Snažit se v Česku v amatérských podmínkách o poctu giallu, to zavání pořádným průserem. Ale tvůrci Šesti prstů v Zeleném nástrahami prokličkovali se ctí. Je dobře, že režisér netlačil za každou cenu na pilu a ve správných momentech příběh odlehčil (doufám, že to bylo záměrné :). Když už jsme u příběhu, nejenže má v Šesti prstech hlavu a patu, ale je dokonce natolik zajímavý, že dovolí divákovi zapomenout na herecké výkony, klasický to neduh amatérských filmů. Dalším velkým (minimálně pro mne největším) kladem je hudební doprovod, který evokuje ty nejlepší klasické pecky. Kamera se snaží, velká škoda, že si tvůrci nepohráli s filtry a nedodali celku více filmový look, který by giallu určitě slušel. Zamrzela místy přílišná skratkovitost příběhu, kdy postavy fakt, že jim umřel kamarád a jeho přítelkyně odbudou jednou větou. Mně, coby severočechovi, navíc nejde přes uši to šílené nářečí. Člověk má pocit, že všichni horroroví režiséři dneška žijí na severní Moravě. Nicméně jsem spokojený.
Carpimu to samozřejmě nesahá ani po stín culíku na patách ošoupaných tenisek, ale v rámci současných horrorů jde o vysoký nadprůměr. Autoři dokazují, že mají původní Věc nakoukanou a moc rádi ji citují, aby toto dohnali k vrcholu v naprosto geniálních závěrečných titulcích, za které jim ve stoje tleskám. K samotnému příběhu a jeho zpracování mám samozřejmě haldu připomínek, od zbytečné (ale krásné) ženské v titulní roli, přes stejně zbytečné finále v talíři až po triky, které by v souboji s těmi z osmdesátek dostali KO v prvním kole. Přesto jde o dobrou podívanou, která mimochodem odpoví na nejzásadnější otázku Carpiho originálu.
Fright Night z roku 2011 je natolik špatným filmem, že ho ani nemusím srovnávat se skvělou předlohou z osmdesátých let, abych mu dal nulové hodnocení. Stačí jen vesele zvracet nad emo dětmi, které se potácí nepříběhem aby se nakonec poprali s upírem, jehož jediným charakterovým rysem je, že se umí brutálně zakousnout do jablka. Brrrr.
Máloktetá moderní horrorová série se vyčerpala tak, jako právě Nezvratné osudy. Velká nehoda, Tony Todd, pět "nečekaných" úmrtí a titulky. A pořád dokola. Bohužel, tentokrát stojí za podívanou jen standardně vypilovaný úvodní pohled do budoucnosti. Následující úmrtí hraničí s parodií na první díly, stejně jako herecké výkony hlavních protagonistů. Další díly už prosím ne, bolí to.
Brian Yuzna vstupuje do relativně zajeté série s razancí ožralého řidiče buldozeru, jehož pracovní nástroj nenechá kámen na kameni a servíruje nám hnus, deformace, sliz a hnusné hmyzáky s podobnou elegancí jako v Society. Příběh samotný je poměrně vyčpělý, ale Yuznův nezaměnitelný styl mu dodává kouzlo, kterému vyznavači nemohou odolat. Stejně jako při rozbourání série Return of the Living Dead, i tentokrát se najde mnoho brblajících diváků. Kéž by po zbytek života zvraceli obří housenky.
Až na posledních patnáct minut povedený film, který potěší jak příběhem, tak zpracováním a slušnými herci (poprvé mi nevadil ani Daniel Craig). Bohužel, úplý závěr vymyslel scénárista ve slabší chvilce a celý film tak shodil opravdu nudným vyvrcholením.
Tři hvězdy nakonec dávám vlastně jen kvůli slušnému technickému provedení. Je zvláštní, že zrovna já nebyl osloven oldschoolovým pojetím (stejně jako v režisérově minulém filmu), ale pouhé stylistické cvičení s několika lekačkami a bez příběhu mi prostě nestačí. Nejlepší je na filmu nakonec plakát.
Sterilnější než čerstvě vybalená injekční stříkačka a stejně tak nápadité. Jde o příběh spisovatele, jehož žena políbí rozjetý autobus a on (ten spisovatel, ne autobus) se pak vydává do manželčina letního sídla, aby tu pátral po pradávném prokletí, blablabla. Z příběhu na každém rohu vykukuje King, což by vlastně ani nevadilo, vždyť formát televizní minisérie mu sluší. Co však vadí je, že ze zpracování je na hony cítit Garrisova nezajímavá režie. Dokud bude Kinga pro televizi adaptovat on, slušné podívané se zřejmě nedočkáme.
