Vrhcábová filosofie života! Samozřejmě prostá, někdy až k vzteku zjednodušující... ale většinou přesvědčivě upřímná a lidská, opřená o základní hodnoty lidského přátelství. Poselství o víře v život a v naši zodpovědnost za to, abychom ho žili tvůrčím způsobem se mi totiž zdá při vší jednoduchosti cenné. Film navíc neskrývá, že dobrý život stojí leckdy hodně bolesti a obětí. Mimochodem všimli jste si, že nejzajímavější postavou filmu je vlastně otec rodiny, který nese nejtěžší břemeno ze všech zúčastněných?
Nesmírně silný film podle scénáře výborného, leč pozapomenutého dramatika Josefa Boučka (Setníkův štít, Popel a hvězdy...). Boučkův text skrývá takové perly jako Rybův monolog u slečny Pavly, v němž se zamýšlí nad tím, jak nikdy nemůže dozrát ke skutečně velké hudbě sám, bez vzdělaných přátel a oponentů, na kterých by se jeho talent skutečně prověřil. Skvostné je režijní vedení prvotřídních herců, díky kterému vzniká mezi Rybou a farářem skutečně tragický konflikt dvou nejednoznačných osobností. Pozadu není samozřejmě ani zbytek osazenstva a ve chvíli, kdy každý štěk hraje génius, nabývá celý děj na vnitřním napětí velkou měrou. Je ovšem škoda, že je televizní styl tak úsporně monotónní: kdyby hereckou práci, na které film stojí, silněji podpořila i výtvarná stylizace, která by klíčové momenty pořádně podtrhla a dodala snmku na dynamice, byla by to extratřída. Takhle zůstává výsledek přeci jen trochu zastřený.
Úžasně nadčasový film aneb máme se nechat zotročit honem za světským úspěchem, nebo volit skromný život "na okraji", odměňující se vnitřní svobodou? A je svoboda odvozená z útěku před zodpovědností vlastně skutečná? To, že jsou tyto otázky kladeny z pozice vědy je skvělé, protože se v akademickém a výzkumném prostředí jejich naléhavost nijak nezmenšila, a to ani po změně režimu (všimněte si, že film je nezávislý na politickém kontextu!). Minimalisticky natočený snímek disputaci dvou někdejších přátel krásně převádí do symbolického jazyka obrazu a zvuku. Díky tomu je potěšení ze Struktury nejen intelektuální, ale též čistě filmové.
Dobré také je, že ačkoli režisér jasně straní vzepřivšímu se Jankovi, důmyslně problematizuje z několika stran i jeho životní filosofii. Aneb jak říká nenápadná, leč bystrá Anna: "Oba jste stejní sobci. Jen každý jiným způsobem."
Film se celou dobu odehrává ve více méně nadsazené, humorné rovině, v níž všechny peripetie chudáka pana profesora vyznívají jako milé absurdity. O to víc zarazí závěr, který je zcela nemilosrdný a dokonale bezútěšný. Film hodně trefně vykresluje obraz toho, na jakou otrockou šlejšku se zcvrkává lidské myšlení, když je zasažené davovou ideologickou horečkou, v tomto případě nacionalistickou. Kromě úžasně manipulovatelné masy jsou ale nelítostně vykreslené i jednotlivé postavy (výborně obsazené a zahrané!), které se mění z roztomilých figurek ve strachem zlomené oportunistické korouhvičky. Historicky cenný film, navíc gurmánsky natočený.
Je sranda, jak je existence názoru okamžitě považována za demagogii. Jste líní a neumíte se s názorem, třebas kriticky a nesouhlasně, vyrovnat? Nebo jste prostě jen sráči, co mají z názorů bobky? Vážně by vám vyhovovala pohodlná beznázorovost, která divácký mozeček nebude otravovat prací? Mě asi ani ne. Proto je mi milejší film s názorem, byť vyhraněným, se kterým je nutno se popasovat, než neangažovaná, ergo nesmyslná tzv. objektivita. Obzvláště, má-li postoj zajímavě a smysluplně podložen, což zde platí alespoň do takové míry, aby bylo možné vzít ho vážně.
Řeči o tom, že ten film je naivní agitka, jsou neskutečně mimózní. Ten film je obrovskou obžalobou korupcí prolezlého systému (myslíte, že by se kongres pokoušel zakázat promítání vlastenecké propagandy?). Film zdánlivě ukazuje až přehnaně patetický vztah hrdiny k americkým ideálům a idolům, jenže: ono to funguje spíše jako kontrast k bezútěšnému portrétu morálně vyprázdněné podnikatelské politiky, která se nezastaví před ničím, včetně útoků na děti. A zároveň jako ironický úšklebek tomu, že ideály nefungují, pokud jsou posvátně uctívané, ale jen pokud jsou vybojovávané. To je pointa vývoje hlavního hrdiny z přiblblého naivky v ostrého bojovníka za spravedlnost. Doporučuji tedy divákům alergickým na laciný idealismus, aby raději film sledovali v bdělém stavu.
