Vylhané indie drama, z kterého je na hony cítit konstrukt. Nevadí mi šablonovitost charakterů (hlavní zdeptaný hrdina, sympatická, ale komplikovaná dívčina, nestálý mentor atd.), pokud se tvůrcům podaří vdechnout jim opravdovou osobnost a nevadí mi schematické vystavění podobného typu příběhů, pokud působí přirozeným a plynulým dojmem. V The Art of Getting By však postavy nežijí, pouze plní scenáristou zadané úkoly a přesouvají se z jedné nedomrlé sekvence do druhé, jako by autor předtím nakoukal žánr a musel z něj nutně vyextrahovat všechno, aniž by jakkoliv přemýšlel o vlastních hrdinech a vlastním příběhu (postavy se tak často pohybují na místech, dělají a říkají věci, které byste v jejich věku nečekali). Skvělá alternativa se nabízí v podobě It´s Kind of a Funny Story, který rovněž nabízí možnost docenit talent Emmy Roberts.
Bravurně napsané, vystavěné i odehrané (u mě kraluje Jodie Foster, v těsném závěsu opět labužnický Christoph Waltz), již dlouho jsem se tak upřímně nepobavil. K dokonalosti shází jen fakt, že to celé jen klouže po povrchu a ty nejupřímnější pravdy, hluboko ukryté v myslích postav, zůstávají netknuté. Ve snaze rozkrýt na rozličné čtveřici postav (každá s naprosto rozdílným postojem k otázkám genderovým, morálním, víry, životního stylu, manželství, úcty apod.) kus pravdy o nás samých, naší přetvářce a nemilé skutečnosti, kterou se touto přetvářkou snažíme zakrýt, je Carnage spíše na půli cesty než na jejím úspěšném konci. Kdo se bojí Virginie Woolfové? se tedy o své místo bát zatím nemusí. Carnage nikdy nevybočí z lehkovážného ranku činoherní komedie a nikdy neodkryje veškerou špínu za nehty postav, nikdy nenechá své postavy plně vykvést (opilecké monology končí příliš brzy) ani je vážně se pozastavit nad absurditou situace a pojmenovat stav věcí, jak jej skutečně cítí.
Dětské dobrodružství á la Spielberg? Rodinné drama na pozadí sci-fi, propracované dětské charaktery a strhující emoce? Dechberoucí výbuchy, před kterými smeká i Michael Bay? J.J.Abrams to dokázal? Ano, ano, ano, ano. Takhle pořádně se to dělalo v 80. letech! 90% P.S. Elle Fanning stačil jediný film na to, aby předčila svou starší sestru Dakotu v charismatu i hereckých schopnostech.
Efektní, ale přirovnávat X-Men: První třída k Singerovi? Vystavění postav a mytologie povrchní a uspěchané (zrod a zánik Charlesova a Ericova přátelství během několika málo dnů, resp. měřeno stopáží, několika málo minut, připitomělé uvození postav Charlese a Mystique a jejich naznačený sourozenecký vztah atd.) a to žádné velkohubé řeči, jakkoliv výborně napsané i pronesené, nezakryjí. Z herců excelují navzdory rozsahu postav OPĚT výtečný Michael Fassbender a ZASE JEDNOU výtečný Kevin Bacon, James McAvoy bohužel trpí černobílostí své postavy a ostatní si zmínku snad ani nezaslouží. 70%
Perfektní, místy až naturalisticky přesně natočená rekonstrukce, která v daném nastavení snad ani nemohla vypadat a působit jinak. Není to o expozici, vrcholech, postavách či závěru - Nokas v daném ohledu působí spíše jako jedna nepřerušená a zatraceně syrová scéna. (46. MFF KV - 2.7.11)
Děsivé, uhrančivé, zábavné, zvrhlé – často zároveň. Almodóvar uchopil témata pomsty, bolesti a touhy po utišení stejně osobitě jako svého času Park Chan-wook, přičemž se vytasil s příběhem a jeho vystavěním tak nezvyklými, že prozradit něco o způsobech, jakým se k těmto tématům vyjadřuje, o cestách, kterými se ubírá či o postavách, jejich vývoji a působení na diváka, by bylo mimořádně neslušné. (46. MFF KV - 2.7.11)
Debutující režisér si zvolil schéma gangsterky, v níž zdůrazňuje vliv psychologie a probublávající minulosti postav na jejich současné postavení a vnitřní rozpoložení a tím i na celkové zaplétání/rozplétání kriminální zápletky o několika stranách, stojících na různých stranách barikády. Jako debutant tuto vděčnou formulku naplňuje poměrně neotřele a působivě (první setkání je až leoneovsky osudové), flashbacky jsou do celku vřazeny s citem a postavy skutečně mají hloubku (v případě titulní postavy ji lze přičíst na vrub i výtečnému fyzickému herectví Matthiase Schoenaertse). Problémem snímku je, že své postavy nedokáže řádně využít, ani je začlenit do světa zločinu, který je zde nanejvýš plochý. Pokud pak mělo ve výsledku nakonec jít „jen“ o příběh dvou postav a jedné osobní tragédie, doporučoval bych ubrat v postavách a prostředích a jinou formu rozřešení, než onu lacinou paralelu a osudovost v závěru. 7/10 (46. MFF KV - 1.7.11)
Konečně Haneke, který mi sedl. Mrazivá filmová demonstrace následků dlouhodobého vnímání násilí výhradně skrze média a tedy jeho konzumaci. Haneke mistrně poukazuje na ztrátu empatie a pokřivenou realitu, jak ji prožívá hlavní postava, jež pod tíhou vzrušení, zvědavosti a prosté jednoduchosti úkonu neváhá proměnit fantazii ve skutečnost. V nasnímání zásadních scén Haneke dalece přesahuje rámec pouhé kritiky a formou „obraz v obrazu“ nemilosrdně konfrontuje diváky takovým způsobem, jakým by to běžným postupem nebylo možné.
Útěk ze Sibiře zachraňují jeho řemeslné kvality a schopní herci, byť ani jeden nemá z důvodu následující výtky prostor vykvést. Weir se totiž na této poutavé cestě neobtěžuje ani jednou zastavit a rozvést nějakou situaci či vznikající konflikt, namísto toho děj pořád poskakuje vpřed a film se člení na stovky velmi krátkých, o postavách a jejich vývoji nic nevypovídajících úseků. Postavy jsou díky tomu velice ploché a nedozvíme se prakticky nic určitého o útrapách (hladu, zimě a únavě), jakým museli hrdinové čelit ani o vztazích mezi nimi. Útěk ze Sibiře je s ohledem na jméno tvůrce překvapivě velmi nesouvislý a až na pár světlých výjimek (odchod některých postav ze scény) neosobní film, který vzhledem k řadě zajímavějších alternativ nemá výraznějších důvodů ke sledování.
