Co je na tomto "filmu" cenného je to, že v něm vystupuje sám Egon Bondy, resp. to, že se jedná o poslední záznam, jenž zachycuje (a obrazem zvěčňuje) tuto rozporuplnou a významnou osobnost (a to v červnu 2006 a v lednu 2007). Ovšem ani detailní záběry na obličej, ani prostřihy s divadelní inscenací neučiní z útržkovité (byť zajímavé) přednášky dobrý dokument. Nicméně nechci tento počin zatracovat, neboť: 1.) ráda jsem viděla Egona Bondyho, 2.) mám ráda Egona Bondyho, 3.) chtěla jsem slyšet Egona Bondyho. Ano, jsou to mizerné argumenty pro mizerný dokument, já vím. A snad to ví i Jan Foukal. Možná ale taky ví, že několik záběrů, jež zachycují básníkovu roztržitou osobnost, se mu fakt povedlo. A tak pomyslné dvě hvězdičky zcela neobjektivně a naprosto zaujatě zaokrouhluji nahoru.
3. 11. 1974 natočil Jan Ságl. // Záznam z autorského čtení Egona Bondyho, na němž čte z Invalidních sourozenců (samizdat 1974, tiskem poprvé v Torotnu v Sixty-Eight Publishers 1981). Po čtení je pár minutek záběr na tančící účastníky za rytmů Plastic People of the Universe. // No jo, je to záznam a ne film, ale i přesto má jako Dokument mnohem větší hodnotu, než spousta vyumělkovaných dokumentárních filmů. A mimoto - Jan Ságl to natočil fakt dobře.
Alice Nelllis má velký cit pro malé okamžiky, které vytváří silný prožitek. U Mamas & Papas jich bylo několik, ale v záplavě tolika příběhů, z nichž by si minimálně dva zasloužily samostatný prostor, nevynikly a celkový dojem srazily k průměrnosti. Škoda. Přesto ale po zhlédnutí zůstává (byť jen na chvilku) znepokojený odraz v zrcadle a otazník v očích.
Fish Story je takový malý milý příběh o tom, že i ten malý, nevýrazný a obyčejný človíček dokáže dělat velké, výjimečné a významné věci, které třeba změní svět. A o tom, že nic není náhoda. // Yoshihiro Nakamura to všechno mohl říct jinak, ale řekl to takhle - a není to špatné. Je to takový japonský Jarmusch, který to všechno dopoví...
Pokud rozumíte jen anglicky, rozhodně stojí za to podívat se na tuto konverzačku taky bez titulků - a víc se tak ponořit do pozice Jacka/Adama Goldberga. (O to víc vás ale závěr zaskočí.) Nicméně hodně řečí a málo akce, v tomto případě je to však výhodou. 3 a půl*.
Pomalu ztrácím naději na Vejdělkův vzestup. Ale scéna s gumičkou, resp. s "tangumičkou" zapůsobila i na mě, a scéna s tragickou nehodou byla dobrou Adaptací.
Takový malý, upřímný velkofilm. Bez zbytečných keců kolem, bez srdcervoucích scén, bez teatrálních gest... všechno plyne tak nějak přirozeně, žádné tlačení na pilu. A přece jen (a možná právě proto?) se Kinamand dostane pod kůži. // Líbí se mi tyhle "přístupné", neukecané filmy, v nichž se příběh odehrává především v obraze a obejde se bez nadbytečných (a mnohdy zbytečných) dějových vsuvek či odboček. Divák tak má na relativně malém prostoru velkou šanci ponořit se, příběh procítit. A to já ráda.
Ananda je tak trochu "Lost in translation", ale v jiném duchu - jazykovou bariérou začíná pocit neporozumění, jenž vyvrcholí v poznání, že "do tohoto světa napatřím a nikdy patřit nebudu". Vstupní brána je uzavřena, jen ten klíč putuje od jedné ke druhé... a je docela jedno, jestli to je směrem východním či západním (Zoe je z Ameriky a May místní). // Hi-so rozhodně má co říct, ale říká to docela utahaně.
