Snyderův počin vyvolává vzpomínky na klasický (v oblasti fantasy) román Jonathana Carrolla Bones of the Moon. I zde se hlavní hrdinka potýká s alternativním světem (což Snyder pozvedl ještě o jednu dimenzi navíc) a snaží se nalézt pět artefaktů, vedoucích k záchraně. Zde podobnost končí, dále již jen následuje důkaz režisérské volnosti a snaha o vlastní autorskou vizi. Právě ona volnost, tolikrát vzývána jako největší deviza umělecké svobody, se pro mnoho režisérů stala osudnou (Richard Kelly postačí jako jedna z nejvýraznějších výstrah poslední doby). Ne tak pro Snydera, který rozehrává zdánlivě nesouvisející koláž složenou z nejzákladnějších prvků moderní (weird) fantasy: zákopy "druhé" světové války, kde se kříží náckové se zombíky; bájní draci kosení kulomety či futuristický svět říznutý viktoriánskou érou. Kdo Snydera chápe jako režiséra, nachází v jeho novém díle zcela logický krok: jinudy cesta vést nemohla. Proč tedy pouze tři hvězdy? Někde mezi střihačskými nůžkami se ztratil důraz na postavy, které se tak staly pouhými loutkami v rukách novodobého kouzelníka (a pokud chcete vytvářet neuvěřitelné světy, musíte mít uvěřitelné hrdiny a emoce). Nicméně Snyder opět světu dokázal, že Muž s oceli se vrátí a bude to návrat grandiózní.
S McCarthyho předlohou je jeden problém. Přestože je to výborná kniha, je o ničem. „O ničem“ ve smyslu, že se v ní vše podstatné stalo (apokalypsa, smrt milované ženy) ještě před započetím McCarthyho vyprávění. Celé dílo je pak zaměřeno na strohé rozhovory mezi Mužem a Chlapcem, popisem každodenních činností (zkrátka jak byste se normálně chovali po nastoupivší apokalypse) a obžalobu nenasytné společnosti (případně Boha, který zanechal své děti na mrtvé planetě). Jenomže filmaře tyto výtky jednoduše nezajímají a rozhodnou se tu nezdolatelnou stěnu překonat. A někdy jim to vyjde … Hillcoat se svého úkolu zhostil se vší zarputilostí a tak je jím vytvořený svět nemilosrdným a pustým peklem, kde není hlavním úkolem přežít, ale nalézt si důvod k přežití. Cesta až na konec, pryč od vzpomínek na lidi, které jsme milovali (ty jsou v tomto filmu nejbolestnější) – za zády spálené mosty a spálenou zem na obzoru. Mortensen je ve své roli vyčerpaného otce nesmírně sugestivní a tak se není čemu divit, že tento výborný herec po každém dokončeném filmu uvažuje o pěkně dlouhé dovolené (ty emoce musí stát sílu). Zejména díky němu a režisérově citu pro atmosféru se z postapokalyptické road story stává jakžtakž funkční organismus. S tím filmem není žádný problém. Ten problém tkví v tom, že tohle zkrátka funguje jenom na papíře …
Je vždy povznášející nalézt mezi záplavou blockbusterů plných efektů, mělkých emocí a karikatur charakterů, filmové dílo, které se dovolává práva přednést ódu na kinematografii. V době remaků, restartů a vyprahlé pouště plné trouchnivějících kostí originálních nápadů, se do člověka navrací vášeň pro film (který se za ta léta změnil v pravidelnou, ale již tak nepůsobící drogu). Co dělá filmy výjimečnými? Jsou to scény, které si budete v hlavě přehrávat dekády. Takže jenom tak namátkou dvě: honička na stadiónu (to jsem snad ještě neviděl) a výslech (tohle jsem zaručeně ještě neviděl!). Argentinská love story (protože o lásku – a především o vášeň -- tu jde především) se vrhá přes řeky času a zase zpátky s jistotou, kterou jsem již dlouho nezažil. Fragmenty celku do sebe pomalu zapadají a v závěru na vás vyrukují nikoli lacinou pointou, ale logickým závěrem, který vás o to víc položí na lopatky. Příběh se vám zadírá pod kůži a stává se osobní záležitostí (a zároveň prožitou zkušeností), ze které se už nelze vzpamatovat. Po shlédnutí Protektora jsem se bláhově domníval, že jsme již krůček od toho točit filmy světově. Argentinský export mi ukázal, jak hluboce jsem se mýlil (na tuhle společnost náš Film roku zkrátka nemá).
Nimród Antal začal nadějně. Revizoři (které natočil v maďarském exilu) sice nebyli nijak objevní, ale magická atmosféra podzemky vše zahalila do výjimečného zážitku. Jenomže pak se Antal rozhodl atakovat Hollywood. Motel smrti byla nevýrazná šeď, na které byly nejlepší úvodní titulky podbarvené Haslingerovou návykovou hudbou. A najednou všem došlo, že tady rozhodně není něco v pořádku. Cenami ověnčený tvůrce se začal měnit v řemeslníka, který pracuje za mzdu. Kdo měl pochyby, přesvědčil se při sledování Armored. Klasická premisa, kdy se z dokonalého plánu vlivem náhodných veličin stává spirála, která směřuje do pekel (Jednoduchý plán, Gauneři atd.), je jedním z nejtěžších testů scénáristova pera. Máte minimum postav, omezený prostor, takže vám zbývá pouze vaše chytrost. A tou určitě James V. Simpson (zjištěno z IMDB, jméno tohoto člověka si není nutno pamatovat) příliš neoplývá. Logika si vzala dovolenou, postavy se mění z kamarádských týpků od piva v psychopaty pouhým lusknutím prstů (to je přece na celé věci vždy nejzajímavější!!) a hlavní postavou je na nejnudnější (navíc s oblibou tříská poklopy, když se chce potichu vytratit). Je poté až zarážející, koho tvůrci do toho filmu dostali. Jistě, jsou to herci -- ti za mzdu pracují a nejsou zde za účelem uměleckého vyjádření (i když se někteří z nich domnívají mylně o opaku), ale již z pouhé slušnosti (vzhledem k materiálu) by jim Antal nějakou tu „jejich“ scénu mohl darovat. Jenomže nedaruje, takže celý film působí jako „fuška, kterou rychle dokončíme a padáme domů“. Jak už jsem říkal, herci jsou herci (viď, Reno?), producenti chtějí peníze a ne každý scénář je hoden celuloidu. Postava režiséra je ta, která všemu udává směr. Umělci by se neměli dát lehce koupit (od toho je tu spousta jiných). Z nákupního lístku si můžete odškrtnout další položku …
Empire Falls by mohlo být klidně dějištěm románu Stephena Kinga, protože v něm ožívají všechna mistrem tolik oblíbená témata. Malé městečko ve státě Maine, dávná tajemství a paleta postav, které jsou k sobě připoutány pavučinou času. Jenomže to, co se v městečku probouzí, není žádná nadpřirozená síla, ale něco daleko temnějšího -- lidská vášeň. Nádherná a strhující freska lidského osudu, který ne vždy kráčí tam, kam kráčejí naše sny. Ohlédnutí za milovanými, kteří zde již nejsou -- za láskami, které odvál čas a příležitostmi, které nejsou o tom, abychom je využili, ale alespoň se je pokusili využít. Nezvratná pravda, která oproti klasickým Disneyovským lžím (jdi za svým snem a on se Ti splní), působí jako sice trpká, ale křišťálově čistá sklenka vína ...
Miluji popkulturu. Pro někoho je to synonym přízemnosti, jíž se opravdoví znalci umění nehodlají zabývat, protože to, co se libí masám, je automaticky nekvalitní. Někdy je opatrnost opodstatněná (Brownův Ztracený symbol je strhujícím, ale naprosto prázdným blábolem), někdy ovšem pramení pouze z opovržení vůči pokleslému žánru (Stephen King dostal horror ze zaprášených spodních poliček literární hierarchie až na pomyslný vrchol mezi klasiky psaného slova). Tudíž mě jakýkoli fenomén, který cloumá dnešním světem, nemůže nechat chladným a zcela přirozeně láká mou zvědavost. Stephanie Meyerová a její sága Stmívání. Něco, co hýbá žlučí, ale zároveň někomu způsobuje plnění snů o velké lásce. Psaní pro holčičky. Neukojené panny. Velká tragédie. Vášnivý romantický horror. Pro její zhanobení či vynášení do nebes existuje spousta názvů. Sám jsem první filmové ztvárnění úvodní epizody ohodnotil jako bezkrevnou a rádoby nezávisle vyhlížející alegorii pro nevyrovnaný vztah mezi „outsiderovskou“ odevzdanou Bellou a upírem, jehož jedinou touhou je ji sežrat. Do toho jeden baseballový zápas, dredatý upír a poletování mezi stromy. Nic moc. Na druhý díl jsem tedy nekladl žádné nároky (a recenze – zahrnujíce i „boha“ Eberta – mě v mém přesvědčení pouze utvrzovaly). Jaké bylo mé překvapení, když jindy zcela režisérsky nenápadný Chris Weitz (útrpně nudný Zlatý kompas budiž důkazem) začal pevnou rukou vyprávět to, co Hardwicke nedokončila. A na scénu tak přišel příběh, který vyprávěl obrazem (když ne o obrazu, o čem je vlastně film?). Zpomalovačky, melancholické podbarvení záběrů a dobře zvládnuté tempo. A pod tím vším navíc začala ukazovat špičky prstů i atmosféra. Jistě, pár věcí nedává tak zcela úplně smysl (Jacobovo legendární svlékání trika a Edwardovo zjevování se je čárou přes rozpočet), ale nelogičnosti najdu i ve svých nejoblíbenějších filmech (protože dění na plátně člověk neposuzuje dle logiky obecné, ale dle logiky sobě vlastní). Tenhle film (a sága obecně) potřebuje trochu bránit. Protože si tolik špíny a plivanců nezaslouží (i když se zdaleka nejedná o výjimečný film). A já už jednoduše vyrostl ze snobismu nenávidět filmy, které je módní nenávidět (čímž nechci tvrdit, že ten film je spoustou lidí zde hodnocen tak nízko pouze kvůli jakési stádovosti – jenom vyjadřuji své stanovisko – stejné je to s filmy, které všichni milují). A co se týče oněch krkolomných vyjádřeních lásky? Vyrůstal jsem na Dawsonově světě, tak se mé odolnosti vůči patetickým výlevům nedivte. A navíc je to vše podbarveno výborným soundtrackem. Chris Weitz dokázal nemožné. Nakonec mě zajímá, jak to bude dál …
Je jistě fajn natočit film v tradici sedmdesátek/osmdesátek se všemi těmi zoomy, hudbou a pošramoceným obrazem. Jenomže i v osmdesátých letech uměli horroroví režiséři vytvořit napětí. Stačil jim k tomu talent. Ti West má sice náskok několika generací (a horrorová estetika a postupy, jak budovat strach, se jistě přes svojí modernost dají pasovat na onen nízko rozpočtový look zlatého věku filmové hrůzy), ale tomu naprosto vůbec nepomáhá. Místo toho, aby nám tajil, o co půjde, bezhlavě to vyzradí v prvních minutách filmu, čímž se připravuje o pevnou půdu pod nohama. Divák už jen čeká, kdy ta větev praskne -- a bohužel ani to podřezávání větve není vůbec účinné (skotačením po domě se strach nevyvolá). A když přijde tolik toužené vyvrcholení, zmůže se West pouze na zkopírování Rosemary. Nečekejte žádného Hitchcocka či Polanskiho (kteří civilní horrory zvládali s bravurou), pouze výkřik fanouška, který náhodou dostal herce, peníze a v rukách mu trčel námět na pětiminutový filmeček ...
