Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Animovaný
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi

Deníček (32)

Proč mě neděsí zombie

Občas si tak pročítám komentáře k hororům a sem tam zabrousím na nějaký ten zombí kousek. Neviděla jsem toho v tomto subžánru moc, taky mě to nijak zvlášť neláká. Pokud jsou zombíci pouhým dokreslením už tak hutné atmosféry, doplňkem, dekorací (domů bych si takovou dekoraci nepořídila), tak mají určitě svoje místo. Film, který je ale hororem právě proto, že se v něm vyskytují zombie, mi prostě nemůže nahnat hrůzu.

 

Lidé se bojí různých věcí. Někdo se bojí smrti a brutálních vrahů, jiného k smrti vyděsí mumie. Někoho děsí zombie. To, čeho se bojíme, co nám nahání husí kůži, ale i čeho se štítíme a co se nám hnusí, ovlivňuje celá řada faktorů. "Nepochopitelné" fobie z pavouků, hadů, myší apod. např. podle Freuda mají symbolický význam a vztahují se k úzkostem z dětství.

 

Někdy se stane, že nás děsí určitá situace, místo nebo zrakový, čichový či sluchový vjem, a neumíme si to vysvětlit. Symbolika takových vjemů někdy může být překvapivá a rozhodně není od věci o tom něco vědět. Díky porozumění symbolice, na kterou narážíme prakticky denně, můžeme mnohem lépe porozumět svému životu a jeho okolnostem. 

 

Vraťme se však k zombíkům. Proč mě neděsí? Je snad představa oživlé mrtvoly málo strašná? Tak se to říci nedá. Nejde o představu, ale o její ztvárnění. Zombie jsou prostě strašidla. Strašidla, která jsou příliš explicitně strašná, takže se jich nemůžu bát. Co na mě v hororech funguje, je právě to, co není moc vidět. Pak to může být i oživlá mrtvola. Může to být duch, může to být vrah. Ale nesmí být vidět. Když už, tak jen chvilku. Děsí mě neklid, děsí mě to, že nevím, čeho se mám bát. 

 

Čeho se tedy nejvíc bojím? Rozhodně nejistoty. Otevřených možností. Zombie jsou příliš hmatatelná a předvídatelná jistota. Doporučíte mi nějaký zombie horor, kde je to jinak? Kde je čeho se bát, a nejsou to jen chodící mrtvoly? Kde je za nimi cítit tušení, které je mnohem děsivější? Pokud ano, budu ráda.

Springfieldská výchova aneb chvála Simpsonových

Nedávno jsem se z nějakého záhadného důvodu ocitla na jakémsi mateřském fóru. Neznalé této věci bych si dovolila nejprve před návštěvou podobných míst varovat, protože mohou být životu nebezpečná. Zjistila jsem, že buď
většině českých matek udělají v porodnici lobotomii, nebo jsou nakažené nějakým opravdu zákeřným virem, a tak jsem zase raději rychle zdrhla.

 

Pokud si nejste, milé dámy, jisty, jestli jste tuhle zhoubnou nemoc taky nechytily, popíšu vám několik jejích projevů. Za prvé začnete toho pána, co s vámi bydlí, označovat slovem manža (v případě, že na něj máte papíry)
nebo příťa (v případě, že je nemáte). Dalším příznakem je používání plurálu tam, kde by zdravý jedinec mluvil o dítěti. Když napíšete "my jsme dneska ještě nekakali," není vyloučeno, že jste na míse (na rozdíl od vašeho drobečka) strávily už dobrou půlhodinku a přitom jste si přečetly půlku Betynky.

 

Jestliže vám tento jednoduchý test vyšel negativní, rozhodně se vyvarujte míst, kde se mésto slova sex používá výraz tuleníčko a potomstvu se tam nepřezdívá jinak než mimísek. Nestrávila jsem tam dostatečně dlouhou dobu
na to, abych zjistila, od jakých rozměrů už potomek mimískem být přestává, nicméně možnost, že jím zůstane celý život, mi po návštěvě fóra připadá děsivě reálná.

 

Dočetla jsem se tam mimo jiné, že Simpsonovi jsou seriál pro děti nevhodný. Že jsou vulgární (dotyčné matky zřejmě ještě neviděly Městečko South Park), že povyšují póvl na standard a dávají ho dětem za vzor a že jsou zkrátka pro naše mimísky špatným příkladem.

 

Ačkoli mi, pravda, už někdy ty žluté obludy lezou na nervy a vypínám je, hned jak se objeví na obrazovce, většinou je s dětmi sleduji a bavím se u toho. A co je obzvláště zajímavé, sleduji je téměř výhradně s nimi, protože sama se u toho zdaleka nepobavím tolik. Není totiž nad to, slyšet při tom jejich komentáře a úvahy. Díky tomu jsem vlastně přišla na to, že
výchova podle Homera Simpsona je určitě mnohem lepší příprava na život než škola.

 

Věřím tomu, že i sledování Simpsonových pomáhá mým dětem zachovávat si nadhled a přistupovat k životu s humorem a nadsázkou. A to se jim jednou bude setsakramentsky hodit. Ať už jde o školu, vztahy mezi vrstevníky, rodinné problémy, náboženství, práci či politiku, zkrátka do všech životních oblastí tahle americká rodinka vnáší neuvěřitelnou lehkost a
pohodu. A to i v případě, že se vůbec nejedná o jednoduché situace.