V porovnání s předchozí Iñárritovou tvorbou byl tento jeho (prozatím poslední) počin pro mě lehkým rozčarováním, ale ve srovnání s ostatními dramaty zůstává Buitiful nadprůměrným filmem, avšak nijak výstředním. Nevím, zda-li se svým až příliš doslovným (a mnohdy zbytečným) zachycením jednotlivých scén a (překvapivě) uceleným scénářem snažil oslovit širší publikum, nebo jestli ho přemohla deprese, že se našli lidé, kteří jeho předchozí filmy nepobrali, ale tohle jsem tedy nečekala. Na druhou stranu nemůžu mluvit o nějakém zklamání, protože Javier Bardem a samotný příběh byl výborný. Jen mám pocit, že toho mohl říct mnohem víc a mnohem důrazněji, a to ne zrovna za použití nadbytečných scén a jasně čitelným scénářem. Vždyť to přece umí. Nemusím nutně vždy skládat roztříštěnou mozaiku, ale chci tam vnímat tu atmosféru, to kouzlo... a u Buitiful to bylo "jen" kouzlo Bardema, který (jako jediný) dostal prostor a hrál "několik rolí" (umírající otec, milenec-trpitel, citlivý obchodník s lidmi, mystik). A hrál skvěle. Proto původně zamýšlené 3 a půl * zaokrouhluji nahoru.
Co je moc, to už je příliš. Ačkoliv jsem se u předchozího celovečerního příběhu Carrie a jejich kamarádek snažila být nezaujatá a ocenit na filmu Sex ve městě jeho vtip (protože vážně se to přece jen nedá moc brát), tohle pokračování už bylo pro mě neúnosné. Snobské karikatury v trapném a nevtipném příběhu (?). Už nikdy více. (Promiň, Vando, na tvé přání jsem se na to podívala, ale neumím to ocenit.)
"Už vím, v čem je problém. Píšeš krátké povídky a rád prožíváš krátké povídky. Ale já už jsem připravená na román." Tak nějak to je i s Joshem Radnorem. Jeho režijní debut je docela poznamenán krátkými epizodami Teda Mosbyho, který svým dětem vypráví, jak poznal jejich matku, ale na druhou stranu se z onoho vlivu snaží vymanit - jenomže Sam je taky takový Ted, jenom nehledá matku svých dětí, ale "něco", co by ho inspirovalo. Ne k psaní, ale k žití vůbec. Ve finále ale vlastně hledá někoho, kdo ho bude milovat (a kdo nakonec bude matkou jeho potenciálních dětí). // HappyThankYouMorePlease se snaží být upřímnou výpovědí, ale pod nánosem patosu a místy až velkohubých dialogů o (ne)smyslu života a nenavazujících epizod ze života tří hlavních postav působí spíš jako slepenec několika pěkných gest, zajímavých situací a zamýšleníhodných slov, než jako film, který něco sdělí (i když se o to snaží). Dohromady to zkrátka nefunguje, naopak to film sráží do mělkých vod, z nichž zůstane na povrchu jen vlajka s otazníkem: "Jó, to jsem myslím viděla... To je o tom týpkovi, co v metru našel toho malého černouška, že?" A dál co..? (Po čase nezůstalo nic.)
Na tomto filmu se mi nejvíc líbí komentáře uživatelů Faidra, Marigold, Enšpígl, Lima... a dalších. Ale k filmu: Jaroslav Soukup je mistrem "svého" oboru.
Amnesty International. // Snímek z jiného světa, z jiné kultury, od jiných (a jinak uvažujících) lidí. Dělníci makají i dvacet hodin denně, směšnou výplatu častokrát ani nedostanou a šéfovi továrny se jeho zaměstnanci jeví jako nevděčná děcka. Co dělat? Protestovat a riskovat tak nejen ztrátu výplaty, práce, bydlení, ale i svobody? A je vůbec důvod protestovat, když jim (v přepočtu na českou měnu) částka 1,50 na hodinu přijde "docela normální"? // China Blue je jedním z těch počinů, po jehož zhlédnutí si připadáte jak rozmazlení fakani, co si stěžují na malichernosti. Ale tady žijeme jinak, v jiných podmínkách a naskýtá se otázka: "Co můžeme dělat?" Tak v první řadě se začít zajímat, pokud nás to sere, jak se "vedle" vykořisťují dělníci (a mnohdy děti). A v neposlední řadě nad tím přemýšlet. // Je mi jasné, že v těchto podmínkách je pro nás nejdůležitější cena - ale najednou mám pocit, že i ty jeansy za skvělou cenu (a přesto těžce předražené!) jsou najednou nevyčíslitelně - opravdu NEVYČÍSLITELNĚ - drahé. /// Pro Fair Trade není jen pojem.