Minimum prostředků, maximum napětí. I když jde znát, že mělo původně jít o prequel k sérii Saw (pasti jsou pasti), scénáristé příšerného The Feast překvapivě zkušeně budují napětí pouhým pobíháním po domě (čehož se učili u Finchera v jeho podobně klaustrofobickém Panic Room). A když jim dojdou možnosti, rozjedou masakr na téma likvidace těmi nejroztodivnějšími způsoby (ale přitom si nepřestávají hrát). A není jim líto ani zvířátek ... Nekompromisní řežba, jejíž jediný ústupek spočívá v konci (tam kopírují obvyklý nešvar většiny horrorů), která jen tak mimochodem nabízí dalšího úchylného řezníka s potenciálem béčkové série ...
Travolta to má jednoduché. Stačí mu vyholit si hlavu, začít fuckovat a střílet všechny okolo sebe (a to doslova). A vypadá při tom zatraceně dobře (přece jen, jde o Travoltu), i když tady jde pouze a jen o čisté přehrávání. O dost těžší to má ale Meyers, který jen bezradně herecky tápe -- protože v jedné scéně se po něm nechce nic a pak má zase hned přepnout do módu, ve kterém je třeba trochu toho charakterního umu zapojit (ta scéna navíc působí jako pěst na oko a Meyers naprosto selhává). Bessonova klasicky nesmyslná šablona splácaná se spousty ingrediencí (ale zároveň z ničeho) ostatně prostoru k sebevyjádření nikdy moc nenabízela. Takže se jede na plné pecky a kašle se na scénář. Morel politicky nekorektně posílá všechny nepohodlné postavy do nebe (Meyersův výšlap po schodech je senzační) a je na to radost pohledět. Obouruč, klasické ukončovací hlášky a jeden zvrat, který by chtěl být nečekaným, ale je možná tak maximálně nečekaně průhledný. Přesto je tato adrenalinová pohlednice z Paříže celkem příjemná ... i když na druhý díl (který stejně nevznikne) bych se už nepodíval ...
Balagueoró se pochlapil a dal mi najevo, že jednička jeho "kamerového" výletu do infikovaného činžáku byla pouze trochu delším rozjezdem pro pravý survival. Žádné dlouhé expozice, pseudo-reportáže ... tady se jde hned na věc. Čtyři těžkooděnci (i když minimálně o jednom z nich pochybuji, že by vůbec přešel přes psycho testy) a člověk z vlády vstupují do karantény a začnou se dít věci. Celý koncept infekce je postaven na hlavu a začínají se tasit kříže, mluvit ve jménu Božím a hrát o osud celého světa. Vynikající efekty, (konečně) fungující atmosféra a pár skvělých režisérských nápadů (prolínání situací z různých kamer) se pojí v komplexní celek, který na konci dává tušit tomu, co se bude dít dál. Snad páni režiséři sliby dodrží a trojka bude nekomorní apokalyptickou vizí v podání komorní kamery ... už se nemůžu dočkat.
Mel Gibson je tvrďák i na stará kolena. A Campbell je tvrďák, který se nebojí Gibsona ukázat v poněkud nedůstojné poloze (brečícího a s kalhotami vytaženými po kolena) ... jenomže o tom už je nová doba ... slabost se za každou cenu nemusí skrývat (viz Bond se zlomeným srdcem v Casinu Royale). Milovaný a uctívaný šestidílný epos o lásce otce ke své dceři, se stejný režisér rozhodl přetavit do dvouhodinového mainstreamu. Jenomže to, co působilo před více než dvaceti lety bouřlivě, dnes už tak znepokojující není. Že jsou nadnárodní společnosti nad zákonem a politici zkorumpovaní (a na nějakém to nevinném člověku už přece nesejde) ví už každý alespoň trochu zběhlý milovník konspirací ... takže přímá detektivní linka zdaleka nefunguje, tak jak by měla. O to ale nešlo ... Šlo o to, ukázat Gibsona tak, jak jej máme rádi. To znamená: naštvaného, zatrpklého buldoka s krví podlitýma očima, který nekompromisně kráčí za pomstou (a boří hlavou zdi). A trestuhodně nebyla plně využita ani tato možnost. Ano, Mel se párkrát naštve a tasí i zbraň ... ale k tomu dojde pouze výjimečně (ale když už, tak to stojí za to). Místo toho zestárlý policista pouze chodí, vede dlouhé dialogy a posedává. Tedy dělá přesně to, co byste od starších lidí čekali ... Ještě že tu máme Raye Winstona ... jeho nekompromisní pan "nikdo" je tím nejlepším, co film nabízí. Hořkost a uvědomění si marnosti svého počínání, které sálá z jeho výkonu, by si zasloužilo minimálně nominaci ... pobude sice na plátně pouze pár minut, ale s přehledem si celý film krade pro sebe. A konec ... konec je skvělý a patří právě pouze jemu. Už jen pro to stojí Edge of Darkness za shlédnutí. Je fajn vidět Mela zpátky v sedle, ale tentokrát vyhrává "vedlejší stěk" ...
Scott Stewart miluje Terminátora. Jenom stroje na zabíjení vyměnil za anděly a do toho přihodil hladové zombíky (vlastně ti zombíci jsou taky andělé!!). Ale jinak vše zůstalo při starém. Proroctví, těhotná Sarah Co .. Charlie a dva rovnocenní soupeři na opačných stranách. A k tomu ještě pavoučí zmrzlinář; babka, která si odskočila z pekla (ta je docela fajn) a Bůh, který nemá rád své děti (k čemuž se váže jeden z mála "cool" proslovů, které ve filmu zazní, takže jej tvůrci pro jistotu vrazili na začátek a konec filmu). Zní to jako guláš a taky to tak vypadá. Střihač má hodně tupé nůžky, Stewart postrádá talent a herci jsou jenom maso (kromě Bettanyho, který je boží). Tahle apokalypsa měla být zamilování hodné béčko (což jsem si moc přál), ale je to pouze špatné béčko (a není tím ani zábavné, pouze nudné).
Trailer lákal na stylovou jízdu v nekončící vánici, která nabídne atmosféru ve stylu mistrovského Carpentorova The Thing. Místo toho na plátna dobelhala zoufale nudná (obávám se říct kriminálka, kterou je comicsová předloha -- kdo z nynějších režisérů ale vlastně kdy četl comicsy, dle kterých film točí?) variace na thriller s hrdinkou, která neustále před něčím utíká. Ať už se jedná o minulost či vraha s cepínem (!!). Pořádná detektivka má mít tucet podezřelých, zapeklité situace a promyšlené vraždy. Whiteout nabízí podezřelé tři (každý zkušený divák ovšem totožnost vraha ví od prvních minut), nudné scenáristické oslí můstky a ... už vlastně nevím, jak ty vraždy proběhly (a to jsem ten film viděl před týdnem). Kate je ovšem krásná. Tečka.
Máte příběh o čtrnáctiletém děvčeti, které zemře násilnou smrtí (takže při scénách s vrahem můžete přihodit trochu toho Hitchcocka). Jste režisér, který má neskutečné vizuální cítění a tak se vám možnost nahlédnout do posmrtného života jeví jako splnění snu (navíc si ten svět můžete vytvořit zcela k obrazu svému). A k tomu navíc máte možnost vyprávět o vztahu mezi dcerou a otcem, který nepřetne ani smrt (a tady máte možnost jak na fragmenty o pomstě, tak možnost emocionálních kotrmelců). Navíc se jmenujete Peter Jackson, každý váš film je očekáván celým filmovým světem a jste tvůrcem jedné z nejmilovanějších filmových ság (pravda, stvořil ji Tolkien, ale Jackson do ní promítl i kus sebe). Takže všechny trumfy máte v rukou jenom vy. Jenomže někdy jsou ony karty cinknuté. Co se stalo? Zvítězil manýrismus. Místo fascinující posmrtné říše jsou tu kýčovité pastelové obrázky (čemuž se nevyhnul už v Pánovi prstenů, tam mu to ale bylo odpuštěno). A místo emocí nastupuje prázdnota. Měl to být vrchol, místo toho jde o jakési volné pokračování Jak přicházejí sny. Jackson tak moc chtěl, až mu pod rukama nezůstalo zhola nic. A nezachrání to ani výborní herci (o Tuccim netřeba diskutovat) a ani těch pár povedených napínavých scén. Další důkaz toho, že když komorní film točí megalomanský režisér, málokdy to oním komorním filmem zůstane .. zůstat při zemi a mezi živými ...