Triviální a hloupý film, neúspěšně se schovávající za masku sofistikovanosti. Odhlédnu-li od toho, nakolik se dal celý nápad rozvést v autorském snímku a akceptuji, že tvůrci se uvolili cestou žánrového snímku, v němž originální nápad zužitkuje coby pouhou „atrakci“, ani tehdy není Všemocný dobrý film, leč stále stejně triviální. Tvůrci si zkrátka s „atrakcí“ nevěděli rady. Aby ne, když scenáristka filmu má obvykle na starosti komedie s Lindsay Lohan (nic proti Mezi námi děvčaty) či Benem Stillerem (vše proti Těsně vedle) a Neil Burger není vizionář, ale pokorný rutinér. Titulní hrdina není sympatický a navzdory všeobecnému mínění ani dobře zahraný (sympatie vůči Bradleymu Cooperovi pro mě i nadále zůstávají záhadou), svou stoprocentní mozkovou kapacitu vynakládá v lepším případě pro své obohacení, v horším pro sbalení své sousedky a úklid obýváku (!) a prakticky po celou dobu filmu zůstává nečinný. V momentě, kdy se stupňuje bezvýchodnost situace a hrdinovi začínají dýchat na záda úplně všichni a všechno (mlčenlivý vrahoun s kudlou, ruští lichváři, Robert De Niro, projevující se příznaky dlouhodobého užívání drogy, konfrontace se starým já atd. atd.), hrdinu jakoby všechny tyto trable míjeli nebo je neuměl řešit (což z něj v kontrastu s jeho inteligenčním kvocientem činí troubu rovnou pětinásobného), takže je za něj postupně vyřeší raději sama scenáristka. Snad by to tolik nevadilo, kdyby se film zároveň nesnažil neustále proklamovat vlastní inteligenci a nadřazenost a neuchyloval se k vnitřnímu popisu hrdinovy geniální mysli coby svérázného druhu pavoučího smyslu (když dané téma neznám nebo si jej ani neumím přibližně představit, tak o tom nepíšu, paní scenáristko – první lekce všech kurzů tvůrčího psaní). Velká škoda, že film, který vypráví a oslavuje inteligenci, nenatočili ke všemu inteligentní lidé – David Fincher (Hra je výborný příklad výtečně zrežírovaného filmu s chatrným scénářem), Christopher Nolan, Park Chan-wook… Zkrátka takoví, kteří dovedou natočit autorský a žánrový film, chytrý i zábavný v jednom balení. Snaha inteligenci alespoň předstírat je zkrátka marná. 5/10
Překvapivě více než snesitelný Scott, který si po předcházejícím průšvihu vystřihl vlakový reparát. Stejně jako jeho oblíbenec Washington v další postavě obyčejného hrdiny z lidu, tentokrát se však při vytváření iluze usedlosti obešel bez porostu, brýlí a panděra a spolehl se výhradně na své příjemně civilní herectví. Spolu s Pinem tvoří sympatické duo hrdinů, pohybujících se ve sférách staromódního thrilleru bez zbytečně okázalých heroických činů a adrenalinu za každou cenu. Střídmost Nezastavitelného je tak v přímém kontrastu patetického a vizuálně přešlechtěného Únosu vlaku 1 2 3 (vyjma povinných "trhanců" v úvodu filmu není v Nezastavitelném ani náznak jakékoliv vizuální exhibice). Byť tímto filmem Tony Scott rozhodně nenašel ztracenou formu, mohl by představovat první krok na cestě za jejím získáním a vymanění se z osidel vizuální onanie a zbytečně komplikované vyprávěcí struktury, kteréžto dva aspekty zúročil a dovedl k vrcholu v dodnes výborném Muži v ohni, aby se nakonec z dobrých sluhů stali jeho zničujícími pány. Jen tak dál, Tony! 7/10
Mezi slepými jednooký králem. Přiměřeně zábavný mix ID4, District 9 a The Black Hawk Down. Jonathan Liesbesman není novodobým Cameronem (za něj bude ostatně dle optimistických prognóz v následujících letech prohlášen Neill Blomkamp), naštěstí však nenalézá přehnaně okázalou odvahu se svým vzorům rovnat a opakuje se jeho recept z druhého Texaského masakru – nahodilost obsahu a nedostatek invence vyvažuje dostačující řemeslnou zručností, napodobováním a permanentním udržováním zběsilého tempa. Světová invaze tak naplňuje žánrovou formulku military sci-fi jen částečně. Koncept „uprostřed bitevní vřavy bez možnosti na vydechnutí“ v zásadě funguje a film má od začátku až do konce potřebný drajv, cílené plochosti obsahu však ubližuje nevyžádaná plochost postav, které nejsou dostatečně zajímavé individuálně (jak dokládá mdlý úvod) ani jako tým. Tým, jak dokládají klasiky žánru a praktické ukázky nezapomenutelných týmů Predátor či Vetřelci (když ne dle jména, dle vizáže, hlášky či oblíbené zbraně si je pamatujeme do jednoho), je však alfou i omegou zábavy. Patosu dodává tu správnou barvu odhodlaného hlasu a drhnoucí dialogy vyvažuje pouze Aaron Eckhart, ostatní jsou bezejmennou masou, odpadávající kus za kusem v přijatelných žánrových intencích, vzhledem k jejich anonymitě však nemá film šanci doopravdy gradovat a pouze se svižně posouvá dál. Hlavní technický nedostatek jménem střih navíc zapříčiňuje celkovou nepřehlednost situace, kdy sice víme co hrdinové dělají a kam se přesouvají, složitější je však určit, kdo má právě navrch a kdo z vojáků již „vypadl z kola ven“. O něco menším prohřeškem je občasná nepřehlednost akce (a teď nemám na mysli tu záměrnou coby navození chaotičnosti situace), způsobena většinou režijní nejistotou, kde se opět projevuje Liebesmanova dobrotivá snaha poctivě odkoukat, ve skládání záběrů za sebe a celkovém postupu se však od Greengrasse, Ridleyho Scotta a dalších přeci jen vzdaluje. Zajímavě nešťastná je snaha zahalit emzáky rouškou tajemství i v momentech, kdy je již vojáci nesledují ze zrnitých televizních obrazovek, nýbrž jsou s nimi v přímé konfrontaci. V momentě, kdy by divák měl mít alespoň tušení, kam a proti komu vojáci opětují palbu, kamera neustále zmateně uhýbá pohledem a snaží se emzáky skrýt před našimi zraky, čímž se výrazně narušuje kontinuita i dynamika akce. Přesto přese všechno převládá spokojenost, neboť podobné kousky z posledních let v áčkové produkci se dají spočítat na prstech jedné ruky, a byť Liebesman a spol. žánr zřejmě neoživí, dali v přijatelném dvouhodinovém balení vzpomenout na jeho cenné přednosti. 7/10
Osudová romance, nekráčející vyšlapanými cestičkami, nýbrž s tvůrčí sebejistotou využívající nastavený sci-fi koncept k pospojování (a odůvodnění) rozličných žánrových atmosfér a stvoření originálního celku. Znamenitá chemie a herectví Matta Damona a Emily Blunt.
