fuckme
Jakub Jiřiště
okres Jihlava
Filmová studia UK
email pozpátku: etsirijj (a) seznam.cz
18 bodů
okres Jihlava
Filmová studia UK
email pozpátku: etsirijj (a) seznam.cz
18 bodů
Moje komentáře
The Artist (2011)
Artist je výbornou ukázkou toho, co ve vrcholném období němé éry z filmu činilo dovršení jednoho módu, který nahradil mód jiný, jenž musel teprve obdobným vývojem projít. Z této etapy dokázal zúročit to nejlepší a iluze je téměř dokonalá - vyprávění obrazem je originální a neustále oživuje děj, člověk je opět "čitelný" především díky úctyhodným výkonům, u nichž je právě absence řeči skutečným dokladem vysoké herecké úrovně, snaha začlenit určité vývojové stupně kinematografie je přirozená a organicky svázaná s vývojem děje. Skutečnou lahůdkou je ale práce se zvukovou složkou, jakkoli to může zprvu znít paradoxně - hudební doprovod, přesně zvolené momenty naprostého ticha, noční můra s předimenzovanou ruchovou složkou, němý potlesk, závěrečná taneční scéna, kdy se při zaslechnutí dechu účinkujících až "tají dech"... Hazanavicius má vše pevně pod kontrolou a pocit z tak precizně vytvořeného tvaru, který však není jen chladnou kalkulací, ale dokáže vyvolávat i silné emoce, je až povznášející. Dokonalá pocta kinematografii i jejím mučedníkům, kteří padli za oběť "talkie horečce" by si ovšem přeci jen zasloužila silnější a rytmicky vyváženější děj, který se i tak trochu vzdálil tehdejšímu kánonu a pojetí žánru či ho spíše v některých scénách notně časově předbíhal. Ale zase proč rovnou brát jako hlavní kritérium dokonalou imitaci, když zde jde hlavně o osobní vyjádření z lásky k filmu, který dokáže povznášet i ničit, podmanit si celý lidský život.
Černobílý svět (2011)
Propracovaná emoční struktura, která docela účinně a bez tlačení na pilu dráždí slzné kanálky je jistě devizou této adaptace, která se nijak nesnaží zastírat, že její diegetický svět je skutečně "černobílý", i když je dosti možné, že co se týče rasových předsudků padesátých let je skutečně tak ostré vymezení hranic docela na místě. Každopádně přinejmenším herecké výkony zúčastněných jsou zárukou zážitku po celou, nikterak přemrštěnou stopáž.
Dobrodružství s nahým klukem (1964)
Skvěle zvládnutý kraťas, který dokáže absurditu předlohy otisknout i do filmového ztvárnění, především díky výběru herců i přesnému střihu. Závěr mě dostal do kolen, lepší tečku si ani nešlo přát. Na absolventský a dosud komorní příběh s jednotou děje dosahuje až velkofilmových rozměrů.
Moderní byt (TV film) (1971)
Panelstory křížené s absurdní groteskou s luxusní plejádou herců. Opravdu odstrašující případ pro ty, co se v době vzniku chystali stěhovat do paneláku, matčin mrazivě sametový hlas provázející každý úkon mladého páru neměl k daleko k hororu. Na svoji dobu dosti odvážné sabotování socialistické výstavby s velmi výživnou dávkou erotiky (dvojice vynalézavých voyeurů mě bavila nejvíc), která mohla jediné uplatnění najít na posledním ostrově svobodnější tvorby - druhém programu ČST, který stále byl doménou vyvolených a procházel propagační fází, která nad obdobnými "úlety" blahosklonně přivírala oči. Jana Moravce (mj. krátkodobě manžel Marty Kubišové) jako osobitého režiséra-autora je skutečně škoda, jeho absurdní, sarkastický a přitom vnějším kontextům neuzavřený pohled na svět byl v šedesátých letech ojedinělý. Téměř neznámý tvůrce se pro mě stává jedním z nejvýraznějších představitelů mladé generace nastupující v šedesátých letech, který bohužel dostal minimum příležitostí, aby svůj netradiční pohled na svět mohl skutečně rozvinout. Talentu k tomu měl dostatek. Bohužel po tomto povedeném filmečku mu byl dovolen akorát dabing.
