gudaulin

gudaulin

Milan Černý

okres České Budějovice
poskok elektrárenský

162 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 28 55 82 109
    • 19.3.2017  08:09

    Pokládat si otázku, proč vlastně Sofia Coppola tenhle biják natočila, a hledat na ni hlubokomyslné odpovědi, je zbytečné. Režisérka po látce sáhla jednoduše proto, že jí připadala atraktivní, dobře prodejná jak producentům, tak i mezinárodnímu publiku. Jde o známý, emocemi nabitý příběh, přitom z tak vzdálené historie, že umožňuje bez sebemenších problémů aplikovat vlastní libovolné představy o povaze, chování a hodnotovém žebříčku někdejší francouzské královny. Z filmařského hlediska to průšvih není, jakkoliv je potřeba sdělit, že snímek nefunguje jako příběh popravené panovnice, ale prodává především půvaby a herecké umění Kirsten Dunst, stejně jako velkorysou výpravu, která se aspoň částečně snaží zprostředkovat nádheru a luxus královského dvora ve Versailles. Bohužel, slabina filmu spočívá ve scénáři - a nejen proto, že selhává po dramatické stránce. Marie Antoinettě absolutně chybí smysl pro vystižení dobového myšlení, což bych Sofii až tak nevyčítal, protože tohle neřeší převážná většina tzv. historických filmů. Horší je, že režisérka neumí zasadit postavu Marie Antoinetty do srozumitelného historického kontextu, je příznačné, že třetí stav a rodící se občanská společnost, které měly na osud Marie Antoinetty v posledních letech jejího života tak zásadní vliv, se redukují na les zdvižených rukou při demonstraci pod branami paláce. Sofie promarnila jedinečnou příležitost uchopit postavu Marie Antoinetty po svém, dát jí větší hloubku a i když Kirsten Dunst téměř nesleze z plátna, nějakou hlubší sondu do uvažování a vnitřního světa její postavy divák rozhodně neprožije. Samostatnou kapitolou je soundtrack, který se podle mého k dění na plátně absolutně nehodí. Tu a tam moderní hudba historizujícímu filmu sedne, tady působí výrazně rušivě. Celkový dojem: 60 %.

    • 15.3.2017  12:15

    Slavnou knihu Douglase Adamse mám už dlouho v knihovně hned vedle série příběhů Červeného trpaslíka. Zatímco k Červenému trpaslíkovi se vracím jak v seriálové, tak v knižní podobě, a stále má pro mě příjemné kouzlo, literárního stopaře jsem ještě z důvodu časové zaneprázdněnosti nedokázal přečíst. Vzhledem k tomu, jak negativně na mě působil film, bude se na něj ještě nějakou dobu snášet prach. Nejspíš nepůjde o měsíce, ale o léta, protože film na mě působil zoufale nevtipným až odpudivým dojmem. Potenciál by tu byl, ale něco je špatně, tohle chtělo mnohem zkušenějšího filmaře, než byl debutující Garth Jennings. Celkový dojem: 25 %.

    • 15.3.2017  12:10

    Jízdní hlídka byla ve své době rozvíjením tzv. legionářské legendy, jednoho ze základních pilířů národní mytologie, na které byl postaven étos Československé republiky. Tím nejužším způsobem byla spojená s vlasteneckým cítěním a ztotožněním se s republikánskou ideou. Konec konců, snímek přišel v době, kdy se z Německa začaly ozývat agresivní hlasy a mezinárodní napětí začalo rychle stoupat. Film měl nepokrytě propagandistický rozměr a měl sloužit k posílení sebevědomí československé společnosti. Hodnotit ho dnešníma očima by pochopitelně znamenalo otlouct mu o hlavu nepokrytý patos, přehrávání, divadelní projev některých herců, chudičkou výpravu a dalo by se ještě dlouho pokračovat. Ono je vůbec znát, že československý film ve 30. letech opravdu nepatřil k nějaké filmové avantgardě a měl provinční charakter a nedokázal vytvořit opravdu investičně silné producentské zázemí. Na druhou stranu, pokud se na něj dívám jako na typický produkt doby a přimhouřím lehce oči, tak to na 3 hvězdičky stačí. Celkový dojem: 55 %.

    • 15.3.2017  11:53
    Dýchání pod vodou (TV film) (2008)
    ****

    Jako táta dvou dětí můžu potvrdit, že myšlenka na to, že bych měl přežít svého potomka, je hrozná. Jde o rodičovskou noční můru, která, pokud k ní skutečně dojde, vede často k odcizení a bolestnému rozchodu partnerů. Německý snímek se sice nemůže pochlubit hvězdným obsazením ani špičkovou režií nebo zajímavým scénářem, ale s tématem ztráty blízké osoby zacházet umí a jako komorní drama funguje bez větších problémů. Snad mi jen nesedla představitelka hlavní role Andrea Sawatzki, její postava mi přišla protivnější než patrně režisér chtěl a očekával. Celkový dojem: 75 %.

    • 13.3.2017  21:02
    Na úrovni (1973)
    *****

    Snímek je zařazený do žánru komedie a určitě oprávněně. Především v první půli jde o brilantně napsanou konverzačku s jiskřícími vyšperkovanými dialogy a nápaditými gagy v duchu těch nejlepších tradic britského humoru. Záběr filmu je ale širší, snaží se téma nevěry a sexuálního povyražení pojmout komplexněji, ne jen jako povrchní taškařici. Umí zvážnět, dívá se tam, kam vášní a emocemi ovládaní milenci zpravidla nedohlédnou a hledět ani nechtějí. Snímek dostává svému názvu: scénář, režie i herecké výkony jsou vážně na úrovni, tak proč nedat nejvyšší hodnocení, zvlášť když mi tenhle kousek na ČSFD přijde pozoruhodně nedoceněný. Je s podivem, že má tak málo hodnocení, vždyť za dobu mého působení na databázi ho ČT odvysílala už třikrát. Celkový dojem: 90 %.

