Když jsem před pár lety Interview s upírem zhlédl, měl jsem z něj takové rozpačité pocity, a tak jsem si ho opět připomenul a musím jít s hodnocením nemilosrdně dolů, protože je to jakýsi předobraz toho, kam se mnohem jednoznačněji posléze vydalo Stmívání. Upíří příběhy mají svůj základ v gotickém románu a především v romantismu, tudíž takové ty romantické motivy rozpolcené duše a vášně tam tak nějak patří, ale se příběh vydal cestou pokleslé romantiky a poslouchat patetické dialogy je místy docela utrpení. Filozofická rovina o nesmrtelné bytosti, která se obtížně vyrovnává s plynutím času a svou neměnností, je tady vyloženě odbytá a plytká, třebaže se jí věnuje poměrně dost pozornosti. Neil Jordan má na svém kontě zajímavý experimentální horor se zvláštní artovou poetikou Společenství vlků, tady svůj talent ale plně podřídil zájmům studia a je to zkrátka znát. Vznikla taková ambiciózní velkohubá adaptace, která prodává především vizáž Toma Cruise, Brada Pitta a mladičký půvab budoucí hvězdy Kirsten Dunst. Bát se není čeho, napětí je taky poskrovnu, jen ten rozpočet je na výpravě docela poznat. Celkový dojem: 45 %.
Oblibě kultovní Zelenkovy hry rozumím, je plná hlášek, cool postaviček, nadsázky a absurdních situací, nicméně pokud ji srovnám se stejnojmenným Zelenkovým filmem, dám paradoxně přednost filmovému zpracování, protože je méně ambiciózní, je v něm méně motivů, snahy o velké umění, filozofování, absurdity a ujetosti. Je zkrátka tak nějak víc zasazená do reálného života je civilnější... Navíc někteří herci mi na divadle zkrátka nesedli, především pak Klára Melíšková. Základní trojice herců, která táhne jak divadelní, tak filmovou verzi, je ale famózní Ivan Trojan, Nina Divíšková a Miroslav Krobot. Chemie mezi nimi funguje na jedničku. Jinak divadelní verze pro mě byla jako na houpačce, některé momenty se mi líbily opravdu hodně a některé mě obloukem míjely. Celkový dojem: 65 %.
Antoine Fuqua jede v téže lajně, jakou vytyčil v Training Day, tedy zasadil svůj příběh do prostředí bahna velkoměsta plného násilí, zločinnosti, gangsterů, neschopnosti a bezmoci policie, jejíž špičky navíc hrají svou vlastní hru a jde jim spíš o osobní kariéru než o dobro věci. V rámci žánru jde opět o nadprůměr, nicméně v téhle kategorii je hodně velká tlačenice a Nejlepší z Brooklynu při nejlepší vůli mezi špičku nepatří. Ani ne tak proto, že v něm hraje Richard Gere, kterého osobně moc nemusím, protože podle mého mínění patří do kategorie herců, kteří svoji roli pouze hrají a ne prožívají, a také ne kvůli skutečně průměrnému nováckému dabingu. Je to spíš pro obecnou líbivost, které Fuqua podléhá, nepravděpodobnost některých situací, přehnanost a četnost přestřelek, protože ukázka života z Brooklynu vypadá horší než život v občanskou válkou zmítaném Bagdádu, a scénáristicky ten snímek přece jen chtělo líp ošetřit - závěr je takový nanicovatý. Osudy tří policistů se mohly protnout rafinovanějším způsobem. Celkový dojem: 65 %.
Z bakalářských příběhů tvoří tenhle kousek spíš pomyslné dno, kdy chybí pořádná zápletka a především pointa, nemluvě o tom, že Jan Miller je skutečný chudinka beze špetky charismatu, který ale vzhledem k výše zmíněným nedostatkům nevzbuzuje ani lítost. Naprostá ztráta času vhodná jako vata k zaplnění vysílacího času mezi třetí hodinou noční a svítáním. Celkový dojem: 5 % za vizáž Jany Janěkové.
Nepovažuju se za nijak zvlášť chytrého, ale u podstatné části filmů se mi bohužel daří až bolestně přesně odhadnout, jak bude vypadat, co od něj můžu čekat, jak dopadne a jaký bude můj výsledný dojem. Filmový průmysl se totiž snaží splnit zadání k výrobě komerčně úspěšného filmu a zároveň tak oslovit cílové publikum. Bylo jaksi jasné, že děj prequellu legendární Carpenterovy Věci se nemůže odehrávat mezi desítkou Norů na odlehlé antarktické základě, protože rozhodující tržby pořád ještě dělá americký trh a americký divák je opravdu sebestředný, takže pokusy zasadit nějaký trhák mezi evropské, asijské nebo jihoamerické hrdiny až na výjimky nedopadá dobře. Bylo nutné taky zohlednit ženské publikum a posun v konání ženských hrdinek, které se od 80. let zatraceně emancipovaly a táhnou leckterý akční film. Stejně tak bylo nutné zohlednit významnou americkou národnostní menšinu, a tak nám z toho vyšla sestava hlavních postav. Filmový děj se od 80. let taky výrazně zrychlil a publikum hodně omládlo, takže tomu se taky muselo vyjít vstříc. Mimochodem na úkor kvality filmu, protože Matthijs van Heijningen sice zjevně Carpentera obdivuje a snaží se jít v jeho stopách, nicméně evidentně nechápe, v čem spočívala kvalita původního filmu. V něm hrála dominantní roli paranoidní atmosféra kolektivní nedůvěry, hysterie, plíživého strachu z nejistoty, komu se dá ještě věřit. Jestli něco v Heijningenově snímku schází, je to právě atmosféra. Carpenter pracoval s dlouhými záběry a klíčovými scénami u něj nebyly ty, kdy se Věc klube z lidských těl, ale ty, kde se konfrontovali polárníci mezi sebou. Jestliže dokázali hororoví fanoušci dlouze diskutovat o tom, jak se dostal na polární základnu plamenomet, v Heijningenově filmu těch logických děr a zjevných nesmyslů nacházím nesrovnatelně víc. Nejde o žádný průšvih, dokonce v rámci žánru jde možná o poctivý průměr daný především atraktivitou předlohy, ale kvalitě původního Carpenterova filmu se jeho následovník nepřiblížil ani vzdáleně. Předpokládal jsem, že to tak dopadne, a premiéře v kině jsem se vyhnul, nebyl jsem tedy ani zklamaný. Výrazné naděje vkládám spíš na poli žánru do Scottova Prométhea. Celkový dojem: 40 %.
Dostal mě, mizera! K pokusům dojmout mě ubohým sirotečkem nebo sešlým stařečkem bývám chladně odmítavý a leckdy se jim nepokrytě vysmívám, ale tady jsem měl oči orosené a byl jsem autenticky naměkko. Tím víc mě mrzí konstatování, že se pravděpodobně jedná o sebevražedný film, který bude představovat těžký propadák v tržbách a který by snad mohla částečně zachránit jen řádka Oscarů a velká publicita s tím spojená. On to totiž navzdory tvrzení mnohých není běžný rodinný film, jako spíš artovka, která se hodí k promítání na festivalu a do filmových klubů. Zatímco takový Cameron použil 3D technologii k natočení efektní pohádky, Scorsese téhož uplatnil k vytvoření nostalgického holdu nejen kinematografii, ale obecně umění, ať už výtvarnému nebo literárnímu, a jeho nadšeným obdivovatelům. Navíc je to taky pocta technice a vědě, která naplňuje odkaz klasika a přímo zakladatele sci-fi žánru Julese Verna, který sice zemřel čtvrtstoletí před tím, než se odehrává Scorseseho příběh, ale přesto jakoby scénář a postavy vzešly z jeho pera. Vlastně mi připadá, že po Zemanově snímku Vynález zkázy je tohle nejlepší vykreslení Verneova hodnotového světa. Všechny ty úžasné ozubené převody, složité stroje, dýmající lokomotivy a vynálezy, celá ta hračičkovitě zbudovaná atmosféra, přesně to mi zapadá do Verneova díla. Díky velkorysému rozpočtu a nadšení zúčastněných herců, stejně jako Scorseseho dlouholeté režijní zkušenosti, vznikl špičkový film, který se podle mě zapíše do filmové historie. Při jeho sledování si vybavíte řadu konkrétních scén ze slavných filmů minulosti, aniž by je přitom Hugo nějak lacině vykrádal. Ben Kingsley pro mě nebude, tak jako u jiných, spojen s postavou Gándhího, ale s postavou Méliese, a Chloë Grace Moretz na svůj věk podala neuvěřitelný herecký výkon. Její postava je okouzlující, ta holka má zkrátka charisma. Celkový dojem: 100 %.
