Profil
Hodnocení (1352)
Komentáře (102)
Oblíbené filmy
Oblíbení režiséři
Oblíbení herci
Oblíbené herečky
Oblíbené seriály
|
Moje komentáře |
 Sametová extáze (1998) 
|
22.09.2006 |
| |
Ano, glam-rock. Ano, inspirace skutečnými postavami. Ale pozor! Ať zase nějaký pitomeček nepřehlédne varování na začátku filmu, že vše je jen fikce. To jen aby pak nemyslel, že "takhle to bylo". Brian Slade (J.R.Meyers) je inspirován Bowiem. Curt Wild (E.McGregor) je na motivy Iggy Popa. Ale všechno není glam, co se třpytí. Navíc tu ještě nikdo nejmenoval po Bowiem druhou největší postavu glam-rocku, Marca Bolana. Ve filmu jej a jeho kapelu T.Rex ztvárnil skvělý Brian Molko. Navíc, Bolanovi songy ve filmu zazní (narozdíl od Bowieho nebo Popových) - přece jenom, Bolan už je po smrti, práva na písně byla asi levnější. Tak v hlavních postavách je jasno. Zbývá ještě problematická postava Arthura Stuarta (Ch. Bale), o kterém jsem snad na chvíli i zauvažoval, že by mohl představovat Nicka Kenta (legendární hudební kritik). Ne, není to on. Bale má fungovat jako jakýsi katalyzátor příběhu, posouvat ho dál, ale zároveň představovat fanouška, člověka poznamenaného androgynní dobou a blištivým pozlátkem.
Tenhle film, ve snaze zachytit ducha doby, trochu uvízl na mělčině. Ve srovnání s kultovní Quadrophenií (o subkultuře mods) nebo 24 Hour Party People o man(d)chesterské scéně, je Velvet Goldmine jen slabým odvarem. |
|
Quadrophenia (1979)
|
15.08.2006 |
| |
Pokud nemáte ani ponětí o tom, kdo to jsou mods, neznáte hudební a kulturní pozadí, ze kterého snímek vychází a už vůbec netušíte, co se skrývá pod značkou Lambretta nebo Vespa, pak s největší pravděpodobností nedokážete docenit tento film iniciovaný kapelou The Who. Oproti podobně laděnému snímku Rude Boy (spojený pro změnu jinou legendou, The Clash) je mnohem propracovanější a co se týče příběhu i konzistentnější. Mods, mladá subklutura (která se téměř neliší od té kolem dnešní kytarové "britské invaze") tu prezentuje postoje celé jedné generace, která stála rovnýma nohama na zemi a neulítávala na vlně psychedelických fantazíí a nesplnitelných snů idealistických hippies. Existencialismus, chce se říci. Mimo to je film po technické stránce poměrně profesionálně odvedená práce s několika silnými momenty (spontánní rebelie [riot] na nábřeží v Brightonu, mods vs. rockers vs. police). Kdo má kladný vztah k hudební historii druhé půle 20. století, ať si klidně na ulici začně vyřvávat "We are the mods!", je to silně nakažlivé a stále aktuální. Jeden song od The Rakes se jmenuje "Work, work, work (pub, club, sleep)", což shrnuje nejen tenhle film, ale i všechno, ostatní kolem mods a dnešní kytarové indie scény. |
|
Utržený ze řetězu (2005)
|
12.02.2006 |
| |
Přestože Besson zanevřel na režii kvůli špatným kritikám svých posledních filmů, nadále se věnuje produkci a scenáristice. Výsledkem je Danny the Dog. Přestože Besson neseděl na režisérské židli, jeho rukopis vyvěrající ze scénáře je víc než patrný. Jako vždy se věnuje svému stěženími tématu – neschopnosti komunikace s okolím, kdy hlavní hrdina je z nějaké příčiny outsider. Danny vyrostl jako pes, jako mašina na zabíjení. Proto není schopen jiného kontaktu s lidmi, než prostřednictvím agrese. Samozřejmě že přijde zlom a z Dannyho se stane člověk. Jenže právě melodramatická rovina filmu se moc nepovedla, je to taková nakyslá limonáda. Je vidět, že Besson není režisér a celý film se drolí pod nevyváženou taktovkou Louise Leterriera - na jedné straně akční scény a na druhé snaha o hollywoodské drama (s hollywoodskými herci). Jet-li sice odvádí docela slušný výkon, třeba hned v úvodní scéně, ale boje v aréně s novodobými gladiátory jsou spíš směšné. Nezbývá než doufat, že Besson se uvolí zase něco natočit. |
 Laserová mise (1990)
|
14.01.2006 |
| |
Tak popořadě. Herci: Německo-americká produkce sehnala opravdové hvězdy (bez ironie) – Brandon Lee jako typicky lehkovážný a sebevědomí agent Michael Gold – hvězda č. 1, Ernest Borgnine, jeden z těch Peckinpahových dvorních herců (Wild Bunch, Konvoj) jako lehce roztržitý profesor Braun – hvězda č.2. A svým způsobem i Debi Monahanová je hvězda, aspoň co se výstřihu týče.
