honeysuckle

Sérii „Sechs auf einen Streich“ začínají pomalu docházet pohádky (tato je spíše jen inspirovaná málo známou pohádkou bratří Grimmů „Husopaska u studny“), herci (krále hraje Johann von Bülow, který už hrál v Honzíčkovi a Grétičce) a bohužel i kvalita. Králi a královně se před lety ztratil jejich malý syn Nepomuk (ano, fakt), následník trůnu, a přišlo jim proto logické zakázat pod pohrůžkou přísných trestů smích v celé zemi. Poddaní jsou po letech jen krůček od otevřené rebélie a nařízení se vzpírá i princezna Polly, jejímž údělem je, jak sama říká, rozesmívat lidi. Poté, co na tryznu za bratra přinese prdící polštářek (ano, fakt) a davem se jako lavina přežene osvobozující smích, je za tento přečin vykázána z hradu. K sobě ji vezme tajemná husopaska žijící v lese, ke které se řízením osudu dostanou i dva mladí muži a vy smíte hádat, který z nich je ztracený princ. Když se tento rozhodne dál neutíkat před zodpovědností a vrátí se na zámek, vše se jako zázrakem vyřeší. Tento odklon od postavy princezny, o které ta pohádka má vlastně být, mě hodně mrzí. Tvůrci si s příběhem mohli pohrát, nechat princeznu, aby si naklonila prostý lid a postarala se o převrat, nebo aby se sama vydala hledat bratra, ale její role je osekaná jen na to šíření dobré nálady. Chraň bůh,  Mina Christ v roli princezny dělá co může a spolehlivě prozáří každou svoji scénu, ale co je to platné, když jí scénář nedovolí, aby nějak zásadněji posunula děj? I romantická linka mezi ní a jedním z vesničanů je jen naznačena, přitom romance princezny v přestrojení je obvykle spolehlivou pohádkovou ingrediencí. Ani nechci rozebírat to, že si tvůrci mohli líp vyhrát s castingem, princezna a princ (Jascha Baum) si nejsou moc podobní a nejsou podobní ani svým rodičům, což je ve filmu se ztraceným dítětem bez jasného poznávacího znamení docela problém. Dvě hvězdičky za Minu Christ a za Leslie Malton (husopaska/čarodějka), víc dát nemůžu.

Ze tří pohádek režiséra Ngo The Chau, které jsem zatím viděla (Sněhurka, Unesená princezna a tato) mi jeho variace na žabího krále připadala nejslabší. Pořád je to nadprůměrně dobře odvedená tvůrčí práce, kterou kdybychom uvedli na ČT1 s českými herci na Štědrý večer, tak diváctvo vrní blahem (i když, možná by mnohým nebyly po chuti ty fantasy prvky, těžko říct). Ale jakoby tomu něco chybělo, příběh docela pěkně plynul, gradoval a gradoval a najednou se to všechno vyřešilo téměř deus ex machina zásahem, bez většího přispění až příliš početného ansámblu postav. K tomu dobrému: jedná se o fantasy film vycházející z pohádky bratří Grimmů „Žabí král, aneb Železný Jindřich“. Stejně jako v několika dalších filmových verzích je nejmladší princezna držena zkrátka ochranitelským otcem, zlatá koule je dědictvím po mrtvé mamince a princezna ráda utíká do přírody. Přidána je linka dvou bratrů Gaie a Tea, kteří by se rádi živili jako sňatkoví podvodníci a za věno oklamané nevěsty si koupili chatu, bohužel jim ty podfuky zatím moc nevychází a makat se jim nechce. Nevyjde jim to ani tentokrát, protože Gai se zamiluje do mladší z princezen, Matildy, a po nepovedeném pokusu o krádež zlaté koule jejich intriky vyjdou najevo a jsou vypovězeni do začarovaného lesa. Proč ne, to je fajn zvrat. Gai je pak nepovedeným kouzlem víly Fingerhut proměnen v žábu a ke zlomení kletby musí dostat polibek z pravé lásky, aniž by prozradil, kým je. Šťastnými náhodami se dostane zpátky k Matildě, ale cesta ke šťastnému konci bude ještě trnitá (*spoiler* film překvapí odkazem i na zlomení kletby hozením žáby o stěnu z původní pohádky). Hezká výprava, hezcí herci, dobrá chemie mezi ústřední zamilovanou dvojicí. Obecně vzato moc postav, ale přišlo mi třeba fajn, že princezny jsou nevlastní sestry, ale mají se evidentně rády. Nevím, jak dlouho bude pana režiséra bavit točit tyhle fantasy pohádky, ale jestli jim ještě pár spáchá v obdobné kvalitě, budu jedině ráda.