 

Nezřídka se mi stává, že s dětmi probírám nějakou vážnější věc a potřebuju jim uvést příklad. Přistihnu se, jak říkám: "Hele, vemte si toho Barta..." Nejsympatičtější mi na nich je ta jejich normální lidskost. Žádné moralizování, ale nakonec v nich stejně často zvítězí to lepší já. Proto tvůrcům Simpsonových patří můj obrovský dík. Vychovávají mi děti snad líp,
než bych to dokázala já. Pomáhají mi nehrát si na lepší matku, než jsem, a když udělám chybu, tak to prostě klidně přiznat. Doufám, že moje děti jednou ocení, že i když nejsem dokonalá, alespoň se snažím o upřímnost.

 

A ještě jedna věc je k nezaplacení. Některé epizody otevírají témata, o kterých by mě jinak asi ani nenapadlo s dětmi mluvit. Po skončení se mě často ptají na spoustu důležitých věcí ze života a můžeme to v klidu probrat. Možná se tak dá předejít i velkým průserům.

 

Existuje spousta výchovných a vzdělávacích metod, systémů a směrů. Já volím jednoznačně springfieldskou výchovu!

O cestování časem a jiných hrátkách osudu II

V jednom dílu Futuramy profesor Farnsworth vynalezne What-If machine, stroj česky vtipně pojmenovaný Co-kdyby-tor. Celá epizoda je (jak jinak) velmi vtipná, ale kromě toho mě přivedla na jednu myšlenku, díky které musím poopravit svůj pohled na alternativní realitu.

 

V původním zápisu O cestování časem a jiných hrátkách osudu se dost neochvějně domnívám, že i kdybychom měli možnost se vrátit do minulosti a na křižovatce možností zvolit jinou cestu, stejně se časem dostaneme tam, kde jsme. Přiznám se, že si vlastně už vůbec nepamatuji, kam vedou alternativní cestičky ve zmíněném díle Futuramy, a ve skutečnosti si pamatuji spíš to, že mě to prostě pobavilo, ale nad těmi možnostmi jsem zase musela dumat.

 

Ve skutečnosti mě k tomu ovšem přivedly naprosto reálné životní okolnosti a konfrontace s alternativní realitou, která na mě jednoho večera víc než nebezpečně vykoukla z kyberprostoru. Ta představa měla sílu tornáda a pomohla mi pochopit, že moje minulé úvahy byly nejspíš liché a mým podvědomím předem určené k jedinému cíli - uchlácholit mě.

 

Moje Co-kdyby se přede mnou otevřelo jako navždy nesplněné a nesplnitelné přání. Přání, které by se bylo mohlo splnit, kdyby... K onomu kdyby ovšem nikdy nedošlo a stroj na cestování časem stále nikdo nevynalezl. Kdybych si aspoň mohla do minulosti poslat nějaké souřadnice, které by mě na to upozornily. Tak, jako si je do minulosti poslal tým SG1 v jednom dílu Hvězdné brány.

 

Pak by se dnešní realita prostě smazala a navždy by zůstala realitou alternativní, která by možná mohla nastat, kdyby... Z dnešního pohledu by to ovšem bylo co kdyby, které bych si dobrovolně nikdy nevybrala. Nebo přece jen? Možná, až jednoho dne přejdu na druhý břeh a uvidím, že jsem si svůj osud předem vybrala, budu se muset zase vrátit a smazat všechny svoje dosavadní úvahy. A pak si zvolit život, který bych si ze svého dnešního pohledu nikdy nezvolila.

Je těžké být Bohem?

Vzhledem k tomu, že jsem v komentáři k filmu Je těžké být Bohem byla trošku stručnější, mám potřebu mu to vynahradit. Chvilku po skončení se mi vybavila povídka od H. G. Wellse Země slepců, v níž neplatí, že slepých je jednooký králem, ale kdo uteče, vyhraje.

 

V té povídce tuším jakýsi horolezec (už jsem to četla dávno) zabloudí, asi i tak trochu spadne a dostane se na podivné místo ohraničené skalami. Na tom místě žijí lidé, kteří jsou již po mnoho generací slepí. Pokud jste povídku nečetli a nechcete číst SPOILER, tak máte smůlu, ale už se ode mě víc nedozvíte. Jestliže jste ji četli nebo je vám vyzrazení děje u řitě, čtěte dál.

 

Mezi těmi slepci se sice vyprávěla jakási pohádka o zraku, ale nikdo z nich už dávno nevěděl, co to vlastně je a hlavně, že to opravdu existuje. Po milém horolezci pak například chtěli, aby jim řekl, co se děje uvnitř domu za zdí. Když jim to nebyl schopen říci, vysmáli se mu.

 

Možná byste čekali, že pro něj zrak bude výhodou a prakticky jim ukáže, že nekecá. O to se samozřejmě snažil, ale marně. Tito lidé byli na slepotu výborně adaptováni, a tak jim neušlo vůbec nic. Neviděli, že vzal ze země zbraň, ale poznali to ostatními smysly. Tak milému horolezci nezbylo nic jiného, než si zachránit zadek a zdrhnout, protože by mu jinak odoperovali ty dva divné nádory, co měl tam, kde normální lidé mají důlky.