Hezký případ filmu, kde scénárista a režisér zjevně předpokládají, že mám mít sympatie s jejich hrdiny, kdežto mě je tak nějak sympatičtější ta druhá strana barikády v podobě policejního komisaře, který je líčen málem jako poloviční fašista. Můžu mít - a tím neříkám, že mám - sympatie se squattery nebo profesionálními demonstranty za lepší svět, ale když někdo nastraží nálož, není to už skutek, který bych označoval za přijatelný. To už je zkrátka zločin se vším všudy, zvlášť, když je nastražená tak zákeřně jako v tomto filmu. To totiž není demonstrační záležitost, ale vyloženě likvidační podlý útok. Stejně tak ta atmosféra příjemné nostalgie je veskrze falešná, do jedné vody v řece se zkrátka vrátit nedá. V tom je daleko upřímnější s velkými rozpaky přijímaný kousek Sněženky a machři po 25 letech. Neuráží mě to sice, protože jde konec konců o komedii, které se dá leccos odpustit (ale i tak by scénář mohl být trochu chytřejší a líp ošetřit lehkost, s jakou partička bývalých anarchistů obehrává policii ve stylu kde se vzali, tu se vzali, pronikli do nejstřeženější policejní centrály v zemi). Navíc je to obsazené v celku charismatickými a kvalitními herci, kteří se podílejí na úspěchu německé nové vlny. A do třetice, tahle bolavá historie není součástí našich dějin, takže mě ty logické a morální kotrmelce nebolí tak jako v případě některých českých filmů. S tímhle kouskem by se mohl bez problémů ztotožnit vysloužilý člen Frakce Rudé armády nebo rudých brigád v Itálii a tvrdit, že přesně takhle to cítil. Anebo ještě spíš nějaký salónní levičák, který v pohodlí spřádá sny o světové revoluci a budování pozemského ráje. Přitom problém není v tom, o čem film pojednává, jako spíš v povrchnosti přístupu. Takový Klub rváčů dokázal anarchistické představy a ideály revolty, opovrhování autoritou a neohraničené svobody podat nepoměrně provokativněji a chytřeji. Celkový dojem: 50 %.
Cooper je jiná spisovatelská kategorie než např. Karel May, kterého jsem čítával, řekněme, v deseti letech a filmy podle jeho románů ve mě můžou v nejlepším případě vyvolávat shovívavý úsměv. Nicméně i tak je zatížený dobrodružnou romantikou, která je přece jen blízká jiné věkové kategorii, než ve které jsem se ocitl já, a totéž se dá říct i o filmu z jeho předlohy vycházejícím. Klasické schéma s řadou žánrových klišé, kdy už dopředu můžete bez znalosti předlohy kalkulovat s tím, jak všechno dopadne a kdo přežije. Na druhou stranu je Poslední mohykán opravdu slušně natočený, takže mě nijak neuráží a i když nejde o žánr, který by mě oslovoval, se třemi hvězdičkami nemám problém. Celkový dojem: 60 %.
Ten, kdo má Garyho Oldmana zafixovaného jako démonického expresivního představitele těch nejodpornějších záporáků, bude nejspíš překvapený prošedivělým nenápadným úředníčkem, na kterém nejsou ani stopy po nějakém charisma a který nás přesto zasvětí do složité špionážní hry, která mi připadá jako velmi reálné vylíčení skutečného světa zpravodajských her. O určité kategorii filmů říkám, že jsou sice výborné, ale jenom pro někoho. A přesně takový je i případ tohoto dramatu. Precizní film s promyšleným příběhem a vymakanými detaily, který ale svým tempem a přímo programovým vyhýbáním se osvědčeným žánrovým klišé a atraktivitě pro diváka, běžného filmového filmového konzumenta spíš odradí. Řekl bych, že má šanci stát se klasikou svého žánru, jejíž jméno budou s úctou vyslovovat filmoví fajnšmekři a žánroví specialisté, ale určitě se nestane filmovým trhákem v pravém smyslu slova. Výkon Garyho Oldmana mě nadchl, stejně jako scénář, který obsahuje řadu reálných prvků ze známého skandálu kolem legendárního vyzvědače a dvojitého agenta Kima Philbyho, který jako vysoký důstojník britské tajné služby dokonce aspiroval na funkci jejího šéfa a přitom byl dlouhá léta krtkem řízeným z Moskvy. Technická stránka filmu i režie jsou precizní a ten, koho neodradí pomalé tempo a minimum akce, bude odměněný velkým filmovým zážitkem. Celkový dojem: 95 %.
Kmen promluvil a mě se zase zhoršil atopický ekzém. Kdykoliv jen zaslechnu ty neskutečně prázdné plky, navíc se neustále stereotypně opakující, musím si vzít sedativum nebo se urychleně vzdálit. Tenhle druh reality show je zjevně natáčený pro úplně jiné cílové publikum. Dál se rozepisovat nebudu, aby se mi nezhoršily deprese. Celkový dojem: 0 %.
Nebudu psát o tom, jak je Král rybář špatný film. Nebyla by to pravda, ty 2* spíš znamenají, že jsem se pociťově s tímhle filmem naprosto minul. Dobře to napsala má oblíbená uživatelka Phobia. Ano, pro řadu uživatelů to je nejlepší a nejsrozumitelnější Gilliamův film. O Kletbě bratří Grimmů se psalo a říkalo, že je to jen poloviční Gilliam, přitom tam jsem všechny znaky typické pro jeho tvorbu spolehlivě poznal. Tady je nenalézám vůbec a po pravdě řečeno by mě ani nenapadlo, že tohle natočil právě Gilliam. Je to totiž typická ždímačka na city a příběh o outsiderech, kteří se dokážou znovu oklepat, vstát a jít za štěstím. Nedávno jsem znovu zhlédnul Rain Mana a musím říct, že na mě i po letech svou dávkou sentimentu spolehlivě zafungoval, tady to ale nějak nešlo. Ten film je totiž tak nějak přehrávaný a to ani ne tak díky hercům, kteří patří k hollywoodské špičce, jako spíš díky požadavkům scénáře a režiséra. Tím pádem pro mě nejsou dost civilní a jestli se např. v profilu Amandy Plummer píše o tom, že se snad nemůže najít divák, který by nebyl dojatý její postavou v tomto filmu, pak krčím rameny a říkám "Ano, já jsem ta výjimka". Buď točíte film se zjevnou fantastickou nadsázkou typu Horší už to nebude (který byl ale přitom v hereckém projevu mnohem civilnější) nebo točíte snímek z reálného světa a tam podobné zvraty a postavy, jako je bláznivý Parry, jednoduše nepatří. Reálný život bezdomovců a jejich skutečné problémy ten film míjí vzdáleností světelných let. Ano, je to hezky natočené a zahrané, ale neřeklo mi to vůbec nic a znovu se už k tomuhle filmu vracet nebudu. Celkový dojem: 45 %.
Výborně natočené psychologické drama o vyrovnávání se s vlastní minulostí, očekáváním rodičů a okolí a o společenských rozdílech v konzervativní společnosti jižanských států USA. Výborně obsazené, takový Paul Newman ukazuje neskutečnou dávku charisma, hereckého umění a všech ingrediencí, které z něho udělaly jednu z největších hvězd americké kinematografie. Říkal jsem si, že je to na 5 přesvědčivých hvězdiček, ale posledních 15 minut od předčasného dramatického vyvrcholení v podobě konfliktu u zapálené stodoly, které končí křečovitým a v kontextu předchozího děje nedůvěryhodně smířlivým gestem odpuštění vede k typickému americkému happyendu, které znehodnocuje předchozí snažení. Celkový dojem: 80 %.
Cožpak o to, František Vláčil a jeho kouzlení s kamerou a vytváření atmosféry je z filmu zřetelně cítit, nicméně přes všechno jeho mistrovství a přítomnost Rudolfa Hrušínského, který téměř nezmizí z hledáčku kamery, se jedná o film, který se ani vzdáleně neblíží kvalitám Vláčilových filmů z předchozího desetiletí. Vláčil sice z problematické předlohy získal, co mohl, ale 70. léta se skrytou cenzurou a autocenzurou ve spojení s celkově pokřivenou dobou nejrůznějšími dohlížecími komisemi a zákazy zkrátka udělaly svoje. Za vidění tenhle kousek stojí, ale nemůžu si pomoct, oproti nedávno zhlédnuté Adelheid je to jen poloviční zážitek. Celkový dojem: 60 %.
Z pěti výrazných amerických herců měli v době natáčení hned čtyři z nich fakticky status hvězdy a byli na vrcholu své popularity. Přesto se podíleli, jak už to v hereckém životě bývá, na výrobě beznadějně průměrného filmu, který by ode mě mohl dostat přívlastek mdlý a nevýrazný. Mel Gibson i Kurt Russel patřili k hvězdám akčních filmů, ale tenhle případ je z jiného soudku. Snímek si hraje na psychologické kriminální drama, jenže je moc upovídaný, režie je mdlá a scénář, který si pohrává s fenoménem těžce zkoušeného kamarádství, je jen průměrný, takže je tu příliš mnoho minusů na to, aby to zachránilo několik hereckých legend. Mohl bych dát slabší 3*, ale etická stránka filmu mi nesedí. Až vám poleze nesympatický kolega na nervy, střelte ho klidně do zad tak jako kriminalista v podání Kurta Russella, a dejte tak přednost kamarádství s charismatickým kriminálníkem... Celkový dojem: 45 %.
Byla to láska? Anebo jinak - mohla to být láska, když byla diktovaná politickou situací, převahou jedné strany, která si byla schopná a ochotná koupit ženu za dvě lahve koňaku? Jak by asi vypadal milostný vztah mezi izraelským vojákem a Palestinkou během intifády? V každém případě Vláčil dokazuje, proč je mnohými považován za nejtalentovanějšího režiséra historie české kinematografie. Viděl jsem spoustu filmů, které si na umění více nebo méně úspěšně hrály, ale tohle nemusí nic předstírat. Tohle je opravdový umělecký skvost, který sice neocení pro pomalé tempo a lpění na detailu příznivec akční komerce, ale filmový fanjšmekr si přijde na své. Věřím Vláčilovi beze zbytku všechny postavy, nástinu atmosféry moravského pohraničí nemám co vytknout a především oceňuju, že to divákovi nijak neusnadňuje, jde proti očekávání a nevyhýbá se syrovému, někdy až cynickému zobrazení svých hrdinů. Tady nejsou v pravém smyslu slova kladní hrdinové, každý má nějakou tu šmouhu čecháčkovství, buranství, vychcanosti nebo obhroublého plebejství. A na té německé straně je zarputilost, nenávist a strach. Celkový dojem: 95 %.
