Okara

Korejci válí. Když začnu výtkama - zasazení do starověku by odpovídalo víc, protože střelný zbraně ani policie neexistujou a vše se vyříkává ručně. Kromě logiky občas pokulhávaj i pokusy o humor, který s Asiaty nesdílím a v tomto formátu působí spíš rušivě, a ignorace minulosti některých postav je úsměvná. Jinak je to ale šílená jízda v raidovskym/wickovskym stylu, která je natočená tak dravě a syrově, že u některých scén i divákovi co má nakoukáno není dvakrát příjemně. Šestá epizoda je jedna z nejlepších seriálových epizod, co jsem kdy viděl. Za automobilový honičky by se nestyděl ani Greengrass a Bloodhounds jsou proto trefa do černýho pro všechny milovníky adrenalinu u obrazovky. 80 %

McGregor za dvacet let jezdí zmateně po černobílý buši a systematicky diváka dostává do limbu. 40 %

Extra bizár. Squid-game wannabe reality show, v níž se sejde korejská směska celebrit od tanečníků přes vyžilý zápasníky po olympijský medailisty před odlitými formami svých napíchaných těl. A my 30 minut posloucháme užaslá "Oooo!" jak další a další hvězdy přichází do mauzolea narcismu (přičemž průměrný Evropan z této skvadry nikoho nikdy neviděl). Následně se tahle nesourodá směska zavěsí na hrazdy a my další půlhodinu napjatě sledujeme, jak počínaje stokilovými pašíky (překvapivě) jeden po druhém padají do vody. Zlatým hřebem je rozuzlení - to vše proto, aby se následně stovka rozdělila na dvojice a rozdala si to v aréně 1:1 - nehledě na pohlaví a konstituci. Je jedno, jestli druhýho škrtíte, topíte, nebo ho sundáte loktem (vše doslova!) - hlavně, když držíte po limitu míč. Ono by to mohlo bejt i fajn guilty-pleasure, ale pořad je nesledovatelný kvůli neschopnosti/záměru tvůrců při trojitém opakování dát do pekáče audio. Poslouchat xkrát dokola stejný afektovaný výkřiky je po chvilce totálně na palici. Jestli je to standard korejských reality-show nejsem schopen posoudit, ale pro většinu diváků po světě to bude stovka neznámých asijských narcisů, co neustále řve. Dál už ne. 40 % 

Za mě spokojenost. Finnův debut je kombinací nepříjemný štafety z Neutečeš s úsměvy z Vadí, nevadí. Stopáž je na horor do kin odvážná a nějakej cut by jí slušel, protože v některých místech děj spějící k nevyhnutelnýmu konci ztrácí na intenzitě. Ale ona to obyčejná teen infarktová popcornovka fakt není - čekejte kreativní záběry nevyřáděnýho rejži i zajímavou volbu hudby mísící nepříjemný zvuky s náboženskými chorály. Film je ukázkovým štemplem na to, že úsměv je nejhorší grimasou v hororech, ale je zároveň i křehkou mozaikou, do který kdybyste praštili logickym kladivem, tak se sesype jak hromádka karet. Celkově si přisadim čtvrtou subjektivní hvězdu za závěr, kterej je bohužel na papíře suchota nezúročující pořádně potenciální twist nebo morální dilema štafety, ale u šklebící se CGI potvůrky jsem měl chuť zavřít oči. P.S. - jestli chcete bejt šulini, tak se na někoho po filmu na wécku přes zrcadlo creepy usmějte. 70 %

Silný drama o dospívání a hledání svého místa, který tak trochu bortí naši idealizovanou představu o bezpečném severu Evropy zalitým sluncem. Film maluje obraz chaotického života puberťáků a na paletě má vše od šikany, přes zneužívání a problémové vztahy s otcem, po drogy nebo sociální nerovnost. Když v příběhu začne rezonovat i mystika, začal jsem se v množství témat trochu ztrácet a přemítal, co chce vlastně režisér snímkem říct - zda jde o znepokojující apel nebo se jen snaží vyprávět příběh a nechat diváka vybrat si, co si odnese. Díky kinu Edison jsem měl možnost se na to Guðmundssona přímo zeptat - a odpověď mě celkem překvapila. Krásné bytosti mají podle něj dvě vyznění (mini spoiler) - první je řídit se intuicí (jako protagonisti kterým radí hlásek v podobě svědomí nebo snové matky) a druhé ukázat body, v nichž dospívající mohou zahučet do spirály kriminality, a apelovat tak na společnost, aby jim v těchto momentech pomohla se vrátit na tu správnou cestu - neboť nejde o v jádru špatné lidi, ale jsme všichni krásné bytosti. 80 %

