Bacileus

Chvála triků může být věcí doby, vždyť je to k dnešku staré třiadvacet let a dá se tomu mnohé odpustit. Zcela jiný problém vidím v kameře. Tak hnusně pojatou vizualizaci, snímání herců i prostředí jsem neviděl. Přidejme scénář, který chce být tu chytrý, tu odlehčeně pitomý, jindy až přepáleně enigmatický a máme pestrou sračku, kterou Gérard nezachrání, i když by klidně mohl, nebýt jeho postava půlku děje (mrk mrk) mrtvá.

Do značné míry jedinečná atmosféra, absolutně jedinečný hudební podkres, kulisy dýchající opravdovým rozkladem (co by za to novější postapo filmy daly), ovšem ten scénář, zvláště pak dialogy, z toho dýchá jakási snaživá bezradnost. Je to béčko, mohlo to být skvělé béčko. O to víc zamrzí, že je to přece jen béčko průměrné. Závěrečná scéna dává tématu hlubší podtext a mnohé zachrání. Ne však dost na to, abych se ke snímku jako celku vracel, což je škoda. Nicméně soundtrack si poslechnu určitě a scény, kdy jednooký hrdina objevuje umírající město si hodlám připomenout též.

Uvažuji co tomuto opulentnímu, fantasticky podmanivému snímku vytknout. Jistě to nebude výkon Margot, jejíž dráždivost říznutá prohnilostí musela nejednomu divákovi a divačce nadělat bordel v kalhotách, a už vůbec ne herecký koncert Brada, jehož vtip a grácie zraje jako švestky v sudu. Velice příjemná byla taktéž hudebnická figura Jovana Adepa, kterému se povedlo probudit zájem a sympatie na velmi malém prostoru. Přepálená stopáž? Hovna, moč a zvratky? Zvrhlý sex na mnoho způsobů, z nichž ani jeden nelahodí oku? To vše slouží k dobru věci! Chazelle nestaví pomník cudnosti a krásy zašlých dob. Zůstává zde neznámý Diego Calva, to k němu se vracím v úvahách zavánějících kritikou. Ne toliko k jeho hereckému výkonu, i když z výše jmenovaných oslnil jednoznačně nejméně. Jeho postava pojatá jako hlavní protagonista a zároveň svědek doby (přišel jsem, viděl jsem, vrátil jsem se na pokec a poplakat si) dějem proplouvá na můj vkus příliš bezcílně, hnán kupředu především espritem jeho múzy, či vizí velikosti největší filmové hvězdy. Přerod z pomocníka v šéfa uniká pozornosti, zvlášť když paralelně s ním sledujeme vzestupy a pády Nellie a Jacka, které jednoduše uhranou. Chtělo by se říct, že zamrzí, když se jim ubírá prostor v zájmu vybudování silnější dramatické pozice ústřední postavy. Kéž by film skončil výstřelem v koupelně, podávajíc si ruku s kouzelným odtančením Margot Robbie do tmy. Následný vhled do budoucnosti kinematografie, onen zcizující efekt, dle mého fungoval spíše kontraproduktivně. Přidává vrstvu, která byla navíc a po takové jízdě byla spíše nechtěným vystřízlivěním. K plnému hodnocení nechybělo mnoho, přesto není možné.

Film s vlažným začátkem, který je lepší každou minutou, ve chtěně předvídatelném závěru chytře úročí paradox Aba Lucase. Ten spočívá v závěrečném zrcadle nastaveném jeho povrchně filozofickým moudrům, neboť skutečně geniální, ba ani průměrný filozof, by nesáhnul při vykládání vlastních životních postojů k tomu nejvíce banálnímu, co lze v repertoáru Kanta, Kierkegaarda a dalších myslitelů najít. Pokud skutečně klouzal po povrchu myšlenek mozků, jimiž se lze zabývat půlku života a stejně to není dost, jsa přesvědčen o vlastní genialitě, nelze se divit, že mu unikl možný řetězec konsekvencí plynoucích z jeho rádoby etického činu. To, co jsem v první půli považoval za pozérskou vatu, nabylo v této interpretaci významu, i když pravděpodobnost, že to tak Woody skutečně zamýšlel, typuji tak padesát na padesát. Jsem ale přesvědčen, že jako divák se spolupodílím na díle percepcí a výkladem, tudíž si myslím, že jsme to společně s rejžou zvládli velmi slušně. A abych podryl svá slova o pozérství, přidám jeden milovaný aforismus filozofa, jehož jméno zde pohříchu nezaznělo: Ženatý (potažmo promiskuitní) filozof patří do cirkusu... Friedrich Nietczche.

Chvílemi na pět, chvílemi na pěst.

Tak nevím, jak dnes na jednom nejmenovaném, dosud svobodném ostrově vnímají poselství znaků "pod širým nebem" čili pod komunistickou stranou dnes a navždy. Fakt, že za toto poselství byli ochotni položit život všichni hlavní protagonisté je dojemný. Snad jen Sněhová vločka v tom byla nevinně.

Film se neskutečně hodí do dnešní doby, přičemž se nemohu ubránit myšlence, že hromadné odmítnutí (netvrdím, že nepochopení) je pro takový počin de facto poctou, ačkoliv si dovedu představit, že tvůrce, a především potom producenty nepotěší. Svébytnost původní trilogie neutrpěla, ba naopak.

To "náhodné" proplétání osudů mi nesedí. Co mi ale sedí velmi je herectví Cate Blanchett...

Jo, no... viděno prvních 12:35, oprava, 12:31 sekund. Takže nehodnotím. Ta rádiová debata, úplně si to dovedu představit v knižní předloze :-) Tam bych nejspíš i četl dál, protože fantasie retušuje. Ale tohle nevyretušuje nic.

Tak za tohle měl Kirk Douglas dostat oskara.