Seriál mapuje doposud opomíjenou problematiku předních proněmeckých kolaborantů během 2. světové války. Navíc to dělá profesionálně s širokým záběrem a osvětlením motivů, které je k jejich zradě vedly. Divák se obvykle seznámí s východisky historických událostí, kam scénárista dokumentu zasadí pojednávanou osobu a je svědkem toho, jak ostrakizovaná historická postava dostává lidské rysy, ale také toho, jak je zase ztrácí pod tíhou svých nemorálních činů. S celkovým hodnocením si počkám na konec cyklu, ale prozatím jsou to pro mě 4 velmi silné hvězdičky.
Velice hezká ukázka dokumentárního cyklu prvotně určeného pro trh amerických komerčních televizních stanic. Tomu odpovídá celý formát, tzn. typické zaměření na emoce a příběhy jednotlivých vojáků, nikoliv na co největší objem informací. Protože se u podobných seriálů počítá s mnohonásobným vkládáním reklamy, po několika minutách dojde k pauze, kdy se opakují stejné záběry a stejné věty komentáře. Mínusy dílka přesně popsal ve svém komentáři můj oblíbený uživatel flanker.27. Pokud jste fanouškem historie nebo dokonce té vojenské historie, nemá pro vás podobný pořad praktický význam, ale např. pro děti školního věku je to dobrá volba, kdy dostanou základní sumu informací kdo, kdy a s jakým výsledkem. Nadto mohou obdivovat krásné animované tančíky, exploze a ničení ve velkém, stejně jako procítěné věty veteránů typu Bylo to peklo, Napětím jsem ani nedýchal apod. Osobně mi na podobných projektech vadí ledabylý komentář, kdy jedna věta, která něco tvrdí, je za minutu negována jinou, která tvrdí opak - viz u Prochorovky: "Vrcholila bitva a německé jednotky zřetelně cítily, že v ní vyhrávají." O dvě věty dál bez jakéhokoliv vysvětlení obratu komentář pokračuje: "Šeřilo se nad polem plném zničené německé techniky. Zkáza německé armády byla dovršena." Celkový dojem: 40 %.
Američani milují příběhy o talentovaných outsiderech, kteří se dokázali vyšvihnout, a celý svět miluje dojímavé příběhy, které umně manipulují našimi city. Dobrý Will Hunting naplňuje obojí a ukazuje, proč se Hollywoodu přezdívá továrna na sny. S reálným životem to nemá nic společného, ale hezky se na to kouká a je to pěkně obsazený film se slušnou režií a hlavně se scénářem, který plně naplňuje předpoklady pro kasovní trhák. Pátou hvězdičku nedám, na to je to příliš umělé, ale pod 4* jít nemůžu. Celkový dojem: 75 %.
Vesmírná verze populární Jumanji, poněkud slabší, méně humorná a trikově ošizená, protože se pohybuje v trochu jiném rozpočtovém pásmu. Na druhou stranu ale stále koukatelná, ocení ji především děti mezi 6 a 12 lety a pak ti, kteří se aspoň tu a tam vrací rádi do dětských let, což je i můj případ. Musíte prominout naivní vzhled ještěřích oblud i to, že se celkem lacině brnká na osvědčenou strunu rodinných hodnot a máte tu průměrný dobrodružný dětský film na jedno použití. Celkový dojem: 50 %. Uvažoval jsem i o dvou hvězdičkách, ale pak jsem si uvědomil, že zoufale naivní dětský seriál Spadla z oblakov má momentálně lepší rating než Zathura, takže není co řešit...
Udělat přesné srovnání obou verzí, tedy té evropské a severoamerické, by znamenalo zhlédnout oba filmy naráz, resp. krátce po sobě. První zpracování jsem viděl už téměř před dvěma lety, a tak se neodvažuji udělat kategorický závěr. Nicméně právě porovnání obou verzí a jejich kvalit je na celé věci to nejzajímavější. Jedná se totiž o zásadní rozdíl mezi evropským a americkým velkofilmem. U toho zámořského se zjevně pohybujeme v úplně jiné rozpočtové kategorii, takže už úvodní titulky vás přibíjí do sedadel audiovizuální smrští, když vidíte působivé proměny těl obou hlavních hrdinů v oceánu tekutého latexu. Oceníte špičkovou kameru a skvělý hudební doprovod. Ať už na exteriérech nebo interiérech se nemuselo šetřit, hlavní mužskou postavu obstaral patrně jeden z nejlépe placených herců současnosti, který si tak vyplnil mezeru mezi natáčením bondovek. Celé to zaštítil jeden z nejuznávanějších režisérů posledních dvou dekád. Místo neznámých evropských herců vidíte celosvětově známé tváře hollywoodských hvězd. Vznikl film, který pravděpodobně zasáhne do udílení oscarových cen a který se úspěšně bude distribuovat v celém světě. Mezi americkou a evropskou verzí nejsou zásadní rozdíly v ději, oba snímky se snaží celkem věrně a v rámci možností daných stopáží přenést na plátno knižní verzi. Ta americká je snad poněkud polopatističtější, platí tady, že se snaží o univerzální oslovení publika různých kultur a zemí, takže moc nenechá diváka přemýšlet nad nevyřčeným - je zkrátka doslovnější. Někde je to na škodu věci, vztah Blomkvista a Lisbeth bych rozhodně neredukoval na sexuální rovinu, právě naopak. I při té velkorysé stopáži je až s podivem, jak málo se film dokáže vnořit do psychologie jednotlivých aktérů, ukázat jejich motivaci, ty démony, které vedou k sérii zločinů a k tahům jednotlivých protihráčů. Jak už jsem napsal, americká verze je výpravnější, filmařsky nejspíš i kvalitnější, on je přece jen rozdíl mezi Fincherem a Oplevem, ale když o tom tak přemýšlím, přece jen je mi sympatičtější Oplevova verze. Co si budem namlouvat, z celé řady švédských kvalitních detektivek se stala série Milénium šlágrem nikoliv pro postavu investigativního novináře - těch se na stránkách knih prohání celé tucty - ale kvůli ujeté pankerce s poněkud sociopatickým chováním a špičkovými hackerskými schopnostmi. A tady přece jen v mých očích jednoznačně vede Noomi Rapace, která má zvláštní charisma, je neokoukaná, takže si ji člověk snadno s Lisbeth ztotožní a je schopný jí fandit. Roony Mara je podle mě schopná herečka, ale chemie mezi ní a mnou jako divákem prostě nefungovala tak, jak měla. Byla mi dokonce trošku nesympatická a to je potom těžké někomu držet palce. Napadá mě pár jiných jmen, které bych v té roli viděl radši. Každopádně za návštěvu kina tenhle kousek určitě stojí, už kvůli skvělému soundtracku a profesionálnímu provedení. Jen málokterý blockbuster si udrží úroveň, aby neurážel filmové fajnšmekry, ale musím říct, že po emoční stránce mě americká verze tak nějak minula. Znovu už ten film vidět nemusím. Celkový dojem: 75 %.
Stylem humoru a kvalitou to odpovídá původnímu seriálu, který byl svého času k vidění na rakouské televizi. Typická slabomyslná popkulturní záležitost, kterou ze zapomění vytáhl právě tenhle film. Nic víc o jeho kvalitách nemůže vypovídat než to, že se ukrutně líbil mým dvěma dětem ve středním školním věku. Na druhou stranu musím ocenit herecké kvality a půvaby Nicole Kidman, jejíž naivita a bezprostřednost může leckterého, především mužského, uživatele motivovat k vyššímu hodnocení. Celkový dojem: 25 %.
Podrobnější komentář - viz můj oblíbený uživatel Radek99. Monty Pythoni představuji pro svět humoru totéž, co William Shakespeare pro divadlo. Posunuli vnímání humoru a rozšířili jeho hranice tak, jako nikdo před nimi ani po nich. Samozřejmě jejich tvorba, a na těchto seriálech je to patrně snad nejvíc, je vzhledem k neustálému hledání a tvůrčímu zápalu hodně nevyrovnaná, ale to nic nemění na faktu, že originalitou a koncentrací nápadů předčí kterékoliv ze současných hvězd komediálního žánru. Navíc je nutné si uvědomit, že se v jejich případě výjimečně skloubilo autorské nadání a herectví, stejně jako režijní schopnosti. Celkový dojem: 95 %.
Veskrze průměrný film, který stojí na hereckém výkonu Petera O'Toola. Ten byl právě na vrcholu svých tvůrčích sil i na vrcholu popularity a přece sám o sobě nemohl film spasit, na to má snímek příliš bezzubý scénář a vtípky. Film navíc není dobře ukotvený v jednom žánru, 3/4 své stopáže se tváří jako úsměvné retro z doby počátků televize, které ovšem takové Zlaté časy rádia od Woody Allena poráží drtivým způsobem, aby se to v závěru zvrtlo v bláznivou frašku, kde na pódiu před kamerami zápasí gangsteři s hereckým ansámblem. Paradoxně ten ulítlý závěr zachraňuje slabé 3*. Celkový dojem: 50 %.
