elizabeth_ba

Zhodnotím naráz celou sérii. Doslova na ní ulítávám, takže si nedělám iluzi, že bych byla schopna to učinit objektivně. Taky nedokážu posoudit, jak věrně je natočená podle knih C. S. Forestera, neboť jsem je nečetla. Pouze odhaduji podle toho, jak jsem nahlédla na Wikipedii, že celkem dost. Škoda, že se nenatočily ještě další díly, ale Ioan Gruffudd asi nechtěl být jen Horatiem Hornblowerem. Považovala bych však za lepší, kdyby setrval u podobných rolí jako byla právě tato role ušlechtilého anglického důstojníka (podporučíka – kapitána), ale klidně i u rolí Lancelota nebo Šelemona (viz film Šelomon a Gaenor), než aby svým nepochybným hereckým uměním a šarmem plýtval na takové filmy jako byla Fantastická čtyřka, 102 dalmatinů nebo Sanctum. Ačkoliv u mnoha filmů, které se mi dříve líbily, nyní pociťuji zklamání, tak právě Hornblower, jako jeden z mála, prošel tím „nejpřísnějším” hodnocením i podle mých současných měřítek, když teda pominu skutečnost, že když už jsem celou sérii viděla cca po desáté (já vím, je to úchylné, ale co se dá dělat :-)), začala jsem se zabývat také tím, jak mohl (spolu s dalšími dvěma důstojníky Bushem a Kennedym) vylézt na loď Renown úplně suchý, poté co všichni tři seskočili z útesu těsně po úspěšně provedené expolozi nepřátelské španělské pevnosti (2. díl, 2. série, no dobře, kousek je vezl člun, tak asi mohli zatím oschnout), nebo jak v další sérii (1. díl, 3. série) Horatio vyleze z útrob francouzské pevnosti poté, co se brodil po kolena ve sr... (tedy fekáliích), absolutně čisťoučký a upravený nebo proč musejí být v té poslední serii i s prvním důstojníkem Bushem absolutně u všeho, etc. Avšak u jakéhokoli jiného filmu bych vůbec neměla příležitost si takových detailů všimnout, protože žádný jiný film se tolika repríz na mém compu nedočkal a už ani nedočká... Osobně stále tuto Ioanovu roli považuji za jeho nejlepší (po shlédnutí všech jeho dostupných filmů :-)), a byť třeba Válečníci jsou min. stejně dobrým filmem, tak nestojí na něm a nepadají s ním... Bez jakýchkoli pochybností hodnotím celou sérii 5 hvězdičkami a v ní jeden každičký díl, i když připouštím, že jako svou srdeční záležitost... Takže: „Z přístavu" - "ahoj...”

Proč jsem ze všech dalších dílů o Horatiu Hornblowerovi vybrala právě tenhle? No, protože mě vztah zatraceně přitažlivého mladého muže a stárnoucí ženy (která kdysi zřejmě bývala krasavice) osobně dosti fascinuje... Také proto, že se tu scházejí Guinevera z Excaliburu (1981) a Lancelot z Krále Artuše (2004)... No a také z toho důvodu, že ráda vidím skutečného, statečného chlapa, který se dokáže postavit bezpráví, což ale dokazuje nejen v tomto dílu, ač sám rozhodně není Nepřemožitelným hrdinou...