Toto téma šlo pojmout dvěma způsoby. Jeden je diváka citově vydírat a násilně mu vtloukat do hlavy „jediný správný“ názor, že jsme všichni slepí a ti, jež nazýváme šarlatány, mají opravdu mimořádné schopnosti, přesahující naše chápání. Anebo celý fenomén ukázat v lepším světle, kdy v některých případech opravdu jde o poslední a jediný způsob, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, resp. přestože „víme“, chceme věřit. Eastwoodova novinka naznačuje způsob druhý (jak bych u něj čekal), ale po(s)tupně se přelévá v první. Jednotlivé příběhy jsou schematické, vykonstruované a shází jim živěji napsané i zahrané postavy. Část o mužském médiu, znaveném svým darem a vším, co přináší, má potenciál (všechna schémata jsou na správném místě – sympatický, nenápadný hrdina, téma odpovědnosti a přijmutí své podstaty, romantická linka na obzoru) a dokonce příjemně civilního Matta Damona, ale nemá šanci doznat řádného tvaru ani prostoru, když Eastwood neustále utíká k těm dvěma zbylým. V závěru je navíc všechny velmi hrubě spojí a dochází ke zrodu jakéhosi příběhového Frankensteina, snad jakousi osudově mytickou romantiku, jejíž původ, přemostění ani smysl nejsem schopen dohledat.
Nesnesitelné, k nevydržení afektované, nudné a hloupé. Ani zkušený ranař Slade nestačí svou o několik tisíc tříd lepší filmařinou zakrýt ve svých záporech stále vyhrocenější materiál. Vidět všechny tři dosavadní díly po sobě, asi bych onen v průběhu sledování zvažovaný návrh s kulkou v hlavě nakonec i uskutečnil.
Rodriguezův vysněný projekt nezklamal a po dlouhých 20 letech (!) má nejblíže k originálnímu predátořímu feelingu od časů Hopkinsovy dvojky. Antal se opět musel hrdě popasovat se slabším scénářem a jeho jednou za čas probleskující zkratkovitostí a slaboduchostí (zběsilé seznámení úvodního osmera, neustálé osvětlování situace za asistence hlášek typu "Jak to víš?" - "Také jsem to dělal", "To samé bych udělal já" atd. atd.) a spolu s Johnem Debneym tvoří výjimečný tandem, zdatně navazující na zapuštěné kořeny původním filmem. Tajuplnost, zorientování se v situaci, všudypřítomný neklid, kráčení nekonečnou džunglí – zkrátka kus pořádné atmosféry, daný poctivou expozicí a sladěním s povědomě zneklidňujícími tóny. Díky tomu neshází zlomovým momentům vysoký faktor děsu (scény prvních dvou úmrtí) a filmu styl, než to celé s nástupem Fishburnea zamíří i s laškovným variováním motivů z původního filmu o třídu níž směrem k tuctovosti a nadutosti obou filmových crossoverů. Z nezanedbatelného, přesto stále málo šťavnatého týmu (z postav Gogginse a Taktarova šlo jistě vytěžit víc, co do individuality se ve srovnání s původním týmem bohužel nikdo nevyrovná ani Ponchovi či Hawkinsovi) vyčnívá skvostně amorální Adrien Brody a rázná Alice Braga, samotní predátoři jsou pak jediným faktorem, který se Antalovi a spol. nepodařil úspěšně oživit. I tentokrát shází aura neporazitelného, krvelačně zákeřného monstra, jež budí hrozivý respekt, s vypnutím chameleoního módu, stržením masky a vůbec vystoupením z anonymity přestává být v druhé půlce trio predátorů atraktivní a platí spíše za zaměnitelný likvidační prostředek než za soběstačnou ikonu. Snad příště, v které budu za stávajícího týmu milerád doufat. 7/10
S Repo Men mám velký problém, neboť nejprve zpracovává klasické schéma antiutopických sci-fi ("začleněný hrdina prokoukl systém a objevuje v sobě znovu lidskou stránku") zcela nenápaditým, schematickým a přehnaně vážným způsobem, aby se to v závěru pokusil zamaskovat chytnutím akčnější sliny, kypící litry krve, zpomalenými záběry a rádobycool likvidací nepřátel, s cynickou třešinkou a pomrknutím na Terryho Gilliama navrch. Se záměrem problém nemám, správné fungování obou módů však vyžaduje mnohem protřelejší osobu, svírající otěže. 5/10
Greengrass má tradičně vše pevně v rukou, film je pro něj vystřelená nábojnice, která přestane svištět až se skončením závěrečných titulků a jeho neomylný technický um v kombinaci s prvotřídní gradací si maximálně užijete hned několikrát (ne-li celý film). Neztrácejí na něj ani jeho oblíbenci – John Powell opět servíruje hudební energický maraton, Matt Damon nesmírně překvapil a zároveň potvrdil dnes již nezpochybnitelný vliv Greengrassova vedení tím, že jeho postava ani vzdáleně nedá vzpomenout na agenta Jasona Bournea, přestože je při její profilaci použito stejně minimalistických prostředků a pod Greengrassovým kočírováním zvládne Damon i patetičtější projevy se vztyčenou hlavou a nezlomným výrazem ve tváři. Výraznějším záporem je jedině prostší scénář – ať již adventurní výstavbou a naprostou pohotovostí všech postav v zorientování se v jakékoliv nastalé situaci, tak politicky snad až příliš vyhraněným a záměrně zjednodušeným obsahem. Nelze než opět smeknout před Greengrassem, který z materiálu Briana Helgelanda (spolu s remakem Pelhamu jasný důkaz toho, že tento držitel Oscara má svá nejlepší léta za sebou) vykřesal soudržnou a říznou podívanou, v níž (jinde patetické) vlastenecké výlevy a (jinde rozporuplný) Matt Damon (opět!) působí velice věrohodně.
Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší.
