J.Connor

Pohádka či banální romance povýšená především Lucou a jeho týmem na renesanční sochu, na níž člověk zírá, jak na zjevení, i když je to "jen nahatej chlap z mramoru". Reznor s Rossem svým nervózním technem gradují sebebanálnější scénu na thriller, u nějž se člověku potí dlaně. Hudba je tak dominantní, že chvílemi se střídá nastavení, zda je ona doprovodem filmu či film doprovodem jejím.  Nakonec ještě hiťák k titulkům, kde jsem už jen vydejchával s papulou dokořán, hučí mi z toho v hlavě ještě druhý den... Challengers samozřejmě nedosahují božského a magického Call me by your name, spíše tu cítím tendenci si udělat film pro radost, až si i při nadměrné divácké spokojenosti říkám, jestli to není minimálně od Lucy a Trenta trochu plýtvání materiálem. Zrovna tihle dva ale asi mají munice ještě dost.

Kocovina, úplněk, jiný výmluvy asi nemám, ale najelo mi to mohutně. Vlastně si i dovedu představit, jak to někdo smázne jako další plochou barevnou Netflix věc, ale u mě osobně se to dotklo tolika nejzazších koutů duše, že výsledný emociální breakdown musím zařadit do top ten po boku takových rozparovačů jako pro mě byly třeba Ghost story, Call me by your name či Fontána, u nichž byl dojezd na dny a vlastně to v mnoha případech nevyvanulo už nikdy. Záblesky paměti, plynutí času, uvěřitelnost, mikro momenty, herci, chemie. Zcela pomíjím závěrečné epizody, ale už v průběhu několik scén na hraně snesitelnosti svou autentičností. Zjitřenost při projekci výhodou, něco odžito pro kýžený efekt skoro nutností.

Strašně rozporuplná věc, kde jediným přínosem tvůrců v podstatě je, že našli tu odvahu (pro někoho možná drzost) tuto intimní věc zveřejnit. Apokalyptická linka je pak samozřejmě nezamýšlená, ale je opravdu mimořádně působivé a smutné vidět, snad zdánlivě, bezstarostného Petra Lébla pár let před jeho předčasným odchodem, to vše z dálky editované Janem Kačenou v době, kdy do jeho předčasného odchodu nezbývalo o moc déle. Rozporuplné pocity pak pramení zejména z toho, že se teď cítím, jak kdybych někomu vlezl nezvaně do deníku nebo do mobilu. Voyerské, citlivé, něžné, stírající rozdíl mezi divadlem, filmem, home videem, reality show, deníkem. Retro, mládí, láska, skopičiny. Působivé, ale pět tomu nedám, prostě tam mám nějaký etický vykřičník/otazník a pořád nevím, jestli jsem to měl vůbec vidět. Bohužel v Ponrepu vysíláno zcela bez úvodu, takže není jasné ani kde, jak a za jakým účelem tvůrci materiál získali, z jak rozsáhlé materie stříhali apod.