Asi by pro mě bylo nejjednodušší pózersky Rubber odstřelit jako podívanou pro intelektuální festivalovou elitu, která zneužívá klasické (vybuchující hlavy a zviřátka) a méně klasické (vraždící pneumatika) horrorové propriety. Ne, že by snad tenhle film horror neznásilňoval, ale dělá to dostatečně zajímavě a zábavně, že nakonec i člověk jako já se baví ze zcela jiných důvodů, než jsou ony vybuchující zviřátka. Nic proti nim, samozřejmě, bez nich by to nešlo
Úvod je opravdu tragickej a měl jsem co dělat, abych Tunnel nevypnul. Poté se naštěstí začne pracovat s nahrávkami a nastupuje standardní strašení vycházející z toho, že někdo stojí ve tmě těsně za vámi, ale vy to zjistíte až po pár minutách, když si prohlédnete nahrávku z kamery vašeho kamaráda. Však už jsme to viděli mnohokrát. Bubu scény se tvůrcům docela povedly, ale oni to preventivně zabili faktem, že od začátku víme kdo přežije. Což je v horroru poměrně odvážná strategie.
Prakticky ve všech směrech průměrný slasher, který v sobě má slušnou dávku atmosféry začátku osmdesátých let, kdy se podobné filmy točily jako na běžícím pásu. Partička studentů tráví čas v prázdné vysokoškolské koleji spolu s vyšinutým vrahounem, tolik celý příběh, který není zrovna příkladem originality. The Dorm tha Dripped Blood ničím nevybočujel ze zaběhnutých schémat, spíše nudí nenápaditým zabijákem. Gore je lehce nadstandardní, triky odpovídají možnostem a neuráží, vyloženě kladně musím hodnotit samotný závěr, takových tehdy moc nebylo.
Rozmáchlé přelety nad skotskou přírodou jsou sice úchvatné, ale zbytek filmu jim bohužel nesahá ani ke kotníkům. Pořád máte pocit, že vše, co se děje na obrazovce by šlo udělat anebo alespoň říci lépe. Takhle postavy pobíhají po lesích, chovají se zcela nelogicky a pronáší věty, které jako by vypadly z mých rychlopovídek. Do toho všeho Karel Roden, který je sice standardně cool, ale vypadá, jako by chtěl mít natáčení co nejrychleji za sebou. A ten závěr. Brr. Technicky perfektní, ale příběh a scénář na hovno.
Mé první setkání s režisérem Adriánem Garcíou Bogliano a velmi pravděpodobně i poslední. Ne, že by mi Sudor frío připadal nepovedený, naopak, jen to nějak není zcela můj půlitr piva. Film neustále osciluje mezi exploiťákem plným napětí a parodií sebe sama. Ta druhá poloha se objevuje hlavně v místech, kdy se domem, ve kterém se odehrává celý děj, pohybuje dívka politá nitroglycerinem a snaží se aby nevybuchla. Velkým plusem je opravdu povedený hudební podkres a některé scény, jako třeba fake videochat, kterým zabijáčtí důchodci lákají do svého doupěte důvěřivé dívky. Před kameru posadí blonďáka, kterému chybí nejen jazyk aby nekřičel, ale taky všechny končetiny, aby se moc nepohyboval. V rámci exotičtější produkce jistě zajímavá podívaná.
Umírněná a zábavnější verze Srpskeho filmu, ze ktere budou fanousci maximalnich uchylaren zklamani. Jinak jde o pohled na zivot jedne ne zcela funkcni rodiny s tatikem, ktery uz delsi dobu nezavadil o praci a tu a tam mu preskoci. Asi do dvou tretin mi film pripadal vylozene slabej, ale od nocni casti se sektou se vysvihl lehounce nad prumer. BTW Intosi si v deji urcite najdou nejake podobenstvi o hovne.
Jestliže v první polovině se díky náznakům a pohledům do prázdných chodeb daří občas budovat atmosféru, po zjevení duchů to jde celkem do kytek. Místo atmosférického strašení se přejde na primitivní lekačky, které by dokázal natočit leckdo. Na druhou stranu, kdyby podobný film vznikl u nás, jsem o poznání nadšenější.