Další mysteriózní thriller od nadějného režiséra (tím prvním bylo Proyasovo Proroctví -- paradoxní je, že tento příběh měl natáčet právě tvůrce Donnieho Darka) a další zklamaní. Richard Kelly by se tak moc rád stal moderním Davidem Lynchem, že zapomíná vyprávět příběh. Místo toho vedle sebe skládá krásné (ale zcela zbytečné) obrazy, jež ovšem vůbec nefungují jako celek. Roztříštěná mozaika dle povídky Richarda Mathesona (jejíž původní konec je ve filmu naznačen Marsdenovou otázkou: "Znáš mě?") je nudnou variací na další Invazi, navíc neúměrně natahovanou na celovečerní délku. Kelly se dostal do stádia (které měl okamžitě opustit po vizuálně krásných, ale naprosto prázdných Southland Tales), kdy věří, že vše, co z jeho pera vkročí na plátno, je geniální bez ohledu na to, zda-li je schopen to vysvětlit. A někdy opravdu není. U Donnieho jsme mu to odpustili, protože to byl ojedinělý zážitek. Čím dál víc to ale vypadá, že se jednalo jen o vzácnou shodu okolností. The Box je pouze křečí umělce, který ztratil soudnost ... a nic na tom nezmění ani naprosto dechberoucí atmosféra 70. let. Napiště mu někdo scénář. A když se bude chtít opět chopit pera, tak jej tím prázdným fasciklem praštěte pořádně přes hlavu ...
Když máte ve svém filmu Clivea Owena, můžete si dovolit mít na něj vysoké nároky, protože on to zkrátka zvládne. Univerzální herec, který dokáže být stejně přesvědčivý jak v rolích nekompromisních zabijáků, tak v rolích obyčejných můžů, kteří se ocitají na křižovatkách života. A i tentokrát to všechno padá a stojí právě s ním. Joe přichází o milovanou ženu a musí se naučit s tím žít. Obyčejný lidský příběh, nic nového pod sluncem. Další z řady filmů o tom, jak je těžké se vyrovnat s osudovou ztrátou a jak je těžké si uvědomit, že na tomto nespravedlivém světě nejsme sami, ale jsou tu i lidé, kteří na nás (a my na ně) spoléhají. A že nikdy se s pocitem ztráty nedokážete vyrovnat, pouze jej (společně s časem) odsunout do pozadí. Prostě žít dál, protože žít dál za to stojí, i když je to někdy zatracená bolest. Protože o tom to je. Že někdy jste nahoře a někdy dole. Hicks vždycky umně dokázal probudit v člověku emoce, ať už pouhým podbarvením záběru, či vhodně zvolenou hudbou. Je to jeden z mála režisérů, na které se v upřímnosti zážitků, jež chce sdělit, můžete spolehnout. Proto nás nečeká povinná romance rovnající se novému začátku (režisér se jí povedeně vyhnul), ani citové vydírání (tady to je ovšem na každém, jaký pohled si zvolí). Je to pouhý příběh o naději, s jedním výborným hercem a zkušeným režisérem. Málo? Možná ... jenomže i ty obyčejné příběhy je třeba vyprávět ...
Tenhle film je čirá nostalgie. Můj otec ho měl jako jeden z prvních na tzv. "černé kazetě" a tak jsme si jej párkrát (řekl bych, že možná docela často) s oním geniálním dabingem pouštěli. Za ta dlouhá léta jsem se tuhle pecku snažil několikrát marně sehnat, až se mi to nakonec podařilo a tak jsem s vysokým očekáváním (protože to v mých devíti letech byl pro mne naprostý vrchol hraničící s uctíváním) spustil přehrávač. A začaly se dít věci ... VELKÉ VĚCI. John Stamos skáče na trampolíně, jeho tatík bojuje prostřednitcvím neprůstřelného deštníku (George "jednou-bondem" Lazenby) a ve své stáji (plné koní) skladuje několik beden s granáty (výmluvně s velkým nápisem "GRENADES"). Ale to hlavní, co mi kdysi nahánělo husí kůži, byl hlavní záporák, který osciloval na hraně mezi ženou a mužem a své oběti zásadně zabíjel velkým černým drápem velikosti vystřelovacího nože. V podání KISSovského Genea Simmonse se jedná o zcela nepřekonatelnou kreaci, ve které hraje hlavní prim (kromě již zmíněného drápu) jeho legenárně dlouhý jazyk. Ale to jsme teprve na začátku ... oněch opravdu geniálních scén, které naprosto postrádají logiku, je v tomhle filmu vážně hodně (když tak nad tím přemýšlím, tak v něm žádné jiné scény než geniální nejsou). Zní to šíleně? To si piště. Nic nedává smysl. A právě proto je to tak zábavné. Protože nikdy nejsi dost mladý na to, abys umřel. A k tomu hodnocení: z hlediska filmového se jedná o naprostý odpad. Z hlediska zábavnosti jde ovšem o jasných sto procent, protože tento film se všemu filmovému zásadně vymyká ... kult dětství zůstává zachován.
V prvních pěti vteřinách filmu jsem si řekl, že je to celé nějaké statické s nádechem televizního looku (zkrátka, že to není ten tradiční export z Ostrovů, jenž kdysi točil energické gangsterky). Jenomže pak se kamera rozjela zběsilým tempem dopředu a Guy Ritchie mě nakopl mezi nohy (dobře mi tak, když jsem jej podcenil). A tempo nepolevuje až do závěrečných titulků. Holmesova hektická mysl těká jako časovaná bomba (skvělé scény typu "jak to udělat" a jejich expresní provedení v praxi), když nestačí mozek nastoupí svaly a do toho skvělá chemie hlavních dvou představitelů. Hlavním hrdinou není Sherlock, ale Sherlock a Watson -- který se konečně vymaňuje ze stína svého geniálního přítele a rozdává rány jako na běžícím páse (a má cool vzhled Judea Lawa). Ritchie vzal subžánr "buddy movie" a přenesl jej do viktoriánského Londýna, který čelí temné hrozbě .. a tím se dostáváme k jednoznačnému plusu tohoto snímku. Atmosféře. Pro onu alternativní verzi Anglie s nádechem fantastična jsem měl vždycky slabost (ať už ve filmech či v knížkách), takže tím u mě každý film získává automaticky vždy body navíc -- jenomže i přesto se to někdy nepovede (viz Liga vyjímečných, ta filmová, ne ta Mooreova). Naštěstí Ritchie ukázal, že není pouze režisérem adrenalinovým, ale i s citem pro oko kamery. Své kroky londýnskými uličkami (pravda, občas pěkně zašmodrchanými) vede se sebevědomím sobě vlastním. A za neochvějné asistence dvou předních herců své generace tak stvořil téměř dokonalý (to téměř se ale jistě změní s nástupem Moriartyho) dobrodružný film, který nám, jimž se stýská po Indianu Jonesovi (protože před nedávnem se PROSTĚ nevrátil), dělá moc dobře.
Emmerich opět přistoupil na producentský model Irwina Allena a zalidnil svůj (předapokalyptický) svět spoustou figurek, které pak posouvá po své šachovnici. Máme tu vztahy otců a synů, bývalé lásky a zneuznané outsidery, kteří se chopí příležitosti něco dokázat. Ta šablona už začala v ID4, aby pak pokračovala až do dnešních dnů, kdy se Emmerich definitivně vzdal možnosti se někam posunout. Vše má svůj čas, prostor a účel. Sobci budou potrestáni, prezidenti neopouští své lidi a tradiční apel na rodinné hodnoty najde své využití, protože ... protože rodina přežije všechno, když drží pohromadě. Do toho pár povedených CGI triků, scény připomínající levely počítačové hry (Sommersova škola), tradičně neselhávající John Cusack (zaregistroval už konečně někdo ten komerční potenciál?) a dolary se jenom hrnou. Kdo by se pak chtěl měnit, když ničit každý rok svět tisícem a jedním způsobem je taková zábava?
Pro někoho je Cameron možná Bohem akčních filmů, ve skutečnosti je to ale především nenapravitelný romantik (a přísný učitel kázající o morálních hodnotách). Každý z jeho filmů v sobě skrývá poselství o potřebě lásky a hlavním společným rysem je vždy vztah dvou lidí (popřípadě mezi chlapcem a robotem). Ani Avatar není výjimkou. Romantická výprava za poznáním plná pádů z vodopadů, snových létání mezi útesy, navazování nových vztahů a bouření se proti starým pořádkům, přesně naplňuje škatulku filmů jaké Král světa s oblibou točí. Je to ve své podstatě až naivně staromódní dobrodružství, které ctí všechny ty archetypální postupy -- s jedním malým zádrhelem -- je natočeno zcela revolučně. Cameronova buřičská duše se jako mnohé jeho postavy staví proti zaběhnutému systému a posunuje tím filmové řemeslo o další vyvojový stupeň dál. Teď už nesledujete počítačem vygenerované postavy, ale skutečné bytosti, které snímá oko kamery (i když pár zaškobrtnutí se stále najde). Tam, kde vizionář Cameron útočí na všechny smysly, tam je vypravěč Cameron nechává klidně spát. Musím smutně uznat, že nic snad tak předvidatelného jsem za poslední roky v kině neviděl. Avatar ale není o příběhu. Je o změně. Ať už se odehrává na plátně, či mimo ně.
Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly ... Příběh o lásce takové, jaká je. Tedy žádná sladkobolná epika, ale imtimní (a někdy dost špinavá) záležitost dvou lidí, kteří chybují a opět nacházejí cestu sami k sobě. Lásce, ve které se odpouští nevěra (protože lidé zkrátka nejsou dokonalí) a důležitý je pouze ten nejzákladnější pocit (touha někoho chránit). Najbrt kráčí zcela neprošlapanou stezkou filmového vyprávění (myšleno z pohledu českého prostředí) a pohlíží do velkého světa. Dialogy nešustí papírem, postavy dýchají a protektorátní Praha se skrz pár interiérů probouzí k životu. Lepšího českého filmu v naší novodbé historii zatím není -- filmu, který nabízí výbornou hudbu, příběh na více než jeden řádek a co je snad nejdůležitější -- film bez naprosté absence veselých postaviček pronášející lidové hlášky. Najbrt přišel jako zemětřesení a pořádně zacloumal s (doteď) zcela neohrozitelnými sloupy české kinematografie. Teď už zbývá se jenom pořádně zapřít, ať se celá ta zkostnatělá konstrukce sebestřednosti nadobro zbortí ...