Perfect Days - I ženy mají své dny (2011)
Nejde ani tak o film Alice Nellis jako producenta Biermanna, který se rozhodl využít jediného fungujícího modelu do dna. Přesto i po křečovitém Románu pro ženy a o třídu vyvedenějšímu kasovního útoku Vejdělkových dvou posledních komedií má i tento "produkt" stále co nabídnout. Devizou je hlavně divadelní předloha, která přeci jen ale na plátně vypadá tuctověji než na jevišti. Dále je to vyrovnané a sympatické herecké obsazení, které suverénně vede charismatická Ivana Chýlková. Alice Nellis prokazuje, že po řemeslnné stránce je stále v naší kinematografii špičkou - její styl je hladký, vyvážený, rytmus filmu a dialogů nekolísá, hudební dramaturgii opět zvládla na jedničku. Přesto ale ze snímku dosti čiší silná snaha o efektivitu, protlačování vlastních preferencí, která hraničí až s reklamní rétorikou, prostředí děje je jakýmsi protiproudem směřujícím proti živosti postav. Perfect days nakonec není ničím víc než precizní ukázkou, že i v naších podmínkách může vzniknout po všech stranách fungující producentský produkt, jehož životnost se počítá spíše s minutami strávenými v kině. Přesto i po odchodu zůstává alespoň povznesená nálada z času stráveného v sympatické společnosti. Po vymknutém experimentu Mamas and Papas Nellis alespoň složila reparát z režijní a dramaturgické svéprávnosti.
Nič nekrváca večne (2003)
I takový film se může dostat na akademickou půdu, navíc jako projekce v rámci kursu východoevropské science-fiction. Nakonec bylo jen dobře, že pro projekci nebyl zvolen žádný z dosti nevábně vyhlížejících slovenských počinů v tomto žánru (snad jedině Majkou z Gudrunu bych nepohrdl), ale jiná ukázka vztahu našich východních sousedů k filmovému žánru. Nic nekrvácá věčně je v tomto ohledu velmi solidním zástupcem a i přes amatérské zázemí poctivým filmem. Má atmosféru, o kterou dobře zapadají humorné prvky, tvůrci měli evidentně nakoukáno, techniku zvládli v rámci možností bravurně a nadšení herci překvapivě udržují pozornost i přes přemrštěnou stopáž (hlavně představitel upíra, který v jeho podání působil až sympaticky a právě on se pro mě stal postupněm objektem ztotožnění). Dramaturgickou nevyváženost a některé technické nedostatky lze filmu s lehkým srdcem opustit. Důležitější je příjemně strávený čas a dobrý pocit z toho, že na Slovensku ještě lze natočit živý film, který je navíc obdařen čím dál vzácnější dávkou sebeironie.
1 (2009)
Vysoká filosofičnost a nadčasovost předlohy prudce narazila na velmi diskutabilní režisérské pojetí. Sparrow vytváří esejovitou mozaiku, která vrší ve zběsilém tempu jednu myšlenku na druhou, ani se nesnaží z budování základny docházet k nějaké syntéze a dojem je tak značně roztříštěný. Je to spíš sled úvah, za něž lze vděčit spíše Lemovi. Jejich podání totiž působí až protichůdně a vytváří vnější efektní vrstvu, která dílu nesmírně škodí a ještě více působí na jeho rozdrobenost. Především k závěru formální stránka vybočuje do takové míry, že je až směšná a s ambiciozního režiséra se náhle stává spíše čerstvý absolvent filmové školy, který stále trpí pocitem, že dokáže v jediném díle pochytit celou podstatu světa. K tomu je však zaprvé třeba najít adekvátní jazyk a hlavně pokoru. Pro mě tedy ve výsledku jen další podivná maďarská artovka, která je pro mě jen dalším důkazem, že mentalitě tohoto národa nikdy nepřijdu na chuť.
Horečka (1921)
Čistý manifest simultánního pojetí filmu, který se otišťuje v ději i v obraze. Když se k tomu ještě přidá koncept fotogenie a impresivní zachycení okamžiku, nemůže vzniknout nic než nevšední poezie a jeden z nejčistších zážitků francouzského filmového impresionismu.