První z letošních "týmovek" bohužel nemá v rámci svých mantinelů příliš co nabídnout. Nemá nikterak zvlášť individuálně vyprofilované členy týmu, který postrádá uvěřitelnou sehranost, osobní charisma („Komediant“ a „Stringer“ hrají na neutrál, nicméně Human Torchovi napůl vychází oťukávání komediální polohy) i dojem tvrdých ranařů, nikterak zdatně natočenou akci (to comicsové zamrznutí padajících protivníků z úvodu spíš leze na nervy) ani nikterak chytlavé hlášky či krvavý humor (nejlepší scéna je slabší parafrází ukazováčku Jasona Stathama z Crank), natož atraktivní děj, spád a žánrový feeling. Svým došlápnutím na půl plynu rozhodně neurazí ani neunudí, nač se však zabývat čistokrevným průměrem s nedotaženými žánrovými atributy, když A-Team a Expendables jimi doslova vyzařují již z upoutávek? 5/10
Antal potvrzuje svůj vysokofrekvenční řemeslný talent, když přichází s prudkým akčním výplachem, v kterém není díky jeho zručné režii a pro samý drajv takřka čas na přemítání nad žalostně děravým scénářem (především rozhodování postav v mezní situaci a změny v jejich chování jsou často přinejlepším těžko uvěřitelného rázu), na nějž záhy navazuje naditý, ale herecky zabitý casting. 5/10
Sugestivní, adrenalinem, autenticitou a lehce bezútěšnou, těžko popsatelnou atmosférou protkaný popis prvních dvou zatraceně nabitých dní po vpádu sovětské armády do Prahy z pohledu Jana Němce, dohnaný k dokonalosti výbornou svěží formou a charismatickou intonací Karla Rodena. Holka Ferrari Dino vděčně spojuje obecné s konkrétním a na celou událost pohlíží očima Jana Němce, který do filmu vnáší kromě vlastenecky všeobecného i zcela osobní měřítko, čímž je film kromě nostalgického stesku po době před okupací provoněn i steskem po časech, než se některé osobní a mladistvé naděje a touhy staly definitivně planými a nesplnitelnými, než definitivně zmizely v nenávratnu. (23. Finále Plzeň - 24.4.10)
(Obsahuje možné spoilery). Další nejisté, i když velice dobře natočené rozkročení – mezi lehkovážnou stylizací a výpovědí, mezi humorem a upřímnou frustrací. Pohodlným zvolením kompromisu nemají Zoufalci ani na chvíli šanci naplno bodovat ani na jedné z obou front, natož aby měli tvůrci dostatek umu k jejich svázání a schopnost skutečně vyprávět. Naštěstí mají Zoufalci svižnou, nápaditou a profesionální formu v čele s chytře řešenými voiceovery, výborným střihem a náladově vytříbenou hudbou, což sledování vyzdvihuje na více než snesitelný, vlastně docela příjemný level. Ne vždy však jednotlivé aspekty formy dopadnou na správnou půdu (záměrná humorně-epizodická skladba je kamenem úrazu ve vážné rovině, přesněji v momentě finálního emocionálního zlomu postav, který nastává v přesně daném sledu, v jakém jsme si doposud zvykli postavy groteskně po přesně určenou stopáž vídat, čímž vyznívá značně schematicky a zkratkovitě), případně je tvůrci neumí správně použít. To je třeba příklad průběžných prostřihů zpět do fáze plánování, jejíž vyústění se nakonec prokáže býti nespolehlivým. Tento dějový oblouk mohl vlastními chybami zocelené postavy nemilosrdně vrhnout zpět na startovní čáru a divákovi tak naservírovat podvratnou deziluzi z nepříjemného zjištění, že dospíváme mnohem víc v našich představách než ve skutečnosti. Zdůrazňuji „mohl“, protože postavy jsou jen dobře obsazené karikatury určitých typů, stejně tak jejich problémy a za celou stopáž u nich k žádnému vývoji, natož prozření nedojde, čímž nemá nevyzrálost postav žádné dramaturgické opodstatnění a onen zvrat pro film, pro jeho postavy ani pro diváka zhola žádný význam. (23. Finále Plzeň - 22.4.10)
Na seznámení s Ivanem Vyskočilem a příjemnou hodinku s ním strávenou dostačující, osobnost jeho formátu by si však přeci jen zasloužila obsáhlejší film s výraznější koncepcí. (23. Finále Plzeň - 22.4.10)
Typický příklad zakázkového dokumentu, jakých jsou k vidění na ČT2 desítky a tedy i toho, jak by se dokumenty neměly dělat. Nicneříkající ilustrační záběry a nesouvisející lacině obrazotvorná onanie v kombinaci s typickou snahou smrtelně zdramatizovat každou scénu (viz. nervydrásající kostelní varhany jako hudební podkres) a nejednotným, nezaníceným voiceoverem jsou důvodem, proč se o díle jednoho z nejzajímavějších českých malířů dozvíte minimum. (23. Finále Plzeň - 22.4.10)
Horší a rozháranější než vlastně teď už i chvílemi docela žánrově přijatelná Herzova Tma. Slibný námět (rozehrávka v uzavřené koupelně, kde na půdorysu komorního thrilleru na povrch vyplouvají milé i nemilé skutečnosti ve vztahu obyčejného páru + členění na dvě se prolínající a postupně vpíjející roviny), slušné technické zázemí (především kamera a i přes její nepůvodnost hudba) a Karel Roden. Toť 3 potencionální klady, které však ve finále beztak přijdou vniveč, poněvadž ústřední nápad je rozveden do podoby dějového i žánrového paskvilu s tragickým načasováním toporných dialogů a všeobecným zmatkem ohledně rozpracování, atmosférického ladění, řazení, souvislosti či propojení jednotlivých scén (o nepochopitelném zařazení části režisérova krátkometrážního filmu Sen a jiných nesouvisejících snových sekvencích ani nemluvě). Od počátku odhadovaný zvrat je v závěru skutečně použit, ale jak již naznačila klikatá cesta, která k němu vede, namísto rozřešení jen umocňuje navařený guláš. (23. Finále Plzeň - 21.4.10)
Působivý dokument, který vás během dvou hodin vtáhne do životních osudů pěti lidských osobností, jejich dětství a dospívání a především do jejich nesnadného oproštění od nelehkého začátku v Jedličkově ústavu a postupného začleňování se do společnosti a slastí běžných lidských strastí navzdory jejich handicapu. Materiál sám o sobě silný dost, vhodným seskládáním vzletů a pádů jednotlivých osudů i mezi sebou vznikla pětihvězdičková záležitost, naskýtající zevrubný, „zlidšťující“ náhled do osudů, životních postojů a názorů tělesně postižených a stejné pohlcení jako poslední tři zářezy od Heleny Třeštíkové. (23. Finále Plzeň - 19.4.10)
Svižně, zábavně a nenuceně jednostranný záznam nejen průběhu jednání o americkém radaru a neutuchajícího odporu ze strany 70% Čechů, ale především pestré škály lidských charakterů v čele s humornými figurkami politiků, tiskových mluvčí vojenské policie a dalších žalostných představitelů vysokých funkcí. Škoda, že tvůrci ještě víc nepřitlačili na pilu a v intencích osvojeného mooreovského počínání (např. syrově nasnímané „partyzánské“ akce několika odvážlivců z Brd, aktivistů a štábu s atmosférickou hudbou čím dál slovutnější skupiny Midi Lidi) neoplývá film nadsázkou ve všech bodech (např. část závěrečného sumírování o síle a nutnosti lidské vytrvalosti by slušel kýčovitější či extrémnější, méně chápavý postoj) či naopak z konceptu na chvíli nevybočí a nepodrobí vyvstávající otazníky podrobnější analýze. Český mír s Českým snem sdílí úroveň i styl zábavy a schopnost hbitě informovat, v menší míře celkovou vyladěnost a kompaktnost konceptu. 7/10 (23. Finále Plzeň - 18.4.10)
Moje komentáře
Art of Getting By, The (2011)
Vylhané indie drama, z kterého je na hony cítit konstrukt. Nevadí mi šablonovitost charakterů (hlavní zdeptaný hrdina, sympatická, ale komplikovaná dívčina, nestálý mentor atd.), pokud se tvůrcům podaří vdechnout jim opravdovou osobnost a nevadí mi schematické vystavění podobného typu příběhů, pokud působí přirozeným a plynulým dojmem. V The Art of Getting By však postavy nežijí, pouze plní scenáristou zadané úkoly a přesouvají se z jedné nedomrlé sekvence do druhé, jako by autor předtím nakoukal žánr a musel z něj nutně vyextrahovat všechno, aniž by jakkoliv přemýšlel o vlastních hrdinech a vlastním příběhu (postavy se tak často pohybují na místech, dělají a říkají věci, které byste v jejich věku nečekali). Skvělá alternativa se nabízí v podobě It´s Kind of a Funny Story, který rovněž nabízí možnost docenit talent Emmy Roberts.