Současná kinematografie má hodně problémů, ale možná nejvíc ze všeho ji ohrožuje politická korektnost, která smrdí autocenzurou a obelháváním sama sebe. V konečném důsledku pak otravuje diváka tím, že směřuje k předvídatelným pointám a ulamuje hrot satiře, humoru i vážnému dramatu, které chce tepat společenský nepořádek. Právě politická nekorektnost a absolutní nepředvídatelnost chování filmových postav je to, co Adamova jablka výrazně povyšuje nad dnešní filmovou produkci. Psychologický souboj mezi vášnivě věřícím knězem, cynickým technokratem v podobě místního doktora a především propuštěným trestancem, aktivním neofašistou Adamem je podaný v nezvyklé formě tragikomedie, která často balacuje na nejzazší hranici toho, co jsme schopni označit za společensky přijatelné, ale právě tím je pro mě cenná a jen málokterý film z posledních let mi udělal takovou radost jako právě tenhle. Celkový dojem: 95 %.
Možná je to v souvislosti se jménem Miloše Formana překvapivé, ale jeho jméno se mi vybaví vždycky, když pomyslím na politické motivy ve filmové tvorbě, a to jmenovitě levicové politické pojmy. V jeho filmech se sice neobjevují revoluce nebo stávková hnutí, ani se nejedná o nějaké jednoduché a jednoznačné politické manifesty, ale Forman pracuje složitým způsobem se základními ideály intelektuální levice a mapuje ve svých snímcích hranice lidské svobody, demokracie, rovnosti. Např. v Ragtime se dotýká problému rasové emancipace, ve Vlasech zase protiválečného hnutí a v Přeletu nad kukaččím hnízdem jako nezúčastněný pozorovatel sleduje odvěký konflikt mezi autoritářstvím zaštiťujícím se kompetentností a odpovědností za svěřené ovečky, která je zastupovaná "velkou" sestrou, a mezi svobodomyslností a anarchií reprezentovanou bouřlivákem ztvárněným Jackem Nicholsonem. Na jedné straně je sice odpovědnost, ale víme my vůbec, jestli jsou ti, kteří rozhodují, vždycky nezištní a spravedliví? Na druhé straně jsou schopní ti, kteří operují pojmy absolutní svobody nést odpovědnost za následky svých činů a fungovala by společnost složená ze samých McMurphyů? Nelezlo by nám to, co obdivujeme na jeho boji za vlastní práva, za chvíli krkem, kdyby nás to obklopovalo? A především je demokratické hlasování ve společnosti složené z průměrných lidiček často s mizerným vzděláním, nízkou inteligencí a mizivou motivací tou nejlepší cestou správy společnosti? Nerovná se náhodou demokratická volba při obsazování politické funkce hlasování nesvéprávných pacientů psychiatrické léčebny? Po herecké stránce, ale i po té režijní a scénáristické, patří Přelet nad kukaččím hnízdem k jednomu z vrcholů světové kinematografie a Forman se stal po právu legendou amerického filmu. Celkový dojem:100 %.
Antonín Procházka je podle všeho hýčkaným dítětem České televize, protože se jedná o, pokud mě paměť neklame, snad už sedmou natočenou hru tohoto autora v plzeňském divadle. Jihočeské divadlo je na tom nepoměrně hůře, tam si vybavím pouze jediný titul. Procházka se specializuje na sice mainstreamové, ale solidně zpracované komediální tituly a vychází vstříc divákovi, který se chce v divadle odreagovat a nehledá experimenty nebo ponurá dramata. Jeho hry mají nepopiratelnou úroveň a projevuje se to i v případě Ve státním zájmu, které bych jinak odsoudil jako průměrnou satiru v duchu komunálního humoru a kritiky nešvarů společnosti. Klouže to sice po povrchu jako hokejista po ledě, ale Procházka si nepomáhá nějakými lacinými podpásovkami nebo zbytečnými vulgarismy, a to oceňuju. Zatím sice jeho nejslabší kousek, který jsem měl možnost zhlédnout, ale slabé 3* nechám. Celkový dojem: 50 %.
Anime je vlastně východoasijský druh konzumního zboží a projev masové kultury, který má vytříbenou výtvarnou techniku, ale sráží ho obvykle rutina, klišoidnost, banální až mizerné dialogy, nepropracovanost vedlejších postav a motivů, naivita a především až do absurdity vyšroubovaný patos. Všechno tohle bych v té či oné míře našel i ve Zkáze Ecobanu. Je to už vedle nedávno zhlédnutého Metropolis druhé ceněné anime pohybující se v žánru, který by mi měl být blízký, stejně jako animovaná forma dílka, přesto je výsledek prabídný a je to jen důkaz, že já a anime si ani v budoucnu nebudeme rozumět. Uvažoval jsem sice vážně o druhé hvězdičce, ale přepísklý heroický závěr mě utvrdil v nelítostném odsudku. Celkový dojem: 25 %.
Možná znáte tu situaci, kdy stojíte někde uprostřed společnosti, nemáte kapesník a cítíte, že obsah nosní dutiny touží po svobodě, a vy jen zoufale popotahujete a doufáte, že se vám podaří nenápadně zmizet a zbavit se objevivší se nudle. Tak nějak jsem si připadal při sledování tohoto dramatu. Mimochodem, snímek skončil jako těžký finanční propadák a producent se musel vyrovnávat s velkým nezájmem publika. Režisér neúspěch vysvětloval tím, že americké publikum nepřijalo své oblíbené hvězdy v rolích životních ztroskotanců, podle mého ale ten snímek jednoduše nemá jiskru. Chybí mu vnitřní napětí, dialogy nemají potřebnou sílu a nedostává se ani režijní invence. Je to zkrátka průměr, který navíc sráží šíleně přepísknutá stopáž. Mít poctivých a klasických 90 minut, byly by to silné tři hvězdičky i při výše zmíněných neduzích vzhledem k palčivému tématu. Takhle se jedná jen o protahovanou nudu, kterou si skupina festivalových diváckých harcovníků chce obhájit, tak jako si komerčně ladění diváci chtějí obhájit svoje oblíbené žánry. Osobně ale soudím, že Nicholsonův snímek O Schmidtovi, mimochodem silně nedoceněný, protože je vystavený vlivu masového diváka, stojí minimálně o dvě třídy výš. Celkový dojem: 45 %.
V podstatě se můžu v hodnocení ztotožnit s uživatele Blofeldem. Tímto titulem Vinohradské divadlo jenom dokazuje svoji dlouhodobou orientaci na konzervativní měšťanské divadlo klasického typu, které se zaměřuje na starší diváky, zažité postupy, zkrátka na jistotu. Samozřejmě pokud shromáždíte na jednom jevišti čtyři velké herecké legendy, ke kterým s úctou vzhlíží několik generací diváků, máte vysokou míru pravděpodobnosti, že zabodujete, když navíc hra promyšleně pracuje se sentimentem a včetně jejich dnešních vrásek prodává i jejich fotky z mládí. Osobně se mi tenhle přístup nelíbí, je to hrozně vykalkulované, lacině moralistické a veskrze průměrné. Ve výsledku je to typický midkult, který sice neurazí, ale ani nenadchne. Zkušení herci odvádějí, co se od nich očekává, ale samotná hra je tuctová. Celkový dojem: 45 %.
Možná jsem byl až příliš navnaděný pětihvězdičkovými nadílkami mých oblíbených uživatelů a jejich nadšenými komentáři plnými superlativů, stejně jako oskarovou nadílkou, protože když se mi konečně Až na krev podařilo zhlédnout, byl jsem mírně zklamaný. Je to určitě profesionální filmařina s kvalitní prací kamery, silným příběhem, kvalitními herci, zkrátka a dobře na hony vzdálená tomu marasmu, jakému jsme svědkem v české kinematografii, jenže co naplat, těch 30 let života a díla hlavní postavy vměstnat do jediného celovečerního filmu je přece jenom velký oříšek a scénář se nevyhnul některým výrazným skokům v čase, osekání některých motivů a celkovému zploštění. Někdy je postava Daniela Plainviewa přirovnávána svou sebestředností k hlavnímu hrdinovi Networku, ale tam stačilo jediný rok strávený po boku Marka Zuckerberga, abych se vžil do jeho myšlení a pochopil jeho motivaci, kdežto v případě těžaře mi proklouzává jeho motivace a charakter tak nějak mezi prsty. Mohl to být velký film o naftařském průmyslu, který spolu s automobilismem vytvářel hospodářské dějiny a prosperitu Spojených států 1. poloviny 20. století, ale i tady scénář nedokázal postihnout ten velkolepý rozmach inovace a bohatství, prostě to všechno, co hýbalo životem obyvatel těžařských oblastí. Přesto zůstává několik scén, třeba jako je závěrečná konfrontace Plainviewa s jeho ideovým protivníkem, vůdcem náboženského společenství, které mě nenechávají na pochybách, že 4* snímku po právu náleží. Celkový dojem: 75 %.