Apotowův poslední počin je přes ono "Funny" v názvu tím nejméně vtipným z celé jeho série. Ale to je naprosto v pořádku, protože tak to mělo být. Zpověď citově vyprahlého komika, který nenávidí svůj prázdný život, byla psána přímo pro Sandlera, jenž tak dokazuje (poněkolikáté), že mu jdou i dramatické role. Apatow se rozhodl kráčet ve stopách Jamese L. Brookse a jeho hořkosladkých dramat plných prostých pravd, sympatických postav a vyspělých dialogů. Nejde ovšem o plagiátorství, ale o povýšení na nový level. Apatow staví vedle civilních dialogů své pověstné vtípky o koulích, ptácích a vagínách, čímž vzniká třeskutá směsice hrubozrnosti a velkého srdce. Přes upřímnou snahu sdělit "něco obyčejného" si ovšem nelze nepovšimnout potřeby větší střízlivosti při použití nůžek (těch minut navíc je opravdu požehnaně). Film se tímto nedostatkem (resp. nadbytkem) rozpadá do fragmentů, které sice fungují samostatně, ale ne jako celek. I když o tom vlastně život je ... Judd nabízí všechno, co od něj čekáte: spolehlivé herce (Rogen a Sandler), svou krásnou ženu a Erica Banu, který na sebe strhává pozornost v roli macha, který ovšem dokáže i zcela nečekaně projevit cit. Série "komedií ze života" směle pokračuje dál.
Takže návrat ke starým kořenům sci-fi žánru? Klasická sci-fi stojí na neexistujícím ději, nijaké atmosféře a kýčovitém konci (zlo v krystalické podobě)? Jestli tomu tak je, pak se tedy zcela jistě jedná o návrat k prapůvodním kořenům ... Fosterovo pobíhání po lodi se odehrává za asistence roztřesené kamery, zběsilých nůžek a scénaristické bezradnosti (chcete napětí? -- strčíme tam monstra, nezáleží na tom, že to nijak nevysvětlíme, prostě je tam vrazíme a basta! - a ne, opravdu si nemyslím, že v tomto případě to bylo ponecháno na inteligenci diváka). Když už jsou vyčerpány všechny možnosti, stačí přihodit indiána a amazonku, která byla původně bioložkou (!!). Je mi opravdu smutno, že tento výsměch do tváří všech fanoušků dobré sci-fi nachází v internetové komunitě nebývalé odezvy (někteří to nazývají "novým Vetřelcem").A to, co musí vytrpět Dennis Quaid (zavřený celý film mezi čtyři stěny) je naprosto k neuvěření. Ale co, zřejmě už tomu úplně přestávám rozumět ... (0%)
Tři základní kameny. Nízký rozpočet, vize režiséra a jeden vynikající herec. Syn Davida Bowieho si vybral Sama Rockwella (jenž bez problémů zvládá polohu cynika i emocionální trosky) a stvořil film o osamocení, lásce a především o naději. Všude kolem je jenom pustý prázdný vesmír a jediné co vám zbylo, jsou vzkazy z chladného monitoru. Detaily o ději nehledejte, protože příběh skýtá jednoduché, ale účinné poselství (a je tím lepší, čím míň o něm víte, jak už to u "malých" filmů bývá). V první signální soustavě se jedná o další odyseu do vesmíru, při podrobnějším zkoumání je to ale hlavně odysea do srdce ...
(Hodnocení původního sestřihu) Paranormal Activity pravděpodobně není jedním z nejstrašidelnějších filmů všech dob, ale pro tento rok rozhodně na trůn krále horroru může v klidu usednout (videoklipová konkurence se omlouvá a zalézá někde hodně hluboko). Protože to, co zachytí jedna statická kamera v ložnici mileneckého páru zcela určitě mrazení v zádech vyvolá. Síla okamžiku nespočívá v samotném aktu, ale v jeho očekávání. Kradmé zvuky, nepříjemné ticho a stíny na dveřích. Tři základní jednoduché ingredience, tři nástroje k vyvolání strachu (a jsem si jist, že každý si tu "svou" scénu najdete). Noční teror se stupňuje a dává tak vyniknout i katarzi, která se děje přes den. Napětí ve vztahu vyplouvá na povrch, kruhy pod očima se prohlubují a bortí se představy o prožité romantice. Možná že ten největší horror se neděl právě v noci ...
Vzít do rukou pečlivě vybudovaný svět Star Treku (i když sám bůhvíjak velký obdivovatel vesmírné lodi Enterprise nejsem), to chce velkou odvahu. Abrams má ovšem pro strach uděláno a společně s Orcim a Kurtzmanem vytvořil z nijak záživného schématu pekelně adrenalinovou podívanou. Zmizely naivní představy o intergalaktickém míru, hloupoučké dialogy a umakartové triky -- objevila se nadupaná non-stop akce a ryzí dobrodružství s nádechem Hvězdných válek. Mladý Kirk (Pine si ten film krade pro sebe) si po vzoru Mavericka otvírá hubu na všechny, Spock nechává promlouvat své hormony a Bones (Urban je snad poprvé za borce -- a to paradoxně bez akčního šaškování) sarkasticky komentuje dění kolem sebe -- staronoví hrdinové přicházejí a jsou mladší, drzejší a tím víc i cool. Abrams ostatně uplatnil tento "teen upgrade" na každičký detail startrekovského univerza a nenechal kámen na kameni (čehož efektně dosáhl hrátkami s časem) . Zamávejte panákům z minulosti, přivítejte borce našeho milénia.
Uf. Měla to být jenom výplň prázdného večera (i když Twohy je pro mě něco DePalma v menším měřítku a jehož filmy neustále vyhlížím). Stal se však pravý opak. Věc, pro kterou tak rád sleduji filmy -- našel jsem malý žánrový klenot. Film, který se z pozice outsidera dostane do vašeho Top žebříčku pro daný rok (všichni to určitě znáte -- každý takové "nepochopené" filmy máme -- ony Hostely, Hadí oči ap.) a filmovou láskou let příštích. Twohy rozdýchává postavy, které získavají vaše sympatie a jejichž osud vám není lhostejný (a že si na tom dává pořádně záležet a nikam nespěchá) pro grandiózní thrillerový sešup, který vás neustále drží v nejistotě jako myš v pasti. Jenomže ono se vlastně neví, kdo je ta myš. Náhledy na postavy se mění s každou minutou, nervózní pohledy se střídají a nádherné prostředí Havaje se místo raje na zemi stává peklem ... A víc neřeknu, protože čím méně víte, tím více si to užijete. Po skončení filmu jsem si uvědomil tři věci: 1) Viděl jsem jeden z nejlepších filmů (TOP5 se blíží) roku 2009 (a ať si každý kroutí hlavou jak chce) -- 2) Milla Jovovich mě naprosto proti mému přesvědčení svým výkonem dostala (a já se zamiloval) a za 3) že Timothy Olyphant se posunul na pozici Boha. Perfect Getaway možná není to pravé filmové umění (spíš zcela jistě ne), ale pro mě oním pověstným "Perfect" určitě je ...
Jihokorejská kinematografie si zapisuje další zářez a Bong Joon-ho definitivně potvrzuje, že patří do režiserské (myšleno celosvětově) elity. Příběh matky, jejíž láska nezná hranic a která se ze všech svých sil snaží zachránit syna, je strhující svou upřímností a naléhavostí, kterou onu lásku popisuje. A uvnitř vší té rozervanosti navíc Bong nezapomíná upomínat na Hitchcocka a připravovat thrillerové scény plné jakési temné aury, jež vaší duši chtivou "něčeho" originálního zcela naplní (téměř všechny takovéto scény v Bongově podání končí jinak, než by se čekalo). Typická rozpolcenost režisérových filmů je přítomna i zde: humor střídá násilí, horror vztahový film a černá komedie tragický příběh. Tohle je ovšem trademark v pravém slova smyslu, žádná neumělá křeč. Je až neskutečné v jakém uměleckém duchu Bongova filmografie pokračuje a jak se svým každým dílem posouvá dál a tím pádem posouvá dále i hranice filmového vědomí. Říkejte si, co chcete, ale toto dokáže jenom ta asijská kinematografie.
Hodně vymazlená záležitost, která ovšem dojíždí na to, co je pro žánr horroru nejdůležitější -- originální příběh (v tomto případě příběhy). Typická mozaika příběhů jedné halloweenské noci je velmi umně poskládáná do atmosférického celku plného drobných detailů, které potěší každého filmového fanouška. Ovšem pokud jste filmový fanoušek (a to zejména v oblasti horroru), předpokládám, že jste jako malí už pár dílů Příběhů ze záhrobí viděli. V tom případě Vás čeká malý pocit Deja Vu. Jistě, Dougherty se snaží a jeho režie je výrazným elementem -- ovšem na scénáristickém poli už to taková sláva není. Máte tu sériového vraha, vlkodlaky či pochodující přízrak -- tedy to, co bylo již nesčetněkrát použito předtím. Dougherty se navíc nesnaží škatulky pozměnit (tak jak to postmoderní horrory dělají), ale pouze je naplnit. V tom neselhává a to je právě možná ten největší kámen úrazu ...
S Princem dvojí krve jako předlohou je ten problém, že je dějově prázdná a řeší se v ní pouze ve finále to, zda Brumbál dokáže vypít několik doušků vody. Ovšem Yates dokázal tuto dějovou nijakost převést do strhujícího vyprávění plného intrik, osudového rozhodování a milostného tápání. Možná někomu vadí, že je šestý Potter pouze sledem epizod ... ale přiznejme si, to byly Dvě věže taky. V Yatesově podání nabírá Potterovská sága na naléhavosti a daří se jí konečně vymanit z područí dětského fantasy příběhu, který tak snaživě (a zcela záměrně) vybudoval Columbus. Potter dospívá a jeho diváci s ním. Dochází ovšem i na humorné scény, které jsou do filmu vloženy tak citlivě, že vůbec neruší (a jsou opravdu vtipné) -- což je opět důkazem Yatesova umu. Mám vlastně pocit, že tato šestka je nejvíce režisérským filmem v celé dosavadní sérii vůbec. Rowlingová udělala Pottera, Potter udělal Yatese ... PS: Ta Ginny je opravdu omyl.