Fascinující je nadčasovost snímku. Například v tom, jak ukazuje smutný vnitřní rozklad dříve snad slušného chlapa, kterého ale politická kariéra totálně rozemlela. V obrázku propracované sofistiky, se kterou zde dokáží ostřílení sviňáci překrucovat pravdu dle potřeby. Nebo v obrazu médií ovládaných mocenskými skupinami a dokonale manipulujících veřejné mínění. Výsledná neprůstřelnost tohoto systému je nesmírně znepokojující divácký zážitek.
Silný dojem z filmu podrtrhávají herecké výkony od Jamese Stewarta, jehož sebedestruktivní řečnický maraton je neuvěřitelně sugestivní a drásavý, až po Harry Careyho v nenápadné, ale nesmírně sympatické roli předsedy senátu, vytvářené do velké míry jen mimicky.
Skvělý film o tom, jak funguje a nefunguje demokracie. Škoda, že je docela zapadlý, poněvadž má co nás naučit.
Zřejmě charakteristické Křižanovo téma rozkrývající zlo zpodobněné lidskými sviněmi (viz vesničtí kmotři v Sekalovi: dokonalá paralela ke zdejšímu velitelskému štábu). Skvěle napsaná je hlavně postava kaprála, který rozhodně není fanatik, jak se tu mnozí domnívají. Je to prostý chlapík, který nedovede domyslet důsledky toho, když aktivně plní svoji roli, své rozkaty. Chlapík, kterého si pochvalou a medailí zavážete jako dítě cukrátkem. A chlapík, který i umře aniž by byl schopen pochopit proč. Je to postava nejednoznačná, která také tropí spoustu zla, ale visí nad ní přetěžká otázka: nakolik za to vlastně může (a máme Adalbertem spíš opovrhovat nebo ho litovat?). Bylo by ale ještě lepší, kdyby byl ve filmu vykreslen precizněji a bohatěji. Filmové vyprávění se mi vůbec zdálo trochu vachrlaté. Postavy ani téma dlouho jako by se nechtěly vyloupnout. Zůstávaly poněkud mlhavé, beztvaré. U nejedné scény jsem nevěděl, co si o ní mám myslet. Ve strhujícím závěru do sebe ale vše dokonale zapadne a příběh se završí naprosto plnohodnotně.
Silný válečný film. Jeho zajímavost startuje s již ne právě známou událostí, jíž Australská účast na boji proti Turkům je. To hlavní je ale způsob vyprávění, zaměřený vůbec ne na filmovou líbivost válečné akce, ale na lidské příběhy. Peter Weir ukazuje, jak vypadá pozadí války. Vzdálené události jsou pro Australany jakousi exotickou romantikou, kterou vnímají jako vlastenecký výlet. Většina filmu také je výletem, na kterém vznikají a prohlubují se přátelství proto, aby mohla být zničena krátkým, leč drtivým střetem s realitou války. Dramatický závěr proti sobě skvěle staví lidskost a absurditu - kdo z nich má větší šanci zvítězit? Weir skvěle pracuje s herci a není zde vedlejší postavy, která by nepůsobila živě. I díky tomu film diváka vtahuje do děje, který nelze vnímat s odstupem pozorovatele. A třešničkou jsou postavy ústřední. Například Gibsonův mimický komentář k poslední čtvrthodině událostí je úctyhodným (a pro hloubku sdělení filmu důležitým) výkonem.
Velmi neinspirativní film. Nesympatický hlavní hrdina je do sebe propadlý strýc, který neví co se sebou ani s lidmi kolem, s nikým se moc nebaví a neprožívá o mnoho víc než neurčitou smutnou prázdnotu. Dá se říct, že dvě hodiny pozorujeme putující živou mrtvolu - taková zombie road-movie. Co se charakteristiky herecké postavy týče souhlasím s Hrabovo. Ono je vlastně vůbec zahaleno v naprosté mlze z jakého důvodu se co děje a proč se kdo chová jak se chová. Snímek tak působí jako velká meditativní cochcárna, což je zklamání.
Místy vtipná a místy dojemná komedie vystavěná na vynikajícím nápadu a postrádající jakoukoli míru ve vášni k černému humoru. Je setsakramentská škoda, že tak skvěle nastavený projekt sráží nešikovnost tvůrců, sklouzávajících velmi často do křečovistosti, nevypointovanosti a hluchosti. Zaseklo se to v půli cesty.
Úžasný důkaz toho, do jakých výšin se může vzepnout divadelní režie. Neuvěřitelně poctivý a pracovitý a přemýšlivý Macháček každou scénu, každou repliku proložil maximální dávkou konkrétního významu. Jeho Hamlet je lidsky absolutní příběh, ze kterého lze číst jak z Bible. Nejlépe o tom, jak může v sobě člověk najít sílu čelit zlu, i když vše, ale kurevsky vše kolem smrdí shnilotinou..
Silný film s geniální Steigerem v hlavní roli. Introspektivní reflexe toho, jak člověka zlomí zkušenost s holocaustem a jak velká je cena, za kterou je ze své misantropické rezignace vytažen zpět na světlo světa. Lumet natočil krásné a lidsky cenné intimní drama.
Je to svižné, dramatické, napínavé. Oba herci hrají o sto šest a je paráda je při tom sledovat. Jenže co naplat, když je děj o nesympatických lidech žijících v nesympatickém světě, ve kterém nikomu nejde o nic víc než o malicherný prd. Kdyby to byla kritická sonda, budiž. Ale Buscemi na pravidla tohoto světa (v touze po vyhrocenosti a vypointovanosti) plně přistupuje, čímž se stává nesympatickým sám. Smůla.
