Wences

Myslím, že je to nejlepší česká herečka všech dob. Dana Medřická alias doktorka Fastová z Nemocnice na kraji města nebo lehce ztřeštěná maminka Hanáková z Takové normální rodinky byla od roku 1945 provdána za hereckou legendu Václava Vydru staršího. Když v roce 1979 zemřel, umělkyni se zhroutil svět. Na obzoru se však objevil bohatý Španěl Artemio a vztah byl na světě. Profesor makroekonomie na Univerzitě Karlově Artemio Precioso Ugarte byl bývalým revolucionářem, předsedou španělské Greenpeace a synem slavného španělského spisovatele. „Maminku v podstatě zachránil. Změnil jí život. Začali se stýkat až po tatínkově smrti, do té doby ho neznala. Artemio ale maminku už dávno tajně obdivoval, chodil často na její představení,“ vzpomíná Vydra, který si otčíma zamiloval. „Jezdil jsem s nimi do Španělska, kam se po čase přestěhoval. Byl to úžasný člověk, šlechtic s obrovským charisma, noblesou a vzděláním. Je mi moc líto, že odešel,“ dodává herec. Artemio zemřel v Madridu. ***Premiéra Koček byla v únoru 1974, poslední představení se odehrálo v prosinci 1982 (byla to neplánovaná derniéra - Dana Medřická zemřela v lednu 1983). Dana Medřická byla pro duševní bezzemky komunistického režimu osobou ne-žádoucí. Erži Orbánovou dostala... jako z nouze ctnost. S Vlastou Fabianovou udělaly z Koček událost, jakou nikdo nečekal (a při vší úctě k umění Jiřiny Bohdalové a Ivy Janžurové v jejich rolích Erži Orbánové na jevištích Vinohradského divadla a Zábradlí – výkonu životních přítelkyň DM a VF se zřejmě nelze ani přiblížit). Dodnes je to nejúspěšnější inscenace v historii Národního divadla – měla 403 představení v divadle a k tomu ještě 78 na zájezdech. ************************************************************************************************* http://www.filmstage.cz/p143-dana-medricka*****

http://www.xantypa.cz/archiv/cislo-7-8-10/1344-3/herecka-dana-medricka*****

http://cs.wikipedia.org/wiki/Dana_Med%C5%99ick%C3%A1

Of the many foreign actresses to earn international success, most -- Brigitte Bardot, Sophia Loren, Gina Lollabrigida, to name a few -- were bombshells, sex symbols in the classic mold. Anna Magnani was the exception; earthy and unkempt, she was neither glamorous nor statuesque, yet radiated such fierce intelligence and sensuality that she became a major star, and along with Guilietta Masina she reigned as the most celebrated Italian actress of the postwar era. Born March 7, 1908, in Alexandria, Egypt, Magnani was raised by her grandmother in the slums of Rome. She studied acting at Santa Cecilia's Corso Eleanora Duse but began her performing career as a nightclub singer before moving on to variety theaters and stock. While singing in San Remo, she married filmmaker Goffredo Alessandri in 1933 and through him Magnani met director Nunzio Malasomma, who cast her in a lead role in his 1934 effort La Cieca di Sorrento. Under Alessandri, she next appeared in 1936's Cavalleria, followed in 1938 by Mario Soldati's Tarakanova. Magnani also continued pursuing a theatrical career, starring in productions of {+The Petrified Forest} and {+Anna Christie}. Despite her stage success, however, she struggled in film, landing only small roles in pictures including 1940's Una Lampada alla Finestra and 1941's Finalmente Soli. A lead role in Vittorio de Sica's Teresa Venerdi earned good notices, but Magnani then returned to supporting turns, appearing opposite Roberto Villa in 1942's La Fortuna Viene de Cielo. After giving birth to a son by actor Massimo Serato, Magnani was absent for performing for over a year. Upon returning to work in 1943, her options were extremely limited -- the escalation of the war had resulted in a ban on all foreign plays -- so she appeared in a revue, {+Cantachiaro No. 2.} She also appeared with Aldo Fabrizi in a pair of films, the Mario Mattoli thriller L'Ultima Carrozzella and the comedy Campo di Fiori, and in 1944 she accepted a small role in Il Fiore sotto gli Occhi. While the Italian film industry was already in a state of chaos throughout the course of World War II, the German occupation almost crippled it for good. Under extraordinarily difficult conditions, director Roberto Rossellini began work on Roma, Città Aperta, filming clandestinely even as the Nazis were exiting the city. As a pregnant widow destined for tragedy at the hands of the Germans, Magnani delivered an extraordinarily powerful performance which helped spark the picture to international success, spearheading the Italian neorealist movement. Once regarded primarily as a comedienne, she now emerged across the world as a powerful dramatic actress, and her deliberate lack of movie-star glamour was much acclaimed by critics. Magnani then starred in Gennaro Righelli's comedy Abbasso la Miseria, followed by 1946's Davanti a lui Tremava Tutta Roma. For Alberto Lattuada, she starred in another contemporary drama, Il Bandito, followed by Righelli's sequel Abbasso la Ricchezza. Because little of Magnani's work apart from Roma, Città Aperta was released internationally, most audiences did not see her again prior to Luigi Zampa's drama L'Onerevole Angelina, which she also co-wrote. Her performance won Best Actress honors at the {~Venice Film Festival} and earned raves from critics across the globe. The comedy Molti Sogni per le Strade was also a worldwide success. Rossellini's bleak, controversial Amore followed in 1948; a two-part film, it was notorious for Il Miracolo, which cast Magnani as a naive peasant raped by a drifter she believes to be Jesus. Her relationship with Rossellini ended acrimoniously when he became involved with Ingrid Bergman, and in response to their film Stromboli, Magnani mounted a cinematic response in the form of Vulcano. In 1951, she teamed with Luchino Visconti for Bellissima, and in 1953 starred The Golden Coach for Jean Renoir, who declared her "probably the greatest actress I have ever worked with." While Tennessee Williams wrote his play {+The Rose Tattoo} with Magnani in mind, she was afraid to perform the role on Broadway. She did, however, agree to star in Paramount's 1955 film adaptation, and her work won an Academy Award for Best Actress. After briefly returning to Italy to star in 1956's Suor Letizia, she went back to Hollywood to star in George Cukor's Wild Is the Wind. It was not successful, nor was Renato Castellani's Nella Città l'Inferno, which starred Guilietta Masina. With Marlon Brando, Magnani appeared in another Williams adaptation, 1960's The Fugitive Kind. After starring in Mario Monicelli's Risate di Gioia, she headlined 1962's Mamma Roma, just the second feature from a then-unknown Pier Paolo Pasolini. It was the last of Magnani's films distributed outside in the English-language market for some time, and she next appeared in Claude Autant-Lara's 1963 effort Le Magot de Josefa, followed a year later by Volles Herz und Leere Taschen. Upon appearing in the 1966 sketch film Made in Italy, Magnani resumed her stage career by starring in Franco Zefferelli's La Lupa. After a long absence, she returned to Hollywood in 1969 to co-star in The Secret of Santa Vittoria, but did not again go back to the United States. In 1970, she began work on an Italian television series, which was later re-edited for theatrical release under the title Correva L'Anno Di Grazia 1870. A small roll in 1972's Fellini's Roma was Magnani's final screen performance -- she died September 26, 1973, at the age of 65. Her passing was widely mourned throughout Italy, and her funeral in Rome attracted an enormous crowd; she was buried in the family mausoleum of Roberto Rossellini, with whom she'd patched up her disagreements some years before.