Příběh samotný: pokud jej mám nějak charakterizovat, tak je to jednoznačně akční špionážní thriller s prvky slapstickové komedie a westernu. Obvyklá dávka nesrovnalostí a logických mezer je na snesitelné úrovni. Ta komediální rovina se to čí jednak kolem „vtipných“ poznámek hlavních hrdinů a jednak kolem dvojice kubánských vojáků, seržantky Roberty a vojína Manuela. Tihle dva jsou zdrojem všech fórků, protože to jsou typické figurky dvou nekňubů (Manuel: „Seržante, ale vy jste ženská!?“ Roberta:„Vždycky jsem byla, ty blbče!“ Manuel: „No tím líp, seňorito“ ). Leeovo hláškaření nemá chybu – těm perlám se budete smát (to pro tu jejich nechtěnou sebeparodii). Padouchové mají něco do sebe – německý dobrodruh a obchodník se zbraněmi Eckhardt je jen figurka, moc se tam neobjevuje, taky na konci hned umře. Kališnikov, důstojník KGB, to je jinej borec. Nejenže je to drsňák, který nechá na konci vyhodit do vzduchu diamantový důl plný otroků bez mrknutí oka, on je to záporňák se vším všudy, co neumírá hned na poprvé. Důstojný soupeř pro Michaela Golda.
Jinak je to už klasika – výbuch, přestřelka na základně, honička v autě, útěk, přestřelka, útěk, schování se v hotelu, sex, pronásledování, honička v autě, cesta pouští, přestřelka před velkým finále, setkání s padouchem, padouch mluví, zabití padoucha, útěk, přestřelka, zabití padoucha (stále není mrtev), přestřelka, zdánlivý konec, zabití padoucha (pořád není mrtev), výbuch, konečné zabití padoucha (už je mrtev), příjezd šéfa, po masakru „vtipně“ odlehčený konec. The End. |
 Mars Needs Women (1967)
|
14.01.2006 |
| |
Z Marsu přichází neustále zpráva: „Mars potřebuje ženy“. Marťané si pro ně tedy letí na Zemi. Místo skafandrů jen potápěčské neoprény s oprýskanou barvou. Nulová akce. Místo laserových zbraní hypnóza a harpuny. Nuda i navzdory lákavému názvu. |
|
Reptilicus (1961) odpad!
|
14.01.2006 |
| |
Dánský monstr film na způsob Godzilly. Je objeven ocas prehistorického zvířete, který se dokáže zregenerovat do celého ještěra. Drak jako vystřižený z germánské mytologie (i s křidýlky). Proti němu je i drak z českých pohádek krvelačná bestie. Fakt. Výtvarníkům asi moc nezaplatili, protože scéna, kdy Reptilicus žere člověka, vypadá jako.pamatujete ty Gilliamovy animace v Monty Python? Tak takhle dobře ne. Proto je to asi jen jediný ještěrem sežraný člověk ve filmu.