 

A proč to vlastně všechno vyprávím? Protože je těžké být Bohem. Je těžké být výjimečným mezi průměrnými (v takové společnosti budete zpravidla za idiota, kterého nikdo nebere vážně), je těžké být na úrovni mezi lidmi, kteří za vámi v něčem zaostávají. Buď se přizpůsobíte většině, nebo musíte vzít kramle. Pokud tedy nedisponujete zbraněmi hromadného ničení.

 

Občas si kladu otázku, zda je možné kultivovat nekultivované, přimět blbce, aby pochopili, že jsou blbci, hulváty, aby se přestali chovat hulvátsky, slepce, aby uvěřili, že vy vidíte a primitivy k tomu, aby popolezli na vyšší příčku. Jo a taky třeba tzv. "nepřizpůsobivé", aby se začlenili do většinové společnosti a nedělali problémy. Islamisty, aby odložili bomby, zamysleli se nad nesmyslností džihádu a šli radši sázet brambory.

 

Evoluce je dlouhý proces, a to zdaleka nejen na úrovni vývoje druhů. Některým lidským rasám to trvalo kratší dobu, některým to asi ještě potrvá dlouho. Co s tím, když spasit se útěkem nepřichází zrovna v úvahu. Vyvraždit? Je těžké být Bohem! Mimochodem na ten film se fakt koukněte.

To jste se posrali v kině!

Včera jsem se málem posrala (vlastně spíš poblila, ale kdo by se v tom pitval) v kině. Nutno dodat, že to nebylo úplně obyčejné kino. Bylo to 5D kino a já po včerejším zážitku už vím, co znamená těch 5 Dé: To je Doprava, Doleva, Dolů, Dávit, Doprdele. Měla jsem opravdu štěstí, že jsem ten den před návštěvou 5D kina moc nejedla, a tudíž neměla co dávit. Film trval asi 5 minut a rozhodně bych ho nedoporučila osobám trpícím různými druhy fobií, protože ty by se fakt posraly v kině. Ale jestli máte rádi horskou dráhu, tunely metra plné divných věcí, a to i živých, a prostě si potrpíte na pouťové atrakce, tak vám tohle opravdu doporučuju. Film se jmenuje Metro Fear a vybral nám ho týpek u vstupu, že prý je to nejbrutálnější zážitek. Já si nejsem ale jistá, co bylo brutálnější. Jestli strach v metru, nebo ten panelák, do kterého jsme se po akci (zážitek z kina mi byl mezi tím velmi dobře vynahrazen skvělou večeří) odebrali přespat. Myslím, že efektní tunely mě ve snech strašit nebudou. Ale nekonečné chodby a výtah, co se z něj musí vystupovat ve třetím patře, to mi zaručeně nedá spát ještě aspoň půl roku.

Ti amo Maestro!

Teprve nedávno jsem začala sledovat zajímavý subžánr, o kterém jsem doposud zhola nic nevěděla - giallo. Začala jsem u Daria Argenta a zřejmě jsem se zamilovala. Do tvůrce samotného a do jednoho jeho filmu obzvlášť. A to natolik, že si některé pasáže musím pouštět pořád dokola. Ta nádherná symbióza (opravdu jsem nenašla vhodnější výraz) obrazu a hudby mě totiž dostává do neuvěřitelných pocitových dimenzí. Mám před sebou ještě velký kus cesty, který bych ráda na polil gialla urazila a samozřejmě teď  netuším, zda zážitek z filmu Phenomena ještě kdy něco překoná. Každopádně Dariovi Argentovi patří má hluboká poklona.

Avatar, Američan, Ateismus, Antikrist

Na víkend mi zůstala doma pouze nejstarší dcera, a tak jsme si vyrazily do kina. A protože v programu se to skvělo jednou blbostí vedle druhé, vybraly jsme si trošku pouťový zážitek - Avatara ve 4DX. Bylo mi jasné, že ji to bude bavit víc než My Little Ponny, i když po příběhové stránce by asi obě díla soutěžila o přední příčky v žebříčku slaboduchosti. Nicméně u prvého je aspoň na co koukat. A když vám k tomu ještě navíc neustále čechrá vlasy svěží vánek s opravdovou vůní pralesa, každou chvíli div nespadnete ze sedadla, jak s vámi hází, a plátno vám zaclánějí kouřové efekty, je to prostě nezapomenutelný zážitek. 

 

Amíkům se musí nechat, že vynalezli hamburgery a Cocacolu, bez kterých se dnes prostě civilizovaný člověk neobejde. Kdyby se světová historie ubírala jinudy, než se ubírala, asi bychom tyto vymoženosti dnes neměli. Svět by byl zelený skoro jako Pandora a Matka Gaia by ochotně pomáhala svým dětem před vetřelci. 

 

Kdysi mě napadlo, jak by asi vypadal svět, nebýt křesťanství. Židovský monoteismus by zůstal věcí úzké uzavřené komunity etnických věřících a lidé na Zemi by možná nedostali ten šílený nápad stát se pány světa, protože jsou přece víc než zvířata a dostali posvěcený úkol svět si podmanit a zplundrovat. Nebyl by ani důvod pro vznik islámu, protože by Mohamed neměl důvod se tolik nakrknout na Židy a křesťany. Židi by totiž nebyli tak na očích a křesťani by nebyli vůbec. A kdo ví, jestli by Evropa kolonizovala Ameriku, kdyby neměla tak silnou společnou myšlenku, vymýtit Antikrista z povrchu zemského. Nebyla by misie, nebylo by násilné vnucování evropské kultury divochům v Americe, v Asii a v Africe. A v Austrálii vlastně taky. Lidi by nejspíš měli větší úctu k přírodě, protože by většina světa pořád viděla v přírodě víc než příležitost vytěžit všechno, co se v ní skrývá. 