Pro mě osobně se jedná o nejlepší hranou adaptaci Sněhurky za dlouhá léta. Jistě, nebyl by to režísér Ngo The Chau kdyby otřepaný námět nespojil s fantasy prvky, ale činí tak s citem, změny mají svůj význam a koneckonců, viděli jsme je v jiných obdobách i v jiných adaptacích (např. královna se zbavila Sněhurčina otce nejen v tomto filmu, ale i v Mirror Mirror, či v Zimní pohádce). Jinými motivy pak film navazuje na Rážovu verzi z roku 1992, i zde pravdomluvné zrcadlo vytvořili trpaslíci, z nichž jeden byl královnou okouzlen a následně zklamán. Líbilo se mi, že Sněhurka (půvabná Tijan Marei) dostala svůj prostor a nebyla jen krásnou bezduchou trofejí, protože v mnoha adaptacích je příběh této titulní postavy přehlušen královnou a jejími intrikami. Tady měla Sněhurka svůj charakter, svoje zájmy (kovařinu) i vývoj. Z trpaslíků měli víc replik jen dva, ostatní byli jen do počtu, ale to není nic překvapivého, od Disneyho Sněhurky z roku 1937 jsem snad neviděla verzi, ve které by většina trpaslíků nebyla navzájem zaměnitelná. Pozitivně kvituji i úlohu prince Kiliana (Ludwig Simon), který se nevydává Sněhurku hledat hned, ale místo toho moudře vyčkává v blízkosti královny, sbírá informace a v pravou chvíli se do věci vloží. I romantická linka mezi ním a Sněhurkou byla milá a uvěřitelná. Spíše vtipné mi přišlo nakombinování kostýmů různých stylů a ér; od stylizovaného středověku po devatenácté století. I když důvodem byl zřejmě malý rozpočet, výsledný dojem podtrhuje rozmanitost kouzelné říše, ve které se pohádka odehrává. Za mě velice povedený film, na který se v budoucnu určitě ještě mnohokrát ráda podívám.

Pojetí Krakonoše mi přišlo vzhledem k mytologickému a hlavně televiznímu kánonu v pořádku. Krakonoše, který žárlivě střeží hory a jejich poklady, trestá i odměňuje lidi podle zásluh, ale není zcela povznesen nad občasnou malichernost či touhu po lidské lásce, jsme viděli v různých adaptacích již několikrát. Nabízí se srovnání se zpovykaným mladým Krakonošem v podání Ivana Luťanského z pohádky Co poudala bába Futéř (1983)  (kde se mimochodem dívka z vesnice, kterou si chtěl odvést k sobě, také jmenovala Lidka) či s krutým i lidským duchem hor z nedávného německého počinu Krakonošův poklad (2017). David Švehlík je na můj vkus možná až moc chladný Krakonoš a herecky na typově podobného Sabina Tambreau z Krakonošova pokladu nemá, ale zadání splnil. Zápletka je předvídatelná, ale funkční; potěšila mě role Onřeje Sokola, který, ač stále má tendenci přehrávat, tu alespoň měl v příběhu své místo, a Jakuba Prachaře, kterého jsme se rychle zbavili a do příběhu už nezasáhl. Ani chamtivé komtese se scénář nevěnoval víc, než by bylo divácky snesitelné. Mladá dvojice mě neurazila, ale oba byli nemastní neslaní, chyběla jim jiskra a zamilovanost jsem jim příliš nevěřila. Na druhou stranu, mají ode mě body za iniciativní jednání, to je poslední roky v českých pohádkách vzácné, aby hrdinové jednali sami bez větší pomoci ostatních postav, šťastných náhod nebo kouzelných předmětů. První polovina byla slabší, v druhé se to rozjelo. Kostýmy inspirované polovinou 19. století byly slušné, o hudbě nevím, že by tam nějaká byla... Krakonošovo tajemství je fajn pohádka – nebo adaptace mýtu, chcete-li – ale nezanechala ve mně hlubší dojem. Třeba zmíněný německý Krakonošův poklad byl působivější, a to nejen proto, že měl viditelně vyšší rozpočet. Proto dávám tři hvězdy, které chápu jako lepší průměr, a jsem ochotná to v budoucnu ještě přehodnotit.