Moje komentáře
Sucker Punch (2011)
Snyderův počin vyvolává vzpomínky na klasický (v oblasti fantasy) román Jonathana Carrolla Bones of the Moon. I zde se hlavní hrdinka potýká s alternativním světem (což Snyder pozvedl ještě o jednu dimenzi navíc) a snaží se nalézt pět artefaktů, vedoucích k záchraně. Zde podobnost končí, dále již jen následuje důkaz režisérské volnosti a snaha o vlastní autorskou vizi. Právě ona volnost, tolikrát vzývána jako největší deviza umělecké svobody, se pro mnoho režisérů stala osudnou (Richard Kelly postačí jako jedna z nejvýraznějších výstrah poslední doby). Ne tak pro Snydera, který rozehrává zdánlivě nesouvisející koláž složenou z nejzákladnějších prvků moderní (weird) fantasy: zákopy "druhé" světové války, kde se kříží náckové se zombíky; bájní draci kosení kulomety či futuristický svět říznutý viktoriánskou érou. Kdo Snydera chápe jako režiséra, nachází v jeho novém díle zcela logický krok: jinudy cesta vést nemohla. Proč tedy pouze tři hvězdy? Někde mezi střihačskými nůžkami se ztratil důraz na postavy, které se tak staly pouhými loutkami v rukách novodobého kouzelníka (a pokud chcete vytvářet neuvěřitelné světy, musíte mít uvěřitelné hrdiny a emoce). Nicméně Snyder opět světu dokázal, že Muž s oceli se vrátí a bude to návrat grandiózní.
Cesta (2009)
S McCarthyho předlohou je jeden problém. Přestože je to výborná kniha, je o ničem. „O ničem“ ve smyslu, že se v ní vše podstatné stalo (apokalypsa, smrt milované ženy) ještě před započetím McCarthyho vyprávění. Celé dílo je pak zaměřeno na strohé rozhovory mezi Mužem a Chlapcem, popisem každodenních činností (zkrátka jak byste se normálně chovali po nastoupivší apokalypse) a obžalobu nenasytné společnosti (případně Boha, který zanechal své děti na mrtvé planetě). Jenomže filmaře tyto výtky jednoduše nezajímají a rozhodnou se tu nezdolatelnou stěnu překonat. A někdy jim to vyjde … Hillcoat se svého úkolu zhostil se vší zarputilostí a tak je jím vytvořený svět nemilosrdným a pustým peklem, kde není hlavním úkolem přežít, ale nalézt si důvod k přežití. Cesta až na konec, pryč od vzpomínek na lidi, které jsme milovali (ty jsou v tomto filmu nejbolestnější) – za zády spálené mosty a spálenou zem na obzoru. Mortensen je ve své roli vyčerpaného otce nesmírně sugestivní a tak se není čemu divit, že tento výborný herec po každém dokončeném filmu uvažuje o pěkně dlouhé dovolené (ty emoce musí stát sílu). Zejména díky němu a režisérově citu pro atmosféru se z postapokalyptické road story stává jakžtakž funkční organismus. S tím filmem není žádný problém. Ten problém tkví v tom, že tohle zkrátka funguje jenom na papíře …
Tajemství jejich očí (2009)
Je vždy povznášející nalézt mezi záplavou blockbusterů plných efektů, mělkých emocí a karikatur charakterů, filmové dílo, které se dovolává práva přednést ódu na kinematografii. V době remaků, restartů a vyprahlé pouště plné trouchnivějících kostí originálních nápadů, se do člověka navrací vášeň pro film (který se za ta léta změnil v pravidelnou, ale již tak nepůsobící drogu). Co dělá filmy výjimečnými? Jsou to scény, které si budete v hlavě přehrávat dekády. Takže jenom tak namátkou dvě: honička na stadiónu (to jsem snad ještě neviděl) a výslech (tohle jsem zaručeně ještě neviděl!). Argentinská love story (protože o lásku – a především o vášeň -- tu jde především) se vrhá přes řeky času a zase zpátky s jistotou, kterou jsem již dlouho nezažil. Fragmenty celku do sebe pomalu zapadají a v závěru na vás vyrukují nikoli lacinou pointou, ale logickým závěrem, který vás o to víc položí na lopatky. Příběh se vám zadírá pod kůži a stává se osobní záležitostí (a zároveň prožitou zkušeností), ze které se už nelze vzpamatovat. Po shlédnutí Protektora jsem se bláhově domníval, že jsme již krůček od toho točit filmy světově. Argentinský export mi ukázal, jak hluboce jsem se mýlil (na tuhle společnost náš Film roku zkrátka nemá).
Ozbrojení a nebezpeční (2009)
Nimród Antal začal nadějně. Revizoři (které natočil v maďarském exilu) sice nebyli nijak objevní, ale magická atmosféra podzemky vše zahalila do výjimečného zážitku. Jenomže pak se Antal rozhodl atakovat Hollywood. Motel smrti byla nevýrazná šeď, na které byly nejlepší úvodní titulky podbarvené Haslingerovou návykovou hudbou. A najednou všem došlo, že tady rozhodně není něco v pořádku. Cenami ověnčený tvůrce se začal měnit v řemeslníka, který pracuje za mzdu. Kdo měl pochyby, přesvědčil se při sledování Armored. Klasická premisa, kdy se z dokonalého plánu vlivem náhodných veličin stává spirála, která směřuje do pekel (Jednoduchý plán, Gauneři atd.), je jedním z nejtěžších testů scénáristova pera. Máte minimum postav, omezený prostor, takže vám zbývá pouze vaše chytrost. A tou určitě James V. Simpson (zjištěno z IMDB, jméno tohoto člověka si není nutno pamatovat) příliš neoplývá. Logika si vzala dovolenou, postavy se mění z kamarádských týpků od piva v psychopaty pouhým lusknutím prstů (to je přece na celé věci vždy nejzajímavější!!) a hlavní postavou je na nejnudnější (navíc s oblibou tříská poklopy, když se chce potichu vytratit). Je poté až zarážející, koho tvůrci do toho filmu dostali. Jistě, jsou to herci -- ti za mzdu pracují a nejsou zde za účelem uměleckého vyjádření (i když se někteří z nich domnívají mylně o opaku), ale již z pouhé slušnosti (vzhledem k materiálu) by jim Antal nějakou tu „jejich“ scénu mohl darovat. Jenomže nedaruje, takže celý film působí jako „fuška, kterou rychle dokončíme a padáme domů“. Jak už jsem říkal, herci jsou herci (viď, Reno?), producenti chtějí peníze a ne každý scénář je hoden celuloidu. Postava režiséra je ta, která všemu udává směr. Umělci by se neměli dát lehce koupit (od toho je tu spousta jiných). Z nákupního lístku si můžete odškrtnout další položku …
Zánik Empire Falls (TV film) (2005)
Empire Falls by mohlo být klidně dějištěm románu Stephena Kinga, protože v něm ožívají všechna mistrem tolik oblíbená témata. Malé městečko ve státě Maine, dávná tajemství a paleta postav, které jsou k sobě připoutány pavučinou času. Jenomže to, co se v městečku probouzí, není žádná nadpřirozená síla, ale něco daleko temnějšího -- lidská vášeň. Nádherná a strhující freska lidského osudu, který ne vždy kráčí tam, kam kráčejí naše sny. Ohlédnutí za milovanými, kteří zde již nejsou -- za láskami, které odvál čas a příležitostmi, které nejsou o tom, abychom je využili, ale alespoň se je pokusili využít. Nezvratná pravda, která oproti klasickým Disneyovským lžím (jdi za svým snem a on se Ti splní), působí jako sice trpká, ale křišťálově čistá sklenka vína ...
Twilight sága: Nový měsíc (2009)
Miluji popkulturu. Pro někoho je to synonym přízemnosti, jíž se opravdoví znalci umění nehodlají zabývat, protože to, co se libí masám, je automaticky nekvalitní. Někdy je opatrnost opodstatněná (Brownův Ztracený symbol je strhujícím, ale naprosto prázdným blábolem), někdy ovšem pramení pouze z opovržení vůči pokleslému žánru (Stephen King dostal horror ze zaprášených spodních poliček literární hierarchie až na pomyslný vrchol mezi klasiky psaného slova). Tudíž mě jakýkoli fenomén, který cloumá dnešním světem, nemůže nechat chladným a zcela přirozeně láká mou zvědavost. Stephanie Meyerová a její sága Stmívání. Něco, co hýbá žlučí, ale zároveň někomu způsobuje plnění snů o velké lásce. Psaní pro holčičky. Neukojené panny. Velká tragédie. Vášnivý romantický horror. Pro její zhanobení či vynášení do nebes existuje spousta názvů. Sám jsem první filmové ztvárnění úvodní epizody ohodnotil jako bezkrevnou a rádoby nezávisle vyhlížející alegorii pro nevyrovnaný vztah mezi „outsiderovskou“ odevzdanou Bellou a upírem, jehož jedinou touhou je ji sežrat. Do toho jeden baseballový zápas, dredatý upír a poletování mezi stromy. Nic moc. Na druhý díl jsem tedy nekladl žádné nároky (a recenze – zahrnujíce i „boha“ Eberta – mě v mém přesvědčení pouze utvrzovaly). Jaké bylo mé překvapení, když jindy zcela režisérsky nenápadný Chris Weitz (útrpně nudný Zlatý kompas budiž důkazem) začal pevnou rukou vyprávět to, co Hardwicke nedokončila. A na scénu tak přišel příběh, který vyprávěl obrazem (když ne o obrazu, o čem je vlastně film?). Zpomalovačky, melancholické podbarvení záběrů a dobře zvládnuté tempo. A pod tím vším navíc začala ukazovat špičky prstů i atmosféra. Jistě, pár věcí nedává tak zcela úplně smysl (Jacobovo legendární svlékání trika a Edwardovo zjevování se je čárou přes rozpočet), ale nelogičnosti najdu i ve svých nejoblíbenějších filmech (protože dění na plátně člověk neposuzuje dle logiky obecné, ale dle logiky sobě vlastní). Tenhle film (a sága obecně) potřebuje trochu bránit. Protože si tolik špíny a plivanců nezaslouží (i když se zdaleka nejedná o výjimečný film). A já už jednoduše vyrostl ze snobismu nenávidět filmy, které je módní nenávidět (čímž nechci tvrdit, že ten film je spoustou lidí zde hodnocen tak nízko pouze kvůli jakési stádovosti – jenom vyjadřuji své stanovisko – stejné je to s filmy, které všichni milují). A co se týče oněch krkolomných vyjádřeních lásky? Vyrůstal jsem na Dawsonově světě, tak se mé odolnosti vůči patetickým výlevům nedivte. A navíc je to vše podbarveno výborným soundtrackem. Chris Weitz dokázal nemožné. Nakonec mě zajímá, jak to bude dál …
Dům ďábla (2009)
Je jistě fajn natočit film v tradici sedmdesátek/osmdesátek se všemi těmi zoomy, hudbou a pošramoceným obrazem. Jenomže i v osmdesátých letech uměli horroroví režiséři vytvořit napětí. Stačil jim k tomu talent. Ti West má sice náskok několika generací (a horrorová estetika a postupy, jak budovat strach, se jistě přes svojí modernost dají pasovat na onen nízko rozpočtový look zlatého věku filmové hrůzy), ale tomu naprosto vůbec nepomáhá. Místo toho, aby nám tajil, o co půjde, bezhlavě to vyzradí v prvních minutách filmu, čímž se připravuje o pevnou půdu pod nohama. Divák už jen čeká, kdy ta větev praskne -- a bohužel ani to podřezávání větve není vůbec účinné (skotačením po domě se strach nevyvolá). A když přijde tolik toužené vyvrcholení, zmůže se West pouze na zkopírování Rosemary. Nečekejte žádného Hitchcocka či Polanskiho (kteří civilní horrory zvládali s bravurou), pouze výkřik fanouška, který náhodou dostal herce, peníze a v rukách mu trčel námět na pětiminutový filmeček ...