    • 13.3.2017  20:57
    Suburra (2015)
    ****

    Moderní mafiánský thriller, který mapuje působení organizovaného zločinu vertikálně napříč sociální strukturou současné Itálie. Od politických a církevních špiček a mocných bossů až po šlapky a malé gaunery na špinavou práci v terénu. Jen protiváha v podobě policie a státních institucí čelících mafii tady schází. Příběh je zasazený do světa, který je korupcí a špinavými obchody natolik prorostlý, že mnohem větší, neřku-li jediné riziko představuje konkurence v rámci podsvětí. Velmi dobře napsaná a natočená záležitost, komplexní zážitek, jaký se často nevidí. Mám jedinou výhradu: velcí predátoři bývají na vrcholu potravinového řetězce většinou oprávněně, kdežto v Subuře triumfují nýmandi - a minimálně v jednom případě proti logice vývoje situace i proti naturelu své osobnosti. K páté hvězdičce nemá ale Suburra vážně daleko. Celkový dojem: 85 %.

    • 12.3.2017  22:52
    Náhradnice (2011)
    ***

    Procentuální hodnocení na ČSFD dlouhodobě osciluje mezi 50 a 55 % a osobně myslím, že to přesně odpovídá kvalitám téhle veskrze průměrné romantické komedie. Dolů táhne Náhradnici těžce předvídatelný scénář s většinou nic moc dialogy a jenom minimem opravdu funkčních gagů a slovních přestřelek. Nahoru naopak obsazení sympatické dvojice Davida Tennanta a Kelly Macdonald, kteří se dokáží povznést nad špatně napsané charaktery, lokace v prostředí krásné přírody britských Hebrid a slušná hudba. Na slaboučkou třetí hvězdičku vytáhla v mých očích Náhradnici přítomnost Kelly Macdonald, pro kterou mám dlouhodobě slabost.

    • 12.3.2017  22:41

    Stephen King je sice považovaný v dobrém smyslu slova za krále knižní komerce a řada jeho titulů oprávněně patří k bestsellerům, při velké nadprodukci jeho próz je ale nevyhnutelně podepsaný pod řadou průměrných kousků a navíc je pro filmy natáčené podle jeho předloh typické, že chtějí maximálně vytěžit divácký efekt a jsou pod nimi často podepsáni mizerní řemeslníci, takže je potřeba k podobným kouskům přistupovat s velkou dávkou opatrnosti. Dolores naštěstí patří k těm lepším, možná nejlepším případům kingovských adaptací. Především díky výbornému castingu, kdy Kathy Bates a Jennifer Jason Leigh odvádějí v rolích matky a psychicky nevyrovnané dcery maximum a Christopher Plummer coby vyšetřovatel prahnoucí po pomstě jim zdárně sekunduje. King tentokrát nepotřebuje žádné mysteriózní berličky, aby rozehrál hru plnou temných tónů a do posledního momentu nechávající diváka tápat, na čí straně je pravda, a kolik lidských životů má Dolores vlastně na svědomí. Dolores Claiborne je morálně nejednoznačné drama, které nutí diváka k zamyšlení a které doznívá ještě dlouho poté, co skončí titulky. Celkový dojem: 85 %.

    • 27.2.2017  21:18
    John Wick (2014)
    *

    Promiňte, ale 15 mi už párkrát bylo. John si od začátku vybral špatný cíl. Měl vyřídit scénáristu, ale pomalu, proboha jen nezabíjet tam, kde je možné mučit. A chtělo by to hodně kreativity, aby si to ten zoufalec jaksepatří a dlouho užil. Jednu hvězdičku nechám za herce, kteří si přece jen odpad nezaslouží, ale jinak jsem od samého začátku trpěl. Vážně musí být akční filmy tak stupidní?? Celkový dojem: 20 %.

    • 23.2.2017  20:45

    Klimova mám zafixovaného jako tvůrce mimořádného válečného dramatu Jdi a dívej se, takže očekávání byla vysoká. Ne, že bych byl vyloženě zklamaný, ale trochu té kritiky si neodpustím. Chápu, že použití archivních materiálů může zvýšit pocit autentičnosti. Ostatně záběry z nemocnice plné mrzáků bez končetin by se v 70. letech nenatáčely jednoduše. V takové míře, v jaké Klimov čerpal ze starých dokumentárních snímků, to už zavání snahou snížit si náklady a z mého pohledu je to obtěžující. Režisér představuje divákovi až příliš mnoho reálných historických postav, jejichž jména a funkce jsou ale dnešním divákům, zvlášť v zahraničí, naprosto ukradené. Co podle očekávání funguje, je velkolepá obrazová výpověď o rozkládajícím se režimu plném korupce, dekadence a neschopnosti. Rasputin funguje jako ztělesnění a symbol úpadku celého systému. Jeho smrt je předzvěstí zániku carské říše. Petrenkovo uhrančivé herectví, absurdita viděného, kdy nevzdělaný mystik drží v šachu ministry a nejvýznamnější hodnostáře říše, a výborná kamera jsou důvody, proč vidět Agónii i dnes. Celkový dojem: 75 %.

    • 20.2.2017  22:18

    Tenhle film si za týden budete nejspíš vybavovat jen s obtížemi a za měsíc se vám dokonale vytratí z paměti. Na druhou stranu, jeho sledování vám nejspíš vylepší náladu. Pozitivně vyznívající americký nezávislák o nenapravitelně naivním mladíkovi a jeho rodině. Hrdina snímku má jeden významný nedostatek - jeho bezelstná povaha se řídí heslem co na srdci, to na jazyku. Jenže upřímnost může někdy pořádně zkomplikovat život a vztahy ve vašem okolí, Kdybych měl najít k filmu vhodné přídavné jméno, řekl bych, že je milý. Dávat si pravidelně něco podobného 3x týdně, depka by se pro mnohé stala neznámým pojmem. Celkový dojem: 60 %.