Stejně jako většina dalších diváků, i já byl překvapení, ale mé překvapení pramenilo pouze z toho, že Tom Six umí i točit a dokáže vykouzlit pořádně hutnou atmosféru. Především první polovina filmu, ve které nespustí kamera své oko z Martina, je povedená a dokáže diváka správně napnout. Poslední zhruba třetina je pak jen nudné sraní do huby, které je natočené zručně, ale orptoti jedničce nepřichází prakticky s ničím novým, pouze ctí obecně uznávaná pravidla druhých dílů. Docela se těším, až režisér opustí stonožkové a nutně už vyčerpané téma a zkusí natočit něco nového. Klidně bez výkalů a zvratků.
V rámci filmů, které se prohnaly After Darkem určitě to nejlepší. Ústřední bratrské duo je dostatečně creepy a jeho vylomeniny relativně originální. Děj je v zásadě hodně primitivní, ale jeho provedení tenhle fakt poměrně dobře maskuje a jako bonus tu máme několik hezkých rodinných scének. Fajn kousek.
Mladá reportérka se se svým kolegou vydává dělat reportáž z natáčení porna, aby nakonec byla konfrontována se zombie, duchy, svou mrtvou sestrou a šíleným zabijákem. Zní to trochu šíleně, ale autorům se nějakým způsobem podařilo to všechno poskládat do celkem fungujícího celku. Rozhodně nejde o žádný velký zázrak, na druhou stranu, současná Itálie poměrně zaostává za zbytkem horrorově vyspělé Evropy a podobné filmy onu propast sice nepřeskočí, ale alespoň se zachytí na jejím okraji. Jen tak dál. A klidně víc zombie.
Estigma je takový ten film, který je vám od počátku sympatický svou zvláštní atmosférou a netuctovým dějem, ale u kterého se zhruba od poloviny nemůžete dočkat závěru, protože je to prostě děsně utahané a bez jediného vzrušení. Příběh mladíka, který víceméně nechtíc zabíjí lidi pomocí síly svých myšlenek není sice nijak objevný, ale jak jsem psal, atmosféru to má a zabíjí ho především nulová gradace. Podobných horrorů, většinou stejně neznámých a mnou neprozkoumaných, jsou ještě tisíce. Doufám, že většina z nich bude zábavnější.
Vzpoura mutantů má všechny předpoklady být ideálním filmem pro lidi jako jsem já. Šílený vědec s tváří Donalda Pleasence unáší za pomoci svého znetvořeného sidekicka vysokoškolské studenty, aby je křížil s rostlinnými geny a vytvořil tak superbytost, která je schopná provádět fotosyntézu a přitom má všechny výhody živočichů. Kromě zbývajících študáků se mu to snaží překazit partička z cirkusového obludária, která je hraná opravdovými lidskými "zrůdami". Prostě mňamka. Bohužel film z nějakého důvodu, který se mi nepodařilo odhalit příliš nefunguje a já se u něj místy dost nudil. I když je fakt, že záběry kdy můž-rostlina pojídá bezdomovce jsou k nezaplacení. Další zářez do chudého, ale zajímavého subžánru botanických horrorů.
V rámci určité profesionální soridality nehodnotím, i když jsem přesvědčený, že Sean z natočeného materiálu vykřesal naprosté maximum. Sice jsem se neúčastnil celého natáčení (můj pobyt byl kratší a náhoda, která nás s režisérem svedla dohromady byla více než šílená), ale musím říci, že jde o naprosto profesionální záležitost. Komfort, který měli herci (byť jen malých rolí) se nedá s žádnou českou produkcí srovnat a Sean Byrne tak vytvořil ideální podmínky, které daly vyniknout talentu každého z nás. Díky, Seane.
Tucker & Dale vs. Evil má bezesporu krásnou a vtipnou hlavní premisu, ale to je také jediná věc, která je na něm zábavná. Pokud k němu budeme přistupovat jako k parodii, tak zjistíme, že sice není trapná, ale bohužel až zoufale nevtipná. Jediný dobrý vtípek je zabit, když se v něm hlavní postavy ještě minutu rejpou. Navíc se stoupající stopáží ztrácí celá ta taškařice tempo a když se na konci začne hrát na city, zjistíte, že je to celé v kopru. Sympatičtí herci, sympatický nápad, hezky natočené, ale nudné až hanba.