Butterfly effect + Eternal Sunshine of Spotless Mind + The Fountain = Mr. Nobody. Jaco van Dormael se po Osmém dnu a Totovi pustil do projektu, který měl být zřejmě velkolepou podívanou na návaznost osudu a který měl zpochybnit "absolutní" realitu v časové smyčce, ale ve výsledku je Pan Nikdo docela nevyrovnaná a zamotaná (a taky trochu vyčpělá) záležitost, která se tak překotně snaží něco vyjádřit, že ji nejde téměř rozumět. Ne proto, že by mluvila nějak složitým jazykem, ale spíš proto, že zjevně nerozumí sama sobě. Pan Nikdo se zkrátka propadl pod nánosem těžkopádných (rádoby moudrých) dialozích a snahou "vysvětlit všechno", aniž by vlastně něco řekl (ale kouká se na něj hezky). Zkrátka: Je to tak trochu pozér.
Byly tam momenty, které vypadaly nadějně (co se filmařské budoucnosti Jana Koblera týče). Ale byly tam i chvíle, které ty jiskřičky udusaly do ticha. Rozehrát na poli dvaceti minut tolik motivů, jako je umírající syn na AIDS; narušený vztah s otcem; touha zemřít náhle a ne čekat, až si pro mě přijde; rozhodování matky, zda-li má svému synovi "pomoci" či nikoliv; etické a rodičovské zásady; nenaplněné sny mladého atleta... to je hodně velké sousto na tak malém talíři.
Petr Jákl má očividně rád americké akční filmy. F. A. Brabec si zjevně ulítává na rádoby akční kameře. A Konstantin Lavroněnko má velké charisma. To poslední je plus. // Diváci by neměli zapomínat, že je to jen film. Dobře natočený film. Teda až na tu kameru, ta mě docela srala.
Někdy se ráno probudím, kouknu na všechny ty krabice kolem, a vím, že i když jsou přeplněné, ve své podstatě jsou vyprázdněné. Všechny ty důvody, které mě vedly k tomu, abych si zrovna "tohle" uschovala, najednou neexistují a zjistím, že je potřeba všechno to vyhodit, uvolnit místo pro nové. Ale už to neskladovat, protože krabice jsou k ničemu. Nějak jsem si myslela, že film Ryana Murphyho bude mít podobnou náladu - žena náhle zjistí, že je nespokojená a že ji v životě něco chybí a vydá se to hledat. Sbalí si svých pár krabic a cestuje za poznáním svého nitra. Ačkoliv tento motiv byl v tomto (docela dlouhém) snímku čitelným, byl ve své podstatě vyprázděným, stejně jako ty krabice. Jíst, meditova, milovat má sice perfektní myšlenku, ale ta vyzněla v dlouhé stopáži bez vykreslení detailů (jak charakteristiky postav, tak nastalé situace) do prázdna, klouzala jen po povrchu, i když se tvářila, že směřuje hlouběji. Škoda. Exotické prostředí a skvělá herečka nedělají dobrý film, jen dobrý plakát.
Nečekaně suchý film. Judd Apatow měl dobrý nápad, napsal paradoxní příběh o oblíbeném komikovi, který je ve svém osobním životě docela nešťastný a ještě k tomu vážně onemocní; ve svém přepychu se utápí úplně sám a jediné, co mu zbylo, jsou vzpomínky na osudovou lásku jeho života. Potud dobrý. Ale ono to celkově nějak nefunguje. Místy skrze hrubé a suché plátno prosákla nějaká emoce, snad i humor, ale po víc jak dvou hodinách sledování těchto Funny people musím říct, že to bylo bez chuti. Docela bez šťávy.