Jinak nulová akce a gradace děje. První polovinu filmu se ocas regeneruje, ve zbytku filmu se ho snaží zabít (už ještěra, ne ocas). Přitom film měl patrně k dispozici hodně peněz, neboť neustále operuje s armádou a její technikou, samé výbuchy, na každém rohu dělo nebo tank kdyby se režisér vykašlal na monstrum, co vypadá jak housenka, mohl z toho být slušný válečný film. |
|
Žralok (1987)
|
13.01.2006 |
| |
český distribuční název: Žralok. Hlavní hvězdou tu je béčkař Treat Williams (dokonce si zahrál u Woody Allena – Hollywood Ending). O co vlastně jde – nemůžu si odpustit text distributora: _Ráj se stává peklem – právě na Cancune, klidném místě mexického pobřeží. Zde, u věčně modrého moře, chce David Ziegler začít nový život a zapomenout na minulost. Klidný život však netrvá dlouho. Peklo vypukne, když Davidovi doručí disketu od bratra Jamese, kterou by měl bezpečně ukrýt, protože obsahuje politicky důležité informace. Existuje jenom jedna skrýš – v břichu žraloka. Tím by byla pro Davida celá věc skončena, kdyby se jistá mimořádně zainteresovaná osoba nesnažila tuto disketu získat – a to jakýmkoliv způsobem. Stopy vedou rovnou k Davidovi.čas zúčtování se blíží (Intersonic)_
Tak po pořádku – nejde o disketu, ale CD se záznamem odposlechu. Když pominu německý dabing přebitý brněnským rychlodabingem v čele s Alešem Zbořilem (což je samo o sobě komedie), zůstává příběh, který je natolik triviální a naivní, že by se za něj nemusel stydět ani Tony Jaa. Že je žralok schopen sežrat cokoliv, je známá věc (třeba Čelisti). Ale „bezpečně schovat“ CD do žraločího trávícího traktu je jako schovat to do popelnice v den sběru odpadu. Na nic. Logické mezery v těch nejzákladnějších věcech jsou samozřejmostí – třeba útěk hodný Houdiniho, když James prchá v karavanu, načež když je zastaven na dálnici, už v něm není. Uprchl. Jak a kam na dálnici? Scénář má u mě bod. Tolik kokainu, co je z něj cítit, byste nenašli ani u pozdního Packinpaha. Památná hláška prsaté blondýny: „ty jsi jako policajt? Haha, teplouš.“. David se chystá potápět pro kufřík s diamanty: „Paco, kdybych se nevrátil, udělej mi laskavostkup si nový oblek.“ Ale nic se nevyrovná hospodské rvačce, což má být pravděpodobně variace na Buda Spencera s Terencem Hillem, v kombinaci s groteskami od Chaplina, která skončí usmířením – „Chlapi, už dost. Tequila a pivo na mě pro každého“ – tomu říkám zvládnutí situace. A to finále!!! Honička v jeepech po pobřeží, chytání banditů do pastí ala Indiana Jones, přestřelka, výbuch a finální zápas pod vodou. Ano David musí ještě zabít „jednovokýho“ žraloka. Podmořské scény jsou ale tím nejlepším ve filmu. Vážně jsou dobře udělané. Souboj se žralokem dokonce připomíná býčí zápasy. Italská produkce ve mně vyvolává představu buď komedií s tlustým účetním nebo kýbl krve a střev. A fakt tu dokonce je něco jako gore efekty – film otvírá souboj se žralokem, kde figuruje potápěč a ukousnutá noha (ještě spořádá Davidovu přítelkyni ve zvlášť emocionálně vypjaté scéně).
Takhle možná to vypadá, že tenhle film bych nedoporučil ani nejlepšímu nepříteli, ale opak je pravdou. Tohle je bezva film na večírek, bavil jsem se celých 90 minut. Klidně bych z tohohle filmu nechal udělat kult. Kulty vznikaj kolem špatných filmů.