Poprve jsem měla film k dispozici v kratší verzi a ve velmi špatné kvalitě. Ačkoliv kvůli některým záběrům to možná bylo i lepší. Nakonec se mi podařilo sehnat delší verzi ale zase bez českých titulků. Měla jsem tak trochu obavu, jak se s filmem popasuju, protože od střední školy se válečným filmům vyhýbám. Ale popasovala jsem se velmi dobře (dokonce tak dobře, že jsem se později nebála zhlédnout 5 Days of August) a i když některé scény byly fakt drsné a drsný byl (aspoň pro mě) i závěr, kdy se angličtí vojáci a důstojníci (mj. Ioan Gruffudd, Damian Lewis a Mathew MacFadyen) pokoušeli se svými zážitky a traumaty srovnat již doma v rodné Anglii nebo ( někteří v sev.) Irsku. Jestli srovnali nebo nesrovnali, toť otázka, já myslím, že se s tím, co viděli a zažili, se srovnat jaksi nedalo. Ve zdejších komentářích k filmu se některým nelíbilo, že se jedná místy o hraný dokument. Proč? Bylo to pro ně příliš autentické? Nebo tam měli málo krve a napětí? Domnívám se, že tam bylo všeho tak akorát. Scény – např. jak mladý poručík už to nevydrží zasáhne do konfliktu, ač to od lidí, kteří tady té, s prominutím, pitomé jihoslovanské mentalitě rozumí, měli zakázané, a potom vidí, jak se Chorvati na místo vrátili a co za zvěrstvo provedli a má co dělat, aby svého kolegu (který jeho předchozímu zásahu nebyl přítomen) odvrátil od (nyní již zbytečné) poslední pomoci těmto lidem, která by mohla být i poslední pomocí toho kolegy... – byly velmi sugestivní a dostaly mě natolik, že jsem si musela k jejich sledování, stejně jako hlavní hrdinové tam, dát whiskey (já irskou, oni nějakou skotskou tedy whisky). Nebo jak ta krásná paní (co ji obdivuje a jeden z těch hlavních hrdinů) nedokáže své pubertální dceři rozmluvit návrat domů, kam se chce ta malá vrátit kvůli pro nás tady běžné věci, ale v dané situaci kvůli (pardon) hovadinám (šaty). Dále, jak se rozhodnou vypnout vysílačky, aby mohli převést ty lidi a nemuseli uposlechnout rozkazů svých nadřízených, neboť směli převážet jen raněné a nesměli zasahovat do etnických čistek ( prostě zase jsem se jednou styděla, že jsem Slovan a všem panslavistům bych v ten okamžik ty jejich teorie nacpala ráda někam), a pak samotný závěr... No, byla jsem sice rozhozená, ale tak je to dobře, zhlédnuté by nás rozhodně nechávat nemělo chladnými, ale s filmem víc než spokojená.

Sienkiewiczův román jsem si oblíbila, stejně jako jeho hlavní postavy a stejný vztah jsem si kupodivu utvořila i k tomuto filmu. Při prvním zhlédnutí jsem sice měla nějaké výhrady, ale postupně se vytratily. Ke kladům filmu - ženy byly velmi krásné a Nero působil díky vynikajícímu Peteru Ustinovovi jako skutečný šílenec, výprava byla perfektní, a tak mi ani statické vzpomínky Petra (pěkná stylizace do Da Vinciho obrazu Poslední večeře) ani úvodní nástin událostí, jež se staly před 30 léty, vůbec nevadily a i předchůdce dnešních Poláků, Ursus, u mě vzbuzoval svou silou ten správný respekt. Ze začátku mě sice iritovalo obsazení hlavních mužských rolí - Marca Vinitia a arbitra elegantiae Petronia - ale nakonec jsem si na ně více než zvykla, zvláště na Vinitia... A zápory? Nad historickými nesrovnalostmi (podrobnosti v mém milém Deníčku) mhouřím oči; a změny oproti předloze a vypuštění některých postav nebo alespoň snížení jejich důležitosti považuji vzhledem k možnostem a délce filmu za šťastné. Nebyli jsme svědky stětí Pavla z Tarsu a bohužel si nevyslechli ani Neronův charakteristický výrok „Qualis artifex pereo“ a také k opanování Říma Galbou došlo za poněkud zkreslených okolností. Celkově byl ale film přesně takovým, jak jsem si povedenou adaptaci románu představovala.

Pokud bych mezi všemi dosud zhlédnutými filmy měla vybrat ten, který ve mně vzbudil nejvíce emocí, tak by to byl právě tento. Sice mě v něm nezaujal hlavní mužský hrdina, což je jinak u filmů v mé topce (s výjimkou Jih proti severu) pravidlem. :-)) Přesto pro mě film znamenal velmi silný zážitek, podpořený výborným výkonem krásné Rachel Weisz. Dojala mě, spolu se zničením knihovny rukama křesťanů natolik, že jsem dokonce zapomněla i hledat ve filmu chyby z hlediska historické věrohodnosti...