Collector, The (2009)
Minimum prostředků, maximum napětí. I když jde znát, že mělo původně jít o prequel k sérii Saw (pasti jsou pasti), scénáristé příšerného The Feast překvapivě zkušeně budují napětí pouhým pobíháním po domě (čehož se učili u Finchera v jeho podobně klaustrofobickém Panic Room). A když jim dojdou možnosti, rozjedou masakr na téma likvidace těmi nejroztodivnějšími způsoby (ale přitom si nepřestávají hrát). A není jim líto ani zvířátek ... Nekompromisní řežba, jejíž jediný ústupek spočívá v konci (tam kopírují obvyklý nešvar většiny horrorů), která jen tak mimochodem nabízí dalšího úchylného řezníka s potenciálem béčkové série ...
Bez soucitu (2010)
Travolta to má jednoduché. Stačí mu vyholit si hlavu, začít fuckovat a střílet všechny okolo sebe (a to doslova). A vypadá při tom zatraceně dobře (přece jen, jde o Travoltu), i když tady jde pouze a jen o čisté přehrávání. O dost těžší to má ale Meyers, který jen bezradně herecky tápe -- protože v jedné scéně se po něm nechce nic a pak má zase hned přepnout do módu, ve kterém je třeba trochu toho charakterního umu zapojit (ta scéna navíc působí jako pěst na oko a Meyers naprosto selhává). Bessonova klasicky nesmyslná šablona splácaná se spousty ingrediencí (ale zároveň z ničeho) ostatně prostoru k sebevyjádření nikdy moc nenabízela. Takže se jede na plné pecky a kašle se na scénář. Morel politicky nekorektně posílá všechny nepohodlné postavy do nebe (Meyersův výšlap po schodech je senzační) a je na to radost pohledět. Obouruč, klasické ukončovací hlášky a jeden zvrat, který by chtěl být nečekaným, ale je možná tak maximálně nečekaně průhledný. Přesto je tato adrenalinová pohlednice z Paříže celkem příjemná ... i když na druhý díl (který stejně nevznikne) bych se už nepodíval ...
Rec 2 (2009)
Balagueoró se pochlapil a dal mi najevo, že jednička jeho "kamerového" výletu do infikovaného činžáku byla pouze trochu delším rozjezdem pro pravý survival. Žádné dlouhé expozice, pseudo-reportáže ... tady se jde hned na věc. Čtyři těžkooděnci (i když minimálně o jednom z nich pochybuji, že by vůbec přešel přes psycho testy) a člověk z vlády vstupují do karantény a začnou se dít věci. Celý koncept infekce je postaven na hlavu a začínají se tasit kříže, mluvit ve jménu Božím a hrát o osud celého světa. Vynikající efekty, (konečně) fungující atmosféra a pár skvělých režisérských nápadů (prolínání situací z různých kamer) se pojí v komplexní celek, který na konci dává tušit tomu, co se bude dít dál. Snad páni režiséři sliby dodrží a trojka bude nekomorní apokalyptickou vizí v podání komorní kamery ... už se nemůžu dočkat.
Na hraně temnoty (2010)
Mel Gibson je tvrďák i na stará kolena. A Campbell je tvrďák, který se nebojí Gibsona ukázat v poněkud nedůstojné poloze (brečícího a s kalhotami vytaženými po kolena) ... jenomže o tom už je nová doba ... slabost se za každou cenu nemusí skrývat (viz Bond se zlomeným srdcem v Casinu Royale). Milovaný a uctívaný šestidílný epos o lásce otce ke své dceři, se stejný režisér rozhodl přetavit do dvouhodinového mainstreamu. Jenomže to, co působilo před více než dvaceti lety bouřlivě, dnes už tak znepokojující není. Že jsou nadnárodní společnosti nad zákonem a politici zkorumpovaní (a na nějakém to nevinném člověku už přece nesejde) ví už každý alespoň trochu zběhlý milovník konspirací ... takže přímá detektivní linka zdaleka nefunguje, tak jak by měla. O to ale nešlo ... Šlo o to, ukázat Gibsona tak, jak jej máme rádi. To znamená: naštvaného, zatrpklého buldoka s krví podlitýma očima, který nekompromisně kráčí za pomstou (a boří hlavou zdi). A trestuhodně nebyla plně využita ani tato možnost. Ano, Mel se párkrát naštve a tasí i zbraň ... ale k tomu dojde pouze výjimečně (ale když už, tak to stojí za to). Místo toho zestárlý policista pouze chodí, vede dlouhé dialogy a posedává. Tedy dělá přesně to, co byste od starších lidí čekali ... Ještě že tu máme Raye Winstona ... jeho nekompromisní pan "nikdo" je tím nejlepším, co film nabízí. Hořkost a uvědomění si marnosti svého počínání, které sálá z jeho výkonu, by si zasloužilo minimálně nominaci ... pobude sice na plátně pouze pár minut, ale s přehledem si celý film krade pro sebe. A konec ... konec je skvělý a patří právě pouze jemu. Už jen pro to stojí Edge of Darkness za shlédnutí. Je fajn vidět Mela zpátky v sedle, ale tentokrát vyhrává "vedlejší stěk" ...
Legie (2010)
Scott Stewart miluje Terminátora. Jenom stroje na zabíjení vyměnil za anděly a do toho přihodil hladové zombíky (vlastně ti zombíci jsou taky andělé!!). Ale jinak vše zůstalo při starém. Proroctví, těhotná Sarah Co .. Charlie a dva rovnocenní soupeři na opačných stranách. A k tomu ještě pavoučí zmrzlinář; babka, která si odskočila z pekla (ta je docela fajn) a Bůh, který nemá rád své děti (k čemuž se váže jeden z mála "cool" proslovů, které ve filmu zazní, takže jej tvůrci pro jistotu vrazili na začátek a konec filmu). Zní to jako guláš a taky to tak vypadá. Střihač má hodně tupé nůžky, Stewart postrádá talent a herci jsou jenom maso (kromě Bettanyho, který je boží). Tahle apokalypsa měla být zamilování hodné béčko (což jsem si moc přál), ale je to pouze špatné béčko (a není tím ani zábavné, pouze nudné).
Bílá smrt (2009)
Trailer lákal na stylovou jízdu v nekončící vánici, která nabídne atmosféru ve stylu mistrovského Carpentorova The Thing. Místo toho na plátna dobelhala zoufale nudná (obávám se říct kriminálka, kterou je comicsová předloha -- kdo z nynějších režisérů ale vlastně kdy četl comicsy, dle kterých film točí?) variace na thriller s hrdinkou, která neustále před něčím utíká. Ať už se jedná o minulost či vraha s cepínem (!!). Pořádná detektivka má mít tucet podezřelých, zapeklité situace a promyšlené vraždy. Whiteout nabízí podezřelé tři (každý zkušený divák ovšem totožnost vraha ví od prvních minut), nudné scenáristické oslí můstky a ... už vlastně nevím, jak ty vraždy proběhly (a to jsem ten film viděl před týdnem). Kate je ovšem krásná. Tečka.
Pevné pouto (2009)
Máte příběh o čtrnáctiletém děvčeti, které zemře násilnou smrtí (takže při scénách s vrahem můžete přihodit trochu toho Hitchcocka). Jste režisér, který má neskutečné vizuální cítění a tak se vám možnost nahlédnout do posmrtného života jeví jako splnění snu (navíc si ten svět můžete vytvořit zcela k obrazu svému). A k tomu navíc máte možnost vyprávět o vztahu mezi dcerou a otcem, který nepřetne ani smrt (a tady máte možnost jak na fragmenty o pomstě, tak možnost emocionálních kotrmelců). Navíc se jmenujete Peter Jackson, každý váš film je očekáván celým filmovým světem a jste tvůrcem jedné z nejmilovanějších filmových ság (pravda, stvořil ji Tolkien, ale Jackson do ní promítl i kus sebe). Takže všechny trumfy máte v rukou jenom vy. Jenomže někdy jsou ony karty cinknuté. Co se stalo? Zvítězil manýrismus. Místo fascinující posmrtné říše jsou tu kýčovité pastelové obrázky (čemuž se nevyhnul už v Pánovi prstenů, tam mu to ale bylo odpuštěno). A místo emocí nastupuje prázdnota. Měl to být vrchol, místo toho jde o jakési volné pokračování Jak přicházejí sny. Jackson tak moc chtěl, až mu pod rukama nezůstalo zhola nic. A nezachrání to ani výborní herci (o Tuccim netřeba diskutovat) a ani těch pár povedených napínavých scén. Další důkaz toho, že když komorní film točí megalomanský režisér, málokdy to oním komorním filmem zůstane .. zůstat při zemi a mezi živými ...