    • 19.2.2017  19:13

    Irvine Welsh se v mládí pohyboval v opravdu zvláštní společnosti londýnských slumů mezi feťáky, kriminálníky a obecně lidmi ze dna společnosti. Osvojil si jejich jazyk a dokázal se jim přiblížit tak, že z toho vytěžil materiál na první prózy. Pro svou sugestivní expresivnost a autenticitu byly považovány za literární senzaci. Welsh zbohatl a začal žít životem úspěšného příslušníka střední třídy. Chtěl dát tvořit, jenže trh od něj čekal další příběhy ze života britské lůzy - a v tom byl kámen úrazu. Mentálně se téhle vrstvě vzdálil, zapomněl slang a návrat do těchtýž vod byl pro něj prakticky nemožný. O to samé se vlastně pokouší Danny Boyle v T2. Tvrdím, že diváci, kteří původní Trainspotting považovali za zjevení a div ne za generační manifest, si ten snímek skvěle užijí - pro ně to konec konců Boyle točil. Se mnou ale uhrál jenom plichtu. Vytýkám snímku dvě věci, které ho sice neničí, ale výrazně oslabují - sentiment a nostalgii. Není to ten druh nostalgie, který ze Sněženek a machrů po 25 letech udělal nekoukatelnou kravinu, už proto ne, že Boyle hraje úplně jinou ligu než Viktor Tauš. Přesto mě zklamalo, jak moc se režisér pokouší původní koncept napodobit. Scény sice mechanicky nekopíruje, zároveň ale točí tak, abyste si co nejčastěji u jednotlivých výjevů vytvářeli asociace se záběry z původního Trainspottingu. Stejní lidé, stejné prostředí, stejné problémy a podobné fórky. Opakovaně dokonce používá záběrů z původního snímku. Chtěl jsem sice, aby Boyle na svůj kousek navázal, ale jeho duchem a stylem, nikoliv doslovně. Tvrdím, že dvojka Trainspottingu už vlastně vznikla, protože Sviňák režiséra Jona S. Bairda se minimálně v první půli stylově Trainspottingu přiblížil tak, jak jen to nejvíc jde. Mimochodem, právě Sviňák je důvodem, proč T2 nadělím nakonec pouhé 3 hvězdičky, byť velmi silné. Sviňáka jsem totiž odbyl jen 4 hvězdičkami, ačkoliv na mě jako celek působil líp než T2 - a ten rozdíl musím nějak vyjádřit. T1 byla divoká jízda na hrotu feťákovy jehly, z T2 mi v paměti utkví jen jednotlivosti. Vypíchnout se dá nabušený pětihvězdičkový soundtrack, pár komediálně laděných scén, ale jako celek žádná sláva. S tím se pojí druhá výtka. T1 byla filmařsky geniální, když na nahuštěném prostoru 90 minut dokázala ideálně skloubit zábavu s realistickou sondou do života feťáků, prostou jakéhokoli moralizování a sentimentu. Ukazovala spoustu ošklivého a krutého, ale nedojímala. Ve chvíli, kdy jste chtěji zjihnout, ukázala vám vztyčený prostředníček a vrazila vám ho - nechtějte vědět kam, je to zkrátka bolestivé. T1 je prosta jakékoliv katarze. Když se Renton rozhodne s heroinem seknout, nehledejte v tom nic pozitivního. Jeho rozjívený výraz říká, tak teď vám teprve ukážu. Ať si Boyle myslí, co chce, syrovosti jedničky se ani nepřiblížil. Ukázkově brutální sociopat Begbie synovi, který ho zklamal, smířlivě podá ruku a přeje mu, aby byl lepší než táta a děda. Begbie z T1 by mu v téže situaci vyrazil pár zubů. Všechno nějak vyměklo. Kamarádství partičky hajzlíků z T1 fungovalo jen do momentu, kdy je třeba šlohnout kámošovi jeho dávku nebo ho potopit, když to bude situace vyžadovat. Dvojka je prostá cynického sarkasmu, provokativní nekorektnosti a punkového šklebu. Zůstal černý humor, ne moc odlišný od toho, na co jsme zvyklí v běžných krimikomediích. Kriminální zápletka je celkem jalová a hlavní ženská postava není zajímavá ani herecky, ani z hlediska scénáře. Kelly MacDonald kdysi ukázala na mnohem menším prostoru nesrovnatelně větší charisma a v T2 zůstala trestuhodně nevyužitá. V hloubi duše jsem doufal, že T2 bude stejně špinavá a kontroverzní jako jednička, ale částečné zklamání nic nemění na faktu, že T2 je pořád slušný a přiměřeně zábavný kousek, který na mě párkrát sympaticky mrkne a připomene mi tu energii, co jsem zbožňoval na kultovce z 90. let. Lístku za T2 není škoda litovat. Celkový dojem: 65 %.

    • 19.2.2017  09:32

    Trona Legacy jsem viděl v televizi v klasickém 2D provedení, ale umím si živě představit, jak působivé by to bylo ve velkém kinosále se 3D rozměrem. Nicméně ta druhá hvězdička je vlastně za onu představu, protože to, co Tronovi vytýkám, by nespasilo ani 5D provedení. Tron je totiž jednorozměrná akční podívaná s vizuálně přitažlivým ksichtíkem, ale absolutně bezemoční, sterilní a navíc mířící na úplně jiné cílové publikum. Svět počítačových her mě nikdy neuchvátil, takže pro mě tenhle filmík nemá kouzlo. Nefunguje ani jako thriller, ani jako sci-fi. Hrozně rád bych viděl zfilmovanou temnou dobrodružnou kyberpunkovou jízdu, ale s tou Tron: Legacy nemá nic společného. Celkový dojem: 40 %.