Pro to ty 3*, jinak je to odpad. |
|
Chouchou - miláček Paříže (2003)
|
05.01.2006 |
| |
Prý nejlepší francouzská komedie roku 2003. neviděl bych to tak růžově (navzdory filmu). Nevadí mi téma, naopak. Nápad natočit příběh o Popelce v gay a trans verzi zní docela odvážně. Chápu všechnu tu snahu v bojích o zlegitimizování a registrované partnerství. Z filmu kouká velké volání po toleranci (když katolický kněz pomáhá transsexuálovi a gayovi v jeho cestě ke svatbě), ale film nefunguje jako takový. Vtipy moc nepobaví, spíš vyznívají trapně. Hlavně chybí nosnější příběh – nejdřív sledujeme Chou Chou po příjezdu do Paříže a netušíme vůbec nic, ani stopa po nějaké zápletce, jen série událostí, které ani pořádně nenavazují. Druhá polovina se zase naopak upne jen na téma milostné zápletky, které je od počátku přáno, takže žádné velké drama, až na tu zbytečnou policejní taškařici na konci. S francouzskými komediemi to jde z kopce, rrrrrr! |
|
Želary (2003)
|
02.01.2006 |
| |
Nemůžu si pomoci, ale tohle vypadá, jako když se Ondřej Trojan zhlédl v Lasse Hallströmovi. Neustále se snaží hrát divákovi na city, ale je to jen rozpačitý sentimentální štěk. Z celého příběhu mohl vytěžit mnohem více, nabízelo se tolik silných scén. To, co na počátku vypadá jako konfrontace mezi tradičním životem v horské komunitě a městskou emancipovanou dívkou, se naprosto vytratí a místo toho sledujeme jen epizodický sled událostí, které často působí nadbytečně (události kolem Lipkovy rodiny). Navíc vše působí značně nedotaženým a nedořečeným dějem – vztah mezi Hanou a Jozou mi přišel nějak moc uspěchaný, nepropracovaný. Spolu s tím mi vadila malá hloubka prokreslení postav. Spíš než jako živoucí lidé vypadali jako specifické typové figurky. No nic, je to spíš jen za 3,5 hvězdy. |
|
Pátek třináctého (1980)
|
01.01.2006 |
| |
Přestože jde pravděpodobně asi o nejznámější sérii slasher hororů, je první díl naprostou ubohou slátaninou, které chybí švih, nápad a bohužel i zábavnost. Teenageři sice začínají umírat už od začátku, ale naprosto neoriginálně (snad až na Kevina Bacona, pravděpodobně nejlepší smrt v tomhle filmu). Samotný prostor letního tábora, o kterém panují historky, že je prokletý, nabízí obrovský potenciál, který ale není vůbec využit. Místo toho teenageři jen přebíhají z chatky do chatky, aby byli zmasakrováni.
Jason Voorhees má status jednoho z nejlepších vyvražďovačů, hned vedle Freddyho Krugera a Mika Myerse. Jenže tady se (téměř) neobjeví. Vše je úplně jinak, pointa si hraje s parafrází na Psycho (dokonce i co se hudebného doprovodu týče), ale to je tak jediné zajímavé na filmu. Další vyhypovaný film, jen velké zklamání. |
|
Děti se vracejí (1996)
|
31.12.2005 |
| |
Box a dospívání. Dva chlapci, kteří vyjdou ze stejného základu, ale končí každý jinak. Nebo stejně? Ve škole problémový žáci, nad kterými visí hrozba vyloučení (jejich maléry tu působí jako typické Kitanovské gagy založené na postavičkách nejrůznějších nekňubů). Jako východisko z nevyrovnané situace volí box. Postupně se jejich role vymění, když Masaru, původně hlavní iniciátor boxerské myšlenky, vzdává sport a vstupuje do místní yakuzy. Shinji vydrží, upne se na trénink a velký zápas, který je před ním. Právě Shinji vypadá celou dobu jako ten „správňák“, co jde tvrdě za svým cílem a dosáhne ho. Nechá se ale strhnout jiným odpadlíkem k popíjení v barech a svůj zápas