Brilantní kameru a nádherné prostředí mi Dome Karukoski nabídl ve velkém, to je pravda. I hudba a zasmušilá atmosféra mě potěšila, všechno to pěkně ladilo do nastavené nálady ("I am God..."), ale co se týče charakteristiky postav a prokreslení prostředí, cítila jsem se jaksi ochuzená. Narativní linie přerušovaná nesouvislými vzpomínkami by pak fungovala mnohem lépe. Takhle jsem nedostala prostor k hlubšímu vcítění se do některé z postav nebo k pochopení vnitřních souvislostí, a tak závěrečné vyústění u mě nevyvolalo žádnou šokující odpověď na nevyslovenou otázku, ale jen prosté "aha". Škoda. Tummien perhosten koti má jistě co říct a k takovému sdělení není potřeba jasně čitelné tabulky, ale alespoň související "něco", co přesáhne krásně nasnímaný (i když nevyslovený) příběh, by mít mělo. Jaké měly jednotlivé postavy motivy ke svým činům nebo jaké měly pocity, které ovlivňovaly jejich vývoj (a to jak u problematických mladíků, tak u jejich ředitele, jeho ženy, dcery, jejich rodičů...), mi autor neprozradil. A způsob, kterým mi dramatický příběh nabídl, je sice pěkný ke zhlédnutí, ale příliš mě neoslovil. Na pohled silné drama, zážitek průměrný. Zato krásně zněl (hudba skvělá).
Podivná sračka tvářící se artově. A nejde jen o to, že hlavní hrdinka (resp. antihrdinka) se chová úplně nemožně, ale zejména o to, že celková výstavba filmu absolutně nefunguje (od charakteristiky postav po nenávaznost děje) a pokus o niterní drama ukřivděné mladé dívky hledající sama sebe tak selhal na celé čéře. Ve výsledku jsou Lištičky zmatené "cosi", co se snaží mít nějakou výpovědní hodnotu, která zazní do prázdna a ani závěrečné ("vysvětlující") momenty nezachrání hodinu křečovitého a zmateného "čehosi", co by se rádo tvářilo jako solidní (a hluboký) film.
První část snímku, tedy vzpomínky na retro rodinu a sblížení s nejlepším přítelem a jeho maminkou, byla skvělá, ale jakmile Bobby "vyspěl" a odhodlal se odjet do velkoměsta za svým kamarádem, na jehož rodičích nemohl nadále viset, stával se z něj postupně docela nudný patron, ani božská Clare ho nezachránila. Škoda Cunninghama, který umí vyprávět mnohem lépe než Mayer.
Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem provádí diváky zejména těmi filmovými výtvory, které nějak poznamenaly jeho samotného. Na poli čtyř hodin ukazuje svou vášeň pro film (první knihou, která ho jako malého ucvhátila, byla Obrazová historie filmu, Deems Taylor) a díla, která ovlivnila nejen jeho tvorbu, ale světovou kinematografii celkově.
Debut Miloše Formana a hned tak BRAVURNÍ. Černého Petra považuji za jeho nejlepší výplod, bez debat. Kousavá podívaná na českou společnost plná absurdních situací zachycených skvělou kamerou. Prostě skvost, jeden z nejepších českých filmů všech dob. // PS: Docela by mě zajímalo, co by na Petra a Pavlu řekl Jarmusch.
Moje komentáře
Poslední přednáška Egona Bondyho (studentský film) (2009)
Co je na tomto "filmu" cenného je to, že v něm vystupuje sám Egon Bondy, resp. to, že se jedná o poslední záznam, jenž zachycuje (a obrazem zvěčňuje) tuto rozporuplnou a významnou osobnost (a to v červnu 2006 a v lednu 2007). Ovšem ani detailní záběry na obličej, ani prostřihy s divadelní inscenací neučiní z útržkovité (byť zajímavé) přednášky dobrý dokument. Nicméně nechci tento počin zatracovat, neboť: 1.) ráda jsem viděla Egona Bondyho, 2.) mám ráda Egona Bondyho, 3.) chtěla jsem slyšet Egona Bondyho. Ano, jsou to mizerné argumenty pro mizerný dokument, já vím. A snad to ví i Jan Foukal. Možná ale taky ví, že několik záběrů, jež zachycují básníkovu roztržitou osobnost, se mu fakt povedlo. A tak pomyslné dvě hvězdičky zcela neobjektivně a naprosto zaujatě zaokrouhluji nahoru.