Coeur fidèle (1923)
Od Epsteina jsem čekal více - jeho víceexpozice a noření se do tváří sice může zpočátků dosahovat až magického účinku, postupně však nabývá převahy hrubozrnné melodrama, které začíná útočit až na samou hranici únosnosti či trpělivosti. Především poslední část filmu na mě přenesla hodně negativní energii, což určitě nebylo Epsteinovým záměrem - třeba způsob jakým je ústření dvojicí zneužívána ubohá sousedka se zmrzačenou nohou, která se ke konci filmu už jen plazí, aby mohla rázným zákrokem celou situaci naprosto neschopné a nesympatických protagonistů (velmi trefná je pak scéna, kdy ji pošlou do lékárny pro medicínu, i přes svůj handicap je zpátky za rekordních dvacet vteřin, hned poté však trvá několikanásobně delší dobu, než jen vyjde schody v domě). Navíc četba tváří se zde postupně stává až efektní manýrou, která je daleko působivosti Dellucova způsobu fotogenie, především v poslední části už je přímo na obtíž. Korunou všeho je přilepený epilog - zamilovaná dvojice si "užívá" na kolotoči s pohřebními výrazy ve tváři, zatímco sousedka s obobně zničujícím pohledem hlídá dítě. Buď byl Epstein naprostý skeptik, nebo jeho fotogenické orgie zcela pohltily i snahu o happy end. Pro mě je jediným náznakem šťastného konce jedině nová berle, která se skví vedle sousedky v celé své kráse. Když ještě připočtu teoretická východiska tohoto tvůrce, tak jen těžko se dá v kinematografii najít větší zrada sebe sama. Film, který je označován jako vrchol "impresionismu" v rámci velkých kinematografických struktur, je pro mě tedy spíše zklamáním, přesto jej rozhodně nehodlám zavrhnout. Nakonec, když se poté Epstein od těchto struktur osvobodil, tak teprve vyšlo najevo, jaká síla v něm dříme.
Alois Nebel (2011)
Není sporu, že jde o dílo velmi talentovaného tvůrce. I přes rotoskopingovou technologii jde cítit výrazné výtvarné cítění, smysl pro obrazovou zkratku je v některých případech až obdivuhodný, dramatický závěr je hlavně pro oko velmi působivý. Postavy jsou vykreslené a ztvárněné dobře, ovšem velkým problémem je, že je jejich vývoj či vůbec role silně upozaďována. Takřka nedějová expozice je značně neúměrná vůči zbytku filmu a film se vlastně rozpadá do tří epizod, mezi nimiž chybí dostatečné vazby. Gradace v závěru působí silně na smysly, ale v zásadě myšlenkově a dramaturgicky nefunguje. Když se pak člověk ohlédne při závěrečných titulkách zpět a řekne si, že na něčem tak jednoduchém a přímočarém stálo zato postavit tak náročný film, mrzí ho poměrně promarněná příležitost. Přesto Alois Nebel působí radost, třeba i tím, že sudetská atmosféra a pocit vykořenění je tu naznačen velmi dobře. Stálo by však za to, nenavozovat ráz tohoto kraje ryze vnějšími prostředky, ale promítnout ho více do samotného děje, prohloubit jej a přenést ho spíše na rovinu reflexe. Toto jsem od Nebela čekal a bohužel jsem zůstal ochuzen. I tak návštěvy kina nelituji.
