charlosina

Roztodivný snímek, který má opravdu výrazně stylizovanou a působivou atmosféru a perfektní herecké obsazení. Oba představitelé ohně a vzduchu jsou dokonalí. // Låt den rätte komma in je takovou upírskou romancí o dvou dvanáctiletých outisederech, resp. krvavou pohádkou oplývající realistickým nádechem.

Přinejmenším zajímavé. Dobrý námět, dobré prostředí, dobrý obraz. Niterní monology zpočátku výborné, později trochu "zvláštní". Ovšem herecky příliš křečovité (Kuba Jurásek má však velmi příjemný hlas).

Je (nejen v Německu) v dnešní době ještě možná diktatura? Je. Copak si někdo myslel opak? Copak někdo zapomněl na to, jak jsou lidé manipulativní? Copak někdo pochyboval o tom, že lidem chutná moc? Že rádi poslouchají o své výjimenosti, jedinečnosti, síle? Možná ano. A tak je dobře, že vznikl tento snímek Dennise Gansela. Zpočátku plyne vlna pomaleji, ale zajímavě se odráží od názorů studentů, aby ve finále vygradovala ve zhoubný (nicméně očekávaný) příboj. I když snímku chybí toužebná gradace, místy uvěřitelnost a celkově je docela plochý co se týče emocí zúčastněných a naratologie, první část filmu je opravdu utahaná a té závěrečné zase není věnováno dost prostoru, tak i přesto výpovědní hodnota Die Welle by neměla zůstat opomenuta. 3 a půl*.

Zfilmovat "nezfilmovatelné" je vždycky výzva. Vít Pancíř do toho šel a vůbec se nebál. Já se jeho výplodu bála - zbytečně. Sestra je poetická, odvážná, originální, hudební. Obdivuju Jáchyma, miluju Psí vojáky, mám slabinu pro expterimentální tvorbu. Sestra mě okouzlila a taky trochu pobouřila. Ojedinělým, neotřelým způsobem.

Fascinující časosběrný dokument Heleny Třeštíkové a jejího "objektu" Reného Splášila, který většinu svého života trávil v nápravných ústavech a přece se "nenapravil". Velmi působivé ztvárnění příběhu, kdy na pozadí neustále se měnících (nejen) politických událostech pozorujeme "neměnného" Reného.

Po pětadvaceti letech se všichni změnili... z veselé party, která chtěla uznání a svobodu, se stala skupina depresivních smolařů. Smutné, opravdu smutné... některé scény až k pláči (i když jsem se asi měla smát), ale... pro tu nostalgii, snahu Viktora Tauše (který se i ve svém druhém filmu snaží propojit fiktivní svět herců s realitou) a Suchánka, který mě bavil nejvíce, to vidím na průměrný český film.

Tak nějak mám dojem, že tady o ty děti vůbec nešlo.

"Dospělácký" film s příjemnou atmosférou plynoucí v realistickém ovzduší s výbornými herci. Paráda. Takovéhle niterní sondy do svědomí mám ráda. Ted Demme lidským způsobem nastavil zrcadlo a jeho odraz nezevšedněl ani po letech.

Literární dílo Thomase Manna patří mezi ty nejpůsobivější niterní zpovědi, které jsem kdy četla. Adaptace Luchina Viscontiho rovněž.

Představte si, že máte rodinu, práci, zázemí, jistotu. Váš syn má náhlé zdravotní komplikace a vy se mu snažíte pomoct. Místo toho se však v nemocnici dovídáte, že zřejmě nejste jeho otcem... A co teď? Jak naložit s tak bolestivým zjištěním? Urazit se, odejít, přehodnotit priority, překonat to? Každý si asi řekne: no a co, že není biologickým otcem, vždyť ho celý život vychovával, staral se o něj, viděl se v něm... je to přece táta! Ale stejně tam vzadu kouše poraněné ego, zraněná duše, dotčené Já. A i když víte, že dítě za to nemůže, musíte bojovat sám se sebou... Blóðbönd zachycuje příběh muže, kterému se náhle zbortí jeho iluze... sám neví, jak se s tím vypořádat, hledá útěchu (nebo útěk?) a bloumá (nebo se ztrácí?) v tom, čemu se říká život. Nevyzpytatelný, neplánovaný, neustále překvapující život. Naráží do osudu a pohlíží do svého odrazu. Islandský snímek pluje pomalu, zato ale hluboce. Uvěřitelné, syrové, drásající.