Bůh masakru (2011)
Bravurně napsané, vystavěné i odehrané (u mě kraluje Jodie Foster, v těsném závěsu opět labužnický Christoph Waltz), již dlouho jsem se tak upřímně nepobavil. K dokonalosti shází jen fakt, že to celé jen klouže po povrchu a ty nejupřímnější pravdy, hluboko ukryté v myslích postav, zůstávají netknuté. Ve snaze rozkrýt na rozličné čtveřici postav (každá s naprosto rozdílným postojem k otázkám genderovým, morálním, víry, životního stylu, manželství, úcty apod.) kus pravdy o nás samých, naší přetvářce a nemilé skutečnosti, kterou se touto přetvářkou snažíme zakrýt, je Carnage spíše na půli cesty než na jejím úspěšném konci. Kdo se bojí Virginie Woolfové? se tedy o své místo bát zatím nemusí. Carnage nikdy nevybočí z lehkovážného ranku činoherní komedie a nikdy neodkryje veškerou špínu za nehty postav, nikdy nenechá své postavy plně vykvést (opilecké monology končí příliš brzy) ani je vážně se pozastavit nad absurditou situace a pojmenovat stav věcí, jak jej skutečně cítí.
Super 8 (2011)
Dětské dobrodružství á la Spielberg? Rodinné drama na pozadí sci-fi, propracované dětské charaktery a strhující emoce? Dechberoucí výbuchy, před kterými smeká i Michael Bay? J.J.Abrams to dokázal? Ano, ano, ano, ano. Takhle pořádně se to dělalo v 80. letech! 90% P.S. Elle Fanning stačil jediný film na to, aby předčila svou starší sestru Dakotu v charismatu i hereckých schopnostech.
X-Men: První třída (2011)
Efektní, ale přirovnávat X-Men: První třída k Singerovi? Vystavění postav a mytologie povrchní a uspěchané (zrod a zánik Charlesova a Ericova přátelství během několika málo dnů, resp. měřeno stopáží, několika málo minut, připitomělé uvození postav Charlese a Mystique a jejich naznačený sourozenecký vztah atd.) a to žádné velkohubé řeči, jakkoliv výborně napsané i pronesené, nezakryjí. Z herců excelují navzdory rozsahu postav OPĚT výtečný Michael Fassbender a ZASE JEDNOU výtečný Kevin Bacon, James McAvoy bohužel trpí černobílostí své postavy a ostatní si zmínku snad ani nezaslouží. 70%
Nokas (2010)
Perfektní, místy až naturalisticky přesně natočená rekonstrukce, která v daném nastavení snad ani nemohla vypadat a působit jinak. Není to o expozici, vrcholech, postavách či závěru - Nokas v daném ohledu působí spíše jako jedna nepřerušená a zatraceně syrová scéna. (46. MFF KV - 2.7.11)
Kůže, kterou nosím (2011)
Děsivé, uhrančivé, zábavné, zvrhlé – často zároveň. Almodóvar uchopil témata pomsty, bolesti a touhy po utišení stejně osobitě jako svého času Park Chan-wook, přičemž se vytasil s příběhem a jeho vystavěním tak nezvyklými, že prozradit něco o způsobech, jakým se k těmto tématům vyjadřuje, o cestách, kterými se ubírá či o postavách, jejich vývoji a působení na diváka, by bylo mimořádně neslušné. (46. MFF KV - 2.7.11)
Býčí šíje (2011)
Debutující režisér si zvolil schéma gangsterky, v níž zdůrazňuje vliv psychologie a probublávající minulosti postav na jejich současné postavení a vnitřní rozpoložení a tím i na celkové zaplétání/rozplétání kriminální zápletky o několika stranách, stojících na různých stranách barikády. Jako debutant tuto vděčnou formulku naplňuje poměrně neotřele a působivě (první setkání je až leoneovsky osudové), flashbacky jsou do celku vřazeny s citem a postavy skutečně mají hloubku (v případě titulní postavy ji lze přičíst na vrub i výtečnému fyzickému herectví Matthiase Schoenaertse). Problémem snímku je, že své postavy nedokáže řádně využít, ani je začlenit do světa zločinu, který je zde nanejvýš plochý. Pokud pak mělo ve výsledku nakonec jít „jen“ o příběh dvou postav a jedné osobní tragédie, doporučoval bych ubrat v postavách a prostředích a jinou formu rozřešení, než onu lacinou paralelu a osudovost v závěru. 7/10 (46. MFF KV - 1.7.11)
Bennyho video (1992)
Konečně Haneke, který mi sedl. Mrazivá filmová demonstrace následků dlouhodobého vnímání násilí výhradně skrze média a tedy jeho konzumaci. Haneke mistrně poukazuje na ztrátu empatie a pokřivenou realitu, jak ji prožívá hlavní postava, jež pod tíhou vzrušení, zvědavosti a prosté jednoduchosti úkonu neváhá proměnit fantazii ve skutečnost. V nasnímání zásadních scén Haneke dalece přesahuje rámec pouhé kritiky a formou „obraz v obrazu“ nemilosrdně konfrontuje diváky takovým způsobem, jakým by to běžným postupem nebylo možné.
Opilí láskou (2002)
"I have so much strength in me, you have no idea. I have a love in my life. It makes me stronger than anything you can imagine."
Útěk ze Sibiře (2010)
Útěk ze Sibiře zachraňují jeho řemeslné kvality a schopní herci, byť ani jeden nemá z důvodu následující výtky prostor vykvést. Weir se totiž na této poutavé cestě neobtěžuje ani jednou zastavit a rozvést nějakou situaci či vznikající konflikt, namísto toho děj pořád poskakuje vpřed a film se člení na stovky velmi krátkých, o postavách a jejich vývoji nic nevypovídajících úseků. Postavy jsou díky tomu velice ploché a nedozvíme se prakticky nic určitého o útrapách (hladu, zimě a únavě), jakým museli hrdinové čelit ani o vztazích mezi nimi. Útěk ze Sibiře je s ohledem na jméno tvůrce překvapivě velmi nesouvislý a až na pár světlých výjimek (odchod některých postav ze scény) neosobní film, který vzhledem k řadě zajímavějších alternativ nemá výraznějších důvodů ke sledování.
