Vančura

K zalknutí nudné, nechápu ty nekriticky nadšené ohlasy. Režisérka si léčí nějaká stará bebíčka a my se na to musíme koukat, děs!

Hodně letitá komedie, z které je doba vzniku silně znát, a nejsem si jistý, jestli to má ještě šanci oslovit současné publikum - osobně jsem se u toho docela nudil. První půlka, v níž film člověka znejisťuje, zda je postava ztvárněná Hlaváčovou skutečně čert či nikoli, mi osobně přišla filmařsky zajímavější, na druhou stranu teprve v druhé půli, kdy filmový pár opustí Prahu a vydá se na cestu, to začne být konečně trochu vtipné (přesto ne zas až tak vtipné, jako pozdější Bílá paní nebo Světáci, v nichž Podskalský dosáhl svého tvůrčího vrcholu). Osobně mi navíc přijde, že hlavním zdrojem odvěké popularity tohoto filmu (pro mě trochu nepochopitelné) je herecké obsazení, protože mladinká Hlaváčová je zde skutečně okouzlující, byť ten 20letý věkový rozdíl mezi ní a Horníčkem mi přijde nevkusný, stejně jako její uhánění Fausta k svatebnímu oltáři. Diváctvo důchodového věku si jistě na svou srdcovku sahat nenechá, ale osobně mi ten film vlastně přijde docela prostoduchý a přeceňovaný.

Kvůli mému zvyku nezjišťovat si o filmech nic předem jsem tentokrát krutě narazil - naivně jsem totiž předpokládal, že když se mi líbily Asterovy dva předchozí filmy, bude i ten třetí pecka. Když jsem to asi po 15 minutách zastavil, protože se mi to moc nezdálo, abych se podíval, kolik ještě zbývá do konce, vyděsilo mě zjištění, že to má 3 (!) hodiny. Nakonec jsem teda vydržel až do konce, ale nebavilo mě to, a celou dobu jsem si říkal, že se Aster musel zbláznit, protože jinak si nelze vysvětlit, že se zde TAK MOC utrhnul ze řetězu a dělá si naprosto co chce - chápu, anotace od Aerofilms to vydává za klad snímku a najde se dost lidí, kterým se to trefí do vkusu, já to naopak považuju za projev tvůrčí arogance a odtrženosti od reality, kdy bylo Asterovi podle mě u prdele, jak ten film lidi přijmou, protože si to točil pro sebe. Vědět tohle předem, obloukem bych se tomu vyhnul.

První dvě hodiny mi přišly jakž takž ucházející a krásná scéna s testovacím výbuchem v Los Alamos mě konečně přesvědčila, že stálo za to se kvůli tomu táhnout do kina. Jenže místo toho, aby zde film v nejlepším skončil, to pokračuje ještě další hodinu, během které jsem z toho byl čím dál víc otrávený, a začaly mě už iritovat věci, které jsem zpočátku smířeně toleroval - na mysli mám nejen pro mě nepochopitelné střídání barevného formátu s černobílým a často nepříjemně hlasitý soundtrack, ale především absurdní zahlcenost děje postavami, v jejichž jménech a motivacích jsem se dokonale ztratil (podobný dojem jsem měl před časem z téměř 500 stránkového komiksu Bomba, který rovněž popisuje historii Projektu Manhattan). V kombinaci s tou šílenou 3 hodinovou stopáží to u mě vedlo k upevnění názoru, že životopisné filmy jsou nejnudnější žánr a Nolan je otravně přeceňovaný režisér, jehož filmy mě už dlouho nebaví.

Nic jsem od toho nečekal, ale že to bude tak strašně nudné, mě vzhledem k atraktivnímu námětu i lokacím fakt překvapilo. Nejenže je to dějově dokonale předvídatelné, ale dialogy jsou tak strašně, že to nemá ani cenu komentovat. Minimálně na české poměry to mohla být slušná komedie, ale to by to nesměl točit Havlík...