Následující komentář obsahuje spoilery, vulgarismy a příliš dlouhá souvětí. Přiznávám, nečekala jsem vánoční zázrak, ale netušila jsem, že to bude až takhle debilní. Královna Kubařová si písní stěžuje na smůlu, i když by ji spíš měl trápit nedostatek vlastního intelektu. Protože jít se o kralování radit se včelí královnou, místo toho, aby oslovila panovnickou dvojici svého věku, která bydlí jen o pár kiláků vedle a taky se učí vládnout, je kravina (fungovaly tam vůbec nějaké diplomatické/obchodní vztahy? jaktože se neznali...?). Stejně hloupé je skočit na lep dvěma slizkým bezdomovcům a nastěhovat si je k sobě, aby se nemusela trápit vládnutím. Asi nemusím psát, že za celou pohádku tato postava neprojeví jakoukoliv ambici se cokoliv o vládnutí naučit, nebo nedejbože porozumět svému lidu, protože alfou a omegou jejího charakteru je absence „pořádného chlapa“ v posteli. Postavu Tomáše Kluse vrátili autoři někam na začátek prvního dílu. Ani po deseti letech totiž neumí vládnout a z nějakého důvodu jde po vzoru Rosebuda IV. rozpouštět armádu a pak nemá nikoho, kdo by pomáhal při přírodních katastrofách (fungovali v království aspoň hasiči?) – jak na to vůbec přišel a proč se s nikým neporadil (se svým "adoptivním otcem" Fritem nemá snad ani žádnou scénu...)?  Fritova postava je spíše cameem Petra Štěpánka, to asi aby nemuseli vysvětlovat absenci Hedviky v podání Vilmy Cibulkové. Slepičářka Libuše chybí též, zmíněni nejsou ani rodiče Kluse (Kostková, Čenský), zmizela i řada dalších figurek z prvního dílu (Zounar, Zavřel, Sobota, Janěková...). To jen info pro fanoušky prvního dílu. Postavy Kamily Janovičové a Valentýnky Bečkové jsou absolutně nevyužité, třebaže se nabízel holčičí team-up s Kubařovou, nečekejte na něj, budete zklamáni. Vetchý s Kubařovou jsou dobří herci, ale popravdě jsem čekala motiv, že Karabovi bude připadat Jůliina nešikovnost (smůla) roztomilá, protože je rád za hrdinu a katastrof se nebojí, nebo že v jeho přítomnosti se Kubařové všechno podaří, protože narazila na toho pravého....ale to by na tvůrce bylo až moc logické. Jejich romantická linka je absolutně nefunkční. Ta zápletka s „pastí“ na Karabu a s falešnými kouzelnými hrnci byla úplně mimo. Proč potřebovali zlí rádcové Karabu komplikovaně očernit před Kubařovou, když stejně v jejím království udělali vojenský puč a dali ji i s Karabou zatknout? To ho tam mohli nalákat a zavřít i bez podvodu s hrnci...? Proč tam Karaba lezl sám a nechal se zatknout...? Proč táhne Klus zachraňovat tchána společně s prostým lidem – co kdyby se někomu něco stalo, nemůže přece rolníky brát jako armádu v záloze....?  Stručně řečeno: nic nedává smysl, všichni se chovají jako kreténi, písničky jsou hrozné a Valentýnka Bečková to nezachrání. Bohužel. Šťastný ten, kdo si tuhle perlu na Štědrý večer odpustil.

Romantická zápletka je osvědčené klišé o ženě v krizi, která nový impulz nachází daleko ve Skotsku, v líhni svých předků. Spontánně se tam rozhodne koupit starý nevýdělečný hrad, což se nelíbí hradnímu pánovi, který se ji odtamtud snaží vystrnadit. Během chystání vánočních oslav k sobě (nečekaně!) nacházejí cestu a...a to je vlastně všechno. Není tu žádná velká krize (jen takové zaškobrtnutí), žádné velké trapasy, ani melodramatické projevy. Film tak splňuje parametry vyloženě antistresového vánočního filmu: je tu milá komunita místních lidí z podhradí, hezký hrad v obležení vánočních světýlek (nechci vidět ty účty za elektřinu) a nadprůměrně roztomilý pes. Nad neškodný až líbivý průměr film povyšují výkony a vzájemná chemie ústředních herců: Cary Elwes drze zapomněl od dob Princezny nevěsty stárnout (i když jeho předstíraný skotský přízvuk působí nechtěně parodicky) a Brooke Shields je stále půvabná a snadno uvěříme, že pro ni osamělý vévoda ztratil hlavu. Pár scén mě upřímně rozesmálo a během montáže romantických momentů v zasněžené krajině jsem nechtěla zalízat pod stůl, což je vždycky plus. Pokud vás nebere ani Cary Elwes, ani Brooke Shields, snadno najdete v ohromné změti vánočních filmů lepší kousky a tenhle netflixovský nízkorozpočťák si můžete odpustit. Já je ráda mám, proto nadhodnocuji a film si možná ještě někdy pustím jako solidní oddechovku. A cameo Drew Barrymore potěšilo.