Všemocný (2011)
Triviální a hloupý film, neúspěšně se schovávající za masku sofistikovanosti. Odhlédnu-li od toho, nakolik se dal celý nápad rozvést v autorském snímku a akceptuji, že tvůrci se uvolili cestou žánrového snímku, v němž originální nápad zužitkuje coby pouhou „atrakci“, ani tehdy není Všemocný dobrý film, leč stále stejně triviální. Tvůrci si zkrátka s „atrakcí“ nevěděli rady. Aby ne, když scenáristka filmu má obvykle na starosti komedie s Lindsay Lohan (nic proti Mezi námi děvčaty) či Benem Stillerem (vše proti Těsně vedle) a Neil Burger není vizionář, ale pokorný rutinér. Titulní hrdina není sympatický a navzdory všeobecnému mínění ani dobře zahraný (sympatie vůči Bradleymu Cooperovi pro mě i nadále zůstávají záhadou), svou stoprocentní mozkovou kapacitu vynakládá v lepším případě pro své obohacení, v horším pro sbalení své sousedky a úklid obýváku (!) a prakticky po celou dobu filmu zůstává nečinný. V momentě, kdy se stupňuje bezvýchodnost situace a hrdinovi začínají dýchat na záda úplně všichni a všechno (mlčenlivý vrahoun s kudlou, ruští lichváři, Robert De Niro, projevující se příznaky dlouhodobého užívání drogy, konfrontace se starým já atd. atd.), hrdinu jakoby všechny tyto trable míjeli nebo je neuměl řešit (což z něj v kontrastu s jeho inteligenčním kvocientem činí troubu rovnou pětinásobného), takže je za něj postupně vyřeší raději sama scenáristka. Snad by to tolik nevadilo, kdyby se film zároveň nesnažil neustále proklamovat vlastní inteligenci a nadřazenost a neuchyloval se k vnitřnímu popisu hrdinovy geniální mysli coby svérázného druhu pavoučího smyslu (když dané téma neznám nebo si jej ani neumím přibližně představit, tak o tom nepíšu, paní scenáristko – první lekce všech kurzů tvůrčího psaní). Velká škoda, že film, který vypráví a oslavuje inteligenci, nenatočili ke všemu inteligentní lidé – David Fincher (Hra je výborný příklad výtečně zrežírovaného filmu s chatrným scénářem), Christopher Nolan, Park Chan-wook… Zkrátka takoví, kteří dovedou natočit autorský a žánrový film, chytrý i zábavný v jednom balení. Snaha inteligenci alespoň předstírat je zkrátka marná. 5/10
Nezastavitelný (2010)
Překvapivě více než snesitelný Scott, který si po předcházejícím průšvihu vystřihl vlakový reparát. Stejně jako jeho oblíbenec Washington v další postavě obyčejného hrdiny z lidu, tentokrát se však při vytváření iluze usedlosti obešel bez porostu, brýlí a panděra a spolehl se výhradně na své příjemně civilní herectví. Spolu s Pinem tvoří sympatické duo hrdinů, pohybujících se ve sférách staromódního thrilleru bez zbytečně okázalých heroických činů a adrenalinu za každou cenu. Střídmost Nezastavitelného je tak v přímém kontrastu patetického a vizuálně přešlechtěného Únosu vlaku 1 2 3 (vyjma povinných "trhanců" v úvodu filmu není v Nezastavitelném ani náznak jakékoliv vizuální exhibice). Byť tímto filmem Tony Scott rozhodně nenašel ztracenou formu, mohl by představovat první krok na cestě za jejím získáním a vymanění se z osidel vizuální onanie a zbytečně komplikované vyprávěcí struktury, kteréžto dva aspekty zúročil a dovedl k vrcholu v dodnes výborném Muži v ohni, aby se nakonec z dobrých sluhů stali jeho zničujícími pány. Jen tak dál, Tony! 7/10
Světová invaze (2011)
Mezi slepými jednooký králem. Přiměřeně zábavný mix ID4, District 9 a The Black Hawk Down. Jonathan Liesbesman není novodobým Cameronem (za něj bude ostatně dle optimistických prognóz v následujících letech prohlášen Neill Blomkamp), naštěstí však nenalézá přehnaně okázalou odvahu se svým vzorům rovnat a opakuje se jeho recept z druhého Texaského masakru – nahodilost obsahu a nedostatek invence vyvažuje dostačující řemeslnou zručností, napodobováním a permanentním udržováním zběsilého tempa. Světová invaze tak naplňuje žánrovou formulku military sci-fi jen částečně. Koncept „uprostřed bitevní vřavy bez možnosti na vydechnutí“ v zásadě funguje a film má od začátku až do konce potřebný drajv, cílené plochosti obsahu však ubližuje nevyžádaná plochost postav, které nejsou dostatečně zajímavé individuálně (jak dokládá mdlý úvod) ani jako tým. Tým, jak dokládají klasiky žánru a praktické ukázky nezapomenutelných týmů Predátor či Vetřelci (když ne dle jména, dle vizáže, hlášky či oblíbené zbraně si je pamatujeme do jednoho), je však alfou i omegou zábavy. Patosu dodává tu správnou barvu odhodlaného hlasu a drhnoucí dialogy vyvažuje pouze Aaron Eckhart, ostatní jsou bezejmennou masou, odpadávající kus za kusem v přijatelných žánrových intencích, vzhledem k jejich anonymitě však nemá film šanci doopravdy gradovat a pouze se svižně posouvá dál. Hlavní technický nedostatek jménem střih navíc zapříčiňuje celkovou nepřehlednost situace, kdy sice víme co hrdinové dělají a kam se přesouvají, složitější je však určit, kdo má právě navrch a kdo z vojáků již „vypadl z kola ven“. O něco menším prohřeškem je občasná nepřehlednost akce (a teď nemám na mysli tu záměrnou coby navození chaotičnosti situace), způsobena většinou režijní nejistotou, kde se opět projevuje Liebesmanova dobrotivá snaha poctivě odkoukat, ve skládání záběrů za sebe a celkovém postupu se však od Greengrasse, Ridleyho Scotta a dalších přeci jen vzdaluje. Zajímavě nešťastná je snaha zahalit emzáky rouškou tajemství i v momentech, kdy je již vojáci nesledují ze zrnitých televizních obrazovek, nýbrž jsou s nimi v přímé konfrontaci. V momentě, kdy by divák měl mít alespoň tušení, kam a proti komu vojáci opětují palbu, kamera neustále zmateně uhýbá pohledem a snaží se emzáky skrýt před našimi zraky, čímž se výrazně narušuje kontinuita i dynamika akce. Přesto přese všechno převládá spokojenost, neboť podobné kousky z posledních let v áčkové produkci se dají spočítat na prstech jedné ruky, a byť Liebesman a spol. žánr zřejmě neoživí, dali v přijatelném dvouhodinovém balení vzpomenout na jeho cenné přednosti. 7/10
Správci osudu (2011)
Osudová romance, nekráčející vyšlapanými cestičkami, nýbrž s tvůrčí sebejistotou využívající nastavený sci-fi koncept k pospojování (a odůvodnění) rozličných žánrových atmosfér a stvoření originálního celku. Znamenitá chemie a herectví Matta Damona a Emily Blunt.