Strašně jsem se na to těšil - abych byl o to víc zklamaný. Tu černobílou kameru, která mě veskrze jen otravovala a přišla zbytečná, bych ještě přešel, ale nedokážu prostě pochopit, proč je to celé tak nesnesitelně nudné a banální. Až na pár lepších momentů (jako např. telefonát lékaře s pozůstalým po mrtvém na Covid-19) ten dokument nepřišel absolutně s ničím, co by člověk sám nezažil nebo ještě neměl v živé paměti (nelze se ubránit dojmu, že od těch událostí uplynulo zatím málo času, abychom od nich měli dostatečný odstup), a tak mě všechny ty dlouhé záběry na prázdný Staromák nebo Karlův most v čase lockdownu jen k smrti nudily, protože tímhle jsme přece žili před 3 lety, a to tak dlouho a intenzivně, že připomínat si to mě dnes vlastně už jen obtěžuje. Celkem zábavné je sledovat tu bláznivou Peterkovou nebo poslouchat názory Vachka, který už měl smrt na jazyku, ale jinak jsem zde skutečně postrádal nějakou přidanou informační hodnotu, abych si z toho odnesl něco víc, co jsem dosud neznal nebo co by mi nějak otevřelo oči. Naopak jsem se spíš utvrdil v tom, že v r. 2023 mi téma covidu přijde jaké strašné passé a nikoho to podle mě už nezajímá.

Výtečný dokument, který mi jen potvrdil dojem, že Rusko je ještě víc v prdeli než jsem si myslel (a naopak že se my nemáme tak špatně, jak si občas myslíme). Zpočátku mě to moc nebavilo, ale postupně mě naléhavost těch svědectví přesvědčila, že je to záslužný film, který by mělo vidět co nejvíc lidí (proti čemuž bohužel šlo nasazení do nepochopitelného vysílacího času 01:00 v noci na ČT2).

Nejenže mě to nebavilo (těch 1,5 hodiny se táhlo neskutečně), ale vyloženě nesnesitelné mi přišlo, kolik divných videí s hnusnými lidmi je v tom obsaženo. Normálně by se ke mně tak příšerný obsah neměl šanci dostat, a tady na to ještě člověk jde do kina, aby to dostal na velkém plátně? To je jak zlý vtip.

Naprostá klasika, na které miluju dokonalý soundtrack, překrásné jugoslávské lokace, atraktivní příběh, povedený český dabing, jakož i úchvatný zjev Karin Dor. V určitých momentech (například některé Shatterhandovy repliky) to může být pro dnešního diváka už poněkud úsměvné a film dozajista trpí nesnesitelně častou reprízovaností v televizi, a také bych z něj klidně vypustil otravnou postavu lovce motýlů, ale jinak je to velká filmová nostalgie, které člověk rád leccos odpustí.

Nečekaně příjemné překvapení v nabídce Netflixu, které mě nadchlo jak zobrazením některých aspektů, které dobové filmy obvykle přehlížejí (defekace a vynášení nočníku, menstruační krev, široce rozšířený c. k. multilingvismus, atd.), tak hereckým obsazením a povedeným soundtrackem. Navzdory tomu, že to má skoro 2 hodiny, mě to dějově strašně bavilo, a byl jsem překvapený, jakým směrem se to postupně vydalo (o zápletce jsem předem nic nevěděl, což je můj preferovaný přístup k většině filmů) - začíná to jako Anna Proletářka, ale brzy se to přehoupne do jiné roviny, která například může vzdáleně připomenout Deník komorné, a celé to ústí v překvapivý závěr, který mě zarazil informací, že titulní postava měla skutečný předobraz, což opět snímku jen dodává na zajímavosti. Místy slabší dialogy (např. o politice mezi mužskými postavami) sice asi nezapřou, že knižní předloha Lasicové pravděpodobně nebude žádné veledílo (alespoň soudě dle kritických čtenářských ohlasů, co jsem tak letmo koukal), ale stejně si nevybavuji, kdy mě nějaký domácí film tak moc bavil tím, jak z ohraných kulis dokázal vytvořit něco, co působí tak svěžím a invenčním dojmem.