Čertova nevěsta (2011)
Alespoň v žánru pohádky přeci jen Troška dokazoval, že se ještě občas dokáže odrazit z absolutního dna, Nejkrásnější hádanka byla docela příjemnou záležitostí, která i přes nízký rozpočet splňovala prvky, které má koukatelná pohádka mít. Čertova nevěsta bohužel nesahá Hádance ani po kotníky - je sice vidět vyšší rozpočet - pohádka je plná triků a každý záběr je pořádně vyumělkovaný a podléhá kamerovému obžerství. Zatímco se po této stránce občas podaří vybudovat slibnou pohádkovou atmosféru (Troška je zdatný řemeslník), co se týče scénáře, jde o katastrofu. Příliš dlouhá expozice, náznaky velmi nízké vulgarity, naprosto nulové budování vztahu mezi hlavními protagonisty, až někde v poslední třetině se objevuje jádro pohádky - tři úkoly, velmi odbyté a zkratkovité, v jednom případě naprosto nelogické, a naprosto umrtvené vyvrcholení (Lucifer je skutečně velmi slabý soupeř). Pohádka nemá žádnou šťávu, hne se v místa ve skocích, než aby kontinuálně plynula, je naplněna jen formálně. A jestli někdo operuje s argumentem, že přeci je nutné brát v potaz dětského diváka, tak proč mezigeneračně fungují například Tři oříšky či Princezna ze mlejna, abysme zůstaly u Trošky. Česká pohádka zhyne na úhoru, jestli po obdobně nezvládnuté Dešťové víle a Čertově nevěstě vzniknou další tak sterilní, bezživotní, jednoduše odfláknuté produkty.
Povídky malostranské po 130 letech (2011)
Velmi osobní pohled na malostranskou historii a současnost poměrně násilně naroubovaný na Nerudovo dílo. Spíše kolážová všehochuť, soubor postřehů, prolínaných rázovitými postavičkami - některé silně zaujmou (fascinující vitální právnička v epizodě Figurky), jiné by si zasloužili méně prostoru ("Hastrman"). Filmu by slušelo se trochu odpoutat od režisérova otce, který vlastně určuje jeho chod. Pro mě byly přidanou kvalitou výstupy Jiřího Krejčíka, které přiznávají, že by se slušelo uvést ho v titulkách rovnou jako spolurežiséra - další půvabné zachycení jeho svérázné osobnosti, historka se Zdeňkou Baldovou je nesmírně dojemná. Dokonce se některé záběry snaží znovuoživit jeho nerealizovaný remake Týdne v tichém domě (snad nebude hrozit žaloba). To však nic nemění na tom, že film nedělají jen zajímavý lidé, že musí mít nějakou strukturu a touhu po výpovědi. Ve výsledku působí film spíše jako materiál, který má daleko větší hodnotu pro postavu režiséra a jeho rodiny a divák z něj může vyextrahovat pouze zlomek původní hodnoty, pro níž vznikal. Přesto však nelze říct, že by se něco ze zvláštní atmosféry této čtvrti na plátno nedostalo, i když se někdy až lacině spoléhá na pohlednicové záběry či pochybné a spíše rušící filtry. Animované vložky jsou vrcholem samoúčelnosti.
Bengálský detektiv (2011)
Na Bengálském detektivovy se sice odráží typické britsko-americké snahy o "fikcionalizaci", vytváření zápletek, stejně jako vnější okouzlený pohled na exotickou zemi, včetně jistého nadhledu. Na druhou stranu vzniká velmi barvitý a komplexní pohled na život v obrovské indické metropoli. Velmi dynamicky se zde mísí zábavné momenty s napínavými akcemi a emotivně silnými scénami ze soukromí, při nichž se snímek dotýká i obecnějších otázek lidského bytí a soužití. Od prvních minut jsem byl pohlcen a moje pozornost nepolevila. Souvisí to určitě i s tím, že Indie je sama o sobě nesmírně fotogenická země a téměř každý záběr je nesmírně zajímavý a neotřelý - pohledy do rušných ulic, samotné tváře obyvatel, úžasné rituály. BD je určitě jeden z filmů, díky nimž si tuto stále tajemnou zemi zamilujete. Šance jsou zde možná dokonce o dost vyšší, než v případě vyumělkovaného Milionáře z chatrče.
Hájek na zámku, Petr v podzámčí (2011)
Spíše snůška bonmotů a autoritářských monologů ultrakonzervativního kancléře, kterým dokumentaristka spíše nečinně naslouchá a nesnaží se vyvolat konfrontaci, oživit pomalu unavující proud. Postava nakonec vyznívá jednorozměrně, stejně jako je podávána v médiích, její portrét není nijak obohacen. Čtyřicet minut je na takový přístup bohužel příliš dlouhá doba.
