírá, ale naopak Mareček nechává volné pole pro dvojici českých elektroinstalatérů. Pod sluncem tma tak není dokumentem o Africe, ale o Evropanech v ní. Konfrontuje myšlení diváků s africkými reáliemi přičemž potutelně ukazuje nepopulární přístupy k rozvojovému aktivismu. To, co na Marečkovi obdivuju, je naprosto pokora ke svému tématu, kterému pokaždé přizpůsobí i svůj dokumentární styl.
Film jako Brno (studentský film) (2011)
Samotné segmenty jsou působivé, stejně jako samotná myšlenky. Problém je však v tom, že jednotlivé díly se tématy i obrazy až příliš překrývají, a tak de facto neustále sledujeme to stejné. Jako nástěnka FAMU, kdy můžeme tipovat budoucí talenty, film funguje spolehlivě. Ostatně já sázím na Kristýnu Bartošou (blokádníci).
31 konců/31 začátků (2011)
Projevil bych sebemenší pochopení pro tento film, kdyby Rafani aspoň náznakem udělali totéž. Varování v první kapitole bylo více než trefné, tak aspoň za tu upřímnost body nahoru. Jinak je to však experimentální pel mel.
Bengálský detektiv (2011)
Bengálský detektiv je především chytlavý Bollywood pod drobnohledem bývalých kolonialistů. Nedělám si iluze, že k příběhovým linkám došli dokumentaristé čirou náhodou, ale vzhledem, že tvůrci se blíží mnohem víc k fikčnímu filmu, tak je tu jistá míra inscenace spíše k užitku. Detektivka, Bollywood, film noir, taneční film, slzavé drama defilují v pečlivě natočeném a oddramaturgovaném dokumentu.
Making Of, The (2011)
Vždy hrozí to, že se autor i se svým sdělením ztratí v důmyslném labyrintu experimentu, a tak jsem po celou dobu filmu doufal, že Jan Foukal v tmách svého filmu najde záchranné lano, kterého by ho vyvedlo na světlo boží. Bohužel ho nenašel.
Rock života (2011)
Jana Gogoly mladšího se drží aura pozorného a špičkového dramaturga, o to větší je pak rozčarování z jeho nejnovějšího filmu. Anebo je to jen tím, že Katapultem jsem vždy opovrhoval a opovrhovat budu. Avšak není mi jasné, proč zrovna tak bulvární téma polovymřelé kapely za zenitem si Gogola vybral. Ano, téma, kdy člověku umírají nebližší a on se s tím největším sebezapřením snaží vyrovnat, je jistě zajímavé, ale jakékoliv rozumy z úst Oldy Říhy jdou zcela mimo mě. Nakonec tak film působí spíš jako bonus ke koncertnímu DVD, než plnohodnotný dokument.
Drive (2011)
Nicolasovi Windingu Refnovi jsou očividně žánrové mantinely až příliš těsné a zrazují ho od výraznějšího přesahu. Ve výsledku, tak Drive působí spíše jako odtažitá instalace násilí, kdy se jen pasivně posunujeme po ose explicitní krutosti. Pokud uhrančivá atmosféra zmaru velkoměsta, tak Taxikář, a pokud fatalistický kruh násilí, tak Coeni. Refn by měl zůstat v Evropě.
Super 8 (2011)
Kam kráčí Hollywoodský blockbuster, když už ani spasitel současného blockubuster Abrams nedokáže udržet tu napínavě dobrodružnou atmosféru až do plačtivého finále? Ať už je super osmička upřímnou poctou kdečeho, tak dokáže být ve většině ohledech neodolatelně neotřelá, kdy většinu žánrových motivů (např. rodiče svému synkovi nevěří, protože je ještě na takovéhle věci příliš malý) buď zcela odbíjí nebo zcela ignoruje. I přes to všechno se tajemná atmosféra ke konci vytrácí a na místo ní se do konce dobelháme na autopilota. To už dechberoucí podíváne umí točit jen Cameron, nebo je současný blockbuster definitivně mrtvý? Nebo jsem jen prostě vyrostl.