Od nově resuscitovaného studia Hammer jsem nečekal prakticky nic. Od Hilary Swank, která je mi silně nesympatická, ještě mnohem méně. A o to víc jsem vlastně spokojený s tímhle malým nenápadným filmem, ve kterém je originalita pokládána za nadávku, ale který je slušně natočený a správně odsýpá. A co víc, jindy odporné Swank to celkem sluší a v nejedné scéně dokazuje, že má více než zajímavé tělo. Pokud by pokusy nového Hammeru pokračovaly ve stejnému duchu (jen už ne žádné další Let Me In, prosím), byl bych asi spokojený. A Christopher Lee? Potěší, ale kdyby tam nebyl, houby se stane.
Andrew Traucki se podruhé představuje coby autor "realistického" animal horroru, jen krokouše vyměnil za žraloka. Jinak je příběh prakticky stejný, jen mi v tomto případě chybělo souznění s hrdiny, prakticky o nikoho z nich jsem se nebál, jejich často retardované chování mi vadilo a nějvíce mou pozornost držel podivný vysoký přístroj na ostrůvku, ke kterému přeživší směřovali. A to, jak jistě uznáte, je ve žraločím horroru trochu divné.
Film, který se leckde schovává do škatulky giallo, ačkoli s ním má pramálo společného. Jde spíše o halucinaci slepenou nepříliš složitým příběhem (i přesto se divák občas neorientuje), ve které je důraz kladen na audiovizuální složku. A ta je tak dokonalá, jak jen na začátku sedmdesátých let v Itálii být mohla. Stačí úvodní snová scéna a znalý divák má jasno. Ten neznalý se bude chvíli ztrácet v modrých očích Ivana Rassimova a poté buď propadne kouzlu tohoto nevšedního díla anebo se vrátí zpátky do stáda.
Christopher Smith je divnej patron, prakticky každý jeho horror je něčím zajímavý, ale on si vždy najde způsob, jak sám sobě podrazit nohy a dosáhnout maximálně na slušný průměr. V Black Death si ani moc podrážet nohy nemusel, tady to za něj udělal už divný příběh, kdy skupina vírou vedených žoldáků jede do vesnice v bažinách, aby tu sejmula černokněžníka, který oživuje mrtvé, čímž chrání vesnici před morem. Příběh jak z tuctové pohádky natočil Smith stejně tuctově a i když do něj zamontoval několik zajímavých nápadů, docela dost brutality a jeden pěkný příběhový twist, pořád jsem se nemohl zbavit dojmu totální televiznosti celého projektu. Jako bych koukal na jeden z dílů Robin of Sherwood, to byla kdysi také solidní podívaná. A Sean Bean? Ty koníky si rozhodně zasloužil.
V Norsku jsou stále ještě oblasti, ve kterých žijí trolové a tajná vládní organizace dělá vše proto, aby se obyčejní plebs o jejich existenci nikdy nedozvěděli. Zbraní této organizace je především Lovec trolů, chlápek, který ví jak na ně a na své ultrafialové lampě má už pěknou řádku zářezů za zkamenělé potvory. Bohužel, Lovce už jeho zaměstnání příliš nebaví a tak uvítá, když se mu do cesty připlete skupinka studentů filmařiny, kteří jeho počínání zdokumentují a seznámí s existencí bájných bytostí celý svět. Už trailer sliboval, že Trolljegeren bude něco, co se denně nevidí. A měl pravdu jen napůl. Nápad je opravdu vynikající a trolové samotní vypadají skvěle (velké plus za funkční triky), bohužel příběh lehce drhne a jeho zpracování je vyloženě blbé. Blablabla nalezené záznamy blablabla filmaři zmizeli blablabla....handycam na nás poslední roky kouká z každého druhého filmového políčka a začíná to být už trochu nuda. Navíc skřípe i tempo vyprávění, ve chvíli kdy zrovna neprobíhá lov nastupuje absolutní vata, tu a tam okořeněná kvalitním vtípkem, který však od zívání nezachrání. Srovnám-li s ideově podobným Rare Exports, tak Trolljegeren prohrává na celé čáře.
