hot_spot

Můj dojem už je tu pěkně vyjádřený Le_Chuckem, přidám jen, že rádoby syrový zvuk a vizuál působí v kontrastu s klipovými vložkami opravdu směšně. Bohužel, čekal jsem něco víc než šablonovitě sestavenou agitku na úrovni výchovného videa pro SŠ.

0,5% za výstižný název, který mě na tohle veledílo už předem dostatečně připravil. Sestava krkání, hoven a primitivní muziky cílená na diváky s filmovou gramotností a vkusem na bodu mrazu.

Pana Shyamalana už drahnou dobu považuju za jednoho z nejpřeceňovanějších současných režisérů a tento výplod se ukázal být jen dalším hřebíkem do rakve. Ústřední myšlenka se tu bije s formou jejího podání, hromadou zbytečné vaty a prapodivně napsanými postavami vypouštějícími z úst samé hlouposti. Když už mě má nějaký film nakopnout k úvahám, nesmí být sám o sobě jedním velkým gulášem paradoxů.

Nápaditě zpracované úvodní titulky mě vcelku pozitivně navnadily a ani první čtvrthodina nepůsobila nejhůř. S postupující stopáží se však nadšení rychle vytrácelo. Oproti dnešním komiksovým adaptacím totiž staví nový Hulk na až příliš odfláknutém scénáři postupně zabředávajícím do stupidity, což je ještě umocněno tím, jak vážně a bez nadhledu je na plátno převeden. Dále je až příliš citelná nešikovná práce se střihem, kdy jsou scény na sebe mnohdy navazovány ještě před koncem dialogu nebo gradace. Částečně to celé vyvažují svižný soundtrack a samozřejmě pozoruhodné obsazení.

Dwayne je sice celkem sympaťák a umí se s tím kusem dřeva pěkně ohánět, ale tím to asi tak končí. Na adrenalinovou řežbu málo akce a nesmyslně mnoho keců, na drama o odplatě zase přílišná naivita a zkratkovitost. K čemu tenhle film proboha je?

"Where the hell is my elephant?" Kulervoucí série neskutečných akrobatických exhibicí, kopanců a lámání kostí, která jde ruku v ruce s takovou citovou vypočítavostí a patosem, jaké by si nedovolili ani režiséři německých televizních adaptací knih Rosamunde Pilcher. Byl by čirý masochismus koncentrovat se na něco jiného než akci, která se spolehlivě řídí schématem "být rychlejší a rozmlátit víc věc než v Ong-Bak". Fascinující je zejména sekvence, ve které Tony Jaa beze střihu vymlátí celý hotel za pomoci všeho, co se mu zrovna nachomýtne k ruce. Závěrečná sekvence, kdy třicetihlavý zástup protivníků nabíhá na hlavního hrdinu hezky v řadě po jednom, je jednoduše roztomilá. Tentokrát dostalo prostor i pár zajímavých cameí, z nichž mě nejvíc potěšila imitace capoeirového šílence Willyho z Tekkena 3. Asi by bylo bláhové chtít po tvůrcích propříště víc vtipnějšího nadlehu, ale ruku na srdce, rád překousnu cokoli, pokud mě to opět takhle nabije adrenalinem.

Překvapivě příjemná variace na Duel, u které mě chvílemi slušně mrazilo v zádech i přes mírně omšelé žánrové postupy. Ústřední herecká dvojice mimochodem není zase tak hrozná, jak by jsme při pohledu na jména Walker a Zahn mohli předpokládat.

Nekonzistentní ptákovina, ke které holt musí člověk přistupovat s ohledem k ujetým hongkongským filmovým postupům - viz zdejší hodnocení. Obě linie jsou spolu naprosto nešikovně propletené a v podstatě celý film vznikl jen proto, aby mohly obě hvězdy předvádět to, pro co jsou tak oblíbené - Jackie Chan akci a Qi Shu svoje nesporné půvaby. Na víkendový mozkový výplach postačující.

Na chápání východní mentality jsem asi příliš velký cynik...

Nápis "ultimate trip" na plakátu ke Kubrickově Odysee, který se při závěrečné sekvenci dvakrát objeví v záběru, celkem jasně shrnuje podstatu celého díla. Irréversible je jedna dlouhá a trýznivá cesta pohrávající si s našimi postoji k sociálním normám a nutící nás odvracet oči od zobrazení temnějších zákoutí lidské psychiky, o kterých sami víme, ale naučili jsme se je přehlížet. Stavebním pilířem jsou tu dva elementy - zaprvé dynamická kamera, která místy ve spojení s "hudební" stránkou vytváří jen těžce stravitelnou a dusnou atmosféru a místy zas sleduje události s neméně znepokojujícím stoickým klidem (znásilnění). Zadruhé to jsou NESKUTEČNÉ herecké exhibice, kdy ze sebe aktéři musí v několikaminutových záběrech beze střihu vyždímat více emocí, než běžný herec obvykle předvede za celý film. Exceluje tu v podstatě každý a nejvíce uhrančivá je pochopitelně ústřední dvojice, která by si za své nasazení zasloužila aspoň pět Oscarů. Takhle důkladně mě vymáchalo ve špíně snad jen Requiem for Dream - na plný počet bohužel nejdu, protože poslední půlhodina (především scéna v metru) už svou sterilností opravdu nepříjemně zabíjí prožitek z filmu. Stejně tak se nemuselo tolik tlačit na pilu s kamerovými hrátkami - když jsem si po skončení znovu pustil úvodní sekvenci, sedla na mně z toho všeho pořádná migréna. K verdiktu krásně poslouží motiv pohybu kamery po spirálovité trajektorii na začátku a konci filmu - vtáhne a nepustí.