 

A nakonec možná.. možná by ani ateismus a komunismus na světě nevznikl, protože by nebylo proti čemu protestovat. Neválčilo by se o ropu, využívaly by se obnovitelné zdroje energie, sen to každého ekologa, a možná... možná by lidi vymysleli úplně jiné technologie, zajímavější a efektivnější, než tu máme dnes. Dochovaly by se mnohé spisy,  které církev ve svatém zájmu zničila v době, než si uvědomila, že by měla vzdělanost podporovat. Možná by na světě bylo trochu víc tolerance, žádné křížové výpravy a žádný džihád, žádná VŘSR. Možná.

 

Ale nebyly by hamburgery a Cocacola a Cameron by nenatočil Avatara. A to by ale byla fakt škoda!

Ještě je čas

Ačkoli poslední dobou poslouchám spíš metal, tahle písnička od Zubů Nehtů má pro mě zvláštní význam. A trochu se vztahuje k tomu, o čem jsem psala posledně. Doprovodila jsem ji svými autorskými fotografiemi.

První den zbytku mýho života

Ve filmu se jednalo o ztrátu panenství, to se mě už v mých skoročtyřiceti letech úplně netýká. Ale jsou životní zkušenosti, které se s tím možná dají srovnávat. Truchlím. Truchlím pro ztrátu kousku sebe sama. Když člověk něco obětuje, dělává to pro něco lepšího, většího, pro něco, pro co se obětovat vyplatí. Do prázdných rukou obětujícího se snese požehnání. Někdy taky ne, pravda. Bohové jsou nevyzpytatelní, vyžadují a mnohdy zároveň zadržují. Život sám je takový, a proto jsou jeho atributy připisovány božstvům. Ale vědomá oběť bývá zkrátka pro něco. Nemyslím teď zdaleka jen na rituály, myslím na běžný život. Něčeho chci dosáhnout a něco obětuji svému cíli. Něco chci získat a pro větší zisk obětuji něco menšího. Nebo zkrátka v tu chvíli se něco jeví jako hodnotnější. Někdy se ale zdá, že člověk musí obětovat, aniž by cokoli získal. Snad jedině poučení v lepším případě. A oběti bývají často i zcela zbytečné. Jenže vrátit se to nedá. Okolí vás chlácholí řečmi o lepší budoucnosti, ale zvenčí je to vždycky jiné než zevnitř. Ztratit a nemít co získat. To je na hlavu. A přece si někdy neumíme pomoci, nebo aspoň já to neumím :(

 

Jak si tak ty různé aspekty oběti přemílám v myšlenkách, napadlo mě, že jsem jeden důležitý aspekt vlastně vůbec nezmínila. A to je oběť, kterou se odvracejí pohromy. Jak v obětech rituálních, tak v těch obyčejných, praktických, je to docela časté. Něco obětuji, aby se něco nestalo. V prvním případě se předvídání katastrofy může dít na základě věštby, zlých znamení, předtuchy. V druhém spíš na základě zkušeností a pozorování, kam se vlastně náš život ubírá. Něčeho se vzdám, abych uchránila sebe nebo své blízké třeba před špatnými následky svého jednání. Problém u tohoto druhu oběti je, že se nikdy nedozvím, co by bylo, kdyby... 

 

Psala jsem v komentáři k filmu 5 centimetrů za sekundu, že člověk si může tisíckrát říkat, kdyby... a pak bude jen trpce vzpomínat na chvíle, kdy mohl říct něco, co neřekl, kdy mohl udělat něco, co neudělal. A i kdyby to řekl a udělal, stejně bude jednou snít o tom, co možná neměl nebo měl kdysi říct nebo udělat. 

 

Kdysi jsem četla Bibli a jejímu obsahu jsem věřila, nebo lépe řečeno snažila se věřit. Až jsem se dostala do bodu, kdy mě rozpor mezi tím, co tam stálo a jak to bylo interpretováno, a mými zkušenostmi donutil tuto víru odložit. Byla to taky svým způsobem oběť, protože jsem díky tomu přišla o pár přátel (ovšem jací jsou to přátelé, kteří jsou ochotni se s vámi přátelit jen tehdy, když budete věřit stejným ideálům jako oni). Je však  v Bibli jedna pasáž, a to kniha s názvem Kazatel. Je to její nejskeptičtější část a její hodnota tkví v tom, že jde o čisté pozorování života téměř bez náboženských frází. Ona by nemohla být součástí Bible, kdyby tam nějaké to východisko v podobě víry nebylo zmíněno. Ale jinak myslím, že stojí za přečtení i pro člověka nevěřícího a nenáboženského. Je to kniha o marnosti a z ní pochází často citovaná fráze "marnost nad marnost, všechno je marnost." 

 

Nechtěla bych se jednou dívat zpátky na svůj život a litovat svých rozhodnutí, svých obětí. Zjistit, že byly marné. Jenže do budoucnosti nikdo nevidí a člověk se vždycky musí rozhodovat podle toho, jaké karty má zrovna v rukou. A žolíky a esa to nebývají. Trochu optimismu by to chtělo. Nemáte na něj recept?