Zápletka ohraná, ale damn, ty akční zuřby je teda síla. Při finální přestřelce jsem se přistihl, jak ryju nehty do gauče, což jsem u Ritchieho vážně nečekal. Sicario wannabe soundtrack halí všechny čtyři fáze do dost temnýho hábitu a je to další důkaz toho, jak hudba dělá polovinu filmovýho dojmu a u akčňáku snad dvojnásob. Poslouchat u toho Ritchieho rockový vypalovačky, bude to diametrálně jinej film. Nejlepší soundtrack z filmu: Wrath of Man. 80 %

Villeneuve je u mě pán světla. Duna je po Sicariovi a Arrival třetí vizuální orgasmus jeho práce s kontrastem, pozicí a intenzitou světla. Je mi úplně jedno pod čím je podepsán, ale i kdyby natočil hodinovou chůzi člověka po poli, tak jsem první u poklady v kině. Když jako bonus rozduní sál originální Zimmer a člověka do sedačky zarazí příběh, kde jsou na steroidech lodě, červi i poušť, je to slast. Nekonečná poušť, mámivá hudba a dlouhá stopáž z Duny dělá silnou hypnózu, která nemusí každýmu sednout a nějakej director-cut by jí slušel, protože řada pasáží je fakt na zívnutí. Ale to řikám jako nepolíbený laik, který se bude těšit na dvojku. Nejlepší soundtrack z filmu: Ripples in the Sand. 80 %

Nečekal bych, že dám někdy Nolanovi trojhvězdí. Ale mám s Tenetem jeden problém. Nolanova komplexní narativní bludiště zbožňuju a rád se v nich ztrácim. Až Tenet mi ale ukázal, jak důležitý je v nich mít nějakou emocionální nit, který se celou dobu držíte. A i když po tom bludišti pobíháte sem tam a netušíte, kde jste nebo co se děje, máte s sebou stále to odmotávající se klubko postav, ze kterýho postupně odkrýváte jejich emoce, pohnutky, myšlenky. U Inceptionu to je Cobb & Mal, u Interstellaru Murph & Cooper, hergot i u Dunkerku jsem držel Tomovi pěsti kam přistane. U Tenetu do půlky moc netušíte, která bije, průser ale je, jakmile do sebe začne děj zapadat, už vám to může bejt celkem jedno. Postavy bez mimiky a intonace rychle oříkávaj dialogy, který namísto vývoje jejich psychologie působí jen jako nutný posun příběhu, a žádná z nich vás nezajímá. A tak u menších twistů a uvědomění v závěru, kde tradičně přichází wow, spadlá čelist a vydejchávání po zbytek večera, tak mi to bylo úplně jedno. Jestli postavy chcípnou, zvládnou to, proč to dělaly, nezájem. Což je pro diváka snad to nejhorší. Film je letos skoro povinnost vidět, už jen protože takovouhle akci jen tak neuvidíte a vizuálně i hudebně je to masakr. Hodnotit to objektivně jako filmařinu tak to je jasný pětihvězdí, to Nolan nemusí nikomu dokazovat. Pro nějakou diváckou empatii a užít si film víc než s otazníky jsou nutný další projekce, i když vážně netušim, jestli se znova na tu plejádu postav bez charakteru dostanu. A třeba se pak přidám ke slastnýmu proudu, ale trochu mi to tady smrdí režisérskou aurou jako u Tenkrát v Hollywoodu - protože to natočil On, je to pecka no matter what. Bejt to něčí debut, zajímalo by mě hodnocení. 60 %

Supr film k večeři. 80 %

Znáš ten pocit, když tě v hororu štvou postavy, který se chovaj vyloženě stupidně? Jediný, co snad může naštvat u protagonistů tady, je jak postupujou až překvapivě logicky. Jinak jakkoli ke spinoffům a sequelům přistupuju nedůvěřivě, tak jakmile divák akceptuje nadpřirozeno a vláčnější tempo, Doktor Spánek je skvělý, temný psycho s vybalancovanym množstvím odkazů. Jasně, překvapivě to neni Kubrick, ale je moc pěknej kontrast jeho atmosferickýho minimalismu a SFX masakr dnešní doby. Jako bonus naprosto parádní záporačka a minispoiler cynicky řečeno, asi nejpůsobivější filmová vražda dítěte. Nejlepší soundtrack z filmu: The Hat, The Snake & Dan. 80 %