Moje komentáře
Šest prstů v zeleném (amatérský film) (2012)
Snažit se v Česku v amatérských podmínkách o poctu giallu, to zavání pořádným průserem. Ale tvůrci Šesti prstů v Zeleném nástrahami prokličkovali se ctí. Je dobře, že režisér netlačil za každou cenu na pilu a ve správných momentech příběh odlehčil (doufám, že to bylo záměrné :). Když už jsme u příběhu, nejenže má v Šesti prstech hlavu a patu, ale je dokonce natolik zajímavý, že dovolí divákovi zapomenout na herecké výkony, klasický to neduh amatérských filmů. Dalším velkým (minimálně pro mne největším) kladem je hudební doprovod, který evokuje ty nejlepší klasické pecky. Kamera se snaží, velká škoda, že si tvůrci nepohráli s filtry a nedodali celku více filmový look, který by giallu určitě slušel. Zamrzela místy přílišná skratkovitost příběhu, kdy postavy fakt, že jim umřel kamarád a jeho přítelkyně odbudou jednou větou. Mně, coby severočechovi, navíc nejde přes uši to šílené nářečí. Člověk má pocit, že všichni horroroví režiséři dneška žijí na severní Moravě. Nicméně jsem spokojený.
Věc: Počátek (2011)
Carpimu to samozřejmě nesahá ani po stín culíku na patách ošoupaných tenisek, ale v rámci současných horrorů jde o vysoký nadprůměr. Autoři dokazují, že mají původní Věc nakoukanou a moc rádi ji citují, aby toto dohnali k vrcholu v naprosto geniálních závěrečných titulcích, za které jim ve stoje tleskám. K samotnému příběhu a jeho zpracování mám samozřejmě haldu připomínek, od zbytečné (ale krásné) ženské v titulní roli, přes stejně zbytečné finále v talíři až po triky, které by v souboji s těmi z osmdesátek dostali KO v prvním kole. Přesto jde o dobrou podívanou, která mimochodem odpoví na nejzásadnější otázku Carpiho originálu.
Noc hrůzy (2011)
odpad!Fright Night z roku 2011 je natolik špatným filmem, že ho ani nemusím srovnávat se skvělou předlohou z osmdesátých let, abych mu dal nulové hodnocení. Stačí jen vesele zvracet nad emo dětmi, které se potácí nepříběhem aby se nakonec poprali s upírem, jehož jediným charakterovým rysem je, že se umí brutálně zakousnout do jablka. Brrrr.
Nezvratný osud 5 (2011)
Máloktetá moderní horrorová série se vyčerpala tak, jako právě Nezvratné osudy. Velká nehoda, Tony Todd, pět "nečekaných" úmrtí a titulky. A pořád dokola. Bohužel, tentokrát stojí za podívanou jen standardně vypilovaný úvodní pohled do budoucnosti. Následující úmrtí hraničí s parodií na první díly, stejně jako herecké výkony hlavních protagonistů. Další díly už prosím ne, bolí to.
Ďábelský kruh (1990)
Brian Yuzna vstupuje do relativně zajeté série s razancí ožralého řidiče buldozeru, jehož pracovní nástroj nenechá kámen na kameni a servíruje nám hnus, deformace, sliz a hnusné hmyzáky s podobnou elegancí jako v Society. Příběh samotný je poměrně vyčpělý, ale Yuznův nezaměnitelný styl mu dodává kouzlo, kterému vyznavači nemohou odolat. Stejně jako při rozbourání série Return of the Living Dead, i tentokrát se najde mnoho brblajících diváků. Kéž by po zbytek života zvraceli obří housenky.
Dream House (2011)
Až na posledních patnáct minut povedený film, který potěší jak příběhem, tak zpracováním a slušnými herci (poprvé mi nevadil ani Daniel Craig). Bohužel, úplý závěr vymyslel scénárista ve slabší chvilce a celý film tak shodil opravdu nudným vyvrcholením.
Innkeepers, The (2011)
Tři hvězdy nakonec dávám vlastně jen kvůli slušnému technickému provedení. Je zvláštní, že zrovna já nebyl osloven oldschoolovým pojetím (stejně jako v režisérově minulém filmu), ale pouhé stylistické cvičení s několika lekačkami a bez příběhu mi prostě nestačí. Nejlepší je na filmu nakonec plakát.
Bag of Bones (TV film) (2011)
Sterilnější než čerstvě vybalená injekční stříkačka a stejně tak nápadité. Jde o příběh spisovatele, jehož žena políbí rozjetý autobus a on (ten spisovatel, ne autobus) se pak vydává do manželčina letního sídla, aby tu pátral po pradávném prokletí, blablabla. Z příběhu na každém rohu vykukuje King, což by vlastně ani nevadilo, vždyť formát televizní minisérie mu sluší. Co však vadí je, že ze zpracování je na hony cítit Garrisova nezajímavá režie. Dokud bude Kinga pro televizi adaptovat on, slušné podívané se zřejmě nedočkáme.