Vladimír Špidla: Běžec na svém místě (2011)
Rozhodně sympatičtější počin letošní bohaté politické úrody na FAMU. I když tvůrce neskrývá sympatie k postavě upozaděného politika, neskrývá ani jeho slabé stránky - vzniká tak nejednoznačný portrét, nabízející i zajímavý prostor k empatii. Podle mě se podařilo docela přesně přiblížit Špidlovu osobnost a její roli v české politice. Co však tento snímek výrazně pozvedává jsou originální a jednoduché animované vsuvky "závodní dráhy", které nabízejí velmi neotřelý a výstižný pohled na vývoj naší polistopadové politické scény.
Mein kroj (2011)
Z "nové vlny" na FAMU, jak byl na MFDF Jihlava nazýván současný trend skupiny studentů dokumentaristiky vyjadřovat se k dlouho opomíjeným politickým tématům, se tento snímek nejvíce vyděluje - provokativností, hravostí, osobitostí. I když nakonec řešený problém je spíše bizarním a spontánním nápadem bez hlubších souvislostí a myšlenkové hloubky, dokázal Dušek odhalit na reakcích okolí daleko více, než například počin P. Nesvačilové. Možná proto, že je jeho způsob natáčení daleko bezprostřednější, vnímavější a nezaložený na snaze, podložit předem stanovený cíl omezeným výběrem, nezohledňujícím okolní kontext.
Řekni, kde ti Němci jsou (2011)
Monstrózní karikatura Bernda Posselta zastínila smysl tohoto díla. Jím mělo být srovnání náhledu na sudetský problém v generaci, která jej na vlastní kůži nezažila, zatímco přímí účastníci odsunu se s problémem dávno již smířili. Problém je však silně zjednodušen, utápí se v záplavě pozornost odvádějících drobností, nedrží pohromadě a tím nevytváří myšlenkový přesah. Filmu by napomohlo ujasnění koncepce, menší improvizovanost - dílo sice působilo živě a bylo obratně natočeno, ale přesto minulo cíl.
Paroubek v hlavě (2011)
Tento film zůstal jen u nápadu "z nouze", který není ani zajímavým způsobem rozvinut. Jde pouze o suchopárné přesvědčování, že mediální obraz je vždy určitou subjektivní projekcí, potřebou vybíjet si svoji nepojmenovatelnou moc na obětních beráncích. Scény s Paroubkem pak byly zbytečné a nic nového nepřinesly. Jediný, kdo měl skutečně co říct byl mladík, který po něj jako první mrštil vejce, ten celý problém velmi hutně shrnul do několika vět a velmi výmluvného činu. Vše ostatní byla jen omáčka, někdy zábavná, jindy spíše repetitivní. Pro následovnou diskuzi však snímek poskytl velmi zajímavý materiál.
Žaluji (1919)
Pouhý rok po válce, která pohnula celým světem a vytvořila skutečný časový předěl, jenž byl náhle nepřekročitelný a jakákoliv možnost návratu nemyslitelná, natočil Abel Gance tento nesmírně působivý opus. Až makabrózní vylíčení zničující apokalypsy, v němž nejde ani tak o bojová jatka, jako spíše o následky - morální, psychologické, duchovní. Již úvodní scéna slavnosti dává tušit, že máme co do činění s jedinečným dílem - až magická atmosféra rozechvělých stínů tanečníků na stěnách i na tvářích přihlížejících. Počínající filmový impresionismus v téměř každém záběru doslova kouzlí působivou náladu, ať už rozličnými maskami, lahůdkovým přeostřováním plánů, prolínaček občas jen vzdalujících kameru o pár kroků, průhledy skrze okna či dveře se silným zdrojem světla, siluetovými efekty... Nediegetické vsuvky vytvářející jistý intelektuální konstrukt po mnoho let předcházejí Ejzenštejnovy experimenty (montážní reminiscence francouzsko-pruské války), mnohem výrazněji však působí odlišné druhy montážních sekvencí, především velmi dojemná až geniální metafora loučení skrze výmluvné detaily rukou. Gance jednoduše hýří nápady, které sice roztříštují jednotný styl, avšak slouží co nejpregnantnějšímu vyjádření myšlenky a tématu. Zatímco první dvě kapitoly samy o sobě vytváří soudržné a vypjaté melodrama ve stylu režisérova předchozího snímku (herci zde však podávají velmi civilní výkony a objevují se i odlehčující scény), třetí část se výrazně vyděluje. Kauzální narativní linie se