pan Hnědý

Probuďte mě, až přijde dokonalejší tvůrce současné avantgardní optiky, kterou zde tvoří Paul Clipson. Hypnosis Display zachytává všechny prvky nastolené z vlastní tvůrčí perspektivy, nitra, detailních záběrů života, prostoru a jiného světa. Detail ruční kamery na filmovém páse zachycuje lucidní snění a přechodu v něm. Prostorem divák vstupuje od první minuty filmu, je uchvácen všemi detaily těla (očí, prstů, vlasů a pohledu na krásu světa), vody a odlesky slunečních paprsků, které naráží pouhým plynutím, doteku Vesmíru a zobrazení jiné dimenze, funkčnosti slunce a záběrů západu a východu, odrazu slunce z oken, hladiny vody, nebo přes rostliny a živých organismů, světel vlaků, budov a města přes slow-motion záběrů, až po speed-motion deformaci obrazu - ty Clipson zachytává na Super8 kameru dokonale. 16mm pásku zachytává maličkosti každého předmětu, který prolíná přes sebe, který vyvolává u lidí kolem mě spousty pozitivních, ale i negativních reakcí. Je fascinující jaký má Clipson dotek při interakci mezi obrazem a divákem, který produkuje. Pohlcující zvuková stopa Liz Harris (Grouper) a její ambient hudební doprovod podkresluje každou vteřinu na plátně a vtahuje stále pod kůži. Clipsonovi filmy překonávají experimentální standarty od dob Brakhage, Tscherkassky, Kren, Arnold, nebo Girardet. Estetika, snovost, performance života. Film, který chci aby viděli všichni, ale zároveň nikdo a pouze moje vlastní vnitřní vnímání.

Experimentální, až snově nadčasový, myšlenkový, dvojsmyslný dílo, který nelze hodnotit jako film, protože Persona je nadfilm. Jsou filmy a potom je Persona - na vrcholku optiky, kterou kinematografie zaznamenává v nejvyšším měřítku. Bergman překonává limity režie, práci s hercem, divákem, obrazem a dějovými smyčky. Bibi Andersson fenomenální, Liv Ullmann sexy, Bergman nadpozemský. Nadčasové dílo nad hranicí představivosti. P.s. 2021 stále průzračně emocionální prostor nitra.

Temná stopa rozhraní filmové optiky, bez myšlenky na světlo. Grandrieux tvoří nadále slowmotion záběr surrealismu, který sahá mimo vnímání běžného filmového postupu. Psychické vnímání jeho světa není vůbec příjemné, jeho divák ale zůstane opět v hypnóze. Nedá se zapomenout na osobní setkání s tímhle člověkem. Skutečný umělec, který nepotřebuje masu osazenstva, vyumělkované tváře mainstreamu, běžné filmové postupy. Tohle je na rozhraní filmového pásu, kde se rozděluje běžný filmový fanoušek. Tady nesahá ani oko festivalového diváka. Někdy příště o půlnoci pane Grandrieux, v sále, s minimem lidí, se zvukem, ve tmě, v jiném světě. PH.

Sny jsou zapomenuté vzpomínky. Nečekejte romantický film, ale slow-motion záběry poetickou meditaci, která rozezní po čase. Čas s prostorem zde nabírá úplně jiný filmový spád na který Bi Gan vkládá všechnu svou vnitřní melancholii. "Kdykoliv jsem ji viděl, věděl jsem, že jsem znovu upadl do snu. A jakmile víte, že sníte, je to jako byste byli mimo vlastní tělo".

Prolínání mezi snem a realitou. Bdělost, tma, zvuk, ticho před bouří. Ticho před nekonečnem, rozplývající se uhranost temnoty skrz přírodu a dotekem Vesmíru. Film, který je zásadní svým zvukem a vizuální optikou. Dlouhé pomalé záběry, při kterých se nezastaví čas, ani pohyb pro detail. Experimentální dotek prostoru tvořen noční krajinou, zvukem přírody, bouřky, větrem, sluncem, hvězd a časoprostoru, jako by začínající scéna Post Tenebras Lux měla nekonečné pokračování. Snění, které ponechává Scott Barley v zamlčení.

Stále nemohu uvěřit, že jde o film z našich vod. Vlastně ani nepamatuji, jak dlouho jsem na podobný zážitek z plátna čekal. Možná od festivalu Lfš a poctu Tarkovskému. Každá kapitola je krutá výpověď a zlo v lidech, které se odráží v dobách, kdy dobro mělo malinký světlo v dlouhém tunelu. Kamera je neuvěřitelná, autenticky optika na světové úrovni. Podobné obrazy jsem naposled viděl u Ivanova dětství (1962). Každý jeden záběr si zaslouží nejen filmové plátno, ale i obraz. Každý emocionální drsný dotek, každého kdo zpochybňuje válečnou dobu. Každý krvavý obraz, každý utrpení chlapce cítím i po dalších hodinách. Film, který měl vzniknout, film který Vás zničí, nejen krutou výpovědí, ale i dokonalou vizuální optikou.

Empatický dotek do milostného trojúhelníku vytváří Chang-dong Lee dokonale. Pomalou esteticky vyváženou kamerou zachycují každý detail. Kamera plyne svým časem a prostorem, kdy se stává obraz vizuální galerii, která mě fascinuje dlouhé roky. Scéna se západem slunce a tanci Hae-mi považuji za hypnotickou dávku na kterou jsem čekal velmi dlouho. [AFF 2019]

Meditace.

Kolující stále v myšlenkách. Brendan Gleeson podává neskutečný výkon důvěryhodnosti, oddanosti bohu, života v Irském prostředí. Film se mě dotýká chladnou krajinou, otevřenosti lidí, životních událostí, spletitosti životní cesty, zatracení lidské psychiky a odpuštění. S odstupem času zdrcující testament.

Tam, kde dobrodružná optika začíná a stává se nepřekonatelnou. Geniální záběry přírody, nádherně naplněný příběh, dokonalá Jenny Agutter a hluboká myšlenka v závěru. Filmová poezie.