petka114

Přiznám se, že moc nerozumím zdejšímu na horor dost exkluzivnímu ohodnocení. Pro mě osobně to byla dost velká nuda, chvílema jsem děj i lehce poposunovala. (Ano, ohavná vlastnost, ke které se občas barbarsky uchýlím). Rodinka se nastěhuje do baráku, ve kterém se stala vražda. Začnou se tam dít divný věci. Děti vidí mrtvé děti. Dopadne to blbě. Vím, že v tomto žánru je těžké vymyslet aspoň trochu něco jinakého, ale tohle je stokrát ohrané a navíc, jsem tak úplně nepochopila závěr. Když se dívám na horor sakra, tak chci vedět jak to dopadlo a na žádný takový "domysli si sám" nemám chuť:-)

Vzhledem k tomu, že jsem se u toho po prvních 15 minutách tak nudila, že jsem se dokopala přitom vyžehlilt kupu prádla, to zas tak neužitečný nebylo. Jinak ale bída. ta trocha poetiky z jedničky úplně zmizela a zůstala jen pachuť trapných letních komedií a lá ČR.

Od netradičního námětu a herců, které se v tomto snímku objevují, jsem čekala víc, ale i tak to byl příjemný pohodový film na odpoledne. A ta poslední scéna s královnou Viktorií:-)

Škoda, že tato miniserie nemá více dílů. Musím přiznat, že první díl mě skoro až nudil, ve druhém jsem se už dívala se zájmem, třetí mě nadchnul a čtvrtý, závěrečný díl, jsem si už vychutnávala s lítostí, že je konec. Crandford od stejné autorky mě nadchnul víc možná i právě díky delší stopáži, ale i tak to byl příjmený (asi už stý) výlet do viktoriánské Anglie. Naprosto předvídatelné, pomalu plynoucí, staromilské, tak jak to mám ráda:-)

Ok, možná to není na úplných pět, ale tato retrokomedie mě potkala v tu správnou chvíli na správném místě. Prostě mi strašně sedla, o to více, že jsem ji vůbec neznala a proti svému zvyku jsem se ani nepodívala na zdejší hodnocení. Francouzské filmy mají něco do sebe a navíc, když jsou oba hlavní představitelé tak strašně sympatičtí, nejde jinak.

Strašně příjemné překvapení, na které jsem narazila čirou náhodou. Filmové zpracování knížky, na které mně v dětství vadilo, že jsou tam všechny holčičky jen vedlejší postavy a navíc tak trochu potvory, mi naprosto trerstuhodně uniklo. O to víc jsem si však film vychutnávala sled na sebe navazujicích střípků z knížky, z nichž jsem už mnohé zapomněla. Atmosféra filmu, skvělé komediální scénky včetně večeře a výletu do lesa, výběr herců snad do všech rolí (zvlášť Celestýn mi přišel úplně výbornej) a Michel Galabru jako třešnička na dortu. Čistých a upřímných pět.

Z tohohle filmu na mě neuvěřitelně dýchla atmosféra Paříže. Vysoké pařížské domy s typickými okenicemi, holubi v parku, kavárny, ale vedle toho i pařížské předměstí se spoustou „sociálně slabých“, co chodí v noci uklízet kancelářské budovy na La Defénse a odcházejí zadním vchodem, aby nebyli příliš vidět. Ale také „sociálně slabí“, kteří se už v tom naučili chodit a na pohovory si chodí takříkajíc jen pro razítko. A v tomhle prostředí sledujeme krásný, dojemný a možná trošku naivní příběh o sblížení těchto dvou rozdílných světů. Příběh má úžasný scénář, člověk se při jeho sledování nenudí ani chvilinku (nejlepší scéna je dle mého v opeře: „Chlápek, co si hraje na strom a zpívá u toho německy. Jak dlouho ta hovadina trvá?“ – „Čtyři hodiny.“ – „Ježišmarjá.“:-)) Prostě zážitek z filmu, od kterého nic moc neočekáváte, protože co by mohlo být tak úžasného na tom, že se černoch stará o postiženého? Jednoduše, téměř vše. Snad jen jednu nepatrnou drobnost. Když jsou dva hlavní hrdinové spolu v letadle, Driss si s naprostou samozřejmostí připne pás a přesně ví, jak to má udělat. Já letěla letadlem všehovšudy čtyřikrát a vždycky mě překvapí, že se tam pásy zapínají jiným způsobem, než v autě. Možná je to spíš mým diletantstvím, ale čekala bych, že nekonveční Driss bude překvapen stejně.:-D

Pro danou látku mám slabost, dvakrát jsem přečetla knihu, dvakrát byla na českém muzikálu, a tak jsem se poměrně s velkým očekáváním vydala do kina. Shodou okolností to byl poslední den, kdy v jihlavském Cinestaru Bídníky promítali. V sále jsme byli všehovšudy čtyři, což se mi ještě nikdy nestalo. Musím říci, že možná největší dojem na mě udělala hned první scéna, kterak se galejníci snaží vytáhnout obrovskou loď z moře. Takovýmto scénám velké plátno a repráky v kině prostě strašně sluší. Líbilo se mi i vynikající herecké obsazení, zvlášť Russell Crowe byl v roli chlapáckého Javerta senzační. Studentíci na barikádách, davové scény, mávaní francouzskou vlajkou, předání medaile mladičkému hrdinovi Gavrochovi, to vše bylo dojemné, velkolepé, možná trochu slzopudné, ale co - s tím se předem počítá. Co mě však neuvěřitelně zklamalo, byly titulky. Proboha, copak se musí titulky rýmovat stejně jako píseň, kterou překládají? Rozhodně by mi stačilo, kdyby tomu tak nebylo, ale překlad by byl k věci a ne takhle zatraceně jalový. Přiznávám, že jsem, zvyklá na nádherný překlad muzikálových Les Miserábles od Zdeňka Borkovce, horko těžko vydýchávala nic neříkající titule a radši se spoléhala na svou angličtinu. Proto, ač mě filmoví Bídníci rozhodně nezklamali, udělit plný počet nemůžu. Je to za „jen“ čisté 4 hvězdy.

Jojo, svýho času jsem to dost žrala, tak nebudeme za žádné pokrytce, žejo?:-D Jedna hvězda za to, jak úžasně je to pitomoučké, druhá za to, že mě tohlecto přitáhlo k partě Dostojevského a spol.

Verhoeven si sice představuje válku jako ten pověstný Hurvínek (romantické kempování na romantickém místě bylo už i na mě moc), ale zas proč ne, když film jako celek skvěle funguje? Přes hrozivou délku mě film bavil až do posledního záběru a dokonce jsem se i zdržela svého ohavného zlozvyku filmy posunovat, když se tam (dle mého názoru) nic moc neděje.:-)) Vím, že ted budu pro všechny fanoušky Tarantina za svůj kacířský názor mrtvá, ale mě to svou jinakostí připomínalo Hanební pancharty. A stejně jako při nich jsem se bavila.