rozplývá a následuje hutná reflexe hraničíaž se stylem obrazové eseje. Mžikový střih, míšení inscenace se záběry týdeníků, reality a fantazie, dialogových mezititulků a obtížných citátů postupně přesouvá děj ze zákopových jatek do vrcholné závěrečné obžaloby. Ta má naprosto ojedinělou podobu masivní kolektivní vize, mrazivé a dechberoucí - zástupy mrtvých míří za pozůstalými, aby zjistili, že jejich oběť byla zbytečná, že svět se vychýlil do takového bodu, kdy již budou takovéto oběti nic než zmarem. Když hrdina nakonec žaluje i samotné Slunce, že bez antipatií vrhá své paprsky na nejen fyzicky zdecimovaný svět, člověka až polévá studený pot. To, že tento nezapomenutelný verdikt nad událostí, která navždy změnila běh civilizace a přinesla zdrcující zjištění, že věci již nelze vzít zpět, vznikl ještě v zanikajícím poryvu dobové vichřice, dodává snímku zvláštní a nevyslovitelný nádech. Cítil jsem z něj něco podobného, jako z Radokovy Daleké cesty, která byla přímo přesycena autentickým a bolestně čerstvým prožitkem. I proto se stává Žaluji snad nejjedinečnější možností, jak se ocitnout tváří v tvář první světové válce. Jakkoli snímek určuje melodramatická konstrukce a přetrvávající ohlasy romantismu, nezdráhám se říct, že autentičtější pocit žádný z pozdějších snímků nabídnout nemůže.
Primary (1960)
Film je sice přelomový co se týče dokumentární techniky, dnes však má hodnotu spíše jako zachycení historické skutečnosti. Na sledování je jinak až příliš surový, bezkoncepční, daleko překonaný dalšími snímky cinema verité.
Kapsář (1959)
Jakkoli se tomu Bressonův oproštěný styl vzpírá, film je nasycen napětím a v závěrečné scéně dokáže z předchozího chladu vykřesat velmi působivou emoci. Přeci jen jde o jeho umírněnější dílo, dá se říct, že až dokonce divácky atraktivní, i když se hlavní postava vzpírá identifikaci, jakkoli jde o subjektivní zpověď. Možná i proto filmu schází něco ze síly Baltazara nebo Johanky - daleko nekompromisnějších snímků, které mají tendenci trhat city správně naladěných diváků na kusy.
Bohémský život (1992)
Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu.
Dixième symphonie, La (1918)
První vlaštovka francouzského impresionismu je sice ještě dosti poplatná vzorům francouzského filmu desátých let (film d´Art, přetrvávající vliv belle epoque a romantismu), avšak přeci jen přináší velmi svěží prvky. I když jde o melodrama jako řemen, dost prostoru zbývá i na niterné pocity, navozování vnitřních pochodů (velmi přesně využité retrospektivy) a celkové nálady, která je zajímavě odstíněna stylem i herectvím (rozdělení filmu na jakési kapitoly dle dominantního pocitu). Vrcholná scéna předehrání symfonie na zásnubním večírku by se sice mohla dobře obejít bez hodně "umělecky tradičního" podkresu tanečnice v přírodě, avšak druhá linie pohnutých tváří a vnitřních hnutí hlavních postav je doslova emocionální náloží bezchybně fungující i po téměř stovce let. Abel Gance sice je spíše svázán s tradicemi 19. století než s moderním výrazem a senzibilitou a tento snímek je proto nutné brát s určitým nadhledem, brát ho spíše jako důležitý přechod. Bez jeho vlivu by současná kinematografie možná nebyla taková, jaká je.
Dětská hodinka (1961)
Wylerův film se opírá pouze o skvělou divadelní předlohu a o povedené výkony dvou sympatických hereček (někdy však i do jejich výkonů proniknou stopy patosu). Jinak režisér definitivně stylisticky ustrnul ve čtyřicátých letech - je statický, filmovou řečí nijak k rozvoji dramatu nepřispívá a když, tak notně zaprášenými konvencemi. Navíc vedlejší maloměstské postavy skutečně jako by svým herectvým ustrnuly na počátku zvukové éry. Jedině snad dlouhou a působivou jízdou v závěrečném nádechu před katastrofou přesáhne sám sebe. Film je rozhodně silný a zdrcující, po tematické stránce zajímavý, ale sám Wyler tentokrát přispěl příliš malou měrou a je třeba i toto objektivně zohlednit.