Nejlepší reklama

Dívat se na film v televizi je někdy za trest. Ten trest je přímo úměrný blbosti zrovna vysílaných reklam. Tuhle jsem si říkala, že kdybych měla dát na reklamy, budu si čistit zuby deseti pastami denně. Ale jsou i reklamy, na které se podívám s chutí. Tahle je z roku 1998 a ještě jsem neviděla lepší!

48 dnů, 12 hodin, 35 minut do konce světa

Времена года

Básnička, kterou jsem nedávno napsala, přesně vystihuje pocit z tohoto nádherně poetického ruského krátkometrážního animovaného snímku.

 

V nitru noci se rodí příští ráno
a svět se vznáší někde nad obzorem.
Napůl ohlušená bezhlasým chórem,
v krajkových vzpomínkách je neustláno.

Stopy se zastavily pod javorem,
teď hrají na něj jako na piáno.
Do skály pod ním stojí vytesáno,
co rádi čítáme ve světle sporém.

Ty stopy dvoje, jedna druhou střídá,
potkávají se, též se trošku pletou.
Bytostí čtvero osud předpovídá,
dokud zde všechny stromy neodkvetou.

Odkvetou-li stromy a vyschne voda,
předpovězena bude neúroda.

123 dnů, 9 hodin, 9 minut do konce světa

O elementech a tak...

 

Věděla jsem já v šesti letech, co jsou to elementy? Říkám si tak jednou odpoledne pozorujíc děti při hře. Já si v šesti letech hrávala na... já už nevím, na co vlastně. Na vojáky, na indiány. Na obojí najednou. Jó, to byly časy.

Ty bitvy vojáčků, indiánů, zvířátek a figurek z Člověče, nezlob se! Důmyslné stavby z lega a pravidla hry měnící se každých pět vteřin. "A já jsem jako neviditelnej. Takže ty mě teď prostě nemůžeš vidět, jasný?"

Ale bojovali jsme výhradně regulérními zbraněmi. Nebo tedy dobře, více či méně regulérními. Ale vždycky to mělo buď ostrou čepel nebo hlaveň.

Že bychom si brali na pomoc živly a ještě jim říkali elementy... to nehrozilo. Nedá se nic dělat, pokrok zastavit nelze, stejně jako nezastavíte Pikačua v letu. (Skloňuje se vůbec Pikaču?)

Každopádně stejně jako za mého mládí, i dnes se pozná, na co se děti dívají a co je zrovna "v kurzu". Mění se pojmy, principy však zůstávají. Děti nejsou dnes díky akčním animákům a počítačovým hrám agresivnější, než byly dřív. Bitky mezi dětmi nezačaly až poté, co k nám dorazily Želvy Ninja.

Takže... změnilo se vůbec něco? Ano, změnilo. Moje šestileté dítě zná pojem elementy a umí ho použít.

170 dnů, 0 hodin, 59 minut do konce světa

Štěstí II

Všechno je jinak. Už vím, co je štěstí. Došla jsem k tomu přetěžkou cestou a prozradím vám ono tajemství. Štěstí je, když mi po dvou dnech zase normálně běží internet!!!!!

178 dnů, 10 hodin, 14 minut do konce světa

Štěstí

 

K těmto úvahám mě přivedl film Todda Solondze Štěstí. Ráda pozoruju lidi kolem sebe a jako téměř každá osoba ženského pohlaví si občas ráda poslechnu i nějaký ten drb, a když se objeví skulinka a dostanu příležitost tou skulinkou nahlédnout do hlubších sfér něčího myšlení, většinou nezaváhám a té příležitosti se chopím.

Říkám si, že někteří lidé vlastně celý život nedělají nic jiného. Ráno u snídaně si přečtou bulvár a pak vykouknou z okna a pozorují: "Sousedka dneska vstala pozdě, jde nakoupit o půl hodiny později. Bodejť by taky ne, když se u nich flámovalo. Přišla mi teď poslední dobou taková nějaká podrážděná. Ale neslyšela jsem je, že by se hádali... A hele, támhle slečna už bude každou chvíli rodit, to jsem zvědavá, co s tím parchantem bude dělat. A já ji nemám ráda, pořád se tak potměšile usmívá." (Všimli jste si, jak teď automaticky používám ženský rod?)

Pak si pustí dvoustou padesátou třetí epizodu oblíbeného seriálu a zároveň se pustí do řešení životních situací hlavních postav. Když se sejdou s přáteli na kávu a na kus řeči, zase řeší životy ostatních lidí. Velmi dobře se orientují v jejich rodinných vztazích, ve výkyvech jejich nálad, v jejich charakteru a pohnutkách. A když se ukáže nějaký kostlivec v něčí skříni, jsou tím doslova pohlceni a uchváceni (vlastně se jim ale celou dobu snaží pomoci a nechápou, proč oni si pomoci nenechají).

A tak celý život řeší osudy druhých, ať už známých z ulice, z televize a bulváru či zcela fiktivních postav ušitých jim na míru. On je to celkem jednoduchý způsob, jak se vyhnout přemýšlení o vlastním životě, o vlastním (ne)štěstí.