Rubber (2010)
Asi by pro mě bylo nejjednodušší pózersky Rubber odstřelit jako podívanou pro intelektuální festivalovou elitu, která zneužívá klasické (vybuchující hlavy a zviřátka) a méně klasické (vraždící pneumatika) horrorové propriety. Ne, že by snad tenhle film horror neznásilňoval, ale dělá to dostatečně zajímavě a zábavně, že nakonec i člověk jako já se baví ze zcela jiných důvodů, než jsou ony vybuchující zviřátka. Nic proti nim, samozřejmě, bez nich by to nešlo
Tunnel, The (2011)
Úvod je opravdu tragickej a měl jsem co dělat, abych Tunnel nevypnul. Poté se naštěstí začne pracovat s nahrávkami a nastupuje standardní strašení vycházející z toho, že někdo stojí ve tmě těsně za vámi, ale vy to zjistíte až po pár minutách, když si prohlédnete nahrávku z kamery vašeho kamaráda. Však už jsme to viděli mnohokrát. Bubu scény se tvůrcům docela povedly, ale oni to preventivně zabili faktem, že od začátku víme kdo přežije. Což je v horroru poměrně odvážná strategie.
Dorm That Dripped Blood, The (1982)
Prakticky ve všech směrech průměrný slasher, který v sobě má slušnou dávku atmosféry začátku osmdesátých let, kdy se podobné filmy točily jako na běžícím pásu. Partička studentů tráví čas v prázdné vysokoškolské koleji spolu s vyšinutým vrahounem, tolik celý příběh, který není zrovna příkladem originality. The Dorm tha Dripped Blood ničím nevybočujel ze zaběhnutých schémat, spíše nudí nenápaditým zabijákem. Gore je lehce nadstandardní, triky odpovídají možnostem a neuráží, vyloženě kladně musím hodnotit samotný závěr, takových tehdy moc nebylo.
Lonely Place to Die, A (2011)
Rozmáchlé přelety nad skotskou přírodou jsou sice úchvatné, ale zbytek filmu jim bohužel nesahá ani ke kotníkům. Pořád máte pocit, že vše, co se děje na obrazovce by šlo udělat anebo alespoň říci lépe. Takhle postavy pobíhají po lesích, chovají se zcela nelogicky a pronáší věty, které jako by vypadly z mých rychlopovídek. Do toho všeho Karel Roden, který je sice standardně cool, ale vypadá, jako by chtěl mít natáčení co nejrychleji za sebou. A ten závěr. Brr. Technicky perfektní, ale příběh a scénář na hovno.
Sudor frío (2010)
Mé první setkání s režisérem Adriánem Garcíou Bogliano a velmi pravděpodobně i poslední. Ne, že by mi Sudor frío připadal nepovedený, naopak, jen to nějak není zcela můj půlitr piva. Film neustále osciluje mezi exploiťákem plným napětí a parodií sebe sama. Ta druhá poloha se objevuje hlavně v místech, kdy se domem, ve kterém se odehrává celý děj, pohybuje dívka politá nitroglycerinem a snaží se aby nevybuchla. Velkým plusem je opravdu povedený hudební podkres a některé scény, jako třeba fake videochat, kterým zabijáčtí důchodci lákají do svého doupěte důvěřivé dívky. Před kameru posadí blonďáka, kterému chybí nejen jazyk aby nekřičel, ale taky všechny končetiny, aby se moc nepohyboval. V rámci exotičtější produkce jistě zajímavá podívaná.
Seznam smrti (2011)
Umírněná a zábavnější verze Srpskeho filmu, ze ktere budou fanousci maximalnich uchylaren zklamani. Jinak jde o pohled na zivot jedne ne zcela funkcni rodiny s tatikem, ktery uz delsi dobu nezavadil o praci a tu a tam mu preskoci. Asi do dvou tretin mi film pripadal vylozene slabej, ale od nocni casti se sektou se vysvihl lehounce nad prumer. BTW Intosi si v deji urcite najdou nejake podobenstvi o hovne.
Grave Encounters (2011)
Jestliže v první polovině se díky náznakům a pohledům do prázdných chodeb daří občas budovat atmosféru, po zjevení duchů to jde celkem do kytek. Místo atmosférického strašení se přejde na primitivní lekačky, které by dokázal natočit leckdo. Na druhou stranu, kdyby podobný film vznikl u nás, jsem o poznání nadšenější.