Klukovice (1974)
3. 11. 1974 natočil Jan Ságl. // Záznam z autorského čtení Egona Bondyho, na němž čte z Invalidních sourozenců (samizdat 1974, tiskem poprvé v Torotnu v Sixty-Eight Publishers 1981). Po čtení je pár minutek záběr na tančící účastníky za rytmů Plastic People of the Universe. // No jo, je to záznam a ne film, ale i přesto má jako Dokument mnohem větší hodnotu, než spousta vyumělkovaných dokumentárních filmů. A mimoto - Jan Ságl to natočil fakt dobře.
Mamas & Papas (2010)
Alice Nelllis má velký cit pro malé okamžiky, které vytváří silný prožitek. U Mamas & Papas jich bylo několik, ale v záplavě tolika příběhů, z nichž by si minimálně dva zasloužily samostatný prostor, nevynikly a celkový dojem srazily k průměrnosti. Škoda. Přesto ale po zhlédnutí zůstává (byť jen na chvilku) znepokojený odraz v zrcadle a otazník v očích.
Fisshu sutôrî (2009)
Fish Story je takový malý milý příběh o tom, že i ten malý, nevýrazný a obyčejný človíček dokáže dělat velké, výjimečné a významné věci, které třeba změní svět. A o tom, že nic není náhoda. // Yoshihiro Nakamura to všechno mohl říct jinak, ale řekl to takhle - a není to špatné. Je to takový japonský Jarmusch, který to všechno dopoví...
2 dny v Paříži (2007)
Pokud rozumíte jen anglicky, rozhodně stojí za to podívat se na tuto konverzačku taky bez titulků - a víc se tak ponořit do pozice Jacka/Adama Goldberga. (O to víc vás ale závěr zaskočí.) Nicméně hodně řečí a málo akce, v tomto případě je to však výhodou. 3 a půl*.
Muži v naději (2011)
Pomalu ztrácím naději na Vejdělkův vzestup. Ale scéna s gumičkou, resp. s "tangumičkou" zapůsobila i na mě, a scéna s tragickou nehodou byla dobrou Adaptací.
Číňan (2005)
Takový malý, upřímný velkofilm. Bez zbytečných keců kolem, bez srdcervoucích scén, bez teatrálních gest... všechno plyne tak nějak přirozeně, žádné tlačení na pilu. A přece jen (a možná právě proto?) se Kinamand dostane pod kůži. // Líbí se mi tyhle "přístupné", neukecané filmy, v nichž se příběh odehrává především v obraze a obejde se bez nadbytečných (a mnohdy zbytečných) dějových vsuvek či odboček. Divák tak má na relativně malém prostoru velkou šanci ponořit se, příběh procítit. A to já ráda.
Hi-so (2010)
Ananda je tak trochu "Lost in translation", ale v jiném duchu - jazykovou bariérou začíná pocit neporozumění, jenž vyvrcholí v poznání, že "do tohoto světa napatřím a nikdy patřit nebudu". Vstupní brána je uzavřena, jen ten klíč putuje od jedné ke druhé... a je docela jedno, jestli to je směrem východním či západním (Zoe je z Ameriky a May místní). // Hi-so rozhodně má co říct, ale říká to docela utahaně.