Moje komentáře
Interview s upírem (1994)
Když jsem před pár lety Interview s upírem zhlédl, měl jsem z něj takové rozpačité pocity, a tak jsem si ho opět připomenul a musím jít s hodnocením nemilosrdně dolů, protože je to jakýsi předobraz toho, kam se mnohem jednoznačněji posléze vydalo Stmívání. Upíří příběhy mají svůj základ v gotickém románu a především v romantismu, tudíž takové ty romantické motivy rozpolcené duše a vášně tam tak nějak patří, ale se příběh vydal cestou pokleslé romantiky a poslouchat patetické dialogy je místy docela utrpení. Filozofická rovina o nesmrtelné bytosti, která se obtížně vyrovnává s plynutím času a svou neměnností, je tady vyloženě odbytá a plytká, třebaže se jí věnuje poměrně dost pozornosti. Neil Jordan má na svém kontě zajímavý experimentální horor se zvláštní artovou poetikou Společenství vlků, tady svůj talent ale plně podřídil zájmům studia a je to zkrátka znát. Vznikla taková ambiciózní velkohubá adaptace, která prodává především vizáž Toma Cruise, Brada Pitta a mladičký půvab budoucí hvězdy Kirsten Dunst. Bát se není čeho, napětí je taky poskrovnu, jen ten rozpočet je na výpravě docela poznat. Celkový dojem: 45 %.
Příběhy obyčejného šílenství (divadlo) (2009)
Oblibě kultovní Zelenkovy hry rozumím, je plná hlášek, cool postaviček, nadsázky a absurdních situací, nicméně pokud ji srovnám se stejnojmenným Zelenkovým filmem, dám paradoxně přednost filmovému zpracování, protože je méně ambiciózní, je v něm méně motivů, snahy o velké umění, filozofování, absurdity a ujetosti. Je zkrátka tak nějak víc zasazená do reálného života je civilnější... Navíc někteří herci mi na divadle zkrátka nesedli, především pak Klára Melíšková. Základní trojice herců, která táhne jak divadelní, tak filmovou verzi, je ale famózní Ivan Trojan, Nina Divíšková a Miroslav Krobot. Chemie mezi nimi funguje na jedničku. Jinak divadelní verze pro mě byla jako na houpačce, některé momenty se mi líbily opravdu hodně a některé mě obloukem míjely. Celkový dojem: 65 %.
Nejlepší z Brooklynu (2009)
Antoine Fuqua jede v téže lajně, jakou vytyčil v Training Day, tedy zasadil svůj příběh do prostředí bahna velkoměsta plného násilí, zločinnosti, gangsterů, neschopnosti a bezmoci policie, jejíž špičky navíc hrají svou vlastní hru a jde jim spíš o osobní kariéru než o dobro věci. V rámci žánru jde opět o nadprůměr, nicméně v téhle kategorii je hodně velká tlačenice a Nejlepší z Brooklynu při nejlepší vůli mezi špičku nepatří. Ani ne tak proto, že v něm hraje Richard Gere, kterého osobně moc nemusím, protože podle mého mínění patří do kategorie herců, kteří svoji roli pouze hrají a ne prožívají, a také ne kvůli skutečně průměrnému nováckému dabingu. Je to spíš pro obecnou líbivost, které Fuqua podléhá, nepravděpodobnost některých situací, přehnanost a četnost přestřelek, protože ukázka života z Brooklynu vypadá horší než život v občanskou válkou zmítaném Bagdádu, a scénáristicky ten snímek přece jen chtělo líp ošetřit - závěr je takový nanicovatý. Osudy tří policistů se mohly protnout rafinovanějším způsobem. Celkový dojem: 65 %.
Romance do růžova (TV film) (1987)
odpad!Z bakalářských příběhů tvoří tenhle kousek spíš pomyslné dno, kdy chybí pořádná zápletka a především pointa, nemluvě o tom, že Jan Miller je skutečný chudinka beze špetky charismatu, který ale vzhledem k výše zmíněným nedostatkům nevzbuzuje ani lítost. Naprostá ztráta času vhodná jako vata k zaplnění vysílacího času mezi třetí hodinou noční a svítáním. Celkový dojem: 5 % za vizáž Jany Janěkové.
Věc: Počátek (2011)
Nepovažuju se za nijak zvlášť chytrého, ale u podstatné části filmů se mi bohužel daří až bolestně přesně odhadnout, jak bude vypadat, co od něj můžu čekat, jak dopadne a jaký bude můj výsledný dojem. Filmový průmysl se totiž snaží splnit zadání k výrobě komerčně úspěšného filmu a zároveň tak oslovit cílové publikum. Bylo jaksi jasné, že děj prequellu legendární Carpenterovy Věci se nemůže odehrávat mezi desítkou Norů na odlehlé antarktické základě, protože rozhodující tržby pořád ještě dělá americký trh a americký divák je opravdu sebestředný, takže pokusy zasadit nějaký trhák mezi evropské, asijské nebo jihoamerické hrdiny až na výjimky nedopadá dobře. Bylo nutné taky zohlednit ženské publikum a posun v konání ženských hrdinek, které se od 80. let zatraceně emancipovaly a táhnou leckterý akční film. Stejně tak bylo nutné zohlednit významnou americkou národnostní menšinu, a tak nám z toho vyšla sestava hlavních postav. Filmový děj se od 80. let taky výrazně zrychlil a publikum hodně omládlo, takže tomu se taky muselo vyjít vstříc. Mimochodem na úkor kvality filmu, protože Matthijs van Heijningen sice zjevně Carpentera obdivuje a snaží se jít v jeho stopách, nicméně evidentně nechápe, v čem spočívala kvalita původního filmu. V něm hrála dominantní roli paranoidní atmosféra kolektivní nedůvěry, hysterie, plíživého strachu z nejistoty, komu se dá ještě věřit. Jestli něco v Heijningenově snímku schází, je to právě atmosféra. Carpenter pracoval s dlouhými záběry a klíčovými scénami u něj nebyly ty, kdy se Věc klube z lidských těl, ale ty, kde se konfrontovali polárníci mezi sebou. Jestliže dokázali hororoví fanoušci dlouze diskutovat o tom, jak se dostal na polární základnu plamenomet, v Heijningenově filmu těch logických děr a zjevných nesmyslů nacházím nesrovnatelně víc. Nejde o žádný průšvih, dokonce v rámci žánru jde možná o poctivý průměr daný především atraktivitou předlohy, ale kvalitě původního Carpenterova filmu se jeho následovník nepřiblížil ani vzdáleně. Předpokládal jsem, že to tak dopadne, a premiéře v kině jsem se vyhnul, nebyl jsem tedy ani zklamaný. Výrazné naděje vkládám spíš na poli žánru do Scottova Prométhea. Celkový dojem: 40 %.
Hugo a jeho velký objev (2011)
Dostal mě, mizera! K pokusům dojmout mě ubohým sirotečkem nebo sešlým stařečkem bývám chladně odmítavý a leckdy se jim nepokrytě vysmívám, ale tady jsem měl oči orosené a byl jsem autenticky naměkko. Tím víc mě mrzí konstatování, že se pravděpodobně jedná o sebevražedný film, který bude představovat těžký propadák v tržbách a který by snad mohla částečně zachránit jen řádka Oscarů a velká publicita s tím spojená. On to totiž navzdory tvrzení mnohých není běžný rodinný film, jako spíš artovka, která se hodí k promítání na festivalu a do filmových klubů. Zatímco takový Cameron použil 3D technologii k natočení efektní pohádky, Scorsese téhož uplatnil k vytvoření nostalgického holdu nejen kinematografii, ale obecně umění, ať už výtvarnému nebo literárnímu, a jeho nadšeným obdivovatelům. Navíc je to taky pocta technice a vědě, která naplňuje odkaz klasika a přímo zakladatele sci-fi žánru Julese Verna, který sice zemřel čtvrtstoletí před tím, než se odehrává Scorseseho příběh, ale přesto jakoby scénář a postavy vzešly z jeho pera. Vlastně mi připadá, že po Zemanově snímku Vynález zkázy je tohle nejlepší vykreslení Verneova hodnotového světa. Všechny ty úžasné ozubené převody, složité stroje, dýmající lokomotivy a vynálezy, celá ta hračičkovitě zbudovaná atmosféra, přesně to mi zapadá do Verneova díla. Díky velkorysému rozpočtu a nadšení zúčastněných herců, stejně jako Scorseseho dlouholeté režijní zkušenosti, vznikl špičkový film, který se podle mě zapíše do filmové historie. Při jeho sledování si vybavíte řadu konkrétních scén ze slavných filmů minulosti, aniž by je přitom Hugo nějak lacině vykrádal. Ben Kingsley pro mě nebude, tak jako u jiných, spojen s postavou Gándhího, ale s postavou Méliese, a Chloë Grace Moretz na svůj věk podala neuvěřitelný herecký výkon. Její postava je okouzlující, ta holka má zkrátka charisma. Celkový dojem: 100 %.
Zúčtování s minulostí (2001)
Hezký případ filmu, kde scénárista a režisér zjevně předpokládají, že mám mít sympatie s jejich hrdiny, kdežto mě je tak nějak sympatičtější ta druhá strana barikády v podobě policejního komisaře, který je líčen málem jako poloviční fašista. Můžu mít - a tím neříkám, že mám - sympatie se squattery nebo profesionálními demonstranty za lepší svět, ale když někdo nastraží nálož, není to už skutek, který bych označoval za přijatelný. To už je zkrátka zločin se vším všudy, zvlášť, když je nastražená tak zákeřně jako v tomto filmu. To totiž není demonstrační záležitost, ale vyloženě likvidační podlý útok. Stejně tak ta atmosféra příjemné nostalgie je veskrze falešná, do jedné vody v řece se zkrátka vrátit nedá. V tom je daleko upřímnější s velkými rozpaky přijímaný kousek Sněženky a machři po 25 letech. Neuráží mě to sice, protože jde konec konců o komedii, které se dá leccos odpustit (ale i tak by scénář mohl být trochu chytřejší a líp ošetřit lehkost, s jakou partička bývalých anarchistů obehrává policii ve stylu kde se vzali, tu se vzali, pronikli do nejstřeženější policejní centrály v zemi). Navíc je to obsazené v celku charismatickými a kvalitními herci, kteří se podílejí na úspěchu německé nové vlny. A do třetice, tahle bolavá historie není součástí našich dějin, takže mě ty logické a morální kotrmelce nebolí tak jako v případě některých českých filmů. S tímhle kouskem by se mohl bez problémů ztotožnit vysloužilý člen Frakce Rudé armády nebo rudých brigád v Itálii a tvrdit, že přesně takhle to cítil. Anebo ještě spíš nějaký salónní levičák, který v pohodlí spřádá sny o světové revoluci a budování pozemského ráje. Přitom problém není v tom, o čem film pojednává, jako spíš v povrchnosti přístupu. Takový Klub rváčů dokázal anarchistické představy a ideály revolty, opovrhování autoritou a neohraničené svobody podat nepoměrně provokativněji a chytřeji. Celkový dojem: 50 %.