Ve zmíněném filmu Todd Solondz připravil právě takovou skulinku k nahlížení. Na rozdíl od bezduchých černobíle nalinkovaných portrétů seriálových postav ale nabízí něco, co rozhodně nebude působit jako náhražka problémů k řešení. Nabízí zrcadlo s poněkud znepokojujícím obrazem.

Často jsem se v životě setkala s pokrytci, kteří se dělají lepší, než doopravdy jsou. Kostlivci, které ve skříních skrývají, mohou nabývat enormních rozměrů. Nalhávají něco světu kolem sebe, ale většina z nich vlastně nalhává především sobě samotným. Nalhávají si, že jsou šťastní. Že takový a takový životní styl jim přináší uspokojení. Že pokud se kdy dopustili třeba nějakého podvodu, pokud kdy udělali nějaký (a nejspíš ne jediný) kompromis, bylo to pro dobro věci. Ǔčel světí prostředky. A pro jistotu o nich nikdo nemusí nic vědět.

Abych nebyla nespravedlivá a pokrytecká, musím sama přiznat, že tyto sklony mám taky. Že se občas přistihnu, jak si cosi nalhávám. Jak sama sebe chlácholím (a honem radši začnu řešit někoho jiného, kdo má problém stokrát větší). Občas se přistihnu, jak se snažím sama sobě namluvit, že jsem šťastná. A jsem tím nešťastnější, čím víc si to štěstí nalhávám.

Z lidí, které potkáme ve filmu Štěstí, není nikdo úplně normální. Každý má nějakou úchylku, ať už větší, nebo menší. Někdo svou úchylku dokáže celý život udržet na uzdě, ale taky se tím celý život trápí. Někdo se ovládnout nedokáže, a pak se zase trápí tím. A málokdo v životě najde takového spojence, který jeho tajemství unese. Ať už jde o pouhou touhu, pouhé nutkání, nebo třeba o dokonaný zločin.

Je to strašlivý začarovaný kruh. Člověk se celý život trápí buď nenaplněnou touhou, nebo tím, že svým touhám podlehl (v některých případech dokonce obojím). Může být tedy člověk doopravdy šťastný?

Je šťastný mnich, který se zřekl světských požitků, žije v askezi a očekává naplnění svých tužeb jednou v posmrtném ráji? Je šťastný člověk, který naopak nabírá radosti života plnými hrstmi a žije pro přítomný okamžik, nicméně si většinou takto nadělá pár pěkných průserů?

Je šťastný ten, kdo žije podle svého přesvědčení, ale to přesvědčení jde proti jeho přirozeným touhám? Je šťastný ten, kdo žije pro své touhy, ale pořád má pocit, že mu něco utíká mezi prsty a že by to chtěl vlastně jinak?

Budu těch úvah muset nechat. Začínám tu upadat do depréze. Zavolám radši kamarádce, musím s ní ještě zatelpla probrat pár drbů.

188 dnů, 4 hodiny, 45 minut do konce světa

Kýč je když...

 

Psát o kýči, to je tanec na tenkém ledě. Jakmile nazvete něčḯ oblíbenou postavičku, hudbu nebo film kýčem, nemusíte vyváznout bez újmy na zdraví. Slovo kýč v člověku probouzí negativní emoce. Kýč je hanlivé slovo. Jestliže je něco kýč, není to hezké. A nám se přece líbí hezké věci. My máme své důvody, proč se nám líbí třeba velká keramická beruška s blankytnýma očima a rty vymalovanými nejčervenější červenou, co měl výrobce k dispozici. Když takovou dekoraci u někoho doma vidím, řeknu si, že ten moc vkusu nepobral.

Ale běda, jak by chtěl někdo kýčem nazvat třeba hudbu, kterou poslouchám, nebo film, který se mi líbil. On je totiž kýč, který nás praští do očí a my se znechuceně odvrátíme, ale taky kýč, který nás, leckdy možná i nadprůměrně inteligentní, tvořivé a mnohdy dokonce i umělecky založené osobnosti (světe, div se) baví. A tam už budeme s použitím slova kýč trošku opatrnější.

Možná se i kvůli tomu s někým pohádáme. Možná budeme tvrdit, že v daném žánru se kýč prostě nevyskytuje, a budeme trvat na tom, že jde o umění, které náš oponent v diskusi pouze nepochopil.

Kýč tedy je, když...

Přemýšlela jsem, jak kýč definovat, a pořád to nebylo ono. Je kýč něco, co se tváří jako umění, ale není to umění? To je strašně nepřesná a nicneříkající definice. Ano, může být. Může to být obraz krajiny, a je to náš cit, co nám napoví, že je ta krajina kýčovitá. Cítíte v tom podvod. Je kýč to, co na nás působí dojmem umělohmotné sériové výroby? Ano, někdy ano. Panenka s přeslazeným úsměvem v zářivě barevném provedení, jedna jako druhá na běžícím pásu, vyrobená za účelem okamžitého zničení jejím novým vlastníkem a následnou koupí nové, zcela identické.

Ráda fotím, a tak přemítám nad definicí kýče ve fotografii. Fotografie (nebo tedy ten druh fotografie, kterému se věnuji) zachycuje přece realitu, třeba přírodu, která sama o sobě kýčovitá není. Přesto najdeme nepřeberné množství fotografií přírody, které kýčovité jsou. Zachytíte sice obraz reality, ale dáte jí nepřirozený rámec. Vezmete jí kontext, vezmete jí náladu. A výsledek bude vypadat asi jako umělohmotná růže s umělohmotnými kapičkami rosy v umělohmotném květináči.