Biutiful (2010)
V porovnání s předchozí Iñárritovou tvorbou byl tento jeho (prozatím poslední) počin pro mě lehkým rozčarováním, ale ve srovnání s ostatními dramaty zůstává Buitiful nadprůměrným filmem, avšak nijak výstředním. Nevím, zda-li se svým až příliš doslovným (a mnohdy zbytečným) zachycením jednotlivých scén a (překvapivě) uceleným scénářem snažil oslovit širší publikum, nebo jestli ho přemohla deprese, že se našli lidé, kteří jeho předchozí filmy nepobrali, ale tohle jsem tedy nečekala. Na druhou stranu nemůžu mluvit o nějakém zklamání, protože Javier Bardem a samotný příběh byl výborný. Jen mám pocit, že toho mohl říct mnohem víc a mnohem důrazněji, a to ne zrovna za použití nadbytečných scén a jasně čitelným scénářem. Vždyť to přece umí. Nemusím nutně vždy skládat roztříštěnou mozaiku, ale chci tam vnímat tu atmosféru, to kouzlo... a u Buitiful to bylo "jen" kouzlo Bardema, který (jako jediný) dostal prostor a hrál "několik rolí" (umírající otec, milenec-trpitel, citlivý obchodník s lidmi, mystik). A hrál skvěle. Proto původně zamýšlené 3 a půl * zaokrouhluji nahoru.
Sex ve městě 2 (2010)
odpad!Co je moc, to už je příliš. Ačkoliv jsem se u předchozího celovečerního příběhu Carrie a jejich kamarádek snažila být nezaujatá a ocenit na filmu Sex ve městě jeho vtip (protože vážně se to přece jen nedá moc brát), tohle pokračování už bylo pro mě neúnosné. Snobské karikatury v trapném a nevtipném příběhu (?). Už nikdy více. (Promiň, Vando, na tvé přání jsem se na to podívala, ale neumím to ocenit.)
Bezvadíkyještěprosím (2010)
"Už vím, v čem je problém. Píšeš krátké povídky a rád prožíváš krátké povídky. Ale já už jsem připravená na román." Tak nějak to je i s Joshem Radnorem. Jeho režijní debut je docela poznamenán krátkými epizodami Teda Mosbyho, který svým dětem vypráví, jak poznal jejich matku, ale na druhou stranu se z onoho vlivu snaží vymanit - jenomže Sam je taky takový Ted, jenom nehledá matku svých dětí, ale "něco", co by ho inspirovalo. Ne k psaní, ale k žití vůbec. Ve finále ale vlastně hledá někoho, kdo ho bude milovat (a kdo nakonec bude matkou jeho potenciálních dětí). // HappyThankYouMorePlease se snaží být upřímnou výpovědí, ale pod nánosem patosu a místy až velkohubých dialogů o (ne)smyslu života a nenavazujících epizod ze života tří hlavních postav působí spíš jako slepenec několika pěkných gest, zajímavých situací a zamýšleníhodných slov, než jako film, který něco sdělí (i když se o to snaží). Dohromady to zkrátka nefunguje, naopak to film sráží do mělkých vod, z nichž zůstane na povrchu jen vlajka s otazníkem: "Jó, to jsem myslím viděla... To je o tom týpkovi, co v metru našel toho malého černouška, že?" A dál co..? (Po čase nezůstalo nic.)
Discopříběh 2 (1991)
Ladislav Potměšil jakožto otec ne a ne si uvědomit, kdy je potřeba to "zabalit"... podobně jako Jaroslav Soukup.
Discopříběh (1987)
Na tomto filmu se mi nejvíc líbí komentáře uživatelů Faidra, Marigold, Enšpígl, Lima... a dalších. Ale k filmu: Jaroslav Soukup je mistrem "svého" oboru.
China Blue (2005)
Amnesty International. // Snímek z jiného světa, z jiné kultury, od jiných (a jinak uvažujících) lidí. Dělníci makají i dvacet hodin denně, směšnou výplatu častokrát ani nedostanou a šéfovi továrny se jeho zaměstnanci jeví jako nevděčná děcka. Co dělat? Protestovat a riskovat tak nejen ztrátu výplaty, práce, bydlení, ale i svobody? A je vůbec důvod protestovat, když jim (v přepočtu na českou měnu) částka 1,50 na hodinu přijde "docela normální"? // China Blue je jedním z těch počinů, po jehož zhlédnutí si připadáte jak rozmazlení fakani, co si stěžují na malichernosti. Ale tady žijeme jinak, v jiných podmínkách a naskýtá se otázka: "Co můžeme dělat?" Tak v první řadě se začít zajímat, pokud nás to sere, jak se "vedle" vykořisťují dělníci (a mnohdy děti). A v neposlední řadě nad tím přemýšlet. // Je mi jasné, že v těchto podmínkách je pro nás nejdůležitější cena - ale najednou mám pocit, že i ty jeansy za skvělou cenu (a přesto těžce předražené!) jsou najednou nevyčíslitelně - opravdu NEVYČÍSLITELNĚ - drahé. /// Pro Fair Trade není jen pojem.