Život po životě (2010)
Toto téma šlo pojmout dvěma způsoby. Jeden je diváka citově vydírat a násilně mu vtloukat do hlavy „jediný správný“ názor, že jsme všichni slepí a ti, jež nazýváme šarlatány, mají opravdu mimořádné schopnosti, přesahující naše chápání. Anebo celý fenomén ukázat v lepším světle, kdy v některých případech opravdu jde o poslední a jediný způsob, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého, resp. přestože „víme“, chceme věřit. Eastwoodova novinka naznačuje způsob druhý (jak bych u něj čekal), ale po(s)tupně se přelévá v první. Jednotlivé příběhy jsou schematické, vykonstruované a shází jim živěji napsané i zahrané postavy. Část o mužském médiu, znaveném svým darem a vším, co přináší, má potenciál (všechna schémata jsou na správném místě – sympatický, nenápadný hrdina, téma odpovědnosti a přijmutí své podstaty, romantická linka na obzoru) a dokonce příjemně civilního Matta Damona, ale nemá šanci doznat řádného tvaru ani prostoru, když Eastwood neustále utíká k těm dvěma zbylým. V závěru je navíc všechny velmi hrubě spojí a dochází ke zrodu jakéhosi příběhového Frankensteina, snad jakousi osudově mytickou romantiku, jejíž původ, přemostění ani smysl nejsem schopen dohledat.
Twilight sága: Zatmění (2010)
Nesnesitelné, k nevydržení afektované, nudné a hloupé. Ani zkušený ranař Slade nestačí svou o několik tisíc tříd lepší filmařinou zakrýt ve svých záporech stále vyhrocenější materiál. Vidět všechny tři dosavadní díly po sobě, asi bych onen v průběhu sledování zvažovaný návrh s kulkou v hlavě nakonec i uskutečnil.
Predátoři (2010)
Rodriguezův vysněný projekt nezklamal a po dlouhých 20 letech (!) má nejblíže k originálnímu predátořímu feelingu od časů Hopkinsovy dvojky. Antal se opět musel hrdě popasovat se slabším scénářem a jeho jednou za čas probleskující zkratkovitostí a slaboduchostí (zběsilé seznámení úvodního osmera, neustálé osvětlování situace za asistence hlášek typu "Jak to víš?" - "Také jsem to dělal", "To samé bych udělal já" atd. atd.) a spolu s Johnem Debneym tvoří výjimečný tandem, zdatně navazující na zapuštěné kořeny původním filmem. Tajuplnost, zorientování se v situaci, všudypřítomný neklid, kráčení nekonečnou džunglí – zkrátka kus pořádné atmosféry, daný poctivou expozicí a sladěním s povědomě zneklidňujícími tóny. Díky tomu neshází zlomovým momentům vysoký faktor děsu (scény prvních dvou úmrtí) a filmu styl, než to celé s nástupem Fishburnea zamíří i s laškovným variováním motivů z původního filmu o třídu níž směrem k tuctovosti a nadutosti obou filmových crossoverů. Z nezanedbatelného, přesto stále málo šťavnatého týmu (z postav Gogginse a Taktarova šlo jistě vytěžit víc, co do individuality se ve srovnání s původním týmem bohužel nikdo nevyrovná ani Ponchovi či Hawkinsovi) vyčnívá skvostně amorální Adrien Brody a rázná Alice Braga, samotní predátoři jsou pak jediným faktorem, který se Antalovi a spol. nepodařil úspěšně oživit. I tentokrát shází aura neporazitelného, krvelačně zákeřného monstra, jež budí hrozivý respekt, s vypnutím chameleoního módu, stržením masky a vůbec vystoupením z anonymity přestává být v druhé půlce trio predátorů atraktivní a platí spíše za zaměnitelný likvidační prostředek než za soběstačnou ikonu. Snad příště, v které budu za stávajícího týmu milerád doufat. 7/10
Repo Men (2010)
S Repo Men mám velký problém, neboť nejprve zpracovává klasické schéma antiutopických sci-fi ("začleněný hrdina prokoukl systém a objevuje v sobě znovu lidskou stránku") zcela nenápaditým, schematickým a přehnaně vážným způsobem, aby se to v závěru pokusil zamaskovat chytnutím akčnější sliny, kypící litry krve, zpomalenými záběry a rádobycool likvidací nepřátel, s cynickou třešinkou a pomrknutím na Terryho Gilliama navrch. Se záměrem problém nemám, správné fungování obou módů však vyžaduje mnohem protřelejší osobu, svírající otěže. 5/10
Zelená zóna (2010)
Greengrass má tradičně vše pevně v rukou, film je pro něj vystřelená nábojnice, která přestane svištět až se skončením závěrečných titulků a jeho neomylný technický um v kombinaci s prvotřídní gradací si maximálně užijete hned několikrát (ne-li celý film). Neztrácejí na něj ani jeho oblíbenci – John Powell opět servíruje hudební energický maraton, Matt Damon nesmírně překvapil a zároveň potvrdil dnes již nezpochybnitelný vliv Greengrassova vedení tím, že jeho postava ani vzdáleně nedá vzpomenout na agenta Jasona Bournea, přestože je při její profilaci použito stejně minimalistických prostředků a pod Greengrassovým kočírováním zvládne Damon i patetičtější projevy se vztyčenou hlavou a nezlomným výrazem ve tváři. Výraznějším záporem je jedině prostší scénář – ať již adventurní výstavbou a naprostou pohotovostí všech postav v zorientování se v jakékoliv nastalé situaci, tak politicky snad až příliš vyhraněným a záměrně zjednodušeným obsahem. Nelze než opět smeknout před Greengrassem, který z materiálu Briana Helgelanda (spolu s remakem Pelhamu jasný důkaz toho, že tento držitel Oscara má svá nejlepší léta za sebou) vykřesal soudržnou a říznou podívanou, v níž (jinde patetické) vlastenecké výlevy a (jinde rozporuplný) Matt Damon (opět!) působí velice věrohodně.
True Blood: Pravá krev (TV seriál) (2008)
1. série - 90% 2. série - 60% 3. série - 65% 4. série - 40%
Kawasakiho růže (2009)
Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší.