Katzelmacher (1969)
Z této vztahové a lidské deziluze mi občas běhal silně mráz po zádech, občas jsem se ale i bavil, zvláště v periodických špacírových scénách. Minimalistický, radikální, nedějový a přesto silný snímek, který s přehledem vystihl myšlenku zhoubnosti kolektivního uvažování, z něhož mizí jakýkoliv individuální rozměr a tím i možnost kritického uvažování nad činy. Snad jen dvě postavy znamenaly jakousi naději - zamilovaná Marie, která dokáže opustit násilnického muže a projevit skutečnou lásku, zatímco se dočká akorát opovržení, a prodejná Rosy, která se z kolektivu vyděluje svoji "prostitucí", ale také jediná hledí k zítřku, má svoji touhu a cíl. Tyto dvě postavy působí až zklidňujícím dojmem, jako ostrůvky světla v až nihilistickém pohledu na život.
Křik (1963)
Po filmařské stránce výrazný a novátorský, dramaturgicky však značně kulhající počin, který se snaží říct jednoduše příliš mnoho. Kontrast všedního dne nastávajícího otce a jeho manželky v jednom z nejdůležitějších okamžiků života je určitě zajímavý, kdyby ovšem každou chvíli neodbíhal ke globálním problémům a až křečovitě poetickým náhledům do historie vztahu, v nichž mě Aškenazyho jazyk dost iritoval. Navíc Eva Límanová působí takřka ochotnicky, zatímco její partner Abrhám zde nabízí jeden z vrcholných výkonů své kariéry, a to byl na jejím samém počátku. Poeticky snímek stojí za zhlédnutí, ale pro mě jde o snímek nové vlny, na němž snad nejvíce ulpěl prach času - stále mi více připomíná atmosférou i myšlenkami starší snímky jako Holubice či Touha a tím se ocitající na určitém rozmezí. Pouze okázalá formální stránka snímek přisuzuje mladší generaci, myšlenkově s ní nekonvenuje. Ještě, že si Jireš dal pauzu a navázal na novovlnnou tvorbu snímky, které se dají právem považovat za jedny z jejích vrcholů - Žert, Valerie a týden divů i uzavírající a neprávem opomíjený snímek ...A pozdravuji vlaštovky.
Průvodce (2008)
Průvodce sice na sto hony zavání pečlivě vyváženou univerzalitou, snahou oslovit mimojaponské publikum a svěřit příběh do péče zaručeně fungující struktury, avšak to niktera nesnižuje konečný zážitek. Samozřejmé míšení černého humoru nejhlubšího zrna s jemnou lyrikou a jímavým rodinným dramatem vytváří směs, která je imunní vůči nadměrečnému sentimentu i zlehčování tématu. Scénami obřadu se daří přenášet důležitou životní filosofii, aniž by se plýtvalo prázdnými slovy a i jednoduchá symbolika zaručeně působí. Vše navíc korunuje slastná Hisaishiho smyčcová hudba. Nakonec vzniklo dílo, které se těžko pojmenovaným působením na afektivní stránku může zařadit mezi takové klenoty japonské kinematografie jako byl Ostrov či Legenda o Narajamě. Některé okamžiky tohoto filmu dosahují téže působivosti a úctyhodné pokory.