    • 18.2.2017  09:31
    Borgman (2013)
    **

    Borgman patří k titulům, které dokáží řádně navnadit už úvodní scénou. Evakuace záhadných existencí ukrytých v lese má v sobě napětí i dynamiku. Divák vzrušeně očekává, co se z předestřené situace vyvrbí. Z přitažlivé žánrovky se ale vyklubala festivalová hříčka pro publikum,kterému nevadí absence pravidel a odpovědí. Těší je, že na viděné mohou libovolně aplikovat vlastní výkladové vzorce. V některých komentářích se objevují vysvětlení, která mohou platit, ale také nemusí. Možná ani režisér žádné vysvětlení nemá, možná je pošetilé hledat v počínání podivných spiklenců nějaký plán, logickou konstrukci, snad jde jen o surreální obraz našich nočních úzkostí a zneklidňujících útržků snů. Van Warmerdam přitom zprvu předstírá, že divák má před sebou klasický thriller, jenže postupem času se zdánlivé návaznosti začnou rozpadat a příběh získá mysteriózní rozměr. Proč ne, jenže abych byl spokojený, potřebuju se mít něčeho chytit, mít pevný bod, dojem, že mi viděné neproklouzává mezi prsty, že má smysl dát pátrat a odhalovat tajemství a podstatu sledovaných dějů. V tom spočíval např. úspěch seriálového Městečka Twin Peaks. Lynch postupně odhaloval kousky skládačky, aby vzápětí diváka postavil před nové otázky a úkoly. Ke konci se ale seriál propadal do halucinogenních stavů, kde se už nebylo o co opřít, a tím pádem pro mě ztrácel kouzlo. Borgman by, myslím, skvěle fungoval jako pilotní film k žánrovému seriálu typu Akta X. Jako začátek hry, která - možná - jednou získá nějaký hlubší smysl. V téhle podobě na mě ale působí jako sebestředná samoúčelná záležitost, byť slušně natočená. Celkový dojem: 40 %.

    • 17.2.2017  20:28
    Příchozí (2016)
    ****

    Zestručněno nadoraz lze o snímku prohlásit, že je to film o komunikaci. Pozemská civilizace se poprvé ve svých dějinách ocitá nadotek mimozemské technologii a životu pocházejícímu odněkud z hlubin vesmíru. Nikdo netuší, co mají posádky 12 obřích kosmických lodí za lubem. Atmosféra rychle houstne, v některých zemích získávají vliv stoupenci vojenské akce a pokud se urychle nenajde nikdo, kdo by zjistil, o co návštěvníkům jde, skončí to průšvihem. Příchozí se mohou opřít o dvě výrazná plus. Amy Adams v roli badatelky Louise Banksové dostala jedinečnou šanci ukázat propracované psychologické herectví na maximálním prostoru - její hrdinka prakticky nesleze z plátna - a využila jí, myslím, na jedničku. Současný Hollywood nedává moc příležitostí ukazovat civilní herectví ve filmech, které aspirují na titul Událost sezóny. Denis Villeneuve je oprávněně považován za jednoho z nejtalentovanějších režisérů současnosti. Nenatočil ani konvenční žánrovku, ani velkolepý blockbuster, místo toho jde cestou uměřeného komorního dramatu s citlivým přístupem ke své hrdince. Zvolené výtvarné řešení kosmických lodí je originální a působivé. Pokud srovnám Příchozí s výraznými zástupci sci-fi žánru posledních let, kladu ho před Gravitaci, ale např. Interstellar mi přišel atraktivnější a působivější. Osobně mám problém se snahou o dojímání, navíc tam, kde film začíná filozofovat a zabývá se metafyzikou, se s ním spíš míjím. Některé dary považuji za danajské a ten, který přerostlé chobotnice věnovaly pozemšťanům, si klidně mohly nechat od cesty. S volbou, kterou hrdinka učinila, vnitřně nesouhlasím, postavil bych se na stranu jejího muže. A do třetice, v pohledu na problém komunikace s cizími civilizacemi se přikláním na stranu skeptiků typu Stanislawa Lema nebo našeho Ondřeje Neffa. Celkový dojem: 75 %.

    • 12.2.2017  14:57
    Dům pro dva (1987)
    ***

    V době premiéry bych mu bez sebemenšího zaváhání vysypal 5 hvězdiček a hovořil o něm s nadšením. Narušil totiž jako úplně první do té doby monolitní obsah socialistické kinematografie, protože se v něm objevily do té doby nepřijatelná témata a náboženské symboly. Po 30 letech už ale tohle psychologické drama vyčpělo a člověk se na něj dívá bez zbytečné nostalgie. V daném žánru existují mnohem lépe zpracované tituly. Zůstalo jen špičkové herectví Ondřeje Vetchého a Jiřího Schmitzera coby povahově naprosto rozdílných a protikladné hodnoty zastávajících bratrů. Celkový dojem: 55 %.

    • 12.2.2017  14:53
    Štír (1973)
    ***

    Starosvětsky vyhlížející film, kde špiona identifikujete v davu ve zlomku sekundy podle pichlavých očí, upřeného zachmuřeného pohledu a zlověstného tónu, který zazní v momentě, kdy na něm spočine pohled kamery. Sledovačka je nenápadná jako ruční granát na talíři ve školní jídelně, tajní agenti nemají pomalu nic jiného na práci než po sobě střílet a 60letý Burt Lancaster s vážným zraněním bez problémů svižně překonává po žebříku několik pater a poté vyřídí výrazně mladšího protivníka. Takovou fyzičku bych mu záviděl i ve třiceti. Štír je naivně zakonspirovaný kousek, který sází na hvězdné obsazení a k vrcholům žánru vzhlíží z úctyhodné vzdálenosti. Na druhou stranu ale neuráží zjevnou tupostí a fanoušek žánru by s ním neměl mít zásadní problém. Celkový dojem: 60 %.