Vše pro dobro světa a Nošovic (2010)
Současná dokumentární tvorba mi začíná připadat jako pohádka o Blanických rytířích. Zatímco český fikční film kulhá na obě nohy a ani technofilní mladá krev nepředstavuje pro něj žádnou spásu, natož naději, můžeme se aspoň upínat k českým dokumentaristům. Vít Klusák může být s klidem v duši v jejich první linii. Za těch pár dokumentárních filmů si stihl vytvořit unikátní styl, který právě v Nošovicích dotáhl až absurdum. V dlouhých záběrech ničí své respondenty pouho pouhou spontánností, která je nutí k nechtěné autenticitě. Nošovice zároveň dokáží pokládat nepříjemné otázky o stavu dnešní společnosti, o kterých leckdy nechceme slyšet odpověď. Klusák provokuje, šaškuje, shazuje, zamýšlí se, ale to vše v hranicích fair play. Ne, všechny jeho argumenty jsou padné, ale nikdy nespadají do laciných kategorií manipulace, podbízivosti nebo televizní reportáže. Nošovice tak mnohem více vybízejí k debatě, dialogu, než k obecně přijímaným pravdám, čehož si na dokumentu obvzláště cením. O tom, že Nošovice jsou vlastně i didaktickým filmem ke studiu filmového dokumentu, protentokrát raději pomlčím. Po dlouhé době mohu říci, že do kina chodím na nového Klusáka, Marečka, Třeštíkovou. Co mají asi společného?
Rango (2011)
Gore Verbinsky je mistr rituálních indiánských tanců, jinak si totiž nedokážu vysvětlit, jak se mu prokristapána podařilo vzkřísit opravdového ducha divokého západu, takového, kterého si vybavuji ze svého dětství. Western se vrátil ze svých věčných lovišť, amigo. A kdo by to čekal, že zrovna v podobě animáku?
Čtyři svatby a jeden pohřeb (1994)
Za to, že jste dokázali promluvit za celou ztracenou generaci, co čeká na životní lásku, vám, Newelle a Curtisi, odpouštím i to, že vaši hrdinové jsou neuvěřitelní snobové.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Na Davida Yatese se zlobit nelze. Zakončit osmifilmovou ságu, tak aby předčil vše, co již bylo napsáno a natočeno, tak na tom by si i lepší borci vylámali zuby. Takhle je celé finále "jen" docela uspokojivé. A z Daniela Radcliffa nakonec vyrostl opravdový akční bijec, jen kdyby se mu do cesty nepletly ty pubertální "lásenky", s kterým si vlastně nedovedl poradit ani David Yates. U mě dobré.
Lovecká sezóna (TV film) (2010)
Klasický eintopf ve střihu "Večer na téma", který se snaží vystihnout obsáhlé téma, ale vždy ztroskotá na tom, že vlastně nemá co říci a jeho hodnota se rozplyne v mozaice příspěvků. Vlastně nechápu, proč se podobné dokumenty stále točí, místo toho, aby si autor vybral jeden ze segmentů a šel v něm opravdu do hloubky. Na Richardu komárkovi tak oceňuji jeho spalující ironii a čuch na výběr protagonistů (lovec myšlenek, ať už byl z jakékoliv planety, pobavil).
Scenes from the Suburbs (2011)
Těžko mě vinit z toho, že nadržuju Spikeu Jonzemu kvůli tomu, že miluji Arcade Fire. Ba ne, myslím, že Scenes from the Suburbs by byly mnohem intenzivnějším zážitkem i bez znalosti Arcáďáků. Jednička s hvězičkou.
Sejměte Cartera (2000)
Stalloneho pokus o noirovou kriminálku se zdařil nad všechna očekávání. Škoda, že v podobné škatulce se nezdržel déle.