Film je sice zařazen do kategorie historické drama, ale nejsem si jista, jestli je to správné, podle mě se jedná spíše o romantický historický film, s prvky celkem inteligentního britského humoru (ukázky některých vtipných dialogů nebo prostě jen hlášek je možné nalézt v mém Deníčku zde)... A taky můžeme slyšet pěknou němčinu, kterou spolu mluví sasští princové Albert s Ernestem: "To si mám myslet, že si jedeš do Londýna užívat počasí?..." Ač film působí skoro jako pohádka, až se tak moc neliší od reality, neboť hloubka citů mezi Albertem a Viktorií nezůstala utajena ani pro další generace, dokonce ani historikům. I když pánům by někdy mohl film připadat příliš sladký, dámám se bude určitě líbit, já byla spokojená zcela. Emily Blunt byla jako mladá Viktorie velmi půvabná a Rupert Friend?..., byl jako princ Albert doslova k sežrání. Vážný a dramatický byl jen samotný závěr filmu, kdy Albert zachrání (vlastním tělem - sic) svou těhotnou manželku, na kterou byl spáchán (nejen díky pohotovému zásahu Alberta, ale i špatné mušce střelce) nepovedený atentát, včetně pak posledního rozhovoru královny Viktorie s lordem Melbournem při jeho odchodu z funkce premiéra, kdy jí čestně a spravedlivě pochválí její volbu Alberta za chotě a spoluvladaře. V mých očích si tak poněkud srovnal předchozí negativní hodnocení, byť hlavně ve srovnání s Albertem (jež nám film stále nabízel) byl Melbourne pěkný sobec a dokonce ani s tím Viktoriiným čoklem to neuměl (film také pěkně a zajímavě srovnával, jak Viktorie malovala svého psa (teda čokla, když už jsem ho tak nazvala) a později “svého” Alberta, oba teda neposeděli) :-) Opravdu za sebe nemám, co vytknout, snad jen, že se tím jejich životem mohli zabývat déle...

Předlohu jsem (jako obvykle, jde-li o klasiku) nečetla, zpracovanou jsem ji předtím viděla několikrát, naposledy dokonce našimi českými filmaři. Celkem je těch zpracování asi osm a vlastně všechny, které jsem z nich dosud viděla, se mi líbily. Určitou výhodou je, že mi britské ostrovy té doby z hlediska historie příliš neříkají. Abych se přiznala, musela jsem i nahlédnout na net, abych vůbec věděla, do jaké doby mám tento film zařadit (jsou to 30. léta 19. století). O co méně o té době vím, o to víc ji miluju zpracovanou britskými filmaři a tento film není výjimkou ale naopak potvrzením. Postavy přesně jak jsem si je představovala - Mia Wasikowska je velmi oduševnělou Janou, příjemná Judi Dench jako paní Fairfaxová, Jamie Bell jako pastor Rivers a... Michael Fassbender jako pan Rochester. Ač např. o pastoru Riversovi jsem vždy měla chybnou představu, myslela jsem totiž, že má být jen studený psí čumák, jenže podle knihy měl být krasavcem a jeho vzhled měl kontrastovat právě s tím chladem povahy... Tak potom se ani Bell ani Brzobohatý (který hrál Riverse v české verzi) do této role nehodili, (i když Jamie Bell, jak jsem zahlédla kdesi na IMDb, je na 20. místě žebříčku nej sexy mužů, takže se mnou nemusí každý sdílet názor) ale vůbec mě nenapadá, komu by ta role sedla. Jelikož rozhodně nejsem ta pravá pro zhodnocení kamery a režie, pokusím se o zhodnocení samotného příběhu, jak nám byl předložen filmem. Srovnání s Pýchou a předsudkem (a proč právě to, viz můj milý Deníček). Vždycky trpím při Janině dětství - zejména tou tetou a tím představeným té školy pro mladé osiřelé dívky v Lowoodu (při tomhle zpracování jsem trpěla zvlášť, neboť zcela chyběly postavy „hodných” učitelek), pookřeju, jakmile se objeví Hellen (moc dlouho se ve filmu neohřála) a nedokázala jsem se od filmu odtrhnout od té chvíle, kdy se na scéně objevil pan Rochester (to se mi u předchozích zpracování nestalo ;-)). Zdálo se mi však, že byl Janin další život podán o něco svižněji než tomu bývá v seriálech (vzhledem ke 2 hodinám, které tomu mohli věnovat, je to pochopitelné), o to více se mi film líbil. Druhé zpracování (už to udělalo to české), kde se nekonal až tak velký závěrečný happy end, což mě taky potěšilo. Připojuji ještě kousek z hodnocení mé kamarádky, která film viděla v kině (s 30 dívkami skoro vyjeknuvšími v témže okamžiku a 1 hochem, který zřejmě "byl přijit"): „Tím filmem jsem byla tak fascinovaná, že jsem si hned objednala knihu a přečetla ji jedním dechem. Možná, že kdybych provedla celý postup opačně, nebyla bych z filmu tak nadšená, nicméně i po přečtení mám dojem, že v podstatě věrně zachovává jak děj, tak i postavy.”