Co spojuje kýč napříč žánry a odvětvími a co dělá umění uměním? Definovat umění je stejně obtížné jako definovat kýč. Kdysi jsem se na jednom diskusním fóru zapletla do debaty, co je to umění. Diskutéři sršeli (na)učenými frázemi a měla jsem z toho podobný pocit, jako kdysi v hospodě, když mi jeden z mých středoškolských učitelů - filosofů začal vykládat cosi o duši, a já si pomyslela cosi o klišé.

O co se tu teď vlastně pokouším? Shodit všechny, co vytasili definice přede mnou? Přijít s nějakým novým neotřelým přístupem? Tak na to nemám. Neřeknu nic objevného, ale přece jen něco řeknu. Kýč tedy je, když... předmět, dílo, výrobek o němž je řeč, cosi postrádá. Postrádá to, co je příznačné pro umění, totiž přesah. Je to pouhopouhá čert ví proč líbivá dekorace, pouhopouhá plytká zábava, pouhopouhý...ehm... no... kýč. Něco, co se snadno prodá.

Tak proč se tedy lidem takové věci líbí? Právě proto, že jsou plytké, že na nich není vůbec nic k zamyšlení, že odnikud nikam nevedou, že prostě baví? Proč se bavím u filmu, který pak jednoznačně nazvu kýčem? Proč poslouchám písničky, které jsou vlastně jen pár osvědčených hudebních klišé pěkně sestavených dohromady? A proč mě taková hudba dokonce někdy dojímá?

Každý máme něco, co na nás funguje. A pak je nakonec vlastně jedno, jestli je to umění nebo kýč. Jestli nás to někam posune, nebo nás to jen pobaví. A dál se budeme povýšeně vymezovat proti všem druhům kýče, který na nás nefunguje, který se nám nelíbí, a říkat si, že se nám nelíbí proto, že je to kýč, a my jsme přece umělecky založení a nad podobné záležitosti náležitě povznesení... a zároveň budeme nadšeně konzumovat všechno, co na nás jednoduše funguje. Každý v sobě totiž máme kus primitiva, kterého oslovují primitivní věci.

207 dnů, 0 hodin, 18 minut do konce světa

O jedné rafinované dámě

 

Jsou příběhy, které většinou sleduji se zatajeným dechem a které ve mně budí téměř posvátnou bázeň. Už ve chvíli, kdy se rozhodnu pustit si film na ono magické téma, mě začíná mrazit. Téma, které v dnešní prý civilizované době trošku voní po zakázaném ovoci. Téma temné, kruté, krvavé, zlověstné, zároveň však přitažlivé, vábivé. Možná ne pro každého. Pro mě ano.

Ta zlověstná paní provází člověka snad od samého počátku, kdy člověkem být začal, a je čím dál rafinovanější, ale stále stejně sladká. Paní Pomsta.

Dávno jsou pryč ty časy, kdy vendeta byla běžným způsobem odplaty. Dnes má výsostné právo na odplatu stát, a my můžeme mít problémy kvůli pouhé sebeobraně, natož kvůli něčemu takovému, jako je pomsta. Přitom kdo z nás o pomstě někdy nesnil? Kdo z nás kdy nevymyslel dokonalý a rafinovaný plán zasloužené odvety někomu, kdo kdo nám ublížil? Kdo z nás kdy nepomýšlel na vendetu?

Všichni jsme jako děti měli rádi pohádky. Řekla bych, že mnozí z nás, kdo už dětmi nějakou dobu nejsme, je máme rádi doposud. Konečné potrestání zla v pohádkách nám dává pocit zadostiučinění. Tak je to správně. Tak to má být. Zloducha zpravidla potrestá nějaká vyšší moc. Nemůžou to dělat ti hodní lidé, co jim bylo ublíženo. Ti jsou přece hodní. Ale nadpřirozené bytosti, které chrání dobré lidi, ty mohou. Ti dobří se na to někdy dívají i s lítostí. Tak jsou dobří.

Ovšem jak jde čas a nám přibývají léta, pohádky se přiostřují. Na scénu přicházejí superhrdinové. Zloduši se snaží nejen škodit bezbranným, ale taky superhrdinům samotným. Tam už pak nejde jen o ochranu. Superhrdinové mívají i důvody k pomstě, kterou vykonají přes všechny překážky s grácií a šarmem.

A pak tu máme příběhy pomsty snad napříč všemi žánry. Někdy mívá ruce hodně od krve. Někdy nejen ty ruce. Někdy je rafinovaná, podlá, využívá daleko jemnější metody než řeznický nůž či důmyslnou střelnou zbraň, ale její poselství mívá sílu minimálně dynamitu. Mohla bych jmenovat tucty filmů, v nichž se téma pomsty objevuje. Ale neudělám to. Každý si můžeme dosadit ty svoje oblíbené. A zdaleka nemusí jít zrovna o film, z jehož názvu jsem si ji vypůjčila, či nějaký jemu podobný, kde je paní Pomsta hlavní postavou. I když je to právě jeden z těch filmů, které na mě zapůsobily nejvíc.