Zběsilost (1972)
Téma neprávem obviněného muže je zde dotaženo téměř k dokonalosti - zápletka je skutečně vypečená a navíc se Hitchcock navrátil k osvědčeným metodám budování napětí a okořenil je o až šokující syrovost a vydatnou dávkou černého humoru v nejlepší britské tradici. I když je stopáž trochu přemrštěná a hlavně expozice nepříliš poutavá, snímek začíná rychle nabývat na zajímavosti a poutavosti a zájem vzbudí i nejednoznačná morálka hlavní postavy. Film se může pochlubit hned několika scénami, v nichž H. navazuje na svou nejlepší tradici - výborně sestříhaná první vražda s poutavou předehrou, dále především opravdu mrazivá a přitom až absurdně komická scéna v náklaďáku s bramborami a naprosto odzbrojující scény poručíka Scotland Yardu trpícím kuchařskými kreacemi své manželky - i v nich by se dalo vnitřní napětí až krájet a divák až čeká, kdy si i poručík konečně sundá kravatu, přitom se však málem dusí smíchy - jde o skvěle rozehrané malé etudy. Zběsilost naposledy ukazuje mistra napětí ve formě a jeho návrat na rodný ostrov dodává jeho stylistické důstojnosti staronový, svěží rozměr. Rozhodně překvapení.
Simonův vesmír (2010)
Trochu moc barevný a stylizovaný pohled na Aspergerův syndrom, který je zde využit k zajímavé zápletce, ale právě jenom "využit". Jen další sonda do světa "nenormálního" hrdiny, kvůli němuž musí být nenormální i veškeré okolí. V tomto stylu vznikla už řada filmů, rozhodně hlubších a autnetičtějších. Tohle byla jen příjemná optimistická hříčka, které vše překresluje pastelovýma barvama.
Východ slunce (1927)
Murnau získal neopakovatelnou příležitost od Foxu natočit si film zcela podle vlastního gusta bez jakéhokoliv zásahu studia. To znamenalo, že se spojil s německým štábem a vytvořil za velmi slibný rozpočet evropský snímek v amerických reáliích a s americkým espritem. Vznikl neodolatelný zážitek, který je daleko od klasického stylu. Zpočátku vévodí chmurná atmosféra nedaleká německému expresionismu, přenášející manýru do architektonicky osobitých interiérů (falešné perspektivy, zveličené části dekorací) i do přepjatých hereckých výkonů (fatální svůdnice má velmi blízko Nosferatovi v ženských šatech). Poněkud těžkopádný počátek, provzdušněný nanejvýš typicky odpoutanou kamerou (působivé jsou momenty, kdy kamera nalezne v ladném oblouku výmluvný detail obličeje ve výrazný moment) se však začíná náhle projasňovat a nastupuje podmanivá lekce impresionistických postupů s vábivými prolínačkami (především zrození nového dne skrze vodní hladinu) i animovanými mezititulky a umným užitím víceexpozicí, pronikajících do mysli hlavního protagonisty. Po zažehnané tragédii přichází nejzajímavější část započatá silně poetickou cestou pitoreskní tramvají (velmi umně zkomponovaná zadní projekce s notnou dávkou stylizace) , která vnáší dvojici do víru velkoměsta, které jim nabídne bezpočet příležitostí pozvednout jejich vztah s popela - nastává nečekaný žánrový zvrat - vír scének z různých prostředí, míchající civilismus se situační komedií a prvky grotesky, v nichž je znát i typické středoevropské figurkaření a zemitější humor. Na diváka je dvojnásobně přenášena úleva a katarze, která je však jen mezičasem před další ranou osudu, která velmi rychle vrací příběh do temných rovin a v německém stylu (nyní již výrazně dynamičtějším) snímek také vrcholí. Murnau se zde skutečně stává stylovým a žánrovým chameleonem, ovšem vzhledem k rozvíjení příběhu postupuje zcela organicky - evropská i hollywoodská zkušenost má spíše podobu rozsáhlého rejstříku, z něhož Murnau velmi obratně vybírá prvky a postupy, které nejniterněji a zcela vizuálně dokáží rozvíjet příběh v daných okamžicích. Oba herci v hlavních rolích se v průběhu děje postupně otevírají, Gaynorová po emotivních výpadech nalezne svoji spontánnost a její výkon se stává velmi pozoruhodným, O´Brien působí spíše klasickým "prožívaným" herectvím, ale proměna jeho postavy je velmi koherentní. Východ Slunce je jedním z vrcholů dovršeného stylu němé kinematografie, obohacený navíc velmi silným příběhem a svojí emotivní sílu neztratil ani po více než 80 letech. První historický Oscar se skutečně dostal do těch nejsprávnějších rukou.