Griffithova magalomanie a filmařská vášnivost má své kladné i záporné stránky. Tou negativní je rozehrání vícera příběhů naráz, z nichž některé se pořádně nerozjedou, nezapadnou do celkové koncepce a rozloží výsledný dojem až k nudě. Od experimentálních snímků posouvající hranice možného se ale asi více než důstojná prohra čekat nedá, ne?
Má to svoji filmařskou působivost a na thriller docela fajn děj. Trier si s řemeslem mile hraje. Míra perverzity a dalších ujetých efektů je dost zbytečná. Tím nejhorším jsou ale pokusy ten film hlubokomyslně vykládat. Kdyby měl Trier skutečně co sdělit, tak by to sdělil. Tím, že se skrývá za neprostupnou mlhou slepých symbolů se o právo na interpretaci sám připravuje.
Nechápu, proč Allen propadl tak hloupému a povrchnímu kýči. Obsah filmu odpovídá mírně podprůměrné televizní reklamě, stejně jako propracovanost postav, z nudy se utápějících v povrchních citových vzplanutích. Největší podraz je ovšem to, že se děj maskuje do filmařské zručnosti a charaktery do velkých keců a gest týkajících se umění atd. Kdyby to byla parodie, dávalo by to smysl. V téhle podobě je to zvrácenost.
Neuvěřitelný a drsný příběh tří přátel, mezi nimiž se našla jedna svině, což se velmi hodilo polským STBákům. Dokument, který má naprosto unikátní schopnost odkrývat nejen pokřivenost života v socialistické tyranii, ale také kuří oka lidských charakterů. Kdyby toto byla vyfabulovaná detektivka, byla by skvělá. Jenže ona je to pravda, a to mrazí.
Žasnu nad tím, jak úchvatně v těch dávných dobách Sjöstrom, mistr řemesla, režíroval. The Wind se v jeho rukou proměnil v plynule vyprávěný, svižný a díky narativní jemnosti až strhující příběh. Příběh poměrně prostý co do fabule, ale krásný hloubkou postav, o nichž vypráví.
Křehká dívka Letty je devastovaná ani ne tak drsným podnebím "krajiny věčného cyklónu", jako nehostinností zdejších obyvatel. Bezbrannost a bezmoc v jejím souboji s krajní životní situací představuje Lillian Gish způsobem, díky kterému se do jejího herectví nelze nezamilovat. Dokáže mimicky vykreslit pestrou paletu emocí a stavů a pohnutek; pouhou tváří vypráví příběh své postavy zcela bravurně. I obsahově tak patetická scéna, kdy Letty strachem propadá do šílenství, je díky Gish k mému velkému překvapení neuvěřitelně přesvědčivá a tedy i dojemná. Druhá hlavní role v podání Larse Hansona, který bez problému přechází z komické postavy do tragické s tím, jak jeho bezstarostný Lige zažívá životní zlom, je také bravurní. Moment, kdy tento prostý venkovan pochopí, že jeho naivní představa o životě se rozplývá i se vší bezelstnou radostí, kterou do ní vložil, patří mezi nejsilnější ve filmu. Vedle těchto dvou ale díky suverénnímu režijnímu vedení vynikají i ostatní: co postava, to jasně vykreslený typ, počínaje již perfektní vizuální stylizací (zamračená hrubozrná Cora porcující prase, šaškovitý strejda kovboj Sardough...).
Tam, kde nestačí herci, vypráví Sjöstrom geniálním střihem, jímž s lehkostí mistra rozhýbává potřebné souvislosti. Dokáže díky němu vytvořit výsostně dramatické scény, například při konfrontaci novomanželů. V závěru gradujícím k nesnesení napíná diváka na skřipec tím, jak mu poťouchle ukazuje jen část děje a nechává situaci dramaticky otevřenou až do konce.
Nevěřil bych, že v té době filmové vypravěčství mohlo dosáhnout tak suverénní a zralé vypravěčské promakanosti. Děkuji Sjöstromovi za humor, napětí, strach i dojetí. Vše v míře vrcholné.
Komedie je to řemeslně bravurně napsaná, s velmi přirozeným smyslem pro humor. Dějově působí celou dobu prostince a jednodše. S dobromyslnou nadsázkou předvádí bystrého, leč obyčejného chlapíka glosujícího svět kolem sebe. No jo, jenže ony se zdánlivě neškodné postřehy o systému a společenské konformitě nakonec mění v brutální a technicky dokonalý nástroj zla. Geniální pointa.
Pokud navíc máte Václava Vosku, nad jehož všestranně promakaným a radostným Herectvím (nikdy bych netušil, že existuje tolik forem ironie) visí čelist, vytřískáte z toho maximálně lahodný zážitek srdce rozplesávající a v mefistofelském závěru zároveň mrazivý.
A k tomu nám dopomáhej Ornestova režie se skvělými nestřihovými přechody.
Ze začátku je to slabota; člověk se v duchu ptá, proč si tak polovičatý kýč vysloužil 85 procent, a obává se dalšího zklamání. Jenže postupně se to začne rozjíždět ("propíchnem mu gumu a on nás vezme") a ve chvíli, kdy na scénu vstoupí Tlusťoch s Holou lebkou (alias panem Chobotnicí atd.), nastávají totální orgie.
Nevím, kam to ti Islanďané dotáhnou, když tak strašně (alespoň co se filmové tvorby týče) ujíždějí na budování své identity coby afektovaných kreténů. Opět hezky natočený film se silnými scénami a fajn herci. Ale jak říkám, opět o idiotech. Tudíž bez hlubší než formální a více méně náhodné poutavosti. Sice tu byl náznak zajímavější postavy v jaksi nejednoznačném otci s pevnými hodnotami a zároveň pevnými závadami... ale nakonec nebyl nijak podrobněji vykreslen, bohužel.
Natočené je to hezky a Gudnason hraje o sto šest. Což je asi jediný důvod, proč to rovnou nezahodit. Jinak je to totiž pustoprázdná povídka o vrcholně nesympatickém pitomci, který není lautr ničím zajímavý a za celou dobu nehne ani prstem proto, aby tomu bylo jinak. Veškeré dějové posuny (včetně jeho poněkud neopodstatněného napravení) přicházejí tak nějak mimochodem, náhodou. Žádný čin, jen pasivita. A tudíž na druhé straně, tedy u diváka, žádné napětí a opět jen pasivita. A žánr komedie to neomlouvá ani náhodou.
Sympatická a zábavná detektivka. Její kouzlo spočívá hlavně v pokoře, s jakou je natočená. Prostí jsou herci (minimálně Sigurdsson byl okouzlující; a některé lehce bizarní postavičky jako Ellidi a Rúnar také stály za to) i prostředí, což působí nesmírně přirozeně a sympaticky. Vtáhne to diváka. Bohužel Mýrin zapadá do spousty klišé, které jinak převážně dobrý dojem kazí. Hypercynický patolog je stokrát provařená figurka ze seriálů, detektiva drsňáka lze brát jen do chvíle, kdy jako jediný bez roušky glosuje shnilou mrtvolu (to už je trochu moc), kolega střevo též zavání laciností (i když jeho honička s Ellidim je úžasná). Škoda zbytečných zádrhelů. I přes ně jsem to ale rád viděl.
V něčem snad dobře zachycené zlo, tupost a zířeckost... ale strašně schematicky, předvídatelně (a tím pádem otravně), skoro bych řekl prvoplánově (stéká to do velké míry jen po povrchu tématu) a s množstvím blbostí.
První část filmu jsem protrpěl prodlévajíc ve velkém zklamání. Pitomý scénář s šíleně nekonzistentními charaktery, klišovitými scénami, blbými dialogy, špatnými vtipy doprovázenými neadekvátními výbuchy smíchu ze strany herců (tohle mě ničilo snad nejvíc) atd. Nemohl jsem dál a když přišla "vrcholná" scéna se Stevensem, byl jsem již tak konsternován, že jsem film zlostně vypnul. Když jsem se chtěl filmu za strašný zážitek odvěčit zaslouženým sepsutím, zjistil jsem z komentářů zdejších uživatelů, že právě závěr filmu, ke kterému jsem se nedopracoval, by měl být podstatou jeho kvality... dal jsem tomu tedy druhou šanci a přesně od té minuty, kde jsem zhnuseně přestal, začal kulminaci blbosti nahrazovat příval toho nejlepšího, co jsem schopen od filmu očekávat. Situace se vyhrotila a psychologie postav se začala odkrývat až na samu dřeň. Závěr byl pak naprosto vrcholně dramatický a já v těch filmařsky dokonalých minutách sledoval se zatajeným dechem, jaké šílené boje se v těch lidech odehrávají, jak strašlivě napjatá je ta situace a jak její výsledek visí na vlásku. Intenzitou ta poslední scéna překoná i 12 angry men. Lumet se pro mne začíná stávat předním tlumočníkem toho, co znamená v prostém životě dobro, jak šílené je balancovat na hraně mezi ním a zlem a jak těžké a do velké míry nevděčné je přiklonit se právě k němu. Bravo! A vrcholné extempore pana Kinga je asi nejvtipnější scéna, kterou jsem kdy ve filmu viděl. Do Pahorku jsem se zamiloval a má u mne v srdci zajištěno stabilní místo. Jaká škoda, že si to kazí tak zlou první hodinou...
Moje komentáře
Svět je velký a záchrana kyne odevšad (2008)
Vrhcábová filosofie života! Samozřejmě prostá, někdy až k vzteku zjednodušující... ale většinou přesvědčivě upřímná a lidská, opřená o základní hodnoty lidského přátelství. Poselství o víře v život a v naši zodpovědnost za to, abychom ho žili tvůrčím způsobem se mi totiž zdá při vší jednoduchosti cenné. Film navíc neskrývá, že dobrý život stojí leckdy hodně bolesti a obětí. Mimochodem všimli jste si, že nejzajímavější postavou filmu je vlastně otec rodiny, který nese nejtěžší břemeno ze všech zúčastněných?
Noc pastýřů (TV film) (1992)
Nesmírně silný film podle scénáře výborného, leč pozapomenutého dramatika Josefa Boučka (Setníkův štít, Popel a hvězdy...). Boučkův text skrývá takové perly jako Rybův monolog u slečny Pavly, v němž se zamýšlí nad tím, jak nikdy nemůže dozrát ke skutečně velké hudbě sám, bez vzdělaných přátel a oponentů, na kterých by se jeho talent skutečně prověřil. Skvostné je režijní vedení prvotřídních herců, díky kterému vzniká mezi Rybou a farářem skutečně tragický konflikt dvou nejednoznačných osobností. Pozadu není samozřejmě ani zbytek osazenstva a ve chvíli, kdy každý štěk hraje génius, nabývá celý děj na vnitřním napětí velkou měrou. Je ovšem škoda, že je televizní styl tak úsporně monotónní: kdyby hereckou práci, na které film stojí, silněji podpořila i výtvarná stylizace, která by klíčové momenty pořádně podtrhla a dodala snmku na dynamice, byla by to extratřída. Takhle zůstává výsledek přeci jen trochu zastřený.
Struktura krystalu (1969)
Úžasně nadčasový film aneb máme se nechat zotročit honem za světským úspěchem, nebo volit skromný život "na okraji", odměňující se vnitřní svobodou? A je svoboda odvozená z útěku před zodpovědností vlastně skutečná? To, že jsou tyto otázky kladeny z pozice vědy je skvělé, protože se v akademickém a výzkumném prostředí jejich naléhavost nijak nezmenšila, a to ani po změně režimu (všimněte si, že film je nezávislý na politickém kontextu!). Minimalisticky natočený snímek disputaci dvou někdejších přátel krásně převádí do symbolického jazyka obrazu a zvuku. Díky tomu je potěšení ze Struktury nejen intelektuální, ale též čistě filmové. Dobré také je, že ačkoli režisér jasně straní vzepřivšímu se Jankovi, důmyslně problematizuje z několika stran i jeho životní filosofii. Aneb jak říká nenápadná, leč bystrá Anna: "Oba jste stejní sobci. Jen každý jiným způsobem."
Pan profesor Hannibal (1956)
Film se celou dobu odehrává ve více méně nadsazené, humorné rovině, v níž všechny peripetie chudáka pana profesora vyznívají jako milé absurdity. O to víc zarazí závěr, který je zcela nemilosrdný a dokonale bezútěšný. Film hodně trefně vykresluje obraz toho, na jakou otrockou šlejšku se zcvrkává lidské myšlení, když je zasažené davovou ideologickou horečkou, v tomto případě nacionalistickou. Kromě úžasně manipulovatelné masy jsou ale nelítostně vykreslené i jednotlivé postavy (výborně obsazené a zahrané!), které se mění z roztomilých figurek ve strachem zlomené oportunistické korouhvičky. Historicky cenný film, navíc gurmánsky natočený.
Auto*Mat (2009)
Je sranda, jak je existence názoru okamžitě považována za demagogii. Jste líní a neumíte se s názorem, třebas kriticky a nesouhlasně, vyrovnat? Nebo jste prostě jen sráči, co mají z názorů bobky? Vážně by vám vyhovovala pohodlná beznázorovost, která divácký mozeček nebude otravovat prací? Mě asi ani ne. Proto je mi milejší film s názorem, byť vyhraněným, se kterým je nutno se popasovat, než neangažovaná, ergo nesmyslná tzv. objektivita. Obzvláště, má-li postoj zajímavě a smysluplně podložen, což zde platí alespoň do takové míry, aby bylo možné vzít ho vážně.
Pan Smith přichází (1939)
Řeči o tom, že ten film je naivní agitka, jsou neskutečně mimózní. Ten film je obrovskou obžalobou korupcí prolezlého systému (myslíte, že by se kongres pokoušel zakázat promítání vlastenecké propagandy?). Film zdánlivě ukazuje až přehnaně patetický vztah hrdiny k americkým ideálům a idolům, jenže: ono to funguje spíše jako kontrast k bezútěšnému portrétu morálně vyprázdněné podnikatelské politiky, která se nezastaví před ničím, včetně útoků na děti. A zároveň jako ironický úšklebek tomu, že ideály nefungují, pokud jsou posvátně uctívané, ale jen pokud jsou vybojovávané. To je pointa vývoje hlavního hrdiny z přiblblého naivky v ostrého bojovníka za spravedlnost. Doporučuji tedy divákům alergickým na laciný idealismus, aby raději film sledovali v bdělém stavu. Fascinující je nadčasovost snímku. Například v tom, jak ukazuje smutný vnitřní rozklad dříve snad slušného chlapa, kterého ale politická kariéra totálně rozemlela. V obrázku propracované sofistiky, se kterou zde dokáží ostřílení sviňáci překrucovat pravdu dle potřeby. Nebo v obrazu médií ovládaných mocenskými skupinami a dokonale manipulujících veřejné mínění. Výsledná neprůstřelnost tohoto systému je nesmírně znepokojující divácký zážitek. Silný dojem z filmu podrtrhávají herecké výkony od Jamese Stewarta, jehož sebedestruktivní řečnický maraton je neuvěřitelně sugestivní a drásavý, až po Harry Careyho v nenápadné, ale nesmírně sympatické roli předsedy senátu, vytvářené do velké míry jen mimicky. Skvělý film o tom, jak funguje a nefunguje demokracie. Škoda, že je docela zapadlý, poněvadž má co nás naučit.
Signum laudis (1980)
Zřejmě charakteristické Křižanovo téma rozkrývající zlo zpodobněné lidskými sviněmi (viz vesničtí kmotři v Sekalovi: dokonalá paralela ke zdejšímu velitelskému štábu). Skvěle napsaná je hlavně postava kaprála, který rozhodně není fanatik, jak se tu mnozí domnívají. Je to prostý chlapík, který nedovede domyslet důsledky toho, když aktivně plní svoji roli, své rozkaty. Chlapík, kterého si pochvalou a medailí zavážete jako dítě cukrátkem. A chlapík, který i umře aniž by byl schopen pochopit proč. Je to postava nejednoznačná, která také tropí spoustu zla, ale visí nad ní přetěžká otázka: nakolik za to vlastně může (a máme Adalbertem spíš opovrhovat nebo ho litovat?). Bylo by ale ještě lepší, kdyby byl ve filmu vykreslen precizněji a bohatěji. Filmové vyprávění se mi vůbec zdálo trochu vachrlaté. Postavy ani téma dlouho jako by se nechtěly vyloupnout. Zůstávaly poněkud mlhavé, beztvaré. U nejedné scény jsem nevěděl, co si o ní mám myslet. Ve strhujícím závěru do sebe ale vše dokonale zapadne a příběh se završí naprosto plnohodnotně.
Gallipoli (1981)
Silný válečný film. Jeho zajímavost startuje s již ne právě známou událostí, jíž Australská účast na boji proti Turkům je. To hlavní je ale způsob vyprávění, zaměřený vůbec ne na filmovou líbivost válečné akce, ale na lidské příběhy. Peter Weir ukazuje, jak vypadá pozadí války. Vzdálené události jsou pro Australany jakousi exotickou romantikou, kterou vnímají jako vlastenecký výlet. Většina filmu také je výletem, na kterém vznikají a prohlubují se přátelství proto, aby mohla být zničena krátkým, leč drtivým střetem s realitou války. Dramatický závěr proti sobě skvěle staví lidskost a absurditu - kdo z nich má větší šanci zvítězit? Weir skvěle pracuje s herci a není zde vedlejší postavy, která by nepůsobila živě. I díky tomu film diváka vtahuje do děje, který nelze vnímat s odstupem pozorovatele. A třešničkou jsou postavy ústřední. Například Gibsonův mimický komentář k poslední čtvrthodině událostí je úctyhodným (a pro hloubku sdělení filmu důležitým) výkonem.
Včelař (1986)
Velmi neinspirativní film. Nesympatický hlavní hrdina je do sebe propadlý strýc, který neví co se sebou ani s lidmi kolem, s nikým se moc nebaví a neprožívá o mnoho víc než neurčitou smutnou prázdnotu. Dá se říct, že dvě hodiny pozorujeme putující živou mrtvolu - taková zombie road-movie. Co se charakteristiky herecké postavy týče souhlasím s Hrabovo. Ono je vlastně vůbec zahaleno v naprosté mlze z jakého důvodu se co děje a proč se kdo chová jak se chová. Snímek tak působí jako velká meditativní cochcárna, což je zklamání.
Případ paní Luneauové (TV film) (1967)
Rozkošný vtípek. Jednoduchý, ale gradovaný a plný hereckých fórků (pekařovo takřka hrdinské vítězství!).
Kurz negativního myšlení (2006)
Místy vtipná a místy dojemná komedie vystavěná na vynikajícím nápadu a postrádající jakoukoli míru ve vášni k černému humoru. Je setsakramentská škoda, že tak skvěle nastavený projekt sráží nešikovnost tvůrců, sklouzávajících velmi často do křečovistosti, nevypointovanosti a hluchosti. Zaseklo se to v půli cesty.
Stripy (TV seriál) (1990)
Podobenství o tom, jaké by to bylo peklo, kdyby se otravní zmrdi nedali zabít.
Hamlet (divadlo) (1982)
Úžasný důkaz toho, do jakých výšin se může vzepnout divadelní režie. Neuvěřitelně poctivý a pracovitý a přemýšlivý Macháček každou scénu, každou repliku proložil maximální dávkou konkrétního významu. Jeho Hamlet je lidsky absolutní příběh, ze kterého lze číst jak z Bible. Nejlépe o tom, jak může v sobě člověk najít sílu čelit zlu, i když vše, ale kurevsky vše kolem smrdí shnilotinou..
Zastavárník (1964)
Silný film s geniální Steigerem v hlavní roli. Introspektivní reflexe toho, jak člověka zlomí zkušenost s holocaustem a jak velká je cena, za kterou je ze své misantropické rezignace vytažen zpět na světlo světa. Lumet natočil krásné a lidsky cenné intimní drama.
Interview (2007)
Je to svižné, dramatické, napínavé. Oba herci hrají o sto šest a je paráda je při tom sledovat. Jenže co naplat, když je děj o nesympatických lidech žijících v nesympatickém světě, ve kterém nikomu nejde o nic víc než o malicherný prd. Kdyby to byla kritická sonda, budiž. Ale Buscemi na pravidla tohoto světa (v touze po vyhrocenosti a vypointovanosti) plně přistupuje, čímž se stává nesympatickým sám. Smůla.
Intolerance (1916)
Griffithova magalomanie a filmařská vášnivost má své kladné i záporné stránky. Tou negativní je rozehrání vícera příběhů naráz, z nichž některé se pořádně nerozjedou, nezapadnou do celkové koncepce a rozloží výsledný dojem až k nudě. Od experimentálních snímků posouvající hranice možného se ale asi více než důstojná prohra čekat nedá, ne?
Antikrist (2009)
Má to svoji filmařskou působivost a na thriller docela fajn děj. Trier si s řemeslem mile hraje. Míra perverzity a dalších ujetých efektů je dost zbytečná. Tím nejhorším jsou ale pokusy ten film hlubokomyslně vykládat. Kdyby měl Trier skutečně co sdělit, tak by to sdělil. Tím, že se skrývá za neprostupnou mlhou slepých symbolů se o právo na interpretaci sám připravuje.
Vicky Cristina Barcelona (2008)
Nechápu, proč Allen propadl tak hloupému a povrchnímu kýči. Obsah filmu odpovídá mírně podprůměrné televizní reklamě, stejně jako propracovanost postav, z nudy se utápějících v povrchních citových vzplanutích. Největší podraz je ovšem to, že se děj maskuje do filmařské zručnosti a charaktery do velkých keců a gest týkajících se umění atd. Kdyby to byla parodie, dávalo by to smysl. V téhle podobě je to zvrácenost.
Trzech Kumpli (2008)
Neuvěřitelný a drsný příběh tří přátel, mezi nimiž se našla jedna svině, což se velmi hodilo polským STBákům. Dokument, který má naprosto unikátní schopnost odkrývat nejen pokřivenost života v socialistické tyranii, ale také kuří oka lidských charakterů. Kdyby toto byla vyfabulovaná detektivka, byla by skvělá. Jenže ona je to pravda, a to mrazí.
Wind, The (1928)
Žasnu nad tím, jak úchvatně v těch dávných dobách Sjöstrom, mistr řemesla, režíroval. The Wind se v jeho rukou proměnil v plynule vyprávěný, svižný a díky narativní jemnosti až strhující příběh. Příběh poměrně prostý co do fabule, ale krásný hloubkou postav, o nichž vypráví. Křehká dívka Letty je devastovaná ani ne tak drsným podnebím "krajiny věčného cyklónu", jako nehostinností zdejších obyvatel. Bezbrannost a bezmoc v jejím souboji s krajní životní situací představuje Lillian Gish způsobem, díky kterému se do jejího herectví nelze nezamilovat. Dokáže mimicky vykreslit pestrou paletu emocí a stavů a pohnutek; pouhou tváří vypráví příběh své postavy zcela bravurně. I obsahově tak patetická scéna, kdy Letty strachem propadá do šílenství, je díky Gish k mému velkému překvapení neuvěřitelně přesvědčivá a tedy i dojemná. Druhá hlavní role v podání Larse Hansona, který bez problému přechází z komické postavy do tragické s tím, jak jeho bezstarostný Lige zažívá životní zlom, je také bravurní. Moment, kdy tento prostý venkovan pochopí, že jeho naivní představa o životě se rozplývá i se vší bezelstnou radostí, kterou do ní vložil, patří mezi nejsilnější ve filmu. Vedle těchto dvou ale díky suverénnímu režijnímu vedení vynikají i ostatní: co postava, to jasně vykreslený typ, počínaje již perfektní vizuální stylizací (zamračená hrubozrná Cora porcující prase, šaškovitý strejda kovboj Sardough...). Tam, kde nestačí herci, vypráví Sjöstrom geniálním střihem, jímž s lehkostí mistra rozhýbává potřebné souvislosti. Dokáže díky němu vytvořit výsostně dramatické scény, například při konfrontaci novomanželů. V závěru gradujícím k nesnesení napíná diváka na skřipec tím, jak mu poťouchle ukazuje jen část děje a nechává situaci dramaticky otevřenou až do konce. Nevěřil bych, že v té době filmové vypravěčství mohlo dosáhnout tak suverénní a zralé vypravěčské promakanosti. Děkuji Sjöstromovi za humor, napětí, strach i dojetí. Vše v míře vrcholné.
Železný orel (1986)
Tohle je jeden z kultů mého dětství. Ten film jsem znával nazpaměť. Ale to my bylo tak osm. Vidět to teď bych se bál.
Indiana Jones a Chrám zkázy (1984)
Nuda nudovatá, přetažená, nevtipná a hloupá poněkud. Kouzlo ostatních dílů zde absentuje.
Vajíčko (divadlo) (1968)
Komedie je to řemeslně bravurně napsaná, s velmi přirozeným smyslem pro humor. Dějově působí celou dobu prostince a jednodše. S dobromyslnou nadsázkou předvádí bystrého, leč obyčejného chlapíka glosujícího svět kolem sebe. No jo, jenže ony se zdánlivě neškodné postřehy o systému a společenské konformitě nakonec mění v brutální a technicky dokonalý nástroj zla. Geniální pointa. Pokud navíc máte Václava Vosku, nad jehož všestranně promakaným a radostným Herectvím (nikdy bych netušil, že existuje tolik forem ironie) visí čelist, vytřískáte z toho maximálně lahodný zážitek srdce rozplesávající a v mefistofelském závěru zároveň mrazivý. A k tomu nám dopomáhej Ornestova režie se skvělými nestřihovými přechody.
Kikudžiro (1999)
Ze začátku je to slabota; člověk se v duchu ptá, proč si tak polovičatý kýč vysloužil 85 procent, a obává se dalšího zklamání. Jenže postupně se to začne rozjíždět ("propíchnem mu gumu a on nás vezme") a ve chvíli, kdy na scénu vstoupí Tlusťoch s Holou lebkou (alias panem Chobotnicí atd.), nastávají totální orgie.
Hafiđ (2002)
Nevím, kam to ti Islanďané dotáhnou, když tak strašně (alespoň co se filmové tvorby týče) ujíždějí na budování své identity coby afektovaných kreténů. Opět hezky natočený film se silnými scénami a fajn herci. Ale jak říkám, opět o idiotech. Tudíž bez hlubší než formální a více méně náhodné poutavosti. Sice tu byl náznak zajímavější postavy v jaksi nejednoznačném otci s pevnými hodnotami a zároveň pevnými závadami... ale nakonec nebyl nijak podrobněji vykreslen, bohužel.
Enter Achilles (1996)
Dechberoucí mistrně taneční zamyšlení nad stereotypy chlapáckých vztahů a jejich mnohdy velmi hořkými limity. Krásné.
S milenkou mé matky (2000)
Natočené je to hezky a Gudnason hraje o sto šest. Což je asi jediný důvod, proč to rovnou nezahodit. Jinak je to totiž pustoprázdná povídka o vrcholně nesympatickém pitomci, který není lautr ničím zajímavý a za celou dobu nehne ani prstem proto, aby tomu bylo jinak. Veškeré dějové posuny (včetně jeho poněkud neopodstatněného napravení) přicházejí tak nějak mimochodem, náhodou. Žádný čin, jen pasivita. A tudíž na druhé straně, tedy u diváka, žádné napětí a opět jen pasivita. A žánr komedie to neomlouvá ani náhodou.
Severní blata (2006)
Sympatická a zábavná detektivka. Její kouzlo spočívá hlavně v pokoře, s jakou je natočená. Prostí jsou herci (minimálně Sigurdsson byl okouzlující; a některé lehce bizarní postavičky jako Ellidi a Rúnar také stály za to) i prostředí, což působí nesmírně přirozeně a sympaticky. Vtáhne to diváka. Bohužel Mýrin zapadá do spousty klišé, které jinak převážně dobrý dojem kazí. Hypercynický patolog je stokrát provařená figurka ze seriálů, detektiva drsňáka lze brát jen do chvíle, kdy jako jediný bez roušky glosuje shnilou mrtvolu (to už je trochu moc), kolega střevo též zavání laciností (i když jeho honička s Ellidim je úžasná). Škoda zbytečných zádrhelů. I přes ně jsem to ale rád viděl.
Zkažená mládež (2007)
V něčem snad dobře zachycené zlo, tupost a zířeckost... ale strašně schematicky, předvídatelně (a tím pádem otravně), skoro bych řekl prvoplánově (stéká to do velké míry jen po povrchu tématu) a s množstvím blbostí.
Pahorek (1965)
První část filmu jsem protrpěl prodlévajíc ve velkém zklamání. Pitomý scénář s šíleně nekonzistentními charaktery, klišovitými scénami, blbými dialogy, špatnými vtipy doprovázenými neadekvátními výbuchy smíchu ze strany herců (tohle mě ničilo snad nejvíc) atd. Nemohl jsem dál a když přišla "vrcholná" scéna se Stevensem, byl jsem již tak konsternován, že jsem film zlostně vypnul. Když jsem se chtěl filmu za strašný zážitek odvěčit zaslouženým sepsutím, zjistil jsem z komentářů zdejších uživatelů, že právě závěr filmu, ke kterému jsem se nedopracoval, by měl být podstatou jeho kvality... dal jsem tomu tedy druhou šanci a přesně od té minuty, kde jsem zhnuseně přestal, začal kulminaci blbosti nahrazovat příval toho nejlepšího, co jsem schopen od filmu očekávat. Situace se vyhrotila a psychologie postav se začala odkrývat až na samu dřeň. Závěr byl pak naprosto vrcholně dramatický a já v těch filmařsky dokonalých minutách sledoval se zatajeným dechem, jaké šílené boje se v těch lidech odehrávají, jak strašlivě napjatá je ta situace a jak její výsledek visí na vlásku. Intenzitou ta poslední scéna překoná i 12 angry men. Lumet se pro mne začíná stávat předním tlumočníkem toho, co znamená v prostém životě dobro, jak šílené je balancovat na hraně mezi ním a zlem a jak těžké a do velké míry nevděčné je přiklonit se právě k němu. Bravo! A vrcholné extempore pana Kinga je asi nejvtipnější scéna, kterou jsem kdy ve filmu viděl. Do Pahorku jsem se zamiloval a má u mne v srdci zajištěno stabilní místo. Jaká škoda, že si to kazí tak zlou první hodinou...