prohrává, nestačí na něj. Kitano tak ukazuje paralelu mezi oběma osudy a relativnost jakýchkoliv snah o úspěch, když zároveň s prohraným utkáním sledujeme ztrátu důvěry Masara, coby pohlavára yakuzy a jeho propad. Neexistuje pravidlo, že jen tou „správnou“ cestou se dojde k úspěchu. Film je vlastně celý rámován setkáním obou přátel po letech. Vše ostatní je jen vložená retrospektiva. Když se na konci filmu opět příběh vrátí na začátek, objevuje se cosi jako optimistický závěr – Shinji: „Myslíš, že už jsme vyřízení?“ Masaru: „Vždyť jsme ještě ani nezačali.“ |
|
Pink Floyd: The Wall (1982)
|
29.12.2005 |
| |
Pink Floyd je pojem. Buď je berete nebo ne. The Wall nebylo jen přelomovým konceptuálním dvojalbem, ale stalo se i celovečerním filmově-hudebním počinem. Celé album je tu převedeno do obrazů vytvářejících zvláštní směsici existenciálních pocitů a generační výpovědi v jednom. Pink Floyd tu nastolují jednoznačné odsouzení toho, co se jim nelíbí na soudobé společnosti - odsouzení války a pochybné ideologie jakéhokoliv druhu nalevo či napravo (zvlášť působivě podané prostřednictvím animovaných pasáží, jejichž autorem je známý karikaturista Gerald Scarfe), dále pak školství jako výrobna unifikované pracovní síly (doslova mlýnek na děti), poukázání na zhoubnou závislost na televizní popkultuře, a nebo prostě jen zobrazení krize umělecké a životní. Stejně mi to přijde jako když Roger Waters přišel s křížkem po funuse. Na těchhle pocitech stojí už punk a to je pár let dřív. Navíc je vše tak nějak přímočaře pojaté a moc se to k hudební složce ani nehodí. Intoušská póza pozérských 80´.
Jak už jsem naznačil, film není jen hraný, ale kombinuje v sobě i animované pasáže, často velmi kritických, až šokujících. Často reagují na rytmus hudby (květinky). S hudební látkou vůbec film experimentuje velmi výrazným způsobem. Hudba přebírá roli vypravěče, dokonce i samotný příběh je odsunut do pozadí a vyprávěn pomocí textů písní. Vůbec celý film často působí jen jako jeden dlouhý videoklip, z něhož si pomocí textů extrahujeme celý příběh. To je možná problém, protože na tak dlouhý klip se po chvíli nedá moc koukat, začíná totiž nudit. |
|
Boxer a smrť (1962)
|
28.12.2005 |
| |
Neuvěřitelně silné drama o odvaze být se za pravdu i za cenu ztráty vlastního života. Boxer Komínek si v táboře smrti získá jisté postavení jen díky tomu, že je „boxovacím pytlem“ pro velitele tábora. Ten si ho hýčká jako svého soupeře, nad kterým má převahu a jistotu, že vždy vyhraje. Komínek díky tomuto „milosrdenství“ stojí uprostřed rozpolceného světa – na jedné straně ho jeho spoluvězni nenávidí a vidí v něm špicla a kolaboranta, protože je mu mnoho prominuto; na druhé straně zase stojí obávaná nacistická moc. Když se nakonec ve velkém zápasu na deset kol rozhodne Komínek poslat jasně slabšího soupeře k zemi, sice se mu to nepodaří, ale ukazuje se, že důstojníkovy řeči o sportovním fair play neznamenají nic, protože jednoduše nestrpí porážku od „heftlinga“.
Poměrně pozapomenutý představitel Nové vlny na Slovensku, Peter Solán, tu výborně pracuje s motivy člověka v mezní situaci, kdy každé jeho rozhodnutí může mít fatální následky. Stejně tak jsou do filmu nenásilně zakomponovány připomínky holocaust, které tvoří ještě dusivější atmosféru snímku. Ve srovnání s jinými filmy s podobným zaměřením (např. Vítězství) je tohle patrně to nejpůsobivější, co jsem kdy viděl. |
|
|