Lidská stonožka 2 (2011)
Stejně jako většina dalších diváků, i já byl překvapení, ale mé překvapení pramenilo pouze z toho, že Tom Six umí i točit a dokáže vykouzlit pořádně hutnou atmosféru. Především první polovina filmu, ve které nespustí kamera své oko z Martina, je povedená a dokáže diváka správně napnout. Poslední zhruba třetina je pak jen nudné sraní do huby, které je natočené zručně, ale orptoti jedničce nepřichází prakticky s ničím novým, pouze ctí obecně uznávaná pravidla druhých dílů. Docela se těším, až režisér opustí stonožkové a nutně už vyčerpané téma a zkusí natočit něco nového. Klidně bez výkalů a zvratků.
Seconds Apart (2011)
V rámci filmů, které se prohnaly After Darkem určitě to nejlepší. Ústřední bratrské duo je dostatečně creepy a jeho vylomeniny relativně originální. Děj je v zásadě hodně primitivní, ale jeho provedení tenhle fakt poměrně dobře maskuje a jako bonus tu máme několik hezkých rodinných scének. Fajn kousek.
Bloodline (2010)
Mladá reportérka se se svým kolegou vydává dělat reportáž z natáčení porna, aby nakonec byla konfrontována se zombie, duchy, svou mrtvou sestrou a šíleným zabijákem. Zní to trochu šíleně, ale autorům se nějakým způsobem podařilo to všechno poskládat do celkem fungujícího celku. Rozhodně nejde o žádný velký zázrak, na druhou stranu, současná Itálie poměrně zaostává za zbytkem horrorově vyspělé Evropy a podobné filmy onu propast sice nepřeskočí, ale alespoň se zachytí na jejím okraji. Jen tak dál. A klidně víc zombie.
Estigma (1980)
Estigma je takový ten film, který je vám od počátku sympatický svou zvláštní atmosférou a netuctovým dějem, ale u kterého se zhruba od poloviny nemůžete dočkat závěru, protože je to prostě děsně utahané a bez jediného vzrušení. Příběh mladíka, který víceméně nechtíc zabíjí lidi pomocí síly svých myšlenek není sice nijak objevný, ale jak jsem psal, atmosféru to má a zabíjí ho především nulová gradace. Podobných horrorů, většinou stejně neznámých a mnou neprozkoumaných, jsou ještě tisíce. Doufám, že většina z nich bude zábavnější.
Vzpoura mutantů (1974)
Vzpoura mutantů má všechny předpoklady být ideálním filmem pro lidi jako jsem já. Šílený vědec s tváří Donalda Pleasence unáší za pomoci svého znetvořeného sidekicka vysokoškolské studenty, aby je křížil s rostlinnými geny a vytvořil tak superbytost, která je schopná provádět fotosyntézu a přitom má všechny výhody živočichů. Kromě zbývajících študáků se mu to snaží překazit partička z cirkusového obludária, která je hraná opravdovými lidskými "zrůdami". Prostě mňamka. Bohužel film z nějakého důvodu, který se mi nepodařilo odhalit příliš nefunguje a já se u něj místy dost nudil. I když je fakt, že záběry kdy můž-rostlina pojídá bezdomovce jsou k nezaplacení. Další zářez do chudého, ale zajímavého subžánru botanických horrorů.
Amer (2009)
Snímek, který odděluje fanoušky gialla od obyčejných diváků.
Loved Ones, The (2009)
V rámci určité profesionální soridality nehodnotím, i když jsem přesvědčený, že Sean z natočeného materiálu vykřesal naprosté maximum. Sice jsem se neúčastnil celého natáčení (můj pobyt byl kratší a náhoda, která nás s režisérem svedla dohromady byla více než šílená), ale musím říci, že jde o naprosto profesionální záležitost. Komfort, který měli herci (byť jen malých rolí) se nedá s žádnou českou produkcí srovnat a Sean Byrne tak vytvořil ideální podmínky, které daly vyniknout talentu každého z nás. Díky, Seane.
Little Deaths (2011)
Velmi poetické.
Kokuhaku (2010)
Demence o děcku, které se chce zalíbit mamince. Hodně se tu brečí, ještě víc žvatlá a v lednici je ruka.
Tucker & Dale vs. Zlo (2010)
Tucker & Dale vs. Evil má bezesporu krásnou a vtipnou hlavní premisu, ale to je také jediná věc, která je na něm zábavná. Pokud k němu budeme přistupovat jako k parodii, tak zjistíme, že sice není trapná, ale bohužel až zoufale nevtipná. Jediný dobrý vtípek je zabit, když se v něm hlavní postavy ještě minutu rejpou. Navíc se stoupající stopáží ztrácí celá ta taškařice tempo a když se na konci začne hrát na city, zjistíte, že je to celé v kopru. Sympatičtí herci, sympatický nápad, hezky natočené, ale nudné až hanba.