Pan Nikdo (2009)
Butterfly effect + Eternal Sunshine of Spotless Mind + The Fountain = Mr. Nobody. Jaco van Dormael se po Osmém dnu a Totovi pustil do projektu, který měl být zřejmě velkolepou podívanou na návaznost osudu a který měl zpochybnit "absolutní" realitu v časové smyčce, ale ve výsledku je Pan Nikdo docela nevyrovnaná a zamotaná (a taky trochu vyčpělá) záležitost, která se tak překotně snaží něco vyjádřit, že ji nejde téměř rozumět. Ne proto, že by mluvila nějak složitým jazykem, ale spíš proto, že zjevně nerozumí sama sobě. Pan Nikdo se zkrátka propadl pod nánosem těžkopádných (rádoby moudrých) dialozích a snahou "vysvětlit všechno", aniž by vlastně něco řekl (ale kouká se na něj hezky). Zkrátka: Je to tak trochu pozér.
Přemluv bábu (video film) (2010)
odpad!wtf?
Naděje (studentský film) (2009)
Byly tam momenty, které vypadaly nadějně (co se filmařské budoucnosti Jana Koblera týče). Ale byly tam i chvíle, které ty jiskřičky udusaly do ticha. Rozehrát na poli dvaceti minut tolik motivů, jako je umírající syn na AIDS; narušený vztah s otcem; touha zemřít náhle a ne čekat, až si pro mě přijde; rozhodování matky, zda-li má svému synovi "pomoci" či nikoliv; etické a rodičovské zásady; nenaplněné sny mladého atleta... to je hodně velké sousto na tak malém talíři.
Kajínek (2010)
Petr Jákl má očividně rád americké akční filmy. F. A. Brabec si zjevně ulítává na rádoby akční kameře. A Konstantin Lavroněnko má velké charisma. To poslední je plus. // Diváci by neměli zapomínat, že je to jen film. Dobře natočený film. Teda až na tu kameru, ta mě docela srala.
Jíst, meditovat, milovat (2010)
Někdy se ráno probudím, kouknu na všechny ty krabice kolem, a vím, že i když jsou přeplněné, ve své podstatě jsou vyprázdněné. Všechny ty důvody, které mě vedly k tomu, abych si zrovna "tohle" uschovala, najednou neexistují a zjistím, že je potřeba všechno to vyhodit, uvolnit místo pro nové. Ale už to neskladovat, protože krabice jsou k ničemu. Nějak jsem si myslela, že film Ryana Murphyho bude mít podobnou náladu - žena náhle zjistí, že je nespokojená a že ji v životě něco chybí a vydá se to hledat. Sbalí si svých pár krabic a cestuje za poznáním svého nitra. Ačkoliv tento motiv byl v tomto (docela dlouhém) snímku čitelným, byl ve své podstatě vyprázděným, stejně jako ty krabice. Jíst, meditova, milovat má sice perfektní myšlenku, ale ta vyzněla v dlouhé stopáži bez vykreslení detailů (jak charakteristiky postav, tak nastalé situace) do prázdna, klouzala jen po povrchu, i když se tvářila, že směřuje hlouběji. Škoda. Exotické prostředí a skvělá herečka nedělají dobrý film, jen dobrý plakát.
Komici (2009)
Nečekaně suchý film. Judd Apatow měl dobrý nápad, napsal paradoxní příběh o oblíbeném komikovi, který je ve svém osobním životě docela nešťastný a ještě k tomu vážně onemocní; ve svém přepychu se utápí úplně sám a jediné, co mu zbylo, jsou vzpomínky na osudovou lásku jeho života. Potud dobrý. Ale ono to celkově nějak nefunguje. Místy skrze hrubé a suché plátno prosákla nějaká emoce, snad i humor, ale po víc jak dvou hodinách sledování těchto Funny people musím říct, že to bylo bez chuti. Docela bez šťávy.