    • 4.2.2017  11:57
    Svět pod hlavou (TV seriál) (2017)
    *

    Svět pod hlavou jsem zaznamenal čirou náhodou, když jsem si omylem nahrál druhou epizodu. Jsem tady v pozici kolemjdoucího, který pochytí část náhodně odposlouchaného hovoru a na jeho základě si otipuje diskutující. Takový "assessment" může být pochopitelně zavádějící a nespravedlivý, nicméně uplatňujeme ho v životě často a pomáhá nám vystříhat se zbytečných zklamání a ztrát času. Zajímalo by mě, jestli podíl Ondřeje Štindla na scénáři je dominantní, protože jinak si s ním, resp. s jeho publicistikou, velice dobře rozumím a jeho filmové kritiky mě oslovují. Tady jsem byl ale víc než na rozpacích. Vlastně mám i zásadní problém s tím, jaký žánr seriálu přiřadit. Nejvíc ze všeho mi to totiž přišlo jako parodie nikoliv snad života v Československu 80. let, ale spíš zkreslených představ, které dnešní generace o životě v něm a fungování jeho systému má. Jenže záměr byl evidentně jiný. Zkrátka se to nějak tvůrcům vymklo z rukou. Postavy na mě působily jako karikatury, vůbec jsem měl pocit, že se nepohybuju na půdě psychologického dramatu, ale nějaké sofistikované komedie. Ovšem zahrané jenom velmi nedbale a navíc - jakkoliv mysteriózní žánr jsem jasně identifikoval, právě mysteriózní linie mi přišla absolutně nezvládnutá. On totiž mysteriózní žánr je jeden z nejtěžších a chce to vážit na lékárnických vahách, kde ubrat a naopak přibrat, aby do sebe kolečka zapadla a výsledek stál za to.

    • 4.2.2017  11:21

    Soumrak dne od téhož režiséra vznikl o pouhý rok později a považuji ho za žánrový klenot, za film, o kterém se dá psát jen v superlativech. K Rodinnému sídlu jsem proto přistupoval s pocitem, že mě Ivory nemůže výrazně zklamat, je to prostě sázka na jistotu. Stejný režisér i žánr a vlastně též herecké obsazení. Přesto je výsledek zásadně odlišný. Oba snímky mají podobnou stopáž i pomalé tempo vyprávění, ale zatímco u Soumraku dne jsem přes zdánlivě melancholickou poklidnou atmosféru cítil velké napětí a vnitřní dramata a dilemata jeho hrdinů, u Rodinného sídla jsem s přibývajícími minutami pociťoval spíš nezájem a ataky nudy. Soumrak dne u mě funguje jako umělecká výpověď o měnící se společenské atmosféře Británie 30. a 40. let, Rodinné sídlo, které se o totéž pokouší návratem do doby o pár dekád starší, v tomtéž ztroskotává. Působí roztěkaně, rozředěně a utahaně. Mohl bych psát o kvalitní výpravě a zúčastněných známých hercích, ale to jen proto, že nenalézám žádný důvod psát něco pozitivního o příběhu a postavách. Rodinné sídlo považuju za Ivorovu tvůrčí prohru. Zatímco Soumrak dne bych (opatrně, protože jeho pomalé tempo může představovat pro dnešní teenagery nepřekonatelnou překážku) doporučil širšímu okruhu diváků, Rodinné sídlo má význam jen pro ctitele žánru a Ivoryho tvůrčího stylu. Celkový dojem: 40 %.

    • 29.1.2017  10:57

    Původně u tohohle kousku figuroval úplně jiný komentář, který překypoval nadšením a padaly v něm termíny jako magický realismus a slovenský Fellini. Jenže jak jde čas, člověk své názory přehodnocuje, třeba i proto, že má víc nakoukáno a taky se u mě s přibývajícími léty projevuje více kritického ducha. Juraj Jakubisko je režisér, u kterého dochází k propadu hodnocení prakticky pravidelně, ba dospěl jsem tak daleko, že ho ze svého pohledu považuju za režiséra dvou filmů natočených na začátku a na konci 80. let. Vedle Tisícoročnej včely, které si stále vysoce cením, je to právě Sedím na konári. I v tomto případě ale půjdu dolů hned o dvě hvězdičky, jakkoliv je to spíš na 3 a půl. Vzhledem k vysokému hodnocení, které má na ČSFD, prostě zaokrouhluju dolů. Jakubiska sráží především výběr herců, protože Markéta Hrubešová bohužel nepředstavuje ani herecký průměr a tady funguje spíš jako typová herečka, prostě půvabná zrzka s náležitými tvary. Bolek Polívka patří do stejné kategorie komiků, jako byl, dejme tomu, Vlasta Burian a takový živel se těžko krotí, špatně se s ním pracuje a má sklon vytvářet figurky a karikatury tam, kde by to chtělo vícerozměrné herectví. Nechápu ani, proč Jakubisko v tak velké míře přistoupil k angažmá českých herců, protože slovenská scéna mu mohla nabídnout dostatek skvělých charakterů. Zamrzí i celá řada dílčích kiksů typu záběrů na zralé lány obilí, když podle časové chronologie mělo jít o jaro, nebo když postava Deany Horváthové nadšeně hovoří o přípravě měnové reformy, což by se dalo přirovnat k vlastizradě, protože šlo o jedno z nejstřeženějších státních tajemství, a tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Nefungují na mě už ani Jakubiskovy obvyklé hříčky typu létajícího andílka nad osadou. Postava mladé stalinistky je zkarikovaná do té míry, až ztrácí na odpudivosti. Na druhou stranu, přes všechny uvedené výhradě v tomhle případě ještě Jakubiskova poetika funguje velmi slušně a někdy v budoucnosti se k těm jeho hrdinům určitě ještě vrátím. Celkový dojem: 65 %.