Poslední Mohykán (1992)
Cooper je jiná spisovatelská kategorie než např. Karel May, kterého jsem čítával, řekněme, v deseti letech a filmy podle jeho románů ve mě můžou v nejlepším případě vyvolávat shovívavý úsměv. Nicméně i tak je zatížený dobrodružnou romantikou, která je přece jen blízká jiné věkové kategorii, než ve které jsem se ocitl já, a totéž se dá říct i o filmu z jeho předlohy vycházejícím. Klasické schéma s řadou žánrových klišé, kdy už dopředu můžete bez znalosti předlohy kalkulovat s tím, jak všechno dopadne a kdo přežije. Na druhou stranu je Poslední mohykán opravdu slušně natočený, takže mě nijak neuráží a i když nejde o žánr, který by mě oslovoval, se třemi hvězdičkami nemám problém. Celkový dojem: 60 %.
Jeden musí z kola ven (2011)
Ten, kdo má Garyho Oldmana zafixovaného jako démonického expresivního představitele těch nejodpornějších záporáků, bude nejspíš překvapený prošedivělým nenápadným úředníčkem, na kterém nejsou ani stopy po nějakém charisma a který nás přesto zasvětí do složité špionážní hry, která mi připadá jako velmi reálné vylíčení skutečného světa zpravodajských her. O určité kategorii filmů říkám, že jsou sice výborné, ale jenom pro někoho. A přesně takový je i případ tohoto dramatu. Precizní film s promyšleným příběhem a vymakanými detaily, který ale svým tempem a přímo programovým vyhýbáním se osvědčeným žánrovým klišé a atraktivitě pro diváka, běžného filmového filmového konzumenta spíš odradí. Řekl bych, že má šanci stát se klasikou svého žánru, jejíž jméno budou s úctou vyslovovat filmoví fajnšmekři a žánroví specialisté, ale určitě se nestane filmovým trhákem v pravém smyslu slova. Výkon Garyho Oldmana mě nadchl, stejně jako scénář, který obsahuje řadu reálných prvků ze známého skandálu kolem legendárního vyzvědače a dvojitého agenta Kima Philbyho, který jako vysoký důstojník britské tajné služby dokonce aspiroval na funkci jejího šéfa a přitom byl dlouhá léta krtkem řízeným z Moskvy. Technická stránka filmu i režie jsou precizní a ten, koho neodradí pomalé tempo a minimum akce, bude odměněný velkým filmovým zážitkem. Celkový dojem: 95 %.
Kdo přežije (TV pořad) (2000)
odpad!Kmen promluvil a mě se zase zhoršil atopický ekzém. Kdykoliv jen zaslechnu ty neskutečně prázdné plky, navíc se neustále stereotypně opakující, musím si vzít sedativum nebo se urychleně vzdálit. Tenhle druh reality show je zjevně natáčený pro úplně jiné cílové publikum. Dál se rozepisovat nebudu, aby se mi nezhoršily deprese. Celkový dojem: 0 %.
Král rybář (1991)
Nebudu psát o tom, jak je Král rybář špatný film. Nebyla by to pravda, ty 2* spíš znamenají, že jsem se pociťově s tímhle filmem naprosto minul. Dobře to napsala má oblíbená uživatelka Phobia. Ano, pro řadu uživatelů to je nejlepší a nejsrozumitelnější Gilliamův film. O Kletbě bratří Grimmů se psalo a říkalo, že je to jen poloviční Gilliam, přitom tam jsem všechny znaky typické pro jeho tvorbu spolehlivě poznal. Tady je nenalézám vůbec a po pravdě řečeno by mě ani nenapadlo, že tohle natočil právě Gilliam. Je to totiž typická ždímačka na city a příběh o outsiderech, kteří se dokážou znovu oklepat, vstát a jít za štěstím. Nedávno jsem znovu zhlédnul Rain Mana a musím říct, že na mě i po letech svou dávkou sentimentu spolehlivě zafungoval, tady to ale nějak nešlo. Ten film je totiž tak nějak přehrávaný a to ani ne tak díky hercům, kteří patří k hollywoodské špičce, jako spíš díky požadavkům scénáře a režiséra. Tím pádem pro mě nejsou dost civilní a jestli se např. v profilu Amandy Plummer píše o tom, že se snad nemůže najít divák, který by nebyl dojatý její postavou v tomto filmu, pak krčím rameny a říkám "Ano, já jsem ta výjimka". Buď točíte film se zjevnou fantastickou nadsázkou typu Horší už to nebude (který byl ale přitom v hereckém projevu mnohem civilnější) nebo točíte snímek z reálného světa a tam podobné zvraty a postavy, jako je bláznivý Parry, jednoduše nepatří. Reálný život bezdomovců a jejich skutečné problémy ten film míjí vzdáleností světelných let. Ano, je to hezky natočené a zahrané, ale neřeklo mi to vůbec nic a znovu se už k tomuhle filmu vracet nebudu. Celkový dojem: 45 %.
Dlouhé horké léto (1958)
Výborně natočené psychologické drama o vyrovnávání se s vlastní minulostí, očekáváním rodičů a okolí a o společenských rozdílech v konzervativní společnosti jižanských států USA. Výborně obsazené, takový Paul Newman ukazuje neskutečnou dávku charisma, hereckého umění a všech ingrediencí, které z něho udělaly jednu z největších hvězd americké kinematografie. Říkal jsem si, že je to na 5 přesvědčivých hvězdiček, ale posledních 15 minut od předčasného dramatického vyvrcholení v podobě konfliktu u zapálené stodoly, které končí křečovitým a v kontextu předchozího děje nedůvěryhodně smířlivým gestem odpuštění vede k typickému americkému happyendu, které znehodnocuje předchozí snažení. Celkový dojem: 80 %.
Dým bramborové natě (1976)
Cožpak o to, František Vláčil a jeho kouzlení s kamerou a vytváření atmosféry je z filmu zřetelně cítit, nicméně přes všechno jeho mistrovství a přítomnost Rudolfa Hrušínského, který téměř nezmizí z hledáčku kamery, se jedná o film, který se ani vzdáleně neblíží kvalitám Vláčilových filmů z předchozího desetiletí. Vláčil sice z problematické předlohy získal, co mohl, ale 70. léta se skrytou cenzurou a autocenzurou ve spojení s celkově pokřivenou dobou nejrůznějšími dohlížecími komisemi a zákazy zkrátka udělaly svoje. Za vidění tenhle kousek stojí, ale nemůžu si pomoct, oproti nedávno zhlédnuté Adelheid je to jen poloviční zážitek. Celkový dojem: 60 %.
Tequila Sunrise (1988)
Z pěti výrazných amerických herců měli v době natáčení hned čtyři z nich fakticky status hvězdy a byli na vrcholu své popularity. Přesto se podíleli, jak už to v hereckém životě bývá, na výrobě beznadějně průměrného filmu, který by ode mě mohl dostat přívlastek mdlý a nevýrazný. Mel Gibson i Kurt Russel patřili k hvězdám akčních filmů, ale tenhle případ je z jiného soudku. Snímek si hraje na psychologické kriminální drama, jenže je moc upovídaný, režie je mdlá a scénář, který si pohrává s fenoménem těžce zkoušeného kamarádství, je jen průměrný, takže je tu příliš mnoho minusů na to, aby to zachránilo několik hereckých legend. Mohl bych dát slabší 3*, ale etická stránka filmu mi nesedí. Až vám poleze nesympatický kolega na nervy, střelte ho klidně do zad tak jako kriminalista v podání Kurta Russella, a dejte tak přednost kamarádství s charismatickým kriminálníkem... Celkový dojem: 45 %.
Adelheid (1969)
Byla to láska? Anebo jinak - mohla to být láska, když byla diktovaná politickou situací, převahou jedné strany, která si byla schopná a ochotná koupit ženu za dvě lahve koňaku? Jak by asi vypadal milostný vztah mezi izraelským vojákem a Palestinkou během intifády? V každém případě Vláčil dokazuje, proč je mnohými považován za nejtalentovanějšího režiséra historie české kinematografie. Viděl jsem spoustu filmů, které si na umění více nebo méně úspěšně hrály, ale tohle nemusí nic předstírat. Tohle je opravdový umělecký skvost, který sice neocení pro pomalé tempo a lpění na detailu příznivec akční komerce, ale filmový fanjšmekr si přijde na své. Věřím Vláčilovi beze zbytku všechny postavy, nástinu atmosféry moravského pohraničí nemám co vytknout a především oceňuju, že to divákovi nijak neusnadňuje, jde proti očekávání a nevyhýbá se syrovému, někdy až cynickému zobrazení svých hrdinů. Tady nejsou v pravém smyslu slova kladní hrdinové, každý má nějakou tu šmouhu čecháčkovství, buranství, vychcanosti nebo obhroublého plebejství. A na té německé straně je zarputilost, nenávist a strach. Celkový dojem: 95 %.