Uf, kde začít? Hlavní hrdince (Emma Roberts) pijí krev její matka, sestra a nová švagrová, které jí neustále připomínají, že být sama po třicítce je VELKÝ ŠPATNÝ. Za odstrašující příklad je jí dávána její 40+ teta (Kristin Chenoweth), která si užívá jeden krátkodobý milostný vztah za druhým, což je podle ostatních postav UBOHÉ. Tak si hrdinka najde parťáka (Luke Bracey) na svátky; kupodivu ani nepředstírají, že by k sobě něco cítili, jen si prostě na oslavách „kryjou záda“. (Co čert nechtěl, zamilují se do sebe a hrdinka neví, co s tím.) Blbý na tom je, že hrdinka pak po rozhovoru se svou (skrytě nešťastnou) tetou pochopí, že se vlastně jen bála vlastních citů a kdesi cosi a nakonec z toho vyjde, že si za všechno může sama a že necitlivé řeči a dohazování ze strany jejích příbuzných bylo vlastně v pořádku. Tak se jde ze svých citů vyznat do mikrofonu v obchoďáku, protože bez trapného a velice veřejného proslovu se americká romantická komedie zřejmě neobejde. Abych byla spravedlivá, svoje momenty to má, hlavní herci jsou fajn a Kristin Chenoweth miluju. Ale z té základní premisy se dalo vytřískat mnohem víc a to, že hrdinčina matka nedostala přes svou nevymáchanou pusu, mi přišlo vyloženě nefér.

Romantická komedie, která bohužel nenabízí nic, co by nám už lépe nedodaly její předchůdci (viz např. „Návrh“, pokud chcete motiv falešné snoubenky, nebo „Láska přes internet“, pokud vás bere romance přes dopisování). Vlastně něco přece: je tu sympatická a nezvyklá ústřední dvojice (Nina Dobrev a Jimmy O. Yang) a docela vtipné popkulturní narážky. Bohužel pro mě, jediný moment, kdy jsem cítila chemii mezi hlavními hrdiny bylo během jejich skvěle zazpívané variace na „Baby, It's Cold Outside“. KDYBY to aspoň zůstalo komorní a milé jako na začátku, KDYBY se to obešlo bez neuvěřitelných trapasů (hrdinčina alergie na kiwi, zbytek si domyslete), KDYBY hrdinova rodina byla rozumější a nepořádala překvápko oslavy pro svého asociálního syna a holku, kterou sotva znají, KDYBY se to aspoň obešlo bez veřejných citových výlevů... Takhle se to mezi moje vánoční tutovky nezařadí, ale pro pořádek, s hlavní hrdinkou souhlasím: Smrtonosná past samozřejmě JE nejlepší vánoční film.

Pohádka s tak jednoduchým dějem, že by se s ním nevystačila ani nedělní „hodinovka“, natož pak film s devadesátiminutovou stopáží. Vnitřní logika popírá samu sebe: léčivá voda se měla ze světa ztratit, když se jí „zmocní“ někdo sobecký a zlý – v tomto případě stačilo, aby taková osoba na chvilku držela bandasku s trochou oné vody. Takže všichni ti nemocní, kteří po léta přicházeli ke studni a pili léčivou vodu z pohárů, byli dobří? Nebo jim dal král předtím vyplnit psychotesty a prolustroval jejich trestní rejstříky? Paní vod řekla, že se od nich nikdo nemůže odejít zpátky do světa lidí (podle vzoru „co voda schvátí, víc už nenavrátí“). Dokonce princezně bez ptaní vzala paměť, aby jí usnadnila život pod hladinou. Ale když si pro princeznu přišel Jakub, paní vod je po chvilce přemlouvání pustila na svět i s léčivou vodou. Takže princeznu mohla pustit už dávno, když to záviselo jen na ní? Oba mladí spolu mají asi tak tři scény. Viděli se poprvé jako děti, pak deset let nic (i když Jakub na princeznu „myslel každý den“), protože Jakub coural po světě, pak spolu jednou tančili a máme uvěřit, že je tam nějaký hlubší cit. Proč spolu rovnou nevyrůstali – ano, láska princezny a „kluka od vedle“ je už pohádkové klišé – ale děj by to nezměnilo a jejich pouto by bylo uvěřitelnější. V zámku mají všichni o kolečko méně a bezpečnost zajišťují všeho všudy dva polodementní strážní. Všechny postavy kromě zlodušky jsou pasivní. Mladá dvojice (Darija Pavlovičová a Jakub Spišák) je nesmírně sympatická – a to i herecky – ale k čemu to, když se za celou pohádku dopouští vlastní iniciativy minimálně? Kánon velí, aby si hrdina své štěstí zasloužil, ale Jakub šel princeznu zachraňovat až po 70 minutách stopáže a v zásadě jen udělal oči na Lindu Rybovou, aby je pustila na svět a bylo vymalováno.... Ještě si dovolím podotknout, že kostýmy byly stylově/dobově nejednotné a princezně vybrali velice nelichotivé šaty, to si taková hezká holka nezasloužila. Ale hlavně mě to celé vůbec nebavilo. Je mi líto, ale tady nemám, zač hvězdičkovat.