    • 25.1.2017  12:30

    Pohádka u mě zaboduje, pokud má zajímavý příběh, charismatické postavy na obou stranách barikády, dramatický konflikt a nějaké to ponaučení. Pohádky bereme jako žánr pro děti (což mimochodem nebyla nikdy tak úplně pravda a tím méně to platí dnes, kdy pohádky často dospělým slouží jako návrat do zidealizovaného času bezstarostného dětství) a pak by jejich důležitým prvkem měla být příprava na život se všemi jeho nástrahami a riziky. Malá princezna nic z výše uvedených znaků a funkcí nemá. Odehrává se v krásných a dílem i exotických kulisách, přináší špičkové režijní řemeslo a za cíl si klade dojímat, hladit po hlavičce a pěstovat pocit výlučnosti. Je to produkt určený především holčičkám, co si rády hrají s barbínkami, ještě se nezačaly líčit a připravovat na první rande. Hrdinkou je cukrkandlová dívka z prominentní rodiny, kde pojem strádání má úplně jiný rozměr než ve zbytku společnosti. Její nesnáze se dají připodobnit k vyprávění milionářské dcerušky na téma chudoba: "To vám byla jedna strašně chudá rodina. Trpěly všechny služky, kuchařka, zahradník, řidič, ba dokonce majordomus ukrutně trpěl." K dobré výchově patří dítěti vysvětlit, že není a nikdy nebude princezna a že by nemělo spoléhat na prince, ba ani na Kena. Že k životu patří skutečné ztráty, opravdová bolest a že v reálu k rodičovské i partnerské lásce nepatří jen shovívavost, laskavost a mazání medu kolem úst. Patří k ní kladení nároků, uvědomování mezí, rozumně podaná kritika a schopnost probudit toho druhého ze sna. Cuarón natočil přeslazenou a přezdobenou podívanou. Natočil ji ale opravdu hezky, takže pokud vám výše zmíněné nevadí, jejím zhlédnutím nic neriskujete a nějakou tu hvězdičku navíc určitě přihodíte. Já bych s dovolením dal v nejbližší době přednost nějaké bez kompromisů natočené verzi Červené Karkulky. Celkový dojem: 30 %.

    • 22.1.2017  14:22
    Okupace (TV seriál) (2015)
    ****

    Okupace patří do skupiny děl, které se točí kolem toho, co by se stalo, kdyby... Hvězdičkovou nadílku budu řešit až s dokoukáním posledního dílu, ale už dnes si můžu s klidným svědomím dovolit napsat komentář, protože v tom základním mám jasno. Jednu hvězdičku ztratí seriál proto, že v něm selhávají východiska, ze kterých se příběh odvíjí. A to hned z několika naprosto zásadních důvodů. Nevím, jak dlouho Jo Nesbovi ležel scénář v šuplíku, ale tipuju si, že ho piloval s týmem spolupracovníků pěkných pár let. Myšlenka, že nám už brzy dojde nafta a spol a co to všechno způsobí její nedostatek za katastrofy, byla široce populární ještě před 10 lety, ale v posledních letech z řady dobrých důvodů vidíme strmý pád cen, zavírání těžebních vrtů z důvodu nízké poptávky a hroucení ekonomik založených čistě na těžbě uhlovodíků. I kdyby došlo k tomu nejkatastrofičtějšímu scénáři, jakým je válka na Arabském poloostrově, Evropa má řadu možností, jak se s tím přes řadu dílčích nepříjemností vyrovnat. Za druhé, samotné Norsko je na těžbě silně závislé, jeho impozantní ekonomický vzestup posledních 50 let financovala právě těžba ropy a zemního plynu a i dnes tvoří tuším 55 % jeho vývozu. No a konečně za třetí, Rusko by v případě hypotetického ukončení těžby norských uhlovodíků místo okupace udělilo norskému premiérovi nejvyšší státní vyznamenání, protože nic jiného by si nemohlo přát. Samo je na vývozu ropy a zemního plynu závislé nepoměrně víc než Norsko, jeho ekonomika snad kromě výroby energetických zařízení a zbraní nic rozumného než těžbu surovin nabídnout neumí. Výchozí situace jinak hodně zajímavého a myslím, že i docela aktuálního thrilleru by mohla vycházet, řekněme, z vítězství madam Le Pen ve francouzských prezidentských volbách a následného rozpadu Evropské unie a NATO za situace, kdy americký prezident dává od Evropy ruce pryč. Konflikt by mohl nastat paradoxně právě z důvodu nálezu nových perspektivních ložisek uhlovodíků podél hranice Ruska a Norského království, kdy Rusko zpochybní stávající hranici a nikomu se nechce za Nory tahat kaštany z ohně. Když pomineme tu nesmyslnou výchozí situaci, máme tady velmi dobře šlapající politický thriller se zajímavými postavami a prakticky nekonečnými možnostmi větvení příběhu, velmi kvalitním hereckým obsazením a tradičně řemeslně dobrou severskou produkcí. Navíc široká koprodukce v tomhle případě znamená i fajnový rozpočet, takže je na co se koukat. Seriál nerozvíjí myšlenku hybridní války, spíš rozvíjí tradiční problém malé země vystavené tlaku mocného souseda za situace, kdy pro ni nikdo nechce hnout prstem. Můžeme si klidně vybavit Mnichovskou smlouvu a následnou trapnou existenci 2. republiky. Takže i z tohohle důvodu by nám osudy hrdinů seriálu měly být docela blízké. I při tak ponižujících událostech se vždycky najde dost těch, kteří z nastalé situace dokážou těžit nebo si dokážou své ústupky donekonečna omlouvat. Každý má co ztratit a většinou neneseme odpovědnost jen sami za sebe. Každopádně Okupaci považuji za hodně nadějný počin na poli evropské seriálové produkce.

    • 17.1.2017  15:14

    Z tvorby Tennessee Williamse dosud znám Kočku na rozpálené plechové střeše, Tramvaj do stanice Touha a Skleněný zvěřinec. Všechno vynikající dramatické texty, které znehodnotit filmovým zpracováním by znamenalo předvést neuvěřitelnou dávku neschopnosti. Předpokládal jsem, že i když si špičkový dramatik světového formátu vybere slabší chvilku, vznikne z toho scénář aspoň za tři hvězdičky, nehledě na to, že další ingredience vypadaly víc než lákavě. Mezi Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem vždycky fungovala zvláštní chemie, navíc Elizabeth v tomhle případě hraje vlastně sebe samu, tedy zazobanou, sebestřednou, náladovou, panovačnou semetriku, takže se nemusela vlastně vůbec snažit a to herectví jí mělo jít samo od sebe. Přesto všechno z toho vznikla takřka nekoukatelná obludnost, kde jediná hvězdička je spíš za romantické kulisy středomořského ostrůvku se stavbou luxusní vily, na které si vyhrál architekt s neomezenou fantazií a rozpočtem. Bohužel je to sebestředné, přitažlivé asi jako návštěva patologie a strnulé jako tanec paraplegika. Kdyby to bylo jen zfilmované divadlo, mávl bych rukou, jenže to je zfilmované špatné divadlo. Vážně není co ocenit. Celkový dojem: 25 %.

