Tuxedo

Ukázkový příklad, jak může neschopnost tvůrců poškodit jinak nesporné bojové kvality titulní mlátičky. V tomto případě je spíše než slabé tvůrčí vedení mnohem markantnějším problémem nespolehlivá kamera a její nešikovná kombinace se střihem a nadměrným užíváním mnou nenáviděných zpomalovaček či katastrofálně zakomponovaná hudba a neschopný střih zvukových efektů.

Chytrý film o hitmanech současnosti, kteří nepotřebují ovládat bojová umění ani pět světových jazyků, nemusí nosit elegantní oblečení a už vůbec ne vládnout dokonalou postavou či charakterem. I s obnošeným šatstvem/pivním pupkem/nastupující senilitou však musí oplývat dostatečnou znalostí v technice, přesností a nebývalou kreativitou při nájemných vraždách, které mají působit dojmem té nejnevinnější nehody. Svůj ohromný potenciál pozvolnějšího a civilnějšího techno-thrilleru naplňuje Accident v rozmýšlivém, inteligentním, pečlivém a do puntíku vystavěném celku (jehož „rozkrývací“ část má přesně onen po odpovědích lačnící divácký účinek), kterého s téměř maximální přesností dosahuje technicky i obsahově velmi zdatná režie stejně nenápadně, tiše, sebejistě a přemýšlivě jako sám hlavní hrdina, snad až příliš bystrý špion s kamennou tváří v podání výborného Louise Kooa. Věčná škoda, že ve stejném rozpoložení nedojde skvostně rozehraná „bourneovská“ šachová partie i stylového rozřešení a v poslední čtvrthodince nastává (spolu s nastalou scenáristickou bezradností) neurážlivý, ale přeci jen očekávaný twist, jenž navíc vede k dvěma silně vykonstruovaným „osudným“ událostem.

Lepší než Disaster Movie a spol. je Stan Helsing nanejvýš ve schopnosti diváka takřka nepopudit, pouze do bezvědomí znudit.

Snad poprvé za kariéru je Allenova story natolik vyfabulovaná, scenáristicky nevyvážená a zaplněna tolika fantaskními elementy, že jí z předkládaných mouder a životních zašmodrchání nevěříte zhola nic. Velká škoda, realialističtější pojetí s vyvarováním se postav-karikatur, náhlým změnám tempa či polopatickému předkládání přicházejícího zlomu by allenovsky přesnému Larrymu Davidovi a jižansky prostoduché blondýně rozkošné Evan Rachel Wood (silně ji podezírám, že chování i akcent odkoukala od Anny Paquin z True Blood) jen prospělo. 5/10

Další z minima kousků, které zdánlivě vyčerpané schéma podchycují svěžím a zaručeným postupem. Pomalé tempo, minimum slov, zdržování se doslovnosti a otázek/odpovědí na obvyklých místech v obvyklé podobě, působivá atmosféra, založená na divákově neskonalé zvídavosti, logický a přitom překvapivý scénář, herecký koncert famózního Sama Rockwella, skromná Jonesova režie, skvostný vizuál (triky, pořízené za babku i kamera) a jako vždy spolehlivě padnoucí hudba Clinta Mansella dohromady utvářejí takřka výtečný celek, při kterém se vám nejednou zatají dech.

Naprostá přestřelenost v postavách, dialozích i situacích bohužel dosahuje jen průměrné úrovně zábavnosti (jež počas filmu ke všemu nabyde klesající tendence), aby byl divák schopen akceptovat přísedící předvídatelnost odshora až na půdu a v druhé půli sílící hluchá místa. Kvůli jako vždy sympaticky sebejistému Pivenovi a opravdu jen několika slušným fórkům, které bych si však dokázal představit i v mnohem zábavnějším podání, se The Goods vidět nevyplatí. 5/10

Ačkoliv by se pár vad na kráse realističnosti našlo (nikoliv v případě titulních nahrávek), debut je to ve svém žánru nápaditý, pozvolna vygradovaný a především na mnoha místech sugestivně zachycující důsledky těch nejzvrhlejších lidských pohnutek.

Nelze se ubránit pocitu, že za Plymptonovy tradiční absence slov a vyprávění výhradně obrazem by tato prapodivně jemná romantika zasáhla o mnoho více.

Osvědčený motiv proměny antihrdiny v dobráka je v Plymptonově svérázném animovaném podání svěží, poctivý v jemných náznacích postupné proměny a myšlenkově naléhavější/emotivnější než většina hraných soukmenovců. Prim hraje vyprávění obrazem, úsměvně ujetá a všudypřítomná symbolika, obdobně stavěný humor a bezchybná animace s řadou nevídaných vychytávek ("úhly záběrů", přechody atd.).

Vzhledem k okolnostem si nelze představit hodnotnější epitaf. V This Is It se v přesném poměru mísí nostalgie, nadšení a smutek - nostalgie prostupuje v souladu s narůstajícím počtem hudebních pecek, které vaše uši vítají jako starého známého, nadšení narůstá s rozkrýváním chystané, energické a nápaditostí prošpikované show (světelné efekty, filmařsky nápaditý videodoprovod, taneční čísla, akrobacie, duety, obří objekty na pódiu atd.) či záměru přiblížit sound originálnímu mixu z původních alb a smutkem film začíná, pokračuje i končí. Film se vyjma několika nutných superlativ z úst Jacksonových spolupracovníků zdržuje zhodnocení titulní persony, jejíž osobnost, sílu a životní filozofii (potažmo pravou tvář bez mediálního překroucení) lze s přehledem vypozorovat už z několika málo segmentů ze zkoušek, kde je mj. znát MJův perfekcionismus, vlídnost, mírná naivita a vedle výtečné kondice i počínající únava. Na plný počet to This Is It nedotáhne kvůli koncertní části, která je a navždy bohužel zůstane pouze jakýmsi demem (slabší sound, dva úhly kamery s nestálou kvalitou obrazu, absence speciálních efektů), skutečná podoba skvostně vyhlížející show, tak jak si ji Michael představoval a jak ji film předznamenává, již nikdy nespatří světlo světa. This Isn´t It, čímž se film i Michael zároveň řadí mezi špičku nedokončených projektů/předčasně zemřelých legend, nad nimiž s oblibou, smutkem či fantazií, co by kdyby, smutníme. P.S. Ať hodí kamenem, kdo po projekci nedošel domů ve stylu moonwalk a nepořídil si výběr těch nejprovařenějších hitů. :)