Pokud jste jako já vyrůstali v 90. letech na fantasy pohádkách italského režiséra Lamberta Bavy (Princezna Fantaghiro, Dračí prsten...), tak vám bude styl pohádky Tisíc a jedna noc povědomý, včetně dvoudílného formátu. Bohužel pro aspirujícího režiséra Marca Pontecorva a jeho spolupracovníky, vstoupili jsme do 21. století a s boomem fantasy filmů, který nastal po úspěchu sérií HP a LotR, jsou naše očekávání pochopitelně vyšší. Asi nemám zásadní problém s tím, že se tvůrci výrazně odchýlili od zdrojového materiálu a postavy Aladina a jeho princezny sloučili s postavami krále a Šahrazád. Odpustím i do očí bijící vykrádačku některých scén z Disneyho Aladina (1992), včetně použití stejných jmen postav (zloduch jménem Jafar, Jasmína...) či přítomnosti mluvícího papouška. Pokrčením rameny přecházím i vizuální mišmaš – beru to tak, že je to pohádka, nikoliv historická rekonstrukce, a popravdě se mi kostýmy docela líbily. Kde ovšem nedokážu slevit je scénář, a ten se v tomto případě moc nevyvedl. Děj je rozvleklý – na obrazovce se většinou nic neděje, naopak klíčové finále je zdrcnuto do patnácti minut. Absolutně zde postrádám onu tapisérii drobných dobrodružství, kterou bych od filmu nesoucího název Tisíc a jedna noc očekávala. Tu a tam se objeví nějaký známý motiv (banda loupežníků, džin), ale většinou se tam jen bezobsažně žvaní a minuty plynou. Zejména Aladin je pak pouze pasivním účastníkem, kterého kupředu posouvají vnější okolnosti, a vlastní iniciativy se dopouští minimálně. Princezna je na tom o něco lépe, jejím nejslabším momentem je chvíle, kdy Aladina chladně odmítne, neboť jí lhal o svém původu. Její jednání totiž není ani uspokojivě obhájeno (např. obavami, že si s ní Aladin jen pohrává), ani se za něj neomluví. Na druhou stranu, z ústřední dvojice je to právě princezna Šahrazád, ztvárněná půvabnou Vanessou Hessler, komu fandím a komu věřím projevené emoce. Tím se dostávám asi k nejslabšímu článku celé produkce, kterým je Marco Bocci coby Aladin. Ten ve svých pětatřiceti letech působí v roli slavného snílka poněkud přestárle, což je ještě umocněno kontrastem mezi ním a o jedenáct let mladší Vanessou. Marco bohužel postrádá i charisma a při natáčení mu asi měli ukazovat papírky s emoticony, protože se vytrvale držel výrazu „bezduchá tupost“. Je to škoda, kdyby obsadili nějakého mladého sympaťáka, mohli tu romantickou linku prodat daleko lépe. Takhle působí chemie mezi ústřední dvojicí poněkud jednostranně. Co osobně hodnotím velice pozitivně je přepracování rámcového příběhu Šahrazádina vyprávění. Tady Šahrazád k vládci přichází dobrovolně, ač ví, že jí hrozí smrt, a depresivnímu muži začne vyprávět společně prožité útrapy, aby mu navrátila paměť a zlomilo kouzlo, které ho svazuje. To považuji za dobrou inovaci a zároveň chytré oproštění se od problematického motivu poprav minulých králových manželek. Jako adaptace světoznámé pohádkové sbírky tento film neobstojí a vzhledem k sexuálnímu náboji nekterých scén asi nebude úplně nejvhodnější pro děti. Ale pokud se chcete vrátit v čase a připomenout si kýčovitou atmosféru italských fantasy pohádek, právě jste našli svůj catnip.