Kolaborovali s nacisty (TV seriál) (2010)
Seriál mapuje doposud opomíjenou problematiku předních proněmeckých kolaborantů během 2. světové války. Navíc to dělá profesionálně s širokým záběrem a osvětlením motivů, které je k jejich zradě vedly. Divák se obvykle seznámí s východisky historických událostí, kam scénárista dokumentu zasadí pojednávanou osobu a je svědkem toho, jak ostrakizovaná historická postava dostává lidské rysy, ale také toho, jak je zase ztrácí pod tíhou svých nemorálních činů. S celkovým hodnocením si počkám na konec cyklu, ale prozatím jsou to pro mě 4 velmi silné hvězdičky.
Největší tankové bitvy (TV seriál) (2010)
Velice hezká ukázka dokumentárního cyklu prvotně určeného pro trh amerických komerčních televizních stanic. Tomu odpovídá celý formát, tzn. typické zaměření na emoce a příběhy jednotlivých vojáků, nikoliv na co největší objem informací. Protože se u podobných seriálů počítá s mnohonásobným vkládáním reklamy, po několika minutách dojde k pauze, kdy se opakují stejné záběry a stejné věty komentáře. Mínusy dílka přesně popsal ve svém komentáři můj oblíbený uživatel flanker.27. Pokud jste fanouškem historie nebo dokonce té vojenské historie, nemá pro vás podobný pořad praktický význam, ale např. pro děti školního věku je to dobrá volba, kdy dostanou základní sumu informací kdo, kdy a s jakým výsledkem. Nadto mohou obdivovat krásné animované tančíky, exploze a ničení ve velkém, stejně jako procítěné věty veteránů typu Bylo to peklo, Napětím jsem ani nedýchal apod. Osobně mi na podobných projektech vadí ledabylý komentář, kdy jedna věta, která něco tvrdí, je za minutu negována jinou, která tvrdí opak - viz u Prochorovky: "Vrcholila bitva a německé jednotky zřetelně cítily, že v ní vyhrávají." O dvě věty dál bez jakéhokoliv vysvětlení obratu komentář pokračuje: "Šeřilo se nad polem plném zničené německé techniky. Zkáza německé armády byla dovršena." Celkový dojem: 40 %.
Dobrý Will Hunting (1997)
Američani milují příběhy o talentovaných outsiderech, kteří se dokázali vyšvihnout, a celý svět miluje dojímavé příběhy, které umně manipulují našimi city. Dobrý Will Hunting naplňuje obojí a ukazuje, proč se Hollywoodu přezdívá továrna na sny. S reálným životem to nemá nic společného, ale hezky se na to kouká a je to pěkně obsazený film se slušnou režií a hlavně se scénářem, který plně naplňuje předpoklady pro kasovní trhák. Pátou hvězdičku nedám, na to je to příliš umělé, ale pod 4* jít nemůžu. Celkový dojem: 75 %.
Zathura: Vesmírné dobrodružství (2005)
Vesmírná verze populární Jumanji, poněkud slabší, méně humorná a trikově ošizená, protože se pohybuje v trochu jiném rozpočtovém pásmu. Na druhou stranu ale stále koukatelná, ocení ji především děti mezi 6 a 12 lety a pak ti, kteří se aspoň tu a tam vrací rádi do dětských let, což je i můj případ. Musíte prominout naivní vzhled ještěřích oblud i to, že se celkem lacině brnká na osvědčenou strunu rodinných hodnot a máte tu průměrný dobrodružný dětský film na jedno použití. Celkový dojem: 50 %. Uvažoval jsem i o dvou hvězdičkách, ale pak jsem si uvědomil, že zoufale naivní dětský seriál Spadla z oblakov má momentálně lepší rating než Zathura, takže není co řešit...
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Udělat přesné srovnání obou verzí, tedy té evropské a severoamerické, by znamenalo zhlédnout oba filmy naráz, resp. krátce po sobě. První zpracování jsem viděl už téměř před dvěma lety, a tak se neodvažuji udělat kategorický závěr. Nicméně právě porovnání obou verzí a jejich kvalit je na celé věci to nejzajímavější. Jedná se totiž o zásadní rozdíl mezi evropským a americkým velkofilmem. U toho zámořského se zjevně pohybujeme v úplně jiné rozpočtové kategorii, takže už úvodní titulky vás přibíjí do sedadel audiovizuální smrští, když vidíte působivé proměny těl obou hlavních hrdinů v oceánu tekutého latexu. Oceníte špičkovou kameru a skvělý hudební doprovod. Ať už na exteriérech nebo interiérech se nemuselo šetřit, hlavní mužskou postavu obstaral patrně jeden z nejlépe placených herců současnosti, který si tak vyplnil mezeru mezi natáčením bondovek. Celé to zaštítil jeden z nejuznávanějších režisérů posledních dvou dekád. Místo neznámých evropských herců vidíte celosvětově známé tváře hollywoodských hvězd. Vznikl film, který pravděpodobně zasáhne do udílení oscarových cen a který se úspěšně bude distribuovat v celém světě. Mezi americkou a evropskou verzí nejsou zásadní rozdíly v ději, oba snímky se snaží celkem věrně a v rámci možností daných stopáží přenést na plátno knižní verzi. Ta americká je snad poněkud polopatističtější, platí tady, že se snaží o univerzální oslovení publika různých kultur a zemí, takže moc nenechá diváka přemýšlet nad nevyřčeným - je zkrátka doslovnější. Někde je to na škodu věci, vztah Blomkvista a Lisbeth bych rozhodně neredukoval na sexuální rovinu, právě naopak. I při té velkorysé stopáži je až s podivem, jak málo se film dokáže vnořit do psychologie jednotlivých aktérů, ukázat jejich motivaci, ty démony, které vedou k sérii zločinů a k tahům jednotlivých protihráčů. Jak už jsem napsal, americká verze je výpravnější, filmařsky nejspíš i kvalitnější, on je přece jen rozdíl mezi Fincherem a Oplevem, ale když o tom tak přemýšlím, přece jen je mi sympatičtější Oplevova verze. Co si budem namlouvat, z celé řady švédských kvalitních detektivek se stala série Milénium šlágrem nikoliv pro postavu investigativního novináře - těch se na stránkách knih prohání celé tucty - ale kvůli ujeté pankerce s poněkud sociopatickým chováním a špičkovými hackerskými schopnostmi. A tady přece jen v mých očích jednoznačně vede Noomi Rapace, která má zvláštní charisma, je neokoukaná, takže si ji člověk snadno s Lisbeth ztotožní a je schopný jí fandit. Roony Mara je podle mě schopná herečka, ale chemie mezi ní a mnou jako divákem prostě nefungovala tak, jak měla. Byla mi dokonce trošku nesympatická a to je potom těžké někomu držet palce. Napadá mě pár jiných jmen, které bych v té roli viděl radši. Každopádně za návštěvu kina tenhle kousek určitě stojí, už kvůli skvělému soundtracku a profesionálnímu provedení. Jen málokterý blockbuster si udrží úroveň, aby neurážel filmové fajnšmekry, ale musím říct, že po emoční stránce mě americká verze tak nějak minula. Znovu už ten film vidět nemusím. Celkový dojem: 75 %.
Moje krásná čarodějka (2005)
Stylem humoru a kvalitou to odpovídá původnímu seriálu, který byl svého času k vidění na rakouské televizi. Typická slabomyslná popkulturní záležitost, kterou ze zapomění vytáhl právě tenhle film. Nic víc o jeho kvalitách nemůže vypovídat než to, že se ukrutně líbil mým dvěma dětem ve středním školním věku. Na druhou stranu musím ocenit herecké kvality a půvaby Nicole Kidman, jejíž naivita a bezprostřednost může leckterého, především mužského, uživatele motivovat k vyššímu hodnocení. Celkový dojem: 25 %.
Monty Pythonův létající cirkus (TV seriál) (1969)
Podrobnější komentář - viz můj oblíbený uživatel Radek99. Monty Pythoni představuji pro svět humoru totéž, co William Shakespeare pro divadlo. Posunuli vnímání humoru a rozšířili jeho hranice tak, jako nikdo před nimi ani po nich. Samozřejmě jejich tvorba, a na těchto seriálech je to patrně snad nejvíc, je vzhledem k neustálému hledání a tvůrčímu zápalu hodně nevyrovnaná, ale to nic nemění na faktu, že originalitou a koncentrací nápadů předčí kterékoliv ze současných hvězd komediálního žánru. Navíc je nutné si uvědomit, že se v jejich případě výjimečně skloubilo autorské nadání a herectví, stejně jako režijní schopnosti. Celkový dojem: 95 %.
Můj oblíbený rok (1982)
Veskrze průměrný film, který stojí na hereckém výkonu Petera O'Toola. Ten byl právě na vrcholu svých tvůrčích sil i na vrcholu popularity a přece sám o sobě nemohl film spasit, na to má snímek příliš bezzubý scénář a vtípky. Film navíc není dobře ukotvený v jednom žánru, 3/4 své stopáže se tváří jako úsměvné retro z doby počátků televize, které ovšem takové Zlaté časy rádia od Woody Allena poráží drtivým způsobem, aby se to v závěru zvrtlo v bláznivou frašku, kde na pódiu před kamerami zápasí gangsteři s hereckým ansámblem. Paradoxně ten ulítlý závěr zachraňuje slabé 3*. Celkový dojem: 50 %.