Parchanti (2010)
První z letošních "týmovek" bohužel nemá v rámci svých mantinelů příliš co nabídnout. Nemá nikterak zvlášť individuálně vyprofilované členy týmu, který postrádá uvěřitelnou sehranost, osobní charisma („Komediant“ a „Stringer“ hrají na neutrál, nicméně Human Torchovi napůl vychází oťukávání komediální polohy) i dojem tvrdých ranařů, nikterak zdatně natočenou akci (to comicsové zamrznutí padajících protivníků z úvodu spíš leze na nervy) ani nikterak chytlavé hlášky či krvavý humor (nejlepší scéna je slabší parafrází ukazováčku Jasona Stathama z Crank), natož atraktivní děj, spád a žánrový feeling. Svým došlápnutím na půl plynu rozhodně neurazí ani neunudí, nač se však zabývat čistokrevným průměrem s nedotaženými žánrovými atributy, když A-Team a Expendables jimi doslova vyzařují již z upoutávek? 5/10
Ozbrojení a nebezpeční (2009)
Antal potvrzuje svůj vysokofrekvenční řemeslný talent, když přichází s prudkým akčním výplachem, v kterém není díky jeho zručné režii a pro samý drajv takřka čas na přemítání nad žalostně děravým scénářem (především rozhodování postav v mezní situaci a změny v jejich chování jsou často přinejlepším těžko uvěřitelného rázu), na nějž záhy navazuje naditý, ale herecky zabitý casting. 5/10
Holka Ferrari Dino (2009)
Sugestivní, adrenalinem, autenticitou a lehce bezútěšnou, těžko popsatelnou atmosférou protkaný popis prvních dvou zatraceně nabitých dní po vpádu sovětské armády do Prahy z pohledu Jana Němce, dohnaný k dokonalosti výbornou svěží formou a charismatickou intonací Karla Rodena. Holka Ferrari Dino vděčně spojuje obecné s konkrétním a na celou událost pohlíží očima Jana Němce, který do filmu vnáší kromě vlastenecky všeobecného i zcela osobní měřítko, čímž je film kromě nostalgického stesku po době před okupací provoněn i steskem po časech, než se některé osobní a mladistvé naděje a touhy staly definitivně planými a nesplnitelnými, než definitivně zmizely v nenávratnu. (23. Finále Plzeň - 24.4.10)
Zoufalci (2009)
(Obsahuje možné spoilery). Další nejisté, i když velice dobře natočené rozkročení – mezi lehkovážnou stylizací a výpovědí, mezi humorem a upřímnou frustrací. Pohodlným zvolením kompromisu nemají Zoufalci ani na chvíli šanci naplno bodovat ani na jedné z obou front, natož aby měli tvůrci dostatek umu k jejich svázání a schopnost skutečně vyprávět. Naštěstí mají Zoufalci svižnou, nápaditou a profesionální formu v čele s chytře řešenými voiceovery, výborným střihem a náladově vytříbenou hudbou, což sledování vyzdvihuje na více než snesitelný, vlastně docela příjemný level. Ne vždy však jednotlivé aspekty formy dopadnou na správnou půdu (záměrná humorně-epizodická skladba je kamenem úrazu ve vážné rovině, přesněji v momentě finálního emocionálního zlomu postav, který nastává v přesně daném sledu, v jakém jsme si doposud zvykli postavy groteskně po přesně určenou stopáž vídat, čímž vyznívá značně schematicky a zkratkovitě), případně je tvůrci neumí správně použít. To je třeba příklad průběžných prostřihů zpět do fáze plánování, jejíž vyústění se nakonec prokáže býti nespolehlivým. Tento dějový oblouk mohl vlastními chybami zocelené postavy nemilosrdně vrhnout zpět na startovní čáru a divákovi tak naservírovat podvratnou deziluzi z nepříjemného zjištění, že dospíváme mnohem víc v našich představách než ve skutečnosti. Zdůrazňuji „mohl“, protože postavy jsou jen dobře obsazené karikatury určitých typů, stejně tak jejich problémy a za celou stopáž u nich k žádnému vývoji, natož prozření nedojde, čímž nemá nevyzrálost postav žádné dramaturgické opodstatnění a onen zvrat pro film, pro jeho postavy ani pro diváka zhola žádný význam. (23. Finále Plzeň - 22.4.10)
Krajina osudu (2009)
Na seznámení s Ivanem Vyskočilem a příjemnou hodinku s ním strávenou dostačující, osobnost jeho formátu by si však přeci jen zasloužila obsáhlejší film s výraznější koncepcí. (23. Finále Plzeň - 22.4.10)
František Kupka - Symfonik barev a malíř kosmu (TV film) (2008)
Typický příklad zakázkového dokumentu, jakých jsou k vidění na ČT2 desítky a tedy i toho, jak by se dokumenty neměly dělat. Nicneříkající ilustrační záběry a nesouvisející lacině obrazotvorná onanie v kombinaci s typickou snahou smrtelně zdramatizovat každou scénu (viz. nervydrásající kostelní varhany jako hudební podkres) a nejednotným, nezaníceným voiceoverem jsou důvodem, proč se o díle jednoho z nejzajímavějších českých malířů dozvíte minimum. (23. Finále Plzeň - 22.4.10)
Oko ve zdi (2009)
Horší a rozháranější než vlastně teď už i chvílemi docela žánrově přijatelná Herzova Tma. Slibný námět (rozehrávka v uzavřené koupelně, kde na půdorysu komorního thrilleru na povrch vyplouvají milé i nemilé skutečnosti ve vztahu obyčejného páru + členění na dvě se prolínající a postupně vpíjející roviny), slušné technické zázemí (především kamera a i přes její nepůvodnost hudba) a Karel Roden. Toť 3 potencionální klady, které však ve finále beztak přijdou vniveč, poněvadž ústřední nápad je rozveden do podoby dějového i žánrového paskvilu s tragickým načasováním toporných dialogů a všeobecným zmatkem ohledně rozpracování, atmosférického ladění, řazení, souvislosti či propojení jednotlivých scén (o nepochopitelném zařazení části režisérova krátkometrážního filmu Sen a jiných nesouvisejících snových sekvencích ani nemluvě). Od počátku odhadovaný zvrat je v závěru skutečně použit, ale jak již naznačila klikatá cesta, která k němu vede, namísto rozřešení jen umocňuje navařený guláš. (23. Finále Plzeň - 21.4.10)
Nevítaní (2009)
Působivý dokument, který vás během dvou hodin vtáhne do životních osudů pěti lidských osobností, jejich dětství a dospívání a především do jejich nesnadného oproštění od nelehkého začátku v Jedličkově ústavu a postupného začleňování se do společnosti a slastí běžných lidských strastí navzdory jejich handicapu. Materiál sám o sobě silný dost, vhodným seskládáním vzletů a pádů jednotlivých osudů i mezi sebou vznikla pětihvězdičková záležitost, naskýtající zevrubný, „zlidšťující“ náhled do osudů, životních postojů a názorů tělesně postižených a stejné pohlcení jako poslední tři zářezy od Heleny Třeštíkové. (23. Finále Plzeň - 19.4.10)
Český mír (2010)
Svižně, zábavně a nenuceně jednostranný záznam nejen průběhu jednání o americkém radaru a neutuchajícího odporu ze strany 70% Čechů, ale především pestré škály lidských charakterů v čele s humornými figurkami politiků, tiskových mluvčí vojenské policie a dalších žalostných představitelů vysokých funkcí. Škoda, že tvůrci ještě víc nepřitlačili na pilu a v intencích osvojeného mooreovského počínání (např. syrově nasnímané „partyzánské“ akce několika odvážlivců z Brd, aktivistů a štábu s atmosférickou hudbou čím dál slovutnější skupiny Midi Lidi) neoplývá film nadsázkou ve všech bodech (např. část závěrečného sumírování o síle a nutnosti lidské vytrvalosti by slušel kýčovitější či extrémnější, méně chápavý postoj) či naopak z konceptu na chvíli nevybočí a nepodrobí vyvstávající otazníky podrobnější analýze. Český mír s Českým snem sdílí úroveň i styl zábavy a schopnost hbitě informovat, v menší míře celkovou vyladěnost a kompaktnost konceptu. 7/10 (23. Finále Plzeň - 18.4.10)