Tady už většinou nezasahuje žádná vyšší moc. Žádní ochránci lidských práv. Pomstu je třeba vzít do vlastních rukou. A jestli nám vítězství dobra nad zlem v pohádkách a přiměřený trest pro padouchy působí pocit zadostiučinění, jestli nám odplata v rukou superhrdiny přináší úlevné vydechnutí, tak odveta v rukou právě takových lidí, jako jsme my sami, vzbuzuje pocity, které to všechno převyšují o několik řádů.

Pomsta je sladká. Víc než pouhé zadostiučinění. Víc než úlevné vydechnutí. Soustředí se v ní všechny nahromaděné emoce. Pokud sledujeme kvalitní příběh, stáváme se jeho součástí. Připomíná nám naše vlastní prohrané boje a obrací je naruby. Pomsta v příběhu se stává naší vlastní pomstou, ve vzpomínkách, kdy jsme byli sraženi k zemi, nás znovu staví na nohy. Dává ožívat našim vlastním představám a ukájí mučivou touhu po tom, aby věci byly, jak mají být.

Žijeme v nespravedlivém světě. Justice (čili spravedlnost) je slepá a rozhodně ne neúplatná. Je snazší trestat ty, co se nedokážou bránit, než ty, co skutečně spáchali nějaký zločin. A člověk může skřípat zuby a zavírat kudlu, co se mu každou chvíli otvírá v kapse. Nic víc.

Nebo může zvolit nesnadnou cestu. Cestu pomsty. Dát průchod svým emocím a rafinovaně zařídit, aby se z pachatele stala oběť. Ano, velmi rafinovaně, protože dnes už potoky krve tečou většinou jen na filmovém plátně. Ono to pak vypadá, že dnešní kultivovaní lidé se nemstí. Že snad dokážou lépe odpouštět než ta "zvířata" v dřívějších dobách. Že jsou vlastně jako ti dobří lidé v pohádkách, co nakonec ještě potrestaného zloducha litují.

Mám ale takové tušení, že mnohým "nevinným" stojí paní Pomsta po boku. Někteří o ní zatím jen sní. Jiní potichu konají. A že má ta zlověstná dáma ruce od krve jen obrazně, nezanechává tak jasně znatelné stopy. Nakonec, kdyby tomu tak nebylo, nevznikaly by mrazivé filmové příběhy paní Pomsty.

216 dnů, 12 hodin, 50 minut do konce světa

O ideálech krásy

Nejednou jsem se někde doslechla či dočetla, že nám reklama a filmový průmysl vnucuje jakýsi nedostižný ideál krásy a že nám kazí smysl pro estetično, že nás činí závislými na nereálných prožitcích, že díky těmto umělým ideálům ztrácíme schopnost objektivního vnímání skutečné nevyumělkované krásy a celé je to strašlivá konspirace či co.

A tyto ideály nám byly vnuceny, abychom kupovali všechny dostupné prostředky, které nám zaručí dokonalou postavu, nestárnoucí pleť, hedvábně jemné a lesklé vlasy atd. atd. Ano, mluvím o ženách samozřejmě. Ženám totiž hrozí, že budou muži opomíjet jejich skutečné kvality, a tak se prostě musejí co nejvíce těm rafinovaným ideálům blížit. Jak podlé!

Ale je to tak opravdu? Opravdu nám jakýkoli průmysl, jakákoli skupina byť třeba geniálních spiklenců dokáže vnutit představu toho, co je krásné? Vážně je to tak jednoduché, zmanipulovat celý svět?

Kde se totiž vůbec ty představy vzaly? Proč by měly masy považovat za krásné to, co se jim jako krásné bude prezentovat? Považovaly by snad za krásné obézní padesátnice s vytahanými cecky a prošedivělými vlasy, kdyby se jim to tak prezentovalo?

"Dámy, baštěte naše prvotřídní hamburgery, a budete mít postavu, o které sníte!"

Jistě, móda se mění. Ale jen do určité míry. Pořád odpovídá podobným trendům. Sice napříč kulturami asi můžeme spatřit jisté odchylky, ale základem zůstává, že - mluvíme-li tedy o tom ženském těle, nebo nakonec o jakémkoli těle - že za krásné se považuje to, co je taky od přírody zdravé.

Dobře, i to se dá dohnat do krajnosti. Na anorexii toho taky moc zdravého není. Ale anorektické modelky (počítačově upravené tak, aby to nebylo vidět, což je jistě trošku ironie) se pořád tomu zdravému ideálu blíží víc než ony obézní padesátnice.

A že se průmysl snaží využívat přirozených lidských sklonů, přirozeného lidského vnímání, přirozených lidských tužeb...? A proč by ne? My ženy víme, že ideálu nedosáhneme nikdy. A chce to po nás vlastně někdo?

Vzpomínám na vlnu odporu, když se k nám po slavné listopadové revoluci začaly hrnout panenky Barbie, kýčovité disneyovské princezny a podobné věci. Vždyť je to ošklivé, křičeli jsme tehdy. Laciný umělohmotný kýč, fuj! Dobře a alternativa? Beztvaré hadrové panenky a Fifinka ze Čtyřlístku?

Nakonec si myslím, že kýč je zkrátka součástí kultury a že nemusí být všechno umělecké a povznášející, nebo aspoň syrově realistické nebo jaké vlastně. Ale to se už dostávám někam, kam jsem se tak úplně dostat nechtěla.

Nechám si to na jindy.