Box, The (2009)
Další mysteriózní thriller od nadějného režiséra (tím prvním bylo Proyasovo Proroctví -- paradoxní je, že tento příběh měl natáčet právě tvůrce Donnieho Darka) a další zklamaní. Richard Kelly by se tak moc rád stal moderním Davidem Lynchem, že zapomíná vyprávět příběh. Místo toho vedle sebe skládá krásné (ale zcela zbytečné) obrazy, jež ovšem vůbec nefungují jako celek. Roztříštěná mozaika dle povídky Richarda Mathesona (jejíž původní konec je ve filmu naznačen Marsdenovou otázkou: "Znáš mě?") je nudnou variací na další Invazi, navíc neúměrně natahovanou na celovečerní délku. Kelly se dostal do stádia (které měl okamžitě opustit po vizuálně krásných, ale naprosto prázdných Southland Tales), kdy věří, že vše, co z jeho pera vkročí na plátno, je geniální bez ohledu na to, zda-li je schopen to vysvětlit. A někdy opravdu není. U Donnieho jsme mu to odpustili, protože to byl ojedinělý zážitek. Čím dál víc to ale vypadá, že se jednalo jen o vzácnou shodu okolností. The Box je pouze křečí umělce, který ztratil soudnost ... a nic na tom nezmění ani naprosto dechberoucí atmosféra 70. let. Napiště mu někdo scénář. A když se bude chtít opět chopit pera, tak jej tím prázdným fasciklem praštěte pořádně přes hlavu ...
Kluci jsou zpět (2009)
Když máte ve svém filmu Clivea Owena, můžete si dovolit mít na něj vysoké nároky, protože on to zkrátka zvládne. Univerzální herec, který dokáže být stejně přesvědčivý jak v rolích nekompromisních zabijáků, tak v rolích obyčejných můžů, kteří se ocitají na křižovatkách života. A i tentokrát to všechno padá a stojí právě s ním. Joe přichází o milovanou ženu a musí se naučit s tím žít. Obyčejný lidský příběh, nic nového pod sluncem. Další z řady filmů o tom, jak je těžké se vyrovnat s osudovou ztrátou a jak je těžké si uvědomit, že na tomto nespravedlivém světě nejsme sami, ale jsou tu i lidé, kteří na nás (a my na ně) spoléhají. A že nikdy se s pocitem ztráty nedokážete vyrovnat, pouze jej (společně s časem) odsunout do pozadí. Prostě žít dál, protože žít dál za to stojí, i když je to někdy zatracená bolest. Protože o tom to je. Že někdy jste nahoře a někdy dole. Hicks vždycky umně dokázal probudit v člověku emoce, ať už pouhým podbarvením záběru, či vhodně zvolenou hudbou. Je to jeden z mála režisérů, na které se v upřímnosti zážitků, jež chce sdělit, můžete spolehnout. Proto nás nečeká povinná romance rovnající se novému začátku (režisér se jí povedeně vyhnul), ani citové vydírání (tady to je ovšem na každém, jaký pohled si zvolí). Je to pouhý příběh o naději, s jedním výborným hercem a zkušeným režisérem. Málo? Možná ... jenomže i ty obyčejné příběhy je třeba vyprávět ...
Příliš mladý aby zemřel (1986)
Tenhle film je čirá nostalgie. Můj otec ho měl jako jeden z prvních na tzv. "černé kazetě" a tak jsme si jej párkrát (řekl bych, že možná docela často) s oním geniálním dabingem pouštěli. Za ta dlouhá léta jsem se tuhle pecku snažil několikrát marně sehnat, až se mi to nakonec podařilo a tak jsem s vysokým očekáváním (protože to v mých devíti letech byl pro mne naprostý vrchol hraničící s uctíváním) spustil přehrávač. A začaly se dít věci ... VELKÉ VĚCI. John Stamos skáče na trampolíně, jeho tatík bojuje prostřednitcvím neprůstřelného deštníku (George "jednou-bondem" Lazenby) a ve své stáji (plné koní) skladuje několik beden s granáty (výmluvně s velkým nápisem "GRENADES"). Ale to hlavní, co mi kdysi nahánělo husí kůži, byl hlavní záporák, který osciloval na hraně mezi ženou a mužem a své oběti zásadně zabíjel velkým černým drápem velikosti vystřelovacího nože. V podání KISSovského Genea Simmonse se jedná o zcela nepřekonatelnou kreaci, ve které hraje hlavní prim (kromě již zmíněného drápu) jeho legenárně dlouhý jazyk. Ale to jsme teprve na začátku ... oněch opravdu geniálních scén, které naprosto postrádají logiku, je v tomhle filmu vážně hodně (když tak nad tím přemýšlím, tak v něm žádné jiné scény než geniální nejsou). Zní to šíleně? To si piště. Nic nedává smysl. A právě proto je to tak zábavné. Protože nikdy nejsi dost mladý na to, abys umřel. A k tomu hodnocení: z hlediska filmového se jedná o naprostý odpad. Z hlediska zábavnosti jde ovšem o jasných sto procent, protože tento film se všemu filmovému zásadně vymyká ... kult dětství zůstává zachován.
Sherlock Holmes (2009)
V prvních pěti vteřinách filmu jsem si řekl, že je to celé nějaké statické s nádechem televizního looku (zkrátka, že to není ten tradiční export z Ostrovů, jenž kdysi točil energické gangsterky). Jenomže pak se kamera rozjela zběsilým tempem dopředu a Guy Ritchie mě nakopl mezi nohy (dobře mi tak, když jsem jej podcenil). A tempo nepolevuje až do závěrečných titulků. Holmesova hektická mysl těká jako časovaná bomba (skvělé scény typu "jak to udělat" a jejich expresní provedení v praxi), když nestačí mozek nastoupí svaly a do toho skvělá chemie hlavních dvou představitelů. Hlavním hrdinou není Sherlock, ale Sherlock a Watson -- který se konečně vymaňuje ze stína svého geniálního přítele a rozdává rány jako na běžícím páse (a má cool vzhled Judea Lawa). Ritchie vzal subžánr "buddy movie" a přenesl jej do viktoriánského Londýna, který čelí temné hrozbě .. a tím se dostáváme k jednoznačnému plusu tohoto snímku. Atmosféře. Pro onu alternativní verzi Anglie s nádechem fantastična jsem měl vždycky slabost (ať už ve filmech či v knížkách), takže tím u mě každý film získává automaticky vždy body navíc -- jenomže i přesto se to někdy nepovede (viz Liga vyjímečných, ta filmová, ne ta Mooreova). Naštěstí Ritchie ukázal, že není pouze režisérem adrenalinovým, ale i s citem pro oko kamery. Své kroky londýnskými uličkami (pravda, občas pěkně zašmodrchanými) vede se sebevědomím sobě vlastním. A za neochvějné asistence dvou předních herců své generace tak stvořil téměř dokonalý (to téměř se ale jistě změní s nástupem Moriartyho) dobrodružný film, který nám, jimž se stýská po Indianu Jonesovi (protože před nedávnem se PROSTĚ nevrátil), dělá moc dobře.
2012 (2009)
Emmerich opět přistoupil na producentský model Irwina Allena a zalidnil svůj (předapokalyptický) svět spoustou figurek, které pak posouvá po své šachovnici. Máme tu vztahy otců a synů, bývalé lásky a zneuznané outsidery, kteří se chopí příležitosti něco dokázat. Ta šablona už začala v ID4, aby pak pokračovala až do dnešních dnů, kdy se Emmerich definitivně vzdal možnosti se někam posunout. Vše má svůj čas, prostor a účel. Sobci budou potrestáni, prezidenti neopouští své lidi a tradiční apel na rodinné hodnoty najde své využití, protože ... protože rodina přežije všechno, když drží pohromadě. Do toho pár povedených CGI triků, scény připomínající levely počítačové hry (Sommersova škola), tradičně neselhávající John Cusack (zaregistroval už konečně někdo ten komerční potenciál?) a dolary se jenom hrnou. Kdo by se pak chtěl měnit, když ničit každý rok svět tisícem a jedním způsobem je taková zábava?
Avatar (2009)
Pro někoho je Cameron možná Bohem akčních filmů, ve skutečnosti je to ale především nenapravitelný romantik (a přísný učitel kázající o morálních hodnotách). Každý z jeho filmů v sobě skrývá poselství o potřebě lásky a hlavním společným rysem je vždy vztah dvou lidí (popřípadě mezi chlapcem a robotem). Ani Avatar není výjimkou. Romantická výprava za poznáním plná pádů z vodopadů, snových létání mezi útesy, navazování nových vztahů a bouření se proti starým pořádkům, přesně naplňuje škatulku filmů jaké Král světa s oblibou točí. Je to ve své podstatě až naivně staromódní dobrodružství, které ctí všechny ty archetypální postupy -- s jedním malým zádrhelem -- je natočeno zcela revolučně. Cameronova buřičská duše se jako mnohé jeho postavy staví proti zaběhnutému systému a posunuje tím filmové řemeslo o další vyvojový stupeň dál. Teď už nesledujete počítačem vygenerované postavy, ale skutečné bytosti, které snímá oko kamery (i když pár zaškobrtnutí se stále najde). Tam, kde vizionář Cameron útočí na všechny smysly, tam je vypravěč Cameron nechává klidně spát. Musím smutně uznat, že nic snad tak předvidatelného jsem za poslední roky v kině neviděl. Avatar ale není o příběhu. Je o změně. Ať už se odehrává na plátně, či mimo ně.
Protektor (2009)
Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly ... Příběh o lásce takové, jaká je. Tedy žádná sladkobolná epika, ale imtimní (a někdy dost špinavá) záležitost dvou lidí, kteří chybují a opět nacházejí cestu sami k sobě. Lásce, ve které se odpouští nevěra (protože lidé zkrátka nejsou dokonalí) a důležitý je pouze ten nejzákladnější pocit (touha někoho chránit). Najbrt kráčí zcela neprošlapanou stezkou filmového vyprávění (myšleno z pohledu českého prostředí) a pohlíží do velkého světa. Dialogy nešustí papírem, postavy dýchají a protektorátní Praha se skrz pár interiérů probouzí k životu. Lepšího českého filmu v naší novodbé historii zatím není -- filmu, který nabízí výbornou hudbu, příběh na více než jeden řádek a co je snad nejdůležitější -- film bez naprosté absence veselých postaviček pronášející lidové hlášky. Najbrt přišel jako zemětřesení a pořádně zacloumal s (doteď) zcela neohrozitelnými sloupy české kinematografie. Teď už zbývá se jenom pořádně zapřít, ať se celá ta zkostnatělá konstrukce sebestřednosti nadobro zbortí ...