Ženská, která vás umí "sjet na tři doby", s velkým smyslem pro humor, i když v soukromí se směje málo.

... nejen pro ztvárnění role servírky ve filmu As good as it gets.

(25. října 1931 Paříž [10. obvod], Francie – 28. února 2011 Paříž, Francie) ************************************************************************************************* Hvězda francouzského filmu Annie Girardot (†79) zemřela! Jedna z nejoblíbenějších hereček, jejíž postavy jsou u našich diváků silně spojeny s dabingem Věry Galatíkové (†69), trpěla několik let Alzheimerovou chorobou. Poslední měsíce svého života proto strávila v sanatoriu. Nevěděla, že byla slavná herečka, nevěděla, kdo vůbec je. Nemoc jí vzala všechny vzpomínky. ********************************************************************************************** Mnohostranná herečka nejčastěji představovala postavy se silnou vůlí, nezávislé, pracující a často osamělé ženy. Ty byly v jejím ztvárnění natolik realistické, že si brzy získala oblibu zejména u žen sdílejících stejný osud. Není divu, že se Annie Girardot stala jedním ze symbolů raného feministického hnutí ve Francii 70. let. Svoji profesionální dráhu začala s uznávanou divadelní skupinou Coméde-Francaise v roce 1954, po té co úspěšně a s mnoha poctami absolvovala na pařížské konzervatoři. V 60. letech hrála hlavně v italských filmech režírovaných Viscontim nebo Marco Ferrarim, ale stále také získávala hlavní role ve francouzských snímcích. Po patnácti letech se tedy konečně stala hvězdou a to po filmu Mourir D´aimer (1970) Andre Cayatteho. V 70. letech hrála vedle nejoblíbenějších hvězd francouzské kinematografie, ale od 80. let její obliba klesala a na plátně se začala objevovat jen sporadicky. Rok 1995 znamenal comeback s Les miseérables (Bídníci) Clauda Leloucha a tato role jí přinesla Cesara pro nejlepší herečku. Annie Girardot mohli osobně potkat i Pražané a návštěvníci zlínského festivalu. V metropoli natáčela v roce 1993 televizní seriál z vězeňského prostředí. V roce 2000 se zúčastnila filmové přehlídky ve Zlíně. V roce 1962 se vdala za kolegu z filmu Rocco e i suoi fratelli Renato Salvatorim, se kterým měla dceru Giuliu. S Roccem nakonec žili odděleně, ale nikdy se nerozvedli. Dcera Giulia i její vnučka Vogel Lola byly s Annie do posledních chvil u jejího lůžka...