Domov šedých motýlů (2008)
Brilantní kameru a nádherné prostředí mi Dome Karukoski nabídl ve velkém, to je pravda. I hudba a zasmušilá atmosféra mě potěšila, všechno to pěkně ladilo do nastavené nálady ("I am God..."), ale co se týče charakteristiky postav a prokreslení prostředí, cítila jsem se jaksi ochuzená. Narativní linie přerušovaná nesouvislými vzpomínkami by pak fungovala mnohem lépe. Takhle jsem nedostala prostor k hlubšímu vcítění se do některé z postav nebo k pochopení vnitřních souvislostí, a tak závěrečné vyústění u mě nevyvolalo žádnou šokující odpověď na nevyslovenou otázku, ale jen prosté "aha". Škoda. Tummien perhosten koti má jistě co říct a k takovému sdělení není potřeba jasně čitelné tabulky, ale alespoň související "něco", co přesáhne krásně nasnímaný (i když nevyslovený) příběh, by mít mělo. Jaké měly jednotlivé postavy motivy ke svým činům nebo jaké měly pocity, které ovlivňovaly jejich vývoj (a to jak u problematických mladíků, tak u jejich ředitele, jeho ženy, dcery, jejich rodičů...), mi autor neprozradil. A způsob, kterým mi dramatický příběh nabídl, je sice pěkný ke zhlédnutí, ale příliš mě neoslovil. Na pohled silné drama, zážitek průměrný. Zato krásně zněl (hudba skvělá).
Camille (2007)
Je to rýže.
Lištičky (2009)
odpad!Podivná sračka tvářící se artově. A nejde jen o to, že hlavní hrdinka (resp. antihrdinka) se chová úplně nemožně, ale zejména o to, že celková výstavba filmu absolutně nefunguje (od charakteristiky postav po nenávaznost děje) a pokus o niterní drama ukřivděné mladé dívky hledající sama sebe tak selhal na celé čéře. Ve výsledku jsou Lištičky zmatené "cosi", co se snaží mít nějakou výpovědní hodnotu, která zazní do prázdna a ani závěrečné ("vysvětlující") momenty nezachrání hodinu křečovitého a zmateného "čehosi", co by se rádo tvářilo jako solidní (a hluboký) film.
Dostaň ho tam (2010)
what the hell was that?
Ženy v pokušení (2010)
Konečně něco, na co jsem vytáhla do kina maminku i s babičkou (i když to vypadá, že v tomhle světě o ně stojí už jen ta pojišťovna).
Tři do páru (2004)
První část snímku, tedy vzpomínky na retro rodinu a sblížení s nejlepším přítelem a jeho maminkou, byla skvělá, ale jakmile Bobby "vyspěl" a odhodlal se odjet do velkoměsta za svým kamarádem, na jehož rodičích nemohl nadále viset, stával se z něj postupně docela nudný patron, ani božská Clare ho nezachránila. Škoda Cunninghama, který umí vyprávět mnohem lépe než Mayer.
Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem (TV film) (1995)
Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem provádí diváky zejména těmi filmovými výtvory, které nějak poznamenaly jeho samotného. Na poli čtyř hodin ukazuje svou vášeň pro film (první knihou, která ho jako malého ucvhátila, byla Obrazová historie filmu, Deems Taylor) a díla, která ovlivnila nejen jeho tvorbu, ale světovou kinematografii celkově.
Černý Petr (1963)
Debut Miloše Formana a hned tak BRAVURNÍ. Černého Petra považuji za jeho nejlepší výplod, bez debat. Kousavá podívaná na českou společnost plná absurdních situací zachycených skvělou kamerou. Prostě skvost, jeden z nejepších českých filmů všech dob. // PS: Docela by mě zajímalo, co by na Petra a Pavlu řekl Jarmusch.
Letec (2004)
Herecký koncert Leonarda DiCapria. Nic víc jsem tam nenašla.
Kdo je tady ředitel? (2006)
Dostali to, co chtěli a co si zasloužili.