Komici (2009)
Apotowův poslední počin je přes ono "Funny" v názvu tím nejméně vtipným z celé jeho série. Ale to je naprosto v pořádku, protože tak to mělo být. Zpověď citově vyprahlého komika, který nenávidí svůj prázdný život, byla psána přímo pro Sandlera, jenž tak dokazuje (poněkolikáté), že mu jdou i dramatické role. Apatow se rozhodl kráčet ve stopách Jamese L. Brookse a jeho hořkosladkých dramat plných prostých pravd, sympatických postav a vyspělých dialogů. Nejde ovšem o plagiátorství, ale o povýšení na nový level. Apatow staví vedle civilních dialogů své pověstné vtípky o koulích, ptácích a vagínách, čímž vzniká třeskutá směsice hrubozrnosti a velkého srdce. Přes upřímnou snahu sdělit "něco obyčejného" si ovšem nelze nepovšimnout potřeby větší střízlivosti při použití nůžek (těch minut navíc je opravdu požehnaně). Film se tímto nedostatkem (resp. nadbytkem) rozpadá do fragmentů, které sice fungují samostatně, ale ne jako celek. I když o tom vlastně život je ... Judd nabízí všechno, co od něj čekáte: spolehlivé herce (Rogen a Sandler), svou krásnou ženu a Erica Banu, který na sebe strhává pozornost v roli macha, který ovšem dokáže i zcela nečekaně projevit cit. Série "komedií ze života" směle pokračuje dál.
Symptom Pandorum (2009)
odpad!Takže návrat ke starým kořenům sci-fi žánru? Klasická sci-fi stojí na neexistujícím ději, nijaké atmosféře a kýčovitém konci (zlo v krystalické podobě)? Jestli tomu tak je, pak se tedy zcela jistě jedná o návrat k prapůvodním kořenům ... Fosterovo pobíhání po lodi se odehrává za asistence roztřesené kamery, zběsilých nůžek a scénaristické bezradnosti (chcete napětí? -- strčíme tam monstra, nezáleží na tom, že to nijak nevysvětlíme, prostě je tam vrazíme a basta! - a ne, opravdu si nemyslím, že v tomto případě to bylo ponecháno na inteligenci diváka). Když už jsou vyčerpány všechny možnosti, stačí přihodit indiána a amazonku, která byla původně bioložkou (!!). Je mi opravdu smutno, že tento výsměch do tváří všech fanoušků dobré sci-fi nachází v internetové komunitě nebývalé odezvy (někteří to nazývají "novým Vetřelcem").A to, co musí vytrpět Dennis Quaid (zavřený celý film mezi čtyři stěny) je naprosto k neuvěření. Ale co, zřejmě už tomu úplně přestávám rozumět ... (0%)
Moon (2009)
Tři základní kameny. Nízký rozpočet, vize režiséra a jeden vynikající herec. Syn Davida Bowieho si vybral Sama Rockwella (jenž bez problémů zvládá polohu cynika i emocionální trosky) a stvořil film o osamocení, lásce a především o naději. Všude kolem je jenom pustý prázdný vesmír a jediné co vám zbylo, jsou vzkazy z chladného monitoru. Detaily o ději nehledejte, protože příběh skýtá jednoduché, ale účinné poselství (a je tím lepší, čím míň o něm víte, jak už to u "malých" filmů bývá). V první signální soustavě se jedná o další odyseu do vesmíru, při podrobnějším zkoumání je to ale hlavně odysea do srdce ...
Paranormal Activity (2007)
(Hodnocení původního sestřihu) Paranormal Activity pravděpodobně není jedním z nejstrašidelnějších filmů všech dob, ale pro tento rok rozhodně na trůn krále horroru může v klidu usednout (videoklipová konkurence se omlouvá a zalézá někde hodně hluboko). Protože to, co zachytí jedna statická kamera v ložnici mileneckého páru zcela určitě mrazení v zádech vyvolá. Síla okamžiku nespočívá v samotném aktu, ale v jeho očekávání. Kradmé zvuky, nepříjemné ticho a stíny na dveřích. Tři základní jednoduché ingredience, tři nástroje k vyvolání strachu (a jsem si jist, že každý si tu "svou" scénu najdete). Noční teror se stupňuje a dává tak vyniknout i katarzi, která se děje přes den. Napětí ve vztahu vyplouvá na povrch, kruhy pod očima se prohlubují a bortí se představy o prožité romantice. Možná že ten největší horror se neděl právě v noci ...
Star Trek (2009)
Vzít do rukou pečlivě vybudovaný svět Star Treku (i když sám bůhvíjak velký obdivovatel vesmírné lodi Enterprise nejsem), to chce velkou odvahu. Abrams má ovšem pro strach uděláno a společně s Orcim a Kurtzmanem vytvořil z nijak záživného schématu pekelně adrenalinovou podívanou. Zmizely naivní představy o intergalaktickém míru, hloupoučké dialogy a umakartové triky -- objevila se nadupaná non-stop akce a ryzí dobrodružství s nádechem Hvězdných válek. Mladý Kirk (Pine si ten film krade pro sebe) si po vzoru Mavericka otvírá hubu na všechny, Spock nechává promlouvat své hormony a Bones (Urban je snad poprvé za borce -- a to paradoxně bez akčního šaškování) sarkasticky komentuje dění kolem sebe -- staronoví hrdinové přicházejí a jsou mladší, drzejší a tím víc i cool. Abrams ostatně uplatnil tento "teen upgrade" na každičký detail startrekovského univerza a nenechal kámen na kameni (čehož efektně dosáhl hrátkami s časem) . Zamávejte panákům z minulosti, přivítejte borce našeho milénia.
Dokonalý únik (2009)
Uf. Měla to být jenom výplň prázdného večera (i když Twohy je pro mě něco DePalma v menším měřítku a jehož filmy neustále vyhlížím). Stal se však pravý opak. Věc, pro kterou tak rád sleduji filmy -- našel jsem malý žánrový klenot. Film, který se z pozice outsidera dostane do vašeho Top žebříčku pro daný rok (všichni to určitě znáte -- každý takové "nepochopené" filmy máme -- ony Hostely, Hadí oči ap.) a filmovou láskou let příštích. Twohy rozdýchává postavy, které získavají vaše sympatie a jejichž osud vám není lhostejný (a že si na tom dává pořádně záležet a nikam nespěchá) pro grandiózní thrillerový sešup, který vás neustále drží v nejistotě jako myš v pasti. Jenomže ono se vlastně neví, kdo je ta myš. Náhledy na postavy se mění s každou minutou, nervózní pohledy se střídají a nádherné prostředí Havaje se místo raje na zemi stává peklem ... A víc neřeknu, protože čím méně víte, tím více si to užijete. Po skončení filmu jsem si uvědomil tři věci: 1) Viděl jsem jeden z nejlepších filmů (TOP5 se blíží) roku 2009 (a ať si každý kroutí hlavou jak chce) -- 2) Milla Jovovich mě naprosto proti mému přesvědčení svým výkonem dostala (a já se zamiloval) a za 3) že Timothy Olyphant se posunul na pozici Boha. Perfect Getaway možná není to pravé filmové umění (spíš zcela jistě ne), ale pro mě oním pověstným "Perfect" určitě je ...
Matka (2009)
Jihokorejská kinematografie si zapisuje další zářez a Bong Joon-ho definitivně potvrzuje, že patří do režiserské (myšleno celosvětově) elity. Příběh matky, jejíž láska nezná hranic a která se ze všech svých sil snaží zachránit syna, je strhující svou upřímností a naléhavostí, kterou onu lásku popisuje. A uvnitř vší té rozervanosti navíc Bong nezapomíná upomínat na Hitchcocka a připravovat thrillerové scény plné jakési temné aury, jež vaší duši chtivou "něčeho" originálního zcela naplní (téměř všechny takovéto scény v Bongově podání končí jinak, než by se čekalo). Typická rozpolcenost režisérových filmů je přítomna i zde: humor střídá násilí, horror vztahový film a černá komedie tragický příběh. Tohle je ovšem trademark v pravém slova smyslu, žádná neumělá křeč. Je až neskutečné v jakém uměleckém duchu Bongova filmografie pokračuje a jak se svým každým dílem posouvá dál a tím pádem posouvá dále i hranice filmového vědomí. Říkejte si, co chcete, ale toto dokáže jenom ta asijská kinematografie.
Halloweenská noc (2007)
Hodně vymazlená záležitost, která ovšem dojíždí na to, co je pro žánr horroru nejdůležitější -- originální příběh (v tomto případě příběhy). Typická mozaika příběhů jedné halloweenské noci je velmi umně poskládáná do atmosférického celku plného drobných detailů, které potěší každého filmového fanouška. Ovšem pokud jste filmový fanoušek (a to zejména v oblasti horroru), předpokládám, že jste jako malí už pár dílů Příběhů ze záhrobí viděli. V tom případě Vás čeká malý pocit Deja Vu. Jistě, Dougherty se snaží a jeho režie je výrazným elementem -- ovšem na scénáristickém poli už to taková sláva není. Máte tu sériového vraha, vlkodlaky či pochodující přízrak -- tedy to, co bylo již nesčetněkrát použito předtím. Dougherty se navíc nesnaží škatulky pozměnit (tak jak to postmoderní horrory dělají), ale pouze je naplnit. V tom neselhává a to je právě možná ten největší kámen úrazu ...
Harry Potter a Princ dvojí krve (2009)
S Princem dvojí krve jako předlohou je ten problém, že je dějově prázdná a řeší se v ní pouze ve finále to, zda Brumbál dokáže vypít několik doušků vody. Ovšem Yates dokázal tuto dějovou nijakost převést do strhujícího vyprávění plného intrik, osudového rozhodování a milostného tápání. Možná někomu vadí, že je šestý Potter pouze sledem epizod ... ale přiznejme si, to byly Dvě věže taky. V Yatesově podání nabírá Potterovská sága na naléhavosti a daří se jí konečně vymanit z područí dětského fantasy příběhu, který tak snaživě (a zcela záměrně) vybudoval Columbus. Potter dospívá a jeho diváci s ním. Dochází ovšem i na humorné scény, které jsou do filmu vloženy tak citlivě, že vůbec neruší (a jsou opravdu vtipné) -- což je opět důkazem Yatesova umu. Mám vlastně pocit, že tato šestka je nejvíce režisérským filmem v celé dosavadní sérii vůbec. Rowlingová udělala Pottera, Potter udělal Yatese ... PS: Ta Ginny je opravdu omyl.