Intimní past (2011)
Od nově resuscitovaného studia Hammer jsem nečekal prakticky nic. Od Hilary Swank, která je mi silně nesympatická, ještě mnohem méně. A o to víc jsem vlastně spokojený s tímhle malým nenápadným filmem, ve kterém je originalita pokládána za nadávku, ale který je slušně natočený a správně odsýpá. A co víc, jindy odporné Swank to celkem sluší a v nejedné scéně dokazuje, že má více než zajímavé tělo. Pokud by pokusy nového Hammeru pokračovaly ve stejnému duchu (jen už ne žádné další Let Me In, prosím), byl bych asi spokojený. A Christopher Lee? Potěší, ale kdyby tam nebyl, houby se stane.
Útes smrti (2010)
Andrew Traucki se podruhé představuje coby autor "realistického" animal horroru, jen krokouše vyměnil za žraloka. Jinak je příběh prakticky stejný, jen mi v tomto případě chybělo souznění s hrdiny, prakticky o nikoho z nich jsem se nebál, jejich často retardované chování mi vadilo a nějvíce mou pozornost držel podivný vysoký přístroj na ostrůvku, ke kterému přeživší směřovali. A to, jak jistě uznáte, je ve žraločím horroru trochu divné.
Tutti i colori del buio (1972)
Film, který se leckde schovává do škatulky giallo, ačkoli s ním má pramálo společného. Jde spíše o halucinaci slepenou nepříliš složitým příběhem (i přesto se divák občas neorientuje), ve které je důraz kladen na audiovizuální složku. A ta je tak dokonalá, jak jen na začátku sedmdesátých let v Itálii být mohla. Stačí úvodní snová scéna a znalý divák má jasno. Ten neznalý se bude chvíli ztrácet v modrých očích Ivana Rassimova a poté buď propadne kouzlu tohoto nevšedního díla anebo se vrátí zpátky do stáda.
Černá smrt (2010)
Christopher Smith je divnej patron, prakticky každý jeho horror je něčím zajímavý, ale on si vždy najde způsob, jak sám sobě podrazit nohy a dosáhnout maximálně na slušný průměr. V Black Death si ani moc podrážet nohy nemusel, tady to za něj udělal už divný příběh, kdy skupina vírou vedených žoldáků jede do vesnice v bažinách, aby tu sejmula černokněžníka, který oživuje mrtvé, čímž chrání vesnici před morem. Příběh jak z tuctové pohádky natočil Smith stejně tuctově a i když do něj zamontoval několik zajímavých nápadů, docela dost brutality a jeden pěkný příběhový twist, pořád jsem se nemohl zbavit dojmu totální televiznosti celého projektu. Jako bych koukal na jeden z dílů Robin of Sherwood, to byla kdysi také solidní podívaná. A Sean Bean? Ty koníky si rozhodně zasloužil.
Lovec trolů (2010)
V Norsku jsou stále ještě oblasti, ve kterých žijí trolové a tajná vládní organizace dělá vše proto, aby se obyčejní plebs o jejich existenci nikdy nedozvěděli. Zbraní této organizace je především Lovec trolů, chlápek, který ví jak na ně a na své ultrafialové lampě má už pěknou řádku zářezů za zkamenělé potvory. Bohužel, Lovce už jeho zaměstnání příliš nebaví a tak uvítá, když se mu do cesty připlete skupinka studentů filmařiny, kteří jeho počínání zdokumentují a seznámí s existencí bájných bytostí celý svět. Už trailer sliboval, že Trolljegeren bude něco, co se denně nevidí. A měl pravdu jen napůl. Nápad je opravdu vynikající a trolové samotní vypadají skvěle (velké plus za funkční triky), bohužel příběh lehce drhne a jeho zpracování je vyloženě blbé. Blablabla nalezené záznamy blablabla filmaři zmizeli blablabla....handycam na nás poslední roky kouká z každého druhého filmového políčka a začíná to být už trochu nuda. Navíc skřípe i tempo vyprávění, ve chvíli kdy zrovna neprobíhá lov nastupuje absolutní vata, tu a tam okořeněná kvalitním vtípkem, který však od zívání nezachrání. Srovnám-li s ideově podobným Rare Exports, tak Trolljegeren prohrává na celé čáře.