Půlnoc v Paříži (2011)
Už se mi trošku zajídá, že Woody Allen stvořil nový filmový žánr "allenovka" a má na ní patent jen on. Jeho novinka Půlnoc v Paříži je typicky hravá, vtipná a v dialozích vytříbená, ale jinak zcela neoriginální a nijak objevná. Milý Allen opět útočí na laskavé diváky, ale už po sté a jedné.
Pouta (2009)
Možná, a rád to i připouštím, to bylo českými titulky, takže jsem dopředu znal všechny dialogy, ale snad až na dva tři výjimky byly herecké výkony na hranici mrazu. Dialogy, tak jak je život přináší, cedili s hereckou dikcí a přesvědčivostí. To málo stačilo dokonale zruinovat celý zážitek z filmu. Ale architektovi filmu bych asi líbal ruce, protože je má nejspíš ze zlata.
Útok na věžák (2011)
Ejchuchů, kolena do vzduchu! Jen stěží by Karlovy Vary mohly nabídnout tak tepající snímek, jakým je právě Útok na věžák. Joe Cornish prošlapává cestu filmům pro mládež jednadvacátého století. Kdyby bylo po mém, tak Útok na věžák už dávno uvede Zlínský festival pro děti a mládež i se všemi náležitými poctami. Navíc žádný film by lépe nepasoval do dramaturgie školních představení. Konečně film o "dětech" pro děti. Ne, pro ty, které jsme si zidealizovali, ale pro ty, které nám v dětských pokojčcích paří gétéá čtverku a vyhulují na sídlištích trávu. Drahé děti, všechna akce má svoji reakci, budete-li dýlovat koks a trávu, tak neničíte jen sami sebe, ale i své okolí. Nikdy před tím nebylo vychovné poselství filmu tak sexy jako právě u Útoku na věžák.
Jmenuji se Oliver Tate (2010)
Tak jako v Zamilovaném Shakespearovi jsem zapochyboval, zda-li film dokáže ztvárnit lásku v její celistvosti. Ayoade na toto dilema dává vcelku logickou odpověď: "Pokud jste ji sami prožili, tak to není nemožné." A když se i v publiku sejdou stejně naladění diváci, tak je to čtyřhra, o které by se ani Agassimu nesnilo.
Strom života (2011)
Miluji Terrence Malicka a považuji ho za jednoho z nejinspirativnějších lidí, co kdy točili filmy. Jeho Strom života není "pure cinema" ale čirá filozofie o životě a smrti aneb tím vším, o čem si Fontána jenom mohla zdát. Vlastně vůbec nechápu, jak tolik "evropský art" mohl vzniknout za hollywoodské peníze s Bradem Pittem v hlavní roli. Obávám se, že ať už do kina přijde kdokoliv s jakýmkoliv očekáváním, tak toho svého se nemá šanci dočkat. Nikdy jsem neviděl nic tak monumentálního a ambiciozního jakým je Strom života. Zato Malickova témata zůstávají stále stejně silná a mě blízká.
Jelena (2011)
Těžko Jeleně cokoliv vyčítat. Snad jen to, že snahou být tím, čím chce, si mé sympatie získat nedokázala. Jelena je tak dobrým vzkazem, že Zvjagincev je svůj a točí zoufale pomalé filmy.
Jana Eyrová (2011)
Nula nula nic. Fukunaga pěkně zilustroval Janu Eyrovou, ale to už před ním udělal i Zeffirelli. A co hůř, oba dopadli úplně stejně. Takovéhle adaptace nemají valného významu.
Náš den přijde (2010)
Vlastně největší překvapením je fakt, že zatímco Romain Gavras režisér se udržel na řetězu, tak Romain Gavras scénárista se stal buřičem jedné generace. Takových znepokojujících filmů je třeba. Rok co rok.
Habemus papam (2011)
Morettiho nostalgie starých časů je až nečekaně nakažlivá. Velká témata nemusí nutně přinášet i vyhrocené situace o sto stupních celsia. Moretti si vystačil se stovkou důchodců a jedním psychoanalytikem. Bravurní.