Velmi povedené kostýmní romantické drama, v němž nalezneme ve správném množství nadávkovaný sentiment i cynismus a občas také vtipnou poznámku. Film byl natočen podle slavného románu A. Dumase ml. "Dáma s kaméliemi", jenž mě při někdejší četbě zdaleka tak nevzal jako tato adaptace s nádhernou Gretou Garbo a krásným Robertem Taylorem. Více slov, si myslím, není třeba, stejně se mi jich nedostává...

Kde začít? Nevím, dlouho jsem měla v komentáři jen jednovětný štěk, který si nezaslouží film natočený podle knihy Margaret Mitchell, jež byla nějakou dobu mou nejoblíbenější knihou a mé první „dospělé čtení“ (pokud v ně nepočítám knihy Alexandra Dumase). Žádný další pokus ať už od Alexandry Ripleyové (Scarlett) nebo dokonce kniha Rhett Butler tomu nesahal ani po konečky prstů na nohou... V tom případě je těžké se člověku zavděčit. Přesto se to tomuto filmu podařilo a řadím jej mezi své nej, stejně jako tam řadím knihu (předtím a po něm už to zvládlo jen Quo vadis). Katie Scarlet O´Harovou-...-Butlerovou vůbec nepovažuji za mrchu (možná blbě, avšak prostě to tak cítím) ale za nedospělou dívku (vždyť jí bylo na počátku 16 a na konci 28 let), která úplně klasicky nevěděla, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. V knize samotné to něco sama přirovnala k akvamarínovým naušnicím, o které, až už je konečně získala, vůbec nestála. Vivien ji ztvárnila perfektně a protože, soudě dle reakcí kamarádek, kterým jsem tenkrát nedostupnou knihu půjčovala, jsem byla snad jediná v celé střední Evropě (a možná na celém světě), která se při čtení nezamilovala do Rhetta Butlera, tak mi ani nevadí, že se mi nelíbí ani Clark Gable (že by taky jako jediné?)...Avšak atmosféra umírajícího gentlemanského amerického jihu byla dokonalá a dokonalá byla i Melanie od Olivie de Havilland, snad jen Ashley mohl být o cosi hezčí, ale nemůžeme chtít všechno, hlavně, že nám spoiler! ráčili zachovat otevřený konec a nesprasili to rádoby happy endem...

Asi nejoblíbenější příběh mého mládí. Ač se za dvacet let leccos změní a někdejší kouzlo nepřekonatelnosti je již to tam, poněvadž během těch let se do mé, kdysi tolik romantické, duše prodrala dostatečná dávka cynismu, má mi příběh o lásce, ctižádosti, slabém králi a totálním chaosu v zemi (zde konkrétně ve Španělsku konce 17. století) natočený podle novely Victora Huga, stále co říci. Přesto, že už dnes vím, že dáma, která říká „nikdy“, myslí možná, protože, říká-li ano není dáma… Lehce bych vytkla to, že ta proměna chudého studenta Ruy Blase ve španělského granda dona Cesara proběhla příliš rychle a snad až příliš úžasně, ona ta část role předního španělského šlechtice byla pro Maraise jako stvořená, i když nádherně vypadal ve všech (spíš třech než dvou, které to podle mě byly skutečně, protože to vlastně byla taková dvojrole ve třech různých polohách). Cesta pro protěž byla opravdu velmi působivá a ceremonie na španělském dvoře byly pěkně otravné, tedy jinak řečeno, krom té drobné výtky, vše jak má být...