    • 14.1.2017  08:41

    Příběh je zasazený do tak odlehlého prostředí, že v něm nedává smysl ani slovní obrat "lišky tam dávají dobrou noc". Na ostrůvek sevřený ledem Severního ledového oceánu totiž nezabloudí ani polární liška. Malá meteostanice ztracená mezi ledovci a strmými skalisky představuje poslední výspu civilizace a pobyt na ní znamená výzvu pro lidskou psychiku dokonce i v krátkém období polárního léta. V tak nehostinném prostředí je nezbytná spolupráce, jenže oba vědci, které práce přivedla na tuto ztracenou vartu, se liší snad ve všem - věkem, povahou i životními cíli. Pro Pašu je stáž na dalekém severu jen podmínkou pro další kariéru, introvertní Sergej si život polárníka zvolil záměrně. Jednoho dne přijme mladší Paša vysílačkou zprávu, se kterou si neví rady, a jeho nervozita je počátkem série nedorozumění a konfliktů, které se rychle vyhrocují do absurdity. Režisér Popogrebskij vystudoval psychologii a ví, jak snadné je podlehnout emocím a jak ničivý může být konflikt dvou tak rozdílných charakterů. Přesto mi jeho scénář přišel v několika klíčových momentech z psychologického hlediska málo přesvědčivý. Už je závěrečná scéna, kdy Sergej odmítá odcestovat se záchranáři a vykonat to, co se prostě vykonat musí, mi přijde stěží pochopitelná. Popogrebského snímek ale sráží především tradiční ruský neduh - neochota stříhat. Zobrazené události stačí právě tak na 90 minut stopáže a i v téhle rozumné délce by zbylo dost místa pro dlouhé záběry drsné přírody a film by neztrácel komorní charakter. Je to, jako byste polévku pro tři osoby naředili s tím, že potřebujete další porci. Nají se sice všichni, ale už si nepochutnáte. Celkový dojem: 65 %.

    • 13.1.2017  22:00

    Už je tu zas zabitej čas, zpíval kdysi Michal David v intru úspěšného osmdesátkového titulu Láska z pasáže o životním stylu mladých příslušníků pražské galerky v době pozdního socialismu. O pár let dřív natočila režisérka Drahomíra Vihanová Zabitou neděli, snímek, který není jen povrchní kritikou stoupenců sladkého života na úkor druhých. Jde o studii odcizení a úpadku člověka, který dělá práci, co ho neuspokojuje, neumí se ale vymanit z ubíjejícího stereotypu vojenského života a myšlení založeného na autoritě. Nic jiného než střílet, poslouchat a přikazovat totiž neumí. Hrdina příběhu, důstojník ČSLA, nevidí smysl ve své práci a nenachází ani žádný osobní cíl, ke kterému by se mohl upnout. Svět kolem sebe vnímá jako prázdnotu a vrstvení banalit. Pohrdá rituály vojenských předpisů, děsí ho představa budoucnosti stejně fádní a ubíjející, jako je nudná a bezútěšná přítomnost. Dočasnou úlevu z pocitu opovržení nad sebou samým mu poskytují jen stále větší dávky chlastu a myšlenka na únik před zítřkem. Za tenhle negativní obraz naší armády odpovědní činitelé Vihanovou nepochválili. Film jako jeden z prvních skončil po zahájení normalizace v trezoru. I přes krátkou stopáž nebylo jednoduché tuhle nelíbivě natočenou, těžkou a nepříjemnou záležitost vstřebat, příště by to chtělo něco optimističtějšího. Celkový dojem: 60 %.

    • 11.1.2017  20:33

    Woody tentokrát nestál za kamerou, ale snímek se dá z fleku zařadit mezi Allenovu ranou produkci, kdy navazoval na svoje herecké kreace ve stand-upech. Je to rozjuchané, expresivní herectví, které ještě ani v nejmenším nepřipomíná jeho proslulé intelektuální konverzačky. Na druhou stranu, jeho Allen už má charakteristiku bolestínského, nejistého neurotika, kterého si později Woody vybrousil do dokonalosti. Dá se říct, že si tady Woody vyzkoušel pozici, kterou ve světě proslul Pierre Richard, tedy sympatického nešiky, který bojuje o přízeň druhého pohlaví. Jenže zatímco Richardovi pasovaly obě polohy, tedy komediální i romantická, u Woody Allena funguje pouze ta komická. Zkrátka a dobře, polohu svůdce, který dostane do postele Diane Keaton, mu věřit při nejlepší vůli nemůžete. Leda by do ní napřed nalil láhev alkoholu nebo účinnou drogu. Nemůžu říct, že bych se nebavil, ale nemůžu ani tvrdit, že bych se odvázal nějak moc. Stačí to právě tak na 3 hvězdičky. Stejný nápad nepoměrně úspěšněji rozvinul Woody v Purpurové růži z Káhiry, kterou jsem taky ohodnotil výš. Celkový dojem: 60 %.

    • 11.1.2017  20:13

    Neodolal jsem a nejnovější verzi Maigretových případů jsem zhlédl především kvůli zvědavosti, jak bude vypadat Rowan Atkinson v seriózní roli věhlasného komisaře francouzské kriminálky. Nešlo mi ani tak o to, že bych pochyboval o Atkinsonových hereckých schopnostech, jako spíš mě zajímalo, jak mi bude Atkinson v téhle roli pasovat. Nemalá část filmových fandů dodnes vidí jediného oprávněného představitele v Jeanu Gabinovi, já naopak jsem si ztotožnil Maigreta s Bruno Cremerem, který téhle postavě věnoval 15 let života. Atkinson mi v téhle roli typově příliš nesedí, i když francouzská televizní série mi přišla poněkud chudší výpravou. Celkově jsou to ale poctivé tři hvězdičky a 65 % celkového dojmu.