Adamova jablka (2005)
Současná kinematografie má hodně problémů, ale možná nejvíc ze všeho ji ohrožuje politická korektnost, která smrdí autocenzurou a obelháváním sama sebe. V konečném důsledku pak otravuje diváka tím, že směřuje k předvídatelným pointám a ulamuje hrot satiře, humoru i vážnému dramatu, které chce tepat společenský nepořádek. Právě politická nekorektnost a absolutní nepředvídatelnost chování filmových postav je to, co Adamova jablka výrazně povyšuje nad dnešní filmovou produkci. Psychologický souboj mezi vášnivě věřícím knězem, cynickým technokratem v podobě místního doktora a především propuštěným trestancem, aktivním neofašistou Adamem je podaný v nezvyklé formě tragikomedie, která často balacuje na nejzazší hranici toho, co jsme schopni označit za společensky přijatelné, ale právě tím je pro mě cenná a jen málokterý film z posledních let mi udělal takovou radost jako právě tenhle. Celkový dojem: 95 %.
Přelet nad kukaččím hnízdem (1975)
Možná je to v souvislosti se jménem Miloše Formana překvapivé, ale jeho jméno se mi vybaví vždycky, když pomyslím na politické motivy ve filmové tvorbě, a to jmenovitě levicové politické pojmy. V jeho filmech se sice neobjevují revoluce nebo stávková hnutí, ani se nejedná o nějaké jednoduché a jednoznačné politické manifesty, ale Forman pracuje složitým způsobem se základními ideály intelektuální levice a mapuje ve svých snímcích hranice lidské svobody, demokracie, rovnosti. Např. v Ragtime se dotýká problému rasové emancipace, ve Vlasech zase protiválečného hnutí a v Přeletu nad kukaččím hnízdem jako nezúčastněný pozorovatel sleduje odvěký konflikt mezi autoritářstvím zaštiťujícím se kompetentností a odpovědností za svěřené ovečky, která je zastupovaná "velkou" sestrou, a mezi svobodomyslností a anarchií reprezentovanou bouřlivákem ztvárněným Jackem Nicholsonem. Na jedné straně je sice odpovědnost, ale víme my vůbec, jestli jsou ti, kteří rozhodují, vždycky nezištní a spravedliví? Na druhé straně jsou schopní ti, kteří operují pojmy absolutní svobody nést odpovědnost za následky svých činů a fungovala by společnost složená ze samých McMurphyů? Nelezlo by nám to, co obdivujeme na jeho boji za vlastní práva, za chvíli krkem, kdyby nás to obklopovalo? A především je demokratické hlasování ve společnosti složené z průměrných lidiček často s mizerným vzděláním, nízkou inteligencí a mizivou motivací tou nejlepší cestou správy společnosti? Nerovná se náhodou demokratická volba při obsazování politické funkce hlasování nesvéprávných pacientů psychiatrické léčebny? Po herecké stránce, ale i po té režijní a scénáristické, patří Přelet nad kukaččím hnízdem k jednomu z vrcholů světové kinematografie a Forman se stal po právu legendou amerického filmu. Celkový dojem:100 %.
Ve státním zájmu (divadlo) (2010)
Antonín Procházka je podle všeho hýčkaným dítětem České televize, protože se jedná o, pokud mě paměť neklame, snad už sedmou natočenou hru tohoto autora v plzeňském divadle. Jihočeské divadlo je na tom nepoměrně hůře, tam si vybavím pouze jediný titul. Procházka se specializuje na sice mainstreamové, ale solidně zpracované komediální tituly a vychází vstříc divákovi, který se chce v divadle odreagovat a nehledá experimenty nebo ponurá dramata. Jeho hry mají nepopiratelnou úroveň a projevuje se to i v případě Ve státním zájmu, které bych jinak odsoudil jako průměrnou satiru v duchu komunálního humoru a kritiky nešvarů společnosti. Klouže to sice po povrchu jako hokejista po ledě, ale Procházka si nepomáhá nějakými lacinými podpásovkami nebo zbytečnými vulgarismy, a to oceňuju. Zatím sice jeho nejslabší kousek, který jsem měl možnost zhlédnout, ale slabé 3* nechám. Celkový dojem: 50 %.
Zkáza Ecobanu (2003)
Anime je vlastně východoasijský druh konzumního zboží a projev masové kultury, který má vytříbenou výtvarnou techniku, ale sráží ho obvykle rutina, klišoidnost, banální až mizerné dialogy, nepropracovanost vedlejších postav a motivů, naivita a především až do absurdity vyšroubovaný patos. Všechno tohle bych v té či oné míře našel i ve Zkáze Ecobanu. Je to už vedle nedávno zhlédnutého Metropolis druhé ceněné anime pohybující se v žánru, který by mi měl být blízký, stejně jako animovaná forma dílka, přesto je výsledek prabídný a je to jen důkaz, že já a anime si ani v budoucnu nebudeme rozumět. Uvažoval jsem sice vážně o druhé hvězdičce, ale přepísklý heroický závěr mě utvrdil v nelítostném odsudku. Celkový dojem: 25 %.
Jako nepoddajný plevel (1987)
Možná znáte tu situaci, kdy stojíte někde uprostřed společnosti, nemáte kapesník a cítíte, že obsah nosní dutiny touží po svobodě, a vy jen zoufale popotahujete a doufáte, že se vám podaří nenápadně zmizet a zbavit se objevivší se nudle. Tak nějak jsem si připadal při sledování tohoto dramatu. Mimochodem, snímek skončil jako těžký finanční propadák a producent se musel vyrovnávat s velkým nezájmem publika. Režisér neúspěch vysvětloval tím, že americké publikum nepřijalo své oblíbené hvězdy v rolích životních ztroskotanců, podle mého ale ten snímek jednoduše nemá jiskru. Chybí mu vnitřní napětí, dialogy nemají potřebnou sílu a nedostává se ani režijní invence. Je to zkrátka průměr, který navíc sráží šíleně přepísknutá stopáž. Mít poctivých a klasických 90 minut, byly by to silné tři hvězdičky i při výše zmíněných neduzích vzhledem k palčivému tématu. Takhle se jedná jen o protahovanou nudu, kterou si skupina festivalových diváckých harcovníků chce obhájit, tak jako si komerčně ladění diváci chtějí obhájit svoje oblíbené žánry. Osobně ale soudím, že Nicholsonův snímek O Schmidtovi, mimochodem silně nedoceněný, protože je vystavený vlivu masového diváka, stojí minimálně o dvě třídy výš. Celkový dojem: 45 %.
Famílie (divadlo) (2010)
V podstatě se můžu v hodnocení ztotožnit s uživatele Blofeldem. Tímto titulem Vinohradské divadlo jenom dokazuje svoji dlouhodobou orientaci na konzervativní měšťanské divadlo klasického typu, které se zaměřuje na starší diváky, zažité postupy, zkrátka na jistotu. Samozřejmě pokud shromáždíte na jednom jevišti čtyři velké herecké legendy, ke kterým s úctou vzhlíží několik generací diváků, máte vysokou míru pravděpodobnosti, že zabodujete, když navíc hra promyšleně pracuje se sentimentem a včetně jejich dnešních vrásek prodává i jejich fotky z mládí. Osobně se mi tenhle přístup nelíbí, je to hrozně vykalkulované, lacině moralistické a veskrze průměrné. Ve výsledku je to typický midkult, který sice neurazí, ale ani nenadchne. Zkušení herci odvádějí, co se od nich očekává, ale samotná hra je tuctová. Celkový dojem: 45 %.
Až na krev (2007)
Možná jsem byl až příliš navnaděný pětihvězdičkovými nadílkami mých oblíbených uživatelů a jejich nadšenými komentáři plnými superlativů, stejně jako oskarovou nadílkou, protože když se mi konečně Až na krev podařilo zhlédnout, byl jsem mírně zklamaný. Je to určitě profesionální filmařina s kvalitní prací kamery, silným příběhem, kvalitními herci, zkrátka a dobře na hony vzdálená tomu marasmu, jakému jsme svědkem v české kinematografii, jenže co naplat, těch 30 let života a díla hlavní postavy vměstnat do jediného celovečerního filmu je přece jenom velký oříšek a scénář se nevyhnul některým výrazným skokům v čase, osekání některých motivů a celkovému zploštění. Někdy je postava Daniela Plainviewa přirovnávána svou sebestředností k hlavnímu hrdinovi Networku, ale tam stačilo jediný rok strávený po boku Marka Zuckerberga, abych se vžil do jeho myšlení a pochopil jeho motivaci, kdežto v případě těžaře mi proklouzává jeho motivace a charakter tak nějak mezi prsty. Mohl to být velký film o naftařském průmyslu, který spolu s automobilismem vytvářel hospodářské dějiny a prosperitu Spojených států 1. poloviny 20. století, ale i tady scénář nedokázal postihnout ten velkolepý rozmach inovace a bohatství, prostě to všechno, co hýbalo životem obyvatel těžařských oblastí. Přesto zůstává několik scén, třeba jako je závěrečná konfrontace Plainviewa s jeho ideovým protivníkem, vůdcem náboženského společenství, které mě nenechávají na pochybách, že 4* snímku po právu náleží. Celkový dojem: 75 %.