    • 11.1.2017  20:03
    Nezvaný host (studentský film) (1969)
    *****

    Scénář k Nezvanému hostu sice vznikl ještě před srpnovou invazí do Československa, ale kdyby měl snímek možnost dostat se do distribuce, prakticky nikdo by nepochyboval o tom, že to je bezprostřední a velmi výstižná reakce na "bratrskou pomoc" vojsk Varšavské smlouvy. Bez ohledu na to, že sám Venclík souvislost mezi srpnovými událostmi a snímkem popírá, dokonale se strefuje do doktríny omezené suverenity a neblahého působení sovětských vojsk ve střední Evropě po konci 2. světové války. Konec konců, už předtím bylo Maďarsko a Polsko. Snímek mi přijde jako promyšlená, chytrá a vtipná záležitost a jako velmi výstižná alergorie tehdejších mocenských poměrů. Mohl bych tomu vyčítat chyby, ale tenhle kousek vznikl jako studentský film a vzhledem k tomu ho považuju za pětihvězdičkovou záležitost. Schválně, kolik si vybavíte studentských prací, které by stály za vzpomínku. Kromě Nezvaného hosta mě napadá už jen Němcovo Sousto a Svěrákovi Ropáci. Když tak uvažuju nad tím, která umělecká díla si spojuju se srpnem 68, tak je to právě Nezvaný host a Krylova skladba Bratříčku, zavírej vrátka. Celkový dojem: 90 %.

    • 8.1.2017  11:25

    V úvodní dynamicky natočené scéně si to nekompromisně rozdávají rozvášnění demostranti s policejní jednotkou. V optice tvůrců filmu představují kameny metající demonstranti vybavení molotovovými koktejly projev oprávněného rozhořčení proletariátu a pracující inteligence, zatímco policisté jsou brutální silou určenou k potlačování mas a zajištění nadvlády imperialistů a nadnárodního kapitálu. Film zkrátka od prvních minut nenechá nikoho na pochybách, že je produktem své doby, kdy - především v Itálii a Francii - stála většina kulturní fronty na pozicích radikální levice. Komunistické strany byly ještě v módě a měly masovou členskou základnu. Pravda, pověst Sovětského svazu vážně utrpěla při invazi do Československa, padlý idol ale nahradilo uctívání čínské kulturní revoluce, kdy milióny mrtvých západoevropské intelektuály evidentně nevzrušovaly. Přelom 60. a 70. let znamenal vrchol vlivu maoismu v prostředí univerzit západní Evropy. Jen velmi zřídka jsou pro mě politická hlediska při hodnocení filmů rozhodující, ale Atentát v Paříži k nim musím zařadit. Nemá smysl zastírat, že v rámci studené války frustrace poltických elit z rozpadu svých říší, stejně jako snaha udržet pozice v bývalých koloniích někdy vedly k používání špinavých praktik popisovaných ve snímku. Politická realita zemí východního bloku byla ale výrazně horší, praktiky neméně špinavé a zahraniční politika neméně cynická. Atentát v Paříži dokonale zapadal do propagandy, kterou komunistická strana hustila do svých oveček, a bylo by zajímavé spočítat, kolikrát za rok byl tenhle kousek v televizi odvysílaný. Každopádně patřil k těm nejčastěji se objevujícím zahraničním titulům v našem vysílání. Obzvlášť nechutné je např. zobrazení západních novinářů, kteří jsou prakticky bez výjimky líčeni jako zkorumpovaní přisluhovači tajných služeb a mocných kapitálových skupin. Ve skutečnosti ve východním bloku žádný nezávislý tisk a další média neexistovaly a sloužit politické moci bylo samozřejmé a vlastně jedině možné. Kladem snímku jsou určitě herecké výkony a přítomnost velkých hvězd filmového plátna, ať už šlo o Trintignanta, Seberg nebo Volontého, ale tentokrát jejich nasazení nedokážu ocenit. Celkový dojem: 40 %.

    • 8.1.2017  11:09
    Agnus dei (2016)
    *****

    Píše se rok 1945, válka skončila a násilí je na ústupu, na polském venkově už dávno není slyšet dunění děl, jenže válečné šrámy jsou dosud živé. Francouzská mise, která provozuje polní nemocnici, má stále co na práci a v nedalekém klášteře sklízí jeho osazenstvo neblahé následky loňského léta, kdy touto oblastí prošla fronta. Vojáci dvou armád v poloze vleže vyděšeným řeholnicím následně vysvětlili, že přenosem genů na své potomky lze zajistit nesmrtelnost lidského života a že je to vlastně mnohem jednodušší a rychlejší než se starat o spásu a nesmrtelnost své duše. Těhotenství a porod bohužel nejsou v ženském klášteře jevy žádoucí a představená kláštera se právem obává v konzervativním prostředí katolické společnosti ztráty tváře a zostuzení. Najednou je v situaci, kdy čelí naprostému rozvratu instituce, kterou budovala a hájila, jakož i rozvratu hodnot, které prosazovala a zastávala. Na druhé straně zdi je mladičká francouzská ošetřovatelka nečekaně postavena před dosud největší profesní a morální úkol své krátké kariéry. Agnus dei je palčivé drama o svědomí, zodpovědnosti a střetu náboženských tradic s nástrahami, které přináší život. Drama výborně obsazené i zahrané, které si zaslouží diváckou pozornost. O nadějné Lou de Laage doufám ještě uslyšíme, při troše štěstí může jít o novou stálici francouzského filmu a tahle půvabná dívka může zaujmout pozici, kterou dnes má Léa Seydoux. Celkový dojem: 90 %.

<< předchozí 1 2 3 4 28 55 82 109
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace